OBSAH:                               
    Rozlámal chléb
    Vezměte, jezte z něho všichni
    To je mé tělo, to je má krev
    Bůh nám dal do rukou své tělo
    Přijímání Kristova těla, kterým je církev
   
   

2. díl | Celý obsah

 Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

Různým způsobem nebo při různých příležitostech "tvoří" eucharistie církev, totiž přetváří ji v Krista: proměněním (při mši), přijímáním, nazíráním a následováním. Rozjímejme o prvním z těchto způsobů: eucharistie tvoří církev konsekrací, proměněním.

1. "Rozlámal chléb"

V listě Římanům čteme tato apoštolova slova: "Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v obět' živou, svatou a Bohu milou. To ať je vaše duchovní bohoslužba" (Řím 12,1). Ale při těchto slovech se nám neodolatelně vtírají slova Ježíšova při poslední večeři: "Vezměte a jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává." Proto když nás svatý Pavel vybízí, abychom přinášeli sami sebe v obět, je to totéž, jako by říkal: Dělejte i vy to, co udělal Ježíš Kristus. Staňte se také vy eucharistií pro Boha! On se obětoval Bohu jako líbezná oběť. Také vy přinášejte sami sebe v obět živou a milou Bohu!

Ale sám Ježíš nás vybízí, abychom to dělali, nejen apoštol Pavel. Když ustanovil eucharistii, přikázal: To konejte na mou památku (Lk 22,19). Nechtěl říci jen: Dělejte přesně gesta, která jsem udělal já, opakujte obřad, který jsem já vykonal. Chtěl říci také: Dělejte podstatu toho, co jsem já udělal, i vy obětujte své tělo, jak to vidíte u mne! Dal jsem vám přiklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy (Jan 13,15). Ale v onom Ježíšově příkazu je něco ještě naléhavějšího a srdcervoucnějšího. Jsme "jeho" tělo, "jeho" údy (srov. 1 Kor 12,12n). Proto jako by Ježíš říkal: Dovolte mi, abych obětoval Otci své tělo, kterým jste vy, nebraňte mi obětovat se Otci. Já se nemohu úplně obětovat Otci, dokud jen jediný úd mého těla odmítá obětovat se se mnou! Doplňujte tedy to, co chybí k mé oběti, učiňte, aby má radost byla úplná!

Hleďme proto novýma očima na okamžik eucharistického proměňování, protože nyní víme, jak říkal svatý Augustin, že "také naše tajemství se slaví na oltáři" (Sv. Augustin, Sermo 272 (PL 38, 1247)). Řekl jsem, že k opravdovému slavení eucharistie je zapotřebí, abychom i my konali to, co konal Ježíš. Co udělal Ježíš oné noci? Především jedno gesto: rozlámal chléb. Všechny zprávy o ustanovení eucharistie podtrhují tento úkon, a proto dostala brzy název "lámání chleba" (fractio panis). Ale snad jsme smysl tohoto gesta ještě zcela nepochopili. Proč rozlámal Ježíš chléb? Snad proto, aby dal každému svému učedníkovi kousek? Ne, tento úkon měl především smysl jako oběť, která se dokonávala mezi Ježíšem a Otcem. Nenaznačovala nejen sdílení, ale i obětování. Chléb, to je on sám. Tím, že Ježíš lámal chléb, "lámal" sám sebe, v tom smyslu, v jakém pravil Izajáš o Hospodinově Služebníku, že byl rozdrcen, "rozlámán" (attritus) pro naše viny (srov. Iz 53,5). Lidský tvor (kterým je však sám věčný Syn Boží "láme" sám sebe před Bohem, to znamená, je ho poslušný až k smrti, aby znovu nastolil Boží práva porušená hříchem, aby prohlásil, že Bůh je Bůh, a dost. Je nemožné vyjádřit slovy podstatu vnitřního úkonu, který doprovází gesto lámání chleba. Nám se zdá, že je to úkon tvrdý, krutý, a zatím je to nejvyšší úkon lásky a něhy, jaký byl kdy vykonán nebo jaký by se mohl na zemi vykonat. Když držím při proměňování v rukou křehkou hostii a opakuji slova: "vzal chléb, rozlámal ho...", zdá se mi, že tuším něco z toho, co cítilo v oné chvíli Ježíšovo srdce: jak se jeho lidská vůle úplně odevzdávala Otci, jak přemáhala všechen odpor a opakovala si známá slova Písma: V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu, ale připravils mi tělo. Hle, nyní ti obětuji toto tělo, které jsi mi dal. Tady jsem, Bože, abych plnil tvou vůli (srov. Žid 10,5-9). To, co dává Ježíš k jídlu svým učedníkům, je chléb jeho poslušnosti a jeho lásky k Otci.

