EUCHARISTICUM MYSTERIUM

 

 

Dokument posvátné Kongregace ritu

o kultu Eucharistického tajemství

 

 (Řím, 25. května 1967)

 

Neoficiální překlad z italštiny: Miloslav Chrást, nSSS

 

 

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | sv.Eymard | Eucharistiáni

 

Obsah:

 

Než začnete číst...

Úvod

První část

Obecné předpisy o eucharistickém tajemství,

které je třeba mít na paměti především v lidové katechezi

Druhá část

Slavení Památky Páně

Obecné předpisy

Nedělní bohoslužby a bohoslužby během týdne

Přijímání svátostného společenství na Těle a Krvi Kristově

Slavení Eucharistie v životě a službě biskupů a kněží

Třetí část

Kult Nejsvětější Eucharistie jakožto trvalé svátosti

Cíle uchovávání Eucharistie a modlitba před vystavenou Nejsv. Svátostí

Místo uchovávání Eucharistie

Eucharistické pobožnosti

Eucharistická procesí

Výstav Nejsv. Eucharistie

Eucharistické kongresy

Poznámky (v této verzi neuvedeny, odkazuji vás tedy na originální vydání)

 

 

 

Než začnete číst...

 

Jak jste si možná již všimli, jedná se o neoficiální překlad, místy amatérský a kostrbatý. Prosím tedy o trpělivost. Nicméně netuším, zda v češtině nějaký solidní překlad existuje a protože už dnes není příliš aktuální, s překladem nikdo spěchat nebude. Eucharisticum mysterium je z roku 1967 - jedná se o praktické normy kongregace ritu, které shrnují dosavadní oficiální prameny i zásady týkající se Eucharistického tajemství. Je to první "pokoncilní" dokument, který se Eucharistií zabývá tak zeširoka. Mnohé z těchto norem jsou dnes již překonané, například Římským misálem (1984), Obřadem podávání svatého přijímání mimo mši svatou a eucharistickým kultem, Kodexem Církevního práva a Katechismem Katolické Církve.

Eucharisticum mysterium je zajisté východiskem těchto dalších dokumentů v oblasti Eucharistie. Předkládám jej tedy k nahlédnutí, protože může přispět k pochopení ducha i některých pozdějších dokumentů a norem.

Pokud při studiu narazíte na nepřesnosti ve vyjadřování, překlepy a pod., neváhejte mi napsat.

K vážnějšímu studiu, k použití v jiných textech a pracích atd. se prosím opírejte o jakýkoliv jiný schválený překlad.

 

- mch -

 

 

 

Úvod

 

1.        Poslední dokumenty Církve o eucharistickém tajemství

 

Eucharistické tajemství je opravdovým středem liturgie a celého křesťanského života. Proto Církev, vedená Duchem svatým, každým dnem rozvíjí své úsilí o jeho prohloubení studiem a o snaží se z něho stále intenzivněji žít.

V našem čase především pak posvátný Vatikánský sněm zdůraznil některé důležité aspekty tohoto tajemství.

Potom, co v konstituci o posvátné liturgii vyslovil několik konceptů o podstatě a důležitosti Eucharistie (1), stanovil normy pro obnovu ritu svaté mešní oběti, aby způsob slavení tohoto tajemství přispíval k aktivní a plné účasti věřících (2); rozšířil mimo jiné užívání koncelebrace a přijímání pod obojí způsobou.

V konstituci o Církvi vyložil úzké spojení existující mezi Eucharistií a tajemstvím Církve (4). V jiných dokumentech pak nejednou zdůraznil důležitost eucharistického tajemství v životě věřících (5) a jeho schopnost objasnit smysl lidské práce a celé stvořené přírody, v níž „přirozené elementy jsou péčí člověka proměňovány v oslavené Tělo a Krev“ (6).

Všem těmto tvrzením posvátného sněmu otevřel cestu papež Pius XII., především encyklikou Mediator Dei (7). A Svatý otec Pavel VI v encyklice Mysterium Fidei (8), připomněl důležitost některých bodů eucharistické nauky, především těch, které se vztahují k reálné přítomnosti Krista a ke kultu této svátosti i mimo mši svatou.

 

 

2.        Nutnost vnímání naukového obsahu těchto dokumentů v jeho celistvosti

 

Proto v této poslední době jsou některé aspekty tradiční nauky o tomto Tajemství hlouběji vnímány a ve spolupráci se studiem a nejrůznějšími iniciativami, především liturgickými a biblickými, jsou doporučeny s novým zápalem zbožnosti věřících.

Je proto nutné odvodit z nauky obsažené ve všech těchto dokumentech praktické normy, které by ukazovaly křesťanskému lidu jak si má počínat vůči této Svátosti, aby se prohloubilo její poznání a aby z ní byla čerpána svatost tak, jak ji Církvi doporučil koncil.

Je třeba, aby eucharistické tajemství v celé své plnosti zazářilo očím věřících s vhodnou jasností  a aby byl vztah mezi různými aspekty tohoto tajemství, objektivně uznanými naukou Církve, vštípen také do života a duše věřících.

 

 

3.        Významné body nauky obsažené v těchto dokumentech

 

Mezi naukovými body které vystupují ve výše zmiňovaných dokumentech Církve o eucharistickém tajemství, bude užitečné zaměřit pozornost na tyto následující, které ovlivňují postoj křesťanského lidu vůči tomuto tajemství e proto se přímo vztahují k účelu této instrukce.

 

a.       „Syn Boží, když na sebe vzal lidskou přirozenost a svou smrtí a vzkříšením zvítězil nad smrtí, vykoupil člověka a proměnil ho v nové stvoření (srv Gal 6,15; 2Kor 5,17). Předáním svého Ducha ustavil své bratry povolané ze všech národů za svoje tělo. V tomto těle se Kristův život šíří ve věřících, kteří se skrze svátosti připojují, tajemně a skutečně, ke Kristu trpícímu a oslavenému“ (9).

Proto „náš Spasitel během poslední večeře, v noci v níž byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby tak „zvěčnil“ oběť svého kříže napříč stoletími až do svého nového příchodu a aby tak své milované Snoubence, Církvi, svěřil památku své smrti a svého zmrtvýchvstání: svátost zbožnosti, znamení jednoty, pouto blíženské lásky; velikonoční hostinu v níž pokrmem je Kristus, duše je zahrnuta milostí a je nám dána záruka budoucí slávy“ (10).

Proto mše, Pánova večeře, je zároveň a neoddělitelně:

-     obětí v níž se zvěčňuje oběť kříže;

-     památkou smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána, který řekl „to konejte na mou památku“ (Lk 22,19);

-     posvátnou hostinou v níž má boží lid, skrze společenství Pánova Těla a Krve, účast na pokladech velikonoční oběti, obnovuje novou smlouvu, kterou Bůh uzavřel s člověkem jednou provždy v Kristově krvi, a ve víře a naději předobrazuje a předjímá eschatologickou hostinu v království Otce, zvěstujíc smrt Pána „až do jeho příchodu“ (11).

 

b.      Ve mši tedy oběť a posvátná hostina tvoří součást téhož tajemství, takže jsou pojeny nejtěsnějším svazkem.

Vždyť Pán se v této jediné mešní oběti obětuje, když „začíná být svátostně přítomný, jako duchovní pokrm věřících, pod způsobami chleba a vína“ (12).

A za tímto účelem Kristus svěřil své Církvi tuto oběť: aby se na ní věřící účastnili; a to jak duchovně, vírou a blíženskou láskou; tak i svátostně, hostinou svatého společenství („přijímání“). Účast na večeři Páně je vždy skutečným společenstvím s Kristem, který se za nás nabízí v oběť Otci.

 

c.       Slavení Eucharistie, jež se naplňuje ve mši svaté, je dílem nejenom samotného Krista, ale i Církve. V ní totiž Kristus, zpřítomňujíc po staletí oběť kříže (14) v nekrvavé oběti oltářní skrze službu kněží, se obětuje Otci za spásu světa (15). A Církev, Nevěsta a služebnice Krista, vykonávajíc spolu s Ním úřad kněze i oběti, jej nabízí Otci a spolu s Ním obětuje i sama sebe (16).

Tak Církev, obzvláště ve velké eucharistické modlitbě, společně s Kristem vzdává v Duchu svatém díky Otci za všechna dobra, která dává lidem ve stvoření a především pak ve velikonočním tajemství, a vzývá příchod Jeho království.

 

d.      Žádná mše svatá, ani žádný jiný liturgický úkon, není úkonem čistě soukromým, ale je slavením Církve, jakožto společnosti ustavené rozmanitými řády a službami, v níž jednotlivci jednají podle jejich stupně a vlastních úkolů (17).

 

e.       Slavení Eucharistie v mešní oběti je pravým původem a cílem kultu, který se této Svátosti vzdává mimo mši. Vlastně nejen že po mši uchovávané svaté způsoby mají svůj původ v ní, ale jsou uchovávány, aby se věřící, kteří se nemohou účastnit na mši, skrze svátostné společenství, přijaté s náležitými dispozicemi, mohli sjednotit s Kristem a jeho obětí, která je ve mši slavena (18).

