LÁSKA K NEJSV. SVÁTOSTI

Diliges Dominum Deum tuum ex toto corde tuo.
Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého. (5.Mojž. 6.8)

  1.

„A já, budu-li povýšen od země, potáhnu všecko k sobě" (Jan 12, 32.), řekl Pán Ježíš. A přitáhl všecky duše lidské k sobě, především s výše svého kříže, na němž je vykoupil. Ale P. Ježíš měl při těchto slovech nepochybně na mysli i svůj trůn svátostný, s něhož přitahuje též duše lidské, aby si je připoutal pouty lásky. A chce do našeho srdce vlíti lásku až vášnivou.

Každá ctnost, každá myšlenka, která se nestupňuje až k vášni a vášní se konečně nestává, nevykoná nikdy nic velkého. Přítulnost dítěte není ještě pravou láskou: miluje pudově proto, že je milováno; miluje vlastně sebe v těch, kteří mu dobře činí. Sluha bývá oddaný, ale nemá pravé lásky, jestliže jeho oddanost a věrnost není prosta zištnosti a osobního prospěchářství. - Láska nedostupuje svého vrcholu, leč když se stává životní vášní. Není-li jí, dovedeme sice vykonati tu a tam ojedinělé skutky lásky řidčeji či častěji - ale to nezaujala ještě celý život. Dokud tedy nebudeme míti k Pánu Ježíši v Nejsv. Svátosti takové lásky, nedokážeme nic. A Pán Ježíš nás v ní přec miluje vášnivě, ba řekli bychom až zaslepeně, nedbaje nic sebe a obětuje se celý pro nás - tož musíme mu spláceti stejně!

2.

Má-li naše láska k Pánu Ježíši býti vášní, musí jíti cestou všech lidských vášní: míním ovšem vášně ušlechtilé, dobré a čestné; neboť vášně samy o sobě nejsou ani zlé ani dobré; my je děláme zlými, směřujeme-li jimi k něčemu zlému a jen na nás to závisí, abychom jich užívali jenom k dobrému.

Vášeň jež se člověka zmocní, soustřeďuje ho. Tak na příklad chce se někdo domoci nějakého čestného a vysokého místa: tu usiluje jen o ně, deset, dvacet let; však se ho dopracuji! Sjednocuje všecko své úsilí; všecko podřizuje jedině této myšlence, této touze a nevšímá si ničeho, co by ho nevedlo k touženému cíli.

Jiný se chce dopracovati jmění a stanoví si: Dodělám se ho! Pracuje, nedbá námahy, všeho užívá jako prostředku a vše, co leží mimo jeho cíl, je mu lhostejno. Tohohle čestného sňatku musím dosáhnout stůj co stůj, praví si třetí. A jako Jakubovi jest mu i sedm let ničím. Začne sloužiti nových sedm let a těší se: Dostanu ji za ženu. A Písmo dí, že „Jakubovi se těch sedm let zdálo jako něco málo dní; tak ji miloval." (1. Mojž. 29, 20)

Takhle se dosahuje cíle ve světě - vášněmi. Tyto vášně mohou se ovšem státi špatnými a jsou bohužel často řetězem zločinů, ale mohou se státi a jsou též čestnými a dobrými.

Bez vášně nesvede člověk nic; život jeho nemá cíle, vede život bezcenný. Než i ve snaze o věčnou spásu je nám třeba vášně, která zvládne celý život a plodí ke cti Boží ono dobré ovoce, jež Pán očekává.

Zamiluj si vášnivě tu nebo onu pravdu; tu onu ctnost, to neb oni tajemství víry a oddávej se po celý život rozjímání o něm, zasvěcuj mu svoje myšlenky, práce - jinak nesvedeš v duchovním životě nic kloudného a budeš jen takovým nádeníkem, ale nikdy ne hrdinou.

Tak si hleď zamilovati zvláště Nejsv. Svátost a miluj v ní P. Ježíše celým tím zápalem, jakým miluje láska světská, ale ovšem z pohnutek nadpřirozených. Začni nejprve tím, že dáš působiti této vášnivé lásce na svoji duši; oživuj v sobě ducha víry, hleď si vpravovati vždy pevnější a pevnější přesvědčení o pravdě Nejsv. Svátosti, o tom, že tě v ní P. Ježíš skutečně miluje. Hleď míti vznešený pojem o ní, a rozjímati zaníceně o lásce a přítomnosti P. Ježíše v ní; tak budeš vším tím živiti plamen lásky své, že bude trvalý.

Když nějaký veleduch pojme myšlenku na nějaké mistrovské dílo, zahledí se na ně zraky svého ducha a jest jím zcela zaujat a potom dílo uvádí ve skutek všemi možnými prostředky a třeba i s velkými obětmi; ale nedá se obtížemi znaviti ani odstrašiti; myšlenka na jeho dílo jej zvládla zcela - má je stále na paměti a nemůže ani mysl svou od něho odtrhnouti.

A pohled na P. Ježíše v Nejsv. Svátosti, pohled na jeho lásku - kéž se tě zmocní, kéž tě uchvátí! „Jakže", řekneš si, „je to možno, že mě P. Ježíš až tolik miluje, že se mi stále a stále dává a nikdy neustává?"A tvůj duch zakotví v Pánu Ježíši svátostném, tvé myšlenky půjdou k němu a budou se jím obírat, budou chtít lépe poznávat jeho lásku, až srdce v údivu a úžasu povzdychne: „Jak jen a co jen dáti za takovou lásku?"

A tak vznikne láska v srdci. Co dobře neznáme, to ani mnoho nemilujeme. Ale srdce, které Nejsv. Svátost lépe zná, letí přímo k ní; letí, pravím, poněvadž chůze je mu pomalá! Při pomyslu: „Ježíš Kristus mě miluje, miluje mě ve své Svátosti" div neprolomí srdce hruď, aby se mohlo přivinouti k Pánu Svátostnému.

Taková jest láska světců: opojuje je, žízní v nich po utrpení, zaněcuje je ohněm, který je spaluje a stravuje jejich síly až zmírají láskou; - šťastná smrt! Ovšem tak daleko my všichni asi nepůjdeme, ale každému je možno aspoň to, aby Pána Ježíše miloval se zanícením a aby ho tato láska zcela zvládla.

Což nemiluješ nikoho na světě? - Matky, není-liž vaše láska k dětem až vášnivá? Ženy, nemilujete tak svého muže? Dítě, je ve tvém srdci ještě místa pro někoho jiného vedle rodičů?

Nuže, přenes tuto lásku na P. Ježíše! , Není přec dvojí láska, jest jen jediná! Také nežádá Spasitel, abys měl dvojí srdce: jedno pro ně.: ho a druhé pro své drahé. Matko, miluj Pána Svátostného svým srdcem mateřským, miluj. ho jako své dítě! Ženo, miluj ho jako svého muže! Dítě, jako svého otce! Jest jen jediná láska, jenže směřuje k různým předmětům a z různých pohnutek. Bohužel jsou lidé, kteří až šíleně milují své rodiče a přátele, ale svého Boha milovati neumějí. Ale dělejme pro něho to, co děláme pro tvory; jen s tím rozdílem, že Boha musíme milovati nade všecko a vždy víc a více.

 

3.

Životem duše, která takto miluje, jest jedině Pán Ježíš Svátostný: „Jest zde!" Touto myšlenkou žije. „Jest zde!" Ta myšlenka jí stále připomíná, že žije ve vzájemném poměru, v společenství s Ním.

A proč bychom nemohli dospěti až k tomu? Proč hledat příklady ctnosti jen ve smrtelném životě Pána Ježíše a vracet se za tím účelem devatenáct set let do minulosti zpět? Pán Ježíš by nám právem mohl říci: "Na Kalvárii jsi mě miloval, protože jsem tam shladil tvé hříchy; v jeslích proto, že jsem v nich byl tak milý a půvabný; ale proč jsi mne nemiloval ve Svátosti, v níž jsem byl stále s tebou? Bylo třeba jen přijít - vždyť jsem byl vedle tebe!" Nebudou nás na posledním soudu děsiti tolik naše hříchy ani výčitky za ně, ale výčitky Pána Ježíše za neoceněnou jeho lásku: „Miloval's více tvory než mně! Nechtěl's, abych byl jediným štěstím tvého života, Miloval's mě sice na tolik, aby ses varoval těžkých hříchů, ale ne tolik, abys žil pro mne!"

Namítneš snad: Což jsme povinni k takové veliké lásce? - Vím ovšem, že takové přikázání není nikde psáno - ale také to není třeba, poněvadž volá hlasitě z našeho srdce, tam je vepsáno.

Věru, hrozím se vida, že tolik křesťanů rádo a vážně se zabývá v mysli všemi ostatními tajemstvími nebo uctíváním některého světce, ale Nejsv. Svátostí ne! Proč to? Proto, že není možno zadívati se jen trochu pozorně na Nejsvětější Svátost a necítiti při tom výzvy: „Musím ho milovat; musím ho navštěvovat, nemohu ho nechat samotného - vždyť mě tolik a tolik miluje!"

Ostatně dávná minulost nechytá tak za srdce; budí jen podiv; ale zde musí člověk dát, sebe dát, zůstati u Pána a žíti s ním.

Nejsv. Svátost jest nejvznešenějším předmětem naší lásky - nuž milujme ji vášnivě! Řekneš: „Ale to je přehnané!" Láska dělá vůbec co je přespříliš, to jest, dělá víc než zákon žádá. A není přespřílišná i ona láska, s jakou Pán Ježíš zůstává mezi námi nectěn a zneuznán? Ten nemá pravé lásky, kdo chce konati jen to, co je naprosto povinen. Jen ten miluje, kdo vášnivě miluje. A tuto lásku budeš mít, stane-li se Nejsv. Svátost trvalým středem tvých myšlenek, bude-li tvou radostí, že smíš k podnoží jeho sv. trůnu a bude-li tvojí stálou tužbou dělati mu radost.

Nuže hleďme lépe vnikati v poznání Pána Ježíše a milujme ho pro něho! Zapomínejme na sebe a dejme Spasiteli sebe. Obětujme se trochu jako se svíce, jako se lampa stravuje a nic si neponechává a nic si nevyhrazuje. Proč bychom nemohli býti takovou zápalnou obětí, z níž nezůstává nic? Ó kéž již nežijeme my, nýbrž Ježíš Svátostný sám v nás! Vždyť nás tolik miluje!

  obsah   home

 

NEJSV. SVÁTOST - NAŠE CESTA

Ego sum via, veritas et vita.
Já jsem cesta, pravda a život. (Jan 14,16.)

 

Pán Ježíš řekl tato slova za svého pozemského života, ale slova ta přesahují dobu jeho lidského žití, jsou řečena pro vždy a mohou se právem rozuměti i o Nejsv. Svátosti. V duchovním životě jsou cestičky prozatímní, okliky, cesty, po kterých lze na čas jíti a potom jest nutno je opustiti. Pán Ježíš v Nejsv. Svátosti jest cesta pevná a nezměnitelná. Je cestou i příkladem; neboť málo by nám bylo platné znát cestu, kdyby nás svým příkladem nevedl, jak máme jíti za ním.

Do nebe se jinak nedostaneme, leč budeme-li mít v sobě život Kristův. Tento život jsme dostali na křtu svatém a svátosti jej v nás rozmnožují. Ale život tento záleží též především v následování ctností Spasitelových. Abychom však jeho ctnosti následovati mohli, potřebujeme viděti P. Ježíše v nich, jak je koná, znáti oběti a námahy, jichž vyžadují. Jeho ctnosti jsou uskutečněním jeho nauky, jsou to provedená jeho přikázání. A poněvadž není dokonalé, leč co je jednotlivé, je třeba znáti jejich jednotlivé podrobnosti. - Syn Boží, chtěje nás přivésti k Otci a nemoha jako Bůh konati ctnosti, jež předkládají boj a oběť, stal se člověkem: to jakoby byl vzal naše lidské nástroje, aby pracoval před našima očima. A poněvadž mu nebylo možno v nebi, kam byl slavně vstoupil, konati skutky trpělivosti, chudoby a pokory, vzal na sebe podobu svátostnou, aby mohl býti naším vzorem i nadále. Ve Svátosti nejsou ovšem tyto ctnosti záslužnými, P. Ježíš jen z nich učinil svůj svátostný stav a oděl se jimi: v dřívějším pozemském svém životě je konal skutkem, dnes jeví se nám zevně jenom ve stavu těchto ctností. Byl pokorný a ponížený na zemi. Dnes sice v nebi slavně kraluje, ale zde ve Svátosti ukazuje se nám zevně v stavu ponížení. Tento stav ctností je od P. Ježíše neodlučitelný - a tak my, díváme-li se na něho, vidíme jeho ctnosti a učíme se, jak je konati. Jeho svátostný stav by však přestal, jakmile bychom sňali s něho šat jeho ponížení. Sejměte s něho stav jeho chudoby tak, aby se zde objevil v nádherném doprovodu andělském, a jeho velebnost nás zdrtí - a nebude nám možno ho milovat, poněvadž lásku budí jen blahosklonnost. A trpělivost projevuje a křivdy odpouští zde ještě více než na Kalvárii. A větší. Tam na Kalvárii ho kati neznali, zde však, ač ho znají, přece ho tupí! Zde se modlí za tolik bohovražedných měst, z nichž ho vyhostili. Kdyby zde nesvolával milosrdenství, přestala by Nejsv. Svátost býti trůnem lásky a byla by soudnou stolicí spravedlnosti, která by urážky mu činěné trestala. Ctností, jichž stavem se P. ježíš přioděl, nekoná sám skutkem, ale my je máme konat skutkem a tak doplňovat, co On nám doplnit ponechává. Tím se spojujeme v jednu mravní osobu s ním, stáváme se jeho živými údy, jeho tělem, jehož hlavou ~ srdcem jest On, takže může říci: „I teď ještě žiji zde v nich - v mých údech." - My jej tak doplňujeme a jeho život zde jaksi prodlužujeme. Zde ve Svátosti jest nám tedy P. Ježíš vzorem všech ctností - všimneme si některých podrobněji -. tak krásně se jeví v Nejsv. Svátosti, že sotva kde jinde je možno podobnou krásu viděti.