Teď už rozumím, že mám-li i já "konat" to, co vykonal Ježíš oné noci, musím především "rozlámat" sám sebe, to je odložit všechnu nepoddajnost před Bohem, všechnu vzpurnost vůči němu nebo vůči bratřím, že musím zlomit svou pýchu, sklonit se a říci až do důsledků "ano" ke všemu, co Bůh ode mne žádá. I já musím opakovat tato slova: Tady jsem, Bože, abych plnil tvou vůli! Ode mne nechceš tolik, chceš mne, a já ti říkám: "ano". Být eucharistií jako Ježíš znamená sjednotit se s ním v úplném odevzdání se Otcově vůli.

 

2. Vezměte, jezte z něho všichni

Když Ježíš rozlámal chléb a podával ho svým učedníkům, pronesl ještě několik slov: Vezměte, jezte, to je mé tělo, které se za vás vydává (Mt 26,26; Lk 22,19). Na tomto místě se chci zmínit o svém malém zážitku, totiž jak jsem přišel na to, že si tato slova musíme "přisvojit" vedle gesta lámání chleba. Prostě, jak jsem objevil církevní a osobní dosah eucharistického proměňování.

Ještě před několika lety jsem prožíval okamžik proměňování při mši svaté tak, že jsem zavíral oči, sklonil hlavu a snažil jsem se odpoutat se od svého okolí a pohroužit se do Ježíše, který ve večeřadle pronesl před smrtí poprvé slova: Vezměte, jezte ... Liturgie napomáhala tomuto postoji, když dávala pronášet slova proměňování potichu a latinsky, v úkloně nad způsobami. Potom jsem jednoho dne pochopil, že tento postoj sám o sobě nevyjadřuje celý smysl mé účasti na konsekraci. Ježíš, tak jak byl ve večeřadle, už neexistuje! Nyní existuje Ježíš zmrtvýchvstalý. Abychom byli přesní: zemřel, ale žije teď navěky (srov. Zj 1,18). Avšak tento Ježíš je "Ježíš úplný", hlava spojená nerozlučně s tělem. Jestliže tedy pronáší konsekrační slova tento úplný Ježíš, pronáším je i já spolu s ním. Ve velkém "Já" hlavy je ukryto malé "já" těla, kterým je církev. Je v něm také moje maličké "já" a také ono říká těm, kdo jsou před ním: "Vezměte, jezte, toto je mé tělo, které se za vás vydává!" Jaké tajemství! Ježíš mě přidružil k sobě v nejvznešenějším, nejsvětějším úkonu dějin, v jediném úkonu, který je plně "hodný Boha", hodný jeho svatosti a jeho velebnosti. Div se, nebe, jásej, země, radujte se, andělé, třeste se, zlí duchové: Bůh dosáhl toho, kvůli čemu stvořil vesmír, jeho plán a jeho touha se splnily, v jejich splnění nemůže nic zabránit, ani hřích. Tvor se k němu vrátil samovolným hnutím lásky, přinesl v obět to, co obdržel darem od Boha.

Ode dne, kdy jsem toto pochopil, už nezavírám oči při proměňování, ale dívám se na bratry a sestry před sebou. Nebo celebruji-li sám, myslím na ty, které mám dnes potkat a kterým mám věnovat svůj čas, nebo myslím přímo na celou církev a říkám všem jako Ježíš: Vezměte, jezte, toto je mé tělo.

Potom přišel svatý Augustin s některými svými slovy a odňal mi všechnu pochybnost ohledně této intuice a ukázal mi, že patří k "nejzdravějšímu" učení tradice, i když se teď na ni trochu zapomíná. "Celá vykoupená obec, to je společenství svatých," píše Augustin, "je obětována Bohu jako universální oběť. Děje se to prostřednictvím velekněze, který trpěl a obětoval se za nás jako otrok, abychom se my stali tělem tak veliké hlavy. Církev slaví toto tajemství v oltářní svátosti, dobře známé věřícím. Dokazuje v ní, že v tom, co obětuje, obětuje sebe samu (in ea re quam offert, ipsa offertur)" (Sv. Augustin, De civitate Dei X, 6 (CCL 47, 279)).

