LÁSKA PÁNA JEŽÍŠE
V NEJSV.  SVÁTOSTI 

Nos cognovimus et credidimus charitati, quam habet Deus in nobis.

A my jsme poznali a uvěřili v lásku, kterou má Bůh k nám. (1Jan 4, 16.)

 

"My uvěřili v lásku, kterou k nám má Bůh " - Tato slova v sobě tají hlubiny.

Je totiž víra v pravdu Božích slov a slibů a ta se vyžaduje od každého křesťana; a je víra v lásku a ta je dokonalejší a je korunou té první. Víra v pravdu bude neplodná, jestliže se nepovznese a nepřejde ve víru v lásku. A jaká je ta láska, v niž máme věřit? Je to láska Ježíše Krista, kterou nám projevuje v Nejsvětější Svátosti a kterou je On sám, živoucí a nekonečná láska.

Šťastni, kdo věří v lásku Ježíšovu v Nejsv. Svátosti, neboť protože v ni věří tak ji také milují; neboť věřit v lásku znamená milovat. Ti však, kteří věří jen v pravdu Nejsv. Svátosti, nemusejí ještě mít lásku, nebo ji mají jen stěží.

 

A jaké důkazy své lásky nám dává P. Ježíš v Nejsv. Svátosti?

 

I.

Především své slovo bez falše. Říká nám, že nás miluje a že ustanovil svoji Svátost jedině z lásky k nám – v Jeho slově je pravda. Věříme slovu poctivého člověka, proč bychom svému Spasiteli věřili méně? Chce-li přítel příteli říct, že ho má rád, řekne mu to sám a stiskne mu srdečně ruku. Také P. Ježíš, když nás chce ujistit o své lásce, přichází nám to říct sám, nevzkazuje nám to ani po andělovi ani po svém služebníkovi - neboť láska nemá ráda prostředníky! A také stálým opakováním a obnovováním této Svátosti nám neustále říká: „Miluji vás - vždyť  vidíte, že vás miluji!“

Pán Ježíš se příliš bál, že na něho pozvolna zapomeneme, a proto si vystavěl dům mezi našimi domy, a v něm svoji kancelář, místo, kde je „doma", abychom na něho a na jeho lásku nemohli zapomenout. Na takto nabízenou a takto zdůrazňovanou lásku nelze přece – jak je aspoň On pevně přesvědčen - zapomenout.

A opravdu, každý kdo se vážně ve své mysli Nejsv. Svátostí zabývá, a zvláště kdo se na ní účastní, cítí neodolatelně, že je Pánem Ježíšem milován; vidí, že má v něm otce a že je milován jako dítě - vždyť má právo přicházet a mluvit s ním jako dítě s otcem; cítí se v kostele u svatostánku jako by byl u otce, doma. Je pochopitelné, že mnohý chce bydlet blízko kostela, jaksi ve stínu otcovského domu!

Tak tedy praví nám Pán Ježíš svým slovem, které k nám v našem nitru promlouvá a které přímo cítíme, že nás v Nejsv. Svátosti miluje - věřme tedy v jeho lásku!

 

II.

Miluje také mne - ?

Na to jest jen jedna odpověď: V křesťanské rodině milují rodiče každé ze svých dětí a milují ho stejně – není to snad pravda? A jestli přece jen některému věnují více péče a lásky než ostatním, nebývá to proto, že jí potřebuje více, protože je slabší a neduživé? Nuže a Pán Ježíš k nám má přinejmenším tolik lásky jako dobrý otec ke svému dítěti - proč mu to máme upírat?

Naopak vizme, jak P. Ježíš prokazuje svou lásku každému z nás zvlášť. Přichází každého jitra, aby viděl každého ze svých dítek, aby s ním promluvil, jej navštívil, jej objal. A ačkoliv již tak dlouhá léta k nám dochází, jeho návštěvy jsou tak milostné, půvabné a tak plné lásky jako byla ta první. Nestárne, neunavuje se láskou k nám ani tím, že se již tolikrát dal každému z nás. A nedává se snad každému celý? A je-li nás mnoho u sv. přijímání, dělí se snad mezi nás? Dává snad někomu méně?

A když je kostel plný, nemůže snad jej prosit a s ním mluvit každý? A není snad slyšen a vyslyšen tak, jako by byl v kostele sám?

Tak miluje Pán Ježíš mne, moji osobu, a také každého. Každý si ho bere celého pro sebe a neubírá tím nikomu; tak svítí slunce každému celé; tak je moře celé pro každou rybu a pro všecky ryby zároveň. Pán Ježíš je nekonečně větší než my všichni - je nevyčerpatelný.

Je ještě jeden nezvratný důvod pro víru v lásku Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti Oltářní kterou k nám má a tímto důvodem je její vytrvalost.

Jak je trapné pro toho, kdo dovede chápat, že Pán Ježíš obětuje denně téměř nespočetně mší sv., které jdou jedna za druhou nepřetržitě - a kolik těch mší obětovaných za nás je v prázdných kostelech – téměř bez věřících! Zatím, co Pán Ježíš na oltáři - této druhé Kalvárii - volá k nebi o slitování, hříšníci urážejí Boha Otce a jeho Krista. Proč obětuje Pán Ježíš svou oběť tolikrát znova a znova; když z ní lidé nemají užitek? Proč zůstává dnem i nocí na tolika oltářích, k nimž si nikdo nejde nabrat milostí, které on plnýma rukama nabízí?

Protože miluje, doufá a čeká! Kdyby přicházel na naše oltáře jen v jisté dny, snad nějaký hříšník, jenž pojal dobrý úmysl k obrácení, by ho hledal a nenalézaje ho musel by čekat - a to raději On sám počká zde na hříšníka několik let, než aby hříšník musel na něho čekat nějaký okamžik, vždyť to by mu mohlo odebrat chuť právě, když se chce vymanit z pout hříchu!

Jen málokdo myslí na to, že ho Pán Ježíš v Nejsv. Svátosti až takto miluje! A přece je tomu tak! Nemáme živou víru v lásku Pána Ježíše! Chovali bychom se k příteli nebo ke komukoli jinému tak neuznale jako k Pánu Ježíši?

  obsah   home

 

NADMÍRA LÁSKY 

Praedicamus Christum, Judaeis quidem scandalum, gentibus autem stultitiam.

Kážeme Krista, pohoršení to židům, pohanům pak bláznovství. (1Kor 1, 23)

 

Co máme říci o pokoření našeho Pána Ježíše Krista v Nejsv. Svátosti? Chtěje zůstávat s námi, vydává se v šanc nevděčnosti a urážkám a nic ho neodstraší.

Uvažujme, že zde nakládáme s dobrým Spasitelem, jak bychom s nikým jiným nenakládali, a že On přesto zůstává mezi námi.

 

I.

Pán Ježíš si zaslouží beze vší pochybnosti naši vděčnost za to, že sestupuje mezi nás a navíc nese ještě nekonečné poklady milostí. Vždyť je král, je Bůh! Kdyby nějaký pozemský velmož, nebo dokonce král navštívil chudého, nemocného, nebyl by snad každý z nás dojatý a pohnutý k vděčnosti za tuto blahosklonnost? Před vznešeností, která se dovede ponížit, ustupuje závist i zášť.

A náš Pán Ježíš si nezaslouží, abychom mu byli vděční a abychom jej milovali? Vždyť on nás nenavštěvuje jen tak mimochodem, nýbrž zůstává mezi námi. Ať už ho někdo hledá nebo nehledá, i když dokonce někde po něm vůbec nikdo netouží, přesto je zde, aby nám prokazoval dobro. A přece není pro něho uznání za všechno to, co dobrého koná. Divy lásky zde působí svou svátostnou přítomností, a nedostává se mu za ně vděčnosti, dokonce se jim nevěnuje ani pozornost.

 

Mezi námi lidmi je nevděk hanebností; ale vůči Pánu Ježíši se zdá jakoby byl zcela správný. A to vše ho přesto neodstrašuje - on to vše předvídal, když tuto Svátost ustanovoval. Vedla ho tehdy jen jediná myšlenka: „Deliciae meae esse cum filiis hominum – mou radostí je být se syny lidskými.“ Láska je na jistém stupni tak mocná, že touží být s tím, kterého miluje, i když není opětována. Může snad matka opustit své slabomyslné dítě? Žena svého muže, když se stal choromyslným?

 

II.

Pán Ježíš, zdá se, jakoby šel zde ve Svátosti přímo všem možným urážkám vstříc -jakoby mu nezáleželo na jeho cti. Tato myšlenka je ale hrozná: Na posledním soudu se budou mnozí třást, že žili zde vedle takové veliké lásky a že si jí ani nevšímali.

Pán Ježíš přichází k nám bez slávy a velebnosti a na oltáři v závoji posvátných způsob podobá se spíše něčemu, co není. Velké snížení! A aby se mohl tak snížit, používá veškeré své moci k tomu: udržuje zázrakem svátostné způsoby aby se nerozpadly, protože zde nemají svou sourodou podstatu; vymyká se zákonům přírody jen proto, aby se mohl pokořit. - Kdo by mohl zakrýt slunce dost hustým oblakem aby jím jeho světlo i teplo zadržel? To by byl úžasný zázrak! A Pán Ježíš jej zde dělá, když zahaluje chatrnými, prostinkými způsobami sebe - sebe oslaveného, zářícího - sebe - Boha! Netupme proto Pána za to, že se tak pokořuje a ponižuje! Tomu chtěla jeho láska k nám. Král, který se z výše svého trůnu k poddanému nesklání, může mu přesto projevovat čest, ale neprojevuje dostatek lásky; Pán Ježíš se však k nám sklání a sestupuje – vždyť nás miluje!

 

III.

Pán Ježíš by se mohl dát doprovázet pluky viditelných andělů, vyzbrojených na svoji ochranu. Ale ani ty nechce mít, protože bychom se jich lekali a styděli bychom se před nimi, až bychom viděli jejich víru a jejich uctivost. A proto přichází Pán Ježíš sám, opuštěn, aby jeho pokoření bylo ještě větší; láska sestupuje hloub a hloub.

 

IV.

Bylo by to velikým projevem lásky, kdyby král vzal na sebe chudobný oděv, aby se co možno přiblížil svému chudému poddanému, kterého jde potěšit. Ale i v tomto přestrojení prozradil by se svým slovem a svým vznešeným a ušlechtilým chováním. Pán Ježíš se zde vzdává i této osobní cti a zahaluje krásu svého obličeje a zavírá mlčením svatá ústa, ústa vtěleného Syna Božího. To vše by mu totiž sloužilo ke cti a povznášelo by ho to nesmírně nad nás - a On se chce snižovat až pod nás. Ach buďme přece uznalí za tato pokoření Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti!

 

V.

Král, byt' se i sebe více z lásky snížil k svému chudičkému poddanému, zůstává nicméně volný a schopný k činnosti; může se bránit, když na něj někdo útočí, může se zachránit, volat o pomoc. Pán Ježíš se nám zde ve Svátosti svěřuje beze vší sebeobrany; vzdává se i své přirozené činnosti. Nemůže si ani postěžovat ani se bránit ani volat o pomoc. Nedovoluje svým andělům, aby mu přispěli na pomoc a trestali rouhače - a přece je to téměř bezděčný popud přirozenosti lidské přispěchat na pomoc komukoli, kdo je napaden nebo v nebezpečí; jen Pán Ježíš činí výjimku - jemu nemá pomoci nikdo. Je sice člověk, jest i Bůh, ale ponechal si jedině možnost milovati a pokořovati se.

 

VI.

Ale, Pane, proč tohle vše? K čemu ta nadmíra? Proto, že je miluji, záleží mi na nich, že je očekávám. Jdu k nim, je to mojí rozkoší býti s nimi - ubohými. A přece se lidé honí za zábavou, za ctí, za přáteli, za světskými starostmi - vše je přednější než On. On, až naposled - až jako pokrm na cestu do věčnosti při zaopatření - zbude-li na ně čas; není to snad pro Něho dost?!

Ach, Pane, proč přicházíš k těm, kteří tě nechtějí, a proč tak houževnatě zůstáváš mezi těmi, kteří tě odmítají?

 

VII.