Proto samotná eucharistická oběť je pramenem a vrcholem veškerého liturgie Církve a celého křesťanského života (19). Věřící se tedy na této oběti díkůvzdání, smíření, přímluvy a chvály účastní plněji, když nejenom že, ve spojení s knězem, obětují Otci celým svým srdcem tuto posvátnou oběť a v ní i sebe samotné, ale když také přijmou tutéž oběť ve svátosti (rozuměj: když přistoupí k přijímání).

 

f.        Nikdo ať nepochybuje, že „všichni křesťané, podle katolickou Církví vždy přijímaného zvyku, v uctívání této Nejsvětější svátosti vzdávají kult pravému Bohu. (Tato Svátost) nemá být totiž méně adorována z důvodu, že byla Kristem ustavena aby byla přijata“ (20). Vždyť i v uchovávané Svátosti je třeba adorovat Pána (21), ve Svátosti podstatně přítomného díky onomu proměnění chleba a vína, které je Tridenstkým koncilem (22) velmi správně nazýváno „přepodstatněním“.

h.       Je tedy třeba vnímat eucharistické tajemství v celé jeho šíři, jak v samotném slavení mše, tak i v kultu posvátných způsob, které jsou uchovávány po mši svaté, aby dále šířily milost Oběti (23).

Z těchto principů musejí být odvozeny normy praktického uspořádání kultu vzdávanému této Svátosti i mimo mši, v harmonii se správným uspořádáním mešní oběti v duchu předpisů II. Vatikánského koncilu a ostatních, k tomuto se vztahujících, dokumentů Apoštolského Stolce.

 

 

 

4.        Obecný smysl této instrukce

 

Proto Nejvyšší velekněz Pavel VI. „Consiliu“, pověřenému provedením Konstituce o posvátné liturgii, svěřil i úkol připravit zvláštní instrukci, v níž by byly dány praktické normy, které se jeví nejdůležitějšími v současných podmínkách.

Je tedy třeba, aby tyto normy směřovaly především k tomuto cíli: nejen aby byly známy obecné principy v lidové katechezi o eucharistickém tajemství, ale aby se znamení, jimiž je Eucharistie slavena jako památka Páně a uctívána v Církvi jako trvalá Svátost, stávala snadněji pochopitelnými.

Ačkoli se v tomto tajemství potvrzuje mimořádná a jedinečná skutečnost přítomnosti samotného Původce svatosti, přesto je (toto tajemství), stejně jako ostatní svátosti, symbolem posvátné skutečnosti a viditelnou formou neviditelné milosti (25). Proto čím vhodnější a jasnější budou znamení, jimiž je (toto tajemství) slaveno a uctíváno, tím jistěji a účinněji prostoupí duše a životy věřících (26).

 

 

 

První část

 

Obecné předpisy o eucharistickém tajemství,

které je třeba mít na paměti především v lidové katechezi

 

 

5.        Náležitosti pastýřů, kterým je svěřena katecheze o tomto tajemství

 

Aby eucharistické tajemství postupně prostoupilo duše a životy věřících, je nutná vhodná katecheze.

Pastýři, aby se správně ujali tohoto úkolu, mají především nejenom mít na paměti celou šířku nauky víry obsažené v dokumentech učitelského úřadu, ale také hlouběji srdcem a životem proniknout do ducha Církve o této nauce (27). Jen tehdy budou moci snadněji rozlišit jaké aspekty tohoto tajemství budou vhodnější pro věřící v různých podmínkách.

Při zachování toho o čem v čl. 3., bude kladena zvláštní pozornost, mimo jiné, na následující body.

 

 

6.        Eucharistické tajemství , střed veškerého života Církve

 

Katecheze o eucharistickém tajemství má směřovat k tomu, aby věřícím bylo vštípeno, že slavení Eucharistie je skutečným centrem veškerého křesťanského života, jak pro univerzální Církev, tak pro jednotlivá místní společenství téže Církve. Vlastně „všechny ostatní svátosti, jako i všechny ostatní církevní služby a apoštolská díla jsou s posvátnou Eucharistií úzce sjednoceny a jí podřízeny. V nejsvětější Eucharistii je shrnuto celé duchovní bohatství Církve, totiž sám Kristus, naše Velikonoční oběť a chléb života, který skrze své tělo (dosl. maso) oživené Duchem svatým - Dárcem života - dává život lidem, kteří jsou tak pozváni a vedeni obětovat spolu s Ním sebe samé, svou práci a všechny stvořené věci“ (28).

Společenství božského života a jednota božího lidu, na nichž se zakládá Církev, jsou odpovídajícím způsobem vyjádřeny a podivuhodně plozeny Eucharistií (29). V ní nalézáme vrchol jak posvětitelského díla, v němž Bůh posvěcuje svět skrze Krista, tak i kultu, jež lidé vzdávají Kristu a skrze něho Otci v Duchu svatém (30); její slavení pak „přispívá významným stupněm, aby věřící ve svém životě vyjádřili a zjevili ostatním tajemství Krista a skutečnou podstatu pravé Církve“ (31).

 

 

7.        Eucharistické tajemství, střed místní Církve

 

Církev neustále žije a roste z Eucharistie. Tato Kristova Církev je skutečně přítomna ve všech legitimních místních komunitách věřících, které jsou, nakolik se hlásí ke svým pastýřům, v novém zákoně také nazývány „církvemi“. Ony jsou, tam kde se nacházejí, „novým lidem“ povolaným Bohem v moci Ducha svatého a velikou hojností (duchovních) darů (srv. Sol 1,5). V nich jsou hlásáním Kristova evangelia shromážděni věřící a slaví se Večeře Páně, „aby skrze Tělo a Krev Páně došli k pevnému sjednocení bratři celého společenství“ (32). V každém společenství, jež má účast na oltáři, pod předsednictvím biskupa (33) nebo kněze, který zastupuje biskupa (34), „se nabízí symbol blíženské lásky a jednoty mystického Těla, bez níž nemůže být spásy“ (35). V těchto komunitách, ačkoli jsou často malé, chudé a roztroušené, je přítomen Kristus, v jehož moci se shromažďuje jedna, svatá, všeobecná a apoštolská Církev. „Účast na těle a Krvi Kristově totiž nemá jiný účinek, než že nás proměňuje v to, co přijímáme (36)“ (37).

 

 

8.        Eucharistické tajemství a jednota křesťanů

 

Kromě toho co se vztahuje na církevní společenství a jednotlivé věřící, ať pastýři obracejí zvláštní pozornost také na onen bod nauky, v němž Církev učí, že v Pánově památce, slavené podle jeho vůle, je vyjádřena a uskutečňuje se jednota všech věřících v Kristu (38).

Podle normy dekretu II.Vatikánského koncilu o ekumenismu (39), mají být věřící vedeni ke správnému ctění dober střežených eucharistickou tradicí, podle níž bratři jiných vyznání slaví Večeři Páně. Zatímco totiž „si ve svaté Večeři připomínají Pánovu smrt a vzkříšení, vyznávají že Kristovo společenství znamená život a očekávají jeho slavný příchod“ (40). Ti pak, kteří zachovali svátost kněžského svěcení, v Eucharistickém slavení, „sjednoceni s biskupem, mají přístup k Bohu Otci skrze Syna - Slovo vtělené, mrtvé a oslavené – ve vylití Ducha svatého a vstupují do společenství s Nejsvětější Trojicí, účastníc se tak božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4). Proto je v těchto jednotlivých Církvích skrze slavení Pánovy Eucharistie budována a posilována Církev boží, a koncelebrací se zjevuje jejich vzájemná jednota“ (41).

Především ve slavení tajemství jednoty je vhodné, aby všichni křesťané zakusili bolest z rozdělení, která je navzájem od sebe oddělují. Ať se tedy modlí k Bohu, aby všichni učedníci Krista stále hlouběji chápali tajemství Eucharistie podle jeho pravého úmyslu a ať jej slaví, aby, účastníc se na Kristově těle, tvořili jediné tělo (srv. 1Kor 10,17) „pojeni těmi pouty, kterými on jej chtěl (toto jediné tělo Církve) spojit“ (42).

 

 

9.        Různé způsoby Kristovy přítomnosti

 

Aby věřící dosáhli hlubšího pochopení eucharistického tajemství, ať jsou poučeni také o hlavních způsobech, kterými je sám Pán přítomen Církvi v liturgickém slavení (43).

On je totiž vždy přítomen ve společenství věřících, kteří se sešli v jeho jménu (srv. Mt 18,20). Je také přítomen ve svém Slově, protože je to on sám kdo promlouvá v Církvi, když je předčítáno Písmo svaté.