Avšak to dovedou chápat jen duše zbožné, které přijímají a rozjímají; ostatní neuvidí zde nic. Málo kdo myslí na ctnosti, na život a svátostný stav Páně v Nejsv. Svátosti. Mnohým jest Svátost Oltářní cosi jako posvátná socha; věří, že jest zde, aby nám odpouštěl a naše prosby vyslýchal. Ale to není správné. P. Ježíš zde žije a působí: tož pozoruj ho, uvažuj o něm, následuj ho! Ti pak, kteří to zde nedělají, musí jíti devatenáct století dozadu, čísti evangelium, domýšleti se různých podrobností - a neokoušejí slasti, která vyvěrá ze slov i zde v přítomnosti nám znějících: „I dnes i zde jsem vaše cesta - já - i v tomto stavu jsem vaše cesta." Pravda sice nevadne ani nestárne a evangelium jest knihou vždy živou. Ale obracet se vždy celé věky dozadu jest pracné a představovat si to, vyžaduje námahy a unavuje. Je to více rozumování, jež ctnost nevalně podpírá. Jenom z Nejsv. Svátosti mají ctnosti snadno vznik i posilu. Mějme tedy na paměti, že Pán Ježíš není v Nejsvětější Svátosti jenom proto, aby nám udílel milosti, nýbrž aby tu byl naší cestou a naším vzorem. Výchova dítěte se děje tím, že matka-a dítě spolu žijí, a že mezi srdcem matčiným a dětským jest tajuplný vztah vzájemného porozumění a sdílnosti. Dokud hlas matčin zaznívá v srdci dítěte, nic s ním nesvede někdo cizí. Podobně budeme míti život P. Ježíše v sobě jen tehdy, když budeme státi a žíti pod jeho vlivem a bude-li nás vychovávati On sám. Lidé nám mohou dáti poučení k ctnostem, ale dáti nám je a vychovávati nás vnitřně k nim, nemůže leč Pán Ježíš. Mojžíš a Josue vedli lid vyvolený, ale sami byli vedeni ohnivým sloupem; tak i duchovní vůdce opakuje nám jen to, co řekl Pán Ježíš; s ním se radí, jej hledá ve vás, hledá onu zvláštní vůdčí milost, kterou Pán Ježíš v duši vaši vložil. Aby vás poznal, snaží se poznat působnost Páně ve vás a vésti vás podle hlavní, vůdčí vaší milosti; kterou hledí pěstovati ve vás pod vedením vrchního vůdce duší, Krista Ježíše. Jeho úlohou jest jenom znova opakovati- vám příkazy Kristovy.

Ale Pán, Ježíš jest ve Svátosti nejen pro vůdce duší, nýbrž pro všecky, a všichni mohou tedy jíti k němu a radit se s ním.  Hleďme na něho, jak on ctnosti koná, a budeme vědět, co a jak máme konati my. Čteme-li evangelium, vztahujme je na Nejsv. Svátost a od Nejsvětější Svátosti obracejme je na sebe. Pak pocítíme velkou jeho působivost: evangelium se stává jasnějším, my máme před sebou ve Svátosti skutečné pokračování toho, co jsme v evangeliu čili. Neboť Pán Ježíš jest nejenom náš vzor, nýbrž i světlo, které tento vzor osvětluje a nám jeho krásy zjevuje. Jako vidíme slunce jeho vlastním světlem, tak jest i Pán Ježíš ve Svátosti svým vlastním světlem, svým vlastním poznáním. K tomu není třeba dlouhého rozumování. - Aby dítě poznalo své rodiče, k tomu nepotřebuje přemýšlet a rozumovat. Tak poznáváme Pána Ježíše i my: stačí nám k tomu jeho přítomnost a její skutečnost. Ale čím lépe známe jeho hlas a čím více hledíme vyprázdnit své srdce ode všech nezřízeností a čím více je hledíme naplniti náklonností k němu, tím spíše se nám jednoho dne ukáže v jasném světle a tak důvěrně, že to znají jen ti, kteří ho milují. Duši udílí pak takové nadpřirozené ujištění, že se mu žádná přirozená jistota nevyrovná. Magdaleně na příklad stačilo jediné slovo Pána Ježíše a poznala ho. Tak pronese Pán Ježíš ve Svátosti jen jediné slovo a již v duši jasně zní ujištění: "Já jsem to...!" A na takové vnitřní slovo věříme pevněji, nežli kdybychom viděli svýma vlastníma očima. A toto svátostné jisté poznání má býti východiskem všech-našich úkonů a skutků; i všecky ctnosti naše mají vycházeti z Nejsv. Svátosti.

Chceš-li se cvičiti v pokoře, pohleď, jak ji koná Pán Ježíš v Nejsv. Svátosti. A s tímto poznáním svátostné pokory Ježíšovy jdi pak k jeslím, chceš-li, nebo na Kalvárii a půjde se ti tam snáze, poněvadž je našemu poznávání od přírody stanoven postup od známého k méně známému. Když jsi pozoroval pokoru Pána Ježíše ve Svátosti, budeš moci snáze se dohadovati, jaká byla při jeho narození nebo v jiné události jeho života. A tak postupuj při každé jiné ctnosti. Takhle potom lépe porozumíme evangeliu: Pán Ježíš je vykládá tím stavem, v němž teď žije, a on jistě dovede lépe než kdokoli jiný vyložiti a pochopitelnými učiniti svá slova a své skutky. Nadto ještě Pán Ježíš nám udílí i zvláštní posvátnou zálibu v nich, abychom je nejenom chápali, nýbrž v nich si i libovali, je vychutnávali. Tu již není třeba hledat zlatý důl - jsme v něm, jen nabírat!

Jen Nejsv. Svátost tedy může nám odhaliti pravý, pro přítomnost důležitý význam slova Spasitelova: „Já jsem cesta". Budiž tedy úkolem našeho duchovního života rozjímati o Nejsvětější Svátosti! Hledejme v ní vzor pro vše, co máme za všech okolností křesťanského života činiti. V tom záleží a tak se udržuje spojení života s Pánem Ježíšem Svátostným. Takto vniká v náš život duch Nejsv. Svátosti a my se jí posvěcujeme.

    obsah   home

SEBEZMAŘENÍ -

VÝZNAČNÝ RYS EUCHARISTICKÉ SVATOSTI

Exinanivit semetipsum.
Sebe sama zmařil. (Flp 2,7)

 

Pán Ježíš jest v Nejsv. Svátosti naším vzorem - nuž vizme, jak nás učí ctnostem, v kterých záleží svatost! Vizme stav, v němž trvá; jeho život jest formou našich ctností. Vidíme-li, jaký jest, poznáváme zároveň, co si od nás přeje, neboť zevnějšek projevuje nitro: ze slov, ze zevnějších způsobů poznáváme; co jest v duši. Z toho, že P. Ježíš byl chudý a s chudými rád pobýval, poznali jsme; že přišel, aby nás učil chudobě. Že umřel za nás; to nám poukazuje, co i my musíme dělat, chceme-li přijít do nebe.

Nuž a význačný stav Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti, jenž v ní převládá a do očí bije, jest jeho sebezmaření. Ve světle tohoto sebezmaření chápeme lépe vše co koná i všecky jeho ctnosti, z nichž každá nese na sobě pečeť, formu tohoto sebezmaření a ponížení, Pozorujme je a uvidíme, co máme konati, abychom se podobali svému vzoru a nabyli svatosti eucharistické. Mějme na paměti, že je to převládající vlastností Pána Ježíše ve Svátosti a že musí býti i naší, máme-li míti jejího ducha.

 

1.

Pán Ježíš jest v Nejsv. Svátosti tak, že bere na sebe posvátné způsoby; místo jejich podstaty je tam podstata jeho těla a krve - On sám, ale tak, že je jaksi závislý na těchto způsobách co do bytí i trvání. Těmito posvátnými způsobami zůstává sice nedotčen jeho božský život a oslavené tělo jeho nedochází žádné újmy, rozpadávají-li se ony způsoby. Přece však, jakmile přestávají trvati svaté způsoby, přestává tu býti přítomen: jest svou přítomností na ně tak vázán, že se podrobuje týmž zákonům pohybu a ponížení a že sebou dává nakládat jak ony: patříme-li na ně, vidíme stav a zevnějšek Pána Ježíše.

Tyto posvátné způsoby jsou chudičké - tak chudičké, že nemají svého bytí: svátostnou proměnou pozbyly své vlastní sourodé podstaty, k níž podle zákona přírodního náležely. Nemají tedy své přirozené existence; existují jen zázrakem. - A tak je to i s P. Ježíšem: také On nemá v Nejsvětější Svátosti nic vlastního - z nebe přináší jen sebe sama. Také kostel není jeho a z kostela ani jeden kámen. Je tak chudý jako jsou chudičké přesvaté způsoby, je chudší než v Betlémě. Tam měl aspoň něco: tělo, jímž mohl pohybovati, jež mluvilo, jež mohlo růst a přijímat, co mu od přátel bylo dáno. Zde ve Svátosti se nedává jemu, nýbrž jaksi jen vedle něho tak, že se to jeho osobního stavu nijak nedotýká: ať je oltář třeba zlatý, ať tone v záři tisícerých světel, Pán Ježíš je stejně chudý a stejně zastřený ve svátostných způsobách. Jest pro tento svět a před světským zákonem mrtev a nemůže nic přijímat. Podobá se mu tímto odumřením pro svět řeholník, (což je jeho ctí), jenž skládá slib chudoby. V posvátné způsoby zahalen je tu jako ovázán hrobovými plátny - to je jeho oděv, stále týž, oděv, který nemá ani své vlastní podstaty, šat tak chatrný a porušitelný, že by netrval ani na chvíli a rozpadl by se, kdyby všemohoucnost Boží jej neudržovala. Tak ve1iká je ta chudoba: musila se nám postavit na oči, aby někteří z nás měli odvahu skládat slib chudoby, Pozorujme ji ve Svátosti a budeme věděti, kam až máme jít v odříkání a chudobě:

Posvátné způsoby jsou dále skromné, nevzhledné. Jsou bílé - ale bělost není barvitá pestrost; déle-li na ně hledíme, jsou nám nudné! - A tak i Pán Ježíš nemá ve Svátosti žádné patrné krásy; nejeví tu ani oné lidské krásy, kterou se skvěl za pozemského svého života jako nejspanilejší ze všech synů lidských. Posvátná clona způsob nepřipouští, abychom cosi z ní zahlédli. Poslední z lidí je víc než P. Ježíš Svátostný - jest „někým" jest "někdo", kdežto Spasitel podrobil se zde zákonům, jimž podléhají svátostné způsoby, a je jen jako „cosi", je jako „něco".

Tyto způsoby jsou dále ještě nehybné a neživé. A tak i P. Ježíš, ačkoli jest jako Syn Boží životem světa, prvním hybatelem všech bytostí, životem všeho života, odsuzuje se zde ke stavu, jenž mu nedovoluje pohybu a volnosti - je vězněm. A to do té míry, že zůstává i v sebemenším úlomku sv. hostie celý. Pán Ježíš má ovšem v sobě život i pohyb, ale neprojevuje jich, jelikož je vázán posvátnými způsobami. Urážejí-li ho zde, tupí-li ho, nebrání se. Kdyby měl možnosti trpět, trpěl by ve sv. hostii víc než za svého života pozemského.

Ale víme co řekl prorok jeho jménem: „Já pak jsem červ a ne člověk." - Červ je poslední ze živočichů, za ním hned jsou již jen rostliny. Červ je nahý, kdežto ostatní živočichové - ano i housenky mají aspoň nějaké chmýří za jakýs takýs oděv. - Pán Ježíš byl podoben červu na kříži, kde ho postavili nahého za terč posměchu, ale to trvalo jen několik hodin. V Nejsv. Svátosti sice Pán Ježíš není červ, ale je vydán v nebezpečí, jež mu od červů hrozí někdy se mohou sv. způsoby nehodou nebo bohužel i nedbalostí lidskou zkaziti: mohou zvlhnouti; zplesnivěti - ano i červi se mohou do nich dáti a ty vyhostí Pána Ježíše z nich; neboť trvá v nich, jen dokud se nekazí. Když se sv. hostie začne kazit a zkáza postoupila snad již do polovice, Pán Ježíš couvá se svou přítomností aspoň do druhé, ještě zdravé části  její: a tak ponížený Pán Svátostný musí jakoby zápasit s červi o místo... I této ubohosti posvátných způsob se podrobil aspoň co do zevnějšího jejich trvání, jakoby s Jobem, jenž si stýskal:

Hnilobě „Můj otec jsi ty" řeknu. „Matka má a sestra moje" - červům. (Job 1 7,14)

Konečně posvátné způsoby nemají své vůle. Lze je vzít, nosit kamkoli a komukoli se zlíbí - a Pán Ježíš neodpírá, neříká: „Nechci". I to dopouští, aby se ho dotýkaly ruce zločinné. To je také jedna z vlastností stavu, jejž Pán Ježíš na se vzal: nebrání se. Svět trestá nespravedlivého útočníka - Pán Ježíš ale trpí vše. A jak! ... A kam až! ...