Kdo by se odhodlal k tomu, k čemu se odhodlal Pán Ježíš v Nejsv. Svátosti? Ustanovil ji, aby se mu v ní dostávalo cti - a dostává se mu více potupy než cti; a špatných křesťanů je mnohem víc než dobrých!

Je zde na vlastní škodu a ztrátu. Kdo by vedl dál takový podnik, jenž pracuje jenom se ztrátou? Jistě že svatí, kteří vidí a chápou tolik lásky a tak úžasná ponížení, chvějí se svatým hněvem a zlobí se na nás pro naši nevděčnost. Snad i Otec nebeský by mohl mluvit k svému Synu takto: "Přestaň již - ničeho tím vším nedosáhneš; tvá láska je zneuznávána, tvá pokoření jsou marná, nezískáváš - přestaň!"

A Pán Ježíš? Zůstává, doufá, spokojuje se s adorací a láskou několika zbožných duší. Kéž bychom mezi nimi nechyběli aspoň my! Nebo si nezaslouží, abychom ho za jeho pokoření ctili a milovali?!

  obsah   home

NEJSV. SVÁTOST 
A RODINA CÍRKVE SVATÉ

Non relinquam vos orphanos.

Nenechám vás sirotků. (Jan 14, 18.)

KNIHA „Následování Krista Pána" dí: „Je-li Ježíš při nás, všecko jde dobře; není-li Ježíš s námi, všechno je trudné. Býti bez Ježíše hořké peklo, býti s Ježíšem -sladký ráj." (Kn. II. hl. 8.)

1.

            Kdyby se byl Pán Ježíš spokojil jenom svým životem smrtelným, co bylo z nás? Bylo by to ovšem bývalo velikým milosrdenstvím a bylo by to stačilo získat nám naše spasení a věčnou slávu, ale přes to byli bychom velice nešťastnými. Jak to? Nešťastnými i přes všecku nám dobytou milost, přes všecka slova Ježíšovy nauky, přese všechen jeho příklad a přese všecky důkazy jeho nesmírné lásky?! Ano, i přese vše toto byli bychom velice nešťastní. Pohleďme na rodinu, jak je šťastna, kupí-li se kolem svého otce. Ale je-li vzat, vystřídají její radost a štěstí slzy a pláč: rodiny již jaksi není - protože nemá otce.

            A Pán Ježíš přišel na zemi založit rodinu; podle proroka mají býti „synové jeho jako mladistvé olivoví kolem jeho stolu". (Ž.127,3.)

            Zmizí-li však hlava, rodina se rozpadne. Bez Pána Ježíše byli bychom prostě jako apoštolové v době utrpení jeho: plni omylu a nejistoty, co se stane. A oni přec nebyli od Pána Ježíše tolik vzdáleni - měli vše přímo od něho, vídali jeho zázraky, jeho život plynul před jejich očima - to vše jest sice pravda, ale otec jim chyběl, a proto nebyli již rodinou a nebyli si bratřími, každý šel po svém.

            A která společnost by obstála bez hlavy? Nejsv. Svátost jest pojítkem velké rodiny Kristovy; odstraňte ji a bratrství pomine.

            Zdaliž mají jinověrci, kteří nemají Nejsvětější Svátosti, pravé křesťanské bratrství? Jsou si navzájem odcizeni; i když se shromažďují ve svých modlitebnách, nejsou rodinou: každý má volnost smýšleti a mluviti o věroučných pravdách, jak on jim rozumí; jejich chrámy jsou velkými sály, které ani k modlitbě nevybízejí.

A jsou ještě bratřími katolíci, kteří Nejsv. Svátost zanedbávají? Sotva lze říci, že ano. A v katolických rodinách, kde otec a synové již sv. přijímáním pohrdají, není již spojujícího pouta a matka v ní bývá trpitelkou a dcery rovněž. Ach ne, bez Nejsv. Svátosti není rodiny.

Ale zavítá-li Pán Ježíš do rodiny, zase se obrodí. Pohleďme jen na velkou rodinu Církve jeho: má své slavnosti, a každý je stejně chápe, má svátky svého Otce, slaví svátky své Matky, svých svatých synů a dcer, kteří jsou našimi bratry.

Pán Ježíš věděl dobře, že musí býti v této rodině své otcem, středem, její radostí a rozkoší, má-li vůbec trvati.

Proto také my, věřící, můžeme se při setkání bratrsky zdraviti - vždyť máme týž stůl; proto také apoštolové nazývají první křesťany samozřejmě bratřími. Ale i ďábel ví velmi dobře, že odvrátí-li duše od Nejsv. Svátosti. zničí

snadno křesťanskou rodinu, a že se pak staneme sobci; je totiž jenom dvojí láska: jedna k Bohu, druhá k sobě - jedné nebo druhé musí se člověk oddati.

 

2.

Přítomnost Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti jest naší posilou a ochranou. Pán Ježíš totiž řekl: „Neoplácejte stejné stejným! Odpouštějte, urazil-li vás kdo; a tomu, kdo chce vzíti sukni tvou, zanechej i plášť." (Mt. 5, 40.) Pán Ježíš, zdá se, nedal nám, křesťanům, na tomto světě jen jediné právo, totiž právo trpět pronásledování a zlořečení od světa. - Kde však budeme bráti síly k plnění tak těžké nauky, bude-li nám Nejsv. Svátost odňata? To by byl život nesnesitelný, a Pán Ježíš by nás byl odsoudil k službě přetěžké. Který král opustil by svůj národ, když jej zapletl do vražedné války?

Je sice pravda - máme slíbeno nebe; ale jak jest ještě daleko! Ještě dvacet, ještě čtyřicet let mám žíti na této bědné zemi a síliti se nadějí tak vzdálenou?! Srdce mé však potřebuje útěchy blízké a touží svůj stesk vlévati v srdce přátelské. A hledati je ve světě se mi nedoporučuje - ke komu tedy mám jíti? - Ten, kdo víry v Nejsvětější Svátost nemá, odpoví snad: "Zřeknu se své víry a přestoupím na jinou, volnější." V tom je jistá důslednost: člověk totiž nedovede stále jen trpěti, nemá-li nějaké útěchy; - bez Ježíše není možno žít.

Nuž jděme a hledejme hov Nejsv. Svátosti, v níž jest naším přítelem, vůdcem, otcem. A duše, která důvěrně pohovořila s Pánem Ježíšem jest šťastna jako dítě, které matka zlíbala.

Nemohu pochopiti, že právě ti, kteří mnoho trpí, nemají vroucí zbožnosti k Nejsv. Svátosti: upadnou v zoufalství, a já se nedivím, protože sám svatý Pavel, ač zasypán milostmi Božími, shledával tento život velmi těžkým a trapným.

Bez přítomnosti Toho, jenž velí našim vášním: Nesmíte dál! Nesmíte zvládnout hlavy ani srdce tohoto člověka - musil by člověk o rozum přijít!

Jak je tedy dobrý Pán Ježíš, že svoji přítomnost v Nejsvětější Svátosti stále obnovuje a udržuje!

 

3.

Pouhá přítomnost Páně v Nejsv. Svátosti zeslabuje moc zlých duchů a zabraňuje jim ovládat lidstvo jak tomu bylo před příchodem Pára Ježíše na svět. Proto také po jeho příchodu jest posedlých značně méně; v zemích pohanských je jich více nežli u nás a království ďáblovo se vrací tím více, čím je víry v Nejsvětější Svátost méně.

A nezmírňují-li se často tvá pokušení, někdy i hrozná, ano děsná, jakmile vstoupíš do kostela a začneš hovořiti s P. Ježíšem v Nejsv. Svátosti ?

P. Ježíš je tedy s námi a dokud bude jediný ctitel jeho na zemi, dotud bude P. Ježíš s ním a bude jeho ochráncem.

V tom je též tajemství věkovitého trvání Církve; měla by se snad báti nepřátel? To by byla „malé víry!" Ale ovšem ctíti má P. Ježíše, sloužiti mu má ve Svátosti. - Vždyť nemohl by otec rodiny pohrdaný a urážený odejíti? Opatrujme si jen bedlivě P. Ježíše a nebude se nám čeho báti. Neopustí nás, budeme-li ho ve Svátosti milovati a svých vin, kterými ho zde rmoutíme, litovati. Na tom záleží, abychom ho my neopouštěli napřed. Toho je třeba, aby P. Ježíš mohl vždy říci: „Mám přece ještě někoho u sebe."

A dokud On, silný oděnec, ostříhá domu, jest rodina v bezpečí.

  obsah   home

 

RODINNÁ SLAVNOST

Panem nostrum quotidianun da nobis hodie.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes. (Mt. 6,11.)

MÁME Otce v nebesích a k němu se modlíme tato slova. Avšak Pán náš, Ježíš Kristus, nás zrodil k milosti a k životu nadpřirozenému a zasloužil si též titul otce. Otec nebeský sídlí v nebeské slávě, P. Ježíš v tomto chrámě; jest naším otcem na zemi a chce plniti všecky povinnosti, které má dobrý otec ke svým dětem.

 

1.

Otec žije se svou rodinou. Jest jejím středem a jejím základem. Všichni členové rodiny stojí pod jeho ochranou a on řídí jejich práce. Je hlavou - má přednější autoritu, jíž podléhá i matka, kteréž naproti tomu je ponecháno pole lásky. P. Ježíš, náš otec, má také svůj dům - tím jest chrám. Vy (sirotci) jste též z jeho rodiny, a to členy jejími zvlášť oblíbenými. V rodině pracují některé děti mimo dům, některé s otcem doma, pod jeho dozorem a těmi šťastnými dětmi jste vy! Bez Pána Ježíše byl by i tento dům (sirotčinec), jenž se snaží nahraditi vám rodinu, jen věznicí anebo dílnou, v níž se dělníci hrbí pod tíhou bezradostné lopoty. Nebyl by středem, nebyl by ohniskem lásky bez svatostánku této kaple. Nuž vzpomínejte často při své práci na tohoto božského Otce. Nedovede ani nikomu nic odepříti, vždyť každého laskavě přijímá a nikdy nás neopouští. Vaši rodiče jsou mrtvi a po nich nemáte na tomto světě leč slzy a pláč: ale Pán Ježíš neumírá a neopustí vás.

Buďte přesvědčeni, že máte velikou důstojnost, poněvadž se vám dostalo sv. křtu a jste dítkami Božími; svět ovšem málo si vás váží. Ví prostě, že jste tu? Stará se o to, co potřebujete? Ale Pán Ježíš vnukl duším, které mu byly oddány, myšlenku, aby vás shromáždily k společnému životu v tomto domě. A pak přišel sám a zbudoval si stan ve vašem středu, abyste ho mohli takřka stále viděti, a má vás tím radši, čím jste slabší a opuštěnější. Tu slyšíte jeho slovo, ne ono zevní, která bije v sluch, nýbrž vnitřní, jež dojímá srdce a dává mu radost a pokoj. Ó, živě-li ve vše to věříte, chápete-li správně své štěstí, hleďte si je zachovat i za cenu velkých obětí: neboť zde máte P. Ježíše, jenž je tu váš, pro vás, P. Ježíše, jehož vám nic nahraditi nemůže.

 

2.

Otec rodiny živí své dítky, pracuje neúnavně, vyčerpává své síly, aby jim vydělal denní chléb. Ale P. Ježíš nás sytí chlebem života. Smrt postoupil, aby nám ho vydělal; a tímto chlebem jest On sám, jeho tělo a krev. To jest Otec, který dává dětem svým sama sebe! Kde, v které rodině viděl kdo podobný div sebeobětování? Náš Pán nechce, aby jeho dítky měly svůj chléb od někoho jiného než od něho; nikoli; ani andělé ani svatí nedají vám chléb, jehož potřebujete. Jenom P. Ježíš sám sel to obilí, z něhož je tento chléb shněten; potom jej vložil do peci utrpení a nyní vám jej podává zase On sám. Vizte, jak dobrý to otec! Večer před svou smrtí měl kolem sebe svou malou rodinu, počátek to oné velké, již má dnes, i podává každému ze svých dítek tento chléb při poslední večeři a slibuje, že jeho věrní budou požívati týž chléb až do konce světa. Jak líbezný to chléb! Má všecku líbeznost v sobě totiž Boha samého, Boha, jenž jest chlebem sirotků. Neživí sice tělo, pravda; ale plní duši milostí a láskou; sytí duši a dává jí síly k vítězství nad nepřáteli, k dobrým skutkům a k zrání pro nebe.

