OBSAH:                                                     
    ČTVRTÁ KAPITOLA
"NEBUDETE-LI PÍT KREV SYNA ČLOVĚKA..."
      Eucharistie, účast na Kristově krvi
        Přijímání pod obojí způsobou
        Krev v Písmě svatém: předobraz, událost a svátost
        "Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem"
     
        Adorace před Nejsvětějším
        Dívám se na něho a on se dívá na mne
   

ŠESTÁ KAPITOLA
DAL JSEM VÁM PŘÍKLAD

        Eucharistie tvoří církev napodobováním
         
   

1. díl | Celý obsah

 

 Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

 

 

ČTVRTÁ KAPITOLA

"NEBUDETE-LI PÍT KREV SYNA ČLOVĚKA..."

 

Eucharistie, účast na Kristově krvi

Uvažujme v této kapitole dál o námětu "eucharistie tvoří církev prostřednictvím svatého přijímání". Dosud jsme mluvili o přijímání všeobecně. Ted' bychom chtěli věnovat pozornost jednomu jeho zvláštnímu hledisku: účasti na Kristově krvi.

Jednou mi na konci mše svaté vložila jedna žena do rukou lístek. Bylo na něm napsáno: "Ježíš nám říká: ,Vezměte a pijte všichni, to je má krev.' Proč nesmíme pít také my Kristovu krev, jak nás o to žádal? Tato krev má takovou moc, aby smyla naše hříchy, a my po ní žízníme. Proč jí máme být zbaveni? Na našich polích je dost vinic a vína, aby se mohla dávat pít Kristova krev křesťanským laikům třeba i každý den, chtějí-li. Proč jsme vůči němu lakomí, zatímco on je k nám tak velkorysý?" Potom jsem s ní mluvil, a uvědomil jsem si, že ta žádost vycházela ze skutečné touhy po Kristově krvi, ne z kontestace, a že ji doprovázela hluboká pokora a láska k církvi. Tato katecheze chce být odpovědí na tuto touhu, která je v křesťanském lidu stále rozšířenější. Chce pomoci objevit moc a líbeznost eucharistické krve Kristovy a povzbudit k praxi přijímání pod obojí způsobou, když to dnes Druhý vatikánský koncil v katolické církvi znovu zavedl.

l. Přijímání pod obojí způsobou

Musím předeslat několik historických a teologických připomínek, které jsou, jak se domnívám, srozumitelné všem. Ježíš ustanovil eucharistii pod znamením chleba a vína, neboli jídla a pití, které spolu představují obraz hostiny a hodování. V Kafarnaum pravil: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev nebudete mít v sobě život. A opět: Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj (Jan 6,53.55). Když ustanovoval eucharistii, pravil: vezměte a jezte ... Vezměte a pijte z něho všichni. Neříká: "někteří" nebo "kdo chce", nýbrž "všichni".

Svatý Pavel nám dosvědčuje, že se tento příkaz v apoštolské církvi věrně prováděl. Jednou jmenuje "účast v Kristově krvi" přímo před "účastí v Kristově těle" (1 Kor 10,16).

Stačí několik hlasů z mnoha jiných, abychom si udělali představu, co znamenala krev v eucharistické katechezi Otců. "Uvědomte si," říkal svatý Augustin novokřtěncům, "že v chlebě je tělo, které viselo na kříži, a v kalichu krev, která vytryskla z jeho boku. Abyste se neoddělovali, jezte pouto své jednoty, abyste se nepodceňovali, pijte cenu, která byla za vás zaplacena." (Sv. Augustin, Sermo Denis 3,3 (Miscellanea Agostiniana 1, str 19)). Kristova krev je "naše výkupné" (srov. 1 Kor 6,20; Ef 1,7). Věřící jsou "drahocenní" dík "ceně", kterou Kristus za ně zaplatil. "Ukážeš-li zloduchovi jazyk zbrocený drahocennou krví," volal zase Zlatoústý, "nebude moci vzdorovat. Když uvidí nachově zbarvená ústa, uteče jako poděšená šelma. Chceš poznat moc této krve? Hledej, odkud vytryskla a kde je její pramen: vyprýštila z kříže, z Pánova boku." (Sv. 1an Zlatoústý, Křestní katecheze 3, 12.16 (SCh 50, str. 158n))

Všechna láska a úcta prvních křesťanů ke Kristově krvi vysvítá ze způsobu, jak ji přijímali. Jeden biskup říkal svým věřícím: "Když jsi přijal Kristovo tělo, přistup ke kalichu jeho krve. Nenastavuj ruce, ale ukloň se, řekni amen na znamení poklony a úcty a posvěť se přijetím Kristovy krve. Utři rukou vlhké rty a dotykem posvěť své čelo, své oči a svá smyslová ústrojí. Poděkuj Bohu, že tě uznal za hodného účasti na takových tajemstvích." (Sv. Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze 5,22 (PG 33, I125)) Z této lásky a úcty ke Kristově krvi pochází jeden z nejoblíbenějších symbolů eucharistie, pelikán. Ve starověku se obecně věřilo, že si pelikán otvírá zobákem ránu na prsou a krmí vlastní krví svá hladová mláďata.

Pohlédneme-li dnes ve světle těchto předběžných údajů na způsob, jak byla eucharistie tak dlouhou dobu prožívána, nemůžeme si nevšimnout, jak jsme se v tomto bodě vzdálili od její původní fyziognomie. Mnoho příčin udělalo nakonec mlčky z eucharistie svátost Kristova těla a mnohem méně svátost jeho krve. Především podávání svatého přijímání věřícím jen pod způsobou chleba. Neúmyslně k tomu přispělo i uctívání eucharistie mimo mši svatou. Výstav, adorace, eucharistické požehnání se konají jen s hostií. O svátku Božího Těla se nosí v procesí jen Kristovo tělo. Některé z nejtradičnějších eucharistických zpěvů (Ave verum, Panis angelicus) představují eucharistii podmanivě, ale jednostranně jako "pravé tělo narozené z Marie" a jako "chléb andělský", bez jakékoli zmínky o krvi. Kristova krev nakonec vypadá jako "chudá příbuzná" a jako jakýsi dodatek ke Kristovu tělu. Z toho plyne důsledek, že se zdá eucharistie přiměřenější jako znamení vtělení než jako znamení utrpení.