Církev je tedy v eucharistii současně a v každém svém údu obětující i obětovaná. Obojí se nedá od sebe oddělit, jako kdyby církev služebná (kněz) byla obětníkem a zbytek církve (laici) obětním darem. Každý člen církve je současně kněz i oběť. Ovšem, že přitom zůstává rozdíl mezi kněžstvím služebným a všeobecným kněžstvím všech pokřtěných. Je to proto, že i Ježíš, s nímž se spojujeme, je také současně "bez směšování, ale nedílně" knězem i obětí: "Pro nás je knězem a před Otcem obětí: knězem je právě proto, že je obětí" (ideo sacerdos, quia sacrificium) (Týž, Vyznání X, 43,69). Toto je jediná a neopakovatelná příznačná známka Kristovy oběti, která vyvěrá z tajemství hypostatického spojení lidství a božství v jeho jediné osobě. Z toho plyne tento důsledek: Pokud jde o věc samu, která jediná má význam pro vlastní posvěcení (ale nikoli, pokud jde o službu), mají biskup a kněz tím větší účast na Kristově kněžství, čím větší účast mají na jeho oběti. Čím dokonaleji se obětuje někdo s Kristem Otci, tím dokonaleji obětuje Otci Krista. Na oltáři jedná kněz na místě Krista Velekněze, ale také na místě ("in persona" - v osobě) Krista jako nejvyšší Oběti.

Svatý Řehoř Naziánský píše: "Když víme, že nikdo není hoden velikosti Boha, oběti a kněze, jestliže se nejprve neobětoval sám jako živá a svatá obět, jestliže nepodal sám sebe Bohu jako duchovní a milou obět (srov. Řím 12,1) a nepřinesl mu oběť chvály a zkroušeného ducha - jedinou obět, kterou si žádá dárce všech darů - jak se opovážíme nabídnout mu na oltáři hmotný dar, který má představovat velká tajemství?" (Sv. Řehoř Naziánský, Oratio 2, 95 (PG 35, 497)). Obětování Kristova těla musí být doprovázeno obětováním těla vlastního.

Všechno je tedy průzračně čisté a bezpečné v tomto pohledu na eucharistické proměňování. Na oltáři jsou dvě Kristova těla: jeho tělo skutečné (reálné) ("narozené z Panny Marie", vzkříšené a povýšené na nebesa) a jeho tělo tajemné, kterým je církev. Nuže, na oltáři je přítomno skutečně, hmatatelně, jeho tělo skutečné, a je přítomno tajemně jeho tělo tajemné. Přitom "tajemně" znamená: mocí svého nedílného spojení s hlavou. Žádné směšování obojí přítomnosti, obě jsou zcela odlišné. Ale také žádné rozdělení. Kdybychom obětovali sebe a církev bez Krista, rovnalo by se to nule. Takový obětní dar by nebyl ani svatý ani milý Bohu, protože jsme jen hříšní tvorové. Ale obětovat Ježíše bez církve, která je jeho tělem, by bylo nedostatečné. (Totiž, stačilo by to k pasivnímu vykoupení, k tomu, abychom získali spásu. Nebylo by to ovšem dostatečné k vykoupení aktivnímu, k tomu, aby byla spása uskutečněna). Je to tak jisté, že může církev říci se svatým Pavlem: "Doplňuji na svém těle to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap" (srov. Kol 1,24).

Protože jsou na oltáři dva "obětní dary" - jeden se má stát Kristovým tělem a jeho krví (chléb a víno) a druhý Kristovým tělem tajemným - jsou také ve mši dvě "epikléze", to je dvojí vzývání Ducha svatého. V první se říká: "Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe, ať se stanou tělem a krví tvého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista." Ve druhé epiklézi po proměnění říkáme: "Nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu. Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou."

Teď už víme, jak tvoří eucharistie církev. Eucharistie tvoří církev tím, že dělá z církve eucharistii! Eucharistie není jen povšechně pramenem nebo příčinou svatosti církve. Je také její "formou", to je vzorem. Křesťanova svatost se má uskutečňovat podle "formy" eucharistie, má to být svatost eucharistická. Křesťan se nemůže omezit na to, že slaví eucharistii. Má být eucharistií spolu s Ježíšem.

 

3. "To je mé tělo, to je má krev"

Nyní můžeme vyvodit z této nauky praktické důsledky pro svůj každodenní život. Když i my říkáme při konsekraci věřícím: "Vezměte, jezte, to je mé tělo, vezměte, pijte, to je má krev," máme vědět, co to znamená "tělo" a "krev", abychom věděli, co obětujeme.

