ZJEVENÍ PÁNĚ A NEJSV. SVÁTOST

Procidentes adoraverunt eum.
Padli a klaněli se mu. (Mt 2,11)

Jsme povoláni, abychom pokračovali před Nejsv. Svátostí v klanění mudrců u jeslí betlémských a proto si musíme osvojit myšlenky i lásku, které je vedly a držely. Začali v Betlémě to, co my děláme před Nejsv. Svátostí. Pozorujme vlastnosti jejich adorace a vezměme si z něho poučení.

Klanění Mudrců bylo projevem víry a hold lásky Vtělenému Synu Božímu a takové má býti i naše klanění.

1.

Víra svatých mudrců září veškerým svým jasem hlavně ve dvojí zkoušce, kterou musila přestát a v níž se plně osvědčila - myslím na zkoušku, která je čekala v Jeruzalémě, totiž úplné jeho mlčení a ticho o nově narozeném Spasiteli a na zkoušku v Betlémě, totiž nevýslovné ponížení Spasitelovo v něm.

Jako rozumní lidé jdou svatí králové přímo do hlavního města židovského; myslí, že najdou v Jeruzalémě plno radosti, obyvatelstvo se veselící, všeobecný ples a jásot všude. Ale jaké trapné překvapení! V Jeruzalémě je ticho, nic nemluví o veliké a divuplné události. Což by se byli zmýlili? Kdyby se narodil král, hlásalo by přec jistě celé město a všecko v něm jeho narození! Nesklidí posměch a snad i potupu, prozradí-li účel své cesty?

Takhle by se snad rozmýšlela a mluvila lidská moudrost, ale víra sv. mudrců by to pokládala za nedůstojné. Uvěřili, přišli. „Kde je ten novorozený král židovský?" (Mt 2,2), tak se ptají veřejně uprostřed užaslého Jeruzaléma, před palácem Herodovým, před velkým davem lidu, který se jistě sběhl k neobyčejné podívané na příchod tří cizích králů do města. „Viděli jsme hvězdu jeho na východě a přišli jsme se mu poklonit." (Mt 2,2) Kde je? Vy to přec musíte vědět, jste jeho národ, který na něj čeká již tak dlouho! Ale místo odpovědi hrobové ticho. Herodes; jehož se otázali, ptá se starších a kněží a ti odpovídají z proroka Micheáše. Potom Herodes propouští cizí krále se slibem, že se přijde klanět novému králi po nich. Na slovo královo odcházejí mudrci, a sami - město zůstává lhostejno - a samo kněžstvo starozákonní čeká, váhá, nevěří. - Podobné zkoušce jest podrobena víra v Nejsvětější Svátost - svět o ní mlčí. Dejme tomu, že nějací vznešení cizinci se dovědí, že mezi námi katolíky přebývá ve své Svátosti osobně Ježíš Kristus a že my přešťastní jej máme v ní, Krále nebes i země, Stvořitele, Vykupitele světa, zkrátka Pána našeho Ježíše Krista. Jati touhou ho poznat a jemu vzdát hold, přišli by z dalekých končin k nám, do některého ze skvělých našich evropských hlavních měst; nečekala by je tu podobná zkouška jako mudrce v Jeruzalémě? Co zvěstuje v našich katolických městech přítomnost Ježíše Krista? Kostely? - Ale protestanti a židé mají rovněž chrámy- co tedy? Nic! Před lety přišli vyslanci perští a japonští do Paříže; jistě že je nic nepřivedlo na myšlenku, že máme Pána Ježíše mezi sebou, že žije, že zůstává, že kraluje uprostřed svého lidu. Tak dáváme pohoršení těm, kteří naší víry neznají tím, že o Nejsvětější Svátosti mlčíme.

Toto mlčení pohoršuje i křesťany slabé ve víře. Vidí, že učenost tohoto světa nevěří v Pána Ježíše Svátostného, že velcí tohoto světa se mu nejdou klanět a mocní tohoto světa nevzdávají mu svůj hold, a usuzují z toho: „Není zde, nežije, nevládne tu." A usuzují tak velice mnozí. Počet slabých a nesamostatných duchů, kteří napodobují jen to, co vidí, jest velmi veliký.

A přece má svět katolický jako kdysi měl Jeruzalém slovo proroků, apoštolů, evangelistů, kteří svátostnou přítomnost Páně hlásají; a na hoře Boží všem viditelná stojí Církev, která zaujala místo anděla zvěstujícího pastýřům a místo hvězdy jenž se zjevila mudrcům, která je sluncem, jež osvěcuje každého, kdo jen světlo vidět chce, která mluví hlasem ze Sinaje každému, kdo jen zákon slyšeti chce; ukazuje nám na chrám, na svatostánek a volá: „Hle Beránek Boží, Emanuel, Bůh s námi, hle, Ježíš Kristus!"

Na její slovo spěchají prosté a přímé duše ke svatostánku jako kdysi mudrci k Betlému: milují pravdu a jdou za ní usilovně; taková je víra vaše, kteří jste zde. Hledali jste Krista Ježíše a našli jste ho a klaníte se mu; buďte za to požehnáni!

Evangelium nám dále vypravuje, že se Herodes pro slova mudrců zkormoutil a celý  Jeruzalém s ním. - Není divu, že se Herodes zarmoutil : byl cizincem a vetřel se na královský trůn a tudíž vidí, že mu hlásí narození pravého krále izraelského, který ho sesadí. Ale to nelze pochopit, že se zarmucuje Jeruzalém, a to pro radostnou zprávu o narození Toho, jehož odedávna čeká, na nějž se od dob Abrahamových těší jako na svého největšího patriarchu, od dob Mojžíšových jako na svého velkého proroka, od dob Davidových jakožto na svého velkého krále! Což neví lid Jeruzalémský o proroctví Jakubově, jež označilo pokolení, z něhož se má naroditi; proroctví Davidovo, určující z které rodiny, Micheášovo, jmenující již jeho rodiště a Izajášovo, které opěvuje jeho slávu?

To bylo třeba, aby přes všecka tato jasná a zřejmá svědectví přišli pohané, od židů opovržení, jim říci: „Narodil se vám Spasitel - přišli jsme se mu klanět po vás a radovat se s vámi, ukažte nám královský jeho příbytek a dovolte, abychom mu podali své dary?!?"

Bohužel tento pohoršlivý zjev žida, jenž se rmoutí pro zprávu o narození Mesiášově se vyskytuje i uprostřed křesťanů: Ó kolik je těch, kteří mají strach z chrámu, v němž Ježíš Kristus přebývá! Kolik je těch, kteří jsou proti tomu, aby se kde stavěl nový svatostánek, nová svatyně! Kolik je těch, jimž se protiví potkati kněze nesoucího Nejsv. Svátost k nemocnému, nebo nemohou snést pohledu na sv. hostii proč to? Co jim udělal tento skrytý Bůh?

Bojí se ho, poněvadž chtějí sloužiti Herodovi a snad i zlopověstné Herodiadě - to bývá poslední důvod tohoto herodovského pohoršlivého „zkormoucení", za nímž v patách jde nenávist a krvavé pronásledování.

Druhou zkouškou Mudrců je velké ponížení Božského Dítka v Betlémě. Rozumí se samo sebou, že čekají, že najdou kolébku nově narozeného krále tonoucí v záplavě jasu a veškeré skvělosti nebeské i pozemské! Jejich obrazotvornost jim nakreslila všecku tu nádheru. Slyšeli v Jeruzalémě slávu, kterou mu předpovídal Izajáš. Bez pochyby asi nahlédli v Jeruzalémský chrám, jeden z divů světa, chrám určený k tomu, aby v něm byl světu představen, a oni si cestou říkají : "Kdož je podoben tomuto králi - kdož jako Bůh?"

Ale jaké překvapení, jaké zklamání, jaké pohoršení pro víru slabší než byla jejich! Hvězdou vedeni, vcházejí do stáje a co vidí? Chudé dítko a jeho matku; dítko leží na slámě jako poslední z chuďasů - či lépe - jako beránek; chatrné plénky sotva ho chrání před chladem zimní noci. To musí být jeho matka velice chudá, že ho porodila v takovém koutě! Pastýři už tu nejsou, aby i jim pověděli o nebeském zjevení, a Betlém je lhostejný. Ó Bože, jaká to zkouška! Takhle se přece nerodí králové a tím méně král nebes! Kolik Betlémanů šlo asi na slovo pastýřů k jeskyni a vrátili se a neuvěřili! Co udělají mudrci? Hle, padají čelem až k zemi a klanějí se v nejhlubší pokoře tomuto nepatrnému dítku - jeho chudoba právě je strhuje k lásce. „Padli a klaněli se mu." Velký Bože - jaké to nepochopitelné tajemství! Takhle se přec neponižují králové ani před císařem! Ba ani o pastýřích neříká evangelista, že by byli padli a se klaněli, nýbrž jen že se divili Spasiteli, jejž jim anděl zvěstoval. Jen právě mudrci vzdávají mu první veřejné klanění v Betlémě - první adorátoři jako byli v Jeruzalémě prvními jeho apoštoly!

A co viděli ve stáji, v jeslích a na sv. Dítku? Lásku viděli. Nevýslovnou, vpravdě božskou lásku Boha k člověku. Bůh ve své lásce šel až tak daleko, že se stal chudým, aby mohl být přítelem a bratrem chudých; tak daleko, že se stal slabým, aby mohl být těšitelem slabých a opuštěných; stal se trpitelem, aby dokázal tak svou lásku. Tohle viděli mudrci - a to bylo odměnou jejich víry a vítězstvím v druhé jejich zkoušce.

Druhou zkouškou víry křesťanské jest také ponížení Pana Ježíše - totiž ve Svátosti.

Také v Nejsv. Svátosti vídá Pán Ježíš častěji kolem sebe lhostejnost svých a často i jejich nevěru a pohrdání. O této smutné skutečnosti vyslovil sv. Jan svůj soud: „Svět ho nepoznal". (Jan 1,10)

Snad by ještě někdo uvěřil v Nejsv. Svátost, kdyby při pozdvihování zaslechl andělské zpěvy betlémské, nebo kdyby zde viděl nebesa otevřená jako se stalo u Jordánu, nebo kdyby spatřil nebeský jas, jak ho ozařoval na hoře Tábor, nebo konečně kdyby se zde před našima očima opakoval aspoň jeden z těch zázraků, které Bůh s Nejsvětější Svátostí kdy za křesťanských věků učinil. - Ale takového nic - naprosto nic! Zde není stopy ani z jeho slávy, ani z jeho moci, ani z jeho božské a lidské bytosti; není vidět ani jeho lidské tváře, není slyšet jeho hlasu, není znát jeho života. „Říká se sice: „Život je pohyb a láska se jeví skutkem" - zde však je jakoby hrobový klid a hrobové ticho.

Tož máte pravdu, vy rozumáři, vy slavní lidé tohoto světa, vy filosofové smyslů - máte pravdu - ano Nejsv. Svátost jest smrt, či spíše láska až na smrt. Tato láska vede Spasitele k tomu, že poutá zde svoji všemohoucnost, že maří zde svoji božskou velebnost i vznešenost lidskou, aby člověku odňal všechen strach, tato láska odumírající samé sobě ho nutká skrývat zde své nekonečné dokonalosti, svoji nevýslovnou svatost a ukazovat se nám v lehkém obláčku svátostných způsob, jež dovolují naší víře viděti ho zde více nebo méně jasně podle toho, jak velká nebo malá jest její síla. A tak to vše tedy není víře křesťana na pohoršení, neoslabuje ji, nýbrž živí a zdokonaluje ji. Touto svátostnou chudobou, slabostí Pána Ježíše a jeho stavem smrti se zde podobajícím jde živá víra křesťanská výš a stoupá až k jeho Srdci a w něm poznává jeho podivuhodné myšlenky a úmysly a nalézá jeho božství spojené s jeho člověčenstvím zakryté způsobami svátostnými, a proto křesťan padá s mudrci a klaní se unesen láskou; vždyť našel Ježíše Krista: „Padli a klaněli se mu."

Takhle tedy je zkoušena a tak i vítězí víra sv. mudrců a víra křesťana.

Zkoumejme nyní i lásku svatých mudrců k Božskému Dítku, abychom věděli, jakou láskou jsme povinni my Bohu Svátostnému.

2.

Víra vede k Pánu Ježíši, láska ho nalézá a klaní se mu. Jaká byla. láska sv. mudrců? Dokonalá. Jeví pak se láska hlavně trojím účinkem.

