P. Leo KUCHAŘ S.S.S.
Židovský pessach a naše mše svatá 
Aneb 
Za poslední večeří Páně
(Cyklus šesti exercičních přednášek)

OBSAH:

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

 

 

(l.díl)

Když otevřeme Markovo evangelium, najdeme v 8.kapitole následující větu: "Učedníci zapomněli si vzít s sebou chleby. Ježíš jim domlouval: Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova! I začali mezi sebou rozmlouvat, že nemají chleba" (8,14-16).

Léta později bude sv.Pavel psát ve svém l.listě Korinťanům: "Vaše vychloubání není dobré.Nevíte,že trocha kvasu všechno těsto prokvasí? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavíme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy"(5,6-8).

Co nám připomíná zmínka o kvasu a o nekvašených chlebech? Na co myslel Pán Ježíš, když mluvil během plavby přes Genezaretské jezero o kvasu? Jaké představy spojoval židovský posluchač se slovy "kvas" a "nekvašené chleby"? Pokud nám ihned nenapadne správná odpověď, pomůže nám sv.Pavel svou poznámkou: "Neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus".

Kvas a nekvašené chleby hrály velevýznamnou úlohu při slavnosti židovských velikonoc, při tzv."pessachu". Vlastně bych ani neměl mluvit v minulém čase, protože zbožní židé slaví pessach i dnes ještě každý rok. Jsou to pro ně svátky "nekvašených chlebů". Slaví je tak, jak je slavil Pán Ježíš na Zelený čtvrtek, večer před svým utrpením. Poslední večeře, při níž ustanovil Pán Ježíš Nejsvětější svátost a ji poprvé eucharisticky slavil v kruhu svých apoštolů, byla slavností židovského pessachu. Do tohoto rámce židovského pessachu zasadil Ježíš první křesťanskou mši svatou. Sloužil ji sám Věčný Velekněz Ježíš Kristus.

Pozorně chceme nyní v duchu doprovodit Pána Ježíše na jeho cestě do Večeřadla.Vstupujeme s ním a s jeho apoštoly do domu na Siónském pahrbku v Jeruzalémě. Předtím si ještě vyslechneme, co sv.Lukáš sděluje o přípravách na tuto událost: "Nastal den nekvašených chlebů, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: Jděte a připravte nám beránka, abychom slavili velikonoční večeři... Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka dříve, než budu trpět" (22,7-8.14-15).

Zdaž se nám však podaří vstoupit dovnitř? Nezamknou se dveře a nebudou muset nepovolaní zůstat na ulici? Žádný strach! Při slavnosti pessachu se nesměly dveře zamykat. Naopak: Bylo součástí velikonočních obřadů, že otec rodiny vstal a otevřel dveře od domu dokořán. Vždyť pravoslavní židé počítali a počítají ještě dnes, že mesiáš přijde zrovna v době slavnosti. Měl mít volný přístup k rodinnému stolu, aby mohl slavit pessach s ostatními. Byla to dokonce žhavá touha, ano i sladký sen každé rodiny, který má svou ozvěnu i ve společných modlitbách, aby mesiáš si zvolil po svém příchodu jejich dům za první příbytek. Pro něho byla v domě reservována židle nebo lehátko.Také část chlebů byla pro něho oddělena a uschována. O tom si však povíme později.

Chceme navštívit Kristovo večeřadlo. Nikdo nám v tom nebrání. Přesto vám chci navrhnout něco jiného. Prohlédněme si slavnost pessachu, jak se koná i dnes ještě v židovských rodinách o velikonočních svátcích. Sled obřadů a modliteb se od dob Kristových podstatně nezměnil. Můžeme takto zrekonstruovat a současně lépe pochopit, co se událo při Poslední večeři Páně v Jeruzalémě.

Na důležitý rozdíl musím ihned upozornit.Dnešní židé nepojídají velikonočního beránka. Nemohou a nesmějí. K obřadům určení beránci museli být zabíjeni v Jeruzalémě a tamtéž pojídáni. Od roku 70 po Kr. nemají židé chrám, pouze modlitebny, synagógy. Chrám nemůže být ani v dnešním Jeruzalémě znovu vybudován. Na chrámovém návrší stojí dvě muslimské mešity, Skalní chrám a mešita El-Aksa. I kdyby to návrší bylo nezastavěné, nesměli by židé stavět nový chrám.Víte proč? Chrám by musel stát na původním místě, ale žádný pravověrný žid nesmí vkročit na místo, kde se kdysi nacházela velesvatyně, tedy ona prostora, do níž směl vstoupit pouze velekněz a to jednou v roce v den velkého smíření, v den Jom Kippur. Protože se toto místo nedá lokalizovat,vyhýbají se židé celému bývalému chrámovému prostoru. Nelze postavit dům, když stavitelé nesmějí vkročit na staveniště.

Když my katolíci slavíme mši svatou, slavíme ji vlastně židovštěji než židé, my slavíme pessach s beránkem a smíme ho jíst. Tímto beránkem je Ježíš Kristus ve svátosti eucharistie, kterého měl sv.Pavel na mysli, když psal: "Náš velikonoční beránek byl obětován, Ježíš Kristus!"