Co nám mínil dát Ježíš, když říkal při poslední večeři: "To je mé tělo"? Slovo "tělo" neznamená v Písmě svatém jednu složku nebo jednu část člověka, která ve spojení s ostatními složkami, s duší a s duchem, tvoří člověka celého. Takto uvažujeme my, kteří jsme dědici řecké kultury. Tato kultura rozeznávala u člověka tři stadia: tělo, duši a ducha (trichotomismus). V biblické řeči, a tedy v řeči Ježíšově a Pavlově, znamená "tělo" celého člověka, pokud žije v těle, ve stavu tělesném a smrtelném. Jan používá ve svém evangeliu místo slova "sóma" - latinsky "corpus", slovo "sarx" - latinsky "caro" (doslova: "maso") ("nebudete-li jíst maso Syna člověka... "). Je jasné, že tento výraz, který nalézáme v šesté kapitole evangelia, má tentýž význam jako v kapitole první, kde se praví, že se "Slovo stalo tělem", to je člověkem. "Tělo" tedy značí celý život. Tím, že Ježíš ustanovil eucharistii, zanechal nám jako dar celý svůj život, od prvního okamžiku vtělení až do poslední chvíle, se vším, co ho konkrétně naplňovalo: s mlčením, potem, námahami, modlitbou, zápasy, pokořováním...

Pak říká Ježíš také: To je má krev. Co přidává slovem "krev", když nám dal ve svém těle celý svůj život? Přidává smrt! Když nám daroval život, daruje nám také jeho nejcennější část, svou smrt. Výraz "krev" neznamená totiž v Písmě část těla, to je jednu část jedné části člověka. Značí událost: smrt. Je-li krev sídlem života (jak si tenkrát mysleli), je její "prolití" plastickým znamením smrti. Protože miloval svoje, kteří byli ve světě, píše Jan, projevil jim lásku až do krajnosti (Jan 13,1 ). Eucharistie je tajemství těla a krve Pána, a tedy jeho života a smrti!

Vraťme se k sobě: Co obětujeme my, když obětujeme ve mši s Ježíšem své tělo a svou krev? Také my obětujeme to, co obětoval Ježíš: život a smrt. Slovem "tělo" dáváme všechno, co tvoří konkrétně život, který vedeme v tomto těle: čas, zdraví, síly, schopnosti, city, a třeba i jen úsměv, na který se zmůže jenom duch žijící v těle a který je někdy tak drahocenný. Slovem "krev" vyjadřujeme, že i my obětujeme svou smrt. Ale ne nutně smrt konečnou, mučednictví pro Krista nebo pro bližní. Smrtí je všechno, co v nás už teď připravuje a předjímá smrt: pokoření, neúspěchy, nemoci, které nám znemožňují pohyb, omezení zaviněná věkem, zdravím, všechno, co nás "umrtvuje". Když nás svatý Pavel vybízí, jak jsme slyšeli, pro milosrdenství Boží, abychom přinášeli v oběť "své tělo", nemyslel slovem "tělo" pouze naše smysly a tělesné žádosti, nýbrž nás celé, duši i tělo; a dokonce především duši, vůli, rozum. Neboť pokračuje: Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé (Řím 12,2).

Toto všechno však vyžaduje, abychom se, když odejdeme ze mše svaté, snažili uskutečňovat to, co jsme říkali: Abychom při vší své omezenosti skutečně usilovali obětovat bratřím a sestrám své "tělo", to je čas, síly, pozornost, zkrátka: svůj život. Když Ježíš pronesl slova: "Vezměte ... to je mé tělo; vezměte ... to je má krev," neotálel dlouho se splněním toho, co slíbil: za několik hodin dal svůj život a svou krev na kříži. V opačném případě by zůstalo všechno prázdným slovem, a dokonce lží. Je tedy třeba, když jsme řekli věřícím: "Vezměte, jezte", abychom se i my nechali skutečně "jíst", a především těmi, kdo to nedělají jaksepatří šetrně a zdvořile, jak bychom čekali. Ježíš říkal: Milujete-li jen ty, kdo milují vás, pozdravujete-li jen ty, kdo pozdravují vás, zvete-li k sobě jen ty, kdo vám pozvání odplatí, jakou máte zásluhu? Vždyť to dělají všichni!... Svatý Ignác Antiochijský cestoval do Říma, aby tam zemřel jako mučedník, a na cestě psal: "Jsem Kristova pšenice. Musím být rozemlet zuby šelem, abych se stal čistým chlebem pro Pána" (Sv. Ignác Antiochijský, List Římanům 4,1). Rozhlédneme-li se dobře, má každý z nás kolem sebe nabroušené zuby šelem, které ho "rozemílají". Jsou to kritiky, rozpory, skryté nebo veřejné opozice, rozdílné názory, odlišné povahy. Měli bychom být dokonce vděční všem, kdo nám tímto způsobem pomáhají. Jsou nám nekonečně užitečnější než ti, kdo nás ve všem schvalují a kdo nám lichotí. Týž svatý mučedník Ignác říkal v jiném dopise: "Ti, kdo mě chválí, mě bičují." (Sv. Ignác Ant., List Trallanům 4,2).