Křesťanská zbožnost se snažila napravit tuto nevhodnost a rozvinula vedle eucharistického tajemství velmi kvetoucí úctu ke Kristově krvi. Důkazem toho je ustanovení zvláštního svátku Nejdrahocennější krve (1. července), jako kdyby svátek Kristova těla nebyl také svátkem jeho krve. Později byl na koncilu tento svátek zrušen a současně s tím dostala takzvaná slavnost "Božího Těla" přesnější pojmenování "slavnost Těla a krve Páně" (latinsky: Sanctissimi Corporis et Sanguinis Christi).

Avšak vraťme se k hlavní věci, k přijímání pod obojí způsobou. Je známo, že to byla obvyklá praxe i v latinské církvi až asi do 12. století. V 5. století papež Gelázius dokonce odsoudil některé, kteří se zdržovali od přijímání Kristovy krve. Prohlásil: "Ať přijímají celou svátost, nebo ať jsou celé zbaveni. Bez velké svatokrádeže se totiž nedá rozdělovat toto tajemství, které je přece jediné a totožné." (Papež Gelázius, Kánony (PL 59, 141)) Potom se z opatrnostních důvodů od této praxe postupně upouštělo ("vzrostl počet křesťanů, mezi nimi jsou lidé staří, mladí i děti, a není vždy možné zajistit náležitou obezřelost při přijímání této svátosti") a přijímání z kalicha bylo vyhrazeno jen celebrantovi.

Je poučné poznat, jak tuto novou liturgickou praxi zdůvodňovala teologie. Její důvody se zakládaly na jistotě, že "v každé z obou způsob je obsažen úplně celý Kristus".

Svatý Tomáš Akvinský také uvádí tuto zásadu, ale ihned vykládá její smysl a meze: "Je pravda, že v každé z obou způsob je přítomen celý Kristus, ale podle různých hledisek. Ve znamení chleba je Kristovo tělo přítomno ,mocí svátosti', to je mocí Kristových slov, zatímco krev je v něm přítomna jen jako ,přirozený doprovod', protože v živém těle musí být nutně i jeho krev. Podobně ve znamení vína je přítomna Kristova krev ,mocí svátosti', kdežto Kristovo tělo je zde přítomno jen nepřímo, jako ,přirozený doprovod". (Sv. Tomáš Akv., Summa theologiae III, q. 76, a. 2.) Dochází k nenáležitému výkladu, když fyzický nebo metafyzický princip "přirozeného doprovázení" převáží nad Kristovou vůlí, kterou vyjádřil, když ustanovoval eucharistii (nad "mocí svátosti"). To znamená, když soudobé filosofické kategorie nabudou vrch nad kategoriemi biblickými a mají rozhodovat o liturgické praxi. Vícekrát jsme připomněli, že pro Aristotela, jako ostatně i pro nás dnes je krev normálně jen jednou částí lidského těla. Proto podle této logiky by se muselo vyvozovat, že jako "přirozený doprovod" není v Kristově těle přítomna jen krev, ale i nervy, kosti, srdce, ruce a všechny ostatní části těla. Ale ihned vidíme, jak je toto všechno hrubé a hmotné a jak nás to vzdaluje od pravého smyslu obřadu ustanoveného Kristem.

Krev je podle Písma svatého a podle Kristových slov použitých při ustanovení něco docela jiného než pouhá část lidského těla! Je významné, že proti závažnosti Písma a celé starověké tradice mohly být uvedeny jen dvě "autority" ve prospěch nové liturgické praxe, a to "obyčejná glosa" a "zvyk mnoha církví". (sv. Tomáš Akv., Summa theologiae III, q. 76, a. 2; q. 80, a. 12)

Také u svatého Tomáše zahlédneme jistou výhradu k uplatňování zásady věcného doprovázení. Především to vidíme podle námitek, které si sám klade. Píše: "Tato svátost se slaví na památku Pánova umučení. Ale Kristovo umučení je lépe vyjádřeno krví než tělem, proto bychom se měli zdržet spíš přijímání těla než přijímání krve." (sv. Tomáš Akv., Summa theologiae III, q. 80, a. 12) Na druhé straně zásada, podle které je v těle už obsažena i krev, vnuká nakonec, přísně vzato, domněnku, že jedna ze dvou způsob je nadbytečná a že ji Kristus nemusel přidávat. "Nuže," vykládá týž světec, "žádná způsoba není zbytečná. Předně proto, že slouží k živému znázornění Kristova umučení, při němž byla krev oddělena od těla, zadruhé proto, že se shoduje s povahou této svátosti, aby se věřícím nabídly odděleně Kristovo tělo jako pokrm a krev jako nápoj." (sv. Tomáš Akv., Summa theologiae III, q. 76, a. 2.)

Jak vidíme, v této fázi tkví přese všechno ve vědomí církve ještě velini živě myšlenka, jak je důležité přijímat Kristovu krev. Co rozhodlo o tom, že se definitivně, teoreticky a prakticky upustilo od přijímání Kristovy krve, byla jako v mnoha jiných případech reakce na stanoviska protestantských reformátorů. Tridentský koncil neodsoudil praxi přijímání pod obojí způsobou, nýbrž teologické zdůvodňování, kterým se oháněli její zastánci (takzvaní kališníci a utrakvisté) a podle kterého není Kristus přítomen pod každou způsobou. (H. Denzinger- A. Schönmetzer, Enchiridion symbolorum definitionum et declarationum de rebus fidei et morum 1726-1734) Koncil nechal dokonce otevřené dveře možným ústupkům na praktickém poli. Až později, roku 1621, byl obřad přijímání pod obojí definitivně zrušen.

