Neše milá Paní od Nejsvětější svátosti - mozaika v klášteře eucharistiánů - Řím

Univ.- Prof. prelát katedrální kapituly
 Dr. F. Holböck
A-5020 Salzburg, Ignaz Rieder Kai 17a

Maria a Eucharistie
(Překlad: Miloslav Chrást)

 

 

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

 

Zesnulý kardinál Läpicier vyprávěl jednou jednomu knězi, jak byl poslán papežem Piem XI. na vizitaci snědých katolíků v Etiopii; když byla vizitace šťastně dovedena ke konci, musel papeži přednést oficiální zprávu. Vypověděl papeži, jak tito snědí katolíci chovají ke třem bílým zcela zvláštní úctu: k bílé Hostii ve svatostánku, k panenské matce Boží bíle zářící v jejím neposkvrněném početí a k bíle oblečenému zástupci Krista na Zemi, k papeži v jeho neomylnosti, když jako nejvyšší učitel a pastýř církve ex-cathedra rozhoduje ve věcech víry a mravů. Když kardinál Läpicier domluvil, vhrkly do očí tohoto autoritativního, přísného papeže slzy dojetí.
Svatá Eucharistie, Neposkvrněné početí panensky čisté Matky Boží Marie a neomylnost papeže! Nejsou to hlavní opory upřímného katolického smýšlení? Jsou jako tři magnetické střelky, jako tři orientační hvězdy všech vpravdě katolicky smýšlejících duší! Jsou to tři prameny síly katolické církve, té církve, jejíž neviditelná hlava - Pán Ježíš Kristus – je stále přítomen pod rouškou Eucharistie, avšak jejíž viditelnou hlavou je papež a srdcem panenská Matka Boží Maria.
Svatá Eucharistie, Matka Boží a papež jsou zářícím, směr udávajícím trojhvězdím, které nám v tomto temném čase zmatků ukazuje správnou cestu.
Na dva v tomto trojhvězdí, na Eucharistii a svatou Pannu v jejich vztazích k sobě navzájem, chci dnes upozornit. Je jeden titul, jímž je Matka Boží už celé století nazývána, a ten velmi pěkně vyjadřuje vztah mezi Marií a Eucharistií: “Naše milá Paní od Nejsvětější svátosti.” Tento titul dal Matce Boží sv. Petr Julián Eymard (+1.8.1868), zakladatel kongregace Eucharistiánů. Papež Pius X., svatý papež Eucharistie, tento mariánský titul vícekrát slavnostně potvrdil a propůjčil odpustky těm, kdo se budou Matky Boží pod tímto titulem dovolávat.

Maria a Eucharistie. Existuje mezi oběma skutečný vztah? Jak k sobě patří? Mají spolu co do činění? Uvidíme, že spolu mají mnoho co do činění, každopádně mnohem víc, než je možno na první pohled tušit.