V eucharistické oběti je pak přítomen jak v osobě kněze, protože „ten kdo nyní obětuje skrze službu kněží je tím samým, který se jednou obětoval na kříži“ (44); a především je přítomen v eucharistických způsobách (45). V této svátosti je jedinečným způsobem, podstatně a bez ustání, přítomen celý a úplný Kristus, Bůh a člověk. Taková přítomnost Krista pod eucharistickými způsobami „se nazývá reálnou, ne pro výhradnost, jakoby ostatní nebyly reálné, ale pro antonomazii (anglický překlad uvádí 'par excellence' - pozn. překl.)“ (46).

 

 

10.   Pouto mezi bohoslužbou slova a bohoslužbou oběti

 

Pastýři ať tedy „vedou věřící k účasti na celé mši“, vysvětlením důvěrného vztahu existujícího mezi bohoslužbou slova a slavením Večeře Páně, aby jasně rozuměli že obě tvoří jedinou bohoslužbu (kultovní akt) (47). „Hlásání slova je nutné pro samu službu svátostí, které jsou „svátostmi víry“, jež se rodí a živí slovem“ (48). To ať je řečeno především o slavení mše, v níž bohoslužba slova má zvláštní cíl zdůraznit důvěrné pouto mezi hlásáním a nasloucháním Slova Božího a eucharistickým tajemstvím (49).

Věřící tedy naslouchajíc Slovu Božímu poznají, že hlásané zázraky nacházejí své korunování ve velikonočním tajemství, jehož památka je slavena svátostně ve mši. Tak tedy věřící přijímajíc Slovo Boží a živeni tímto Slovem, jsou v díkůvzdání neseni k plodnější účasti na tajemstvích spásy. Tak se Církev živí chlebem života jak u stolu Božího Slova, tak i u stolu Kristova Těla (50).

 

 

11.   Všeobecné a služebné kněžství při slavení Eucharistie

 

Aktivní a vlastní účast komunity bude více uvědomělá a plodná, když věřící jasně poznají místo, které jim přísluší v liturgickém shromáždění, a části, které ve slavení Eucharistie náleží jim (51).

V katechezi ať je tedy vysvětlena nauka o královském kněžství, jímž jsou věřící zasvěceni skrze znovuzrození a skrze pomazání Duchem svatým (52).

Ať je tedy zdůrazněna jak úloha, která při slavení Eucharistie přísluší služebnému kněžství, jež se od všeobecného kněžství věřících liší nejen co do stupně, ale i do podstaty (53), a stejně tak ať jsou zdůrazněny části vykonávané ostatními, jež přijali nějakou službu (54).

 

 

12.   Z čeho sestává aktivní účast na mši

 

Ať je vysvětleno, že všichni, kdo se sjednotí ke slavení Eucharistie, tvoří onen svatý lid, který, společně s nositeli služebného kněžství, má účast na posvátném úkonu. Jistě, pouze kněz reprezentující Krista, proměňuje chléb a víno; účast věřících při slavení Eucharistie však sestává ze skutečnosti, že připomínajíc si utrpení, vzkříšení a slávu našeho Pána, vzdávají díky Bohu a obětují neposkvrněnou hostii nejen rukama kněze, ale ve sjednocení s ním; a účastí na Těle Kristově naplňují své společenství s Bohem i mezi sebou navzájem; společenství, ke kterému má vést účast na mešní oběti (55). Jejich účast na mši je dokonalejší, pokud, řádně připraveni, přijmou svátostně Tělo Páně ve mši samotné a uposlechnou tak Jeho slovo: „vezměte a jezte“ (56).

Tato oběť pak, stejně jako samotné Kristovo utrpení, ačkoli je obětována za všechny, „nemá žádný účinek v těch, kteří se nepřipojí ke Kristovu utrpení vírou a blíženskou láskou… V těch pak (kteří se k němu připojí) prospívá více o méně podle stupně jejich zbožnosti“ (57).

To vše ať je vysvětleno věřícím jak niterně, tak i navenek skrze obřady podle norem stanovených Konstitucí o posvátné liturgii (58), šířeji rozvedených v instrukci Inter Oecumenici z 26. září 1964, dále pak v instrukci Musicam sacram z 5. března 1967 (59) a v instrukci Tres abhinc annos ze 4. května 1967.

 

 

13.   Účinky slavení Eucharistie v každodenním životě věřících

 

Věřící musejí ve svém způsobu života zachovat to, co vírou a svátostí přijali ve slavení Eucharistie. Ať se tedy učí kráčet svým životem v radosti a síle nebeského pokrmu, účastníc se tak na smrti a vzkříšení našeho Pána.

Potom, co se věřící účastnili na mši svaté, „ať spěchají konat dobré skutky a líbit se Bohu, být přímí a poctiví v jednání, milovat Církev a uvádět v praxi to co se naučili, růst ve zbožnosti (60), usilovat aby svět byl prodchnut křesťanským Duchem a vydávat svědectví Kristu „uprostřed všech, tedy uprostřed lidské společnosti“ (61).

 

 

14.   Mešní katecheze pro děti

 

Ti, kteří se zabývají náboženskou výchovou dětí, především rodiče, farář a učitelé, ať se postarají, zatímco je postupně uvádí do znalosti tajemství spásy (63), aby byla dána náležitá pozornost katechezi o mši. Katecheze o Eucharistii, přirozeně uzpůsobená věku a myšlení dětí, musí směřovat k tomu, aby děti, skrze hlavní obřady a modlitby, pochopily význam mše a všeho, co se vztahuje k účasti na životě Církve.

Na to vše ať je obzvlášť pamatováno během přípravy dětí na první svaté přijímání, tak aby je skutečně chápali jako plné přivtělení do těla Kristova (64).

 

 

15.   Katecheze o mši musí začínat od ritů a modliteb

 

Ekumenický tridentský sněm předpisuje pastýřům, „aby často, sami nebo přizváním někoho jiného, vykládali některou část z toho co se čte během mše a, mimo jiné, aby vysvětlili některý aspekt tajemství této nejsvětější oběti“ (65).

Pastýři ať tedy vedou věřící k plnému pochopení tohoto tajemství víry vhodnou katechezí; ta ať začíná od tajemství liturgického roku, od obřadů a modliteb, jež se užívají při slavení mše, aby tak věřící jasně chápali smysl, především velké eucharistické modlitby, a aby tak byli vedeni k hlubokému proniknutí tajemství jež tyto obřady a modlitby znamenají a naplňují.

 

 

 

Druhá část

 

Slavení památky Páně

 

  

I.                 Obecné normy o uspořádání slavení památky Páně ve společenství věřících

 

 

16.   Ve slavení ať se projevuje jednota společenství

 

Protože díky křtu „už není žid ani řek, otrok ani svobodný, muž nebo žena“ ale všichni jsme jedno v Kristu Ježíši (srv. Gal 3,28), pak společenství, v němž jsou při slavení Eucharistie shromážděni věřící všech ras, věku a podmínek, zjevuje plněji podstatu Církve.

Přesto jednota společenství, jež má svůj původ v jediném chlebě, na němž všichni mají svůj podíl (srv. 1Kor 10,17), je hierarchicky uspořádána a proto vyžaduje, aby „každý, služebník či prostý věřící, se ve vykonávání svého úřadu omezovali na konání všeho toho a pouze toho co je, podle přirozenosti obřadu a liturgických norem, v jejich kompetenci“ (66).

Vynikající příklad této jednoty máme „v plné a aktivní účasti všeho Božího lidu… na téže Eucharistii, na téže modlitbě a na tomž oltáři, kterému předsedá biskup obklopený svým kněžstvem a těmi, kdo přijali nějakou službu“ (67).

 

 

17.   Ať je zabráněno rozdělení a roztroušení společenství věřících

 

V liturgickém slavení ať je zabráněno rozdělení a roztroušení společenství. Proto ať je dbáno, aby v tomtéž kostele neprobíhaly zároveň dva liturgické obřady, které by poutaly pozornost lidu ke dvěma různým věcem. To ať je řečeno především o slavení Eucharistie.

Proto, když je o nedělích a předepsaných svátcích slavena mše svatá pro lid, ať je dbáno na vyloučení onoho roztroušení, jež obecně pochází ze současného slavení více mší v jednom kostele. Pokud je to možné, ať je na to dbáno také ve všední dny.

Pro dosažení tohoto cíle je, podle norem práva, velmi vhodným prostředkem koncelebrace kněží, kteří chtějí slavit mši současně (68).

Zatímco je v kostele podle stanoveného plánu slavena mše pro lid, je také třeba vyloučit chórové nebo společné slavení posvátného oficia, lidová kázání, udělování svátosti křtu a manželství.

 

 

18.   Ať je podpořen smysl pro všeobecné i místní společenství

 

V eucharistickém slavení ať je zdůrazněn společenský charakter, aby se každý cítil sjednocen s bratřími ve společenství Církve jak místní, tak i universální; v jistém smyslu pak dokonce se všemi lidmi. V mešní oběti se totiž Kristus obětuje za spásu celého světa; společenství věřících je pak znamením jednoty celého lidstva v Kristu jako hlavě (69).