Aniž bychom se v duchu vraceli do Jeruzaléma před dvěma tisíci lety, navštívíme židovskou rodinu v Izraeli nebo někde jinde na světě v den l4. Nisanu. Rodina se napřed zúčastnila bohoslužby v synagóze a následujícího dne se shromáždila kolem rodinného stolu. Jedna židle je prázdná a má být nabídnuta mesiáši, kdyby přibyl během slavnosti. Rodina zve ke slavnosti i nějakého chudého, žebráka nebo bezdomovce. Jestliže se žádný nenajde, zůstane i jeho místo neobsazené. Je to symbolický projev pohostinnosti, bez něhož židovská rodina nemůže najít slitování v očích Božích.

Obřady a modlitby jsou sestaveny v rituálu, který má název: "Hagada schel Pessach".(Tuto knížečku mám zde). Židovská slavnost má vícero názvů: oslava Pessachu, Seder - nebo jak už víme z Písma svatého - Svátky nekvašených chlebů. Jestliže vám občas přečtu krátké hebrejské texty,má to být pouze ukázka, jak tato slova zněla z úst Kristových.

První předpis přikazoval: Navečer l4.dne v měsíci Nisanu musí být prohledán každý kout v domě a musí být odstraněny všechny zbytky kvašeného chleba. Předtím musí být vyslovena žehnající modlitba: "Buď veleben ten, který je věčný, náš Bůh, Král světa, který nás posvětil svými příkazy a poručil, abychom odklidili kvašené chleby". Nalezené zbytky se pečlivě uchovaly a příští den v 10 hodin dopoledne byly spáleny.

Na tomto místě bych chtěl znovu připomenout slova Kristova a výrok sv.Pavla, protože je nyní lépe pochopíme. Ježíš řekl: "Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova",a sv.Pavel píše: "Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem!"

Také my odstraňujeme na začátku naší křesťanské bohoslužby starý kvas. Zahajujeme mši svatou kajícím úkonem a prosíme Pána Boha, aby nám odpustil hříchy. Prosvěcujeme všechny kouty našeho srdce a s lítostí stíráme pavučiny našich chyb a poklesků, všechno to, co jiným lidem strpčuje život. Obyčejně to bývá kvas farizeů, kvas neupřímnosti, kvas umíněnosti a kvas nemilordnosti.V kajícím úkonu spalujeme toto duchovní smetí v ohni Boží slitovnosti.

U židovské domácí pobožnosti se na začátku žehná víno. Žehnající modlitba se nazývá "Kidduš" a první číše vína nese totéž jméno: "Kiddušová číše". Zahajuje bohoslužbu. Kiddušová modlitba zní hebrejsky:

 

Český překlad pro nás nebude neznámý. Reforma liturgie II. Vatikánského sněmu ji zavedla do liturgie jako obětovací modlitbu nad vínem. Přesný překlad zní: "Budiž veleben ty, který jsi věčný, náš Bůh, Král světa, dáváš nám vinnou révu a plod vinné révy". Liturgický text má tuto podobu: "Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme.Je to plod révy a plod lidské práce, a stane se nám nápojem duchovním".

Židovská slavnost pessachu byla a je především bohoslužbou vzpomínkovou. Židé si především připomínají odchod z Egypta a vysvobození z jařma otroctví. Hebrejci, kteří po průchodu Rudého moře, putovali pouští, nebyli již nevolníky, ale svobodnými občany. Neměli ani vlastního krále, který by je mohl rovněž utlačovat a nelidsky s nimi zacházet. Jediným králem byl dobrotivý Bůh. Proto všechny modlitby začínají oslovením: "Veleben budiž ty, který jsi věčný, náš Bůh a Král celého světa."

Při slavnosti Pessachu byl pán domu či otec rodiny zástupcem tohoto dobrotivého Boha. Proto se mu prokazovala zvláštní úcta. Po požehnání vína mu členové rodiny umývají ruce. Tento obřad se hebrejsky jmenuje "Urhac". Při jiných hostinách si otec rodiny umývá ruce sám.

Také při Poslední večeři Páně se přiblížili dva apoštolové. Jeden nesl nádobu s vodou, druhý utěrku. Podle zvyku měl Ježíš natáhnout ruce, aby je apoštolové umyli a osušili. Stalo se však něco, co nikdo neočekával. Ježíš vstává, bere osušku, obváže si ji jako zástěru, uchopí se nádoby s vodou,kleká a začíná mýt svým učedníkům nohy. Můžeme si představit překvapení, ano i rozruch Ježíšových spolustolovníků. Dvě reakce to dokazují. Petr vzkypí: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš mu tehdy odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl!" (Jan 13,8). Co chtěl Ježíš tím říci? Asi toto: "Petře, jestliže nepřijmeš mou službu, vylučuješ se z našeho společenství". Petr pak měl pilno, aby svůj postoj napravil: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"

Je to prapodivná situace.Ten jediný, který při slavnosti pessachu mohl nejen dobrotivého Boha zastupovat, ale tím dobrotivým Bohem sám byl, Ježíš Kristus, Syn Boží, pravý Bůh a pravý člověk, Král veškerenstva, předepsanou poctu odmítl. Potvrdil, co už dříve prohlásil: "Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,28).