Především duchovním spřízněním: je to pouto, jež váže k sobě dvě duše a dva životy, a zpodobňuje je navzájem až k úplné rovnosti, jak dí staré úsloví; „Láska dělá milující sobě rovnými." - Toto přirozené spříznění a tím více nadpřirozené spříznění s Kristem Pánem přetváří mocně dvě duše v jednu; dvě těla v jedno. Jako hltá oheň a přetváří vše, co se dá, tak i křesťan bývá láskou přetvářen v Krista Ježíše, v Boha: „Budeme podobni jemu." (1Jan 3,2)

A jak se mohli svatí mudrci tak rázem duchovně spříznit s božským Dítkem, jež se s nimi nemohlo ani domluvit a jim svého ducha, své myšlenky sdělit? Láska spatřila lásku, láska se spojila s láskou: Či nevidíte svaté krále na kolenou před jeslemi, v stáji v postoji tak ponižujícím pro důstojnost královskou? Nevidíte, jak se klanějí slabému dítku, které jen prostě na ně hledí?

Co mezi přáteli působí slovo, to zde působí láska sama. Nevidíte-li, jak ihned napodobují jak mohou stav, v němž se jim zjevuje Božské Dítko? Aby se více podobali tomu, jenž se z trůnu své slávy snížil až do jeslí v podobu

služebníka, chtěli by se i oni snížit a pohroužit až někam v hlubiny země. Oblibují si pokoru, kterou vtělený Syn Boží si zasnoubil, chudobu, kterou posvětil, utrpení, jež božským jasem prozářil: - jak vidno, láska přetváří, působí totožnost, dělá krále prostými, učence pokornými, boháče chudými srdcem. A takovými v každém ohledu stávají se sv. Mudrci. K životu lásky je potřebí duchovní spřízněnosti mezi dvěma přáteli, poněvadž oslazuje oběti tohoto života a zaručuje jeho stálost:  krátce řečeno je důkazem lásky a zárukou jejího trvání. Láska, která této duševní souzvučnosti postrádá, je ctností pracnou, mnohdy vznešenou, ale bez radosti, beze všeho půvabu.

Křesťan, jenž je povolán, aby žil láskou pro Boha, potřebuje oné lásky, která by měla takové vlastnosti. A tu vidí, jak P. Ježíš v Nejsvětější Svátosti projevuje nám každému přímo zvlášť svou lásku jako svému příteli; v ní právě vine nás k sobě, abychom spočinout mohli na jeho srdci jako kdysi učedník, jejž miloval..., v ní dává nám aspoň na chvíli okoušet sladkost nebeské many; v ní dává nám pocítit blaživou slast z toho, že máme u sebe svého Boha jako Zacheus, svého Spasitele jako Magdalena, své nejvyšší blaho, své všecko jako snoubenka z písně Šalamounovy; zde se řinou ze srdce vzdechy lásky: Jak sladký, jak dobrý jsi, Pane; jak něžný, ó Ježíši, k tomu, jenž tě s láskou přijímá. Ale na tom tato láska nepřestává: v takové duši zaněcuje Spasitel velký oheň: „Nejsv. Svátost je žhavým uhlem a zapaluje v plamen" a oheň není nečinný, nýbrž zachvacuje kde co. I cítí se duše nucena volat: „Čím splatím, můj Bože, tolik lásky?" A Pán Ježíš odpovídá: „Tím, že se mi připodobníš, tím, že budeš živa pro mne a ze mne." Toto přetvoření nebude lásce těžké, neboť, jak dí kniha Následování Krista Pána, „láska běží, letí, plesá". (III. kap.5,4)

Láska se jeví dále svojí svrchovanou nadvládou: chce opanovat vše, být jedinou a neomezenou paní srdce. Láska je jedna, tíhne k spojení v jedno.

Tuto skutečnost vidíme zářit plným jasem z klanění sv. Králů. Sotva nalezli Královské Dítko, již padají na kolena, aby se mu co nejuctivěji klaněli - a nedbají nedůstojného místa; nevšímají si zvířat, jejichž přítomnost snad činila to místo ještě odpornější, nežádají zázraku z nebe ani vysvětlení od sv. Matky ani neprohlížejí zvědavě sv. Dítko. Klanějí se mu samotnému, nevidí nic než jeho, nepřišli než kvůli němu. Evangelium se ani slovem nezmiňuje o tom, že by se byli též poklonil jeho přesvaté Matce. Při východu slunce hasnou všecky hvězdy, adorace jest jen jedna, jako láska, která k ní vede.

Nejsvětější Svátost je svrchovanou láskou Pána Ježíše k člověku, poněvadž je hlavním účelem všeho jeho života: vše co dělal Pán Ježíš od svého vtělení až po kříž směřovalo k Nejsv. Svátosti, k osobnímu spojení jeho s každým křesťanem v ní ve sv. přijímání. Ve sv. přijímání viděl prostředek, kterým nám bude moci přivlastňovat všecky poklady svého utrpení, svých ctností, svých zásluh. Takhle se uskutečňuje div jeho lásky: .,Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm." (Jan 6,57)

Chceme-li dojít cíle, jenž si Pán Ježíš ustanovením sv. přijímání předsevzal, totiž naše přetvoření v něho - pak musí být Nejsv. Svátost i nejvyšší láskou naší k němu. Nejsv. Svátost musí být zákoníkem našich ctností, duší naší zbožnosti, nejvyšší životní tužbou, královskou, převládající myšlenkou našeho srdce, vítězným heslem našich bojů a obětí. Nebudou-li se všecky naše skutky a všecko naše konání sjednocovati v tomto sv. ústředí, nedospějeme nikdy k svrchovanosti lásky. Ale dosáhneme-li jí, nebude nám nic trpkým ani nesnadným, neboť budeme míti všecku sílu člověka i sílu Boha, jež obě svorně usilují o nastolení vlády lásky v nás:

Můj milý je můj a já jsem jeho." (Pís 2,16)

Láska se konečně projevuje darem. Čím dokonalejší dar, tím dokonalejší láska. - Svatý evangelista zabíhá až do podrobností, když popisuje způsob a okolnosti, za kterých Tři sv. Králové podali své dary: „Otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu." (Mt 2,11)

Zlato - daň odváděnou králům; myrhu - mast k pohřbívání vznešených; kadidlo - odznak bohopocty. - Také mohou tyto tři dary představovat všecko člověčenstvo sklánějící se u nohou nebeského Dítka: zlato - zastupuje vše, co je v lidstvu mocného a bohatého; myrha - všecko utrpení; kadidlo - modlitby.

A tak se začala v Betlémě svátostná úcta a služba, aby v ní bylo pokračováno před Nejsvětější Svátostí. Co začali sv. Králové, to máme my nyní konati dál.

Pán Ježíš Svátostný potřebuje zlata, poněvadž je Král králů; potřebuje ho, poněvadž má právo na skvělejší trůn nežli Šalamoun; potřebuje ho na sv. nádoby oltářní. Či nemáme s Nejsv. Svátostí nakládat lépe nežli bylo nakládáno s archou úmluvy, která byla všecka z ryzího zlata darovaného vyvoleným lidem?

Pán Ježíš Svátostný potřebuje myrhy - ovšem ne pro sebe, neboť dokonal již svou oběť na kříži a zmrtvýchvstání oslavilo jeho tělo a posvětilo jeho hrob. Ale poněvadž zůstává na oltáři naší obětní žertvou, potřebuje trpět, ovšem v nás a skrze nás: jsme jeho údy, v nás nabývá jaksi schopnosti trpět, žít v utrpení a činit je pro nás záslužným; a my zase jeho utrpení doplňujeme tím, že mu umožňujeme, aby byl skutečnou obětní žertvou v nás.

Také kadidla potřebuje. Kněz sice okuřuje Velebnou Svátost i denně. Ale Pán Ježíš chce kadidlo našich adorací, aby nám za ně uděloval svého požehnání a své milosti.

Jak jsme šťastni, že můžeme Pánu Ježíši také něco dávat, jako to radostně dělali Maria Panna, svatí mudrci a první jeho učedníci. Máme tu před sebou tutéž chudobu potřebujíc pomoci jako byla v Betlémě: Ale zase také všecky milosti tohoto i věčného života přicházejí nám Nejsvětější Svátostí. V Betlémě, jenž se stal rájem lásky, vzaly svůj počátek, rostly po celý život Spasitelův a konečně všecky ty proudy milostí, ctností, zásluh se slily v tento veliký, božský oceán svátostný - ano v této Svátostí Oltářní máme všecko tu náplň.

Avšak také naše povinnosti vyplývají z Nejsvětější Svátosti; láska Boží v ní zavazuje nás k velkomyslnému obětování. Vzorem jsou nám první adorátoři, svatí Tři Králové; jděme věrně za příkladem jejich královské víry v Krista Ježíše; buďme dědici jejich lásky a budeme jednou i dědici jejich slávy. Amen.

    obsah   home

 

BOŽÍ TĚLO

Haec dies, quam fecit Dominus.  
Toto je den, který učinil Hospodin. (Ž 117,24)

Všechny dny máme od Boha a jeho dobrota řídí jejich pořad. Bůh však ponechává nám jich šest k dílu a k naší potřebě a vyhradil si sedmý. Neděle jest tedy obzvláště dnem Páně. Avšak ze všech dní jest v nejvýznamnějším smyslu dnem Páně onen den, jenž se nazývá „Božím" - dnem Božího Těla. Tento den vskutku učinil si Hospodin pro sebe, pro svou oslavu a proto, aby nám ukázal svoji lásku. Den Božího Těla - jaké to krásné jméno! Je to slavnost Boží a naše. Vizme v jakém smyslu.

1.

Slavnost Božího Těla, neboli jak jej Církev nazývá: svátek Nejsvětějšího Těla Kristova (festum sacratissimi Corporis Christi), jest jediný, který jest zcela vyhrazen a zasvěcen ke cti přesvaté jeho osoby a jeho přítomnosti mezi námi. Ostatní svátky Páně připomínají nám nějakou událost z jeho minulého života a jsou krásné, oslavné pro Boha a pro nás bohaté na milosti. Avšak celkem vzato, jsou jenom připomínkou, výročím něčeho dávno minulého, co jen jaksi znovu v naší zbožné mysli ožívá. Spasitel již v tom není. Událost taková již se byla stala, minula, jen milost Boží zůstává v ní dál. Ale zde o této slavnosti máme před sebou ne tajemství minulosti nýbrž tajemství v přítomnosti.

Předmětem jejím jest živoucí osoba Páně přítomná mezi námi. Proto se slavnost tato koná také zvláštním způsobem: nevystavují se o ní snad ostatky nebo odznaky z dob minulých nýbrž Sám živoucí Předmět. V zemích, kde ponechali Bohu svobodu, hlásá v ten den jeho přítomnost kde kdo a kde co; klanějí se mu. I nevěrci se zachvívají a mimoděk svou uctivostí doznávají: "Bůh je tu!" Ó věru, tato slavnost jest velikou oslavou přítomnosti Pána Ježíše mezi námi, vždyť ji všichni uznávají a uctívají.

Je to též slavnost neobyčejně milá! Nebyli jsme při oněch událostech a tajemstvích ze života a smrti Pána Ježíše, které postupně v církevním roce oslavujeme; ale radujeme se z nich, poněvadž nám z nich plynou hojné milosti. Ale při tomto tajemství jsme, děje se před našima očima, je to tajemství pro nás, tedy naše a mezi Pánem Ježíšem žijícím ve Svátosti a námi žijícími na tomto světě jest životní vztah, vztah těla k Tělu, proto se tato slavnost nenazývá prostě jen svátkem Páně, nýbrž svátkem Těla Pána Ježíše. Tímto Tělem se s ním sbližujeme, stali se v něm naším pokrmem, naším bratrem, hostitelem. - Slavnost Těla Ježíše Krista! Co lásky obsahuje v sobě toto jméno - jest ponížené a tak přiměřené naší ubohosti. Pán Ježíš přál si mí ti tuto slavnost, aby nám mohl ještě více osvědčovati svoji blahosklonnost, asi tak jako otec to rád vidí, že mu jeho dítě přeje k svátku, aby mu při té příležitosti mohl vřele projeviti otcovskou lásku a udělat mu nějakou zvláštní radost.