 

 

19.   Věřící pocházející z jiných farností, ať jsou začlenění do místního slavení Eucharistie

 

Věřící, kteří se účastní slavení mše mimo svoji farnost ať se připojí k posvátnému slavení tak, jak je zvykem v místním společenství.

Pastýři ať se uvedením správných důvodů snaží pomoci věřícím pocházejícím z jiných krajů k připojení se k místnímu společenství. To pak především v kostelech velkých měst a v místech, kde se během prázdnin a dovolených nachází věřící z různých krajů.

Skupinám sestávajícím z cizinců jiného jazyka nebo z emigrantů, ať se pastýři snaží nabídnout příležitost, alespoň občasnou, účastnit se mše podle jejich zvyklostí. „Ať je však dbáno, aby věřící dokázali recitovat a zpívat společně příslušné části mešního řádu také v latinském jazyce“ (70).

 

 

20.   Ať je dbáno na způsob, jakým kněží celebrují

 

Aby byl podpořen správný průběh posvátného slavení a aktivní účast věřících, kněží ať se neomezují na přesné vykonání své služby podle liturgických pravidel, ať jednají tak, aby skrze způsob slavení vštěpovali smysl posvátných úkonů.

Lid má právo být sycen ve mši hlásáním a výkladem Slova božího. Kněží ať tedy drží homilii vždy, kdy je předepsána nebo vhodná. Ať také dbají na to, aby vše co mají hlasitě vyslovit oni sami nebo přisluhující (podle jejich funkce), bylo řečeno či zpíváno dostatečně zřetelně, aby tak věřící jasně rozuměli a pochopili význam a aby byli spontánně vedeni odpovědět a účastnit se (71).

Kněží i přisluhující ať jsou na to připraveni vhodným cvičením, především pak v seminářích a v řeholních domech.

 

 

21.   Kánon mše svaté

 

Podle normy, jak je ustanovena od článku 10 instrukce Tres abhinc annos ze 4. května 1967, ve mších s účastí lidu, i když nejsou koncelebrovány, je knězi dovoleno, je-li to vhodné, recitovat kánon mše svaté hlasitě (srozumitelně). Ve zpívaných mších pak mohou být zpívány ty části kánonu, u nichž to dovoluje ritus v textech pro koncelebraci.

Ať je uchován tradiční zvyk tisknout konsakrační slova písmem rozdílným od zbytku textu, aby byly nápadně zvýrazněny.                                     

 

 

22.   Přenos mše svaté rádiem a televizí

 

Je-li mše, v duchu 20. článku Konstituce o posvátné liturgii, přenášena rádiem nebo televizí, přísluší ordinářům, aby zajistili, že modlitba a účast věřících tím nebude rušena; na druhé straně je pak třeba dbát, aby bohoslužba proběhla s náležitou péčí a důstojně, aby tak mohla být příkladem slavení posvátného tajemství podle pravidel liturgické obnovy (72).

 

 

23.   Fotografování během eucharistických bohoslužeb

 

Je třeba se vší péčí vyloučit, aby bohoslužby, především mše svatá, byly rušeny fotografováním. Když však je k tomu rozumný důvod, ať je to činěno s umírněností a podle norem stanovených příslušným ordinářem.

 

 

24.   Důležitost vhodné úpravy kostelů ke správnému uspořádání bohoslužby.

 

„Dům modlitby, v němž je slavena a uchovávána Eucharistie; v němž se scházejí věřící; v němž je k podpoře a potěše věřících uctívána přítomnost našeho Spasitele, Syna božího, jež se za nás obětoval na obětním oltáři; musí být čistý a uzpůsobený modlitbě a posvátným obřadům“ (73).

Pastýři ať mají na paměti, že vhodné uspořádání posvátných prostor velmi přispívá ke správné bohoslužbě a k aktivní účasti věřících.

Ať jsou tedy uvedeny v praxi pravidla a normy ustanovené instrukcí Inter Oecumenici (články 90-99): výstavba nových kostelů a jejich přizpůsobení obnovené liturgii, konstrukce a zdobení oltářů, křesel (sedes) celebranta a přisluhujících, místo pro posvátná čtení, místo pro věřící a umístění schola cantorum.

Obzvlášť je třeba, aby hlavní oltář byl umístěn a vybudován tak, aby byl znamením samotného Krista, místem kde se naplňují tajemství spásy a středem společenství věřících, jemuž (oltáři) přísluší nejhlubší úcta.

Při obnově kostelů je třeba zabránit tomu, aby byly roztroušeny poklady posvátného umění. Jestliže by pak liturgická obnova, podle posudku místního ordináře po jeho poradě s odborníky a – je-li to nutné – se souhlasem příslušných úřadů – vyžadovala odstranění takových pokladů z místa, kde se nyní nachází, ať je to provedeno s rozvážností a ať je zajištěno, aby i na novém místě byla tato díla vhodně a důstojně uložena.

Pastýři ať také pamatují, že materiál a formy posvátných rouch, která mají „vyhledávat spíše vznešenou krásu než nápadný přepych“ (74), velmi přispívají k důstojnosti liturgických obřadů.

 

 

 

II.             Eucharistická bohoslužba o nedělích a ve všední dny

 

 

25.   Eucharistická bohoslužba v den Páně

 

Vždy když se společenství věřících sejde ke slavení Eucharistie, hlásá smrt a vzkříšení Páně v naději na jeho slavný příchod. To je však obzvlášť zvýrazněno nedělním shromážděním, tedy v den, kdy podle apoštolské tradice Pán vstal z mrtvých a kdy se v Eucharistii zvláštním způsobem slaví velikonoční tajemství (75).

Aby se pak věřící upevnili s hlubokým přesvědčením plnit přikázání o svěcení svátečních dní a pochopili důvod, proč je Církev svolává každou neděli ke slavení Eucharistie, ať je jim od samého počátku jejich křesťanské formace „neděle vštěpována a ukázána jako základní svátek“ (76), během něhož shromážděni naslouchají Božímu Slovu a účastní se velikonočního tajemství. Ať jsou kromě toho podporovány iniciativy, které neděli přetvořují v „den radosti a odpočinku od práce“ (77).

 

 

26.   Nedělní bohoslužba spolu s biskupem a ve farnosti

 

Je vhodné, aby byl probouzen smysl pro společenství Církve, jež je živen a vyjádřen obzvlášť jak v bohoslužbě spolu s biskupem - především pak v katedrále - tak i ve farním společenství, jehož pastýř zastupuje biskupa (78).

Prospívá také se vší péčí podporovat u všeho lidu aktivní účast zpěvem na nedělní bohoslužbě, nakolik jen je to možné, je vhodné dát přednost zpívané formě mše svaté (79).

Především o nedělích a svátcích ať jsou mše, jež se konají v jiných kostelích a modlitebnách, koordinovány s bohoslužbami ve farním kostele, aby tak byly skutečnou pomocí v pastoraci. Je vhodné, aby se malé komunity řeholních laiků (ne-kleriků) a podobné další komunity, především pak ty, jež vykonávají svou činnost ve farnosti, účastnili v tyto dny bohoslužeb ve farním kostele.

Co se týče časového plánu a počtu mší, jež se slaví ve farnosti, ať je brána v úvahu skutečná potřeba farního společenství, ale ať se zbytečně nezvyšuje množství mší ke škodě skutečně účinné pastorace. To by mohlo například nastat, kdyby množství mší bylo přehnané a na každé z nich se účastnila jen malá skupinka věřících, ačkoli kostel by jich pojal mnohem víc; nebo kdyby z téhož důvodu byli kněží natolik vytíženi prací, že by jen s obtížemi zvládali svoji službu.

 

 

27.   Mše pro zvláštní skupiny

 

Aby o nedělích a svátečních dnech kvetla v Eucharistii jednota farního společenství, mše pro zvláštní skupiny a spolky ať jsou slaveny, nakolik je to možné, ve všední dny. Pokud nemohou být přesunuty na všední dny během týdne, ať se dbá na zachování jednoty farního společenství tím, že tyto skupiny budou zapojeny do farních bohoslužeb.

 

 

28.   Nedělní a sváteční mše slavené již večer před svátkem

 

Na místech, kde je Apoštolským Stolcem svoleno dostát předpisu nedělní mše již v sobotu večer, ať pastýři usilují objasnit věřícím význam této možnosti, aby tak nebyl zastíněn zvláštní smysl neděle. Toto svolení totiž chce umožnit věřícím v konkrétních podmínkách snazší účast na slavení Pánova vzkříšení.

Nehledíc na různá svolení a zvyky, tato mše může být slavena pouze v sobotu večer, a to v čase stanoveném ordinářem.

V těchto případech ať je slavena mše, jež v kalendáři připadá na neděli a ať není opomenuta homilie a příslušné modlitby věřících.