A s jakou dobrotivostí nám jej dává! Tělesný chléb vydělávati jest pracné a namáhavé a musí se kupovati. Chléb tento však nelze koupiti, poněvadž převyšuje všecku cenu. Pán Ježíš jej prostě daruje, žádá jen, abychom měli čisté srdce a byli živi milostí posvěcující. - Nuž připravujte se, abyste častěji přijímali, a k tomu cíli buďte zcela čisti! Čím čistší budete, tím častěji se vám podá a tím šťastnější budete.

Přicházejte rádi požívati tento dobrý chléb! Pán Ježíš je též šťasten, vidí-li vás přicházet, abyste si o něj řekli, právě tak jako jest šťasten lidský otec, vidí-li, že jeho děti mají zabezpečený chléb.

Konečně musí otec čas od času uspořádati pro svou rodinu nějaké slavnosti a obveselení. Těch je v rodině třeba; neboť utužují pouta lásky : při nich se zase jednou celá rodina sejde, shromáždí, jeden druhému sdílně otevře své srdce. Jsou opravdu krásné a svaté tyto rodinné slavnosti, o nichž se dítky radostně scházejí u svého otce a působí mnoho dobrého! Děti se na ně již delší dobu napřed připravují, uchystají svá přáníčka a nějaké překvapení pro otce - nějaký dárek nebo kytici.

P. Ježíš má také své rodinné slavnosti. Jsou to především církevní svátky, dny Páně, v nichž nepracujeme. A jiné jsou zcela soukromé, jen pro vás samotné - takovou slavností na př. jest tato, která trvá tři dny. Čtyřicetihodinová pobožnost jest pravým svátkem srdcí. Nevidíte-li, jak je tu vše krásné, jak vše zpívá a plesá kolem dobrého Otce rodiny sedícího na trůně lásky? Připravili jste si jistě pěkně, co mu chcete milého říci a nebudete mít nic jiného na práci, leč přicházeti k dobrému Otci. Krásné toto osvětlení, výzdoba květinami jsou dílem vašich rukou a darem vašich srdcí. Ale také P. Ježíš přítomný tu ve Svátosti jest všecek blažena má ruce otevřené a naplněné milostmi pro vás. Nuž jemu mají náležeti všecky vaše myšlenky v těchto dnech a pro něho mají býti všecky vaše skutky. A až dojde na vás, abyste se šli klanět, to přijde chvíle, kdy ho máte pozdraviti. Nevypůjčujte si k tomu slov od nikoho, berte je ze svého vlastního srdce! Mluvte s ním, jak to dovedete a on vám odpoví. A tu poslouchejte pozorně, co vám bude mluviti v srdci. Jako kytici vzácných květů obětujte mu svá dobrá předsevzetí! Potom vzbuďte nějaký úkon ctnosti a za dárek mu nabídněte nějaké malé sebezapření.

To vše jest zcela správné; tak se má každý chovati k P. Ježíši; - což nejste z jeho rodiny?

Hleďte dobře prožíti tento slavný den. Pán Ježíš je tu celý pro vás. Pozorujte ho a poslouchejte, co vám praví. On vás zahrne svými milostmi v tomto životě a připojí vás jednou k velké rodině svých blahoslavenců v nebi.

  obsah   home

 

BŮH PLNÝ DOBROTY

Quam bonus Israel Deus!

Jak je dobrý Bůh, Izraeli. (Ž. 72,1.)

 

Tak volal lid židovský, tak David při vzpomínce na dobrodiní, jimiž je Bůh neustále zasypával. Co budou volat křesťané? Nemáme snad daleko více důvodů než Izraelité, abychom volali: Jak dobrý je Bůh?! Vždyť Židé dostali méně než my. My dostali s nebe vykoupení, milost, Nejsv. Svátost; a dar největší, který nám Bůh dal, jest P. Ježíš sám, jest Nejsv. Svátost.

Ale vlastnosti dobroty Boží, které se jeví v tomto daru Nejsv. Svátosti vybízejí nás ještě k větší vděčnosti: neboť dáti jest ovšem již samo o sobě velkou věcí, ale dáti rád jest mnohem víc.

 

1.

Nuž Pán Ježíš se nám dává ve Svátosti bez jakéhokoli projevu své vznešenosti. Ve světě dávají dárcové znát, kdo jsou a jak vzácný jest

jejich dar; ostatně vyžadují toho uctivost a vážnost ukládaná sociálními vztahy.

Ale Pán Ježíš jich nechce proto, aby se nám jevil laskavějším a aby nám byl bližší; a přec jeho tělo jest oslavené v nebi: je králem a andělé jsou jeho dvořany - a On skrývá svoji velebnost, zahaluje tu své tělo, duši, božství a neukazuje nám nic leč svou dobrotu. Pokořuje, ponižuje se, maří sebe sama, abychom se mohli blížiti k němu bez bázně.

Již ve dnech svého života smrtelného byl tak laskavý a pokorný ve svém jednání, že každý si k němu troufal: děti, ženy, malomocní, chudí - všichni přicházeli bez bázně. Nyní však, když má tělo oslavené, nemohl by se nám ukázati, aby nás jím neoslnil, proto se zde zahalil. Proto se také nikdo nebojí jíti do chrámu, jenž jest otevřen všem. Každý ví, že jde k dobrému Otci, jenž nás očekává, aby nám dobrořečil a s námi důvěrně jednal: „Jak je dobrý Bůh, Izraeli!"

 

2.

Pán Ježíš se nám dává bez výhrady; čeká, až si přijdeme pro něho s trpělivostí a s podivuhodným klidem; a dává se všem, neodpírá se nikomu.

Čeká na chuďasa, čeká na hříšníka: chuďas přichází, aby ho přijal ráno, než jde do práce jako milostné požehnání pro dílo celého dne. Mana padala v táboře izraelském před východem slunce, aby nemusili čekat na nebeský pokrm. Pán Ježíš jest na oltáři stále, dříve než přijde první návštěvník chrámu. Šťasten ten, kdo dostane první požehnání Spasitelovo!

A na hříšníky čeká Pán Ježíš týdny, měsíce, celá léta; čtyřicet, šedesát let dovede mít náruč rozpjatou pro někoho, kdo se konečně neubrání jeho naléhavým tužbám.

„Pojďte ke mně všichni!" Ó kdybychom mohli vidět, jak je Pán Ježíš rád, když k němu jdeme - tak by se člověku zdálo, jakoby On měl z toho prospěch a jakoby On tím získal! A přec musí čekati někdy tak dlouho náš dobrý Spasitel! Jsou bohužel mnozí, kteří k němu nejdou celý život, leč až je k němu donesou na marách - a to ovšem jest pozdě - ti najdou jen rozhněvaného Soudce.

3.

P. Ježíš dává beze vší okázalosti - jeho darů nevidíme: všímali bychom si jenom jich a na něho bychom zapomínali; proto skrývá své ruce, abychom myslili jen na jeho srdce a jeho lásku. Tímto způsobem svého dávání učí nás, abychom i my dávali skrytě a tajili, co dobrého děláme, aby se díky za to nesly k původci všeho dobra - k Bohu.

Dobrota Pána Ježíše jde až tak daleko, že je vděčným a spokojuje se vším, co mu dáme a čím mu děláme radost. Zdá se, jakoby toho od nás potřeboval; ba on nás prosí, dožebrává se: „Synu, dej mi srdce své!"

 

4.

Dobrota Pána Ježíše ve Svátosti jde tak daleko, že se zdá slabošstvím. Ale nepohoršujme se nad ní! Je to hrdinská dobrota.

Pohleďme na matku: její láska nemá než jednu mez: smrt! Pohleďte na otce marnotratného syna, jak běží synovi naproti, jak radostí pláče nad návratem nevděčníka, jenž prohýřil otcovské jmění! Svět to nazývá slabošstvím, ale vpravdě je to hrdinství lásky.

A což teprve říci o dobrotě Boha Svátostného, či - jinak řečeno - o její pohoršlivé míře?! Pán Ježíš je ve Svátosti všecek jako oděn slabostí: dává se tupiti, znectívati, sebou pohrdati, znesvěcovati - a to vše před vlastníma očima, ve své přítomnosti, na oltáři! A andělé nebijí tyto nové Heliodory a Jidáše. Nic.

A Otec nebeský? Trpí rovněž, aby jeho milovaný Syn byl urážen. Zde je hůře, než na Kalvárii; tam aspoň se slunce zatmělo hrůzou a příroda lkala nad svým tvůrcem - zde nic: Tato Kalvárie Svátostná se vypíná na každém místě - vyvstala ve Večeřadle a od té chvíle zaujala celý svět a nepomine až do posledního okamžiku světa.

Ó Bože můj, proč a k čemu tato nadmíra dobroty? To dobrota vede boj s nevděčností; to Pán Ježíš chce dokázati, že jeho dobrota je větší než lidská zloba, a chce ji prokazovat člověku i přes všechen jeho nevděk a činit mu dobře, i když to člověk neuznává. Snese všecko možné spíše, než aby trestal: chce přemoci zlobu dobrotou.

Taková je tedy dobrota Pána Ježíše - bez zevnějšího lesku, bez okázalosti, plna slabostí, ale všecka prozářená láskou těm, kteří nezavírají oči. Ó jak je dobrý Bůh, Izraeli! Jak dobrý jsi, Pane Ježíši, Bože Svátostný!

  obsah   home


BŮH MALIČKÝCH

Ego mendicus et pauper.

Já ubožák a chuďas. (Ž 39,18)

 

1.

Pán Ježíš chtěl být posledním z chudých, aby si mohl podat ruku i s největším ubožákem a říci mu: „Bratře!" Nebe žaslo nad Bohem, jenž se stal chuďasem z lásky k člověku, aby po celý život svůj byl jeho vzorem a učil ho znáti cenu chudoby. Však také nebylo chudáka, který by se byl narodil v takovém ponížení jako Vtělený Syn Boží, jenž měl kolébku mezi zvířaty vystlanou slámou a za příbytek přístřeší ovčího stáda.Vyrůstaje jedl ječný chléb, chléb to chudiny, a za svého apoštolování byl živ z almužen. Konečně zemřel v chudobě nejvyšší, jaká nebude míti sobě rovné.

A hle - i nyní ač oslavený a vzkříšený, chce míti chudobu svojí společnicí! Vymyslil způsob, jak přivésti chudobu ke cti a jak ji skutky projevovati, a zůstávaje s námi ve Svátosti je ještě chudší nežli za svého života smrtelné ho. jeho příbytkem je i chudý kostelík, mnohdy horší než betlémská stáj. Čtyři, často červotočová prkénka jsou jeho svatostánkem; všechny potřeby musí mu kněží a věřící skýtati jako almužnu, i sám chléb a víno obětní i plátna, na nichž spočívá a do nichž se halí jeho tělo korporály a plátna oltářní; s nebe si nenese sebou nic leč jen svou přesvatou osobu a svoji lásku.

Chudí nemají cti - Pán Ježíš slávy. Chudí jsou bez ochrany - Pán Ježíš jest bezbranný proti svým nepřátelům. Chudí mají málo přátel anebo nemají žádného; Pán Ježíš jich má též velice málo: většině lidstva jest neznámým a cizincem.

Ale jest krásná, jest láskyplná tato svátostná chudoba Pána Ježíše.

 

2.

Pán Ježíš žádá od nás, abychom ukazovali na sobě, že si vážíme chudoby, a abychom ji následovali. Nechápali bychom však dokonalosti, kdybychom myslili, že od nás žádá chudoby hmotné.

P. Ježíš míří výš - chce nás míti chudé duchem. A v čem záleží tato chudoba duchem? Je to dokonalá láska, je duší veškeré pravé pokory. Člověk chudý duchem je přesvědčen, že sám ze sebe nic nemá a nic nesvede, chudoby své používá jako přemocného a převzácného důvodu k nárokům na slitovnost srdce Božího. Čím je chudší, tím větší si dělá nároky na dobrotu a milosrdenství Boží.