Budiž nám tedy tento den dnem velké radosti a těšme se na veliké milosti z něho. Všecky zpěvy, všecky hymny této slavnosti vyslovují tu myšlenku, že nám Pán Ježíš projeví ten den větší přízeň, než kdykoliv jindy! Církev sv. měla by vlastně míti Boží Tělo o Zeleném čtvrtku, poněvadž toho dne byla Nejsv. Svátost ustanovena. Ale ten den jest dnem smutku, a proto by se nemohla ten den plně radova , poněvadž na Zelený čtvrtek již počíná Pán za nás trpět a myšlenka na smrt Páně, která zabírá dny svatého týdne zcela pro sebe, nedovoluje nám se radovati. Také bylo Boží Tělo odloženo až za svátek Nanebevstoupení Páně, poněvadž i tento den připomíná odchod jeho a bolestné loučení, a také až za svátky svatodušní, po nichž naplněni prve milostmi, dary a útěchou Ducha Svatého jsme teprve schopni slavit v plném lesku slavnost božského Chotě Církve, jenž v ní přebývá.

2.

Boží Tělo jest největší slavností Církve. Církev jest chotí Pána Ježíše, ale Pána Ježíše vzkříšeného a oslaveného, ne P. Ježíše v Betlemě se rodícího nebo na kříži umírajícího: tenkrát, když se rodil s umíral, Církve ještě nebylo: Půjde ovšem, jak se samo sebou rozumí, i k jeho jeslím i k jeho kříži, avšak z těchto dvou tajemství bude mít jen upomínky a milosti. V Nejsv. Svátosti však Ježíš Kristus s Církví svojí žije. Ti kdo nechodí do chrámu Páně, považují ji za vdovu a za mrtvolu a její chrámy za místo, na němž se mluví o smrti a utrpení. Ale dnes, na Boží Tělo, spatří i ti, kdož na její jiné slavnosti nechodí, její krásu a její bohatství, přirozenou její krásu i krásu z přítomnosti jejího božského Chatě. Jaký nádherný prúvod! Jak uctivě poklekají věřící! Všem ukazuje svého Pána v zářící monstranci! Kdo bude smět ještě na tento den tvrdit o ní, že je opuštěna? Její věrní se klanějí, nepřátelé žasnou. Pán Ježíš se ukazuje všem, žehná dobrým, shlíží soucitně na hříšné, volá a vábí je k sobě. Triumfem víry nazývá tuto slavnost sněm tridentský: chápu proč. Však je to také triumf Církve spolu s jejím božským Snoubencem.

3.

Konečně slavnost tato je naší slavností slavností kongregace Nejsv. Svátosti a všech adorátorů vůbec. Vaše družina jakož i jiné jí podobné jsou zde hlavně proto, aby Pánu Ježíši strojily ustavičné Boží Tělo a prodlužovaly je na celý rok - to jest náš život a naše radost. Ponecháváme jiným dítkám Církve sv., aby pečovali o chudé, léčili mravní i fysické rány ubohého lidstva a posluhovali sv. svátostmi: my jsme povoláni k slavení nepřetržitého Božího Těla. Proto je tento svátek naším hlavním svátkem.

Ale i pro vás bratři, kteří jste ve světě ctiteli Nejsv. Svátosti, jest tato slavnost zvláštním způsobem vaší. Vždyť se obzvlášť věnujete úctě Nejsv. Svátosti! Na noc sice od ní odcházíte a ponecháváte nám noční stráž u Pána Svátostného, poněvadž toho poměry tak vyžadují, avšak srdce svá zanecháváte zde u nohou svého Krále a možno právem říci, že prožíváte život svůj zde. A ostatně - když přijímáte, není-liž to hotové Boží Tělo ve vaší duši? Ó vy víte, co radosti a štěstí přináší Pán Ježíš! A troufám si tvrditi, že pro duše, které umějí přijímat je jediný pravý svátek - totiž sv. přijímání, Zde nalézají Toho, jenž jest předmětem všech svátků, Toho, jenž jest jejich obsahem a náplní, Toho, jenž všecky svátky oslavují - a na nějž v ostatních svátcích křesťané většinou nalézají jen matnou vzpomínku. Ba více: myslím, že by všecky naše křesťanské slavnosti, kdyby Pán Ježíš ve Svátosti s námi nežil, byly smutné jako nějaké slavnosti smuteční. Ale Nejsv. Svátost jest sluncem všech církevních slavností a svátků - dodává jim jasu, života, radosti.

Duše, která hodně a často přijímá, má - jak právem se říká: „stálé hodování," stálé hody. Žije s Ježíšem, z Ježíše a skrze Ježíše - je jeho svatostánkem a drahocenným ciboriem. Ó co radosti má, a radosti čisté a nezkalené taková duše!

Tož rozeznávejme dny ode dnů: jsou dny královské - jedním z nich je dnešní. Král o svých významných dnech přímo rozhazuje - jak je štědrý. Tož vzdejme mu svou poctu, a on nám vše nahradí bohatě: dá nám sama sebe a záplavu milostí při tom. Však on také rozeznává přátele od přátel a zná dobře ty, jimž se cítí zavázán dáti co nejvíce. Přeji vám tedy na tento krásný den, ne abyste se stali světci velkých mimořádných ctností - neboť když jimi budeme - ale abyste byli hodně šťastni v službě Boží a aby Pán Ježíš k vám byl ještě milosrdnější a něžnější! Neboť budete-li vidět, že jste milováni víc, dáte i vy sebe Pánu úplněji a plod této dvojí lásky bude dokonalé spojení. A v tom je všecka svatost a dokonalost, proste za to, abyste dospěli až tam. Dejte srdce své Pánu Ježíši celé: je-li milujícím otcem, buďte mu oddanými syny; je-li něžným přítelem, okuste jeho lásky. Kdo nikdy neokusil a nepocítil dobroty Boží - ach - o toho spásu bych se bál! Nuž ponořte se v tuto dobrotu nesmírnou: „Sentite de Domino in bonitate. Přemýšlejte o Pánu v dobromyslnosti." (Mdr 1,1)

    obsah   home

 

NEJSVĚTĚJŠÍ SRDCE JEŽÍŠOVO

Cor meum ibi cunctis diebus.  
Srdce mé je zde po všecky dny. (3 Král 9,3)

 

Svatý Pavel přál Efezským, aby jim nebeský Otec, od něhož pochází každý dar dobrý, dal milost „poznati Kristovu lásku převyšující veškeré poznání. (Ef 3,19) Nic svatějšího ani lepšího ani důležitějšího jim přát nemohl. Neboť znát lásku Ježíše Krista, být jí naplněn, to je království Boží v člověku. A to právě jest ovocem pobožnosti k Srdci Ježíšovu, živému a milujícímu nás v Nejsv. Svátosti. Tato pobožnost jest duší všeho náboženství, jeho středem, neboť náboženství není ničím jiným leč zákonem lásky, ctností lásky, dokonalou láskou a Nejsv. Srdce skýtá nám k tomu milost a vzor života. Zkoumejme tuto lásku v samém tom ohnisku, v němž se pro nás stravuje.

Pobožnost k Nejsv. Srdci má dvojí předmět: předkládá nám k úctě, k adoraci a veřejnému uctívání především tělesné srdce Pána Ježíše a potom i nekonečnou lásku; kterou plálo Srdce Páně pro nás od svého vzniku a kterou se stále ještě pro nás stravuje ve Svátosti Oltářní.

1.

Srdce jest nejušlechtilejší ústrojí lidského těla. Jako má král své sídlo ve středu své říše, tak srdce je ve středu těla. Nejdůležitější údy a ústrojí jsou seskupeny kolem něho jako jeho služebníci: uvádí je v pohyb a v činnost a sdílí jim životní teplo, jehož nádrží jest. Je zdrojem, z něhož mocně proudí krev do všech částí těla, je oživuje a občerstvuje. Zeslabena vrací se z obvodu těla zpět v srdce, aby tam načerpala nového žáru a nových životních sil.

Co jsme tu řekli o srdci lidském vůbec, lze právem říci i o Srdci Ježíše Krista. I ono je nejušlechtilejším ústrojím v těle Bohočlověka; jest spojeno s osobou Syna Božího podstatně a je tedy jakožto součást božské osoby hodno nejvyšší úcty, která jedině Bohu přísluší totiž klanění. Nesmíme tudíž - a to je důležité - odlučovat v Bohočlověku úctu Srdce Ježíšova od úcty jeho božství; vždyť toto Srdce je s jeho božstvím nerozlučně spojeno a proto úcta, kterou vzdáváme tomuto Srdci nesměřuje pouze k němu, nýbrž k celé všeho klanění hodné jeho Osobě, která toto srdce má a je s ním nerozlučně spojena.

Z toho plyne, že můžeme tomuto Srdci podávat modlitby, úctu, klanění, které vzdáváme Bohu samému, a že se mýlí ti, kteří rozumějí slovem: „Srdce Ježíšovo“ jedině a pouze hmotné, tělesné jeho Srdce, úd těla neživoucí, bez lásky, cosi jako nějaký svatý ostatek; také ti se mýlí, kdož myslí, že tato pobožnost dělí Ježíše Krista na dvě části a omezuje jenom na jeho Srdce onu úctu, která přísluší celku - celé jeho sv. Osobě. Zapomínají, že my uctívajíce Srdce Páně nestavíme nijak do pozadí ostatní složky přesvatého celku, jímž Bohočlověk je. Uctívajíce Srdce Páně chceme uctívat všecky činy, celý život Ježíše Krista, jenž není ničím jiným než láskou navenek se vylévající.

Jako se zářící, vše zúrodňující a vše oživující paprsky sluneční tvoří v slunci a z něho vycházejí, tak se vylévají ze srdce mocné proudy života a síly do všech údů. Chladne-li srdce, chladne celý člověk; trpí-li srdce, trpí všechny údy, je-li vadná činnost srdce, zastaví se celý organismus.

Tak také oživovalo, sílilo a udržovalo Srdce Ježíšovo všecky jeho údy, ústrojí a smysly a bylo zdrojem všech skutků, citů a ctností vtěleného Syna Božího.

Srdce jest podle mínění všech filosofů sídlem lásky a, poněvadž hybnou silou celého života Pána Ježíše byla láska, tedy právě jeho sv. Srdci musíme připisovat všecky události, všecka tajemství a všecky ctnosti jeho života. „Jako je ohni přirozené pálit, tak je srdci přirozené milovat," říká sv. Tomáš; a poněvadž je srdce nejpřednějším orgánem citu, je záhodno, aby i úkol lásky předepsaný prvním a největším přikázáním byl projevován srdcem! Jako vidíme očima a slyšíme ušima, tak milujeme srdcem; srdce je nástrojem, jímž duše budí city lásky. Však v lidové mluvě zaměňují se beztak obě ta slova a srdce značí tolik jako láska. Srdce Pána Ježíše bylo tedy také nástrojem jeho lásky, mělo svůj podíl na jeho lásce; bylo jejím zdrojem i sídlem; cítilo vše, co jen srdce milujícího člověka se dotknout může s tím rozdílem, že je výhní lásky k Bohu i k nám zároveň: nejhoroucnější a Nejčistší plameny božské lásky šlehají z něho neustále od prvního okamžiku jeho početí až do posledního jeho výdechu; i po jeho zmrtvýchvstání neustaly a neustanou. Každým dnem plynou z něho nesčetné úkony lásky, z nichž jediný vzdává Bohu větší čest; než všecky úkony lásky všech andělů a svatých dohromady. A poněvadž takto přispívá k oslavě Boží neskonale více ze všeho tvorstva, je tedy též více úcty a lásky hodno nade všechny anděly i lidi.

Vše, co osobě Syna Božího náleží, zaslouží nekonečně veliké úcty: Sebemenší úd jeho těla, sebenepatrnější krůpěj jeho krve zaslouží, aby se jim klaněly celá země i nebe. Předměty jinak bezvýznamné stávají se úctyhodnými stykem s jeho sv. tělem, jako na příklad: kříž, hřeby, trnová koruna, houba, kopí a všechny nástroje jeho utrpení; čím větší úcty hodno jest jeho Srdce, protože jeho činnost je vznešenější, protože city; které vzbuzuje, úkony, kterých je původcem i nástrojem, jsou tak dokonalé.