To byl další smutný důsledek rozdělení křesťanů. Touto novou praxí zřejmě nebyla ohrožena podstata nebo platnost svátosti, ale dokonalost a úplnost znamení. Dále se totiž proměňovaly jak chléb, tak víno, a při každé mši alespoň celebrant přijímal i Kristovu krev.

V naší době Druhý vatikánský koncil znovu zavedl možnost přijímat pod obojí způsobou. Praví: "Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. Přijímání pod obojí způsobou mohou povolit biskupové podle svého uvážení jak klerikům a řeholníkům, tak i laikům v případech, které vymezí Apoštolský stolec... Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem" (že totiž je v každé způsobě přítomen celý Kristus). (Srov. Sacrosanctumn Concilium 55) Přijímání pod obojí je nejen dovoleno, ale doporučuje se. V jednom úředním textu čteme: "Svaté přijímání plněji vyjadřuje svou formu jako znamení, je-li podáváno pod obojí způsobou. Vysvítá totiž z něho jasněji, že je to znamení eucharistické hostiny a jasněji se vyjadřuje Boží vůle stvrdit novou a věčnou smlouvu v Pánově krvi, a lépe se naznačuje vztah mezi eucharistickou hostinou a eschatologickým pozváním do Otcova království." (Instr. Eucharisricum mysterium 32 (AAS 59, 1967, str. 558))

Nový misál vypočítává dobrých čtrnáct případů, kdy je dovoleno podávat přijímání z kalicha přítomným. Mnoho biskupských konferencí k tomu přidalo další případy, a není zakázáno doufat, že brzy dospějeme k tomu, že budeme moci podávat Kristovu krev všem, kdo po ní touží. Jak dlouho máme pokračovat v praxi, která dělá rozdíly mezi mší a mší a mezi tou a onou kategorií osob při téže mši svaté, takže samo přijímání pod obojí způsobou je pak znamením diskriminace a nikoli společenství mezi věřícími? Musíme říci, že v tomto bodě praktické uskutečňování nepřekročilo normy stanovené církevní autoritou, ale že zůstalo hodně pod nimi.

Nicméně, málo by prospělo vrátit se k přijímání pod obojí způsobou i ve všeobecném měřítku, kdyby s tím nebyla spojena katecheze, která by jasně ukázala smysl Kristovy krve a vzbudila touhu po ní. V tomto případě bychom se vrátili k znamení (sacramentum), ale ne k jeho smyslu nebo skutečnosti (res sacramenti). A právě tomuto cíli má sloužit celá má další úvaha. Chceme, aby i z našeho srdce mohl vytrysknout výkřik, který zazněl z úst svatého Ignáce: "Chci Boží chléb, kterým je tělo Ježíše Krista, za nápoj chci jeho krev, kterou je nepomíjivá láska!" (Sv. Ignác Antiochijský, List Římanům 7,3) Chceme se přičinit, aby se "nejdrahocennější Krev" vymanila z oblasti pobožností, do které byla nakonec vykázána, a aby byla "podle svého pravého smyslu znovu chápána jako kerygma a svátost. Kéž je pro nás opět tím, čím byla pro Pavla a pro ostatní apoštoly, kteří zahrnovali do slova "krev" celé vykoupení a celou Kristovu lásku k lidstvu!

 

2. Krev v Písmě svatém: předobraz, událost a svátost

Existuje jakási červená nitka nebo ohnivý potůček, který prochází Písmem svatým od jednoho konce ke druhému a dospívá až k nám. Je to pojem krve. Snažíme-li se sledovat tuto nitku, pomůže nám schéma vyložené na začátku knihy, podle kterého je eucharistie přítomna v celých dějinách spásy, a to ve Starém zákoně v předobraze, v životě Ježíšově jako událost a v době církve jako svátost. Ve světle tohoto schématu se nám jeví Kristova krev především jako prorocký předobraz, potom jako jeho historické naplnění, a nakonec se svátostně obnovuje v eucharistii.

Velké obrazy Kristovy krve ve Starém zákoně jsou: krev velikonočního beránka (srov. Ex 12,7.13), krev smlouvy, kterou pokropil Mojžíš lid (srov. Ex 24,8), a krev na očištění od hříchů, s níž vcházel velekněz do velesvatyně v den velkého smíření (srov. Lv l6,ln). Žádný z těchto obrazů neztrácí svou hodnotu, když se objevuje skutečnost, to je Kristova krev prolitá na kříži. Naopak slouží k jejímu vylíčení a tlumočení a k zdůraznění její naprosté nadřazenosti nad jakýmkoli obrazným znázorněním.

Sám Ježíš připomíná svými slovy při ustanovení eucharistie tři předobrazy. Používá výrazy jako "památka" (srov. Ex 12,14), "krev nové smlouvy" a "na odpuštění hříchů". Katecheze apoštolů jde touto cestou. V prvním listě svatého Petra čteme: Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka (1 Petr 1,18-19). Toto se týká velikonočního beránka. V listě Židům pak je celá kapitola, která uvádí jako protiklad k starobylým obřadům Kristovu krev, princip nové a věčné smlouvy a odpuštění hříchů. Praví se v ní: Vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení (Žid 9,12).

Starozákonní obrazy jsou i nadále rámcem, ve kterém se rozvíjí přebohatá katecheze Otců. Jeden z nich píše, když vykládá text Exodu 12,13 ("Když tu krev uvidím, ušetřím vás"): "Ježíši, ty jsi nás opravdu ušetřil od velké zkázy. Rozevřel jsi otcovsky náruč a ukryl jsi nás ve stínu svých perutí, vylil jsi na zem svou božskou krev jako krvavou úlitbu z lásky k lidem." (Starověká velikonoční homilie 38 (SCh 27, str. 159)).)