A nezapomínejme, že čím více se chudý ve svou chudobu vpravuje, tím více a lépe se staví na místo, jež mu od přirozenosti náleží vždyť nejsme nic! A proto také tím oslavuje mnohem více svého Boha a stvořitele, jelikož mu dává příležitost, aby mohl ukázati více svou moc a více i svoje milosrdenství. Proto také řekl Pán ústy jednoho ze svých proroků: „Na koho shlédnu? Jen na chudičkého a zkroušeného ducha a třesoucího se před mými řečmi" (Iz 66,3).

Hle v čem dobrý Bůh hledá svou slávu v naší chudobě, která mu za vše vděčí a vším mu vzdává čest.

Ano, dobrý Bůh miluje chudobu ducha tolik, že svým věrným služebníkům bere vše, aby svou chudobou se oslavili. Dopouští na ně otupělost ducha, prázdnotu srdce, odnímá jim útěchu své milosti a svého pokoje, vydává je v bouře vášní a zuřivým útokům zlých duchů; skrývá jim své slunce a zanechává je bez pomoci - ano skrývá sebe sama svému opuštěnému stvoření. Jaký to trapný stav!

Nikoli! Jak vznešený! Chudý duchem zvítězí i nad Bohem. Čím více mu Bůh bere, tím více mu děkuje; čím více jej Bůh zkouší, tím více důvěřuje v jeho nevyčerpatelnou dobrotu; a když mu ďábel i peklo ukazuje a jemu namlouvá, že jeho hříchy ho tam odsuzují, ó jak veliký jest právě tehdy tento chudý duchem, že dovede říci Bohu: Ó ano, peklo jest pro mne zcela spravedlivým trestem, ba není ani dosti hrozným, aby ztrestalo dostatečně mé hříchy, jež jsem ve své zlobě proti tobě, Stvořiteli a Otče můj, spáchal. Zasluhuji ne jedno peklo, nýbrž tisíceré, avšak právě proto důvěřuji v tvé milosrdenství - poněvadž jsem totiž nejbídnější ze všech, jsem nejspíš vhodný pro tvé smilování. Své spravedlnosti rač učinit ze mne zadost na tomto světě a děkuji a znova děkuji, že mi dáváš příležitost, abych mohl spláceti své dluhy zde. „Jen víc Pane, jen víc! Zasloužím si ještě víc!"

Co může odpověděti Pán Bůh tomuto vděčnému chuďasu? Bůh přizná, že je proti němu bezmocným, obejme jej a otevře mu své poklady, ukáže na něho svým andělům a řekne: „Tenhle člověk mne vskutku oslavil!"

 

3.

Konejme rádi svá klanění a své přípravy k sv. přijímání jakož i svá díkůčinění po něm jako chudí Boží - a bude nám to snadno podle čtverého úmyslu obětního:

Kterak si počíná chudák, když jde prosit o almužnu k boháčovi ? Uctivě a radostně ho nejprve pozdraví, nedbaje své ubohosti a svého chatrného oděvu; nemyslí na sebe, nýbrž na dobrotu boháčovu, - Dělejme to také tak, když přicházíme k P. Ježíši; zapomeňme na chvíli na svou ubohost a mysleme na jeho dobrotu a pokloňme se jí v pokorné důvěře.

Chudý potom vychvaluje boháčovu dobro tu: „Každý povídá, jak jsi dobrý; i ke mně už jsi byl tolikráte dobrý!" A začne vypočítávat podrobně, co kdy dostal. - Tak chvalme a děkujme i my za dobrotu Boží k nám a srdce naše si již najde slova i slzy vděčnosti i dosti něžnosti a výmluvnosti k nim.

Potom chuďas vykládá svou bídu: Stojím tu dnes u tvých dveří s nouzí ještě větší než minule. Nemám nikoho leč tebe! Vím, že je tvá dobrota nevyčerpatelná a větší než moje chudoba, vím, že ti dělám radost, když ti dávám příležitost k dobročinění.

Hleďme, abychom i my tak uměli vykládat P. Ježíši své bědy a jej dovedli dojmouti i jeho vlastním srdcem i dobrem, které nám může prokázati a uděláme mu radost.

Když chuďas dostane víc než zač prosil, pláče dojetím. Nedívá se ani tak na to co dostal, nýbrž vidí jen milostivost dárcovu a nemá leč tato slova: „Jak's dobrý! Já to věděl!"

Ale když boháč dokonce pozve chuďasa dovnitř až za stůl a sedne si vedle něho, tu ani neví, jak se dát do jídla: tak je zmaten a dojat! A nejedná tak P. Ježíš s námi?! Kéž nás naše bída naučí lépe znát jeho dobrotu !

Konečně chudák odchází od svého dobrodince se slovy : „ Jak rád bych udělal něco pro vás! Budu se aspoň modliti za vaši rodinu." A odchází potěšen, žehnaje v modlitbě svému dobrodinci. - Dělejme to také tak : modleme se za velkou rodinu Boží. Dobrořečme Spasiteli! Vypravujme všude o jeho dobrotě a podávejme mu uctivě v dar své srdce a svůj život.

  obsah   home

 

NEJSV. SVÁTOST - STŘED SRDCE

Manete in me.

Zůstaňte ve mně. (Jan 15, 5)

1.

Srdce lidské potřebuje míti střed, k němuž se všecka láska upíná. Když Bůh stvořil člověka, řekl: „Není dobře člověku býti samotným; učiňme mu pomocnici podobnou jemu." A kniha Následování praví: Bez přítele nebudeš žíti šťastně.

Proto i Pán Ježíš v Nejsv. Svátosti chce býti středem všech srdcí a praví: „Zůstaňte v lásce mé; zůstaňte ve mně!"

A co znamená zůstati v lásce Pána Ježíše? To znamená míti lásku, která ve Svátosti žije, za střed svého života, za jediný zdroj útěchy; to znamená v utrpení, v zármutku, v zklamání, tedy v těchto chvílích, kdy se srdce druhému zcela otvírá, vrhati se v srdce Ježíšovo, do něhož on sám nás zve: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a obtíženi jste a já vás občerstvím." (Mt 11,28)

To znamená zanášeti radost svou k němu neboť jemnocit přátelské lásky žádá, aby se přítel neradoval sám bez druhého. - To znamená učiniti si z Nejsv. Svátosti střed svých tužeb, z něhož mají vycházeti a k němuž mají směřovati: „Pane, nechci nic leč co ty chceš; udělám ti to a ono, abych ti udělal radost." To znamená činiti rád P. Ježíši překvapení nějakým dárkem, nějakou malou obětí. - To znamená žíti z Nejsv. Svátosti: dát se vést ve svých skutcích myšlenkou na ni a míti za neporušitelný zákon, že její službě jest dáti přednost přede vším jiným.

Než - je Nejsv. Svátost středem našeho srdce? V mimořádném utrpení, v modlitbách neobyčejně vroucích, v naléhavých potřebách snad, ale v obyčejném běhu života myslíme, rozhodujeme se, jednáme v Pánu Ježíši jakožto svém středu? A proč není Pán Ježíš mým středem? Poněvadž nejsem ještě zcela jeho, nejsem ještě úplně v jeho moci a pod vlivem jeho sv. vůle; poněvadž moje tužby se ještě často protiví jeho tužbám ve mně. Není mi ještě „mým vším." - A přec dítě pracuje pro své rodiče, anděl pro Boha - což nemám tedy dělati vše pro Ježíše Krista, mého Pána?

Co tedy a jak? Musím se v tento střed soustřediti, v něm zůstati, v něm vše činiti. Ne snad jen nějakými city, které nejsou v mé moci, ale na Pána Ježíše častěji si vzpomínati a jemu každý skutek obětovati. Nuže tedy, duše má, vyjdi jaksi ze světa, opusť samu sebe a jdi k Bohu Svátostnému. Je tu, aby tě přijal a chce tě míti, chce žíti s tebou a v tobě. Budiž tedy v Ježíši přítomném ve tvém srdci, žij v dobrotě P. Ježíše Svátostného! Na něm stav vše, co děláš a vše jen skrze něho a v něm. Zůstaň v Pánu Ježíši oddaně, s radostí, s ochotou udělati vše, čeho si od tebe přeje; zůstaň v srdci a pokoji Pána Svátostného.

 

2.

Tento střed, jímž jest Nejsv. Svátost, je všecek skrytý, neviditelný a vnitřní - a přesto je skutečný, živoucí a posiluje. Pán Ježíš táhne duši lidskou k sobě zcela vnitřně; vede ji v onen stav čistě duchovní, v jakém je v Nejsv. Svátosti přítomen.

A tento život Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti jest všecek skrytý a všecek vnitřní. Skrývá zde svoji moc i dobrotu i svou božskou osobu. A všechny jeho úkony a ctnosti mají na sobě ráz prostoty a skrytosti. Žádá si mlčení a ticha; neprosí Otce svého vzdechy a hlasitým voláním jako kdysi v zahradě, nýbrž svým neskonalým ponížením.

Ze svaté hostie plynou veškeré milosti: Pán Ježíš posvěcuje z ní svět, ale neviditelně a duchovně. Řídí odtud svět a Církev, neopouštěje klidného svého pobytu a nepřerušuje ani svého mlčení. -- Takové má býti království Pána Ježíše v nás, zcela vnitřní. Mám se všecek soustřediti u něho se vším, co mám: se svými schopnostmi, rozumem, vůlí i se svými smysly, pokud je jim možno. Mám žíti z Pána Ježíše a ne ze sebe, v něm a ne v sobě. S ním se mám modliti, s ním se obětovati, s ním se stravovati v jedné a téže lásce - v něm mám s ním být jeden plamen, jedno srdce, jeden život.

A tento střed se živí a sílí tím, co je obsaženo v onom velikém slově řečeném Abrahámovi: „Vyjdi z domu otce svého." Totiž sebezáporem, odvratem od vnějškovosti do nitra, odumřením sobě v Ježíši. Tento život jest Srdci jeho milejší a slouží více k oslavě jeho Otce - proto si ho Pán Ježíš tak vroucně u nás přeje. Také mně praví: „Vyjdi, opusť sebe sama a pojď se mnou do samoty a já budu mluviti k tvému srdci sám a sám." Záleží tento život obzvláště v lásce - dává sebe, usiluje se spojiti, zakořeňuje se v Pánu Ježíši, a čerpá z něho mízu životodárnou pro strom. „Království Boží jest ve vás."

 

3.

A není jiného středu kromě Pána Ježíše Svátostného. „Beze mne nemůžete činiti nic", říkával (Jan 15,5). A vskutku jen On dává milost a podržel si právo ji rozdávati, aby nás tak přiměl, bychom ji hledali u něho. Takto chce býti ve spojení s námi a udržovati je. Vyhradil si skýtati nám útěchu a pokoj, abychom byli nuceni utíkati se k němu v utrpení a v boji života. Chce býti sám jediným štěstím a radostí našeho srdce. A jen v sobě samém umístil tento střed pokoje, v nikom jiném. „Zůstaňte ve mně!" A abychom se s ním nikdy neminuli, když ho hledáme, zůstal zde navždy, vždy hotov, vždy ochoten k naší službě, vždy lásky plný.

Přitahuje nás neustále k sobě: život lásky není nic jiného leč toto neustálé přitahování nás k němu.- Ale jak slabý je ještě tento střed ve mně! Jak málo povznáším duši svou k němu, jak ne dosti čistě, jak zřídka, s jakými přestávkami často na celé hodiny! A přec Pán Ježíš mi opakuje své slovo: „Kdo mne miluje, zůstává ve mně a já v něm."

  obsah   home

 

NEJVĚTŠÍ POKLAD

Mane nobiscum, quoniam advesperascit.

Pane, zůstaň s námi, vždyť se připozdívá. (Luk 24, 29)

Učedníci jdoucí do Emmaus byli v srdci zaníceni, osvíceni, dojati rozhovorem s božským cizincem, který se cestou k nim připojil. A když se chtěl od nich odloučiti, prosili ho: „Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá". Nemohli se nasytit jeho slov a když je chtěl opustit, zdálo se jim, že ztrácejí všecko.