To všechno platí i pro mše svátků, které je z téhož důvodu na některých místech povoleno slavit již večer předcházející svátečnímu dni.

Večerní mše před nedělí Letnic je aktuální vigilie s modlitbou Credo. Stejně tak i večerní mše předcházející Slavnosti Narození Páně je vigilie, slavená slavnostně s bílými paramenty, s Aleluja a vánoční prefací.

Mši večer před nedělí Vzkříšení není dovoleno slavit před setměním nebo alespoň před západem slunce. Tato mše je vždy velikonoční vigilií, která pro svůj zvláštní význam v liturgickém roce a v celém křesťanském životě, musí být slavena s obřady Veliké noci podle samotného ritu vigilie.

Věřící, kteří pro slavení neděle zvolí večerní sobotní mši, jak bylo popsáno shora, nebo mši večer před zasvěcenými svátky, mohou přistoupit ke stolu Kristova Těla, ačkoli přijali již ráno. Ti pak, „kteří přijali (Tělo Páně) ve mši velikonoční vigilie a ve vigilii Narození Páně, mohou znovu přistoupit k přijímání ve druhé mši velikonoční a v jedné ze mší slavených v den slavnosti Narození Páně“ (80).

Tak i „věřící, kteří vstoupili do posvátného společenství („přijímáním“) na Zelený čtvrtek při ranní mši svěcení olejů, mohou znovu přijmout téhož dne ve večerní mši na památku poslední večeře Páně“, podle normy instrukce Tres abhinc annos ze 4. května 1967, čl.14.

 

Pozn.překl. V otázce druhého přijímání v tentýž den se projevuje pokrok v Kodexu církevního práva (vyšel 1983, tedy 16 let po Eucharisticum mysterium): Kán. 917: „Kdo již přijal Nejsvětější svátost, může ji téhož dne přijmout podruhé jen při slavení eucharistické oběti, na které má účast bez újmy předpisu kán. 921 § 2.“ Kán 921§ 2 pak uděluje další výjimku pro ty, kdo upadnou do nebezpečí smrti – mohou v ten den přijmout podruhé i bez účasti na mši svaté.

Také Katechismus Katolické Církve (1992) se vyjadřuje na toto téma a doslova „bourá veškeré limity“, když v článku 1388 praví: „Odpovídá samotnému významu Eucharistie, aby věřící, mají-li potřebné dispozice, přistoupili k přijímání vždy když se účastní mše svaté…“ To neznamená, že je správné bezdůvodně „hromadit“ mše a přijímání, ale na druhou stranu, pokud se někdo z dobrých důvodů účastní dvou či více mší ve stejný den (včetně mše v předvečer nedělí a zasvěcených svátků) – například jako přisluhující, animátor zpěvu, při účasti na pohřbu… nemusí se obávat, že by se druhým přistoupením ke stolu Páně dopouštěl nějaké nedovolené praktiky. Přijímání zkrátka patří ke mši a pokud se účastním celé mše, jsem v milosti posvěcující a zachoval jsem předepsaný eucharistický půst, měl bych přistoupit ke stolu Páně.

 

 

29.   Mše ve všední dny

 

Věřící jsou vyzváni k časté účasti na mši i ve všední dny, pokud možno denně.

To je doporučeno pro některé všední dny, jež je vhodné slavit se zvláštní péčí, především během postní doby a adventu, jako i pro svátky Páně menšího významu, pro obdobné svátky blahoslavené Panny Marie a svatých, především uctívaných všeobecnou a místní Církví.

 

 

30.   Mše během duchovních setkání

 

Je nanejvýš vhodné, aby srazy a setkání, která jsou pořádány pro posílení křesťanského života či apoštolátu, setkání k růstu náboženských studií, jakož i duchovní cvičení byly připraveny tak, aby nalezly svůj vrchol ve společném slavení Eucharistie.

 

 

 

III.          Svátostné přijímání společenství na Těle a Krvi Kristově

 

 

31.   Svátostné společenství věřících s Kristem (tj. „přijímání“) během mše

 

Věřící se dokonaleji účastní slavení Eucharistie, pokud přijmou svátostné společenství (na Těle a Krvi Kristově). Je vřele doporučeno, aby přijali řádnou cestou během mše a v okamžiku předepsaným samotným ritem bohoslužby, tedy ihned po přijímání celebrujícího kněze (81).

Aby pak, také skrze znamení, vystoupilo více najevo, že svátostné přijetí společenství (na Těle a Krvi Kristově) je účastí na uskutečňované oběti, ať je dbáno na to, aby věřící mohli přijmout hostie proměněné v téže mši svaté (82).

Rozdílet Kristovo tělo je především úkolem celebrujícího kněze; nemá tedy pokračovat ve mši dříve než po skončení „přijímání“ věřících. Ostatní kněží nebo jáhni, ať mu v rozdílení Těla Páně pomohou, je-li to zapotřebí (83).

 

 

32.   „Svaté přijímání“ pod oběma způsobami

 

„Svaté přijímání“, co do znamení, má plnější formu, když je udělováno pod oběma způsobami. V této formě je totiž (při zachování norem stanovených Tridentským koncilem (84), podle nichž je přijat celý a úplný Kristus a pravá Svátost pod kteroukoli z obou způsob) zřejmější znamení eucharistické hostiny; jasněji se vyjadřuje vůle nové a věčné smlouvy stvrzené Pánovou Krví a  vztah mezi hostinou eucharistickou a eschatologickou v království Otce (srv. Mat 26,27-29).

Proto od nynějška, podle soudu biskupů a s nutnou přípravnou katechezí, je povoleno společenství na jednom kalichu v následujících případech, a to buď podle předchozího práva (85), nebo z moci této instrukce:

 

1)      Dospělým novokřtěncům ve mši, jež následuje jejich křest; dospělým biřmovancům ve mši následující jejich biřmování; pokřtěným, jež jsou přijímáni do společenství Církve;

2)      Novomanželům ve mši, v níž si udělili svátost manželství;

3)      Novosvěcencům ve mši jejich svěcení;

4)      Abatyši ve mši jejího požehnání; zasvěceným pannám ve mši jejich zasvěcení; řeholníkům ve mši jejich prvních slibů a při každé jejich obnově, jsou-li sliby skládány a obnovovány při mši;

5)      Laickým misionářským spolupracovníkům ve mši, při níž jsou oficiálně vysláni a všem dalším, kteří během mše přijímají od Církve nějaké poslání;

6)      Nemocnému a všem kteří se účastní na vysluhování viatika, je-li mše podle práva slavena v domě nemocného;

7)      Jáhnovi, podjáhnovi a přisluhujícím, kteří slouží při pontifikální nebo jiné slavnostní mši;

8)      Při koncelebraci:

a.       Všem, i laikům, kteří při koncelebraci samé vykonávají nějakou liturgickou službu a všem seminaristům, kteří se na ní účastní;

b.      V jejich kostelích všem členům institutů, v nichž se skládají sliby evangelních rad; členům společností, jež se zasvěcují řeholními sliby, obláčkou nebo příslibem Bohu; kromě toho také všem, kteří dnem i nocí přebývají v domech členů těchto institutů a společností;

9)      Kněžím účastnícím se velkých koncelebrací, pokud nemohou koncelebrovat nebo celebrovat;

10)  Všem kdo se účastní duchovních cvičení, ve mši jež pro ně slavená během těchto cvičení; účastníkům setkání různých pastoračních komisí ve společné mši;

11)  Těm, o nichž v čísle 2 a 4 ve mši jejich výročí;

12)  Kmotrovi, kmotře, rodičům, manželovi/manželce a laickým katechetům dospělého novokřtěnce ve mši jeho iniciace;

13)  Rodičům, rodinným příslušníkům a významným dobrodincům, jež se účastní na mši novokněze.

 

 

33.   Udělování „svatého přijímání“ mimo mši

 

a.       věřící musí být vedeni k tomu, aby vstupovali do posvátného společenství s Kristem („přijímali“) během eucharistické bohoslužby; kněží ať ale neodmítají udělit „svaté přijímání“ mimo mši těm, kdo pro to mají spravedlivý důvod (86); k tomu může dojít i v odpoledních hodinách, se svolením místního biskupa, podle normy motu proprio Pastorale munus, odst.4, nebo vyšších řeholních představených podle normy reskriptu Cum admotae, čl. 1, odst.1 (87).

b.      Je-li „svaté přijímání“ udělováno mimo mši svatou ve stanovenou hodinu a je-li k tomu vhodná příležitost, může být povolena krátká bohoslužba Slova, podle norem instrukce Inter Oecumenici (čl. 37 a 39).

c.       Pokud pro nedostatek kněží nemůže být slavena mše a „svaté přijímání“ je udělováno mimořádným vysluhovatelem (akolytou, laikem), který k tomu má oprávnění od Apoštolského stolce, ať je zachován ritus předepsaný oprávněnou autoritou.

d.      (Pozn. Podle dnešní praxe pověření k podávání svatého přijímání uděluje příslušný ordinář.)