Nejprve budiž poukázáno na to, že oba, Maria i Eucharistie, dnes dalece sdílejí stejný osud: znevažování a pohrdání bez úcty! Lidé dnes už nechtějí opravdově věřit ve velikost a důstojnost obou a často jim vypovídají úctu a oslavu. Už se totiž opravdově nevěří v Mariino vyvolení, její neposkvrněné početí a její nedotčené panenství navzdory jejímu svatému mateřství! A stejně tak se vede Svátosti oltářní: už se nevěří v její vznešenou důstojnost a velikost, na jejímž základě může být slavena a přijímána jen s čistým srdcem! Už se často opravdově nevěří na pravou, skutečnou přítomnost Krista v Oltářní svátosti a proto se s Nejsvětějším často zachází tak neuctivě. Mám radost, když při různé výpomoci v Salcburské arcidiecézi i mimo ni dosud zažívám farnosti, v nichž se přijímání na ruku ještě nestalo zcela obvyklým, neboť ono je pro mnoho lidí, jimž chybí nutkání víry a úcty, nabídnutou příležitostí k žalostné svatokrádeži, pro skutečně věřící ale může být k velkému pohoršení.
Chceme v našem čase církevní krize a zmatků víry zcela věrně trvat na víře našich předchůdců, na víře v čistotu a vznešenou důstojnost bez poskvrny počaté a vždy panenské Matky Boží Marie a na víře v pravou, skutečnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti oltářní a to i v nejmenších úlomcích proměněné způsoby chleba. Chceme proto oběma, milé Boží Matce Marii a Oltářní svátosti přinášet nejvyšší úctu, oslavu a lásku, jak jim náleží.
V jedné farnosti v horním Rakousku, byla v době reformace zcela zvlášť ohrožena víra v důstojnost, čistotu a svatost bez poskvrny počaté, panenské Matky a víra ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii. Duchovní vůdce zde začal užívat obvyklou modlitbu: “Pochválena a požehnána buď Nejsvětější svátost oltářní” (dosl. překlad “Hochgelobt und gebenedeit sei das allerheiligste Sakrament des Altares”, pozn. překl.) a také ji maličko měnit, doplňovat a přivedl věřící k následování, dodnes obvyklým způsobem recitují: “Pochválena a požehnána buď Nejsvětější svátost oltářní a neposkvrněné početí svaté Panny a Bohorodičky Marie!” A bylo nápadné, jak se do jeho farního společenství navracela láska a úcta k bez poskvrny počaté, panenské Bohorodičce a obzvlášť velká úcta k Eucharistii. A ta je zde dosud.
Oba, Maria a Eucharistie, na sobě navzájem lpí zcela vřele. Proto je pochopitelné: kde mizí víra v mariánská dogmata – v její panenské mateřství, její neposkvrněné početí a její vlastní přijetí do nebeské slávy (nanebevzetí), tam mizí také víra v eucharistická dogmata o proměně podstaty chleba a vína v tělo a krev Krista a o reálné přítomnosti Krista pod eucharistickými způsobami chleba a vína. A naopak, kde se dbá na láskyplnou úctu k bez poskvrny počaté, panenské Matce Boží Marii, tam se pevně drží také – jak je to od nepaměti vpravdě katolické – velká úcta ke klaněníhodné Svátosti oltářní.

Ale ptejme se teď ještě trochu důkladněji, jak spolu oba, Maria a Eucharistie souvisí. Odpověď buď dána v následujících bodech:

1.

Maria skrze svůj souhlas a připravenost k panenskému mateřství zprostředkovala zázrak, v němž se Syn Boží stal člověkem a tak se mohl stát pravdivě a skutečně přítomným ve Svátosti oltáře se svým božstvím i lidstvím, masem a krví, tělem i duší, protože ne z donucení, ale ze svobodného souhlasu Marie vzešlo v jejím panenském lůně, z jejího masa a krve, tělo a krev Bohočlověka Ježíše Krista, které je přítomné v Eucharistii.
Jeden středověký teolog kdysi řekl: “Caro Christi, caro est Mariae!” – tělo Kristovo je – podle původu – tělem Mariiným. To souhlasí v ještě v mnohem hlubším smyslu, než že maso a krev každého jednoho z nás vychází z masa a krve jeho matky, neboť při početí našeho prokrveného těla nepracovala matka sama, ale v plození spolupracoval i náš otec. Ježíš Kristus ale byl počat v lůně panny bez přičinění muže – jen souhlasem samotné Panny Marie, v níž – viděno čistě biologicky – má lidské tělo Ježíše počátek:

Jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny…”, to neplatí pouze pro lidskou přirozenost historického Ježíše, ale i pro tělo a krev Ježíše přítomného v Eucharistii. Právem proto v roce 1079 koncil v Římě Panny přinutil kanonika Berengara z Tours, jenž popíral reálnou přítomnost Krista v Eucharistii a velmi podobně jako dnes modernističtí teologové mluvil pouze o symbolické přítomnosti Krista v Oltářní svátosti, aby podepsal následující vyznání víry: “Já, Berengar, ze srdce věřím a ústy vyznávám, že chleba a víno, jenž leží na oltáři, jsou skrze tajemství modlitby a skrze slova našeho Spasitele podstatně proměněny v pravé, vlastní, životadárné maso a krev našeho Pána Ježíše Krista. A tedy po konsekraci – tak věřím – je chléb pravým tělem Ježíše Krista, jenž se narodil z Marie Panny, jenž se vydal za spásu světa, visel na kříži a sedí po pravici Otce, a víno pravou krví Krista, jenž vytryskla z jeho boku. Ne jen jako symbol a znamení účinku svátosti, ale v jeho vlastní přirozenosti a podstatě.” (NennerRoos, Der Glaube der Kirche, 8. Aufl., Nr. 559)

Na základě držení-se původu identity masa a krve Kristovy z masa a krve jeho panenské Matky Marie není skutečně přehnané obhajovat, že Bohorodička “causa radicalis” je kořenem a příčinou Eucharistie v tom smyslu, že z Marie pochází každé tělo a krev, které je v Eucharistii pravdivě a skutečně přítomno.