Zmařil se sice Pán Ježíš i na Kalvárii, a to tak, že se zřekl blaženosti a božské své velebnosti; ano i jako člověk se zmařil svou smrtí. Ale zde se zmařil úplně. Poslední stupeň bytí jest, nemá-li která věc své vlastní podstaty a jest pouze způsobou, vlastností na něčem; a P. Ježíš nemoha odložiti svou podstatu, aspoň bere zevně na sebe takový stav, v němž podléhá jeho přítomnost osudu a vlastnostem a změnám pouhých způsob. To vše dělá proto, aby nám mohl říci: „Viz a dělej jako já!" Ovšem tak hluboko jako On nesestoupíme nikdy! Hleďme, abychom nemuseli litovat na věčnosti, že jsme tak málo mysleli na ponížení Ježíše Krista v Nejsv. Svátosti.

 

2.

Ponížení Páně v Nejsv. Svátosti jest tak veliké, že zatemňuje všechen jas jeho slávy. Kdyby se v ní zde jevil, nebyl by nám vzorem pokory, a my bychom snad též hledali slávu a vznešenost ctnosti. Ale Nejsv. Svátost jest jakoby zatmění slunce: z Ježíšovy slávy tu není viděti nic. Někdy ovšem se tu dějí zázraky, ale zřídka a aby tím více vyniklo jeho trvalé ponížení v ní. A to chce Pán Ježí.  Je větší, když zde nekoná zázraků, než kdyby je konal: to láska mu svazuje ruce; a kdyby nám tu svou slávu zjevoval, nemohl by nám říci: "Učte se ode mne, neboť já jsem tichý a pokorný srdcem."

Zastírá zde své božství a to daleko více, nežli za svého života pozemského. Tehdy bylo možno postihnouti vždy cosi božského na jeho tváři a v jeho jednání. Proto mu před tím, než se mu začali posmívat, zavázali vojáci oči; byly tak krásné! Zde však nic, naprosto nic! Obrazotvornost se leckdy pokouší zachytit jeho tahy ve sv. hostii, ale ty ho nevystihují. A kdyby aspoň jednou do roka, jednou za lidský život nám bylo dopřáno jej tu spatřiti! Nikoliv! Zahalil svoji slávu závojem neproniknutelným.

Pán Ježíš se ve Svátosti pokořuje netoliko záporně, nýbrž i kladně. Záporně se ponižuje hříšník, jenž si je vědom své nehodnosti před Bohem a uznává svoji bídu a nicotu; takovému jest ovšem snadno uznávat, že nemá nic dobrého v sobě, poněvadž plody, jež nese strom jeho života, jsou plané. Ale pokora kladná se skrývá s dobrým skutkem, před zaslouženou chválou, před oslavou, jíž se dobrovolně a ráda zříká, aby jen byl z toho všeho oslaven Bůh! Toto, poučení nám dává Pán Ježíš pokořující se v Nejsv. Svátosti.

Pokořujme se též! Důstojnost křesťana, pravda, je veliká: je přítelem a dědicem Ježíše Krista, má účast na jeho božské přirozenosti! Milost Kristova dělá z něho chrám Boží a nástroj Ducha Svatého. A co teprve kněz, rozdavatel největších tajemství, jenž Boha na oltář svolává a duše posvěcuje a je vede k Bohu -- jakou ten má důstojnost! Hledě k této důstojnosti jak snadno by se věřící i kněz mohli pro ni stát pyšnými jako andělé a Lucifer ve své slávě! - Kdyby se byl Kristus spokojil jen tím, že nás takto vyvýšil, byli bychom v nebezpečí, že padneme do pýchy a tak se zahubíme. Avšak Ježíš Kristus zmařil svou velebnost, vznešenost a volá tím k nám: „Viz, jak se pokořuji - jsem jistě větší než ty, a přec, pohleď, co jsem s velebností svou učinil a čím jsem!" - Kdyby Pán zde své velebnosti neponižoval, nemohli bychom vás napomínat k pokoře, poněvadž byste nám mohli odpovědět: "My jsme přec milostí synové Boží!"

Ovšem - ale pohleďte na svého Boha - krále!" Tato myšlenka vrhá na kolena před Pánem Ježíšem Svátostným biskupy, ano i papeže - a my vidouce je, jak přes veškerou svoji velikou důstojnost se ponižují, vyznáváme: Jen Bůh je pravdě veliký!

Ale bez Nejsv. Svátosti - co se děje s pokorou? Protestant neumí pohrdat velikostí světskou; obětuje se, pracuje, ale aby se vyšinul; nic není tak hrdého a sebevědomého jako pravý protestant. Kde nemají Nejsv. Svátosti, tam nemají pokory. A nevidíme také, že katolíci, kteří nežijí z Nejsv. Svátosti jsou domýšliví na své dobré skutky? Je to tak pěkné být chválen a považován za svatého pro své dobré skutky!

A odkud pochází naše pýcha, zvláště duchovní pýcha, která se vypíná pro od Boha obdržené milosti a dary, pro své ctnostné a svaté přátelé, pro vliv, který snad má na duše odkud - ne-li, že zapomínáme a zanedbáváme Svátost Oltářní? Když zbožně přijímáš, napadne tě tato pýcha? Vždyť slyšíš jistě v sobě Pána Ježíše, jenž ti dí: Pro důstojnost a milosti, které jsem ti dal, se vynášíš, pro obzvláštní a nezaslouženou lásku, kterou k tobě mám? Ale pohleď!: já zde mařím sebe sama úžasným pokořením - tož následuj mého příkladu!"

Cesta k pravé pokoře jest rozjímati o sebe zmaření Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti. V něm poznáváme, že toto jeho sebezmaření jest největším důkazem jeho lásky a že tedy má býti i důkazem lásky naší, a že musíme sestoupit hluboko až k Pánu, jenž se snížil až mezi poslední bytosti.

A co dává pravá pokora? Dává Bohu z toho, co jest jeho, podává Bohu čest za důstojnost a milost, které se jí od Něho dostává. Přemnozí mají za to, že se můžeme ponižovat jen pro své hříchy, své bědy - a ne pro dobro a pro svou nadpřirozenou vznešenost. Ale uznávati vše, co dobrého máme a děláme, za dar Boží a vzdávati mu z toho čest, jest pokora nejdokonalejší. A té nás učí Pán Ježíš a čím je mu kdo bližší, tím více se podle jeho příkladu pokořuje. Pohleď na přesvatou Pannu, bezhříšnou, bezvadnou, všecku krásnou, všecku dokonalou, všecku zářící jak neposkvrněným jasem milosti, tak zásluhami svého spolupůsobení s ní - a jak se pokořuje více nežli kterýkoliv jiný tvor! Pokora záleží v tom, že uznáváme, že bez Boha nejsme nic, a že mu přičítáme všecko, co jsme a co máme, a tato pokora je tím větší, čím je kdo dokonalejší, poněvadž má tím více, co Bohu přičítat; čím výše tedy nás milosti Boží povznášejí, tím níže tedy sestupujeme: naše milosti jsou žebříčkem pokory, Nejsv. Svátost učí nás tedy pokořovat se před Bohem nejen uznáváním naší hříšnosti, nýbrž i tím, že mu přičítáme, co je v nás vznešeného a velkého.

A jakým je to nepřetržitým poučením! - Proto má každá duše eucharistická být pokorná: život v blízkosti Pána Svátostného, ano s Ním a v Něm, má nás uschopnit, aby všecky naše myšlenky a všecky naše skutky byly ovlivňovány z tohoto sebemařícího božství, a kdo by chtěl býti pyšným ještě i v blízkosti Nejsvětější Svátosti, byl by zloduch! Vždyť stačí jen pohledět na pokoření Pána Ježíše ve Svátosti, abys cítil i ty nutnost pokořovat se. Proto též nás nabádá Církev, abychom zaujímali před Nejsv. Svátostí postoj ponížení a pokory, totiž abychom poklekali.

S takovou tedy pokorou Pán Ježíš v Nejsv. Svátosti trvale dlí. Vizme nyní s jakou pokorou v ní působí.

 

3.

Pán Ježíš je v Nejsv. Svátosti stále při díle: usiluje o spásu duší, dělá prostředníka a spasitele duší, přivlastňuje nám své vykoupení a posvěcuje nás. Svou činností zasahuje každého. Je Syn Boží, Věčné Slovo, jímž vše bylo stvořeno a jímž vše je udržováno. Zde ve Svátosti pronáší i nadále ono „fiat", ono „budiž!", které zachovává každého jednotlivého tvora. A jest zde nejen jako stvořitel, nýbrž i jako přetvořitel, obnovitel a král veškeré země. Od Otce dostal za království všecky národy a Otec nebeský řídí svět skrze něho. A On jej řídí slovem svým z Nejsv. Svátosti. Život všech bytostí jest v jeho rukou, soudí živé i mrtvé.

Vladaři lidští mluví a dělají vše okázale - a je toho třeba; lid se dá ovládati jen bud láskou nebo bázní. - Ale kde jest nádhera u Pána Ježíše, - tohoto krále, jemuž jest dána veškerá moc na nebi i na zemi? Kde sláva, kde okázalost slov a skutků? Miliony andělů odcházejí každým okamžikem od svatostánku a zase se k němu vracejí po vykonání jeho rozkazů - neboť zde jest jejich tábor, hlavní stan, protože zde sídlí jejich velitel, vůdce nebeských vojsk - ale vidíš je, slyšíš něco? Každá bytost stvořená ho poslouchá a my nepozorujeme nic! Jak umí zde skrýt všecko své působení! Jak dovede i v stavu sebezmaření velet a poroučet! A my lidé, když můžeme poroučeti jiným, myslíme si o sobě nevím co! A jak nahlas a s jakým důrazem pronášíme svoje rozkazy! Myslíme, že tím dokážeme mnohem víc! - Ó jaké tu mají poučení ve Svátosti představení a každý, kdo je hlavou domu! Pokorně mají rozkazovat, aby se podobali Pánu Ježíši Svátostnému.

A všimněme si, že Pán Ježíš ve své pokoře neporoučí nám lidem viditelně ve své vlastní osobě, poněvadž by pak nikdo nechtěl poslechnout nikoho leč jeho, nýbrž skryt, a to proto, abychom poslouchali ochotně lidí nám podobných, z nichž září odlesk jeho autority. Jak podivuhodně dovedl spojit autoritu s pokorou!

Pán Ježíš skrývá dále v této Svátosti i svoji svatost a její skutky. Svatost má dvojí složku: jedna spočívá ve vnitřním spojení a soužití duše s Bohem, a ta je hlavní věcí; je to již dokonalost. Nejčastěji stačí: je vlastně vším. Záleží v modlitbě rozjímavé a vnitřní sebeoběti duše. - Druhou složkou svatosti jest život zevnější.

Modlitba rozjímavá obírá se vztahy duše k Bohu, k andělům a k světu duchovnímu: V životě modlitby zakládá se všechna hodnota svatosti a v něm je též kořen lásky k Bohu i k lidem. Ale tento život modlitby rozjímavé právě je třeba tajit a jen Bohu má být znám, poněvadž jej Bůh vyhradil sobě a sám chce člověka v něm vést; ani světec by nás v něm vést nedovedl. V tajuplném ústraní modlitby zasnubuje si pak Bůh tuto duši: „Vejdi do pokojíka svého, zavři dveře a modli se v skrytě." (Mt 6,6) A modlit se v skrytě stojí sebepřemáhání - neboť my se raději ženeme do zevnější činnosti a raději než na modlitbu myslíme na to, co uděláme nebo co řekneme při té či oné příležitosti. Nemáme klíče k modlitbě neumíme totiž mlčet!

Ale pohleďme na Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti: modlí se tam, On, velký prosebník Církve, který svojí modlitbou vyprošuje víc nežli všichni tvorové dohromady - ale i tuto modlitbu koná ve stavu nejhlubšího ponížení; ano sebezmaření. Kdo ji vidí? Kdo ji slyší? Apoštolové: viděli ho aspoň, když se modlil, a mohli slyšet v zahradě olivové jeho úpěnlivé prosby. Ale zde nic! Jeho modlitba se koří až v prach, ale je tím mocnější. Stisknete-li houbu, vydá ze sebe tekutinu, jíž nasákla. Čím větší chcete míti kde napjetí, tím větší tam musíte napřed provésti stlak. A tak i náš milý Pán Ježíš maří ponížením téměř sama sebe, sklání se až v nicotu, klade se jaksi v pokořující lis, aby jeho láska pak vytryskla nesmírnou silou až k trůnu Otcovu.

V tom má duše rozjímavá svůj vzor: nechce, aby se o ní vědělo, spíše touží býti neznáma a sama a soustřeďuje se ve svém srdci. Ó kolika dušemi pohrdá svět, jež svou modlitbou jsou jakoby všemohoucí, poněvadž se v ní pokořují a sebe maří jako Pán Ježíš ve sv. hostii! Aby však tuto svou skrytou a soustředěnou modlitbu udržovaly a sílily, potřebují Nejsv. Svátosti.