Zkusme si představit, co by se stalo, kdybychom slavili mši svatou s touto osobní účastí, kdybychom opravdu všichni říkali ve chvíli proměňování, někdo nahlas, někdo tiše, podle toho, jakou má službu: Vezměte, jezte.

Například maminka rodiny se takto účastní mše svaté. Potom jde domů a začne svůj den pozůstávající z tisícerých drobností. Její život je doslova rozdrobený. Ale to, co dělá, není bezvýznamné. Ona slaví eucharistii s Ježíšem! Nebo řeholnice takto prožije svou mši a pak jde i ona za svou každodenní prací: děti, nemocní, staří lidé. I její život se může zdát jako roztříštěný na tisíc kousků, po kterých nezůstává ani stopa, když nastane večer; ztracený den. A zatím je to eucharistie! "Zachránila" svůj život! Nebo kněz, farář, a ještě víc biskup, slouží takto mši, potom jde: modlí se, káže, zpovídá, přijímá lidi, navštěvuje nemocné, naslouchá druhým. Také jeho den je eucharistií. Jako Ježíš zůstává při lámání chleba jeden, tak i život strávený tímto způsobem je jednotný, není rozptýlený, a to, co ho sjednocuje, je skutečnost, že je to eucharistie. Také tento život zůstává jeden, i když je "lámán", je sjednocený, i když je dělen, když se dává. Jeden velký duchovní učitel říkával: "Ráno při mši jsem knězem a Ježíš je obětí. Během dne je Ježíš knězem a já jsem obětí" (P Olivaint). Takto napodobuje kněz "Dobrého pastýře", protože skutečně dává život za své ovce.

Ale nesmíme zapomínat, že jsme obětovali také svou "krev", to znamená pasivity, umrtvení. To je ta "nejlepší stránka", a sám Bůh z ní přiděluje těm, kdo jsou v církvi nejpotřebnější. A když už nemůžeme dál a nemůžeme dělat to, co chceme, pak můžeme být blíže velké Hostii, kterou je Kristus. Ježíš pravil po Velikonocích Petrovi: "Dokud jsi byl mladší; sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš." To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha (Jan 21,18n). Chvilku předtím řekl Ježíš Petrovi: "Pas moje ovce." Ale nyní mu dává na srozuměnou, že více oslaví Boha svou smrtí.

Díky eucharistii neexistují už životy "neužitečné pro svět". Nikdo by neměl říkat: "K čemu je můj život? Proč jsem na světě?" Jsi na světě pro ten nejvznešenější cíl, jaký může být: abys byl živou obětí, eucharistií spolu s Ježíšem.

* * *

O přítomnosti celé Trojice v eucharistii, kterou teologie zásadně uznává, měli někdy svatí živou zkušenost. V deníku velké mystičky Veroniky Giulianiové čteme:

"Zdálo se mi, že vidím trojjediného Boha: Otce s jeho všemohoucností, Syna s jeho moudrostí, Ducha svatého s jeho láskou. Pokaždé, když přijímáme, stávají se naše duše a srdce chrámem Nejsvětější Trojice, a když k nám přichází Bůh, přichází k nám celý ráj. Když jsem viděla, jak je Bůh uzavřen v přesvaté hostii, byla jsem celý den u vytržení. Takový jásot mě zachvátil! Byla bych dala život za tuto pravdu, dala bych ho tisíckrát." (Sv. Veronika Giulianiová. Diario, 30. května 1715 (sv. III, Citta di Castello 1973, str. 928).

Dostáváme se tedy do tajemného, ale opravdového a hlubokého společenství s celou Nejsvětější Trojicí: s Otcem skrze Krista v Duchu svatém. Celá Trojice je neviditelně přítomna kolem oltáře. A toto chce naznačit slavná ikona Nejsvětější Trojice od A. Rubleva. Otec, Syn a Duch svatý jsou na ní symbolizováni třemi anděly, kteří se zjevili Abrahámovi pod dubem v Mamre. Vytvářejí zvláštní tajemný kruh kolem oltáře a zdá se, jako by říkali divákům: "Buďte jedno, jako my jsme jedno!"