2.

Víme, že v každém slavení eucharistie je zpřítomněna oběť kříže věčného velekněze Ježíše Krista. Maria ve své mateřské lásce a péči vypěstovala a téměř připravila nekonečně hodnotnou oběť, která na kříži a v bohoslužbě oběti při mši svaté byla a bude přinášena nebeskému Otci. Stojíc na Golgotě pod oltářem kříže jejího božského Syna spolutrpěla a spoluobětovala se za nás všechny spolu s věčným Veleknězem a ukázala nám, jak máme spojit vlastní oběti s obětí Krista. Ona jako diakonka obětujícího Kněze z Golgoty velkodušně obětovala své mateřské právo a svého nejmilejšího a nejdražšího zde přinesla v oběť. Nečiní to snad stejně při každé mši svaté, kde je – jak nám víra říká – oběť kříže zpřítomňována?

3.

Eucharistie ale není pouhá oběť, ale i obětní večeře. A z tohoto hlediska je možné znovu konstatovat něco důležitého o vztahu mezi Marií a Eucharistií. Chci to formulovat takto: Maria nám skrze svou mateřskou lásku a péči, které měla ke svému božskému Synu, a to již od prvního okamžiku, kdy jej mohla nosit ve svém panenském lůně, začala prostírat stůl pro obětní večeři svatého přijímání.
Zde musím myslet na svou dobrou matku: Jak to vždy bylo pěkné, když pro velkou rodinu s mnoha dětmi prostírala stůl. Tuto povinnost si nenechala vzít. Byla tak naplno matkou, pečujíc s láskou, aby každé z devíti dětí dostalo jíst a pokud možno aby každé mohlo přijít ke společnému stolu. Tak si představuji i Marii, nejsvětější Matku, v malém kruhu Svaté rodiny z Nazareta, když podle staroizraelského zvyku pro denní potřebu rodiny v primitivním, malém domácím mlýnku – mezi dvěma kameny - mlela nutné množství pšenice na mouku, z mouky pak připravila těsto, přimíchala kvas a upekla v chléb. Jak mohl chlapec Ježíš přitom přihlížet a později – když povyrostl – vykonávat pomocné práce. Znělo to skutečně jako vzpomínka na dětství, když Ježíš v jednom podobenství řekl: “K čemu mám přirovnat Boží království? Podobá se kvasu, který žena vmísí do tří měřic mouky, až všechno prokvasí.” (Lk 13,20). – Maria je ale nejen pro malou rodinu z Nazareta, ale také pro velikou rodinu církve Matkou, která prostírá stůl a připravuje pokrm. Pomáhá nebeský Chléb eucharistie připravit a ve své mateřské lásce touží po tom, aby byl nebeský Chléb připraven pro všechny bratry a sestry jejího božského Syna a oni aby jej také hodně přijali. Ta, která při svatbě v Káně okamžitě viděla drobné potíže snoubenců když došlo víno, a pomohla tyto potíže odstranit skrze zázrak, který od svého božského Syna vyprosila, ta je nepochybně také tou, jenž s bdícím pohledem a s mateřsky pečujícím a milujícím srdcem hledí, kde jsou hladovějící duše, jimž se nebeského Chleba nedostává. A jak si nepochybně skutečně ze srdce tato tak dobrá Matka přeje, aby všechny její děti, jimž je nebeský Chléb eucharistie vlastní, mu stále víc “přicházely na chuť”!