Vždyť za to, že se pro nás v Betlémě narodil a že v Nazaretě chudě žil a potom i umřel, za to jsme dlužni díky jeho Srdci: to v něm, v této svatyni se stala ona hrdinská rozhodnutí a v ní pojal ony úmysly, které potom provedl skutkem. Jeho Srdce máme tedy více uctívati nežli jesle, v nichž duše zbožná vidí Pána Ježíše narozeného v chudobě a opuštěnosti; více nežli jeho učitelskou stolici, s níž volá k nám: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem"; více než kříž, na němž vypouští duši, více než hrob, z něhož jej vidíme vycházet slavného a nesmrtelného, více než evangelium, toto jeho Srdce je věčným evangeliem, které učí všem ctnostem a je zároveň jejich nejdokonalejším vzorem.

Duše uctívající Srdce Páně bude se zvlášť cvičit v božské lásce, poněvadž toto Srdce je sídlem a symbolem jejím; a poněvadž Nejsv. Svátost je viditelnou a trvalou zárukou lásky, tož bude taková duše hledat a nalézat Srdce Ježíšovo právě v Nejsv. Svátosti a bude se u toho Srdce svátostného lásce učit.

2.

Ježíš Kristus chtěl být stále milován od člověka a musí mu proto také stále prokazovat svou lásku. A jako bylo v jistém smyslu třeba, aby se stal Bůh člověkem, aby si získal a dobyl srdce našeho tím, že se dal lidskými smysly poznávat, lidskýma rukama dotýkat, - tak je též nutné, chce-li nyní naše srdce u sebe udržet, aby i nadále nám dával najevo svou lásku způsobem lidsky jímavým. A to neustále - neboť tento požadavek má láska neustále a proto nesmí slunce lásky nad lidským srdcem zapadat nikdy - jinak se dostaví chlad, ledový dech smrti a udusí je zapomenutí. Lidské srdce se zadává jen živému a opětuje jen lásku jevící se skutky, kterými se dává poznat s kterými dokazuje, že tu skutečně je.

Nuže a všecka láska pozemského života Spasitelova, jeho láska v jeslích, jeho horlivá a apoštolská láska za veřejného jeho působení, jeho obětavá láska z kříže - všecka tato láska je nyní soustředěna v oslaveném a živoucím Srdci jeho v Nejsv. Svátosti. V ní tedy ji nyní máme hledat, v ní živit svou lásku. Jest sice též v nebi, ale ovšem pro anděly a svaté v Nejsv. Svátosti je však pro nás: proto se má naše pobožnost k Srdci Páně soustřeďovat k přesvaté Svátosti Oltářní, jakožto jedinému osobnímu a živoucímu středu lásky i milostí, jež Srdce Páně pro nás lidi má.

Proč oddělovat od Ježíšova božství a od jeho těla Srdce, kterým i v Nejsv. Svátosti je toto tělo oživováno? Vždyť v ní skutečně bije a žije - ne ovšem již životem podrobeným utrpení a zármutku a bolesti a smrti jako za pozemského jeho trvání, nýbrž životem dokonalé slávy a blaženosti svého vzkříšení. Tato nemožnost trpět a umřít nedělá snad tento život nijak méně skutečným, nýbrž naopak plně dokonalým. Což někdy vstoupí v Boba smrt? A nicméně, či právě proto jest v něm zdroj života dokonalého a věčného.

Srdce Páně je tedy v Nejsv. Svátosti, poněvadž je v ní jeho živé tělo. Pravda ovšem, není ho v ní vidět ani cítit jeho tlukot; avšak tak je tomu u každého člověka, že srdce, tento zdroj života, je tajuplně ztajený, a my se přesvědčujeme o jeho existenci jen z jeho účinků. Také si nežádá člověk od přítele vidět jeho srdce; z pouhého slova poznává jeho lásku. A jak je tomu u Srdce Páně? -- Také je poznáváme z myšlenek a citů, jež v nás vzbuzuje, a to nám musí stačit. Kdo by ostatně mohl patřit na krásu a dobrotu Božského Srdce? Kdo snést jas jeho slávy, stravující a sžírající žár tohoto ohniska lásky? Kdo by se odvážil pohlédnout na tuto Božskou archu úmluvy, na níž je ohnivým písmem napsáno evangelium jeho lásky, kde jsou všecky jeho ctnosti oslavené, kde má svůj trůn jeho láska a své sklady jeho dobrota? Kdo by si troufal vstoupit do svatyně božství? A tímto stánkem Nejvyššího jest Srdce Ježíšovo, ano je samotným nebem, v němž sídlí Bůh s nalézá v něm svoji rozkoš! A my to Srdce Páně svátostné nevidíme, ale přece je máme. Jest naše.

A chcete vědět, v čem záleží tento život a jak jej vede? Dělí jej mezi svého Otce a nás. Nás tu Pán Ježíš opatruje: přítomen v nepatrné hostii, zdá se, jako by bezmocně spal, ale srdce jeho bdí: „Spal jsem, ale srdce mé bdělo." (Pís 5,2) Bdí, když, na něho myslíme i když na něho nemyslíme; nedopřává; si odpočinku a stále vysílá k Otci vzdechy za odpuštění a smilování pro nás. Zastírá nás svým Srdcem jako ochranným štítem před Božím hněvem, jejž stále hříchy naše vyzývají; jeho Srdce je tu jako na kříži otevřeno a proudy milosti a lásky řinou se z něho na nás. - Jako matka, která tiskne dítě na své srdce, aby nikdo nemohl zasáhnouti dítě leč tak, že by spolu zasáhl i ji, a jako je tak zachraňuje, tak brání i Srdce Ježíšovo nás. Ba, kdyby matka i zapomenout mohla na dítě své, Pán Ježíš dí: „já na tebe přece nezapomenu" (Iz 49,15).

A k nebeskému Otci jest obrácen druhý zřetel Srdce Páně ve Svátosti. Klaní se mu v neskonalém svém ponížení, ano ve svém svátostném sebezmaření; velebí ho, děkuje mu za všecky dary, jež Otec lidem, jeho bratřím udílí, obětuje se v oběť smírnou za jejich hříchy spravedlnosti svého Otce a prosí nepřetržitě za Církev, za hříšníky, za všecky duše, jež vykoupil.

Ach shlédni, Otče, se zalíbením na Srdce svého Syna; Ježíše Krista. Viz jeho lásku, slyš jeho vzdechy a dej, ať Svátostné Srdce Ježíšovo jest naší spásou.

3.

Důvody, ze kterých byl svátek Srdce Páně zaveden a způsob a okolnosti, za kterých Pán Ježíš Srdce své zjevil, poučují nás ještě důrazněji, že je máme uctívat a hledat jeho lásku právě zde, v Nejsv. Svátosti.

Vždyť právě při výstavě Nejsvětější Svátosti zjevil Pán Ježíš sv. Markétě Alacoque své Srdce, ano, právě v oné sv. hostii se jí zjevil, drže v ruce své Srdce, a řekl jí ona přesvatá slova obsahující v sobě výmluvný doklad o jeho přítomnosti v ní: "Viz to Srdce, které lidi tolik milovalo!"- A když se zjevil zakladatelce adorátorek, ctihodné matce Mechtildě, doporučoval jí, aby vřele milovala a ctila, co jen možno, jeho Srdce ve Svátosti Nejsvětější, a dal jí je v záruku své lásky, aby bylo jejím útočištěm v životě a útěchou v hodinu smrti.

A účel svátku Nejsv. Srdce Páně je: horlivější úcta a pobožnost k Ježíši Kristu za jeho lásku, s jakou za nás trpěl a pro nás Svátost svého Těla a své Krve ustanovil. Duch této pobožnosti k Srdci Páně žádá od nás, abychom uctívali Spasitele za to, co za nás v minulosti vytrpěl, a dávali mu náhradu za nevděk, jehož se mu nyní v Nejsv. Svátosti den co den dostává. A muky Srdce Ježíšova byly veliké! V něm se soustředily všecky ostatní útrapy a bolesti: bylo napájeno pokořením, potřísněno slinou odporných pomluv a nactiutrháním zneuctěno, bylo nasyceno potupami, zahrnuto pohrdáním. Avšak přes to všechno se za nás obětovalo, protože samo chtělo, a nestěžovalo si. Láska jeho byla silnější než smrt a černé vody opuštěnosti nedovedly uhasit jejího žáru. Tyto bolesti se ovšem již skončily, ale poněvadž je Pán Ježíš snášel pro nás, naše vděčnost se nesmí skončit a naše láska musí je uctívat tak jako kdyby na ně svýma očima ještě teď patřila. A to Srdce, které je s takovou láskou přestálo, je zde a není neživé, nýbrž živoucí, ne bez citu, nýbrž ještě vroucněji nás milující.

Bohužel lidé chovají se k Pánu Ježíši, který již není schopen trpět, s nevděčností až příšernou. A pro tento předvídaný nevděk k Bohu přítomnému a žijícímu mezi lidmi, aby si jejich lásku získal - pro ten rmoutilo se Srdce Ježíšovo až k smrti; a ten je vždy sám o sobě věcí velice zarmucující. K takovému daru, jejž mu láska Ježíšova dala, zůstává člověk lhostejný, nevšímá si ho, ba ani na něj nevzpomene!

A jestli kdy přec naň bezděky vzpomene a chce-li ho Pán Ježíš vyburcovat z jeho vlažnosti, hned tu myšlenku hledí zapudit - nechce, nechce Ježíšovy lásky! Ano, ještě víc: pobízen vírou, vzpomínkami a zbytky křesťanské výchovy své a hlasem Božím, jehož ozvěnu ve svém srdci cítí, pobízen k adoraci Ježíše Krista v Nejsv. Svátosti, aby mu zase začal sloužit - co neudělá bezbožný člověk? Postaví se na odpor proti tomuto článku víry, který je ze všech nejmilejší, a popírá ano i odpadá od víry, proč? Protože se nechtěl k vůli němu zříci nějaké své modly, nějaké své vášně a že jí chtěl otročit dál. A jeho zloba jde ještě dál; nemaje dosti na popírání, nehrozí se zločinů, které obnovují hrůzné potupy utrpení Spasitelova. A tak je možné vidět křesťany, kteří přímo pohrdají Pánem Ježíšem v Nejsv. Svátosti a jeho Srdcem, které je tolik miluje a láskou k nim se docela stravuje. Závoj svátostný, pod nímž se skrývá, slouží jim k tomu, že jím bez ostychu pohrdají. - Potupují ho neuctivým svým chováním, svými hříšnými myšlenkami a pohledy, jež si dovolují přímo před ním. Zneužívají k smělým těmto urážkám jeho trpělivosti, která se nedá pohněvat, jeho dobroty, která vše tiše snáší, jako jí zneužívali opovážlivě bezbožní vojáci u Kaifáše, Heroda a Piláta. - Rouhají se Bohu Svátostnému s vědomím, že jeho láska ho dělá němým. Křižují jej znovu ve své hříšné duši, do níž ho nehodně přijímají. Opovažují se brát toto Srdce živé a připoutávat je k své mrtvole a vydávat takřka v ruce satana, jenž je pánem jejich duše! Věru, v žádnou chvíli jeho utrpení nedostalo se Pánu Ježíši tolik pokoření jako v jeho Svátosti: země je mu od jejího ustanovení hotovou potupnou Kalvárií.

Ve své smrtelné úzkosti hledal Pán Ježíš někoho, kdo by ho potěšil; přál si, aby se s ním někdo dělil o jeho muky na kříži; ale více nežli tenkrát je dnes třeba usmiřovat, odprošovat Srdce Páně a dávat mu náhradu! Nuž zahrňme Nejsv. Svátost svými adoracemi a svojí láskou. Srdci Ježíšovu živému v Nejsv. Svátosti budiž čest a chvála a klanění a vláda na věky věků.

    obsah   home

 

NEJSV. SVÁTOST - NAŠE NEBE

Ecce, ego creo coelos novos et gaudebitis et exultabitis in sempiternum in his, quae ego creo.
Neboť já utvořím nová nebesa, a novou zemi; Budete se radovat a na věky plesat z toho, co utvořím. (Is  65,17)

1.