 

 

4. Bůh nám dal do rukou své tělo

Svaté přijímání tedy otvírá před námi dokořán jedny dveře za druhými. Uvádějí nás nejprve do Kristova srdce a jím potom přímo do srdce Nejsvětější Trojice. Ale před takovou blahosklonností samotného Boha zesmutníme, jakmile se nad tím zamyslíme. Co děláme my z Kristova těla? Jednoho dne jsem uslyšel ve chvíli přijímání krásný zpěv, v kterém se ustavičně opakovala tato slova: "Bůh nám dal do rukou své tělo, Bůh nám dal do rukou své tělo!" Náhle mě bodlo v srdci: Bůh nám dal do rukou své tělo, ale co my tomuto Božímu tělu děláme? A nemohl jsem v sobě potlačit výkřik: Děláme Bohu násilí! Jak mu děláme násilí? Zneužíváme slib, kterým se zavázal, že bude přicházet na oltář a do našeho nitra. "Nutíme" ho každý den k tomuto krajnímu projevu lásky, ale sami jsme bez lásky. Často jsme i roztržití, a tím mu děláme násilí. Jak musíme být útlocitní a něžní k dítěti, které se nemůže bránit, ale jak jsme hrubí a neurvalí k Ježíši, který se - tajemně - také nemůže před námi bránit! Svatý František z Assisi volal: "Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny, denně k nám přichází na oltář!" (Sv. František z Assisi, Ammonizioni 1 (FF 144)).

Člověk proto smí přistoupit k svatému přijímání jen s hlubokou pokorou a kajícností. "Poslyšte, moji bratři," opět k nám mluví svatý František, "je-li blahoslavená Panna Maria tak velice uctívána, jak se sluší, poněvadž ho nosila ve svém přesvatém lůně, jestliže se svatý Jan Křtitel zachvěl a neodvážil se dotknout svaté hlavy Boží, jestliže je uctíván hrob, ve kterém kratičký čas ležel, jak musí být svatý, spravedlivý a hodný ten, kdo se Pána dotýká rukama, srdcem a ústy ho přijímá a jiným ho k přijímání podává! Je velká bída a politováníhodná slabost, když vy, kteří ho máte tak blízko, staráte se ještě o něco jiného na světě. Celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe ať jásá, když je na oltáři v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce. Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší." (Sv. František z Assisi, Dopis generální kapitule (FF 220))

Naši přátelé v ráji - Maria, andělé, naši nejmilejší svatí - vědí, jak veliké tajemství přijímáme a jak přesahuje naše schopnosti, a když je poprosíme, jsou ochotni nám pomáhat. Můžeme s nimi mluvit docela prostě a rozhodně, tak trochu jako člověk, o kterém je řeč v evangeliu. Když k němu přijde na noc přítel a on mu nemá co nabídnout, nebojí se vzbudit známého a požádat ho, aby mu půjčil chléb (srov. Lk 11,5n). My můžeme prosit tyto dokonalé nebeské adorátory, aby nám půjčili svou čistotu, svou chválu, svou pokoru, svou nekonečnou vděčnost Bohu, a potom jim umožnit, aby navštívili Ježíše, až k nám přijde ve svatém přijímání. Svatí, a na prvním místě Panna Maria, jsou ochotni toto udělat. Mohou to dělat, protože existuje společenství svatých, chtějí to udělat, protože nás milují a protože milují Ježíše. Můžeme si představit, že by odmítli? Dokonce tvrdím, že existuje v ráji jistá soutěživost a žárlivost při podobných pozváních. Ve společenství je přítomen Bůh, a když je zde Bůh, stane se někdy něco nemožného: Pouhá přání, třeba i dětinská, jsou pro Boží všemohoucnost a štědrost pokládána za práva. "Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?" (Řím 8,32). Jestliže některý král svolí, aby jeho syn navštívil chuďasa v jeho chatrči, odepře snad onomu chudákovi nějakou tu ozdobu a květinku, aby byl příbytek méně ubohý a méně nedůstojný pro takového hosta? A můžeme mluvit ještě víc "dětsky": Představme si, jak je Ježíš ve chvíli svatého přijímání "překvapen", když při příchodu k nám očekával bídné obydlí, a zatím má před sebou stejnou nádheru jako v ráji, z něhož přišel! Jenom musíme dávat pozor. Maria a svatí berou velmi vážně tyto chvíle, kdy je přítomen Král ráje. Jak je proto truchlivé a zahanbující, když si v poledne nenadále všimneš, že zde byli a okrášlili chudičký dům, ale majitel odešel brzy ráno pryč a už se tam nevrátil!