Všechny tyto obrazy přitékají až k nám jako ohnivý potůček ve svátosti eucharistie, jak jsem řekl. Ale je tu důležitá novota, která je příznačná pro svátost: místo skutečnosti, to je místo krve, je její znamení: víno. Víno je spřízněno s krví, je to "krev hroznů" (Dt 32,14). "Umožňuje vyhnout se přirozenému zděšení, jaké vyvolává krev, ale zachovává si nedotčenou účinnost jako cena vykoupení." (Sv. Ambrož, De sacramentis IV,2O) A nejen to, ale sdružení pojmů "krev-víno" dává konečný smysl Ježíšovým slovům: "Má krev je pravý nápoj." Připomíná "nové víno", víno "pravé révy", čili novou úmluvu a Ducha svatého. Také připomíná radost a duchovní opojení (srov. Ž 23,5; 104,15). Tím dělá z eucharistie předchuť eschatologické hostiny v Božím království (srov. Mk 14,25).

"Duch svatý," píše svatý Cyprián, "nepřechází mlčením tajemství této krve. Vždyť praví v žalmech: ,Jak obdivuhodný je tvůj opojný kalich' (srov. Ž 23,5)! Opojení Pánovým kalichem a jeho krví není takové jako u obyčejného vína. Pánův kalich opájí tak, že dělá člověka střízlivým a vede duše k duchovní moudrosti. A jestliže obyčejné víno rozptyluje mysl a uvolňuje duši a zahání všechen smutek, krev Pána a kalich spásy smazává vzpomínku na starého člověka, dává zapomenout na někdejší mravy, vyhání smutek, který se nahromadil v srdci následkem hříchů, a dává radost z Božího odpuštění." (Sv. Cyprián, List 63,11 (PL 4, 394)) Vzpomeňme si, co říkáme i dnes v známé eucharistické modlitbě: "Krvi Kristova, opoj mě!"

Mystagogická katecheze potřebuje poezii, aby se plně vyjádřila, protože i ona je výsostnou formou poezie, která "nepátrá" o tajemstvích víry, ale "zpívá" o nich. Slyšme proto velkého katolického básníka, který opěvuje "drahocennou Krev" právě v její eucharistické podobě. Nechme se unést do jeho "extatického" ovzduší:

"Tato krev kterou přijal od Marie,
sálá žárem jejího srdce,
tato krev kterou měl společnou s ní,
vlévá se nyní do nás ve světlém spánku
svátostného opojení! ...

Nezdviháme v rukou jenom zlatý kalich!
Je to celá kalvárská obět!...
Celé výkupné dílo je obráceno k nám
jako nakloněná váza,
jako pět rajských řek ...

Naše rty už okoušejí jiný život."

Paul Claudel, Drahocenná krev
(Oeuvres Poétiques, Gallimard, Paris 1967, str. 541 n)

 

Z pěti Kristových ran na kříži vytékají řeky, jež zavlažují nový ráj, kterým je církev (srov. Gen 2,10). Dík eucharistii jsme Kristovými "pokrevními příbuznými" (Sv. Cyril Jeruzalémský, Mystagogické katecheze IV,3 (PG 33, 1100)), a v odlehlejším smyslu i příbuznými Mariinými. To, co říkáme v Ave verum o Ježíšově těle, můžeme říci ze stejného důvodu i o jeho krvi: "Buď zdráva, svatá krvi, narozená z Panny Marie ..."

Mohli bychom se v tomto bodě samovolně ptát: Proč se přičítá této tak hmotné skutečnosti, jako je krev, taková důležitost? Z určitého hlediska se přece člověku přímo příčí, neboť v něm vyvolává představu utrpení a násilí! Co může odůvodnit tak vynikající místo krve v biblické zbožnosti? Na tuto otázku musíme odpovědět, že krev, včetně krve Kristovy, nezajímá Písmo svaté sama o sobě, ve své hrubé fyzické reálnosti. Pro antického člověka je krev sídlem života, tedy toho, co je na světě nejcennější a nejposvátnější. Vylití krve (když jde jako u Ježíše o krev vlastní, a nikoli jiných lidí nebo zvířat) je znamením lásky, nad kterou si nelze představit větší (srov. Jan 15,13). "Otci se nelíbila Synova smrt, ale jeho vůle zemřít dobrovolně za nás." (Sv. Bemard, Contra quaedam capitula errorum Abaelardi 8,21: (PL 182, 1070)) Krev je znamením poslušnosti k Otci a lásky k nám, poslušnosti a lásky až k smrti. Kristus nás miluje a svou krví nás zbavil hříchů (Zj 1,5). Jeden autor nazývá Ježíšovu eucharistickou krev "strašným kalichem lásky". (N. Cabasilas, Život v Kristu l1/, 3 (PG 150, 580)) Tím nám představuje eucharistii jen dvěma slovy jako tajemství láskyplné blahosklonnosti a současně naprosté přesažnosti, jako "strašné a fascinující tajemství", jakým je Bůh sám.

Jedna světice, zamilovaná do Kristovy krve, Kateřina Sienská, psala takto svému zpovědníkovi: "Nořte se do krve Krista ukřižovaného a koupejte se v krvi, opíjejte se krví, oblečte se krví. A kdybyste se zpronevěřil, pokřtěte se znovu krví. Kdyby vám ďábel zatemnil oko rozumu, omyjte si oko krví. Kdybyste upadl do nevděku za netušené dary, buďte vděčný v krvi ... V teple této krve zahřejte svou vlažnost, ve světle krve ať pomine temnota, a vy buďte snoubencem Pravdy." (Sv. Kateřina Sienská, Dopisy 120.) Při četbě těchto plamenných slov by mohl někdo pokládat mírnou Kateřinu za sangviničku. Ale stačí číst "Kristova láska" místo "Kristova krev", a hned je všechno jasné.