Ježíš nepřipustil,aby mu apoštolové umyli ruce, proč však na oplátku umýval apoštolům nohy? V domech bohatců umývali otroci hostům nohy. Hostitele by nikdy nenapadlo tuto pokořující službu prokázat sám, ani vůči nejlepším přátelům, ani vůči vysoce postaveným osobnostem. Bezradným učedníkům muselo zpočátku postačit Ježíšovo prohlášení: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš" (Jan 13,7).

Slova Kristova: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl", nám může připomenout jiný výrok Pána Ježíše, který vyslovil v synagóze kafarnaumské: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život!" (Jan 6,53).

Otrocká služba umývání nohou poukazuje na ještě větší službu, kterou hodlá Ježíš prokázat všem svým učedníkům a přátelům.V eucharistii se chce stát pokrmem a nápojem. Kdo tuto službu odmítá a nepřistupuje ke Stolu Páně, zabarikáduje svou cestu k věčnému životu, ruší své společenství s Kristem a ztrácí podíl na Kristově věčné slávě.

"Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš". V okamžiku, kdy Pán Ježíš tato slova vyslovil, neměli apoštolové ještě potuchy o ustanovení Nejsvětější svátosti. Několik minut později zažili to druhé ohromující překvapení. Ježíš proměňuje chléb ve své tělo a víno ve svou krev. Nyní může sv.Petr a jeho spoluapoštolové poněkud pochopit smysl umývání nohou.

Zmínil jsem se,že toto umývání nohou vyvolalo dvojí výraznou reakci. První reakcí byl bouřlivý protest sv.Petra. Druhou reakci najdeme v evangeliu sv.Jana. Sv.Jan byl umýváním nohou tak ohromen, že ve své zprávě už nepopisoval další průběh Poslední večeře. Nemluví o ustanovení eucharistie. Umývání nohou bylo pro něho klíčovou událostí, v níž jsou shrnuty všechny ostatní činy Ježíšovy, tedy i tajemství eucharistie. V umývání nohou byla už předznačena eucharistická oběť i eucharistická hostina.

Nuže, i my chceme tyto úvahy zakončit a uzavřít umýváním nohou, tímto velečinem Ježíšovy pokory a nevyzpytatelné lásky.

 uvod  

 

 

Židovský pessach a naše mše svatá 

(2. díl)

Také při oslavě pessachu, tedy při slavnosti židovských velikonoc, nechybí příprava darů, tak jako my máme ve mši sv. přípravu obětních darů, čemuž se aspoň dříve říkalo "obětování". Na rodinném stolu stojí plochá mísa s třemi nekvašenými chleby. Každý chléb je přikrytý rouškou a každý chléb má i své jméno. Nejspodnější se jmenuje "Izrael", střední "Levi" a nejhořejší "Kohen". Izrael znamená celý vyvolený národ, Levi kněžstvo a Kohen velekněze. Vzniká podobný obraz pyramidy jako v naší církvi: lid Boží, kněžstvo a papež. Na jiné míse jsou umístěny kyselé bylinky, používá se petržele nebo celeru. Tato zelenina namočená do octu nebo slané vody se hebrejsky jmenuje "maror". Aby se kyselá chuť těchto přípravků zmírnila, stojí na stole nádobka se sladkou omáčkou, tzv. "charozet" Charozet je posypán skořicí, která připomíná barvu cihel, které museli hebrejci v Egyptě vyrábět jako Faraonovi otroci. Tato sestava jídel má hluboký duchovní význam. Každá trpkost v lidském životě je oslazena a zmírněna nadějí na Boží pomoc. Národ izraelský zakusil ve svých dějinách mnoho katastrof, ale vždy i léčivé a záchranné zásahy Boží prozřetelnosti.

Otec rodiny - je nazýván i vykonavatel sederové hostiny žehná víno a po prvním přípitku věnuje pozornost chlebům. Vyjímá střední chléb - Levi - láme jej a větší polovinu klade na zvláštní talíř. Tuto část chlebů též přikrývá a ukládá ji na místě, které je vyhrazeno přicházejícímu mesiáši. Tento chléb nesmí nikdo jiný konzumovat leč mesiáš, kdyby se dostavil. Tento mesiášský chléb se nazývá "afikoman". Židovští učenci poznali, že to není hebrejské slovo, ale nedokázali jeho původ vysvětlit. Přitom by pomohla stará řečtina. Řecké sloveso "afikneomai" znamená přicházet. Dokonavý vid, tedy aorist: "afikomén" znamená: "přišel jsem - jsem zde". Jaká to podivuhodná shoda: "Afikoman" smí pojídat mesiáš, když podle řečtiny je "afikomén", "přibylý - už přítomný"! Jestliže mesiáš během slavnosti nepřijde, mohou po slavnosti mesiášský chléb, "afikoman" sníst děti.

Příprava jídel je skončena, může začít vlastní slavnost. Nejmladší syn rodiny se obrací na otce rodiny čtyřmi předepsanými otázkami. První zní hebrejsky:

 

"Čím se liší tato noc od všech ostatních nocí?