Myslím, že je to pro křesťana spasitelná milost, jestliže projde obdobím, kdy se bojí přistoupit k svatému přijímání, když se třese při pomyšlení, co se má stát, a neustále opakuje jako Jan Křtitel: Ty přicházíš ke mně? (Mt 3,14). Nemůžeme přijmout Boha jinak než jako "Boha", to znamená, musíme mu ponechat všechnu jeho svatost a jeho velebnost. Nemůžeme se chovat k Bohu kamarádsky! Nyní, kdy se stalo svaté přijímání tak obvyklým a tak "snadným", neměla by se církev bát zdůraznit někdy v kázání slova z listu Židům a říci věřícím: Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby Bůh už k nim nemluvil. Nemohli totiž snést příkaz: "Kdyby se i jen zvíře dotklo té hory, musí být ukamenováno." A to, co viděli, bylo tak hrozné, že Mojžíš řekl: "Celý se třesu strachem." Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví která mluví důrazněji než krev Ábelova (Žid 12,18-24).

Víme, jaká výzva zaznívala v liturgickém shromáždění v prvních dobách církve ve chvíli přijímání: "Kdo je svatý, ať přistoupí, kdo není, ať dělá pokání!" (Didaché, 10) Svatý Jan Zlatoústý měl co dělat s lidem, který byl také náchylný brát věci na lehkou váhu. Můžeme říci, že nikdy nemluví o eucharistickém přijímání bez přídavného jména "hrozné" (friktos). Píše: "Hrozná jsou tajemství církve, hrozný je oltář!" "Hrozná a nevýslovná je účast na svatých tajemstvích." "Bez zvláštní pomoci Boží milosti by nemohla žádná lidská duše snést oheň této oběti a nebýt jí úplně zdeptána." (Svatý Jan Zlatoústý, Homilie na evangelium sv. Jana 46,4 (PG 59, 261); O kněžství 3,4 (PG 48, 642)) Týž světec říkal, že když se křesťan vrátí od svatého stolu, podobá se lvu, kterému šlehají z tlamy plameny ohně: pohled na něho je ďáblu nesnesitelný. (Homilie o křtu III,12 (SCh 50, str. 158)) Musíme alespoň jednou zakusit hroznou velebnost eucharistie, abychom pak uměli plně ocenit dobrotu a blahosklonnost Boha, který skrývá tuto velebnost jakoby pod závojem, aby nás nezdrtil.

 

5. Přijímání Kristova těla, kterým je církev

Dosud jsme se omezovali na rozjímání o "vertikálním" hledisku přijímání, na společenství s Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. V eucharistii se však uskutečňuje také společenství horizontální, to je s bratřími a sestrami. V textu, který jsme připomněli na začátku, říkal svatý Pavel: Kalich požehnání, který žehnáme - není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10,16-17). V tomto úryvku se dvakrát vyskytuje slovo "tělo". Poprvé značí skutečné tělo Kristovo, podruhé jeho tělo tajemné, kterým je církev. "Pán nám svěřil po svém utrpení," píše svatý Augustin, "v této svátosti své tělo a svou krev. Učinil, že se i my jimi stáváme. I my jsme totiž jeho tělo, a jsme tedy z jeho milosrdenství tím, co přijímáme. Na okamžik si vzpomeňte, čím byl kdysi tento tvor, když byl ještě na poli: země mu dala vyrašit, déšť mu poskytl výživu; a potom přistoupila práce člověka, který ho dopravil na mlat, vymlátil ho, prosil a uložil na sýpku. Odtud ho zase odvezl, rozemlel ho, upekl, a tak se z něho nakonec stal chléb. Nyní pomyslete na sebe: nebyli jste, a byli jste stvořeni; byli jste dopraveni na Pánovu sýpku, kde vás vymlátili mlatci, to je ti, kdo vám hlásali evangelium. V době katechumenátu jste byli jakoby uloženi ve stodole. Když jste byli přihlášeni ke křtu, začali jste být rozemíláni posty a exorcismy. Nakonec jste přišli k vodě, byli jste pomazáni a stalo se z vás jedno ,těsto'. Sestoupil oheň Ducha svatého, byli jste upečeni a stal se z vás Pánův chléb. Toto jste přijali. Jako tedy vidíte, že hotový chléb je jeden, tak i vy buďte jedno, mějte se rádi, zachovejte si stejnou víru, stejnou naději a nerozdělenou lásku." (Sv. Augustin, Sermo Denis 6 (PL 46, 834n)) Kristovo tělo, kterým je církev, bylo vytvořeno tak, že se podobá eucharistickému chlebu, mělo stejný osud. Eucharistický chléb uskutečňuje vzájemnou jednotu údů tím, že ji naznačuje. Také v této věci svátost "significando causat". "Ve svatém přijímání projevují věřící viditelným způsobem jednotu Božího lidu, kterou tato vznešená svátost výstižně naznačuje a obdivuhodně uskutečňuje." (Lumen gentium 11) Jinými slovy, to, co vyjadřují znamení chleba a vína viditelně - jednotu nejmenších zrníček pšenice a množství zrnek hroznů - uskutečňuje svátost způsobem vnitřním a duchovním.