 

 

34.   Způsob účasti na svátostném společenství na Těle a Krvi Kristově („svatém přijímání“)

 

a) Podle zvyku Církve může být Tělo Páně přijato věřícími jak na kolenou, tak i ve stoje. Ať je zvolen jeden či druhý způsob podle norem stanovených biskupskou konferencí, držíc na paměti různé zvyky a především také dispozici prostředí kostela a počet přijímajících.

Věřící ať sledují způsob určený pastýři, aby posvátné společenství („přijímání“) bylo skutečně znamením bratrské jednoty všech, kteří mají účast na téže hostině Páně u jediného stolu.

 

b) Pokud věřící přijímají Tělo Páně na kolenou, není od nich vyžadován žádné jiné znamení úcty k Nejsvětější Svátosti, neboť sám    akt pokleknutí vyjadřuje adoraci.

Když však přijímají ve stoje, je vřele doporučeno, aby potom co v procesí přistoupili k oltáři, vykonali ještě před přijetím Svátosti nějaké znamení úcty – a to na vhodném místě a tak, aby nebylo rušen přístup věřících.

 

 

35.   Svátost smíření a svátostné společenství na Těle a Krvi Kristově

 

Eucharistie ať je věřícím přiblížena i „jako protijed, který nás osvobozuje od všedních vin a chrání nás před smrtelnými hříchy“ (68) e ať je poukázáno na vhodný způsob k využití kajících částí bohoslužby.

„Těm, kdo chtějí přijmout účast na posvátném společenství (chtějí „přistoupit k přijímání“) ať je připomenut… předpis: „ať zkoumá sám sebe“ (1Kor 11,28). A zvyk Církve ukazuje, že toto zpytování je nezbytné, aby nikdo, kdo si je vědom, že je ve stavu smrtelného hříchu, ačkoli je i přesvědčen o své lítosti, nepřijal účast na Eucharistii před přijetím svátosti smíření“ (89). „Pokud se nachází ve stavu nutnosti a nemá přitom možnost se předem vyzpovídat, ať vykoná akt dokonalé lítosti“ (90).

Ať je věřícím vštípen zvyk přijímat svátost smíření nikoli během slavení mše svaté, ale v jisté stanovené časy, aby tak vysluhování této svátosti probíhalo pokojně a s užitkem a aby jim samotným nebylo bráněno v aktivní účasti na mši. Věřící, kteří jsou zvyklí denně nebo často přistupovat ke Stolu Páně, ať jsou vedeni k přijímání svátosti smíření v pravidelných intervalech podle skutečného stavu svého života.

 

 

36.   Posvátné společenství („přijímání“) za slavnostnějších podmínek

 

Je nanejvýš užitečné, aby se věřící, vždy když jsou připouštěni ke službě na vinici Páně novým způsobem nebo v novém životním stavu, účastnili na Oběti svátostným „přijímáním“, aby se znovu zasvětili Bohu a obnovili své spojení s ním.

Velmi dobře to například činí: společenství věřících, když o Veliké noci obnovují křestní sliby; dospívající, když dospěli do věku, kdy veřejně před Církví obnoví své křestní sliby; novomanželé, když se sjednocují ve svátosti manželství; ti, kdo se zasvěcují Bohu, když skládají řeholní sliby nebo přijímají obláčku; věřící, když se veřejně rozhodují pro apoštolskou činnost.

 

 

37.   Časté a denní „svaté přijímání“

 

Neboť „je zřejmé, že Nejsvětější Eucharistie, přijatá často nebo i denně, dává vzrůstat jednotě s Kristem, hojněji živí duchovní život, mocněji obrňuje duši ctností a dává přijímajícímu jistější záruku věčného štěstí; faráři, zpovědníci a kazatelé ať často a horlivě vybízejí křesťanský lid k tomuto zbožnému a spásnému zvyku“ (91).

 

 

38.   Soukromá modlitba po „svatém přijímání“

 

Skrze účast na Těle a Krvi Kristově, pokud byla přijata svátostně a s vnitřní účastí, tedy živou vírou, jež se projevuje láskou (92), je na každého z věřících hojně, jako voda života, rozléván dar Ducha Svatého (srv. Jan 7,37-39).

Avšak spojení s Kristem, jemuž slouží tato Svátost, nemá být vzbuzeno pouze v čase slavení Eucharistie, ale má prorůstat celým křesťanským životem, aby tak věřící, kontemplujíc bez ustání přijatý dar, procházeli každodenním životem pod vedením Ducha svatého ve vzdávání díků a aby přinášeli hojnější plody blíženské lásky.

Aby pak snadněji setrvali v tomto díkůvzdání, jež je vynikajícím způsobem vzdáváno Bohu ve mši, je doporučeno těm, kdo se občerstvili svatým „přijímáním“, aby nějaký čas setrvali v modlitbě (93).

 

 

39.   Viatikum

 

Posvátné společenství („přijímání“) přijaté jako viatikum musí být vnímána jako zvláštní znamení účasti na velikonočním tajemství slaveném v mešní oběti; tedy účasti na tajemství Kristovy smrti a jeho vystoupení k Otci. V něm věřící, který opouští tento život, posílen Kristovým Tělem, přijímá záruku své spásy.

Proto věřící, kteří z jakéhokoli důvodu upadnou do nebezpečí smrti, jsou předpisem vázáni k přijetí svatého „přijímání“ (94) a pastýři jsou povinni dbát na to, aby udělení této svátosti nebylo odkládáno, nýbrž aby věřící přijali její útěchu, dokud jsou ještě při plném vědomí (95).

Věřící, kteří upadli do nebezpečí smrti, jsou vřele vyzváni k novému svatému „přijímání“, ačkoli toho dne již jednou účast na Těle Kristově přijali.

 

 

40.   Posvátné společenství („přijímání“) těch, kdo se nemohou odebrat do kostela

 

Je vhodné, aby ti, kdo se nemohou účastnit společné eucharistické bohoslužby, byli živeni Eucharistií a tak se cítili sjednoceni s farním společenstvím a podpořeni láskou bratří.

Pastýři duší ať dbají na to, aby nemocným a starým lidem, ačkoli nejsou vážně nemocní nebo v nebezpečí smrti, byla často, ba dokonce denně, dána možnost k přijetí Eucharistie, především pak v době velikonoční. Udělení Eucharistie může proběhnout v kteroukoli denní hodinu.

 

 

41.   Svaté „přijímání“ pouze pod způsobem vína

 

V případě nutnosti, a podle soudu biskupa, je možné udělovat Eucharistii pod samotnou způsobou vína těm, kdo ji nemohou přijmout pod způsobou chleba.

V tomto případě je dovoleno, podle soudu místního ordináře, slavit mši u nemocného.

Pokud pak mše není slavena u nemocného, Krev Páně ať je po mši uchována ve vhodně pokrytém kalichu a uložena ve svatostánku; nemocnému však má být donesena v uzavřené nádobě, aby tak bylo zcela vyloučeno jejímu rozlití. Při udělování svátosti ať je pak případ od případu zvolen nejvhodnější způsob z těch, které nabízí ritus pro podávání „svatého přijímání“ pod obojí způsobou. Jestliže po podání „přijímání“ zůstane trocha nejdrahocennější Krve, ať je konzumována udělovatelem svátosti; ten se pak postará i o řádnou purifikaci.

 

 

 

IV.         Slavení Eucharistie v životě a poslání biskupa a kněží

 

 

42.   Slavení Eucharistie v životě a poslání biskupa

 

Slavení Eucharistie vyjadřuje zvláštním způsobem veřejnou a sociální podstatu liturgických úkonů Církve „která je svátostí jednoty, tedy lid svatý sjednocený pod vedením biskupů“ (96).

Proto „biskup, jemuž se dostalo svátostného kněžství ve své plnosti, je správcem milosti nejvyššího kněžství, především pak v Eucharistii, kterou obětuje on sám nebo deleguje podání této oběti na jiné… Každé zákonné slavení Eucharistie je řízené biskupem, jemuž přísluší úřad konat a řídit křesťanský kult podávaný Božské Vznešenosti, a to podle předpisů Církve, které pak podle vlastního úsudku dále rozvede pro území své diecéze“ (97).

Ve slavení Eucharistie, kterému předsedá biskup obklopený svým kněžstvem a přisluhovateli, s aktivní účastí celého svatého lidu Božího, spočívá nejvyšší projev Církve (98), která je hierarchicky ustanovená.

 

 

43.   Je správné, aby se kněží účastnili slavení Eucharistie, naplňujíc poslání svého úřadu

 

Ve slavení Eucharistie i kněží, v moci svátosti svěcení, mají poslání k jim vlastní službě. Vždyť i oni „jakožto vysluhovatelé posvátného kultu a především v mešní oběti… jednají zvláštním způsobem jménem samotného Krista“ (99). Proto je vhodné, na znamení této skutečnosti, aby, účastní-li se Eucharistie, účastnili se jí tak, jak to přísluší jejich stavu (100), totiž celebrací či koncelebrací a ne jen přijetím „svatého přijímání“ jako laici.