Nepochybně se Naše milá Paní velmi raduje, když vidí, že její děti - bratři a sestry jejího božského Syna - ne pouze jednou v životě, například při prvním svatém přijímání, a ne pouze jednou v roce o velikonocích přistupují ke stolu Páně, který nám Maria pomáhá prostřít, ale přijímají často, pokud možno měsíčně nebo ještě lépe každou neděli nebo dokonce denně. Maria přitom jistě vzpomíná na onu blaženou hodinu, v níž zvěstí archanděla Gabriela dostala podíl na devět měsíců trvajícím svatém přijímání, devět měsíců trvajícím, nepřetržitém sjednocení s Božím Synem, jenž se pod jejím panenským srdcem stal člověkem! Jak stále znovu v těchto devíti měsících toužila naslouchat svému nitru a dialogu, niternému rozhovoru se svým dítětem!
Od velkého anglického konvertity – kardinála Johna Henryho Newmana pocházejí slova “Cor ad cor loquitur” (Srdce k srdci mluví). Tenkrát, když Maria nosila pod svým neposkvrněným srdcem “Syna Boha a člověka”, se to doslovně stalo: Cor ad cor, srdce na srdci, srdce k srdci, Srdce Ježíšovo a mateřské srdce Mariino! Tato obě ušlechtilá, čistá, svatá srdce v jednom zázračném souzvuku, harmonii smýšlení, přání, pocitů a pohybu. To, co tehdy zažila Maria, se vlastně opakuje při každém svatém Přijímání. Tak to přece řekl Ježíš při své Eucharistické řeči (Jan 6): “Kdo jí mé tělo a pije mou krev , zůstává ve mně a já v něm!” On ve mně, já v něm, Cor ad cor, Srdce na srdci, Srdce v srdci! A když to záleží na srdci, v biologickém, ale také v morálním smyslu, musí se naše srdce uzdravit, když spočívá v Srdci Ježíšově, v moci střetnutí s Kristem v hojném, cenném a milost přinášejícím svatém přijímání. Musíme pouze přijímat ve smýšlení Mariině. A téměř ji nést (v srdci) s sebou k přijímání. Dobrá matka se přece raduje, když vidí, jak všechny děti přicházejí k stolu, jenž prostřela, udatně si nabírají z večeře, kterou připravila a když vidí, jak jim chutná. Tak je to jistě i s Marií. Raduje se, když často přicházíme ke stolu Páně a když nám tento pokrm chutná, když jsme přišli na chuť tomu, že v nás tento svatý Chléb posiluje a rozmnožuje život milosti a činí nás oduševnělejšími, zralejšími, hlubšími, obětavějšími, vnitřnějšími a čistšími. – Stejně jako pořádné jídlo, neznamená pouze rychle zhltat připravený pokrm, ale skutečně řádně se těšit z jídla - nejen se posilnit, ale také prožít radost ze společenství stolu – tak je to také u slavení eucharistie: také dává radost ze společného stolu, kterou někdy mohou věrní, horliví, věřící a uctivě smýšlející přijímající zcela zřetelně prožít. Více radosti z víry, více radosti z práce nasazené pro vše dobré, více radosti z oběti, více radosti z vnitřního pokroku – to jsou plody, jenž plodí časté svaté přijímání v horlivých křesťanech, kteří ho jsou hodni. Na tom se ale znovu podílí Maria, kterou v Loretánských litaniích právem nazýváme příčinou naší radosti. To vědí všichni ti, kdo v mariánském duchu a v pravé Kristově lásce stále znovu ukazují připravenost k nasazení pro Boží království a pro službu ostatním lidem, bratřím a sestrám, jako Bohu zasvěcené řeholnice, zdravotní sestry, jako skutečně křesťanské matky a otcové, jako laičtí apoštolové. Odkud pochází tato horlivost, tento elán, tato nezištná láska a sebeobětování pro ostatní a pro apoštolát, pokud ne ze skutečnosti, že dostávají stále novou sílu skrze přátelství s Ježíšem, kdy “Cor ad cor”, srdce na srdci spočívá a kdy láska Srdce Ježíšova zaplavuje jejich vlastní srdce, jak tomu bylo u Marie během devíti měsíců jejího blaženého adventu.

4.