Uskutečňuje to, ale ne sama, samočinně, bez našeho přičinění. Já už se nemohu nezajímat o bratra, který přistupuje vedle mne k přijímání. Nemohu ho odmítnout, aniž bych odmítl Krista a sám se odtrhl od jednoty. Kdo si při svatém přijímání myslí, že všecek hoří pro Krista, ale právě předtím urazil nebo zranil bratra a neprosí ho za odpuštění nebo není rozhodnut to udělat, podobá se člověku, který potká po dlouhé době přítele, stoupne si na špičky, aby ho mohl políbit na čele a projevit mu svou lásku, ale nevšimne si, že mu přitom svými okovanými botami šlape na nohy! Ježíšovýma nohama jsou údy jeho těla, zvláště nejchudší a nejpohrdanější. Miluje tyto své "nohy" a chtěl by křičet na onoho člověka: Nadarmo mě ctíš!

Kristus, který ke mně přichází ve svatém přijímání, je týž nerozdělený Kristus, který jde i k bratrovi stojícímu vedle mne. Takřka nás svazuje dohromady v okamžiku, kdy se s námi všemi spojuje. Zde je snad hluboký smysl věty, kterou někdy čteme v novozákonních spisech a ve spisech z prvních století církve: "Spojeni v lámání chleba" (srov. Sk 2,42). Křesťané se cítili sjednoceni v lámání chleba. Paradox: spojeni v dělení. Lámání totiž znamená dělení. Přesně tak: jsme spojeni v dělení, nebo lépe ve sdílení, "condividere", téhož chleba! Svatý Augustin nám výše připomněl že nemůže existovat chléb, jestliže se zrnka, z nichž se skládá, nejprve "nerozemelou". K tomu, abychom byli "rozemleti", není nic účinnějšího než bratrská láska, zvláště u osob žijících v komunitě: snášet jeden druhého bez ohledu na rozdílnou povahu, rozdílné názory atd. Je to jako brousek, který nás brousí každý den a odstraňuje naše přirozené drsnosti.

Nyní jsme pochopili, co znamená "amen" a komu říkáme "amen" při svatém přijímání. Podávající prohlásí: "Tělo Kristovo!" a my odpovíme: "Amen!" Říkáme "amen" nejsvětějšímu tělu Ježíšovu narozenému z Panny Marie a ukřižovanému za nás, ale říkáme "amen" také jeho tělu tajemnému, kterým je církev a kterým jsou konkrétně bratři a sestry kolem nás v životě nebo u eucharistického stolu. Nemůžeme obě těla oddělovat a přijímat jedno bez druhého. Snad nám nebude příliš zatěžko říci "amen" celému množství bratří, snad i většině z nich. Ale vždycky bude mezi nimi někdo, kdo nám působí nepříjemnosti, ať svou vinou nebo naší. Někdo, kdo je proti nám, kdo nás kritizuje, kdo nás pomlouvá. Říci "amen" v tomto případě je těžší, ale je v tom zvláštní milost. Dokonce je v tomto úkonu jakési tajemství. Když chceme dospět k důvěrnějšímu spojení s Ježíšem nebo potřebujeme od něho odpuštění a zvláštní milost, je toto způsob, jak ji můžeme získat: přijmeme-li Ježíše zároveň s "tamtím" bratrem nebo s "tamtěmi" bratřími. Řekneme-li mu výslovně: Ježíši, dnes tě přijímám spolu s tímhle (a zde uvést jméno), věnuji mu pohostinství s tebou ve svém srdci, budu rád, když ho přivedeš s sebou. Toto malé gesto se velice líbí Ježíši, protože on ví, že jsme proto museli trochu umřít.

Končím toto rozjímání strofou z písně Adoro te devote, která živila eucharistickou zbožnost tolika generací věřících: "V paměť smrti Páně, chlebe života, dala nám tě k spáse Boží dobrota. Dej, ať duše má jen z tebe živa je, z tebe, chlebe živý, vždy se raduje!"

 

 Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)