Život duchovní záleží dále v sebeobětování. Duše musí totiž býti při modlitbě klidná a volná; aby však taková mohla být, musí své smysly, své schopnosti; své tělo držet na uzdě, v tichu. A proto je každé duši, která se o duchovní život snazší, zápasit se sebou samou tak krutě, že se to nedá s ničím srovnávati. - I v tom je nám Pán Ježíš zde ve Svátosti vzorem. Neboť kdo se obětuje víc než On? Pravda, namítá se, že již zde netrpí. Není však třeba trpěti skutečně; stačí vzít na sebe stav oběti a chtít býti obětí - a je to pak opravdu sebeobětování. Zásluha a cena oběti nezáleží v bolesti zevně a skutečně cítěné. - Leckdo ovšem říká: „Z toho, nebo z onoho nemám žádnou zásluhu, poněvadž mně to nestojí žádnou oběť, dělám to snadno, tedy nedávám Bobu vlastně nic!" Ale takto bychom se dali svést z cesty pravé svatosti - to by byla jen zbožnost, která se chce pouze dívat na to, co dělá a cítit, co dává.

A ostatně, což ony první oběti, které's musil přinést, když jsi se začal cvičit v té které ctnosti, nejsou ničím? Jistě tě to stálo tenkrát velké přemáhání! A opakováním že by ztratilo svou cenu? Zdaž to spíše nedokazuje vytrvalost vůle v dobrých předsevzetích? Nuže, věz tedy, že oběť a její zásluha spočívají ve vůli; ač tedy snad opakováním a návykem ona oběť se stala méně citelnou, nicméně dobrá tvá vůle trvá, ano návyk ji docela i posílil. Ač tedy ti bylo třeba podstupovat smrtelný zápas a odumírání sobě samému jen na počátku, při prvních sebeobětech, a po nich byl pokoj a klid - nicméně zásluha trvá a vzrůstá každým nově opakovaným a obnovovaným úkonem oběti. Láska synovská dovede prostě, jako by ji to nestálo žádné obtíže, přinášet hrdinské oběti; z lásky k Bohu dovedou se svatí docela radovat uprostřed svých muk. A mají snad tyto oběti a toto utrpení menší cenu proto, že jsou oslazovány vnitřní slastí, pro kterouž jich tolik necítí?

Nuž, náš Pán sice v Nejsv. Svátosti netrpí, ale vzal na sebe dobrovolně stav utrpení. Zásluhu z něho si získal v oné první chvíli, když předvídaje potupu a křivdy, jichž se mu zde ve Svátosti od lidí bude dostávat, je přijal, ji  ustanovil a v ní na sebe stav oběti vzal. A tato zásluha ovšem trvá, nepřestává, poněvadž Pán Ježíš svou vůlí zcela ochotně přijal všecky urážky kdykoli a kdekoli se stanou. A aby dosvědčil svoji vůli stále ochotnou se obětovat, nařídil své Církvi, aby naznačovala jeho sebeobětování ve mši svaté oddělením způsob chleba od vína a rozlomením sv. hostie na tři díly. A svatým přijímáním ztrácí Spasitel svůj svátostný život v těle přijímajících. Není i to neustálé sebeobětování?

Ovšem to vše jest veliké tajemství, a my nemáme slova, kterými  bychom vyslovili ono tajuplné spojení života a sebezmaření, slávy a ponížení v Nejsv. Svátosti: jediný Bůh to tajemství zná. - A On učí duši člověka vpravdě duchovního, aby hleděla podobně utajovat svá vnitřní utrpení a nezjevovala jich nikomu než Bohu. Ó kolik lidí neví o našich vnitřních útrapách! Kdyby věděli snad by nás litovali, snad velebili pro ně - a to by nám mohlo být nebezpečné. Nuž hleďme proto na svůj vzor ve Svátosti Oltářní! Vždyť je tak mnoho těch, kteří, ač se modlí a k sv. přijímání chodí, přec neznají - ba ani netuší, s jakým pokorným sebezapíráním Pán Ježíš v Nejsv. Svátosti působí.

A co se pak týče zevnějších úkonů křesťanského života, i ty nás učí Pán Ježíš skrývat a tajit, abychom se tak vyhnuli chvále, jinak zasloužené. Proto, chceme-li ho následovat, hleďme, aby se na našich dobrých skutcích jevila jen nepatrná a ubohá jejich stránka lidská. Tím skvěleji bude pak zářiti jejich stránka nadpřirozená: Tak si počínejme vždy, kdykoli je nám ponecháno na vůli, jak je chceme vykonat, zda veřejně, či soukromě: jsme-li povinni je konati veřejně, konejme je tak, aby byly jiným k povzbuzení; jsou-li soukromými, skrývejme se s nimi. K tomu nás vede Pán Ježíš Svátostný milostí i příkladem u své Svátosti - neboť kdo v ní vidí jeho ctnosti?

Na konec shrňme ještě to vše: Připomínejme si, jak se Pán Ježíš ve Svátosti Oltářní pokořuje až k sebezmaření, a pokořujme se jako On! Až vniveč! On musí růst a my se musíme umenšovat. Toto sebemaření má být význačným rysem našich ctností a celého našeho života. Stávejme se takovými svátostnými způsobami, které nejsou samy ničím a trvají jen zázrakem: nebuďme si i my již ničím, nečekejme nic od sebe, nečiňme nic pro sebe, pokořujme se v svoji nicotu.

    obsah   home

 

JEŽÍŠ TICHÝ A POKORNÝ SRDCEM.

Discite a me, quia mitis sum et humilis corde.
Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem (Mt 11,29).

 

Pán Ježíš nás učí svou podobou svátostnou nejhlubšímu sebepokořování, abychom se mu podobali; přátelství vyžaduje rovnosti co do způsobu života a co do postavení; máme-li žíti z Nejsv. Svátosti, v níž Pán Ježíš maří sebe sama, musíme tak činit i my. Nahlédněme v Ježíšovu duši, v jeho srdce a vizme jeho smýšlení a city, jež v Nejsv. Svátosti měl a má. Náležíme mu - vždyť On se nám dává celý, aby nás pojal v sebe; musíme tedy žít jeho duchem, poslouchat jeho povzbuzení a poučení - je i v Nejsvětější Svátosti naším učitelem; a chce nás především naučit tomu, jak mu máme sloužit, aby to bylo podle jeho přání a vůle. A je to zcela spravedlivé, poněvadž je naším pánem a my jeho sluhy. Svého ducha pak zjevuje nám Pán Ježíš v těchto slovech: „Učte se ode mne, neboť já jsem tichý a pokorný srdcem"; a když synové Zebedeovi chtěli svolávat oheň na město, které jejich Mistra nechtělo přijmout, řekl jim: Nevíte čího ducha jste" (Lk 9,55) Duch Ježíšův jest duch pokory a tichosti, pokory a tichosti srdcem, to jest pokory a tichosti dobrovolné a z lásky praktikované, abychom se mu mohli podobat. Pán Ježíš nás k němu vychovává - proto právě přichází ve své Svátosti k nám, aby nám byl těchto ctností učitelem: sám nás jim učí, sám nám k nim může dát milost.

 

1.

Pokora srdce jest strom - jehož květem a plodem jest tichost: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem." Pán Ježíš mluví o pokoře srdce a ne o pokoře ducha - neměl ji snad? Ano - neměl; neměl pokory založené na vědomí hříchu a naší pokažené přirozenosti, poněvadž obojí toto v něm nebylo; nicméně Pán Ježíš projevoval skutky i tento druh pokory, aby nám dal příklad. A proto, ačkoli hříchu neměl a neměl se zač rdít, jak to o něm dosvědčoval lotr na kříži: „Tento neučinil nic zlého" (Lk 23,41) - přece se ponižuje jako hříšník. - Ale my ovšem se máme zač stydět - za všecko, neboť my jsme činili zle a my ani neznáme všecko to zlo, jež jsme zavinili.

Pán Ježíš neměl na sobě nevědomosti pocházející z naší pokažené přirozenosti - ale my nevíme nic, my známe jen zlo. Falšujeme pojem spravedlnosti a dobra; Pán Ježíš však je vševědoucí a přece tak pokorný, jakoby nevěděl nic: třicet let trvá v skrytosti, aby se připravoval.

Má všecky přirozené vlohy a dovede všecko udělat co nejdokonaleji a nejlépe - avšak neukazuje svých vloh a koná hrubou práci jako tesařský učeň:  "Copak není synem tesaře ?"

Pán Ježíš nikdy neprojevuje, že ví všecko. Když vykládá svoji nauku, tvrdí, že mluví jen to, co mu Otec zjevil; drží se v mezích svého poslání a koná je prostičkým a pokorným způsobem - zkrátka počíná si jako člověk duchem pokorný. Ničím se nechlubí, ničím se neblýská, aby snad ukázal svůj ostrovtip nebo svoji nad jiné vyšší vědomost. I v chrámu, kde seděl mezi učiteli, poslouchal a dotazoval se jich. „Nalezli ho v chrámě, jak sedí mezi učiteli, poslouchá a dotazuje se jich." (Lk  2,46)

Pokora Pána Ježíše byla pokora kladná, která nespočívá jen v uznávání vlastní bídy a ubohosti, nýbrž v tom, že všechno dobro přičítá Bohu a pokořuje se i v dobrém: vše činil závislé na vůli svého Otce, jeho se dotazoval a poslouchal všech, kteří Otce zastupovali. Připisoval mu čest ze všeho, co dobrého konal. Jeho pokora je velkodušná, podivuhodná, zcela božská: „Já nehledám slávy své." (Jan 8,50), "ale ctím Otce svého." (verš 49) Je to pokora plná lásky a ochotné dobré vůle.

U nás je to povinností spravedlnosti, abychom byli pokorní duchem, poněvadž jsme nevědomí a hříšní. Jiný důvod k této pokoře je, že jsme učedníky a sluhy Pána Ježíše. - Přes to však mluví nám Pán Ježíš ve svém příkazu výslovně jenom o pokoře srdce: zdálo se jeho lásce, že by nás tím příliš ponižoval, kdyby nám mluvil o pokoře ducha, poněvadž ta nám připomíná příliš naše bědy, hřích, samé to důvody, aby člověk sám sebou pohrdal. Láska Ježíšova zastírá tuto trapnou stránku a vybízí nás, abychom byli jako On, pokorní srdcem. A co znamená být pokorný srdcem? Přijímat se srdcem ochotným všecko to, čím nás Bůh v pokoře chce cvičit, jako dobrý dar, jako úkon, jímž ho můžeme mnoho oslavit; brát na sebe tíhu stavu svého se všemi jeho povinnostmi a nestydět se za své postavení; vést si prostince a nenápadně i když máme od Boha mimořádné milosti. - Ostatně milujeme-li Ježíše, máme se mu snažit podobat; milujeme-li ho, musíme milovat, co On miluje, co On koná a čemu dává přednost přede vším: - a to je právě pokora.

Pokora srdce jest snazší nežli pokora ducha, poněvadž záleží v snaze, jež je čestná a povznášející - totiž v snaze podobat se Pánu Ježíši, milovat ho, ctít ho právě v tom, v čem se nám jeví pokorný a ponížený! Nuž a máme tuto pokoru srdce neboli vlastně lásku k Pánu Ježíši poníženému? Snad máme spíše pokoru, která mu ráda obětuje sebe, svoji čest, své úspěchy, která se dává a obětuje čistě jen beze všech úmyslů ctižádostivých, ale ne pokoru, která se se sv. Janem Křtitelem hledí umenšovat, snižovat, skrýt a je šťastná, že ji vedle Pána Ježíše a pro něho lidé zapomínají a opouštějí; - a tím méně asi máme pokoru Pána Ježíše skrytého v Nejsv. Svátosti a v ní sebe mařícího k slávě nebeského Otce. V této pokoře jest naše vítězství nad naší přirozeností: láska k pokoře Pána Ježíše jest totiž jeho slávou a jeho vítězstvím v nás.

Je pokora, kterou člověk má a najevo dává ve štěstí, v blahobytu, úspěších, poctách a moci- a ta by nám měla býti snazší, poněvadž máme z ní útěchu, že ze všeho toho vzdáváme čest Bohu. - Ale jest pokora srdce, kterou osvědčujeme v poníženích zevních i vnitřních, když stíhají ducha, srdce, tělo i dílo naše a způsobují hotovou bouři, jež nás hrozí potopit: to jest pokora Pána Ježíše a všech jeho světců. A v takovém případě a stavu záleží pravá pokora v tom, abychom i v něm Boha milovali a jemu za něj děkovali.

A jak si ji získáme? Ne rozumováním ani úvahami a důvody rozumovými - to bychom snadno upadli v klam a myslili bychom si, že už ji máme, když dovedeme o ní míti krásné myšlenky nebo činiti o ní hrdinská předsevzetí - a zůstali bychom, kde jsme. Naopak - je třeba jen osvojovati si smýšlení Pána Ježíše, hleděti naň, raditi se s ním a konati vše pod vlivem jeho milosti ve spojení s ním a v lásce k němu; živě si připomínati jeho pokoru srdce a obětovati naše skutky jemu, jemu ponižujícímu se v Nejsv. Svátosti, jejíž ústraní a přítmí jest mu milejší než-li všecka sláva; a když jsme takto nějaký skutek vykonali, musíme se ještě potom zpytovati, zda-li jsme v něm nehledali sebe. Prosme neustále: „Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň srdce naše podle Srdce svého!"

 

2.

Pokora plodí tichost; proto Ježíš pokorný je i tichý. Tichost jest podstatným rysem jeho života, ano jeho duchem. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý". Nepraví: Učte se ode mne, neboť jsem kající, chudý, moudrý, mlčenlivý - nýbrž tichý. To proto, že člověk po prvním pádu pokažený je od své přirozenosti velice zlostný, nenávistný, žárlivý, nedůtklivý, mstivý, srdcem vražedník, v pohledech zuřivec, jazykem jedovatý, násilnický tělesnou silou; hněv jest jakoby jeho přirozeností, poněvadž jest pyšný, ctižádostivý, smyslný, poněvadž se cítí nešťastným a zahanbeným pro svůj pád - je „zatrpklý" - jak to říkáváme o někom, kdo trpěl nevinně.