 

 

44.   Denní slavení mše svaté

 

„V tajemství eucharistické Oběti, v níž kněží vykonávají ústřední úlohu, je bez ustání konáno dílo našeho vykoupení. Proto je vřele doporučeno denní slavení, které je vždy úkonem Krista a Církve, a to i pokud z nějakého důvodu není možná účast věřících“ (101); slavením Eucharistie kněz vždy jedná ke spáse lidu.

 

 

45.   Ve slavení mše svaté ať jsou věrně zachovávány normy Církve

 

Především ve slavení Eucharistie není dovoleno nikomu, ačkoli by byl knězem, a to kromě nejvyšší církevní autority a, podle norem práva, také biskupa a biskupské konference, přidat, vypustit či pozměnit v liturgii cokoli z vlastní iniciativy (102). Proto kněží ať mají na srdci, aby předsedali slavení Eucharistie takovým způsobem, aby věřící věděli, že se účastní na veřejném kultu Církve a nikoli na ritu ustanoveném nějakou soukromou autoritou (103). Vždyť uspořádání veřejného kultu Církve svěřil Kristus apoštolům a jejich nástupcům.

 

 

46.   Ve volbě různých forem slavení ať jsou upřednostněny ty, které lépe odpovídají pastorálním požadavkům.

 

„Ať je s věrností dbáno na to, aby v liturgických úkonech byly nejen zachovávány zákony, které zajišťují platnou a náležitou celebraci, ale aby se jich vědomě, aktivně a plodně účastnili i věřící“ (104). Proto, kněží ať pečlivě volí mezi formami celebrace dovolenými právem Církve, aby byly vždy zvoleny ty, které se zdají lépe odpovídat potřebám věřících a jejich účasti.

 

 

47.   Koncelebrace

 

Jednota oběti a kněžství je velmi vhodně vyjádřena koncelebrací, spoluslavením Eucharistie. Jednota božího lidu se pak projevuje zcela jedinečným způsobem, kdykoli se na koncelebraci aktivně účastní věřící (105) a především, předsedá-li jí biskup (106). 

Mimoto, koncelebrace vyjadřuje a upevňuje bratrský svazek kněží, neboť „z moci společného svěcení a poslání, všichni kněží jsou mezi sebou navzájem vázáni důvěrným poutem bratrství“ (107).

Proto, pokud potřeba věřících nevyžaduje opak a se zachováním práva každého kněze slavit mši samostatně, je vhodné, aby kněží slavili Eucharistii tímto vynikajícím způsobem, a to jak v kněžských komunitách, tak i během různých setkání a v podobných situacích. Ti, kteří žijí společně nebo vykonávají svou službu v tomtéž kostele, pozvou radostně k jejich společné koncelebraci projíždějící kněze.

Příslušní představení ať tedy usnadňují a dokonce upřednostňují koncelebraci vždy, kdy pastorační požadavky nebo jiný rozumný důvod nevyžaduje opak.

Možnost koncelebrace se týká i hlavních mší kostelů a veřejných i poloveřejných kaplí seminářů, kolejí církevních a řeholních institutů a organizací které sdružují ke společnému životu kleriky bez slibů. Když zde pak je vysoký počet kněží, příslušný představený smísvolit ke konání několika koncelebrací v tentýž den, avšak v různém čase nebo alespoň v rozdílných posvátných prostorech.

 

 

48.   Příprava chleba pro koncelebraci

 

Pokud je pro koncelebraci připravována hostie větších rozměrů, podle normy Ritus servandus in concelebratione Missae, čl.17, je třeba, podle tradice, dbát na to, aby měla formu a vzhled odpovídající onomu tajemství, (pro něž je připravována).

 

 

 

 

Třetí část

 

Kult Nejsvětější Eucharistie jakožto trvalé svátosti

 

 

 

I. Důvod uchovávání Eucharistie a modlitba před Nejsvětější Svátostí

 

 

49.   Důvod uchovávání Eucharistie mimo mši

 

„Nebude bezúčelné připomenout, že hlavním a původním důvodem uchovávání svatých způsob v kostele i mimo mši svatou je udělování viatika; podružnými důvody je udělování „svatého přijímání“ mimo mši a klanění se (adorace) našemu Pánu Ježíši Kristu, přítomnému pod onou způsobou“ (108).Vlastně právě „uchovávání posvátných způsob pro nemocné dalo vznik chvályhodnému zvyku adorovat tento nebeský pokrm, který je v chrámě uložen. A tento kult adorace se opravdu zakládá na platné a solidní bázi“ (109), především protože víra ve skutečnou přítomnost Páně přirozeně vede i k vnějšímu a veřejnému sebevyjádření.

 

 

50.   Modlitba před Nejsvětější Svátostí

 

Věřící, když uctívají Krista přítomného ve Svátosti, ať pamatují na to, že tato přítomnost vychází z (mešní) Oběti a vyvěrá k posvátnému společenství („přijímání“), svátostnému a duchovnímu zároveň.

Zbožnost, jež vede věřící k prostraci před svatou Eucharistií, je také hlouběji přitahuje k velikonočnímu tajemství a k vděčné odpovědi na dar Toho, který svým lidstvím bez ustání vlévá božský život do údů svého Těla (110). Zdržujíc se u Pána, těší se z jeho důvěrné familiarity a otevírají před ním svá srdce pro sebe samotné pro všechny své blízké a prosí za pokoj a spásu světa. Obětujíc celý svůj život v Duchu svatém spolu s Kristem Otci, čerpají z této podivuhodné výměny růst víry, naděje a blíženské lásky. Tak tedy rostou správné dispozice ke slavení Památky Páně s vhodnou zbožností a k častému přijímání chleba, který je nám dán od Otce.

Věřící ať se tedy podle svého životního stavu se zápalem věnují uctívání Krista ve Svátosti a pastýři ať je k tomu vedou příkladem a ať je k tomu vybízejí příležitostnými promluvami (111).

 

 

51.   Věřícím ať je usnadněn přístup do kostelů

 

Pastýři ať se postarají, aby všechny kostely a veřejné kaple, v nichž je uchovávána Nejsvětější Eucharistie zůstávaly otevřené alespoň několik hodin denně jak dopoledne, tak i večer, aby věřící mohli bez těžkostí přicházet k modlitbě před Nejsvětější Svátostí.

 

 

 

II. Místo uchovávání Nejsvětější Eucharistie

 

 

52.   Svatostánek

 

Na místech, kde podle norem práva smí být uchovávána Nejsvětější Eucharistie, nesmí být trvale a obvykle uchovávána ve více než v jediném oltáři nebo na jediném místě téhož kostela (112). Proto ať je běžně v každém kostele jeden jediný svatostánek. Tento pak musí být pevný a odolný proti násilnému otevření (113).

 

 

53.   Kaple Nejsvětější Svátosti

 

Místo, na němž je v kostele či kapli uchovávána ve svatostánku Eucharistie ať je skutečně vznešené. Zároveň je vhodné, aby bylo uzpůsobené k soukromé modlitbě, aby tak věřící nepřestávali uctívat Pána ve Svátosti také soukromým kultem (114), a to plodně a bez potíží. Doporučuje se, aby svatostánek byl umístěn, je-li to možné, v kapli oddělené od hlavní lodi kostela, především pak v kostelích, kde jsou časté sňatky či pohřby a na místech navštěvovaných, pro své poklady umění a historie, velkým počtem turistů.

 

 

54.   Svatostánek umístěný uprostřed oltáře nebo na jiném místě kostela

 

„Nejsvětější Eucharistie ať je uchovávána v pevném a nerozbitném svatostánku, umístěném uprostřed hlavního nebo na jednom z postranních oltářů, který ale má být skutečně vznešený; nebo, podle oprávněných zvyků a v mimořádných případech schválených místním ordinářem, také na jiném místě v kostele, opravdu velmi vznešeném a vhodně vyzdobeném.

Je vhodné slavit mši tváří k lidu také na oltáři, na němž by byl umístěn svatostánek menších rozměrů, je-li toto jeho umístění výhodné“ (115).

 

55.   Svatostánek na oltáři, na němž je slavena mše s účastí lidu

 

Ve slavení mše postupně vystupují do středu pozornosti hlavní způsoby Kristovy přítomnosti v Církvi (116), protože nejdřív se zjevuje v samotném shromáždění věřících sjednoceném v jeho jménu; pak ve svém slově, když je čteno a vykládáno Písmo; dále v osobě kněze, který předsedá shromáždění; nakonec pak zcela mimořádným způsobem pod eucharistickými způsobami. Proto z důvodu dynamiky znamení více odpovídá podstatě posvátné celebrace, aby na oltáři, na němž je slavena mše svatá, nebyl Kristus ve svatostánku eucharisticky přítomný již od samého jejího počátku. Vždyť eucharistická přítomnost je plodem proměňování a jako taková se musí ve mši jevit.