Musíme však dát pozor, abychom neredukovali Kristovu krev na pouhý symbol, i když jde o tak velkou skutečnost, jakou je láska. "Symbolem" se nazývá věc, která napovídá a připomíná jinou skutečnost, věc hmotná, která zastupuje nějakou skutečnost duchovní. Ale Kristova krev nezastupuje pouze určitou duchovní skutečnost - jeho lásku, jeho poslušnost. Značí přesnou událost, která se stala v čase a v prostoru. Kristus vešel jednou provždy do svatyně ... se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení (Žid 9,12). Odtud má krev svou jedinečnou a nadpřirozenou sílu. Je znamením, ale také památkou. Nestanoví jen vertikální vztah mezi skutečností viditelnou a jinou skutečností neviditelnou, ale také dějinný horizontální vztah mezi přítomným znamením a minulou událostí. To nás uvádí do přímého, i když svátostného, styku s Kristovou smrtí. Kristova krev je jiskřivá pečeť na celém Písmě svatém. Svědčí, že "všechno je dokonáno."

 

3. "Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem"

Svatý Pavel říká, že Bůh předurčil Ježíše za nástroj smíření skrze víru v jeho krvi (Řím 3,25). Zdálo by se tedy, že víra, a ne svátost, je prostředkem, abychom se dostali do styku s tajuplnou mocí Kristovy krve. Pravda je, že obojí je nutné a že není třeba vidět v nich protiklad, nýbrž že je máme spojovat. Ano, víra je prostředek, ten však dochází konkrétního a plného uskutečnění ve svátosti, to je v eucharistii. Zde se pokaždé obnovuje zázrak "nezaslouženého ospravedlnění vírou". Je posvěcována a před tebou pozdvihována krev nové smlouvy, jako byl vyzdvižen had na poušti (srov. Jan 3,14). Věříš, že je to táž krev, která byla prolita pro tebe na kříži. Vzpomínáš si na slova: Krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu (1 Jan 1,7). Hoď tedy do ní všechny své hříchy, jako se házejí kameny do pece nehašeného vápna, aby se v něm roztříštily, a pokaždé se vrátíš domů jako celník "ospravedlněný" (Lk 18,14), to znamená bude ti odpuštěno, bude z tebe nové stvoření.

Někdy když pozdvihnu kalich po proměnění, nutí mě to, abych vyčkal několik okamžiků v této pozici. Vím-li o někom, že je v obzvlášť těžké situaci, kdy musí s něčím bojovat nebo kdy upadl do hříchu, svolávám na něho v duchu moc Kristovy krve. Jsem jist, že není nic účinnějšího, co by mohlo vzdorovat hrozivým léčkám temnot a zla. Zlatoústý říkal: Když viděl anděl zhoubce obraz krve na dveřích Hebreů, bál se, nevstoupil do nich a neudeřil (srov. Ex 12,13). Oč spíše odtáhne zlý duch, když vidí skutečnost? (Srov. sv. Jan Zlatoústý, Křestní katecheze 3,15 (SCh 50, str. 460))

Už přijetí Kristova těla nám může dát tuto milost, je-li doprovázeno živou vírou v Kristovu krev. Nicméně, přijímání z kalicha je přiměřenější prostředek, ustanovený samotným Kristem, aby se nám dostalo této milosti, protože ji "nejen naznačuje, ale způsobuje ji,"jak je tomu u každého svátostného znamení. List Židům praví, že Kristova krev ... očistí naše svědomí od mrtvých skutků (Žid 9,14). Hříchy se ukládají na dně našeho svědomí jako mrtvá tělesa. Jaká je to úleva, objevíme-li, že existuje prostředek, jak se osvobodit od tohoto mrtvého závaží, které nás tíží, a že je nám stále k dispozici ve svátosti eucharistie! "Jestliže je krev prolévána pokaždé pro odpuštění hříchů, musím ji stále přijímat, aby mi stále odpouštěla hříchy. Stále hřeším, a proto musím mít stále po ruce lék." (Sv. Ambrož, De sacramentis IV, 28)

Avšak Kristova krev nemá jen tento, abych tak řekl, záporný účinek, že totiž zbavuje hříchů. Má také účinek svrchovaně kladný. Záleží v tom, že nám daruje Ducha svatého. "Prostřednictvím krve prolité pro nás," píše jeden starověký autor, "přijímáme Ducha svatého. Krev a Duch se spojili, abychom prostřednictvím krve, která odpovídá naší přirozenosti, mohli přijmout Ducha svatého, který je nad naší přirozeností." (Velikonoční homilie z 3. století (SCh 36, str. 83)) Svou barvou a svým teplem má krev, jako ostatně i její znamení, jímž je víno, jistou podobnost s ohněm. (Někdy se jim říká "tekutý oheň"!) A oheň zase upomíná na Ducha svatého. "Pijeme kalich radosti, krev živou a ohnivou, poznamenanou teplem Ducha," čteme v jedné z nejstarších velikonočních homilií. (Starověká velikonoční homilie (SCh 27, str. 133n)) "Dávám vám napít vína," praví Ježíš ústy svatého Efréma, "které je směsí ohně a Ducha." (Sv. Efrém, Sermo in hebdomadam sanctam 2, 627 (CSCO 413, str. 41))

Ve způsobu, jak byla tato myšlenka vyjádřena, byla ovlivněna tehdejším stoickým názorem, podle kterého je krev sídlem a takřka nositelem ducha v lidském těle. Ale v podstatě pochází z Písma svatého. Jan viděl úzký vztah mezi "Duchem", kterého Ježíš odevzdal na kříži, a vodou a krví, které hned nato vytryskly z jeho boku (srov. Jan 19,30.34). Takže ve svém prvním listě píše s myšlenkou na tuto příhodu: Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev (1 Jan 5,7). Větou: My všichni jsme byli napojeni jedním Duchem (1 Kor 12,13) navazuje svatý Pavel totéž pouto mezi eucharistickým nápojem a Duchem svatým. Vykládá příběh o vodě, která vytryskla ze skály (srov. Ex l7,5n), a píše: Všichni pili stejný duchovní nápoj, pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus (1 Kor 10,4). Také křesťanský lid má tedy "duchovní skálu", z které může čerpat "duchovní nápoj", jímž je sám Duch svatý. Skálu, která jej doprovází dějinami, právě dík eucharistii. "Jim vytryskla voda ze skály, tobě Kristova krev, voda ukojila žízeň oněch na určitou dobu, tebe omývá krev navěky." (Sv. Ambrož, De mysteriis 8, 48)

Proto není jistější cesty k přijetí Ducha svatého než přijímat s vírou Kristovu krev.