V rozboru vztahů mezi Marií a Eucharistií se konečně vynořuje ještě jedna otázka, kterou mi skutečně jednou položil kdosi z mých studentů: zda totiž Maria také přijímala. Tehdy byla otázka ta pravděpodobně myšlena jako chyták pro pana profesora. Jak se ale onen student divil, když jsem jej pevně přesvědčen ujistil, že Maria znala nejen devět měsíců trvající přijímání jejího svatého těhotenství, ale že po nanebevstoupení jejího božského Syna jistě často, dokonce snad denně, znovu přijímala Ježíše v podobě proměněného chleba. S největší pravděpodobností Maria žádnou jinou svátost než Eucharistii nepřijala. Jistě nepřijala svátost křtu, protože svou pozemskou existenci započala čistá, bez poskvrny. - Na základě zvláštního privilegia Boží milosti se na Marii v jejím neposkvrněném početí nepřenesla vina dědičného hříchu, která je u nás mazána teprve křtem. Jistě Maria nepřijala ani svátost smíření, protože zůstávala, jak jasně učí Církev, po celou dobu svého života bez jakéhokoli osobního hříchu a neměla tedy potřebu přijmout rozhřešení. A můžeme snad říci, že tuto svátost dokonce ani přijmout nemohla. Ale Svátost oltářní Maria, podle mého přesvědčení, přijímala. Jak jsem k tomuto názoru přišel? Na základě jednoho místa ve Skutcích apoštolů (Sk 2,46-47). Tam je o křesťanech prvotní církve napsáno: “Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali Chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí.” K těmto prvním křesťanům až do svého blaženého “odchodu domů” (do nanebevzetí – pozn.překl.) patřila přece v první řadě také Maria. Nedokážu si představit, že by se Maria vylučovala z tohoto svatého eucharistického společenství modlitby, oběti a stolu, které se denně v některých domech prvotní církve scházelo. Ne, byla přitom stejně jako byla i uprostřed apoštolů, kteří se modlili ve večeřadle v očekávání seslání Ducha Svatého.
V tomto denním svatém přijímání bylo pro Marii vždy znovu pravdivým ono: Cor ad cor, její srdce na Srdci jejího Syna. V radosti i bolesti. Tak to má být i u nás: ve skutečné snaze o růst, v odvážném zápase a boji za víru a Církev. Maria nám to ukázala. Pojďme za Marií a také se to od ní učme: vytvářet společenství stolu s Ježíšem v radosti i bolesti, v prostotě srdce, s velkou obětavostí, se silnou a neochvějnou vírou v tajemství víry a s velkou úctou, která dnes často ve vztahu k Eucharistii chybí.
Toto Mariánské rozjímání o “Marii a svaté Eucharistii” budiž uzavřeno zkušeností tří malých pasáčků z Fatimy: Lucie, Jacinta a František se jednoho dne – tak jako obvykle – modlili růženec. Znenadání je obklopilo mimořádné světlo, uviděli anděla přinášejícího v ruce kalich, nad kterým se vznášela Hostie a z ní se do kalicha řinuly kapky krve… Kalich s Hostií se vznášely ve vzduchu, zatímco anděl poklekl vedle dětí a vyzval je, aby se spolu s ním pomodlili následující modlitbu: “Svatá Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý! Klaním se ti z hloubky duše a obětuji ti drahocené tělo, krev, duši a božství našeho Pána Ježíše Krista, který je přítomný ve všech svatostáncích světa, na zadostiučinění za urážky, jimiž je urážen. Skrze nekonečné zásluhy ve nejsvětějšího Srdce Ježíšova a na přímluvu neposkvrněného srdce Mariina prosím za obrácení ubohých hříšníků!” Potom se anděl zvedl, vzal Hostii a dal ji Lucii, kalich rozdělil mezi Jacintu a Františka a řekl: “Přijměte Tělo a Krev Ježíše Krista, které jsou nevděčnými lidmi tak hrozně uráženy!(I. Gonzaga da Fonseca, Maria spricht zur Welt, 14. Vydání, Innsbruck 1957, str.120). Dětem dal ale anděl ještě jednu pokyn: “Modlete se, modlete se mnoho! Nejsvětější Srdce Ježíšovo a Mariino vás chtějí použít pro svůj plán milosrdenství… Přinášejte Pánu neustálé modlitby a oběti jako výkupné za to množství hříchů, kterými je urážen a modlete se za obrácení hříšníků… Především ale s vydaností a pokorou přijměte utrpení, které vám Pán pošle!(tamtéž, str.119)
Také my přijměme do srdce to, co anděl pokoje jistě na příkaz bez poskvrny počaté Matky Boží učil ony tři pasáčky. Také my se máme často modlit před Pánem přítomným v Nejsvětější svátosti:

“Můj Bože, věřím, doufám, miluji Tě a klaním se Ti! Prosím tě za odpuštění pro všechny, kteří nevěří, nedoufají, Tebe nemilují a neklaní se Ti!”