 

 

56.   Svatostánek při konstrukci nových kostelů a v uzpůsobování stávajících kostelů a oltářů.

 

Je výhodné pamatovat na principy ustanovené ve článcích 52 a 54 při konstrukci nových kostelů.

Ať není prováděna žádná úprava stávajících kostelů a oltářů, aniž by byly zachovány normy čl.24 této instrukce.

 

 

57.   Způsob poukázání na přítomnost Nejsvětější Svátosti ve svatostánku

 

Ať je zajištěno, aby bylo věřícím poukázáno na přítomnost Eucharistie ve svatostánku závěsem nebo jiným vhodným způsobem určeným příslušnou autoritou.

Podle tradice ať také před svatostánkem neustále září lampa na znamení úcty vzdávané Pánu (117).

 

 

 

III. Eucharistické pobožnosti

 

 

58. Soukromá i veřejná pobožnost k oltářní Svátosti, a to i mimo mši svatou, podle norem ustanovených zákonitou autoritou a touto instrukcí, je Církví vřele doporučena, neboť eucharistická Oběť je pramenem a vrcholem veškerého křesťanského života (118).

Při uspořádání pobožností je třeba držet se norem stanovených II. Vatikánským koncilem o vztahu mezi liturgií a ostatními posvátnými úkony, které nejsou její součástí. Především pak je třeba dbát na normu, jež stanovuje že: „je třeba aby takové pobožnosti byly v harmonii s liturgickým rokem a posvátnou liturgií, čerpaly z ní inspiraci a pro její nadřazenost aby k ní přiváděly křesťanský lid“ (119).

 

 

 

IV. Eucharistická procesí

 

 

59. Křesťanský lid, v procesích, v nichž je Eucharistie slavnostně nesena ulicemi a provázena zpěvem, především pak o svátku Corpus Domini, ať podává veřejné svědectví své víry a úcty k této Svátosti.

Přesto náleží místnímu ordináři aby posoudil jak o vhodnosti v aktuálních podmínkách, tak i o místě a organizaci takových procesí, aby probíhaly důstojně a přispívaly k růstu úcty k této Svátosti.

 

 

 

V. Výstav nejsvětější Eucharistie

 

 

60. Výstav nejsvětější Eucharistie, v pyxidě či ostensoriu (monstranci), přivádí mysl věřících k tomu, aby v ní rozpoznali podivuhodnou přítomnost Krista a vyzývá k duchovnímu sjednocení („svatému přijímání“) s Ním. Tak (výstav) umocňuje kult, jež Kristu náleží v duchu a pravdě.

Je třeba dbát na to, aby během výstavů kult Nejsvětější Svátosti jasně, skrze znamení, vyjevoval svůj vztah se mší. Je tedy vhodné, aby výstav, je-li výjimečně slavnostní a prodloužený, byl proveden na konci mše a aby v této mši byla proměněna hostie, která pak bude vystavena k adoraci.

Mše v tomto případě končí bez požehnání výzvou Benedicamus Domino (Dobrořečme Pánu). Během výstavu ať je vyloučeno vše, co by nějakým způsobem mohlo zastínit přání Krista, který ustanovil Eucharistii především proto, aby nám byla k dispozici jako pokrm, lék a úleva (121).

 

 

61. Zákaz slavit mši svatou před vystavenou Nejsvětější Svátostí

 

Během výstavu Nejsvětější Svátosti je zakázáno slavení mše svaté v téže lodi kostela, nehledě přitom na svolení a zvyky až dodnes panující, často hodné zvláštní pocty.

Kromě důvodů vyložených ve článku 55 této instrukce, není při mši třeba výstavu, neboť slavení tajemství Eucharistie v sobě dokonaleji zahrnuje ono duchovní společenství („přijímání“) k němuž výstav vede věřící.

Výstav Nejsvětější Svátosti, pokud je protažen na jeden či více následujících dní, musí být během mše svaté přerušen, pokud tato není slavena v kapli oddělené od té části kostela, v níž se koná výstav a pokud v adoraci nesetrvá alespoň několik věřících.

Pokud by na nějakém místě ukončení prastarého opačného zvyku mělo vyvolat údiv věřících, ordinář místa ať stanoví čas, ne příliš dlouhý, během něhož věřící budou poučováni před uvedením této normy v praxi.

 

 

62. Uspořádání výstavu

 

Je-li výstav krátký, ať jsou pyxida či ostensorium umístěny na oltářní mense; jestliže se však má výstav protáhnout, může být užit trůn, umístěn o něco výš; ať je ale zabráněno tomu, aby byl příliš daleko a vysoko.

Během výstavu ať je vše připraveno tak, aby věřící jež se chtějí ponořit do modlitby, se věnovali výhradně Kristu.

Pro posílení vnitřní modlitby jsou dovolena čtení z Písma, následované homilií, či krátké promluvy, které by vedly věřící k lepšímu pochopení eucharistického tajemství.

Je také vhodné, aby věřící na Slovo Boží odpovídali zpěvem a aby ve vhodných okamžicích bylo zachováno „posvátné silentium“.

Na zakončení výstavu bude uděleno svátostné požehnání.

Pokud je užíván lidový jazyk, na místo hymnu Tantum ergo, který se zpívá před požehnáním, může být, podle soudu biskupské konference, užit jiný eucharistický hymnus.

 

 

63. Slavnostní každoroční výstav

 

V kostelech, v nichž je běžně uchovávána Eucharistie, je možné každý rok konat slavnostní výstav Nejsvětější Svátosti, jež by se po jistou dobu, třeba i s přerušením, protáhl, aby místní komunita intenzivněji meditovala a adorovala toto tajemství.

Takový výstav ať se ale koná jen za předpokladu odpovídajícího zájmu věřících a se souhlasem místního ordináře a podle stanovených norem.

 

 

64. Prodloužený výstav

 

V naléhavých případech smí ordinář místa nařídit delší, i nepřetržitou, přímluvnou modlitbu před vystavenou Nejsvětější Svátostí; a to pro jednotlivé obzvlášť navštěvované kostely.

 

 

65. Přerušení výstavu

 

Pokud pro nedostatek adorujících věřících není možné konat adoraci bez přerušení, je dovoleno, v předem stanovených hodinách, uložit Svátost do svatostánku, ne však více než dvakrát během dne; například přes poledne a během noci.

Uložení Svátosti během přerušení adorace může proběhnout jednoduše a bez zpěvu: kněz oblečen v klerice s rochetou (superpelicí) a štolou po krátké adoraci uloží Nejsvětější Svátost do svatostánku.

Stejným způsobem ji ve vhodný čas znovu vystaví a po krátké adoraci může odejít.

 

 

66. Krátký výstav

 

Také krátké výstavy Nejsvětější Svátosti, jež se konají podle norem práva, musí být uspořádány tak, aby před svátostným požehnáním byl vyčleněn vhodný čas čtením Božího Slova, zpěvům, modlitbám a tiché adoraci.

Místní ordináři ať se postarají, aby tyto výstavy Nejsvětější Svátosti probíhaly vždy a všude s náležitou úctou.

Je zakázáno konat výstav pouze kvůli udělení požehnání po mši.

 

 

 

VI. Eucharistické kongresy

 

 

67. Během Eucharistických kongresů ať se věřící věnují prohloubení poznání tohoto posvátného tajemství, zamýšlejíc se nad jeho různými aspekty (srv. čl.3 této instrukce).

Ať jej pak slaví (toto tajemství) podle norem II. Vatikánského koncilu a ať jej uctívají prodlouženou soukromou modlitbou, pobožnostmi a především ve slavnostním procesí, dbajíc přitom ale na to, aby všechny formy zbožnosti nacházely svůj vrchol ve slavnostním slavení mše.

Během eucharistického kongresu, a to přinejmenším regionálního, je vhodné, aby alespoň některé kostely byly vyhrazeny stálé adoraci.

 

 

Tato instrukce byla schválena Svatým Otcem Pavlem VI. V audienci udělené jeho eminenci, kardinálu Arcadio M. Larraona, prefektu této Posvátné kongregace, dne 13. dubna 1967. Svatý Otec ji taktéž potvrdil svojí autoritou, přikázal její zveřejnění a stanovil její vstup v platnost na slavnost Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, 15.srpna 1967.

 

 

V Římě, 25 května 1967, o slavnosti Těla a Krve Páně.

 

 

 

GIACOMO card. LERCARO

arcibiskup boloňský

president výkonné rady Konstituce o posvátné liturgii

 

 

ARCADIO M. card. LARRAONA

prefekt Posvátné kongregace ritu

 

 

+ FERDINANDO ANTONELLI

titulární arcibiskup z Idicry

sekretář Posvátné kongregace ritu

   

 

 

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | sv.Eymard | Eucharistiáni

 



©2002 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)