Pán Ježíš jest tichého srdce: miluje každého, chce jeho dobro, pomýšlí, co by mu mohl udělati dobrého, nesoudí nikoho podle své spravedlnosti, dokud neodbila jeho poslední hodina, nýbrž jen podle svého milosrdenství. Jest milující matkou, jest milosrdným samaritánem, v jehož něžně milujícím srdci mají místo všichni, slabé dítě, hříšník i spravedlivý. Nehorší se ve svém srdci na ty, kteří jím pohrdají, jej urážejí, jemu zlo chtějí nebo zlo činí, nebo mu je chystají: zná je všecky a jen jich lituje, cítí jejich neštěstí: „A když spatřil město, zaplakal nad ním," (Lk 19,41)

Pán Ježíš byl tichý svou přirozeností - byl Beránek Boží; tichý proto, že měl ctnost tichosti, aby jí oslavoval svého Otce; tichý proto, že to žádal od něho úkol Otcem na něho vložený: tichost měla být totiž význačná vlastnost Spasitelova, aby jí přitahoval hříšníky, jim mysli dodával, je k sobě připoutával a v zákoně Božím upevňoval.

Ó jak potřebujeme této ctnosti my! Nemáme jí. Často naopak býváme plni podrážděnosti v myšlenkách i ve svých úsudcích. Soudíme věci a osoby často příliš jen ze svého stanoviska, a jak nám vyhovují nebo nevyhovují a zdrtit bychom chtěli ty, kteří nám odporují; měli bychom je však soudit jako P.Ježíš: - buď s jeho svatostí nebo s jeho milosrdenstvím: v obojím případě bychom jednali laskavě a v srdci bychom si zachovali pokoj: „V srdci pokorném ustavičný pokoj!"

Vidíme-li již napřed, že nám bude odporováno, co důvodů, co ospravedlnění, co energických odpovědí už si chystáme v mysli! - A jak je to vše daleko od mírnosti Beránkovy! Je to spíše sebeláska, která vidí jen vždy své zájmy a svou osobu! A máme-li nějakou úřední pravomoc, vidíme jen sebe, jen to, co jsou naši podřízení povinni, jen ctnosti, které by měli mít, jen jejich poslušnost až hrdinskou, jen naše právo poroučet, ano pokořovat, lámat odpor a stavět odstrašující příklady: ale všecko to nemá cenu jediného skutku mírnosti. Spasitel naproti tomu dí: „Kdo je mezi vámi větší, budiž jako menší, a kdo jest v čele, budiž jako služebník!" (Lk 22,26) My jsme a máme býti učedníky Mistra pokorného a tichého srdcem - služebníky služebníků Božích a ne generály v armádě.

Proč vystupujeme s takovou energií proti všemu, co se nám staví na odpor? Proč ten hněv (jistě ne svatý) proti zlým, nevěrcům a bezbožníkům? Je to bohužel, v podstatě ješitnost - ta nás vede: myslíme si, že dokazujeme svoji energii, a zatím je to jen netrpělivost a slabost. Pán Ježíš by spíše těchto lidí litoval, modlil by se za ně a snažil by se, aby ve svém jednání s nimi oslavil svého Otce tichostí a pokorou svou. - Kromě toho dává tento způsob energického a ostrého vystupování často i pohoršení. Ó Bože můj, učiň srdce mé podle Srdce svého!

Pán Ježíš je tichého ducha: ve všem vidí jen svého Otce, v lidech tvory Boží; jest jim otcem, který pláče nad syny zbloudilými a hledí je přivésti na dobrou cestu, obvazuje jejich rány, ať již si je utržili kdekoli a jakkoli, a touží jen dát jim život milosti. Jeho duch jest stále pln myšlenek otcovské lásky ke svým dětem a soucitu s jejich ubohým stavem. Na jejich dobro myslí, pro jejich dobro se lopotí a to vše dělá klidně a ne v hněvu ani v rozčílení a bez trestání. Tak litoval David Absolona, ač provinilého, a žádal, aby mu byl aspoň život zachován; tak lkala Maria, Matka bolestná, nad katy svého Syna a vyprošovala jim odpuštění. Pravá láska žije jenom v stálých myšlenkách na dobro, k němuž je třeba znovu napomáhat, a ne ze vzpomínek na zlo, jež je nutno trestat, ani na tresty za ně; nezapomíná u člověka nikdy na jeho nadpřirozený stav přítomný nebo budoucí, neodmýšlí si Boha od něho, takže nikdy nevidí v něm pouhého nepřítele - láska je tichá, je trpělivá.

A něco podobného jako v našem srdci děje se i v naší mysli a obrazotvornosti, které v nás někdy bouřívají, ano i meč do ruky tisknou, abychom jen ťali. Jediným vnitřním pohledem na Ježíše ihned zkrátka odrazíme tyto útoky a pokoj se zase uhostí v našem srdci.

3.

Pán Ježíš tichý srdcem i duchem je takovým i ve svém zevnějšku. Tichost Pána Ježíše jest líbeznou vůní, již vydechují jeho láska a svatost. Tato tichost a mírnost ovládá všecko tělo a jeho hnutí; v jeho pohybech není nic prudkého; umírněnost jeho myšlenek a citů zrcadlí se v nich; jeho chůze je klidná a ne kvapná, poněvadž všecky jeho pohyby řídí moudrost. Tělo, jeho držení i oděv, vše jeví spořádanost, pokoj a mír - a vše to ovládá tichá skromnost; ta jest tichostí těla i jeho ctí.

Hlava Spasitelova nese se skromně, ne hrdě, ne pyšně, ne pánovitě, nýbrž prostě, s pokornou hrdostí, která nemá v sobě ani přílišné poníženosti ani přílišné ostýchavosti.

Z jeho očí nesálá ani zlost ani hněv, nýbrž zírá z nich uctivost k vrchnosti, láska k Matce a k sv. Josefu v Nazaretě, dobrota k učedníkům, něžný soucit k hříšníkům a odpouštějící milosrdenství k nepřátelům.

Jeho ústa jsou velebným trůnem tichosti a mírnosti: skromně a s milou vážností otvírají se k mluvě. Spasitel mluví málo; z úst jeho nevychází ani jediné slovo šprýmovné, posměšné nebo zvědavé: jeho slova právě tak jako jeho myšlenky jsou zralým plodem jeho moudrosti; jsou prostinká, vždy případná a srozumitelná jeho posluchačům, nejčastěji to obecnému, chudému lidu.

Ve svých řečech varuje se všech urážlivých osobních narážek, napadá jen nepravost školy (farizejské) a třídy, kasty; odsuzuje špatné příklady a pohoršení, ale neodhaluje tajných hříchů ani vad.

Nevyhýbá se těm, kdož ho nenávidí. Neopomíjí ani jedné povinnosti ani jednoho slova sv. pravdy jen z obavy, aby nenarazil na odpor anebo zase aby se někomu zalíbil. Předčasně ani nic nikomu nevytýká ani o sobě nic nepředpovídá dříve, než kdy stanovil jeho Otec; žije a stýká se s těmi, o nichž ví, že ho jednou opustí, s toutéž prostotou a mírností jako s jinými, věrnými; a že nepřišel ještě čas, aby mohl mluvit, neprojevuje z budoucnosti nic, tak jakoby ji neznal.

Měl úžasnou trpělivost s davy lidu, které se „na něho tlačili" (Mr 5,31); zachovával podmanivý klid uprostřed hrubého a pozemsky smýšlejícího lidu s jeho bouřlivými snahami, tužbami a požadavky. - Ještě podivuhodnější jest tichost, mírnost, dobrota, již osvědčuje Pán Ježíš v soužití se svými málo jemnými, nevzdělanými, nedůtklivými a sobeckými učedníky, kteří si ješitně na tom zakládali, že ho mají mistrem. Prokazuje všem stejnou lásku - nedává nikomu přednost aniž dopřává komu zvláštní důvěrnosti - je všecek dobrota, mírnost, láska!

Jak musíme sami sebe odsoudit, srovnáváme-li život svůj s životem Pána Ježíše! Naše samoláska jest břitká jako meč proti jistým osobám, jejichž život a povaha naši pýchu zraňují. A naše netrpělivost vůči nim, naše výčitky, ostrosti v jednání, to vše pochází hlavně z pohodlné samolásky, která se chce co nejrychleji zbaviti nebo zprostit nějaké překážky, oběti, povinnosti, a proto od nich utíká anebo je hledí s netrpělivým urychlením skoncovati. Jak je to směšné, dětinské anebo hloupé! Doufejme; že náš dobrý Mistr bude míti s tím slitování.

Ale sluší poznamenati, že tichost a mírnost vůči vznešeným a těm, s nimiž styk živí naši ješitnost, může býti a také často jest slabostí, lichocením, ano zbabělostí; a zase naopak přísnost k slabým ukrutností; a pokoření bývá často skrytou pomstou. Ó Bože můj . . . 

4.

Vrcholem tichosti Pána Ježíše jest jeho mlčení. Přišel na svět, aby mu dal nový život, a On pro veřejnost zachovává mlčení třicet let! A přec co nepravostí čekalo ve světě na nápravu; co duší zbloudilých v něm; co nedostatků a vad v bohoslužbě, na sluzích starozákonní svatyně, co na vůdcích národa! A Pán Ježíš nekárá nikoho; spokojuje se tím, že se modlí, koná pokání, neustupuje zlu a prosí pro ně u Boha za odpuštění, Co krásných věcí by byl mohl Pán Ježíš za těch třicet let říci k poučení a k útěše! Neřekl je - naopak poslouchal starší lidu, býval jako prostý izraelita z nejnižších vrstev národa na výkladech, které v synagogách podávali zákoníci a učitelé zákona; byl by býval mohl leccos kárati a napravovati, ale neučinil tak - „nepřišla ještě hodina jeho." - Nestvořená Moudrost Syn Boží, zvaný v Písmě „Slovo Boží", Bůh, jenž stvořil slovo lidské a ad něhož pochází všecka pravda mlčí a ctí Otce svého tímto tichým a pokorným mlčením. To nám hlásá výmluvně: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem."

Jak nás toto mlčení Páně odsuzuje! Mluvíváme jako bez rozumu, tvrdíme, co ani nevíme, rozhodujeme temné záhady, prohlašujeme je za jasné a vnucujeme své názory! Jak často vyjevujeme, co bychom neměli; a co zatajiti velí praobyčejná pokora. Proto s námi Pán Ježíš jedná, jako se chováme k mluvkovi: nechá nás mluviti samotné a k našemu zahanbení: nepomáhá nám a jeho milost nezúrodňuje našich slov.

Mlčící tichost Ježíšova jest trpělivá: vyposlechne každého až do konce, nepřerušuje nikdy nikoho, ač již napřed zcela dobře ví, co mu kdo chce říci; odpovídá každému přímo sám; kárá, napravuje dobrotivě ale nepokořuje a neuráží nikoho, tak jak by to asi dělal nejlepší učitel se svým žáčkem. - Poslouchá i řeči nemilé, k věci, o níž jde, se nehodící a vždy nalézá příležitost, aby mohl poučiti a něco dobrého prokázati. Jak jinak si počínáme my! Nedovedeme sečkati odpovědi na věci nám již napřed známé, nudíme se naslouchat něčemu, co nás zdržuje nebo naše plány kříží: Dáváme to znát ve své tváři i ve svém chování. To však není duch Pána Ježíše – a není to ani důstojné člověka dobře vychovaného, na příklad slušného a rozumného pohana. Je celá řada případů v našem denním životě, ve kterých se trpělivost, tichost a pokorné mlčení stávají pro tuto chvíli na výsost potřebnými a mají býti před Bohem jediným užitkem z času domněle ztraceného. - V takovou chvíli upozorňuje nás jeho dobré vnuknutí - nuž poslechněme jeho hlasu a podrobme se mu prostě a věrně.

A co říci o tichosti Ježíšově mlčící v utrpení? Pán Ježíš mlčí obyčejně před nevěřícími posluchači, mlčí vůči srdci Jidášovu, jedinečně nevděčnému, jehož zrádné úmysly a hanebné pletichy úplně znal. Pán Ježíš se dovede přemoci, zůstává klidný a stejně laskavý jako k ostatním, jakoby o ničem nevěděl, a jedná s nimi obvykle: má v úctě tajemný soud, jejž i Otec v tajemnosti zachovává.

Ó jaká je to výtka našemu opovážlivému posuzování, podezřívání a skryté antipathii! Pánu Ježíši jest zákon lásky a povinnosti k bližnímu vyšší nežli vědomost, kterou proniká i tajemství srdce, poněvadž je to prostě řád prozřetelnosti Boží.

Pán Ježíš vyznává zcela prostě před soudci, že jest vpravdě od Boha poslán a že jest skutečně Bůh; vyznává, že jest Syn Boží před velekněžími, a že jest králem před římským vladařem. Mlčí před zvědavým a necudným Herodem; odsouzen mlčí při svatokrádežné kratochvíli, kterou na posměch provádí celá rota vojáků; bez nářku a stěžování přijímá rány bičování a potupu: Ejhle, člověk! Neodvolává se z nespravedlivého rozsudku, bere svůj kříž s láskou a stoupá na Kalvárii zahrnován zlořečením, ústrky a potupami všeho lidu; a když kati dokončili své dílo, otvírá ústa svá a modlí se: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Ó jak by mohlo zůstati při tom srdce naše nezkrušeno lítostí a nedojato láskou?