Otec rodiny musí na tuto otázku a na všechny ostatní dotazy dát správnou odpověď. Nadešla chvíle, kdy je třeba vzpomínat a hovořit o odchodu z egyptské země, o podivuhodných činech Božích na poušti a vzdát Nejvyššímu dík a chválu.

Na otázku nejmladšího syna odpovídá celá rodina: "Kdysi jsme byli otroky Egypťanů, ale Hospodin, náš věčný Bůh vyvedl nás mocnou rukou - velebeno budiž jeho jméno! Kdyby Hospodin naše otce býval nevysvobodil, museli bychom my, jejich děti a děti jejich dětí dosud otročit v Egyptě a na věky být nevolníky Faraónovými. I kdybychom bili všichni moudří, rozumní a zkušení mužové, ano i výteční znalci Písma, zůstala by nám povinnost, vypravovat o odchodu z Egypta, a kdo o tom vypravuje co nejvíce, je chvályhodný."

Kdo vypravuje co nejvíce, je chvályhodný. Děti kladou vždy mnoho otázek a nutí dospělé k přemýšlení. Tak směl nejmladší syn rodiny připojit libovolně i další dotazy a tím dát otci rodiny příležitost, aby na přetřes přišlo co nejvíce dalších podrobností.

Při Poslední večeři Páně byl apoštol Jan takřka tím nejmladším synem rodiny. Jeho místo bylo vedle otce rodiny. Musel klást předepsané otázky a směl je doplňovat dalšími dotazy. Tehdy účastníci slavnosti neseděli na židlích, nýbrž leželi na rohožích vždy po dvou. Jan tedy "spočíval na hrudi Ježíšově", taktéž leželi ostatní apoštolové vždy po dvou na jedné rohoži obličeji k sobě. Rohože byly hvězdovitě uspořádány kolem nízkého kulatého stolku, na němž byly pokrmy a nápoje. Z každého místa bylo možno sáhnout na stůl. Poučuje nás o tom i sv. Lukáš: "On vám ukáže velkou světnici v poschodí s lehátky, tam připravte večeři" (22, 12).

Otec rodiny vysvětluje symboliku kyselých bylin:"Tyto kyselé byliny, které požíváme, jaký mají význam? Tato trpká zelenina nám připomíná, že Egypťané ztěžovali a ztrpčovali život našich otců. Také Písmo to dosvědčuje: Egypťané ztrpčovali jejich život tvrdou prací v cihlárně a na polích. Museli pracovat i doma a dozorci je popoháněli krutě a nelítostně".

I Ježíš vyslovoval tato slova při Poslední večeři, ale patrně hned připojil, co ho osobně naplňovalo velkou trpkostí: "Skutečně, říkám vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí" (Mk 14, 18). Ježíš dal svým učedníkům nahlédnout do svého ztrýzněného srdce. Proroctví ze žalmu 41 se začíná uskutečňovat: "I ten, s nímž jsem žil v pokoji a jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu" (41, 10). Ježíš nezatajuje bolest své duše, která zastiňuje celou slavnost. I v tomto smyslu platí, co Ježíš řekl již dříve: "Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co koná jeho pán. Vás jsem nazval přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce" (Jan 15, 15).

Zmínka o zradě působí na apoštoly jako šleh bičem. Matouš podává zprávu, že všichni se tázali Pána Ježíše: "Já to snad přece nejsem, Pane? Odpověděl: Kdo si namáčí se mnou v téhle míse, ten mě zradí" (26, 23). Nejmenuje nikoho. Všichni namáčeli s ním sousto v míse. Jasnou odpověď slyší pouze Jidáš. I on se tázal: "Já to snad přece nejsem, mistře? Odpověděl mu: Ano, ty".

Sv. Lukáš líčí příhodu jinak: "Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich že to je, kdo to hodlá udělat" (22, 23). Lukášova informace je přesnější. Jak už víme, nesměli se stolovníci na otce rodiny obrátit přímou otázkou. Směli jen mezi sebou vyměňovat názory. I sv. Jan se o tom zmiňuje, ačkoliv mlčí o ustanovení Nejsvětější svátosti: "Po těchto slovech se Ježíš v duchu zachvěl". Po jakých slovech? Po slovech nad kyselými bylinkami? Dále čteme u sv. Jana: "Po těchto slovech se Ježíš v duchu zachvěl a s důrazem prohlásil: Ano, skutečně, říkám vám: Jeden z vás mě zradí. Učedníci pohlíželi jeden na druhého v rozpacích, o kom to říká. Jeden z jeho učedníků byl u stolu přímo po boku Ježíšově, ten, kterého měl Ježíš tolik rád. Šimon Petr na něj kývl a vybídl ho: Zeptej se ho, kdo že to je, o kom to říká. On se tedy hned nachýlil nazad Ježíšovi na prsa a zeptal se ho: Pane, kdo to je? Ježíš odpověděl: Ten je to, komu podám namočené sousto. A vzal sousto, namočil ho a podal Jidášovi, synu Šimona Iškariotského" (Jan 13, 21-26).