Také my dnes můžeme právem říci Pánu Ježíši: „Pane, zůstaň s námi, neboť bez tebe je noc a děsná noc! - To proto, že Nejsv. Svátost jest největší poklad světa. Ztratit ji, bylo by největším neštěstím.

 

1.

Ó ano, P. Ježíš jest nejvyšší Dobro. „S ním", jak dí sama Moudrost Boží, „přišlo nám všecko dobré." (Mdr 7,11.). A sv. Pavel volá: „Když za nás všecky Bůh vydal Syna svého, kterak i s ním nedá nám všecko?" (Řím 8,32) A vskutku dává nám jej se vším, co jest a co má; více dáti nemůže. „Omne quod habet, omne quod est, dedit nobis; plus dare non potuit." (Sv. Aug.) Nejsv. Svátost osvěcuje svět; v ní máme chléb silných, pokrm na cestu, chléb Eliášův, který nás sílí až k vystoupení na horu Boží, manu, která nám pomáhá snášeti hrůzu pouště. V Pánu Ježíši svátostném máme osvěžení v únavě, v nepokoji duše, v rozervanosti srdce. V Nejsvětější Svátosti nalézáme lék proti svým nemocem, cenu, kterou můžeme upláceti nové a nové dluhy, jež denně svými hříchy u spravedlnosti Boží děláme, neboť Pán Ježíš se denně obětuje jako oběť smíru za hříchy světa . . .

 

2.

Ale máme jistotu, že tento dar nade všecky dary budeme míti vždycky? Pán Ježíš sice slíbil své Církvi, že s ní bude až do skonání světa, ale neslíbil to žádnému národu a žádnému jednotlivci zvlášť. Zůstane nám tu, budeme-li se snažit přesvatou Osobu jeho zahrnovat svojí úctou a láskou. Ta podmínka je samozřejmá. Na čest má přec Ježíš Kristus právo - a žádá si jí. Vždyť je náš Král, náš Spasitel! Jemu tedy čest před každým jiným - jemu čest nejvyšší - klanění, jemu čest veřejná - vždyť jsme jeho lidem. Nebeský dvůr klaní se Beránkovi, který byl zabit. Na zemi klaněli se mu při jeho vstupu na svět andělé, později za života jeho zástupy lidu, po zmrtvýchvstání apoštolové. Králové přišli se mu klanět. - Nemá-liž ve Svátosti ještě větší právo na úctu a čest, poněvadž zde přináší pro nás více obětí a pokořuje se hlouběji?

Jemu přísluší slavná pocta, nádhera, bohatství, krása bohoslužeb. Bůh stanovil bohoslužbu starozákonní do nejmenších podrobností a to byly jen předobrazy. V dobách, kdy víra byla živá, měli věřící za to, že pro oslavu Nejsvětější Svátosti nelze nikdy učiniti dost - svědky toho jsou chrámy z těch dob, posvátné nádoby, posvátná roucha, mistrovská to díla umění i štědrosti. Tyto divy činila víra; úcta k Nejsv. Svátosti jest u každého národa měřítkem jeho víry a mravní výše. Nuže – ctěme tedy Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti! Vždyť má na to právo a zaslouží si to!

Ale s poctami pouze zevními se Pán Ježíš spokojiti nemůže: žádá si býti ctěn naší láskou, žádá službu vnitřní, službu ducha úplně se mu podrobujícího; žádá si jich tak, abychom je nejenom chovali v srdci, nýbrž abychom je též projevovali, a to podobnými něžnými a milými způsoby, jaké zachovává hodný syn k svým rodičům: žije s nimi, navštěvuje je, projevuje jim svou pozornou lásku; je-li daleko od nich, je pln stesku a touhy po nich; přispěchává na první zavolání, když něčeho potřebují, přiběhne na první pokyn, ano vystihuje a předstihuje jejich přání, pokud jen může, a je hotov a ochoten udělati vše otci a matce pro radost: tak dovede sloužiti láska přirozená.

Služba lásky, jíž žádá Pán Ježíš Svátostný jest podobná: kdo miluje Nejsv. Svátost, vyhledává ji, mluví o ní rád, cítí, že bez ní nemůže být, se vším směřuje a tíhne k Pánu v ní, obětuje mu vše, co dělá, všecky radosti srdce, slasti, útěchy: ze všeho skládá kytici pro Pána Ježíše Svátostného.

A jenom takto uchováme si Nejsv. Svátost, kterou ztratit bylo by pro nás největším zlem.

 

3.

Když slunce zapadne, přivalí se tmy, a když přestane svítit, je chladno. - Jakmile v některém srdci pohasíná láska k Nejsvětější Svátosti, ztrácí se i víra, zavládá lhostejnost a v tomto přítmí duše vycházejí, jako v noci šelmy, různé nepravosti na kořist. To je nesmírné neštěstí! Neboť kdo bude moci ještě oživiti takové odumřelé srdce, jež nedovedla ani Nejsv. Svátost zahřáti?

A čím jest Ježíš Kristus jednotlivcům, to je i celým národům. Je od nich milován, uznáván, poznáván? Namnoze se od něho odvracejí, ano pohrdají jím. Co udělá král, od něhož se poddaní odvrátili? P. Ježíš odcházívá k lidu uznalejšímu. Máme toho smutné doklady: měl první svůj svatostánek ve večeřadle - dnes je mešitou. Co měl učiniti, když už tam neměl pravých ctitelů?

Opustil Egypt a Afriku, které bývaly kdysi vlastí světců a domovem celých legií mnichů; a od té doby, co tam není Nejsv. Svátost, je tam spuštění; ale opustil je až tehdy, když tam již nenalézal ani jediného ctitele. - A toto spuštění šlo i Evropou: vyhnali leckde Pána Ježíše z chrámů, znesvětili jeho oltáře - odešel a nevrátil se již! - Ve Francii na příklad když tam ubylo viry a lásky k Nejsv. Svátosti, co chrámů bylo vydáno bludařům, kde dříve se mu předkové tak zbožně klanívali! Když jejich potomci nechali lásku v srdci svém pohasnouti, Pán Ježíš je opustil a nevrátil se již. .

Musí nás plniti obavou před budoucností, když vidíme v tolika městech Ježíše Krista opuštěného, zanedbávaného, naprosto samotinkého v jeho Svátosti. A na venkově zavírají kostely ze strachu před zloději - a proto, že tam celý den nikdo nevkročil: Je to možné? Chceme se snad o Nejsv. Svátost takto připravit?! Vězme, že odchází-li odněkud Spasitel, tam se vracejí popravy, pronásledování a barbarství a kdo zastaví pak tyto metly?

Ó Pane, zůstaň s námi! Budeme věrnými tvými ctiteli! Raději vyhnanství, raději žebrotu, raději smrt nežli ztratiti tvoji Svátost! Ach nedopouštěj toho trestu na nás za zanedbávání svatostánku tvé lásky! Zůstaň, Pane, zůstaň s námi, neboť den se nachýlil a již se připozdívá.

  obsah   home

 

NEJSV. SVÁTOST NENÍ MILOVÁNA

Tota die expandi manus meas ad populum non credentem et contradicentem.

Po celý den jsem roztahoval ruce své k lidu nevěřícímu a odmlouvajícímu. (Řím. 10,21)

 

 1.

Jest bohužel až příliš pravda, že Nejsv. Svátost není milována! Především od tolika milionů pohanů, židů a nevěřících, rozkolníků a bludařů, kteří ji neznají nebo nedobře. Ó co srdcí z těchto milionů lidí, jimž přece dal Bůh srdce lásky schopné, co srdcí by mohlo milovat Nejsv. Svátost, kdyby ji poznali tak jako já! Nemám se přičiniti, abych ji miloval místo nich?

Mezi katolíky je málo, velmi málo lásky k Nejsv. Svátosti; kolik je těch, kteří na ni často myslí? O ní mluví? Jí se klanět, ji přijímat přicházejí?

A proč tato nedbalost a tento chlad? Protože nikdy neokusili sladkosti Nejsv. Svátosti a slasti lásky k ní; že nepoznali P. Ježíše v jeho velké dobrotě, že ani netuší, kam až jeho láska ve Svátosti sahá! Někteří sice věří v Pána Ježíše Svátostného, ale jejich víra jest neživá, povrchní, nejde až k srdci, aby se ho zmocnila, nýbrž spokojuje se tím, čeho nutně žádá svědomí a holá spása duše. A ještě i těchto jest poměrně méně proti ostatním katolíkům, kteří žijí jako praví pohané, jakoby byli nikdy o Nejsvětější Svátosti vůbec neslyšeli.

 

2.

Odkud to, že jest Pán Ježíš ve Svátosti tak málo milován? Odtud, že se o ní málo mluví; že se doporučuje jen víra v ni, místo aby se mluvilo o jeho životě a jeho lásce v Nejsvětější Svátosti, místo aby se jasně vylíčily oběti, jež mu láska jeho v Nejsvětější Svátosti ukládá; a nepoukazuje se na to, že Pán Ježíš Svátostný miluje každého z nás zvlášť, osobně.

Jiná příčina jest naše neuctivé chování, jež prozrazuje nedostatek lásky: vidí-li nás kdo, jak se modlíme, klaníme, chrám navštěvujeme, sotva se přesvědčí o přítomnosti dána Ježíše. Jak mnozí z těch, kteří se nazývají zbožnými, nenavštěvují Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti, aby si s ním promluvili od srdce a aby mu svou lásku vyznali, Také ti ho nemilují, protože ho neznají dosti.

Avšak znají-li jeho lásku a její oběti a tužby jeho srdce - a přece ho nemilují, jaké urážky se dopouštějí! Ano urážky! Vždyť jakoby přese své dobré poznání říkali Pánu Ježíši, že není tak dobrý a tak krásný ani tak půvabný, aby mu dali přednost před tím, co je vábí jinam.

A jaký nevděk! Po tolika milostech, jež od Spasitele obdrželi, po tolika slibech, že ho budou milovat, po tolikerém zasvěcení sebe k jeho službám je to výsměch jeho lásce nakládat s ním takto.

Jaká zbabělost! Neboť proč ho nechtějí lépe znáti, k němu se více blížiti, jej přijímati, s ním od srdce mluviti? Protože se bojí, že by se v jejich srdci vznítila láska k němu! Bojí se, že by neodolali jeho dobrotě, že by se musili vzdáti jeho lásce a dáti mu své srdce nadobro a své smýšlení a svůj život bez podmínky a bez výhrady. Bojí se lásky Ježíšovy v Nejsv. Svátosti a proto se jí vyhýbají. V Jeho přítomnosti jim není volno, strachují se, že by se neubránili a proto se jí vyhýbají jako Pilát a Herodes.

 

3.

Nejsv. Svátost není milována, poněvadž přemnozí neznají anebo neoceňují dosti ony oběti, které P. Ježíš z lásky k nám v ní přináší. A ty jsou tak dojemné, že stačí na ně pomyslit a srdce je hned až do hloubi dojato a v očích stojí slzy.

Ustanovení Nejsv. Svátosti stálo Spasitele utrpení a smrt - jak to? Nejsv. Svátost jest obětí Nového zákona; a není oběti bez obětní žertvy (např. beránka); obětování pak vyžaduje smrt této žertvy a účast na zásluhách oběti děje se účastí v požívání obětní žertvy. A to vše nalézáme v Nejsv. Svátosti. Jest obětí nekrvavou, protože její obětní žertva, totiž Beránek -Kristus, byl zabit jen jednou a zasloužil svou smrtí všecko usmíření s Bohem a všecky milosti; ale aby nám přivlastňoval zásluhy své krvavé oběti s kříže, která má trvati a Bohu podávána býti až do konce světa, Kristus Pán bere tu na sebe ve své Svatosti znova a znova neustále podobu obětního beránka, z něhož máme požívati svůj díl; kdyby však nebyl v podobě smrti, nemohli bychom ho požívati, neboť požívati lze jen to, co již živo není.

A tak tedy máme nyní Nejsv. Svátost, ale za cenu smrtelné úzkosti Ježíšovy v zahradě, za cenu oněch pokoření, která mu bylo vytrpěti u Kaifáše, Piláta a na Kalvárii. Těmi všemi bylo mu projíti, aby došel až k nám do tohoto svého stavu svátostného.