V den svého nanebevstoupení ubírá se Ježíš Kristus do nebe, aby tam vešel do své slávy a nám připravil místo. S ním vrací se do nebe i lidstvo vykoupené: víme, že už nám není zavřeno a těžíme se nadějí, že jednoho dne se jeho brány i nám otevřou. Tato naděje nás drží a dodává nám mysli. Stačila by sama k tomu, aby nás pohnula k životu vpravdě křesťanskému a abychom pro ni trpělivě nesli všecky útrapy života. Nicméně Spasitel chtěje ji v nás udržovati a dodávati jí účinnosti a posilovati její trpělivé očekávání nebeské slávy a vésti nás k ní - stvořil nám nebe v Nejsv. Svátosti. Neboť tato Svátost je skutečně krásným nebem, je počátkem nebe pro nás. Či není v ní Pán Ježíš oslavený, jenž sestupuje sem nese s sebou i nebe? A není snad nebe všude tam, kde je Pán Ježíš? Ač zahalen, je zde přec ve svém stavu oslaveném, vítězném a blaženém, prost všech běd, a když ho přijímáme, pojímáme v sebe nebe, protože přijímáme Pána Ježíše, v němž jest všecka blaženost a všecka sláva nebes. Jaká je to čest pro poddaného, smí-li ve svém domku uvítat krále!

Větší čest můžeme míti my: přijímáme krále nebes i země! Pán Ježíš přichází k nám, abychom nezapomínali na svoji pravou vlast, či spíše, abychom nezahynuli touhou a steskem po ní. Přichází a zůstává se svým tělem v nás tak dlouho, dokud posvátné způsoby se nestráví; když. se rozplynou,. přestává býti tělesně přítomen, :ale zůstává v nás jeho milost a jeho láska. A proč nezůstává sám? Poněvadž podmínkou jeho přítomnosti jest neporušené trvání svatých způsob.

Přicházeje ,přináší nám Pán Ježíš též nebeské květy a plody. Nevíme sice jaké, nevidíme jich ale cítíme jejich vůni. Přináší své vítězné zásluhy, svůj meč vítězný, jímž potřel, satana; svoji výzbroj, abychom se jí též oděli; své zásluhy, abychom s nimi mohli spojit naše zásluhy a tak je učinili vydatnějšími. Nejsv. Svátost jest žebřík, ale ne Jakubův, nýbrž Ježíšův - po němž neustále vystupuje do nebe a sestupuje na zemi pro nás. Je v neustálém pohybu, jehož cílem jsme my.

 

2.

Ale vizme, které dary nám Pán Ježíš zvlášť přináší, když ho přijímáme.

Především slávu. Sláva svatých a blahoslavených je ovšem květ, který se nerozvíjí jinak než paprsky rajského slunce a Božího pohledu: tuto slávu v celém jejím rozkvětu my ovšem zde na zemi míti nemůžeme: vždyť by se nám kde kdo klaněl, kdybychom ji měli; ale dostáváme její sémě, v němž je obsažena tak jako v zasetém zrnu klas. Nejsvětější Svátost vnáší v nás kvas budoucího vzkříšení, důvod zvláštního a skvělého oslavení a zasévána do porušitelného těla, zplodí jednou jeho oslavu a nesmrtelnost.

Dále pravé blaho. Duše lidská, když vstupuje do nebe vidí, že nabývá pravé blaženosti - totiž Boha samého, zdroj všeho blaha, a to bez obavy, že ho kdy ztratí, nebo že jí ho kdy ubude. Nedostává se nám i ve sv. přijímání aspoň částečně téhož blaha? Ne sice plného, abychom nepřestali toužit po nebi ale jaký pokoj, jaká radost a slast plní naše srdce po sv. přijímání! A čím více jest duše prosta náklonností pozemských, tím více požívá tohoto blaha a jsou duše, které jsou po sv. přijímání tak blažené, že i jejich tělo to pociťuje.

Konečně svatí v nebi mají podíl na moci Boží. A kdo hodně přijímá a s velkou touhou po spojení s Pánem Ježíšem, ten začne konečně úplně pohrdati vším, co jest nehodno posvátné lásky a povznáší se nade vše pozemské; a to je jistě velká moc. A tento vzestup duše k Bohu působí svaté přijímání. Jeli už modlitba povznesení duše k Bohu, čím spíše sv. přijímání, jemuž se modlitba ani zdaleka nemůže rovnati. V modlitbě povznášejí se jen naše myšlenky a tužby k Bohu - neskonale vyšší však jest ono posvátné povznesení, jímž stoupáme spolu s Pánem Ježíšem až v samu náruč Boží.

Orel, aby naučil své mladé vzlétat až do závratných výšek, vznáší se v letu o mnoho výše nad nimi a drží před nimi potravu; a když oni již-již se k němu blíží, vzlétá zase výš a tak je nepozorovaně povznáší až ku hvězdám. Tak náš Božský orel, Pán Ježíš snáší se k nám, přinášeje nám pokrm, jehož potřebujeme a potom zase vystupuje vzhůru a zve nás, abychom se povznášeli s ním. Zahrnuje nás slast.. mi, aby nás povzbudil k touze po nebi a aby nás navykl mysliti na nebe. Což nepozorujete, když máte Pána Ježíše v srdci, že toužíte po nebi a vše ostatní, že vám začíná býti ničím? Chtěli bychom v tu chvíli rázem umříti, abychom co nejdříve byli spojeni s Bobem na věky. Ovšem, kdo přijímá zřídka kdy, nedovede toužiti po Bohu živě a bojí se smrti, kterážto obava není v podstatě své nic zlého: avšak kdybys mohl býti sobě jist, že půjdeš rovnou do nebe, jistě že bys nechtěl ani čtvrt hodiny déle na zemi zůstati. V takové čtvrthodince projevil bys Bohu více lásky a oslavil bys ho daleko víc; než za celý dlouhý život zde na zemi.

Sv. přijímání nás tedy připravuje pro nebe. Být zaopatřen před smrtí Nejsv. Svátostí je tedy veliká milost. Vím sice, že dokonalá lítost nás ospravedlňuje a nám právo na nebe dává -ale jak lepší jest odcházeti s tohoto světa s takovým průvodcem, jako jest Pán Ježíš, a býti souzen jeho láskou, láskou toho, jehož Svátost lásky ještě takřka v sobě máme. Proto také Církev nařizuje svým kněžím, aby zaopatřovali touto Svátostí každého, kdo jest schopen před smrtí hodně ji přijmouti, a to třeba i v posledních okamžicích života, byt i vědomí pozbyl: tolik záleží naší dobré matce - Církvi na tom, aby žádné z jejích dítek nevydávalo se na hroznou cestu do věčnosti bez zásob!

Prosme za tuto milost, abychom byli zaopatřeni touto Svátostí před svou smrtí, neboť to je záruka naší věčné blaženosti. A svatý Jan Zlatoústý ujišťuje ve své knize „O kněžství", že andělé očekávají na prahu tohoto života duše, které odcházejí odtud po přijetí Nejsvětější Svátosti: pro tuto Svátost spěchají k nim a doprovázejí je až v blízkost trůnu Božího.

    obsah   home

 

SVÁTOSTNÁ PROMĚNA

Et transfiguratus est ante eos.  
A proměnil se před nimi (Mt 17,2).

Jak krásný je svátek Proměnění Krista Pána na hoře Tábor! Všimněme si jeho vztahu k svátostné proměně! Všecky události u života Páně mají nějaký vztah k Nejsv. Svátosti - ta jest doplňkem všech. Všecky také směřují k Nejsv. Svátosti, jakožto svému cíli; s pomocí milosti Boží můžeme nalézt v každé té události nějaký rys eucharistický, abychom tak živili svoji pobožnost k Nejsvětější Svátosti.

Nuž - za onoho času vzal Pán Ježíš tři učedníky a vedl je na horu vysokou, aby jim tam ukázal slávu, kterou ponížením svého těla skrýval. Chtěl je tím připravit na své utrpení, aby se pro ně nad ním nepohoršovali a proto jim ukázal; kdo vpravdě je.

Nejsvětější Svátost také byla ustanovena na hoře, na hoře Sionu, proslulejší než Tábor. Pán Ježíš měl rád hory; na nich vykonal některé z velikých skutků svého života. Nížiny nejsou pro něho - v těch se rodí nakažliviny a neduhy. Prach země je jen pro zeměplazy. Proto duše, které touží milovat obzvláštní láskou, přitahuje a povznáší Pán Ježíš k sobě.

Druhá proměna jest krásnější a trvalejší nežli první. Děje se před očima všech apoštolů. První se stala pod širým nebem, poněvadž sláva má touhu se šířiti. Druhou však dělá Pán Ježíš v ústraní z lásky - a ta se zase soustřeďuje, aby byla tím působivější. Chceme-li projevit příteli svou lásku, obejmeme ho. Láska apoštolsky horlivá se šíří co možno nejdále, aby mohla dávat a dělat dobro duším co nejčetnějším.

Ale každá ostatní láska se soustřeďuje, uzavírá se v určitý okruh, aby tím víc zesílila. Jako optik vybrousí čočku, aby sbírala v jeden bod všecky paprsky světla a. tepla, tak Pán Ježíš uzavíraje se jaksi pod clonu sv. hostie, soustřeďuje v ní všecky paprsky své lásky jako v ohnisku. A jako můžeme zapálit hořlaviny, vrháme-li na ně čočkou soustředěné paprsky Slunce, tak zaněcuje Nejsv. Svátost ohnivé plameny v těch, kteří ji přijímají.

Na hoře Tábor proměnil se Pán Ježíš mezi modlitbou: jeho roucho je zbělené jako sníh a jeho tvář se zaskvěla jako slunce, že nebylo možno snést jejího jasu. Pán Ježíš se proměňuje a zjevuje v slávě, aby ukázal, že tělo jeho tak ponížené, jest nicméně tělem Boha vtěleného: děje se tedy tato proměna z vnitra navenek, tak totiž, že Pán Ježíš dovoluje zazářiti zevně paprsku své slávy, již nepřetržitým zázrakem v sobě utajoval. - Avšak Pán Ježíš nevystoupil na horu, aby nám tam dal poučení o své slávě. Zjevení na Táboru bylo ostatně pomíjející a kratičké - na okamžik jen.

Proměna svátostná se děje z venčí dovnitř; a kdežto na Táboře Pán Ježíš poodhalil závoj kryjící jeho božství, zde zakrývá i své člověčenství, zahaluje je způsobami chleba tak, že tu není vidět ani Boha ani člověka a že navenek není pozorovat naprosto nijak jeho činnosti; jakoby tu byl jeho hrob a sv. způsoby příkrovem jeho moci. Pokorou tu zahaluje svoji lidskou přirozenost tak dobrou a tak krásnou; zdá se, jakoby byl připoután k posvátným způsobám, tak je s nimi spojen po proměně chleba a vína v tělo a krev svou! A je aspoň nějak možné poznat ho v této proměně plné lásky a pokory? Ano, Jako víme, že je nad námi slunce, i když je mraky zakryto, tak je i tu stále Pán Ježíš, Bůh i člověk, ale ovšem zastřený rouškou chleba a vína. A jako bylo vše, co se dělo při proměně na hoře slavné, tak zase je vše, co doprovází tuto druhou proměnu, láskyplné, Nelze ho tu přímo vidět ani se ho dotýkati, ale nicméně jest zde a všecko bohatství jeho darů s ním. láska, milost, víra snaží se vniknouti až za závoj a zahlédnout jeho tvář. A láska vidí věrou - víra je skutečným zrakem duše.

Přáli bychom si snad spatřit ho zde svýma tělesnýma očima - avšak nemohli-li apoštolové snést jas jediného výblesku jeho slávy, jak bychom to mohli snésti my dnes? Ostatně Láska, když bere na sebe jinou podobu, přetvořuje se jen v podobu dobroty, ponížení, sebezmenšení a sebezmaření. A kde se jeví větší láska - na hoře Kalvárii či na hoře Tábor? Srovnej a pověz, kdo obrátil svět, zda Kalvárie či Tábor? Láska odkládá velebnost, kryje ji a ponižuje se. Tak to učinil Syn Boží ve svém vtělení, tak na Kalvárii a nejvíce v Nejsv. Svátosti. Ne tedy litovat, spíše děkovat bychom měli Pánu Ježíši, že zde neobnovuje svůj Tábor. Apoštolové padli na zem s velikou bázní a každé to slovo vycházející z úst Božích mohlo je spálit - sotva si troufají Pána Ježíše oslovit. Ale zde s ním mluvíme bez bázně, poněvadž se můžeme přivinout k jeho Srdci a cítit jeho lásku!