Chytrák Petr to zaranžoval vlastně velmi šikovně, v plné shodě s předpisy. Jan byl tím nejmladším členem společenství. Směl se libovolně ptát a otec rodiny byl povinnen odpovídat. Jan chce vědět, kdo je tím zrádcem. I Ježíš zachovává předpisy. Jan se dovídá, kdo svého Mistra zradí. Sdělil Petrovi nebo jiným apoštolům jméno zrádcovo? Zdá se, že ne. Jidáš opouští místnost, aniž by se ostatní nad tím pozastavili. Domnívali se, že musí ještě obstarat nějaké nákupy.

Jidáš dostává první sousto z ruky Ježíšovy. To je ten pokyn pro Jana, ale podávání namočených soust patří k rituálu pessachového večera. Všichni účastníci slavnosti takové sousto dostávají z ruky otce rodiny. Všechna jídla, která otec rodiny podává, ochutnává napřed sám. Ježíš bude přijímat i své vlastní tělo a svou vlastní krev. Bude eucharisticky přijímat sebe samého. Nechci však předbíhat.

Otec rodiny rozdává úlomky Maccot, nekvašeného chleba. Třeba je vám povědomý název "macesy". Rozdává také kyselou zeleninu, namočenou v charosetu, ve sladké šťávě. Při tom se modlí: "Pochválen budiž ty, který jsi věčný, náš Bůh a Král světa, který nás posvětil svými přikázáními a poručil, abychom pojídali kyselé byliny".

V pozdějších dobách přibyl k této modlitbě doplněk: "Tak činil Hillel ve dnech, kdy ještě stála svatyně chrámu. Omotal nekvašené chleby kyselými bylinkami a oboje snědl, aby splnil, co bylo psáno: Třeba jíst nekvašené chleby spolu s márorem (s kyselými bylinkami)"

Můžeme si představit, že se mezi Ježíšem a Jidášem rozpředl živý dialog, neslyšitelný, vyjádřený pohledem a mluvou posunků. Ježíš pojídá kyselé přípravky a cítí jejich trpkou chuť, pálí ho i pocit hlubokého zklamání. Zrada Jidášova trčí jako osten v jeho srdci. Sladká chuť charosetu na něj zapůsobí jako hřejivý paprsek naděje. Třeba si to Jidáš ještě v posledním okamžiku rozmyslí a od svého záměru upustí. Ježíš mu podává sousto. I Jidáš cítí trpkou chuť kyselého sousta. Ježíš se mu dívá do očí. Tento pohled je němou otázkou: "Jidáši, neprozrazuje ti ta kyselá chuť, co pociťuje mé srdce? Proč mě zraňuješ? Ale snad najdeš zalíbení ve sladké chuti charosetu! Nenabízím ti pouze sladkost pro tvůj jazyk, ale také lahůdku pro tvé srdce. Všechno můžeš ještě ode mne dostat: odpuštění, přátelství, mír v srdci. Rozhodni se! Rozhodni se neprodleně!" Nahlas říká Ježíš: "Co chceš udělat, udělej rychle" (Jan 13, 27). Jidáš se již rozhodl. Jan o tom píše: "On tedy vzal sousto a hned odešel. Byla noc" (Jan 13, 30).

Ledová mlha se snáší na dům na Siónském pahrbku. Cítíme chlad té noci. Mrzneme. Jidáš se noří do temnoty noci. Odpadl kněz, dříve než mohl být vysvěcen a sloužit svou primici. Jeden z prvních dvanáctí sloupů církve se zhroutil. Církev ztratila apoštola. A to vše ve svátek Nekvašených chlebů, v den radosti a plesání.

Charoset, ten sladký pokrm, byl Ježíšovou poslední vybídkou k obrácení, posledním pokusem zachránit Jidáše pro tajemství eucharistie. Nějak mi to připomíná rozhlasové výzvy na letišti před odletem. Cestující se vyzývají, aby se dostavili k východu. Kdo promešká poslední výzvu, promešká letadlo. Zůstává na zemi, zatímco se spolucestující už vznášejí do výšin...

Něco podobného jako poslední výzvu máme i ve mši svaté před svatým přijímáním. První výzva byla už na začátku bohoslužby. Byl to kající úkon. Byli jsme pozváni a rozhodli jsme se, obnovit lásku k Bohu a k lidem.

Před svatým přijímáním se tyhle výzvy množí. Jsou to apely ke smíření a mírová prohlášení, nebo chcete-li, mírové smlouvy států, které válčily. "Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". To je prosba a ujištění v modlitbě Otčenáše, který se stává stolní modlitbou před svátostnou hostinou eucharistické oběti. V mírové modlitbě slyšíme příslib samotného Krista: "Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám". Kněz navazuje prosbou: "Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě". Následuje, co je přáním a touhou všech: "Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi!" Co si přejeme, o to musíme i usilovat: "Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje". Po těchto slovech láme kněz "chléb života". Láme ho, aby ho mohl rozdat. Lámání svaté hostie je doprovázeno zpěvem nebo recitací prosby "Beránku Boží, který snímáš hříchy světa", na konci se modlíme: "Daruj nám pokoj!"