Závěrem: co máme dělat, abychom vrátili Kristově krvi místo, jaké jí přísluší v teologii a v eucharistické zbožnosti? Kromě toho, že se znovu objevuje důležitost krve v Písmě a v stále rozšířenější praxi přijímání pod obojí, mělo by se myslet také na některá malá konkrétní znamení, která by mohla (se schválením příslušných autorit) pomoci věřícím, aby pochopili eucharistii jako svátost současně Kristova těla i jeho krve. Například sloužit někdy mši s průhledným kalichem, skleněným nebo křištálovým, tak, aby mohl lid vidět na vlastní oči Pánovu krev, jako vidí jeho tělo v hostii; za některých zvláštních okolností uspořádat eucharistickou adoraci před tělem a krví Krista Pána nebo také jen před krví, aby se pamatovalo, že i v krvi je celý Kristus; nosit v procesí o svátku Božího Těla nejen tělo, ale i krev Pána ... Je jasné, že uchovávání vína působí větší nesnáze než uchovávání chleba, ale zde by nešlo o jeho neomezené uchovávání, nýbrž jen o příležitostné.

Řekl jsem, že se má "Nejdrahocennější krev" vymanit z oblasti pobožností a znovu být lépe chápána jako kerygma a svátost. Ale toto neznamená, že máme popřít cokoli z toho, co správného a krásného zplodila tato pobožnost v církvi v posledních stoletích. Naopak, znamená to, že máme dát tomu všemu solidní dogmatický základ. Víra nevylučuje zbožnost, nýbrž povzbuzuje k ní, zvláště když jde o zbožnost v silném smyslu, která náleží pouze Bohu. Také nesčetné řeholní společnosti, vzniklé v posledních stoletích, které nesou jméno Nejdrahocennější krve, mohou v tom nalézt pomoc, aby objevily krásu svého charizmatu a prožívaly ho stále shodněji s obnovenou biblickou a liturgickou citlivostí naší doby.

Končíme tím, že si přisvojujeme slova, která sloužila celým generacím věřících před námi k vyjádření horoucí touhy po Kristově krvi:

"Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj,
krví svou nás hříšné z hříchů očištuj,
vždyť jediná krůpěj její stačila,
aby všeho lidstva viny obmyla."

Hymnus Adoro te devote.

 

Pokaždé, když se vrátíme po svatém přijímání na místo, zvláště když jsme je přijali také pod znamením vína, měla by v našem nitru zaznívat slova Písma svatého, tak výmluvná a povzbudivá: Přistoupili jste ... k prostředníku nové smlouvy a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova (Žid 12,24).

 

 

2. Adorace před Nejsvětějším

Dosud jsem se snažil objasnit všeobecný princip eucharistické kontemplace a místo,jaké má ona zaujímat na cestě ke svatosti. Nyní bych chtěl naznačit také, jaké může mít

formy a jaké prostředky k jejímu pěstování máme k dispozici.

První formou eucharistické kontemplace je bohoslužba slova při mši svaté. Pokaždé upozorňuje na určité hledisko dějin spásy a na určitý bod Ježíšova života. Tímto způsobem přidává částečně určitý nový obsah tomu, co konáme na jeho památku. Bohoslužba slova vrhá světlo na eucharistii a pomáhá vniknout do bezedných hlubin oslavovaného tajemství. Uveďme konkrétní příklad: devětadvacátou neděli cyklu B liturgického roku. Jako první čtení nalézáme Iz 53,2n: "Opovržen, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení ...". (V českém misálu je toto čtení na Velký pátek. O 29. neděli jen verše 10-1l. Pozn. překl.) Druhé čtení, Žid 4,14-16, nám říká: "Máme vynikajícího velekněze ...". Konečně je úryvek z evangelia svatého Marka 10,35-45: "Můžete pít kalich, který já piji? ... Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit ..." Kolik obzorů otvírá pro eucharistickou adoraci každé z těchto slov! Stůl slova připravuje stůl chleba. Vzbuzuje touhu, zvětšuje radost z Krista. Toto se přihodilo i při oné neobyčejné liturgii, kterou prožili emauzští učedníci. Při výkladu Písma začalo hořet jejich srdce. Když byli takto připravení, byli pak schopni poznat "Pána při lámání chleba."

Jednou formou eucharistické kontemplace je také doba věnovaná přípravě na svaté přijímání a díkůčinění po něm. Avšak nejznamenitější formou eucharistické kontemplace je tichá adorace před Nejsvětějším. Ovšem, že je možné kontemplovat Ježíše v eucharistii i na dálku, ve svatostánku své vlastní duše. Svatý František říkával: "Když nejsem na mši, klaním se Kristovu tělu v modlitbě očima mysli, stejným způsobem, jako se mu klaním při mši svaté." (Poznámka v breviáři svatého Františka (FF 2.696).) Nicméně, kontemplace ve skutečné přítomnosti Kristově před způsobami, které ho obsahují, na místě pokud možná usebraném a již takřka prosyceném jeho přítomností, přidává něco, co je pro nás velkou pomocí.