A konečně sláva by nám mohla pomásti hlavu - pohleďme jen na Petra, jak mluví z cesty jako by neměl rozum! Mluví o pohodlí a dobrém bydlu; mezitím co jeho božský Mistr rozmlouvá o svém utrpení a svojí smrti! Na povinnosti svoje zapomíná docela! - Kdyby nám Pán Ježíš ukázal zde svou slávu, nechtělo by se nám ani od něho! Tak dobře by nám tu bylo. Sv. Petra musil nebeský Otec poučit a jemu připomenout, že Pán Ježíš je jeho Syn a že je tedy nutné jít za ním všude - i na smrt! Nezapomínejme, že výchova blahobytem není ani pevná ani dobrá a dítě zahrnované přílišnou něžností, nebude mít velké srdce. Proto neděje se proměna svátostná ani v hlučné radosti ani v slávě, nýbrž potichu a v ponížení; sláva se dostaví v budoucnosti. Také zde při ní nevidíme ani Mojžíše ani Eliáše, poněvadž nemají zde co činiti. Nejsvětější Svátost není pro ně, ale dvanácti apoštolům, kteří budou zákonodárci a proroky nového lidu Božího, bude dopřáno účastenství na ní. Nejsv. Trojice sama působí tuto proměnu, ale neviditelně. Pluky andělů klaní se tu Synu Božímu, jenž se snižuje skoro až v samu nicotu. Také my všichni byli jsme tenkrát při ustanovení Nejsv. Svátosti a všecky naše hostie, jež Pán Ježíš svou nejsv. vůlí chtěl a svou vševědoucností předvídal, byly už tenkrát tam posvěceny; On je spočítal a uložil, aby byly dnes věřícím rozdávány.

A nyní ještě si všimněte, jak bývá modlitba prostého a přímého srdce vyslyšena, i když to není právě tím způsobem, jakým si to myslila. Petr prosil; aby zůstali na hoře. Pán Ježíš odmítl? Ne docela; spíše jen odložil vyslyšení na dobu pozdější. A v Nejsv. Svátosti vztyčil Ježíš Kristus mezi námi svůj stánek navždy a nám je dovoleno přebývati s ním na svátostném Táboru! A ten jeho stánek - to už není stánek přechodný a přenosný z dneška na zítřek: dům si vystavěl a my v něm smíme dlít dnem i nocí. Věru - máme víc, nežli zač prosil Petr. Pravda, vy většinou snad vídáte tento dům jeho jen mimochodem, ale můžete jej vídat denně; a kromě toho máte svá obydlí kolem chrámu s Nejsv. Svátostí a znamenáte na sobě jistě sladký vliv jeho sousedství.

„Pane, dobře jest nám zde býti!" - Ó ano! To víme všichni dobře: kdykoli máme jaké soužení, jakou bolest, jdeme k němu a On je nám vždy dobrým Samaritánem. Má srdce pro nás stvořeno, čeká nás, jedná s námi ne jako s cizími, nýbrž jako s přáteli jako s domácími.

Otec nebeský, jenž řekl: „Toto je můj milovaný Syn" - dal nám jej z nevýslovné lásky: v Betlémě, na Kalvárii, ale zvlášť a navždy ve večeřadle. A :Pán Ježíš se nám dával zároveň, současně sám. Otec však jej plodí jako Syna svého stále, každým dnem a každému z nás jej dává-nuž poslouchejme ho! A mějme rádi slavnost Proměnění Kristova - je plná významu pro Nejsv. Svátost. K ní; ke Svátosti, k této požehnané hoře, na níž se Pán Ježíš proměňuje, přicházejme a nehledejme tam ani citové radosti ani slávy nýbrž poučení k svatosti, jež nám tu dává svým sebezmařením. Přicházejme a přetvořujme se láskou a sebezáporem v podobu Ježíše Krista svátostného s nadějí, že budeme jednou pak přetvořeni v podobu Ježíše Krista oslaveného v nebi.

    obsah   home

 

SV. JAN KŘTITEL

Illum oportet crescere, me autem minui.
On musí růst, já pak se umenšovat (Jan 3, 30).

Svatého Jana musíme uctívat jako vzorného adorátora. Jeho krásné slovo jest heslem oddanosti a eucharistické služby: Nejsv. Svátost musí růsti - musí být poznávána, milována - ale my se u jejího trůnu musíme menšiti, ztráceti. Nuž vizme, že jest sv. Jan svými nejdůležitějšími skutky svého života vzorem adorátora: jeho celý život zdá se být nepřetržitou adorací a lze v nich nalézt adoraci podle čtverého úmyslu obětního, která jest nejlepším způsobem klanění vůbec.

    obsah   home

1. Klanění

Adorátor se vrhá na kolena, uklání hlavu: tímto prvním úkonem vyznává nekonečnou velebnost Boží, skrytou pod závojem svátostným, a po tomto úkonu následuje duje druhý, jímž adorátor začíná velebit jeho velikost a jeho lásku.

První milost sv. Janu Bohem daná vede ho ke klanění: když Syn Boží vešel v život Panny Marie, vnukl své Matce, aby šla navštívit svoji příbuznou, sv. Alžbětu. Maria Panna nese tedy k Janovi jeho Mistra a Krále, neboť jeho matka, Alžběta, pro svůj věk nemůže se již na takovou cestu vydati, ale Pán Ježíš se na ni vydal. A tak to dělá i s námi: my jsme nemohli jíti k Bobu, tož Bůh přišel k nám.

Panna Maria pozdravila sv. Alžbětu a uvolnila spoutanou moc Syna Božího: i dnes ještě jest Pán Ježíš jakoby spoután a nechce činiti nic bez Marie Panny. V pozdravu Marie Panny slyšel Jan hlas Syna Božího i zaplesal radostí nad ním v životě matčině a upozornil ji tak na tajuplnou přítomnost Boha v Marii Panně. Od něho byla poučena o tomto tajemství, jak to sama vyznala bl. Panně: „Zaplesalo dítko radostí v mém lůně." (Lk 1,44) A tak začíná Jan již od této chvíle být předchůdcem Páně: poznává svého Boha, klaní se mu s radostným plesáním a jeho radost z přítomnosti Boží přetéká i na jeho matku.

Jak dobrotivý byl pán Ježíš k Janovi, že mu ráčil žehnat a že se mu dal poznat již v životě jeho matky! A jak zase byla jistě velice milá Pánu Ježíši adorace Janova!

Pán Ježíš zůstal u něho tři měsíce. Oba dva byli skryti v životě mateřském; Jan se klaněl neustále svému Bohu, jehož přítomnost poznával. Klanějme se spolu se svatým Janem, ve spojení s jeho klaněním, jež konal tak živě a tak procítěně, přes všecky clony a přehrady, které jej od Pána Ježíše dělily: „Vytušil Krále v komnatách matčiných..."

    obsah   home

 

2. Díkůčinění

Díkůčinění vzdává díky za dobrotu a lásku Krista Ježíše, jehož dary a dobrodiní všude vidí, ponižuje se, aby vyvyšovalo dobrodince, raduje se z dobrodiní, jež samo obdrželo i z milostí udělených jiným a Církvi celé. Vděčnost šíří srdce a plní je radostí.

Nuž tento dvojí cit, radosti a vděčnosti, projevuje Jan u Jordánu. Ale poněvadž díkůčinění vychází vždy z nějakého obdrženého dobrodiní a podloženo jest pokorou, tož vizme nejprve, jakou to milost mu Pán Ježíš prokázal.

Jan má právě pokřtíti Pána Ježíše, jehož dosud neznal. Ale nebeský Otec dal mu znamení, podle něhož ho pozná. Pán Ježíš se objevil v zástupu lidu, který čekal na Janův křest a poslouchal jeho důtklivé výzvy ku pokání. Pán Ježíš čeká v řadě s veřejnými hříšníky, celníky a vojáky, On, král, On, Syn Boha živého! Neosobuje si výhod ani výjimečných zvláštností. Ó slyšte a rozumějte vy, kteří se klaníte, a nehledejte ochránců mimo Pána Ježíše. Sv. Jan se vrhá Pánu Ježíši k nohám a dí: „Já mám potřebí pokřtěn býti od tebe a ty jdeš ke mně?" (Mt 3,14) To je pokora, a to je pravda! Svatí se nemají nikdy za dokonalé. A svatý Jan se v těchto slovech nezmiňuje o svém ú-řadu, neříká: "Ty přicházíš k mému křtu", nýbrž „ty přicházíš ke mně". V tom je velice jemný takt pokory. Mluvit o svém úřadu bylo by Jana nějak trochu povyšovalo - ale vedle Pána Ježíše není místa pro nějaký cizí trůn!

A Pán Ježíš mu odpovídá: „Nechej nyní, neboť tak sluší nám vyplnit všelikou spravedlnost!" (Mt 3,15) A Jan, člověk vpravdě pokorný, poslechne a křtí. Nepravá pokora byla by měla sto důvodů proti - Jan poslechl. A když Pán Ježíš odchází, Jan nejde za ním, nýbrž zůstává tam, kam ho poslušnost postavila. Jaká to pokora!

Vizme dále, jak všecku čest a slávu svého poslání, jež zastává, přivlastňuje Pánu Ježíši. Jeho učedníci, kteří se chtějí sluniti v slávě svého mistra, v nedobře chápané oddanosti k němu, líčí Janovi žárlivě, že všechen lid jde za Ježíšem. „Ó jakou radostnou věc mi to pravíte", volá Jan. Přítel ženichův stojí sice vedle něho, ale snoubenka jest jenom pro ženicha a tak duše náležejí jedině Kristu Ježíši. Přítel ženichův je tu jen, aby mu sloužil. Jan se raduje, že božský Snoubenec nalézá tolik duší:

„Nuže tato radost má se naplnila. On musí růsti, já pak se umenšovat."

Nic pro sebe, vše pro Ježíše! Aby on rostl to musí býti naší snahou. Nemůžeme-li mu postaviti trůn ve všech srdcích, jaká škoda! Tož vrháme se před ním na kolena, menšíme se a povznášíme ho na trůn ve svém srdci - On musí růsti! My se menšiti. Dnes je to naší družině snadno - je nepatrná - takové nic. Ale později snad mohli by býti mezi námi i lidé vynikající. Tenkrát však bude třeba jim říci: Pozor! Nestavte se na špičky svých nohou, nevyvyšujte se pro své vlohy, sehněte se, aby bylo vidět jenom Mistra! Naše povolání adorační je tak krásné a jeho účel tak vznešený! Budou nám snad připisovati všecky ctnosti, poněvadž bychom je měli vskutku míti, abychom nebyli tak nehodní svého povolání. Běda tomu, kdo by se pyšně stavěl před Pána! Nikoli! Na kolena! K zemi! On musí růsti, my pak se menšiti.

Ó jak je krásné díkůčinění duše, která přijímajíc dobrodiní Boží uznává, že sama není k ničemu a všecku čest z nich přivlastňuje Bohu!

    obsah   home

 

3. Odprošení a dostiučinění

Odprošení hledí Pána Ježíše odškodnit a potěšit. A tu se adorátorům otvírá široké pole: máme náhradu dávat, usmiřovat, kát se za hříchy lidí. Svět je tak zlý, že je více třeba za svět nabízet zadostičinění nežli jeho jménem děkovat.

Svatý Jan začíná tento úkol tím, že káže pokání a ukazuje na smírnou oběť slovy: „Ejhle, beránek Boží, jenž snímá hříchy světa".

Potom tím, že lká a vzdychá nad lhostejností světa vůči Spasiteli. Poslyšme, jak stýská: „Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte!" Nechcete ho znát. Vidí, že mocní a učení nechtějí jíti za Kristem a že ho vyhledávají jen chudí a nuzní : dává mu za to veřejné dostiučinění, klaní se mu jakožto smírné oběti; velebí ho za ty, kteří jím pohrdají: „Já nejsem hoden rozvázati řemínky u obuvi jeho" (Lk 3,16). Jakou náhradou je tato Janova pokora za jejich pohrdání !

    obsah   home

 

4. Prosby

Vsadili Jana do žaláře za to, že se odvážil kárat krále pro jeho nepravost. Králům pravdu říci si netroufá každý - bojí se! Bývá často velice trapné žít na dvoře královském! Jeho učedníci, kteří ještě nevěřili v Ježíše Krista, přišli ho navštívit do žaláře. A tu Jan vynakládá vše, aby je Kristu Pánu získal. To je pravá apoštolská horlivost: přivádět duše ke Kristu, připoutávat je k němu a nehledět při tom na sebe. A Jan za ně prosí i Pána Ježíše, aby je přijal. Posílá je k němu, aby jeho dobrota a všemohoucnost, až ji uvidí, je získala. Ale přes všecky ony velké zázraky, které jim Pán Ježíš ukázal, přec neuvěřili! Ó jak tvrdé a tupé jest lidské srdce, je-li obestřeno předsudky! Žárlivost jim namlouvá, že jejich mistr nebude ničím, vzroste-li vážnost Ježíšova, a oni nechtějí zmizet s ,Janem - pýcha školy, pýcha stranická plní jejich srdce, chtěje se ohřívati na slunci slávy mistrovy!