Snad nám trošičku svítá, oč jde. Svaté přijímání není jen nějakou nezávaznou součásti bohoslužby, ale - mimo jiné - úkonem a úkolem sbratření. Je však sbratření myslitelné bez předcházejícího smíření? Zajisté, i sbratření je jen výsekem závazku, který nám ukládá Pán Ježíš přicházející ve svatém přijímání do našich srdcí a duší. I v tomto ohledu se můžeme lecčemu přiučit od židů. Jejich pozdravem je "šalom". My se ráno zdravíme pozdravem "Dobré jitro!", přes den: "Dobrý den!" a večer: "Dobrý večer!" nebo "Dobrou noc!" Voláme na sebe: "S Bohem" nebo "Na shledanou!". V židovských rodinách nebo v Izraeli uslyšíte pouze "šalom!" Uslyšíte jej při bohoslužbách, na ulicích, na úřadech a v obchodech. S pozdravem "šalom" oslovil zmrtvýchvstalý Pán své apoštoly. Překládáme "šalom" slovem "pokoj" nebo "mír". V hebrejštině má "šalom" více než dvacet významů, např. pokoj, radost, přízeň, zdraví, spokojenost, láska, bratrství, přátelství, věrnost, rodinné a mateřské štěstí, úspěch , požehnání, spása, pomoc Boží, bezpečí, blahobyt, soulad, usmířeni, blaho, zbožnost, mládí, síla, krása a další. Součet těchto rozličných významů a smyslů nám zprostředkuje představu rajských poměrů v nezkaženém světě, jak jej Bůh stvořil na počátku a jak o něm vypravuje první kniha Bible.

"Šalom" není jen pozdravem nebo blahopřáním, ale atmosférou, ovzduším, v níž máme žít a pohybovat se. Je prostředím, v němž chce Pán Ježíš s námi slavit svou eucharistickou oběť a svou eucharistickou hostinu. Vytvářením této atmosféry a podstatnou částí naší přípravy na křesťanskou bohoslužbu, předpokladem, který vyžaduje následování Krista v duchu jeho evangelia. Současně je "šalom" ovzduším, které je plodem a darem svatého přijímání: "Svůj pokoj vám dávám!", slibuje Pán Ježíš. Jeho pokoj, jeho šalom nám svět dát nemůže, ani žádný jiný lidský jedinec.

Šalom je jedinečným a nejvzácnějším darem, který nám přináší Kristus vzkříšený a Kristus eucharistický. Ježíš nám chce vrátit vnitřní ráj a pokud možno i vnější a uschopňuje nás, abychom svými příspěvky z vidiny ráje uskutečnili pro sebe a pro druhé co nejvíce, všechno, co je za daných okolností myslitelné a proveditelné - nezřídka stačí laskavé slovo a vlídný pohled.

 uvod  

 

Židovský pessach a naše mše svatá 

(3. díl)

V předcházejících úvahách jsme se zabývali židovskou slavností pessachu a Poslední večeří Páně, ale stále jsme ještě nepronikli k jádru Zeleného čtvrtku, k ustanovení Nejsvětější svátosti oltářní. Otálel jsem záměrně.

Chtěl jsem napřed prosvítit pozadí obou slavností, posbírat doplňující poznatky, hledat nové přístupy, upozornit na překvapující podrobnosti a odkrýt vzájemné souvislosti.

Ve středu pozornosti bude nyní ústřední tajemství naší víry, rychlými kroky se přiblížíme ke zrodu eucharistie v rámci Poslední večeře, ale i v tomto okamžiku vede cesta územím židovských Velikonoc.

Jak už víme, má otec rodiny před sebou mísu s třemi nekvašenými chleby. Každý chléb je přikrytý ubrouskem. Střední chléb mající jméno Levi, už není celý. Otec rodiny na začátku slavnosti z něho ulomil větší část, uložil ji na jiném místě a rovněž přikryl. Tento úlomek se nazývá Afikomán, je to chléb mesiášský a smí být podán a pojídán jedině vstupujícím mesiášem, pokud se dostaví během slavnosti.

Otec rodiny se chopí mísy, zvedá ji a vyslovuje nad ní stolní modlitbu:

 

Český překlad zní: "Požehnaný jsi ty; který jsi věčný, ty nás Bůh, Král světa, který nám dáváš chléb ze země". I tato modlitba nám bude povědomá. Při mši svaté, když kněz připravuje obětní dary, pronáší podobná slova a zvedá při tom patenu nebo obětní misku s hostiemi.

V hebrejské formuli se skrývá překvapení, něco podobného jako postava v obrázkové hádance. Hebrejské slovo EREZ znamená Půdu, roli, obilné pole, hlínu, zeminu, zemi, hroudu. Je-li však k němu připojen určitý člen, tedy HA-AREZ, pak je míněna země Izrael, čili i dnešní stát Izrael. V židovské pessachové modlitbě se tento člen vyskytuje. Židé velebí Boha, že jim dává chléb ze země Izrael.

V dnešní praxi to ovšem nesouhlasí. Když židé slaví pessach ve Vídni, v Moskvě nebo v New Yorku, používají macot, nekvašené chleby z domácí výroby. Pšenice se nedováží z Izraele. Chleby se pečou v tuzemsku a tam se také prodávají. Hebrejská formule má pro nás křesťany prorocký smysl, aniž by to židé tušili.