Co říci konečně o tichosti Pána Ježíše ve Svátosti Oltářní ? Jak vylíčiti jeho dobrotu, s jakou kde koho přijímá - jeho přívětivost, s jakou se přístupným činí všem, maličkým i neučeným - jeho trpělivost, s jakou každého vyslechne a vše, co mu kdo říká, i výčet všech našich běd - dobrotu, s jakou se ve sv. přijímání dává každému podle stavu jeho duše a s jakou přichází radostně ke všem nám, jen když v duši naší nachází život posvěcující milosti, trochu pobožnosti, nějaký dobrý úmysl nebo konečně aspoň trochu uctivosti - a dává každému milost v míře, v jaké je schopen ji přijmouti, zanechávaje v jeho duši pokoj a lásku jako poplatek za vstup?! A jak trpělivá a jak milosrdná jest jeho mírnost k těm, kteří ho zde zapomínají! Čeká na ně! Ano i za ty, kteří jím pohrdají a jej urážejí, se modlí, nebrání se, nehrozí; netrestá okamžitě ani těch, kteří se na něm dopouštějí svatokrádeží, ale hledí je přivésti svou tichostí a dobrotou k pokání. V Nejsvětější Svátosti dostupuje tichost Ježíše Krista svého vrcholu.

5.

Jak nabudeme tichosti Pána Ježíše? Je lehko nahlédnout, že nějaká ctnost a zvláště tichost jest dobrá, krásná a nutná. Ale zastaviti se v tomto poznání a nejíti dále, bylo by totéž, jako když by nemocný, jenž ví o léku a má jej na dosah ruky, přece by po něm nesáhl; anebo jako když by si cestující pohodlně sedl a spokojil se pozorováním cesty, kterou má ještě vykonat.

Nejlepším prostředkem k nabytí tichosti Srdce Ježíšova jest láska k Pánu Ježíši: neboť snahou lásky jest spodobnit život těch, kteří se milují. A láska to dělá trojím způsobem.

Především hledí zničiti v nás jiskřící ohnisko hněvu, netrpělivosti a prudkosti neustálým bojem proti naší samolásce, která záleží v trojí zlé žádostivosti; neboť proč se rozčilujeme? Protože se něco naší smyslnosti, pýše a ctižádosti příčí: potírati tyto tři zlé náklonnosti jest tolik, jako napadati protivníka tichosti.

Dále je třeba snažit se o to, aby nám bylo milejší vždy to, co v tom onom okamžiku od nás žádá svým řízením nebo dopuštěním Bůh, nežli to, čím se právě v tu chvíli zabýváme: neboť rozčilujeme se obyčejně, protože jsme vyrušováni z díla, které máme radši nežli to, které nám nabízí Bůh. Nuž zanechme vždy všeho z poslušnosti k Bohu a jeho sv. vůli; to co on nám posílá, je vždy lepší a jemu milejší! Zaměniti takto ono dvojí dílo dovede jen láska k přesvaté vůli Boží, jak nám ji právě přítomný okamžik sebou přináší, a která střídá a mění jak své milosti tak naše zaměstnání, aby z toho vzešla Bohu větší sláva a nám větší prospěch. Dovedeme-li to, jsme pak jako sluha, který opouští praobyčejného pána a jde posluhovat přímo samému vladaři. Jak povzbuzující je tato myšlenka a dosti mocná, aby nás udržovala uprostřed střídavých změn života a povolání v tichosti a klidu!

Ale nejlepším prostředkem jest mít neustále na očích příklad Pána Ježíše, pamatovat, že si tichosti naší přeje a že mu jí děláme radost. Tento prostředek jest všecek krásný, světlý, z lásky, - Abychom mohli být tiší a mírní, vzhlížejme k Nejsv. Svátosti, požívejme nebeskou manu všechnu líbeznost v sobě mající, abychom i my měli v sobě hojně laskavosti a tichosti: zásobujme se ve sv. přijímání tichostí na celý den - však jí tolik potřebujeme! Cílem duše, jež chce žíti duchem Pána Ježíše jest právě toto: míti srdce tiché jako On a to z lásky k němu!

Ó buď tedy tichá, duše má, a mírná k bližnímu, který je tu snad, aby byl zkouškou tvé mírnosti; buď tichá a mírná k němu, jako Bůh, jako Pán Ježíš, jako blahoslavená Panna jsou mírni k tobě. Nakládej s ním mírně, aby tak naložil tvůj soudce s tebou. A vzpomínáš-li na své hříchy a na to, cos zasloužila a co zasluhuješ - a vidíš-li na druhé straně, s jakou dobrotou, tichostí a trpělivostí jedná Bůh s tebou, měla by ses, ubohá duše moje přímo rozplývati tichostí a pokorou k bližnímu.

    obsah   home

 

 

PÁN JEŽÍŠ - VZOR CHUDOBY

Beati pauperes spiritu.
Blahoslavení chudí duchem. (Mt 5, 3)

1.

Duchem, ctností a životem Pána Ježíše jest duch, ctnost a život chudoby, a to chudoby naprosté a ustavičné. Syn Boží zasnubuje si ji v Betlémě, když se stává člověkem a začíná tím, co má chudoba obzvláště pokořujícího - totiž přebýváním v stáji; co má zvlášť drsného, to jsou jesle, sláma, zima, noc; rodí se daleko od lidských příbytků. Aby byla jeho chudoba ještě větší přichází na svět, když jeho matka je na cestě, a musí vidět, že ho nechtějí přijmout na nocleh pro chudobu jeho rodičů. Do Egypta, ciziny židům nepřátelské, ubírá se pak trávit část svého dětství, aby tam jeho rodiče byli co možno úplně chudí a opuštění. V chudobě tráví potom třicet let v Nazaretě; chudý je jeho příbytek, jak nás stačí přesvědčit jediný pohled na domek loretský; chudičké je jeho zařízení - několik nejnutnějších kusů nábytku a to nejprostšího, jaký mívají chudí - stačí se zase jen podívat na nádobí Panny Marie, jak je vidět v Loretě - chudičký jest jeho šat, sukně z hrubé vlny, plénky z hrubého plátna, chudičká jest jeho strava z výdělku chudého tesaře, jenž stačí jen na nejnutnější potřeby.

Pán Ježíš vystupuje tak, aby bylo vidět, že je chudý: považuje se za posledního, volívá si poslední místo, prokazuje vážnost a čest každému jako dělávají chudí, mlčky a pokorně poslouchá poučení v synagoze a nestaví nikdy na odiv svoji moudrost a své úžasné vědomosti, nýbrž vede všední obyčejný život jako lidé jeho stavu; život ten nese na sobě pečeť chudoby a plyne nevšímán zapomínán jako On sám. Ve všem co dělá a co si opatřuje, vyhledává a volí to, co víc souhlasí s chudobou: ponechává si šat dělnický i způsoby života chudého, modlí se kleče na holé zemi, jí ječný chléb, žije z almužen, cestuje jako chudí a zakouší jako oni hlad a žízeň, aniž by je mohl po libosti ukojit; jeho chudoba ho dělala v očích velkých a bohatých tohoto světa opovrženým; nicméně jim právě nerozpakuje se říci: „Běda vám, boháči!" Za učedníky volí si muže chudé jako je sám a přikazuje jim nemít dvě sukně, přílišných zásob, ani peněz ani holi k sebeobraně. Umírá opuštěn a oloupen i o svůj chudý šat; zahalují jeho tělo do darovaných hrobových pláten a ukládají je v hrob nabídnutý láskou. I po svém zmrtvýchvstání zjevuje se apoštolům v dřívějším chudinkém zevnějšku.

Konečně v Nejsv. Svátosti vede ho láska k chudobě k tomu, že tu zastírá slávu svého božství i jas oslaveného svého člověčenství; zbavuje se tu veškeré své volnosti a zevní možnosti pohybu i všeho majetku, aby byl ještě chudší a neměl už vůbec nic; jest v Nejsv. Svátosti zahalen a skryt svátostnými způsobami jako byl utajen v životě blahoslavené své Matky, čekaje od lidí všeho, čeho potřebuje k této Svátosti a k bohoslužbě: tak veliká jest ona chudoba, kterou si zamiloval a ji za neodlučnou družku svoji vyvolil.

2.

Proč zvolil Pán Ježíš stav chudoby? Především proto, že jsa též synem Adamovým vzal na sebe stav naší nynější přirozenosti z ráje vyhnané, zbavené všech práv na tvorstvo; dále aby svou chudobou posvětil všecky skutky chudoby, jež se kdy v jeho Církvi stanou. Stal se chudým, aby nás svým bohatstvím nebeským obohatil: ukazuje nám, jak málo cení statků pozemských, aby nás tím spíše od nich odpoutal. Byl chudým, aby. se nám naše chudoba, která je nám uložena na pokání a dostiučinění, stala čestnou ano toužebnou a milou v Něm a s ním. Také aby nám svou lásku ukázal a dokázal. A konečně zůstává chudý ve Svátosti, třeba že jest nyní v stavu oslaveném, aby byl stále naším životním a viditelným vzorem, tak aby chudoba, ač sama v sobě není nám milá, poněvadž je částečně trestem a ztrátou, přec se nám stala vznešenou a krásnou v Ježíši Kristu, jenž ji povýšil za formu svého života, za základ evangelia, za první z osmera blahoslavenství a za svůj božský odkaz.

Chudoba je posvěcena Pánem Ježíšem, poněvadž byla jeho význačnou ctností; chudoba dává Bohu náhradu za čest, kterou mu hřích dědičný a naše hříchy osobní uloupily; vede ke kajícnosti, a to odříkáním, jehož vyžaduje; skýtá tolik příležitosti k trpělivosti, ctnosti nám tak potřebné, která korunuje naše dílo a dělá je, dokonalým; živí pokoru a to různým tím ponížením, které jest s chudobou spojeno; předpokládá též velikou tichost a neobyčejně silný charakter, zvláště trpí-li dlouho - a to bývá obyčejně jejím údělem: trpět bez útěchy a bez vlídné pomoci. Musí být tichá a mírná, neboť hrubému chuďasu nikdo by nic nedal; uctivá ke všem, od nichž pomoci očekává; vděčná, neboť vděčností získává, a zbožná, neboť modlitba je jejím životem.

Chudoba oslavuje Boha. Jest spokojena se svým stavem, poněvadž ji Bůh do něho postavil, a všeho, co tento stav sebou přináší, dovede použíti k oslavě Boží; děkuje mu za štěstí jako za zkoušky, klaní se mu ve všem, miluje ho více nežli jiné stavy; jeho vůle jest jejím bohatstvím; jeho otcovské prozřetelné péči se odevzdává vždycky ať již se jeví jako milosrdenství nebo jako dobrota nebo jalo spravedlnost.

„Slož svou starost na Hospodina, on bude o tebe pečovat." (Ž 54, 23)

Jest tedy krásná chudoba, ona nás učí Boha milovat nade všecko; ano jest překrásná křesťanská chudoba, avšak je krásnější chudoba řeholní, která oslavuje Boha tím, že mu dává všecko a že se jeho dobrotě ve všem svěřuje. Požitek zkazil člověka, chudoba jej pozvedá a činí šťastným. Avšak což teprve jest podivuhodná chudoba Pána Ježíše v Nejsv. Svátosti, v níž se zříká veškeré své slávy, všech přirozených výhod a veškeré své svobody. Je zde z lásky k člověku, a k jeho libosti - a to je pravá láska.

Tož všichni, kdo se chtějí stát svatými, musí být chudými aspoň srdcem, a chce-li se kdo stát velkým světcem, musí býti chudý srdcem i skutkem; křesťanská dokonalost a svatost má raději vždy méně nežli více, ráda se omezuje v požitcích oblibujíc si život co možno prostinký, hledí se ochuzovat z lásky k Pánu Ježíši a mít Ježíše chudého svým vzorem, jeho  chudobu zákonem svého života vnějšího i vnitřního a zpodobením života Ježíšova v nás.

 

3.

 Pozorujme ještě duchovní chudobu Ježíše Krista, která je korunou a duší jeho svaté chudoby.

Víme málo, měli bychom tedy mlčet - Pán Ježíš však věděl všecko, poněvadž jest Moudrost Otcova, jeho Slovo - a přece setrvává v mlčení většinu svého života, jakoby nevěděl nic! Ó jak těžko je nám být takto chudými - my naopak jsme plni duchovní pýchy!

Pán Ježíš měl všecky ctnosti v největším stupni - ale říkal, že ze sebe nemá nic.

Ale v nás skutečně není nic dobrého, co by bylo z nás: k Bohu jsme tak bez lásky, chladni jako kámen, neumělí jako soumar; srdce naše nemá, co Bohu říci a plodí jen bodláčí a trní - nač tedy být pyšným? Jak je ubohá půda, která plodí jen býlí!

Pán Ježíš mohl vše - a přec očekával pomoc ke všemu od svého Otce. My naproti tomu nemůžeme nic dobrého - a naše chudoba je v tomto bodě ještě ubožejší, neboť my jsme udělali mnoho zlého, málo dobrého a to málo ještě nedokonale.