Než tato návštěva u Pána Ježíše otevřela přec jejich srdce pro milost sv. víry a po smrti sv. Jana připojili se přece konečně ke Kristu Pánu: toto obrácení je ovocem modliteb Janových.

Hle, to jest dobrý adorátor! Nuž zamilujme si sv. Jana, jejž Pán Ježíš tolik miloval. Litoval jeho smrti - sv. Jan byl jeho příbuzným, jeho přítelem a též prvním apoštolem. Klaňme se, odprošujme s ním; učme se obětovat sebe jako on k slávě Pána Ježíše. Jan skonal jako mučedník za ony zločiny krále, které obzvláště vyzývají trestající spravedlnost Boží. A nespouštějme z mysli ono slovo, které jest heslem svatosti a služby eucharistické: "On musí růst, já pak se umenšovat." Vyvýšen budiž Ježíš Svátostný, a já ponížen až v prach své nicoty!

    obsah   home

 

SVATÁ MÁŘÍ MAGDALÉNA

Jesus diligebat Mariam.
Ježíš miloval Marii. (Jan 11, 5)

Svatá Maří Magdaléna byla obzvláštním miláčkem Ježíšovým :skýtala mu ze svého majetku, provázela ho, poctila jeho člověčenství předrahým pomazáním. Ráda sedala u jeho nohou v tiché modlitbě a rozjímání: z těchto důvodů jest patronkou a vzorem života věnujícího se adoraci a službě Pána Ježíše ve Svátosti jeho lásky. Pozorujme ji - její život jest pln převzácného poučení.

1.

„Ježíš miloval Martu i sestru Marii a Lazara" (Jan 11,5). Miloval patrně všecky tři, ale Marii láskou obzvláštní.

Ačkoli nás miluje P. Ježíš všecky, má přec své zvlášť milé přátele a dovoluje, abychom i my měli přátele v Bohu. Potřebuje jich náš přirozený i náš život nadpřirozený. I světci měli většinou své zvlášť milé přátele a sami byli též neobyčejně něžnými a oddanými přáteli.

Magdalena byla před svým obrácením velikou všeobecně známou hříšnicí. Měla všecky vlastnosti těla i ducha a všecky dary štěstěny, které mohou vésti k velikým poblouzněním. A ona se k nim dala svést. Evangelium ji nazývá veřejnou hříšnicí, Je tak opovrženou ženou, že farizeus Šimon si to pokládá za hanbu, že do jeho domu vešla, a že až pochybuje o prorockém osvícení Pána Ježíše, když vidí, že ji Pán Ježíš trpí u svých nohou. - Ale tato ubohá hříšnice se povznese po obdrženém odpuštění až mezi největší světice. Pozorujme jak.

 

2.

Překážkou, která obzvlášť zabraňuje obrácení velkých hříšníků, je lidská bázeň. „Já se neudržím na dobré cestě" namlouvají si; „netroufám si na něco, v čem nemohu vytrvati." A zastavují se malomyslné na půl cestě.

Ale Máří Magdaléna, jakmile se dověděla, že Pán Ježíš jest v domě Šimonově, neváhá ani na okamžik: jde rovnou k Pánu Ježíši a koná tu před ním jakoby veřejnou zpověď. Odvažuje se do domu, z níž by ji byli jistě s hanbou vyhnali, kdyby ji byli u dveří poznali. Klesajíc k nohám Ježíšovým nemluví - nemá slov; však láska její mluví hlasitě. Malíři ji zobrazují s rozcuchanými vlasy a v neuspořádaném šatu, ale to je holý jejich výmysl: to by nebylo hodno ani Pána Ježíše ani její kajícnosti.

Jde přímo k Pánu Ježíši a nemýlí se v osobě - odkud ho znala? - Ó nemocné srdce ví, kde hledati útěchy a léku!

Maří Magdaléna neodvažuje se pohlédnouti Pánu Ježíši do očí, ba ani ho osloviti: to je znak pravé lítosti. Vzpomeňte na marnotratného syna a na celníka! Hříšník, který by si troufal pohleděti v tvář Boha, jejž urážel, byl by drzý. Ale Maří Magdaléna pláče a utírá svými vlasy nohy Pána Ježíše, jež byla svými slzami smočila... nohy, neboč tu u jeho nohou jest její místo. Nohy šlapou zemi - a ona ví, že jest jenom takovým prachem z mrtvoly... A vlasů, jichž svět tolik marnivě používá a jež i zbožňuje, užívá na utření sv. nohou, u nichž setrvává klečíc a čekajíc svůj ortel. Ví dobře, co by asi navrhovali závistníci jak z apoštolů tak z farizeů, kteří neuznávali leč ctnost dokonalou a vítěznou; neviděli ji tam také rádi, poněvadž je zahanbovala. Žádný z nich nebyl bez hříchu, ale nikdo neměl odvahy žádat za odpuštěni veřejně jako ona. Ba Šimon, všecek pln pokrytectví a pýchy, se pohorší! Ale Pán Ježíš se Magdalény zastává slovy, kterými jí zase vrácena plná čest: „Odpouštějí se jí mnohé hříchy, neboť mnoho milovala." - Odpouštějí se tobě hříchy - víra tvá tě spasila, jsi v pokoji (Lk 7,47-50). Tak jí praví a nepřidává : „Nehřeš již" jako to řekl ženě cizoložné, poněvadž ta více se hanbila, že byla přímo při zločinu dopadena, nežli že urazila Boha. U Magdalény nebylo třeba této výstrahy: její láska zaručuje pevnost jejího opravdového předsevzetí.

Jak krásné a dojemné rozhřešení dostala Maří Magdaléna za svou lítost, která byla jistě dokonalá! Kdykoli jdeme k sv. zpovědi, spojme svoji lítost s lítostí sv. Maří Magdalény a hleďme, aby naše lítost jako její vyvěrala spíše z lásky nežli z bázně.

Očištěna láskou Magdaléna odešla a svojí pokorou dosáhla veliké dokonalosti. Nuž -  kdo by se směl odvážit, když vidí tento případ, pohrdati hříšníky!? Okamžik stačí, aby se z nich stali velcí světci! A kolik z velkých světců vyhledal si Pán Ježíš právě v blátě nepravosti: Pavla, Augustina a jiné. Magdaléna jim ukázala cestu, po níž stoupala výš a výš až k samému Srdci Ježíšovu; vyšla z velké hloubi, ale uměla se pokořovat! Kdož by tedy mohl zoufat?

3.

Po svém obrácení začíná Magdaléna život činné lásky. Tak dává velkou pobídku těm, kteří po svém obrácení se zastavují: touží jen po pokoji dobrého svědomí a spokojují se s plněním přikázání. Jíti za Ježíšem nemají odvahy a - končí bohužel návratem k tomu, z čeho povstali. Ze slz a lítosti se žíti nedá. Zničit vše, k čemu srdce hříšné lnulo a čím žilo, nestačí: je třeba nyní to vše nahraditi Bohem a žíti z něho. - Chtít zůstati u nohou Ježíšových!? - Ale viz! On vstává, vstaň i ty a jdi za ním a s ním. Magdaléna to tak udělala: šla za ním a již ho nikdy neopustila. Nalézáme ji potom znova u nohou Ježíšových jak poslouchá slovo Boží a uvažuje o něm ve svém srdci. To je zvláštní milostí jejího života: modlit se, rozjímat a milovat. A provázejíc Pána Ježíše koná ctnosti, jakých různé okolnosti jeho života vyžadují.

Obrácení, které se zastavuje u dobrých úmyslů, není trvalé. Máří Magdaléna koná ctnosti a skutky podle různých okolností a stavů, jež Pán Ježíš prožívá.

Na jeho cestách opatřuje vše, čeho je potřebí pro výživu jeho i apoštolů. Pán Ježíš častěji jest hostem v Betánii, kde skýtá svým hostitelům pokrm milosti své a lásky za jejich pokrm časný. Tu sedá Maří pokaždé u jeho nohou a zůstává u nich v modlitbě. Marta žárlí, Tak dělají ti, kteří myslí, že jest jenom jeden stav, jediný jen způsob života dobrý! Nikoli! Každý je dobrý. Tvůj je dobrý, podrž jej, ale nepohrdej jiným. Marta dělala dobře, když obsluhovala Pána Ježíše, ale nedobré bylo, že žárlila na sestru. - A my víme dobře, co jí Pán Ježíš odpověděl a jak se Magdalény zastal.

Praví, že je lepší naslouchat jeho poučení, než ho hostit. I dnes bývá slýchat, jak ti, kteří vedou život činný, si stěžují na ty, kdož vedou život rozjímavý: „Jste neužiteční, pojďte a pracujte o spásu bratří skutky lásky. Ale Pán Ježíš je zde bere jako Magdalénu v ochranu. A lásku prokazovat - není-li též třeba Ježíši Kristu, chudému a opuštěnému ve Svátosti?

Magdaléna slyší tento rozhovor, slyší žaloby své sestry, ale neodpovídá - jí je dobře u nohou Páně - a proto tam tiše sedí dál.

Druhou vlastností Magdaléniny činné lásky jest její ochota trpět, trpět s Ježíšem Kristem. Jistě že věděla již napřed o budoucím utrpení a smrti svého Krista - vždyť láska nic nezatajuje a Pán Ježíš, jenž je předpověděl svým apoštolům, byl by je zatajil Magdaléně? - A vizme zase, jak dovede osvědčovat tuto lásku trpící!

Odvažuje se jít i tam, kam ani muži si netroufají: jde až na Kalvárii, opouští své milé sourozence a provází trpícího Krista Ježíše až do konce: vidíme ji po boku Matky Páně pod křížem. Evangelium ji výslovně jmenuje; zasloužila si to plným právem. A co tam dělá? Miluje a trpí s Ježíšem. Kdo opravdu miluje, chce míti podíl na osudu svého přítele. Láska stmeluje dva životy, dvě' existence v jedno. Magdaléna majíc na paměti své dřívější hříchy, nestojí, nýbrž klečí, to jest její postoj. Jen blahoslavená Panna Maria stála tam obětujíc svého milovaného Syna, jako Abrahám svého Izáka. - Setrvává tam až do smrti Ježíšovy. Ale časně ráno prvního dne v týdnu vrací se. Ví sice dobře, že Pán Ježíš jest pochován, ale ona chce ještě trpět a lkát pro něho dál. Evangelium, které vypravuje pochvalně o horlivé lásce a o velkomyslných a drahých mastech ostatních žen, nezmiňuje se u Magdalény o ničem leč o jejich slzách. To je vskutku křesťanská hrdinka, na níž více než-li na ostatních svatých jeví se nám nesmírnost Božího milosrdenství.

 

4.

Po nanebevstoupení Páně již se evangelium o sv. Máří ani slovem nezmiňuje. Jen starobylé podání vypravuje, že židé vsadili Máří, Martu a Lazara na loď bez stěžňů a bez kormidla a zahnali je na širé moře, aby tam určitě zahynuli. Ale dávný jejich přítel jich neopustil - je jejich lodivodem, kormidelníkem a zavedl je do Marseille ve Francii. Lazar zemřel smrtí mučednickou: bylo třeba jeho krve jako rosy na krásnou půdu provencskou, aby se na ní mohla ujmout a vzkvétat víra Kristova. Marta se dostala až do Tarasconu, kde založila družinu panen a konala skutky tělesného a duchovního milosrdenství v celém širokém okolí. - Magdaléna odešla do ústraní, do samoty na vysokou horu, aby jaksi byla Bohu bližší: Tam našla jeskyni upravenou od andělů. Ale zanedlouho začalo ji tam vyhledávati mnoho lidí, a že ji to ubíralo mnoho času, kterého se jí pak pro jejího dobrého Krista nedostávalo, vystoupila ještě výš na srázný vrchol, aby tam byla se svým Bohem sama. A tam také setrvala až do konce svého života. Modlila se tam, tam prožívala život Ježíše Krista. Spasitel neustával ji navštěvovat; svými kněžími dával ji donášet sv. přijímání, a když se blížila hodina její smrti, přinesl jí je svatý Maximin, jeden z 72 učedníků Páně. Jako byla ona při smrti Pána Ježíše, tak zase dobrý Spasitel jí prokázal tutéž službu lásky a tutéž čest. Tedy ve Francii skonali tito tři Kristu Pánu zvlášť milí přátelé: může v tom Francie vidět důkaz lásky i důvod k naději, že jí bude Bůh pro slzy, lítost a přímluvy sv. Máří milostiv, bude-li následovat Magdaléniny kajícnosti a její lásky ke Kristu Pánu, jenž žije dodnes v Nejsvětější Svátosti v jejích městech i vesničkách.

    obsah   home

 

MĚSÍC NEJSV. SVÁTOSTI

Mensis iste vobis principium mensium.
Tento měsíc bude vám počátkem měsíců. (Mojž 12,2)

Mnohé nábožné duše zasvěcují měsíc červen božskému Srdci Páně, odkud nazývá se měsíc ten měsícem Srdce Páně. - My jej zasvětíme Nejsv. Svátosti; a já myslím, že název měsíc Nejsv. Svátosti je pro červen právě tak vhodný jako „měsíc Srdce Páně"; vždyť v tomto měsíci připadají obyčejně obě slavnosti jak Nejsv. Srdce tak i Božího Těla.