I my katolíci užíváme při mši svaté chlebů, hostií, které rostou na našich polích a pocházejí z našich mlýnů a pekáren, ale jakmile kněz nad nimi pronesl konsekrační slova, stává se pod způsobou chleba a vína přítomen ten, který skutečně pochází ze země Izrael, Ježíš Kristus, Mesiáš.

Také při Poslední večeři zvedl Pán Ježíš mísu s chleby a pronesl modlitbu žehnání. Slyšíme o tom při každé mši svaté: Vzal při večeři chléb, vzdal ti díky, lámal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte z toho všichni: Toto je moje tělo, které se za vás vydává".

Při Poslední večeři bylo pro apoštoly prvním velkým překvapením umývání nohou místo předepsaného umývání rukou. Nyní následuje další ohromující překvapení. Reportéři by o něm psali v novinách jako o největší senzaci v dějinách náboženství. Ježíš vstává a usedá, popř. ulehá na prázdné rohoži vyhrazené Mesiáši, odkrývá Afikoman, mesiášský chléb, a proměňuje jej ve své tělo. Z toho se dají vyvodit dalekosáhlé důsledky:

1) Mesiášský chléb se odkrývá a používá se. To znamená: Mesiáš už přišel, je v místnosti a účastní se slavnosti. Než se Pán Ježíš přesunul na jiné místo, zavřel patrně i dveře, které na počátku otevřel dokořán, aby Mesiáši umožnil vstup.

2) Afikoman smí jíst jedině Mesiáš sám. Ježíš je první, který jej pojídá, čili je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem.

3) Mesiáš je přítomný nejen v osobě Ježíšově, nýbrž i v podobě chleba, který Ježíš proměnil.

4) Mesiášký chléb, který smí jíst jedině mesiáš, podává Pán i svým apoštolům: "Jezte z toho všichni!" Apoštolové se stávají "spolumesiáši". Mají nemalý podíl na jeho mesiášském poslání. Jistý výrok Kristův se nám jeví v novém světle: "Ano, ano, říkám vám: Kdo věří ve mne, ten bude sám konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci"(Jan 14, 12).

Což to není podivuhodný výrok z úst Kristových? Může někdo vykonat větší skutky než Syn Boží? Ano a ne! Nemůže vykonat větší skutky, ale může je vykonat častěji! Ježíš slavil ve své lidské viditelné podobě s apoštoly eucharistii jen jedinkrát, v noci, kdy byl zrazen, ale apoštolové a jejich nástupci budou Poslední večeři Páně slavit nesčetněkrát v rámci eucharistické bohoslužby.

Je úkolem Mesiáše, aby přinesl světu spásu. Tento úkol přebírají apoštolové a jejich nástupci. Přinesou světu spásu a vykoupení tím, že přinesou lidem všech dob mesiášký chléb a tím samotného živého Mesiáše. Ježíš světí apoštoly na kněze tím, že jim podává mesiášký chléb proměněný v eucharistii a dává jim příkaz "To čiňte na mou památku!" Chci-li to vyjádřit básnicky, musím říci, že eucharistie a svátost kněžství jsou dvojčata, narozená v tutéž chvíli touže matkou. Jenom svátostné kněžství umožňuje, že eucharistie může být slavena v každý den a na každém místě ve smyslu proroctví Malachiášova: "Od východu slunce až na západ bude mé jméno veliké mezi národy. Na každém místě budou přinášet mému jménu kadidlo a čistý obětní dar. Zajisté bude mé jméno veliké mezi národy, praví Hospodin zástupů" (1, 11).

"Toto je moje tělo! Toto je má krev "

Jakým způsobem Pán Ježíš tato slova vyslovil? Jak zněla hebrejsky? V našich uších znějí krátce a stručně, snad i trochu komicky:

DAMi                      GUFi 

Přesný překlad zní: "Toto - mé tělo", "Toto - má krev". GUF je tělo, DAM ječ krev. Když se přivěsí písmenko "i", značí to "moje tělo" a "má krev".

GUFi a DAMi se vyskytuje pravidelně v hebrejské hovorové řeči. GUFi a DAMi patří k tzv. zájmenným náhražkám. To Vám musím vysvětlit, protože touto formulací nabývají slova Ježíšova zvláštní hustoty a průkaznosti.

Když se Mojžíš u hořícího keře setkal s Hospodinem, dověděl se jméno Boží. Bůh se mu představil slovy: "Já jsem, který jsem". Slovní vazba "Já jsem" byla tedy součástí Božího jméno a židům nebylo dovoleno, Boží jméno vyslovovat přímo a bez opisů. Opomíjeli i v denních hovorech výrazu "Já jsem" a hledali za ně náhrady. Místo gramatikální formy první osoby jednotného čísla, uchylovali se k třetí osobě jednotného čísla. Místo "Já jsem" říkali: "moje duše", "můj duch", "moje srdce", "má tvář", dokonce i "mé útroby", a v této souvislosti "moje tělo" a "má krev".