V listě o Tajemství a uctívání nejsvětější eucharistie na Zelený čtvrtek 1980 psal Svatý otec Jan Pavel II.: "Adorace Krista v této svátosti lásky má nalézat výraz v různých formách eucharistické zbožnosti: v osobní modlitbě před Nejsvětějším, v adoračních hodinách, v krátkých, dlouhých a ročních výstavech ... Oživení a prohloubení eucharistické úcty jsou důkazem pravé obnovy, kterou si předsevzal koncil, a jsou jejím ústředním bodem ... Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nelitujme času a setkávejme se s ním ve víryplné adoraci a kontemplaci." Tento požadavek byl nutný. Tradiční eucharistická zbožnost byla totiž poněkud opomenuta v horlivé liturgické reformě, která se svou povahou zabývá víc stránkou společenskou a rituální nežli osobní zbožností. Zapomínalo se na ni také kvůli přehnanému sociologismu a sekularismu, který vidí v eucharistii skoro jen stolování, nebo jak se říká, hledisko horizontální. Odstředivý pohyb (k chudým, k politické angažovanosti, k třetímu světu atd.), kterým se vyznačovalo tolik křesťanských společenství po koncilu, potřebuje být vyvážen pohybem dostředivým, který by nás vracel do srdce společenství, do jeho středu, v němž se nalézá eucharistie. Milánský arcibiskup C. M. Martini také zdůrazňuje ve svém prvním pastýřském listě nazvaném Kontemplativní rozměr života potřebu tohoto znovuobjevení. Píše: "Toto všechno (totiž formování života na základě eucharistie) vyžaduje konkrétně, abychom pěstovali vnitřní postoje, které by předcházely, doprovázely a následovaly mši svatou: naslouchání zjevenému slovu, nazírání na Ježíšova tajemství, vnímání Otcovy vůle prosvítající z Ježíšových slov, a srovnávání životního programu vycházejícího z Velikonoc a z eucharistie se stále novými duchovními situacemi, v kterých se ocitají společenství i jednotliví věřící. Proto tichá modlitba, naslouchání slovu, biblické rozjímání, osobní zamyšlení nejsou odděleny od eucharistie, nýbrž jsou s ní životně spojeny."

Eucharistická úcta a adorace mimo mši svatou je poměrně nedávný plod křesťanské zbožnosti. Na Západě se začala rozvíjet od 11. století jako reakce na blud Berengaria z Tours, který popíral "skutečnou" přítomnost a připouštěl jen symbolickou přítomnost Ježíšovu v eucharistii. Můžeme však říci, že od onoho data nebylo ani jediného světce, v jehož životě bychom nepozorovali rozhodující vliv eucharistické zbožnosti. Byla pramenem nesmírných duchovních energií, jakýmsi ohništěm neustále hořícím v Božím domě, u něhož se ohřívali všichni velcí synové a dcery církve.

Snad je správné, vidíme-li v tomto poměrně pozdním rozvoji eucharistické úcty mimo mši svatou pokyn, abychom ponechali v této věci jistou svobodu různým křesťanským vyznáním. (Srov. Max Thurian, Tajemství eucharistie. Prvuí ekumenický krok, Roma 1982.) Tato eucharistická zbožnost je dar Ducha katolické církvi a ona ji má vděčně pěstovat i za jiné křesťany, ale nemá ji vnucovat i jim. Každý velký duchovní proud v křesťanství měl své zvláštní charizma, které je jeho přínosem k bohatství celé církve. Pro protestanty je to úcta k Božímu slovu, pro pravoslavné uctívání ikon. (A kolik jsme toho od nich v tomto ohledu získali my katolíci!) Pro katolíky je to úcta eucharistická. Každá z těchto tří cest uskutečňuje týž podstatný cíl, kterým je kontemplování Krista a jeho tajemství.

Jestliže je zvláštním darem katolické církve a tajemstvím její víry jedinečná přítomnost eucharistického Ježíše v jejím středu a úcta k němu, vidíme, jak je důležité, abychom znovu plně ocenili tento dar! Jako kdyby nyní Duch svatý pobídl církev, aby si znovu osvojila formy eucharistické zbožnosti, které se vinou návyku a ritualismu poněkud "opotřebovaly". Ale je třeba vrátit se k nim nově, vložit i do nich větší biblickou a liturgickou citlivost, jakou křesťané mezitím získali. Jsme svědky znovuzrození hluboké potřeby eucharistické adorace a prodlévání u Mistrových nohou po vzoru Marie z Betánie (srov. Lk 10,39). Objevujeme, že se Kristovo tajemné tělo, kterým je církev, nemůže zrodit a rozvíjet jinak než kolem svého těla skutečného, kolem eucharistie.

V tomto smyslu říkám, že eucharistie tvoří církev prostřednictvím kontemplace. Prodléváme-li klidně a mlčky a pokud možná dlouho před svátostným Ježíšem, vycítíme, co si od nás přeje, naše plány ustupují plánům Kristovým, Boží světlo proniká pomalu do srdce a uzdravuje ho. Dochází k něčemu podobnému jako u stromů na jaře, totiž k procesu fotosyntézy. Z větví vyrazí zelené lístky a ty nasají z ovzduší jisté prvky, které se působením slunečního světla "zafixují" a přemění se ve výživu rostliny. Bez těchto zelených lístečků by nemohla rostlina růst a nést plody a nepřispívala by k regeneraci kyslíku, který my dýcháme. Musíme být jako ony zelené lístky! Jsou symbolem eucharistických duší, které v pohledu na "Slunce spravedlnosti", na Krista, "zafixovávají" potravu, kterou je sám Duch svatý, k dobru celého velkého stromu, církve. Jinými slovy, je to něco podobného, co píše také apoštol Pavel: My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc k zářivé podobě, jakou má on. Působí to duch Páně (2 Kor 3,18).