Je zcela správné uctívati Srdce Páně jako sídlo nekonečné lásky Pána Ježíše k nám; avšak ctitelé Nejsv. Svátosti udělají dobře, budou-li je ctít v Nejsv. Svátosti. A kde pak je přímo skutečně a podstatně živé Srdce Pána Ježíše, ne-li v Nejsv. Svátosti a v nebi? Mnozí je ctí v obrazech, které jsou předmětem jejich pobožnosti; úcta tato jest dobrá, ale přece je to úcta jen nepřímá, s obrazu musím ji vztahovati na skutečnost. Avšak v Nejsvětější Svátosti jest živé Srdce Páně, tlukoucí láskou k nám. V ní tedy budiž toto Srdce naším středem, naším životem, Ctěme božské Srdce Páně zde v Nejsvětější Svátosti, nedělme jedno od druhého.

1.

Několik měsíců v roce je zasvěceno zvláštním pobožnostem trvajícím 30 dní; tak na příklad měsíc zasvěcený Marii Panně, který jest jako jedinou slavností trvající 31 den. V něm uctíváme všecky její ctnosti, všecka tajemství jejího života - a vždycky se nám v něm dostává nových milostí. - A tak jest i s pobožností k sv. Josefu v březnu. Brzo bude mít každá z hlavnějších pobožností svůj měsíc, který se slaví se zvláštní vroucností. Dobře tak! Je to něco vzácného a důležitého pro pobožnost katolickou.

Vždyť pobožnost trvající celý měsíc zabírá svůj předmět a uvažuje o něm se všech stran a přináší pravé a dokonalé poznání. Každodenní rozjímání, úkony ctností směřující k jedinému předmětu působí též správnou nábožnost a pravou úctu k předmětu naší celoměsíční pobožnosti. Jest známo, že soustředí-li se mysl na jedinou věc, jsou naše myšlenky silné a obsažné. Proč nedospívají zbožné duše v značnějším počtu ke skutečné svatosti? Poněvadž jsou rozděleny mezi mnohé pobožnosti a nenalézají tolik síly, aby ducha pobožnosti v sobě udržovaly a rozmáhaly. Je dobře známo, jak mnoho působí misie na osadách, které byly až do té doby hluché k důtklivým slovům i příkladům svých pastýřů; proč? Protože misie jsou ve své podstatě řadou různých úkonů a prostředků, jež se však všecky nesou k tomu, aby dojaly srdce, zaujaly obraznost a přiměly k vážnému se zamyšlení. A když misie spojují tolik spasitelných prostředků je divné, že zdolávají srdce i zatvrzelá?

Když se všecky naše myšlenky a nábožné úkony takto soustřeďují a ulpívají na jediném předmětu, vedou nás k veliké dokonalosti a přemáhají všecky překážky.

Budiž tedy naše pobožnost všecka soustředěná a vytrvalá. Chceme-li se nějakého zlozvyku nebo nepravosti zhostiti, musíme především míti pozor na sebe, potom po jistou dobu proti nim bojovat, dříve než se vzchopíme postoupit k ctnosti, která je opakem této nepravosti. Když tak budeme dělat, budeme pokračovat rychlými kroky.

Tak je tomu i s pobožností, o níž jednáme. Též zde nutno vytrvati po jistou dobu, chceme-li dospěti k osvícení a pravé pobožnosti k Nejsv. Svátosti, pobožnosti, která jest matkou a královnou ostatních, ba sluncem pobožnosti vůbec. I sama pobožnost k Nejblahoslavenější Panně Marii má se vztahovat k Nejsv. Svátosti, protože Panna Maria je všecka pro Ježíše. Písmo ji přirovnává k luně, která má všecko své světlo od slunce, jemuž je odráží.

Zajisté působí-li měsíc Mariin tolik obrácení a tolik dobra pro duše, tolik milostí všeho druhu, co nezpůsobí měsíc určený k uctění ctností, obětí, osoby Páně ve Svátosti skutečně přítomné? Vynasnažíte-li se soustředit svou četbu, své modlitby, city, úkony ctností na Nejsvětější Svátost, odnesete si na konci měsíce beze vší pochyby nějaké veliké vítězství nad sebou: vaše láska k P. Ježíši ve Velebné Svátosti vzroste a milost bude u vás působivější,

Božský Spasitel řekl, že kdo jí jeho tělo a pije jeho krev, bude mít život; a což přidáte-li k svému sv. přijímání ještě 30 dní trvající účast na ohni jeho lásky, na ctnostech jeho Srdce, na jeho svatosti a na jeho životě?! Hle, to jest ovoce pobožnosti na jeden předmět soustředěné! - Bez této soustředěnosti budou sice vaše myšlenky dobré, ale nábožnost vaše nebude ani živá ani silná. Silný déšť trvající několik okamžiků sběhne po zemi bez užitku, déšť tichý a delší ji proniká a zúrodňuje. Myšlenka na Nejsv. Svátost oživovaná celý měsíc bude hojným pramenem, který zúrodní naše ctnosti, bude silou, abych tak řekl, božskou, kterou na cestě posvěcení přímo poletíme. I se stanoviska pouhého rozumu a přirozeně zkušenosti mohu vám říci: budete-li se cvičiti po celý měsíc o jednom předmětu, vtiskne to vašemu duchu trvalý ráz. A nebojte se, že, soustředíte-li se jen na tento předmět, obmezíte svůj obzor. Nejsv. Svátost či Eucharistie obsahuje všechna tajemství, všechny ctnosti a obnovuje je na živém a živoucím jich nositeli, který je tu přítomen : to usnadňuje neobyčejně rozjímání. Neboť v Nejsv. Svátosti, osvíceni věrou, vidíme ,Ježíše; když hledíme na svaté způsoby, nebo jsme-li u svatostánku, víra vás o tom ujišťuje, že On je tam a že mluví ze sv. Hostie k našemu srdci a upírá na nás své zraky.

Ať je to tedy měsíc blaha prožívaného v důvěrnosti s Pánem Ježíšem, jehož společnost není nikdy obtížná:

„Neboť nemá hořkosti styk s ní." (Mdr 8,16)

Kéž ti dá síly, abys pokročil obrovským krokem na cestě svatosti.

 

2.

Jak strávit s užitkem tento měsíc? Především je nutno mít nějakou knihu o Nejsv. Svátosti a čísti něco každý den. Nemysli si, že vyčerpáš hned všechnu látku. Kdo změřil hloubi lásky Pána Ježíše k nám? Jako na nebi tak i na zemi je Pán Ježíš vždy krásný, vždy nový, poněvadž je nekonečně veliký a lásky hodný. Neboj se, že kdy tohoto nevyčerpatelného pramene dobereš! P. Ježíš má tak velké milosti a po nich tak velikou slávu pro nás! Opatři si tedy nějakou knihu o Nejsv. Svátosti. Vím dobře, že světců nedělají knihy, nýbrž naopak, že svatí píší dobré knihy a proto radím ti: užívat knih k poučení, k buzení myšlenek, které bys pak dále si rozváděl v rozjímání a v něm se jimi živil. - Čti např. IV. knihu „Následování Krista Pána", je tak krásná! Andělem věru byl, kdo ji psal! Použij „Návštěv Nejsv. Svátosti" od svatého Alfonsa. Tato kniha způsobila veliký převrat v nábožnosti, působila a působí, možno říci, ještě každodenně hojné ovoce spásy.

Zanech v tomto měsíci jiných pobožností! Neztratíš nic, pohroužíš-li se zcela v slunce. Navštěvuj častěji Nejsvětější Svátost, prodlužuj své návštěvy u ní!

Přijímej vroucněji!

Cvič se v některé ctnosti, která se jeví na Pánu Ježíši Svátostném, jako jeho mlčenlivost, mírnost, zvláště jeho vnitřní život všecek pohřížený v Otci, jeho ponížení v Nejsv. Svátosti. Ulož si nějakou oběť zcela jen pro něho! Snaž se obětovati mu denně nějaký kvítek: vždyť ti dovoluje, že se smíš k němu blížit a mu smíš i něco obětovat. Velcí a mocní tohoto světa nejsou tak snadno přístupni! Využij tedy této přízně a tohoto rodinného práva synů Božích!

K dobrému strávení tohoto měsíce je tedy třeba - opakuji - cvičit nějakou svátostnou ctnost Páně a čísti něco o Nejsv. Svátosti. Je to důležitější než by se na pohled zdálo. Kniha nám dodá nových myšlenek, bez ní bude srdce naše prázdné. Kniha sama ovšem není všecko, ale musíme ji číst svým srdcem - i Písmo svaté musíme tak číst; čteno bez víry a bez lásky přivede nás ke zkáze, tak jako zatvrzuje nevěrce, kteří je čtou denně.

Namítne snad někdo: „Kniha se mi nehodí, nenalézám v ní, čeho potřebuji, nestačí mi." To je dobře! Bylo by opravdu smutné, aby se kniha za nás cele modlila a my byli jen strojem! To také Spasitel nechce, aby kniha bylo všecko, nýbrž chce, abychom si jeho milosti zasloužili prací v potu tváře. Také ti nikdy nebude úplně vyhovovat životopis svatých a byť to byl životopis světce sebevětšího proč? Poněvadž nejsi tímto světcem a poněvadž tě vede jiná milost shodná s tvou povahou, poněvadž máš svoji zcela zvláštní osobnost, jíž se nemůžeš nikdy vzdát úplně.

Čti tedy, ale nečekej všeho jen od četby - spíše ze svého rozjímání!

Jiný řekne snad: „Rád bych konal svou návštěvu, ale nemám celý den kdy." Nebuď malomyslný proto! Pohled Božského Spasitele trefí k tobě i v tvůj dům, i tam nás slyší jeho srdce. Klaněj se mu i tam, kde jsi, bude to dobrá adorace lásky a Pán přijme aspoň tvoji touhu. Bylo by velmi bolestné, kdybychom se nemohli stýkat s Pánem Ježíšem ve Velebné Svátosti mimo naše chrámy. Jako nás sluneční světlo obklopuje a svítí, i když na nás jeho paprsky nedopadají přímo, tak a mnohem lépe posílá nám Spasitel ze sv. Hostie paprsky své lásky, které nás hřejí a sílí. Proudy jsou ve světě nadpřirozeném jako ve světě fysickém. Což jsi nepocítil někdy z nenadání zaujetí a zanícení svaté lásky? Byl to paprsek, byl to proud milosti, vlévající se v duši. Věř jenom a důvěřuj v ony proudy a ve spojení s Pánem Ježíšem i do dálky! Bylo by velmi smutné, že by Pán Ježíš nepřijímal leč klanění v kostele. Nikoli! Vidí všady, žehná všudy, všude se spojuje s těmi, kdo touží po spojení s ním.

Klaněj se mu tedy z každého místa, obrácen v duchu ke svatostánku!

Nuž všecky myšlenky tvoje po celý měsíc nechá jsou u Něho; tvoje ctnosti nechť směřují k Němu, tomuto božskému svému středu a pak bude měsíc červen pro tebe měsícem hojného požehnání a hojných milostí.

+ A.R.T.E. +

    obsah   home

 

Home | Apoštol eucharistie | P.Longari s.s.s. | Eucharistiáni | Řehole | Rozlišování povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)