Všechna tato rčení najdeme v žalmech a i na stránkách Nového zákona. Uvádím některé příklady:

Žalm 119: "Do prachu je přitisknuta moje duše"(v. 25). Panna Maria začíná svůj chvalozpěv slovy: "Duše má velebí Pána" a hned nato pokračuje: "a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli". V žalmu 31 najdeme známá slova: "Svého ducha kladu do tvých rukou", tak se modlil i Spasitel na kříži dříve než vydechl naposled.

Žalm 28: "Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něho doufá". Podobný je verš v 27. žalmu: "Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: "Hledejte mou tvář". Hospodine, tvář tvou hledám". Žalm 25. "Moje oči neustále hledí na Hospodina, on vyprostí ze sítě mé nohy". Zmínka o očích nám připomíná stařičkého Simeona v chrámě. Bere malého Ježíška do náruče a velebí Boha: "Mé oči viděly tvou spásu". Kdo se modlí liturgické hodiny, zná i žalm 16. Má své místo v kompletáři ve čtvrtek. V něm se vyskytují tři zájmenné náhražky v jedné větě: "Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí". Zde jsme narazili i na to slovíčko GUFi. My Evropané bychom to vyjádřili bez okolků: "Já se raduji, já plesám, já bydlím v bezpečí", čili třikrát "já".

Poučná je i scénka z Janova Evangelia. Ježíš vede rozepři se svými protivníky a říká: "Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den. Spatřil jej a zaradoval se. Židé mu řekli: Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama? Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem. Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu"(8, 56-59).

Proč ten náhlý vztek židovských posluchačů? Proč ho chtěli neprodleně ukamenovat? To byl přece předepsaný trest pro ty, kteří se rouhají Bohu!

Kdybych Vás chtěl nyní přesvědčit o tom, že jsem byl už před Abrahamem na světě a že se Abraham těšil na okamžik, kdy se se mnou seznámí, tak přece kvůli tomu nebudete zuřit. Snad se jen soucitně na mě usmějete, ukazováčkem si zaťukáte na čelo a poradíte mi, abych vyhledal psychiatra.

Ježíš se však jednoznačně ztotožnil s Božím jménem: "Já jsem".

 ANI HU

Kdyby býval řekl: "Dříve než se Abraham narodil, byl jsem já", sklidil by všeobecný posměch a výsměch. K tomu přistupuje další zvláštnost hebrejského názvosloví. "Ani hu" neznamená jenom "Já jsem já", ale i "Já jsem on". Kdybyste v mé přítomnosti mluvili o P. Kuchařovi, mohl bych se ozvat a hebrejsky říci "Ani hu": "Já jsem on - já jsem ten, o němž hovoříte" Když tedy Ježíš vyslovil slova "Ani hu" ve smyslu "Já jsem on", tak se to nevztahovalo na Abrahama, ale na Abrahamova Boha. Ježíš se deklaroval, představil se svým posluchačům podobně jako Bůh-Hospodin svého času u hořícího keře. "Ani hu" v ústech Ježíšových znamenalo "Já jsem Bůh". Židé to dobře pochopili, proto jejich nepříčetná zběsilost a pokus vykonat okamžitě na rouhači rozsudek smrti.

Vraťme se do Večeřadla. Ježíš ukazuje učedníkům chléb a číši s vínem a pronáší slova "to je moje tělo - to je má krev". Mohl zrovna dvakrát říci "Ani hu". Jenže apoštolové to stejně správně pochopili a ani to jinak chápat nemohli. Každé nedorozumění je vyloučeno.

Boží jméno se rovněž vztahuje na eucharistii. Chléb a víno Nejsvětější svátosti není nikdo jiný než Ježíš Kristus, který i dnes může z každého oltáře na nás volat "Ani hu", "Já jsem, který jsem". "Ani hu - já jsem on" - "Já jsem Bůh".

"Já a Otec jsme jedno". Když Ježíš tato slova vyslovil, vyvolal podobné zděšení, rozhořčení a pohoršení jako tehdy, když mluvil o Abrahamovi. Sv. Jan vypravuje: "Židé se opět chopili kamenů, aby ho ukamenovali"(Jan 10, 30-31). Nyní o tom už máme přesnější představu.

I my slyšíme hlas Ježíšův. Slyšíme ho zvláště zřetelně, když se shromaždujeme, abychom slavili oběť nejsvětější a spolu s Ježíšem zasedli ke svátostné večeři. Slyšíme jeho hlas neustále i ze svatostánku. Věčné světlo nám tlumočí jeho volání "Ani hu": "Jsem to já! Jsem zde!" My ovšem nebudeme reagovat s výkřikem úděsu a zlosti ale reagovat musíme přesto. Nereagovat by bylo už závažným prohřeškem proti Kristovu poselství, proti tajemství eucharistie, proti víře a lásce. Naše reakce - a ta je jedině správná - je eucharistické klanění, adorace.

Pro tuto eucharistickou adoraci najdeme vzácné a cenné podněty rovněž ve slavnosti židovského pessachu. Budeme jim věnovat pozornost příště.

 uvod  


Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

 
(c) 2000 Kongregace Nejsvětější svátosti, Wien
chrast@katolik.cz