Jeden současný básník vytvořil úžasný verš, který by si mohla velmi dobře přisvojit duše, jež kontempluje před eucharistií: "Ozařuji se nezměrností." (G. Ungaretti, Vita d'un uomo, 106 Poesie, A. Mondadori, Milano 1988)

 

 

3. Dívám se na něho a on se dívá na mne

Ale co to konkrétně znamená "eucharistická kontemplace"? Sama o sobě není eucharistická kontemplace nic jiného než schopnost, nebo lépe dar, navázat kontakt od srdce k srdci s Ježíšem přítomným skutečně v hostii a jeho prostřednictvím se pozvedat k Otci v Duchu svatém. Toto všechno pokud možná v mlčení, jak vnějším, tak vnitřním. Mlčení je milovaný snoubenec kontemplace a chrání ji, jako chránil Josef Pannu Marii. Kontemplovat znamená upoutat se intuitivně na božskou skutečnost (kterou může být Bůh sám, některý jeho přívlastek nebo některé tajemství Kristova života) a kochat se v Boží přítomnosti. Při meditaci převládá hledání pravdy, při kontemplaci však požívání Pravdy nalezené. (Píšu zde "Pravda" velkým písmenem, protože kontemplace tíhne vždycky k osobě, k celku, a ne k částem).

Velcí duchovní učitelé definovali kontemplaci takto: "Svobodný, pronikavý a nehybný pohled" (Hugo od sv. Viktora) nebo: "Láskyplný pohled na Boha" (svatý Bonaventura). Proto nejlepší eucharistickou kontemplaci konal venkovan z arské farnosti, který trávil celé hodiny bez pohnutí v kostele s pohledem upřeným na svatostánek. Když se ho svatý farář ptal, co takto dělá celý den, odpověděl: "Nic, dívám se na něho a on se dívá na mne!" Toto nám říká, že v křesťanské kontemplaci není nikdy jediný směr ani není obrácena k "Ničemu" (jako v jistých východních náboženstvích, a zvláště v buddhismu). Vždycky se tu setkávají dva pohledy: náš pohled na Boha a Boží pohled na nás. Jestliže někdy slábne náš pohled, Boží pohled nezeslábne nikdy. Eucharistická kontemplace se někdy omezí na to, že prostě děláme Ježíšovi společnost, že prodléváme před jeho zrakem a poskytujeme i jemu radost, že může hledět na nás. Vždyť jsme sice nicotní a hříšní tvorové, ale jsme plodem jeho utrpení, za nás položil svůj život! "On se dívá na mne!"

Eucharistické kontemplaci tedy nepřekáží sama o sobě vyprahlost, kterou můžeme někdy zakoušet, ať je zaviněna naší roztěkaností nebo ať ji dopustí Bůh pro naše očištění. Stačí dát jí smysl, zříci se i svého uspokojení, jaké by nám dávala vroucnost, obšťastňovat jeho a říkat, jako říkával Charles de Foucauld: "Stačí mi tvé štěstí, Ježíši!" To znamená, stačí mi, že jsi šťastný ty. Ježíš má na to celou věčnost, aby nás oblažoval, ale my máme jen tento krátký časový úsek, abychom oblažovali jeho. Jak bychom měli ztrácet tuto příležitost, která se už nikdy nevrátí? Někdy se může zdát naše eucharistická adorace jednoduše jako promarněný čas, hledíme, a nic nevidíme. A zatím, jaká síla a jaké svědectví víry se v ní skrývá! Ježíš ví, že bychom mohli odejít a dělat sto jiných věcí, které by se nám mnohem víc "vyplatily", ale my zůstáváme zde a vyloženě promrháváme čas. Když se nám nedaří modlit se duší, můžeme se vždycky modlit svým tělem (i když duše není přitom ani zdaleka nepřítomná).

Když pohlížíme na Ježíše ve Svátosti oltářní, plníme proroctví vyslovené o Ježíšově smrti na kříži: Budou hledět na toho, kterého probodli (Jan 19,37). Ano, taková kontemplace už je sama proroctvím, protože předjímá to, co budeme věčně dělat v nebeském Jeruzalémě. Je to nejeschatologičtější a nejproročtější činnost, jaká se může vykonávat v církvi. Na konci už nebude obětován Beránek ani nebudeme požívat jeho tělo. To znamená, přestane konsekrace i přijímání, ale nepřestaneme kontemplovat Beránka obětovaného za nás. Toto dělají svatí v nebi (srov. Zj 5,l n). Když jsme před svatostánkem, tvoříme již jeden chór s nebeskou církví. Oni jsou, abychom tak řekli, před oltářem, my jsme za ním; oni v patření, my ve víře.

V knize Exodus čteme, že když Mojžíš sestupoval z hory Sinaje,... nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. (Ex 34,29). Mojžíš to nevěděl, a ani my to nebudeme vědět (protože je to takto dobré). Ale snad se stane i nám, že až se vrátíme k bratřím po takových chvílích, uvidí někdo, jak se naše tvář rozzářila, protože jsme hleděli na Pána. A toto bude nejkrásnější dar, jaký jim budeme moci dát.

 

 

ŠESTÁ KAPITOLA

DAL JSEM VÁM PŘÍKLAD

 

Eucharistie tvoří církev napodobováním

Ve zprávě o poslední večeři, kterou nám zanechali Lukáš a Pavel, jsme se setkali s tímto Ježíšovým příkazem: To konejte na mou památku. Také ve zprávě o poslední večeři, kterou čteme v evangeliu Janově, nalézáme Ježíšův příkaz: Dal jsem vám příklad. Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy (Jan 13,15). Tato dvě Ježíšova "přikázání" mají mezi sebou nepopíratelný vztah. Avšak přece je mezi nimi rozdíl: v prvním případě jde o "památku", a tedy o něco, co se týká liturgie; ve druhém případě však jde o konání ("tak máte dělat"), tedy o něco, co se vztahuje na život. Takže přímo postup evangelijního líčení nás vybízí, abychom přešli od památky k následování, od eucharistické kontemplace k eucharistické praxi.

* * *

 

 Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání



©1999 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)