Tak veliká jest naše chudoba vnitřní ! I musíme z ní udělati ctnost. Proto musíme i tímto stavem chudoby ubírat se k Pánu Ježíši, to je, pokořovat se v srdci a vést si jako dítě, které, ač je slabé, nevědomé, neobratné a nešikovné ke všemu, je přec uvnitř zcela klidné a - je-li u matky - i zcela šťastné; matka je mu vším: tak kéž jest Pán Ježíš se svou mocí a ctností všecko naše bohatství! Chuďas obyčejně nemá ani peněz ani učenosti ani moci, ale přesto žije obyčejně spokojeně - ano má i ten chatrný svůj oděv rád, vždyť mu svou výmluvností získává dobrodince; a má-li rány i ty ukazuje bez ostychu, pomáhají mu k almužně, Avšak není-liž Pán Ježíš lepší a něžnější nežli matka? Nepečuje snad o nás a není naším světlem, není nám vším? Nuž služme mu v duchu chudoby a v pravé pokoře srdce a nehledejme pomoci a ochrany u světa: Pán Ježíš jí nemá a chuďas také ne. Kdo by nežasl nad zevní i vnitřní chudobou Pána Ježíše, Panny Marie a sv. Josefa?

Chudák nemá nic, nevládne ničím, nemůže nic sám ze sebe, nemůže také nic pro jiné jinak by zbohatl, neboť dary ducha jsou cennější nežli síly těla a dávat rady jest vzácnější nežli dávat peníze. Vnitřní chudoba takto pochopená jest lékem na trojí naši zlou žádostivost: potírá naši ješitnost a pýchu a chtivost vědění a smyslnost ducha. Hleď se přesvědčit, že jsi chudý duchem, srdcem, energií, vytrvalostí, silou a staneš se prostě chudým, chudobu si zvolíš za svůj stav, ve všem budeš chtít záviset na Bohu, na jeho světle bude viset tvůj duch, na jeho milosti tvá vůle, tvé srdce na jeho lásce a na jeho kříži tvé tělo.

Má-li však nám být milou tato chudoba, musíme ji vidět a zamilovat si ji na Pánu Ježíši, jenž jest tak - ale tak chudý v Nejsv. Svátosti a neustále nám opakuje: „Beze mne nemůžete nic" - beze mne nemáte nic; já sám jediný jsem vaším bohatstvím, tož nehledejte jiného ani v sobě ani mimo sebe.

4.

Odkud pocházejí naše hříchy proti chudobě, jsme-li k ní zavázáni stavem řeholním a naše nechuť k ní, máme-li ji míti aspoň v srdci, pokud jsme světskými lidmi?

Především z ješitnosti: chceme míti k své potřebě jen krásných věcí; proto si hledíme opatřiti vždy to, co je lepší, jemnější, skvělejší pod záminkou, že je to trvalejší apod. Ale lépe by bylo poradit se s Pánem Ježíšem a s duchem chudoby a jediný skutek této ctnosti byl by nám více ku prospěchu nežli všecka tato předstíraná šetrnost.

Také naše smyslnost a přehnaná péče o tělo vede k věcem proti chudobě: co tu prostředků a opatření při sebe menší nevolnosti! Věru naše přirozenost ve mnohých z nás se hrozí chudoby více nežli pokory, nebo skromnosti, nebo kterékoli jiné obtížné ctnosti. Chceme-li se jí tedy podobati Pánu Ježíši, musíme s ní začít rozhodně a odhodlaně. Hleďme k tomu, abychom se každý podle svých poměrů v něčem omezovali a spokojovali se i s něčím méně krásným a s menším nadbytkem; kéž vše, co bereme nebo dostáváme, je ke cti svaté chudoby Ježíše Krista, našeho Mistra.

    obsah   home

 

VÁNOCE A NEJSV. SVÁTOST

Hodie parvulus natus est nobis.
Dnes se nám narodilo dítě. (Iz 9,6)

Jak milé jsou svátky narození Páně! S radostí těšíme se vždy na ně. Narození Krista Pána ožívá znovu v našem srdci a Nejsv. Svátost je jeho pokračováním. Spojitost Betléma s večeřadlem nelze odstranit, doplňují se navzájem. Všimněme si jí dnes.

1.

Nejsvětější Svátost byla v Betlémě zaseta. Či není tato Svátost „obilím vyvolených", chlebem živým? Nuž a obilí se seje; musí zapadnout do země, klíčí, zraje až do žní, potom se mele, aby z něho byl chléb. Syn Boží rodě se dnešního dne na slámě v chlévě, připravoval již Nejsv. Svátost, na kterouž myslil při všech tajemstvích svého života jakožto na jejich dovršení. Přišel, aby se s lidstvem spojil: naváže s ním spojení milosti, dobrého příkladu a zásluh, ale teprve v Nejsv. Svátosti dovrší spojení nejdokonalejší, jehož vůbec člověk je schopen zde na světě. Nesmíme pouštěti se zřetele tuto božskou myšlenku, tento cíl, jenž si Pán Ježíš stanovil, chceme-li rozuměti jeho božskému plánu: spojení milosti uskutečněné jeho životem a smrtí; druhé spojení - spojení jeho s námi v Nejsv. Svátosti a třetí - spojení ve věčné slávě, jež připravují obě dvě předcházející. Nuž - a jako cestovatel neztrácí nikdy s očí svého cíle, nýbrž naopak všemi kroky míří k němu, tak připravoval i Pán Ježíš Nejsv. Svátost tajuplně po celý svůj život a stále ji stavěl víc a víc v popředí.

Nejsv. Svátost - toto zrno rajské jakoby zaseto vzchází v Betlémě, v domě chleba - hle zde spočívá na slámě; tato sláma jest pošlapána, polámána; je to ubohá lidská přirozenost; ta je sama v sobě neplodná, ale Pán Ježíš ji v sobě napraví, plodnou učiní: „Zrno pšeničné, padne-li do země, přináší užitku mnoho"(Jan 12,24) - hle, zde padá, zde se zasévá to božské sémě. Vlastními jeho slzami bude zaléváno a vzejde a bude krásné. Betlém leží na svahu směrem k Jeruzalému. Až tento božský klas dozraje, skloní  se k zemi na Kalvárii,, kde bude jako rozemlet a kde bude na palčivém ohni muk upraven na chléb živý. Králové budou přicházet, aby okoušeli jeho líbeznost:

„Aserův chléb bude tučný, pamlsky bude dodávat králům" (Gn 49,28).

Bude se hodit k svatební ostině Beránkově s královskými dušemi lidskými, jak dí Církev sv. o svatých třech králích: „Pospíchají Mudrci ke královským hodům svatebním." Mudrci byli obrazem duší královských, duší jež se dovedou ovládat a požívají ho ve Svátosti.

Spojitost betlémského narození Páně s Nejsv. Svátostí jakožto svátostí jeví se na ní též, hledíme-li na ni jako na oběť.

V Betlémě se rodí vskutku maličký beránek: Pán Ježíš - Beránek v stáji, a nezná jako on jenom svoji Matku. A hned se podává v oběť; jeho první slova jsou: „Obětí (krvavých) ani darů jsi nechtěl, ale tělo připravil jsi mi" (Žid. 10,5) - Otče;.jenž nemáš už zalíbení v obětech starozákonních. Tys mi dal tělo - nuž hle - toto tělo podávám ti za obětní dar. Tento malý Beránek vyroste pod péčí své Matky, která se po čtyřiceti dnech dovídá o tajemném jeho sebeobětování. Vyživí ho svým čistým, panenským mlékem a dochová ho až ke dni oběti. Tato význačná vlastnost - že je totiž obětí, bude na něm tak patrná, že svatý Jan Křtitel hned, jak ho poprvé spatří vstupovat do veřejného života, ukáže na něho slovem: „Beránek" : Hle Beránek Boží, jenž snímá hříchy světa."  (Jan 1,29)

Oběť počatá v Betlémě dokonává se ve mši svaté.: Ó jak dojemná jest půlnoční mše svatá o vánocích pro celý křesťanský svět! Dlouho napřed už se na ni těšíme a s radostí ji zdravíme, když se zas vrací. A co dodává našim vánocům kouzla, .radosti tryskající z našich koled a zanícené slasti v srdcích, ne-li to, že se Pán Ježíš skutečně a v pravdě znova rodí na našich oltářích, ačkoli ovšem v jiné podobě? Nenesou se snad naše zpěvy a naše pocta přímo k jeho osobě? Předmět naší oslavy i lásky je tu před námi vpravdě přítomen -- my tu přicházíme skutečně do Betléma a nacházíme v něm nejen pouhé vzpomínání, nejen pouhý obraz, nýbrž samotné Božské Dítko.

A vizme dále ještě, že Nejsvětější Svátost se v Betlémě počíná: už tam je „Emanuel", jenž přišel, aby zůstával mezi svým lidem: to počíná dnešním dnem onen pobyt mezi námi, jejž Nejsv. Svátost prodlouží až do skončení světa. Tam Slovo tělem učiněno jest - zde chlebem, aby nám pod jeho způsobou dal své tělo za pokrm a my je mohli požívat bez nechuti.

Tam - v Betlémě - počíná již konat ctnosti svého budoucího stavu svátostného. Skrývá tam své božství, aby sblížil přátelsky člověka s Bohem; zahaluje svou nebeskou slávu a velebnost, aby postupně pak jednou zahalil i své člověčenství; váže svou všemohoucnost slabostí dětského tělíčka, později ji spoutá svátostnými způsobami; je chudý, nemá majetku, On, tvůrce a svrchovaný pán vesmíru - stáj není jeho, je mu propůjčena almužnou, žije se svou Matkou z darů, jež mu přinesli pastýři a mudrci: později ve Svátosti Oltářní bude se dožadovat od lidí, aby mu dali přístřeší pro ni, chléb a víno k ní a roucha pro kněze a ozdoby pro oltář. Betlém nám takto skutečně zvěstuje Nejsv. Svátost.

V Betlémě nalézáme i počátek úcty Nejsv. Svátosti a to její hlavní úkon, totiž adoraci. Maria Panna a sv. Josef jsou první adorátoři Vtěleného Boha, klanějí se mu v pevné a silné víře: „Blahoslavená jsi, Maria, žes uvěřila" (Luk 1,45) S Marií Pannou a se sv. Josefem klanějí se dále pastýři a mudrci. Maria Panna věnuje se zcela službě svému Synu s plnou pozorností, předstihuje takřka každé jeho přání. Pastýři obětují mu své dárky prostinké, venkovské; Mudrci vzácné. U Nejsv. Svátosti budou se též setkávati lidé všech stavů bude středem katolického světa. A bude se jí vzdávat dvojí klanění, klanění vnitřní, vírou a láskou - a vnější, velkomyslnými dary, chrámy, a trůny k výstavě Boha Svátostného.

2.

Narození Páně přivádí mi ještě jinou myšlenku na mysl: andělé zvěstují Spasitele pastýřům těmito slovy: „Narodil se vám dnes Spasitel" (Lk 2,11) Co znamenají ta slova? Nový svět se počíná: co zavinil Adam má být právě napraveno a nahrazeno božskou nápravou. Jsou totiž dva Adamové a každý z nich je otcem velkých davů. První Adam, pozemský; otec světa pokaženého - „ze země pozemský" a druhý Adam, otec světa obrozeného, „z nebe nebeský." - A tento druhý právě přichází napravit, co první pokazil. Avšak vizte, že tato náprava dokonává se úplně teprve Nejsv. Svátostí.

Hlavní vina hříchu Adamova jakož i nejtěžší útok pokušení ďáblova jsou obsaženy v slově: „Budete jako bohové" (1 Mojž 3,5) v pýše, která se Adama zmocnila: „Budete podobni Bohu" - běda! Místo toho stali se podobni nerozumným zvířatům. Avšak Pán Ježíš přichází a bere slib ďáblův za svůj a opakuje nám jej - ale také jej plní. Satan uvízne ve své vlastní léčce. Neboť my se vskutku staneme podobni Bohu požíváním jeho těla a krve.

Nezemřete. I nesmrtelnost zaručuje nám sv. přijímání: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední" (Jan 6,55).  Pán Ježíš slibuje nám život věčný. Časný sice ztrácíme, avšak ten ani nezaslouží jména „život", vždyť je jen přípravou na život pravý, věčný.

Budete podobni Bohu. - Spojením s někým vyšším, vznešenějším povznášíme se též do vyššího stavu: zasnoubí-li si král prostou dívku z lidu, stane se královnou. Nuž a Pán Ježíš podávaje se nám ve sv. přijímání dělá nás účastny svého božství, my se stáváme jeho tělem a krví a dostáváme účast na nebeském a přesvatém království svého Boha, Tvůrce. Osobním spojením dvojí přirozenosti, lidské a božské, v Pánu Ježíši stala se lidská přirozenost součástí božské osoby: tak povyšuje sv. přijímání i nás k spojení s Božskou osobou P. Ježíše a činí nás účastny přirozenosti Boží. Je-li to, co jíme svou přirozeností nižší než je naše přirozenost, měníme to požíváním v sebe; ale Pána Ježíše nemůžeme v sebe měnit - naopak On nás mění v sebe tím, že z nás dělá své údy; a v nebi budeme mít tím více slávy, čím více jsme se snažili častým sv. přijímáním proměňovat se v Ježíše Krista.

Konečně řekl ďábel prvním rodičům i toto: „Budete jako bohové, poznávajíce dobré i zlé." - Zlé ano, dobré však ne vždy. Kde nabýváme poznání dobra, ne-li ve svatém přijímání? Poslyšme, co řekl Pán Ježíš apoštolům po sv. přijímání: „Již vás nenazývám služebníky, neboť služebník neví, co činí jeho pán, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil všecko, co jsem slyšel od Otce." (Jan 15,15) V Nejsv. Svátosti dostává se nám poučení přímo od Boha, jenž se sám v ní stal naším bezprostředním učitelem. - "A budou všichni poučováni od Boha" (Jan 6,45). On, Moudrost nestvořená, nekonečná - ó jistě že budeme vědět všecko.