Ustanovením Nejsv. Svátosti obnovuje P. Ježíš oběti svého utrpení; odsoudil se, aby zde měl i nadále: opuštěnost podobnou, jakou trpěl v zahradě olivové; zradu od přátel, od učedníků, kteří přešli k rozkolníkům, bludařům; od odpadlíků, kteří prodávali sv. hostii židům a kouzelníkům. Ustanovením Nejsv. Svátosti vydal se P. Ježíš v trvalé nebezpečí, že se zde budou na něm opakovati znova a znova: potupy u Annáše, rouhavá zloba Kaifášova, pohrdání Herodovo, slabošství Pilátovo, zahanbení, že Barabášovi byla dána přednost, kteréžto zahanbení se tu opakuje, kdykoli vidí, že někomu je vášeň, modla těla, přednější než On - a konečně nové křižování v duši nehodně přijímající.

A P. Ježíš věděl toto vše napřed, znal již tehdy všecky budoucí své Jidáše a přece je vzal mezi své, mezi své milované dítky - nicméně to vše mu nezabránilo, a on se rozhodl, že půjde se svou láskou dále, než kam sahá nevděčnost a zloba lidská. Vědě! napřed i o vlažnosti svých „věrných" - i o mojí; o nepatrném užitku, jejž sv. přijímání budou u mnohých přinášet - ale on nás chtěl i přes to milovati, milovati i když nebude milován, milovati více nežli člověk oceniti dovede.

V tomto stavu smrti podržuje ovšem P. Ježíš plnost života přirozeného, nadpřirozeného i oslaveného - ale dát s sebou nakládat jako s mrtvým a býti považován za takového což to není dost? Nuž a tento stav smrti záleží v tom, že se P. Ježíš jeví zde všecek bez krásy, bez pohybu, jeví se bezbranným zahalen svatými způsobami jako rubášem a uzavřen ve svatostánku jako do hrobu. To vše bere na sebe jako by byl skutečně mrtev. Jeho láska zastínila jeho moc, jeho velebnost, jeho ruce, jeho nohy, jeho spanilý obličej, jeho přesvatá ústa - vše! Ponechala mu jenom srdce, aby nás jím miloval, a stav obětovaného beránka, aby se za nás v něm přimlouval. Ďábel vida tuto tak nesmírnou lásku Ježíše Krista k člověku a tak nepatrnou vděčnost člověka za ni, může se asi vítězoslavně vychloubati proti P. Ježíši: „Já nedávám lidem nic - ani pravdu, ani krásu, ani dobro; netrpěl jsem za ně a přec mě mají radši a více mne poslouchají a lépe mi slouží než tobě!" Bohužel, je to pravda: naše neláska, náš chlad, naše nevděčnost jsou vinny, že ďábel má větší úspěch nežli Bůh.

Ó jak bychom mohli zapomínat na lásku Pána Ježíše, na lásku, která ho o všecko oloupila a jíž On nic neodepřel?

 

4.

Jest ovšem pravda, že i svět hledí vším úsilím zabraňovati pravé a živé lásce k P. Ježíši Svátostnému, zabraňovati, aby nebyl navštěvován a mařiti účinky této lásky. Svět pohlcuje, svazuje a zabírá duše zcela v různých zaměstnáních, v konání zevních dobrých skutků, aby je odvrátil od myšlenek na lásku Pána Ježíše.

I přímo bojuje proti ní a líčí ji jako nepotřebnou a možnou pouze v klášteře. A ďábel ovšem vede otevřený boj proti lásce ke Kristu Pánu Svátostnému. Ví dobře, že Pán Ježíš je zde živý, že je zde podstatně přítomen a že zde sám přímo duše k sobě přitahuje a pro sebe získává; proto hledí udusiti každou myšlenku, každý dobrý dojem z Nejsv. Svátost v nás. To je mu nade vše důležité.

Než Bůh je láska a náš dobrý Spasitel volá ze své sv. hostie: „Milujte mne jako já miloval vás, zůstaňte v lásce mojí. Přišel jsem zanítit oheň lásky na zemi a což jiného si přeji vroucněji, leč aby zapálil všecka srdce."

Ó co si budeme asi mysliti o Nejsv. Svátosti při smrti a po ní, až budeme viděti a poznávat všecku dobrotu, všecku lásku, všecko bohatství její!?

Ale co si asi musíš pomysliti ty, Bože můj, o mně, který tě tak dávno znám, a tak často přijímám!? Vždyť jsi mi dal všecko, cos dáti mohl. Chceš, abych ti za to sloužil a já nemám ani základní ctnosti k této službě potřebné a nemám tě za nejvyšší zákon svého života ani za jeho střed a cíl! Co bys měl ještě učiniti, Pane, aby sis srdce moje plně podmanil? Skoncuji se svou dosavadní vlažností a mým heslem pro budoucnost bude: „Buď žít pro Nejsvětější Svátost anebo raději zemřít."

  obsah   home

 

NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTÍ 
KRISTUS PÁN VÍTĚZÍ

Christus vincit, regnat, imperat; ob omni malo plebem suam defendat.

Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne; Kristus nechť lid svůj ode všeho zlého chrání.

 

Tato slova dal vyrýt papež Sixtus V. do obelisku, jenž ční na náměstí sv. Petra v Římě. Dal je napsat v čase přítomném a nikoli budoucím, aby naznačil, že vítězství Kristovo postupuje stále a stále je časové, a že Nejsv. Svátostí a v Nejsv. Svátosti se dokonává.

 

1.

Krisus vítězí. Svedl boj a zůstal pánem bitevního pole, vztyčil na něm svoji korouhev, postavil svůj stan totiž sv. hostii a svatostánek.

Zvítězil nad židovstvem a jeho chrámem a má svůj sv. chrám na Kalvárii, kam se scházejí národové z celého světa, aby se mu klaněli ve způsobách chleba.

Zvítězil nad pohanstvem a zvolil si za své rezidenční sídlo, město Cesarů - Řím. Jeho svatostánek jest v bývalém chrámě Jupiterově.

Zvítězil nad falešnou moudrostí a vědou světa; a jako prchají před vycházejícím sluncem noční tmy, tak ustupují před Nejsv. Svátostí a jejími paprsky po celém světě se rozlévajícími tmy nevědomosti. Modly se skácely, pohanské oběti zanikly. Pán Svátostný jest vítězný dobyvatel, který se nikdy nezastavuje nýbrž postupuje stále vpřed: celý svět chce podrobiti své sladké vládě. Kdykoli se zmocní nějaké země, vztyčí na ní svůj královský stan; ujímá ji v držbu svou vybudováním svatostánku; i za našich dnů se ještě odebírá k divokým pohanským kmenům a všude, kam Nejsvětější Svátost jest zanesena, obracejí se národové ke křesťanství; v tom je tajemství úspěchu našich misionářů a neúspěch protestantských kazatelů. Tuto bojuje člověk, tam Ježíš - a vítězí.

 

2.

Kristus kraluje - ne zemím nýbrž duším a to Nejsvětější Svátostí. Král má spravovat své poddané zákonem a láskou. Nejsv. Svátost jest zákonem křesťana - jest sama zákonem lásky prohlášeným ve večeřadle v předojemné řeči Pána Ježíše po večeři: „Přikázání nové dávám vám, abyste se ve spolek milovali - jako já jsem miloval vás, abyste se i vy milovali vespolek . . . Zůstaňte ve mne; - kdo má přikázání moje a je zachovává, ten mně miluje."

Tento zákon lásky se jeví také ve sv. přijímání: v něm vidí a chápe křesťan jako oni dva učedníci Emauzští v lámání chleba plnost zákona. Právě toto „lámání chleba" dodávalo prvním křesťanům tolik síly v pronásledováních a tolik věrnosti v plnění zákona Ježíšova. „Trvali v obcování lámání chleba." (Sk 2, 42)

Zákon Ježíše Krista jest jeden, svatý, všeobecný, věčný : nic se na něm nedá změniti, nic ho neoslabí: střeží ho sám jeho božský původce, Ježíš Kristus. Vepsal jej láskou i do našich srdcí. Zákonodárce sám prohlašuje jej každé z našich duší. - Je to zákon lásky. Kolik králů vládne láskou? Který kromě Krista Pána by byl nevložil jho poddanství násilím na šíji svých národů? Kralovaní Kristovo je však sladké - na život a na smrt jsou mu proto oddáni jeho poddaní; rádi i smrt vytrpí, aby mu zůstali věrni.

 

3.

Kristus vládne. Žádný král nevládne celému světu; jsou vedle něho ještě jiní králové, jemu rovní. Ale Kristu Ježíši řekl jeho nebeský Otec

„Požádej, a dám ti národy v majetek a v tvé vlastnictví končiny země." (Ž 2,8) A Pán Ježíš posílaje své zástupce do světa, řekl jim: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi . . jdouce, učte... křtěte je, učíce je zachovávati všecko, cokoli jsem já přikázal vám." (Mt 28, 20.) Tyto příkazy vyšly z večeřadla; dnes je hlavním stanem krále králů a jakýmsi prodloužením večeřadla svatostánek: sem si tedy přicházejí pro „denní rozkazy" všichni ti, kteří bojují boj dobrý! A těmito poddanými Páně jsou všichni počínaje papežem, náměstkem Ježíšovým, až k prostému věřícímu. - Kristus vládne.

 

 

4.

Kristus nechť svůj lid ode všeho zlého chrání. Nejsv. Svátost jest nebeský hromosvod, jenž odvádí od nás blesky spravedlnosti Boží. Obětavá a něžně milující matka chtíc uchránit dítě trestů pohněvaného otce, skryje je ve svém náručí, ovine je svými pažemi a zaštítí je svým vlastním tělem: tak P. Ježíš v tolika sv. hostiích zakrývá jaksi celý svět a zahaluje jej svou milostnou přítomností. Spravedlnost Boží nemá kam udeřit - a netrestá.

A jak nás chrání proti ďáblu! Krev Kristova, kterou rudnou naše rty, nás dělá ďáblovi strašnými; anděl zhoubce neodváží se na nás vida, že jsme poznamenáni krví Beránka pravého.

Nejsv. Svátost chrání hříšníka, aby měl čas na polepšení. V dřívějších dobách utíkal se vrah stíhaný zákonem do kostela a odtud nesměl být vyvlečen k potrestání: záchránil si život jaksi ve stínu milosrdenství Ježíše Krista.

Ó jak často by byl hněv Boží jistě zasáhl naše hlavy, kdyby nebylo Nejsv. Svátosti, této ustavičné Kalvárie mezi námi 1 A jak nešťastni jsou národové, kteří Nejsvětější Svátost ztratili! Jaké to temnoty jsou tam, jaké zmatky duchů, jaký chlad srdcí! Tam je pánem ďábel sám a s ním všechny zlé náruživosti.

Nás však Nejsv. Svátost zbavuje všeho zlého: Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne, Kristus nechť lid svůj chrání všeho zlého!

  obsah   home

 

BŮH JE ZDE

Vere Dominus est in loco isto et ego nesciebam.

Vpravdě Hospodin jest na tomto místě, a já to nevěděl. (1.Mojž 28,16)

 

1.

Máme-li vyslovit svůj úsudek o některé rodině, musíme si napřed všimnouti, zda-li se v ní zachovává zákon úcty: kde děti a sluhové jsou poslušní a uctiví, můžeme právem říci: To je dobrá a šťastná rodina. - Uctivost a vážnost prokazovaná rodičům jest posvátným poutem rodiny, podobně jako uctivost k hlavě státu a jeho zástupcům jest posvátným poutem společnosti. A uctivosti k představeným žádá se od nás ne pro jejich dobré vlastnosti, nýbrž pro jejich důstojnost, kterou mají od Boha.

První naší povinností k P. Ježíši jest uctivost, a to samozřejmá bez nějakého rozumování o ní, uctivost samovolná. - Máme Pána Ježíše uctívati, kdekoliv jest; to žádá jeho důstojnost, důstojnost Bohočlověka. „V jeho jménu klekati má každé koleno, nebešťanů, pozemšťanů, i těch, kteří jsou v podsvětí." (Flp 2,10) V nebi vrhají se na tvář před jeho velebností andělé s bázní a v nejhlubším klanění: místo jeho slávy jest zároveň místem největší úcty.