“Můj Bože, věřím, věřím také v pravou, skutečnou přítomnost (Syna Boha a člověka), Syna nebeského Otce a Panny Marie v Nejsvětější svátosti oltářníúchvatným způsobem , tak nás úchvatným způsobem předešel veliký teolog a učenec středověku, svatý Tomáš Aquinský – a to v životě i ve smrti: Když na své cestě na II. Lyonský koncil začátkem března 1274 těžce onemocněl a umírající byl dopraven do cisterciáckého opatství Fossa nuova jižně od Říma, prosil zde o svatý pokrm na cestu, poslední pomazání. Opat kláštera mu jej přinesl. Před přijímáním byl umírající dotázán - jak to odpovídalo tehdejším církevním předpisům – zda také skutečně věří, že v proměněné Hostii je přítomný vtělený Syn Boží, jenž byl zrozen z lůna blažené Panny, visel na dřevu kříže, zemřel za nás a třetího dne slavně vstal, …tehdy svatý Tomáš odpověděl jasným hlasem a se slzami v očích: Opravdu věřím a jsem si jistý. Toto je pravý Bůh a pravý člověk, Syn Boha Otce a Panny Marie. Tak věřím ve své duši a vyznávám slovy, jak to kněz nad touto Nejsvětější svátostí vyslovil.” Bezprostředně před přijetím svaté Hostie ještě řekl: “Přijímám Tě jako výkupné pro moji duši, přijímám Tě jako pokrm pro moji poslední pouť. Z lásky k Tobě jsem studoval, bděl a přemáhal se, Tebe jsem kázal a učil. Nikdy jsem proti tobě nic neřekl. Pokud jsem ale přece řekl něco nesprávně, řekl jsem to z neznalosti a nesetrvávám tvrdohlavě na svém mínění. Pokud jsem o této Svátosti nebo o něčem jiném špatně učil, přenechávám to zcela k opravě Svaté církvi římské, které poslušen nyní odcházím ze života.

Předmětem rozjímání na téma “Maria a Eucharistie”, ať jsou také dva hymny, v nichž sv. Tomáš Aquinský formuloval svou víru v přítomnost vtěleného Božího Syna v Nejsvětější svátosti – “Pange lingua gloriosi corporis mysterium…”, a “Adoro Te, devote latens Deitas…

s s s  S S S  s s s

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)

 


Oba tyto hymny spolu s dvěma dalšími - rovněž od svatého Tomáše - najdete zde i s krátkým rozjímáním otce Lea Kuchaře SSS (knížka Vždyť jsem to já).

 

 

Překlad hymnů otištěný v kancionále:

Klaním se Ti vroucně
(Adoro Te, devote)

Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš,
jenž tu ve Svátosti sebe ukrýváš.
Tobě srdcem svým se zcela poddávám,
před tebou tvou slabost, Bože vyznávám.

Na kříži jsi tajil jenom božství své,
zde je také skryto člověčenství tvé.
V obojí však věřím celým srdcem svým,
o milost tě prosím s lotrem kajícím.

Plode smrti Páně, Chlebe života,
v němž se lidem dává Boží dobrota,
dej mé duši stále jenom z tebe žít,
v tobě Boží lásku rozjímat a ctít.

Rač, ó Jezu Kriste, jenž jsi nám zde skryt,
srdci toužícímu touhu vyplnit,
abych, jak zde hledím s vírou na oltář,
v nebesích tě jednou spatřil tváří v tvář.

(sv. Tomáš Akvintský)

zpět

 

Chvalte ústa vznešeného
(Pange lingua gloriosi)

Chvalte ústa vznešeného
těla Páně tajemství,
chvalte předrahou krev jeho,
kterou z milosrdenství,
zrozen z lůna panenského,
prolil Král všech království.

Nám byl dán a nám se zrodil
z Panny neporušené,
jako poutník světem chodil,
sil zde zrno pravdy své,
skvělým řádem vyvrcholil
svoje žití pozemské.

Na poslední večer k stolu
s bratřími když zasedal,
beránka by s nimi spolu
podle zvyku pojídal,
dvanácteru apoštolů
za pokrm sám sebe dal.

Slovo v těle slovu dává
moc chléb v tělo proměnit,
z vína Boží krev se stává.
I když Pán je smyslům skryt,
stačí sama víra pravá
srdce čisté přesvědčit.

(sv. Tomáš Akvintský)

zpět