Takhle dovršuje Nejsv: Svátost dílo obnovy začaté v jeslích. Radujme se v tento krásný den, kdy vzchází slunce Nejsv. Svátosti, a děkujme stejně nerozdílně za jesle jako za oltář, za Slovo učiněné tělem jako za Bohočlověka učiněného v Nejsv. Svátosti chlebem.

    obsah   home

 

PŘÁNÍ PÁNU JEŽÍŠI SVÁTOSTNÉMU

Adveniat regnum tuum.
Přijď království tvé! (Lk 11,2)

1.

V první den nového roku musíme Pánu Ježíši přát: „Přijď království tvé!" - aby přišlo, aby rostlo, aby se zvelebovalo, zdokonalovalo: aby byl poznáván a milován tam, kde ho neznají a nemilují; aby si všichni vždy více a lépe přivlastňovali dílo jeho vtělení a vykoupení. A kde je Pán dosti poznán a milován? Ach, jak je malé království Krista Ježíše! Tolik práv jeho i jeho Církve vzali a oklestili za posledních tři - čtyři sta let! Pronásledují ho; odcizují mu chrámy i národy. Ó co sutin!

A co je národů, kteří nepoznali víru! Jak se Pán Ježíš dostane k nim, aby mezi nimi založil své království? Jeden světec by stačil! Přejme tedy Pánu Ježíši dobrých kněží, opravdových apoštolů. Za to bychom se měli stále modlit! Tito ubozí nevěřící neznají ani svého nebeského Otce, ani svou dobrou Matku, ani svého Vykupitele Ježíše Krista - nuže neponechávejme jich v tomto jejich smutném stavu vždyť by to bylo bezcitností! Spíše hleďme svojí modlitbou napomáhat rozšíření a rozkvětu království Božího: aby pohané k víře a k poznání svého Spasitele přišli; aby se jinověrci a rozkolníci vrátili do ovčince a pod berlu Dobrého Pastýře.

A jak je to s královstvím Krista Ježíše mezi námi, katolíky? Prosme neustále za obrácení špatných katolíků, kteří ani víry nemají. Prosme, aby ti, kteří ji mají, si ji zachovali. Rodiče, proste, aby ji zachovali všichni z vaší rodiny: dokud jen si udrží aspoň toto poslední pojítko s Pánem Ježíšem, je vždycky naděje na jejich záchranu: Dokud Jidáš zůstával u Spasitele, měl po ruce příležitost i možnost se zachránit: jediné slovo by bylo stačilo. Ale jakmile jej opustil - konec - řítil se až na dno propasti. - Prosme za zachování víry v Ježíše Krista vůbec! - Často slýcháme: „Lepší dobrý jinověrec, než špatný katolík", ale to není správné. Tvrdí se tím vlastně, že možné dojít spásy bez pravé víry - což není pravda.

(II. Vatikánský koncil změnil tuto starou nauku a jako hlavní princip rozhodující o spáse postavil svědomí člověka. Spasen tedy může být každý, kdo naslouchá svému svědomí, ačkoli - nevlastní vinnou - nepatří do katolické církve. Otec Eymard se zde nutně drží ještě staré nauky: "Extra ecclesiam non est salus." Pozn.mch)

Nikoli! Špatný katolík je přece jen synem sice marnotratným - ale ačkoli je hříšný, má přece nárok na milosrdenství a ač je špatným katolíkem, je svou vírou Bohu přece blíž než jinověrec; je stále ještě v otcovském domě, kdežto jinověrec již ne - a jak je nesnadné do něho se vrátit! A chceme-li se zasadit o zachování víry, mluvme jako křesťané mluvou víry - a ne mluvou světa! Hříšnou lhostejností svojí dopustili jsme, že svět Krista Ježíše vypustil - ano vypudil - ze zvyků, ze zákonů, ano i z pozdravů a ve společnosti trochu smíšené sotva si troufáme pronésti jméno Krista Pána. Ba i mezi věřícími katolíky hnedle by bylo nevhodným mluvit o Pánu Ježíši v Nejsvětější Svátosti.

Je tolik lidí, kteří zanedbávají velikonoční sv. zpověď a nedělní mši svatou, že prý se musíš bát, abys neurazil hosta nebo snad pána domu, který se nalezne v tomto případě. A tak se ve společnostech mluví snad i o náboženském umění, nebo o něčem z mravouky, nebo o krásách víry - ale o Kristu Ježíši Svátostném nic. To se musí změnit! Projevujme svoji víru! Naučme se říkati: ,Náš Pán, Ježíš Kristus" a ne pouze jen: "Kristus." Je přece již nutno domáhat se toho, aby jméno Pána Ježíše ožilo v našich hovorech. Je to hanba pro katolíky, že stavějí Pána Ježíše stále pod kbelík místo, aby ho stavěli na svícen. Ten kdo veřejně vyznává svou víru a troufá si vyslovovati jméno Ježíše Krista, je silný; celá veřejnost má vědět, že jsme věřící! Slýcháme veřejně pronášeti zásady bezbožnické, vídáme lidi, kteří se svojí nevěrou chlubí, a my bychom se ostýchali vyznati svoji víru nebo jen vysloviti jméno našeho božského Mistra? Právě proti nim jsme i povinni je vyslovovat, neboť tito nevěrci jsou jako zlým duchem posedlí - a proti zlým duchům je nutno užívati jméno Pána našeho Ježíše Krista! Kdyby všichni, kdo věří, se odhodlali vyznávat nebojácně Pána Ježíše, brzy by změnili celý svět: svět by si navykl zabývat se přece jen Kristem Pánem. Rozhodná doba se blíží, dvojí tábor stojí již proti sobě, polovičatost není již bohudíky možná a bude zbývat jen toto dvojí: býti buď dobrý nebo špatný, buď Kristův nebo satanův! Nuž vyznávejme Ježíše Krista, hlásejme jeho jméno - je naším praporem, nuž nesme jej hrdě vztyčený!

Konečně přejme Pánu Ježíši, aby jeho království přišlo i do naší duše. On je sice již v nás, ale jest ještě mnoho potřebí udělat, aby vládl v nás úplně. Jsme jenom takové dobyté území a Pán Ježíš nevládne ještě v pokoji a v lásce v nás, protože všecky hranice nejsou ještě v jeho moci; a který vladař může být plně pánem nějakého státu, nemá-li v ruce jeho hranic?

Hleďme vždy víc a lépe poznávat Pána Ježíše, vnikat v jeho život, oběti, ctnosti v Nejsv. Svátosti, vžívat se v jeho lásku. Místo abychom ulpívali jen na sobě, povznášejme se k němu. Je dobře, snažíme-li se vidět sebe v něm, ale lepší je, vidět jej v nás; hleďme, aby Pán Ježíš rostl v nás. Mysleme na něho, pozorujme ho, vnikejme v jeho ducha, najdeme, z čeho budeme moci žít v něm - vždyť je vznešený, je nekonečný - je cestou, ale širokou, královskou; je naším bohatým životem.

2.

Kromě toho máme Pána Ježíše též těšit; čeká na to a přijímá naši útěchu s radostí. Potěšíme ho, budeme-li ho prosit, aby vzbudil ve své Církvi hojně dobrých kněží, kněží apoštolských, kteří by zachraňovali svět a Bohu dobývali jeho království. Vyprošujme, aby Pán Ježíš byl nám vším; nejenom Spasitelem, což předpokládá bídu, nýbrž králem svrchovaným a králem pokoje. Těšme ho, že je dosud tak málo králem ve svém :království, neboť Pán Ježíš není bohužel mezi námi zcela vítězem. V nebi vládne sice neomezeně svatým i andělům, kteří mu věrně slouží, ale zde nikoli. Lidé jím vykoupení, jeho dítky, nechtějí se mu podrobit. Není králem katolických sociálních útvarů - tož učiňme ho aspoň králem svého srdce a usilujme, aby jeho .království bylo nastoleno všude.

Pánu Ježíši nezáleží tolik na krásných monumentálních budovách jako na našich srdcích - ta hledá. A poněvadž leckde Krista Pána vyhnali, postavme mu trůn na oltáři svého srdce. Některé cizí národy dosazovali někoho za krále tím, že ho zvedli na štít - prohlašme podobně i my Pána Ježíše za svého krále, a zvedněme si ho vysoko na štítě svého srdce a služme mu věrně. Vždyť on nás tolik miluje, tolik po nás touží, srdcí našich se dožebrává, žádá, prosí, doléhá! Stokrát-li mu je někdo odepřel, nevadí, znova po něm vztahuje ruku. A ucházet se o lásku po tolikerém odbytí, je věru už zahanbující! Ó, věru hanbou bychom měli zemřít, že se musí Pán Ježíš takto u nás dožebrávat - a nikdo mu nedá to, oč prosí! Kolik už urážek ho stálo hledání našich srdcí! Hledá usilovně zvláště mezi katolíky duše zbožné a osoby řeholní, které mu nechtějí dát své srdce celé. - A Pán Ježíš chce celé, chce všecko a důvod tohoto usilovného hledání jest láska. Kolik ze tří set milionů katolíků je mu jich oddáno pravou láskou přátelskou, živoucí, srdečnou? Kdyby aspoň ti "zbožní", jeho „věrní", řeholníci a řeholnice, byli zcela jeho! Ale my to děláme s ním tak, že ho vpustíme do srdce na práh a hned potom mu bráníme dál; něco mu dáme, něco mu odepřeme: A Pán Ježíš chce a žádá všecko - a čeká a neodchází.

Ó milujme ho tedy, milujme ho za ty, kteří ho nemilují, za své rodiče, přátele; splácejme, co mu zůstává dlužna naše rodina, naše vlast; tak to dělají svatí, kteří v tom následují jeho příkladu, neboť On miluje za všecko lidstvo a jest ručitelem za celý svět. Ó kéž se tedy již jednou konečně stane Pán Ježíš králem, pánem, chotěm naší duše - je tak milý náš Spasitel a tolik nás miluje! A je vskutku možné, že ho nemilujeme aspoň tolik jako své rodiče, přátele a samy sebe - ? Ó to jsme jako rozumu zbaveni !

Snad by se mnohý odhodlal k této lásce, kdyby stačilo projevit ji jedním jen úkonem a kdyby se rázem a najednou splatiti dal celý její dluh; ale ono je třeba znova a znova se mu obětovati - a k tomu scházívá síla. Avšak to právě nade vši pochybnost dokazuje, že nemáme opravdové lásky.

Jak tím rmoutíme Pána Ježíše! Byly matky, které hořem nad nezdárným dítětem zahynuly, Kdyby Pán Ježíš nebyl nesmrtelný svou přirozeností, byl by již mnohokráte hořem zhynul od té chvíle, co se uzavřel v Nejsv. Svátost. V zahradě olivové byl by bez zázračné posily podlehl zármutku z tolika a tak hrozných hříchů lidských, jež viděl a za něž měl dostičiniti. I zde v e Svátosti, ač je ve stavu oslaveném, má přec cosi ze své úzkosti gethsemanské, totiž pokoření a zneuznání své lásky. Procítil její hořkost tenkrát v zahradě, i když dnes jí necítí již: „V hloubi srdce bolestí jat." (1Mojž 6,6) - Proto těšme Pána Ježíše za jeho neuznanou lásku! Každý člověk může obyčejně najít někoho, kdo jeho lásku opětuje - a Pán Ježíš...?

Těšme ho za nevděk hříšníků, ale zvláště za svůj vlastní. Lkejme s ním nad odpadem nevěrných sluhů a zpronevěřilých snoubenek jeho: to jsou případy tak ošklivé, že, jak se říká, je lépe o nich ani nemluviti. Ale u jeho nohou můžeme na ně vzpomínati a těšiti ho za ně. Jen Jidáš měl býti tak nešťasten, aby vynutil z očí Páně krvavé slzy. - Ó věru, kdybychom znali vše, co Pána Ježíše bolí a rmoutí, ani bychom se nikdy v životě nemohli radovat. A kněží by ho nechtěli ani svolávat na oltář konsekračními slovy, kdyby ještě nyní byl schopen trpět. Štěstí ještě, že jeho láska nese tíhu těchto všech urážek sama a že již Pán ani trpět nemůže ani umřít.

Bolestné jest, že duše zbožné, jež si Kristus Pán za své milé snoubenky vyvolil a je ve světě ponechává, odkazují snahu o dokonalost jen do klášterů: „Tohle není mojí povinností, protože nemám slibů, které k dokonalosti zavazují." - Ale taková duše nemá odvahu k velké lásce, to je ten pravý důvod. Láska je stejnou povinností v každém stavu - ty ve svém stavu můžeš ho snad popřípadě milovat více než řeholník v klášteře; jeho stav je sice dokonalejší než tvůj, ale tvá láska může být dokonalejší než jeho.

Nuže, kéž tedy Pán Ježíš kraluje v nás!  Slavná výstava Velebné Svátosti jest poslední milostnou výzvou k lásce zde na zemi - po ní už zbývá jen nebe anebo peklo. Nás lidi vábí vše, co září - a Pán Ježíš vystupuje před našimi zraky ve Svátosti na svůj zářivý trůn při její výstavě, nebudeme tedy pak mít omluvy. A necháme-li ho i tu opuštěného a budeme-li tu kolem něho chodit a přece se neobrátíme, Pán Ježíš nás opustí a to bude naší záhubou. - Služme mu tedy, těšme ho; zaněcujme oheň lásky všude, kde ještě nehoří, pracujme pro jeho království, pro království jeho lásky.

Přijď království tvé, království lásky!

    obsah   home

 

Home | Apoštol eucharistie | P.Longari s.s.s. | Eucharistiáni | Řehole | Rozlišování povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)