Na zemi poslouchají ho všichni tvorové: moře je schůdné jeho nohám - klaní se mu tím; slunce a hvězdy lkaly pro něho a uctívaly ho, když mu lidé zlořečili. A zatracenci v pekle chvějí se pod tíhou spravedlnosti jeho - Soudce živých i mrtvých.

 

2.

O uctivosti k Pánu Ježíši přítomnému ve Svátosti není třeba nějak rozumovati: když přichází král se svým dvorem, všichni samovolně povstanou a když odchází, zase všichni pozdraví. Projevy úcty a oddanosti jsou něčím zcela přirozeným a kdo tohoto citu v sobě nemá anebo ho v jiných ničí, není ani člověkem.

My katolíci bychom se měli hanbiti za ne.dostatek uctivosti k Pánu Ježíši: kdybyste se neuctivě chovali v synagoze, vyvedou vás ven; abyste směli do mešity, musíte napřed zout obuv. A přec nemají tito nevěřící ve svých chrámech nic - a my všecko! Nicméně jejich uctivost tam je daleko větší nežli naše. Pán Ježíš by si právem mohl stýskati, že ďáblovi se dostává větší uctivosti:

 

Syny jsem si vychoval, vyvýšil, oni však pohrdli mnou" (Iz 1, 2).

 

Ptám se vás, matky, zda by vám bylo lhostejno, kdyby se vaše dítě k vám ve veřejnosti neznalo? A proč tedy dělat Pánu Ježíši to, co by nás tolik bolelo? Proč jsme citlivější, jde-li o naši čest, než když jde o čest Pána Ježíše? A jak je to nedůsledné! Vždy naše důstojnost jest od Boha - jest odleskem jeho velebnosti. Dáme-li upadati uctivosti k Pánu, ničíme tím i uctivost, kterou jsou nám povinni jiní. A což kdyby Pán Ježíš trestal tento nedostatek uctivosti na nás, jak skutečně zaslouží?! Dal zbičovat od andělů Heliodora za znesvěcení chrámu jeruzalémského - ale zde je víc! Prokazujme tedy Pánu Ježíši tuto uctivost a vážnost, hned, jakmile vstupujeme v chrám, v němž jest přítomen; byli bychom politování hodni, kdyby nás tam měla doprovázeti nebo dokonce předcházeti jakákoli lehkovážnost a nedbalost. Naše hříchy proti víře plynou většinou z nedostatku uctivosti.

 

3.

Kdo má víru, ví kam jde: že jde do kostela, k Pánu našemu, Ježíši Kristu. Vstupuje a říká všem svým starostem se sv. Bernardem: Zůstaňte za dveřmi - já se teď jdu posílit k svému Bohu.

Dělej to také tak: víš, jak dlouho budeš moci v kostele zůstati - tož zanech na tu dobu všeho ostatního. Přicházíš se modlit a ne obstarávat své věci. A když tě začínají znepokojovat roztržité myšlenky a starosti, pošli je klidně za dveře a zůstaň, odprošuj a trvej v uctivosti dál; braň se jim rozhodněji, aby P. Ježíš viděl, že své roztržité myšlenky nemáš rád; i když nemůžeš duchem, tož vyznáváš již zevnějším svým chováním svou víru v jeho božství zde přítomné, a kdybys neudělal nic jiného, již toto by bylo mnoho.

Pohleď, jak vchází do kostela světec: vstupuje a nestará se o to, kdo je tam; nehledí na nikoho, aby hleděl jen na Pána. Je-li kde papež, tam si nikdo nevšímá ani biskupů ani kardinálů, a v nebi se svatí nebaví vzájemnými poctami - nikoli! Bohu jedinému všechna čest a sláva! Dělej také tak - v kostele má býti pro tebe jen Pán Ježíš.

Když vejdeš, zůstaň nějaký okamžik v mlčení - mlčení je totiž projevem veliké uctivosti a první základní přípravou k modlitbě. Všecka neútěcha a roztržitost našich modliteb pochází větším dílem z nedostatku uctivosti, bez níž vcházíme na místo svaté, anebo z našeho neuctivého chování se tam. Učiňme tedy pevné předsevzetí, že budeme vždy velice uctiví; či má nám snad Pán Ježíš pokaždé, když vcházíme do chrámu svou přítomnost připomínati? Má snad nám posílati anděla, aby nám to připomněl? To by ovšem bylo smutné ale bohužel mnohým potřebné!

 

4.

Zevnější uctivost, jíž jsme P. Ježíši dlužni, je modlitbou těla a ta napomáhá modlitbě duše. Proto Církev sv. upravila dopodrobna zevní bohoslužbu. A taková modlitba velice uctívá P. Ježíše. Však on nám sám dal příklad modle se kleče a staré podání církevní líčí nám, jak se modlí s rukama někdy jako na kříži rozpjatýma jindy k nebi pozdviženýma. Svatí apoštolové nám dochovali tento způsob a kněz se tak modlí dodnes při mši sv.

A není snad naše tělo ničím povinno Bohu, od něhož má život a tolik dobrého každým okamžikem? Má se tedy jistě i ono modliti a to uctivým postojem svým.

Nedbalé a neuctivé držení těla zaviňuje ochablost duše, kdežto sebezapíravé držení těla ji posiluje a zpevňuje; není se sice třeba týrati nějakým postojem příliš tísnícím, ale vždycky je třeba držení těla uctivého a vážného. Nedovolujme si v přítomnosti Boží chovati se „sousedsky"; to vede k nevážnosti, Buďme plni lásky a něžné pozornosti, avšak nikdy ne „sousedství!" Neútěcha a roztržitosti v modlitbě pocházejí skoro vždy z neuctivého držení těla při ní. Modlíte-li se cestou anebo doma nějaké modlitby nepovinné, můžete si zvoliti volnější postoj těla, ale přímo před Pánem Svátostným je nutno klaněti se i tělem. Vzpomeňte si, jak přísné dal v této věci příkazy Bůh ve Starém zákoně -- kolika přípravnými obřady musili projíti levité! To jim chtěl Hospodin vštípit vědomí úplné závislosti na Bohu a připravit je k dobré modlitbě.

Vážné, uctivé držení těla při modlitbě napomáhá nám k lepší modlitbě; my je zanedbáváme z pohodlí. Myslíváme si na svou omluvu : „ Jsi unaven" - ale to je často klam. Kdyby šel kolem nás Sv. Otec, nedali bychom se svou domnělou únavou zadržeti a klekli bychom. A když jsme skutečně unaveni, nebojme se nějaké malé obtíže tělesné - ta rozpíná modlitbě křídla! V takovém případě hleďme aspoň, aby držení našeho těla bylo slušné a vážné. A když si světští lidé vskutku unavení k modlitbě i slušně sednou - budiž! Ale nikdy si nemají do lavice sedati jakoby ležmo. Nevolte si takové držení, které duši dělají ještě méně schopnu k modlení. My řeholníci Nejsvětější Svátosti zpravidla klečíme: to jest nejsprávnější postoj adorátora; jsme-li příliš unaveni, stojíme, i to je uctivé. Ale nikdy nesedáme. Buďme tedy uctiví v držení těla jako se to žádá od vojína - chovejme se tak trochu po vojensku před Nejsv. Svátostí, aby aspoň naše zevní chování jevilo víru a touhu po lásce k ní, když ještě naše srdce láskou k ní nehoří. Nechť se modlí naše tělo, nechť se klaní! Buďme dvořany Ježíše Krista! „Pán jest zde - mysleme na to a ta myšlenka nechť pronikne všecku naši mysl. Uctivost, uctivost k Pánu našemu, Ježíši Kristu!

V pravdě Hospodin jest namístě tomto!

  obsah   home

 

BŮH NAŠEHO SRDCE

Sentite de Domino in bonitate.

Přemýšlejte o Pánu v dobromyslnosti. (Mdr 1,1)

1.

K uctivosti zevnější musí přistoupiti uctivost vnitřní vyvěrající z lásky: první uctívá velebnost Pána Ježíše, druhá jeho dobrotu; první jest uctivost sluhy, druhá syna. P. Ježíš více si cení této druhé. A spokojiti se s uctivostí zevnější bylo by tolik, jako zůstati ve dveřích; Pán Ježíš chce, aby byla ctěna zvláště jeho dobrota.

Jinak tomu bylo ve Starém zákoně, kde dal Bůh na svůj chrám napsati: „Mějte v úctě svatyni mou - a v latinském textu Písma svatého jest slovo: „Třeste se sv. bázní před svatyní mou." Smyslný lid židovský bylo třeba vésti bázní. Ale dnes Pán Ježíš si přeje, abychom mu sloužili z lásky a staví na svůj svatostánek jiný nápis: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a obtíženi jste a já vás občerstvím." „Pojďte - a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.»

Za svého smrtelného života získával si Pán Ježíš hlavně název: „dobrý" a učedníci, ba sami nepřátelé nazývali ho dobrým: „Mistře dobrý!" (Mt 19,16) Dnes však v Nejsv. Svátosti chce se výhradně těšiti z tohoto titulu: „Mistr dobrý", neboť zde nejen že neumenšil, nýbrž zvětšil svoji dobrotivost k nám a přeje si, abychom myslili hlavně na jeho lásku, abychom rozšířili srdce své a aby to bylo naší radostí jíti k němu, k němu jenž nás k sobě táhne.

Proto také je zde skryt. Lidé jdou spíše za velikostí, nežli za dobrotou; kdyby nám tedy Pán Ježíš ukazoval zde svoji velebnost, ulpěli bychom u ní a nešli bychom až k jeho Srdci. Byli bychom jako židé jen sluhy, Pán Ježíš však nás chce míti syny. Proto žádá si zevnější uctivosti jen jako prvního kroku, který nás má dovésti dále - totiž až k jeho Srdci, kde je pro nás konečné spočinutí. - Kdybychom vídali Pána Ježíše v jeho velebnosti, chvěli bychom se, padali bychom na svou tvář - ale sotva bychom vzbudili jediný úkon lásky; vždyť nejsme ještě v nebi!

Jsou knihy, které líčí jenom velebnost Boží; na čas snad je to dobré, ale zastaviti se a setrvati při tomto rozjímání jen o velebnosti Boží a viděti v tom všecku zbožnost, nemůže býti správným ani snadným, unavuje nás. Ale před Nejsv. Svátostí, u dobrého Mistra, modlí se člověk hodinu, dvě a neunavuje se; dostavují-li se roztržité myšlenky, poprosí za odpuštění - a to tolikrát, kolikrát se to stane, protože ví, že mu bude vždy odpuštěno. Jinde bychom po několika pokušeních k roztržitosti modlitby malomyslně zanechali.

 

2.

Myslíme-li na dobrotu Boží, cítí se tím Pán Ježíš poctěn a také puzen, aby nám pomáhal. Jeho dobrota však může přetékati jen do nížiny; čím níže tedy se postavím a čím menší budu, tím více milostí a darů se na mne pořine. Nejlépe tedy postaviti se mezi chudé a maličké, které Pán Ježíš tolik měl rád, a volati k němu: „Jsi tak dobrý, Pane - nuž hle – tu jsem, zde máš na koho vylít svoji dobrotu. A potom mluvíme dále. Jinde a jindy se snad zachvíváme a nedostává se nám slov, jako když bychom stáli před králem. Ale Nejsv. Svátost dělá svou milostivostí jazyk nemluvňat výmluvným a my jsme v jistém smyslu všichni nemluvňaty před Bohem. - Dobrota dýchající z Nejsvětější Svátosti usnadňuje nám modlitbu a oslazuje ji. Jsme nakloněni k domýšlivosti na své milosti a rádi na ně hledíme, jako bychom je měli sami ze sebe: to se Pánu Ježíši nelíbí, poněvadž je propůjčuje On, abychom mu z nich přinášeli užitek. A proto dopouští na nás roztržitosti, aby nás ponížil. Právě kdy se chce člověk modliti bez roztržitosti - nemůže; i řekne si: „Nechám modlení, vždyť jím jenom hřeším." Ale to není dobře! Vnořte se však v myšlenku na dobrotu Boží, a vaše chyby nebudou vás již děsiti - milosrdenství vám je odpustí - a zosobněné to milosrdenství je tu právě před vámi.

Úcta a láska k Nejsvětější Svátosti musí nás též plniti velkou důvěrou. Představujme si, jak se láska P. Ježíše vztahuje přímo na každého z nás, na naši osobu a říkejme mu: „Pane, hle - tu jsem - já, jejž jsi tolik miloval, po němž jsi náruč svou rozpínal." Tato myšlenka rozšíří vaše srdce. Budeme-li si častěji opakovat, že nás Pán Ježíš miluje přímo v naší osobě, nebude možno, abychom zůstali lhostejnými.

V tom také spočívá pravá a nestrojená soustředěnost mysli. Máme-li ji mít a přes to být činnými a plnit své stavovské povinnosti, vnořme se v dobrotu Pána Ježíše a naše srdce bude pak činné v něm - a to jest soustředěnost. A současně duch bude volný, nezávislý, bude se moci zabývat čímkoli. Hlavu řídí srdce a uplatňuje na ni svůj vliv.

Tak můžeme při všem, co děláme, mysliti na přítomnost Boží. Trvá-li naše mysl stále pod dojmem velebnosti a vznešenosti Boží, vysiluje a unavuje se a zapomíná buď na Boha nebo na své povinnosti. Soustředěnost srdce ta jest ta pravá. Bůh nám dal míru ducha rychle se vyčerpávající, srdce však, toho nám dal hojně. Srdce může milovati vždy více a v něm můžeme uchovávati paměť na přítomnost Boží při všem. Tato paměť na přítomnost Boží nás sílí, připomíná nám dobrotu Boží a jeho milosrdenství, takže žijeme v ovzduší jeho dobroty.

Někdy sice i sluha za plat najatý spěchá, ba přímo letí na pokyn pánův - a nedostane za to zvláštní odměny - dělá to, že si své služby váží; - avšak synovská poslušnost má cosi tak libého v sobě, že se to nedá ničím nahraditi; je plna lásky a prosta vší ješitnosti. A takovou žádá náš Pán: rodičům jí ponechává krůpěj - pro sebe jí žádá celý tok. Nuž dejme mu už jednou konečně své srdce! Když předstupujeme před jeho tvář, tož s veškerou uctivostí a co nejhlubší uctivostí k jeho velebnosti; ale pak jděme jen dál až v samu jeho dobrotu a setrvejme v ní. „Zůstaňte v lásce mé!"

  obsah   home

 

VEŘEJNÁ ÚCTA NEJSV. SVÁTOSTI

Dilexi decorem domus Tuae.

Hospodine, miluji skvostný dům tvůj. (Ž 25, 8)

 

Kdysi přišla k Pánu Ježíši žena, vzorná adorátorka, aby se mu klaněla. Přinesla alabastrovou nádobu plnou vonného oleje a vylila ji na nohy Pána Ježíše, aby mu projevila svoji lásku a úctu k jeho božství i k jeho svatému člověčenství. „K čemu ztráta tato", zvolal zrádce Jidáš. Vždyť se to mohlo draze prodati a dáti chudým." (Mt 26,8) - Ale Pán Ježíš se jí zastal: „Dobrý skutek vykonala nade mnou; kdekoli bude kázáno evangelium toto po celém světě, tam bude se vypravovat na její památku také to, co učinila." (Mt 16, 10.13) Vizme, co dí tato svatá evangelická událost nám. 

1.

Pán Ježíš jest v Nejsv. Svátosti též proto, aby přijímal od lidí tytéž pocty, kterých se mu dostávalo od těch, kteří byli tak šťastni, že se mohli s ním stýkati za jeho života smrtelného. Je zde proto, aby se každý osobně mohl jeho sv. člověčenství klaněti. Kdyby to byl jediný účel Nejsv. Svátosti, musili bychom se pokládat za šťastné, že můžeme prokazovati povinnou svou úctu přímo jeho svaté Osobě. Tato přítomnost Páně v Nejsv. Svátosti jest důvodem pro veřejnou úctu k ní. Kdyby zde nebyl skutečně Pán Ježíš přítomen, jak bychom mohli vzdávati jeho svatému člověčenství pocty, na něž má nárok?

Jako člověk jest Pán Ježíš pouze v nebi a v Nejsv. Svátosti. V Nejsv. Svátosti tedy můžeme se blížiti k živoucí osobě Spasitelově; můžeme ho navštěvovati, s ním mluviti; nebýt jeho přítomnosti zde, všecka úcta k Němu byla by jen pouhým pomyslem. Avšak že jest zde skutečně přítomen, jdeme přímo k Bohu a blížíme se mu jako se mu blížili lidé za jeho života pozemského. Jak těžko bylo by nám vmýšlet se o devatenáct století zpět, když bychom jenom tak mohli uctívati člověčenství Krista Ježíše; snad by to bylo dobré našemu duchu, ale minulost tak vzdálenou ctíti - jak by bylo možno? Spokojili bychom se nanejvýš díkůčiněním, ale živé účasti bychom na oněch minulých sv. událostech neměli. Nyní však já se mohu skutečně klaněti jako pastýři, mohu se před ním na zem vrhati jako mudrci; nemusím litovati ani že jsem nebyl v Betlémě ani na Kalvárii.

 

2.

Ale skutečná přítomnost Pána Ježíše ve Svátosti jest nejenom životem veškeré veřejné úcty k ní, nýbrž dává nám i příležitost, abychom mohli Pánu Ježíši dobrořečit.

V tomto ohledu jsme na tom lépe nežli svatí v nebi - ti jen od něho berou, ale nemohou mu již nic dávat. A On sám řekl přec: „Blaženěji jest dáti než bráti." (Sk 20,35) A my mu dáváme ze svého jmění chléb, čas, práci, pot, ano i krev. Není to pro nás veliká útěcha?

Náš Pán Ježíš přináší sebou z nebe k nám jenom svoji lásku - jiného nemá nic a očekává všecko co potřebuje k svému pobývání mezi námi od nás: chrám, chléb a víno, lampy, posvátné nádoby - a my mu to dáváme vše. Bez světel, bez trůnu nebylo by ani výstavy Nejsv. Svátosti. My mu to poskytujeme a proto smíme jaksi říci: „Pane, ten malý trůn jsme ti postavili my, my otevřeli tvé vězení svátostné a protrhli clonu, která tě skrývala, ty Slunce spravedlnosti - ó vylej své paprsky do všech srdcí !"

A tak Pán Ježíš je jaksi naším dlužníkem. Ovšem On může splatit své dluhy a také je splatí! Zaručil se k splácení za všechny nuzné a trpící: „Cokoli jste učinili jednomu z nejmenších těchto mých bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40) Ale platí-li P. Ježíš dluhy jiných, tím spíše splatí svoje vlastní. Budeme se moci na posledním soudu o to splacení hlásit: „Pane, my jsme tě navštěvovali nejen v tvých chudých, nýbrž i tebe, tvoji božskou osobu - co nám za to dáš?"

Tohle ovšem světáci nikdy nepochopí; a budou s Jidášem dále říhat: „Chudým - ó ano, dejte, dávejte! Ale kostelu - k čemu to? K čemu taková ztráta?" - A takhle se ztrácí pravé katolické smýšlení.

Nikoli - tak nesmíme! Církev chce míti bohoslužbu živou, poněvadž chová ve svých chrámech živého Spasitele. Jak je výhodné, ukládati si na věčný úrok dary věnované P. Ježíši! Ale to není ještě všecko : dávati Pánu Ježíši jest radostí, jest útěchou naší, avšak je nám to i potřebné.

 

3.

Ano, my potřebujeme nějak viděti, nějak smysly vnímati přítomnost Pána Ježíše a dávati mu. Kdyby byl Pán Ježíš se ustanovil na tom, že bude přijímati od nás jen pocty vnitřní, nebyl by byl vyhověl naléhavé tužbě lidského srdce, abychom mu totiž mohli projevovati svoji lásku zevnějšími důkazy přátelství a oddanosti.

Proto jsou též almužny a dary skýtané pro kostel měřítkem víry toho kterého národa. Hoří-li četná světla, skvějí-li se oltářní plátna čistotou a posvátná roucha jsou slušná a v dobrém stavu, - ó tu je víra! Ale je-li Pán Ježíš v kostele neupraveném, že se podobá spíše žaláři, - ó tu schází víra! Ó jak špatné je to u nás často v této věci. Na všecky možné dobročinné podniky dají lidé, ale žádáte-li od nich něco pro Nejsv. Svátost, ani vám nechtějí rozumět! Dají vám i na výzdobu oltáře nějakého světce, na poutní výpravu na zázračná místa - ale pro Nejsv. Svátost nic! Má tedy král choditi v hadrech - a sluha v nádherném oděvu? Nemáme víry, víry živé - víry, která se projevuje láskou - máme jen víru rozumu, nečinnou; jsme sice ještě katolíky jménem, ale nikoli smýšlením. Pán jest zde! Pán, na němž si neustále vyprošujeme milosti, zdraví, šťastné hodinky smrti - a na počest jeho chudoby nemáme ani sebemenšího dárku!? Není to opovážlivost potom ještě prositi? Nebylo by lépe vůbec mlčeti?

Kdyby vás nějaký chudák žádal o almužnu, píše sv. Juda, a vy byste mu nic nedali, jen ho poslali pryč se slovy: „Jdi v pokoji" (2, i4.), to by byl hotový výsměch a bratrovražedná tvrdost. A hle! Tu ve Svátosti jest Pán Ježíš chudý, nemá nic, všecko čeká od tebe, a ty přicházíš a říkáš: „klaním se ti, uznávám tě za svého krále, děkuji ti, žes tu s námi v Nejsv. Svátosti" - ale nedáváš mu nic na potřeby bohoslužebné, není to podobný výsměch? Musí-li kněz oblékati na sebe chatrná a potrhaná roucha, poněvadž jiných nemá, je to vina osadníků a je to pohoršlivé! Vždyť každý ano každý muže přece něco dáti P.Ježíši; a zkušenost dokazuje, že chudé třídy lidu spíše dají na bohoslužby nežli vznešení a bohatí.

Jednoho dne viděl P.Ježíš, jak farizeové házeli velké peníze do pokladnice chrámové, ale nedojímalo ho to. Ale tu přišla chudá žena a vložila do ní jediný peníz - bylo to však všecko její jmění, a Pán Ježíš se diví, je až do hloubi srdce dojat a dí apoštolům: „V pravdě pravím vám: Tato chudá vdova dala více než všichni ostatní; neboť všichni dali Bohu darem z toho, co jim přebývalo, tato však dala ze svého nedostatku, všecko živobytí, které měla." (Lk 21,3.4) - Tak i ten, který si musí něco odříci, aby mohl darovati svíci, květinu, dává víc nežli ten, který může bez nesnází přinésti i velké dary: P.Ježíš nehledí tak na to, co kdo dává, jako spíše na srdce, s jakým to dává, Nuže dávejme božskému Spasiteli ve Svátosti, těšme ho tak v opuštěnosti, podporujme ho v jeho chudobě.

 

4.

Ale ještě něco. Pán Ježíš jest zde z lásky k nám - ano? Nuže, věříš-li v jeho přítomnost a miluješ-li ho, nechápu, že bys mu nechtěl nic dát!?

Nechme stranou to, že si získáváš svými dary mnohé zásluhy a milosti, ale což to není velikou ctí smět něco dát Pánu Ježíši, smět poctít samého krále? Pozemskému králi něco darem přinést, není každému dovoleno; jen protekcí toho dosáhne. A smíme nabídnout příteli vysoko postavenému kytici, nejsme-li s ním v zcela důvěrném poměru? - Nuž - a Pán Ježíš je král, poněvadž on ustanovuje krále - a hle on slevuje z předpisů o dvorní etiketě (obřadnosti) a dovoluje nám, že smíme stále mu podávati své dary, ano, čeká jich od nás!

Jaká je to čest pro nás, použijme jí! Jest k tomu jen tento život časný: v něm, zde na světě ráčí Bůh přijímat z našich rukou, co mu dáme. Ó kéž by ses mohl často těšiti tímto vědomím: Dal jsem Pánu Ježíši!

  obsah   home

 

Home | Apoštol eucharistie | P.Longari s.s.s. | Eucharistiáni | Řehole | Rozlišování povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)