Židovský pessach a naše mše svatá

(4. díl)

Při předcházejících meditacích jsme byli takřka hosty a svědky u židovské rodiny, která slaví židovský pessach, a myslím si, že se naše návštěva vyplatila. Mohli jsme s pomocí tohoto modelu více než přibližně zrekonstruovat Poslední večeři Páně, při níž Pán Ježíš ustanovil svátost eucharistie. Ustanovil ji v rámci židovského pessachu a eucharistie nebyla nikterak cizím tělesem v této slavnosti, naopak, byla jejím dovršením. Nebyla to náhoda, že Pán Ježíš v rámci této slavnosti proměnil chléb a víno a apoštolům přikázal, aby ho v tom napodobovali, ale Pán Ježíš uvedl ve skutek pradávný předobraz. Možno to vyjádřit i takto. Židovský pessach byl mozaikovým obrazem s výraznými obrysy, ale chyběly

v něm stále ještě i výrazné kamínky. Ježíš do této mozaiky zasadil chybějící kamínky a vyplnil dosavadní mezery. Možno volit i jiný příměr: Žena očekává dítě. Již dlouho v jizbě stojí vystlaná kolébka, ale ještě v ní neleží nemluvě. Pak přijde očekávaný den. Dítě se narodí a matka je položí do kolébky. Teprve nyní může kolébka plnil svůj úkol. V Betlémě (což znamená: "Dům chleba") byly jesličky tou kolébkou, žlábek pro krmení zvířat. Při Poslední večeři položil Pán Ježíš do prázdných jesliček židovského pessachu nově narozeného eucharistického Beránka Božího. Zmínil jsem se už o některých okolnostech. Ježíš vstal, zavřel otevřené dveře a zaujal místo na rohožce vyhrazené mesiáši.

Mnohé podrobnosti židovského pessachu mají skrytý vztah k eucharistii, který židé nepostřehnou a ani postřehnout nemohou. Nepostřehne jej ani křesťan, pokud neporovná židovský pessach s Poslední večeří Páně a Poslední večeři Páně s naší mší svatou. My jsme se tohoto úkolu ujali, ale pořád ještě stojíme na začátku a ještě dlouho nejsme u konce. Je toho tolik, co si zasluhuje naši pozornost a co může obohatit naši představu o tajemství eucharistie. Otevřeli jsme sice truhlici s poklady židovského pessachu, ale nezadívali jsme se ještě na všechny uložené skvosty.

Židovský pessach je slavností a radosti. Přitom trvá nejméně dvě hodiny, aniž by radost ubývala. Naopak: Tím že pokračuje výčet všech dobrodiní, která Bůh svému národu prokázal v dějinách spásy, dostává i radost nové podněty. Protože je pessach slavností radosti, je i slavností rodinnou, slavností chvály a dobrořečení. Neobsahuje skoro žádné prosby s výjimkou těch, které se vyskytuje ve zpívaných žalmech.

Každá modlitba začíná s neměnným velebícím úvodem:

 

"Budiž veleben, ty, který jsi věčný, náš Bůh, král světa".

Tato ustálená formule tvoří i refrén, který členové rodiny opakují pokaždé, když se otec rodiny zmiňuje o dalším zázraku, který Hospodin vykonal v Egyptě, na poušti nebo v zaslíbené zemi Kanaán, čili v nové vlasti Izrael.

Důležitou úlohu při tam hrají právě ženy, na prvním místě paní domu a matka. Při bohoslužbě v synagóze zůstávaly ženy spíše v pozadí. Jejich místo bylo na galériích nebo v boční lodi, často i za oponou. Při domácí slavnosti pessachu je žena hlavní hlasatelkou mocných činů Hospodinových, čili "Radostné zvěsti". Otec rodiny pronáší modlitby a provádí předepsané obřady. Žena vypravuje o zázracích, které Bůh vykonal v dějinách Lidu Božího Starého zákona a které jsou i hlavním předmětem pessachové slavnosti. Je příznačné, že se židovská slavnost pessachu hebrejsky nazývá:

 

"Vyprávění o odchodu Izraele z Egypta

Viděl jsem videozáznam takové slavnosti konané v Jeruzalémě. Byly to právě přítomné ženy, které přímo vyzařovaly obšťastňující radost. Jinak zní "Magnificat" z úst ženy, jinak z úst muže.

Ještě něco bylo pro mě nápadné. Neviděl jsem unuděné dětské tváře, jak je můžeme nezřídka pozorovat při bohoslužbách v našich kostelích. Zářící dětské oči a veselé dětské hlasy udržovaly slavnostní náladu a podobně jako dospělí hlasitě opakovaly všechny chvalozpěvy s neobvyklým nadšením.

Co mnou nejvíce pohnulo, bylo tzv. KAMAH, které nechybí při žádné slavnosti pessachu a které nechybělo ani při Poslední večeři Páně. Přečtu Vám ho:

"Kolik nevýslovných dobrodiní nám Hospodin prokázal!

- Kdyby nás byl Hospodin z Egypta vysvobodil, aniž by vykonal soud nad utlačiteli, to by nám bylo stačilo!

· Kdyby byl nad nimi vykonal soud, aniž by svrhl jejich bůžky, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby byl rozdrtil jejich bůžky, aniž by usmrtil jejich prvorozence, to by nám bylo stačilo.

· Kdyby byl usmrtil jejich prvorozence, aniž by Egypťany oloupil o jejich šperky, aby nás jimi obohatil, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nám byl předal jejich bohatství, aniž by pro nás rozdělil moře, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nám byl rozdělil moře, aniž by nás po souši převedl na druhý břeh, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás provedl na druhý břeh, aniž by naše nepřátele nechal utonout v moři, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby byl zahubil naše nepřátele v moři, aniž by se staral o naše živobytí na poušti, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás byl živil čtyřicet let na poušti, aniž by nás posiloval manou z nebe, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás byl živil manou na poušti, aniž by nás oblažil darem sabbatu, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás byl obdaroval sabbatem, aniž by nás přivedl k hoře Sínaj, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás byl přivedl k hoře Sínaj, aniž by nám svěřil tóru jako svůj zákon, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nám byl předal toru, aniž by nás zavedl do Zaslíbené země, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás byl přivedl do Zaslíbené země, aniž by nám vybudoval chrám, to by nám bylo stačilo.

Zde toto KAMAH dospělo takřka k hranici Starého zákona. Chrám v Jeruzalémě byl symbolem a středem izraelského náboženství.

V chrámě jeruzalémském se zabíjeli a obětovali velikonoční beránci a to vlastně až do dne, kdy byl obětován ten nový velikonoční beránek, který zemřel na kříži. Při Poslední večeři slavil Spasitel se svými učedníky poprvé pessach s novým obětním a velikonočním beránkem. Od té doby slaví Pán Ježíš tento nový pessach i s námi a my s ním. Jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání byly pilíři Nové smlouvy. "Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku"

Starozákonní KAMAH židovského Pessachu bychom mohli doplnit a protáhnout do Nového zákona. Pak by mohl znít asi takto:

- Kdyby nám Hospodin "vzbudil mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka" (Lk 1, 69), aniž by se sám stal člověkem z Marie Panny, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby se byl stal člověkem, aniž by se narodil ve stáji a zvolil chudobu svou stálou družkou, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby byl žil v naprosté chudobě, aniž by všem lidem prokazoval milosrdenství, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby byl všem chudým, chorým a vyvrženým prokazoval milosrdenství, aniž by vzal kříž utrpení na svá ramena, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás byl spasil, aniž by podstoupil hanlivý a krutý rozsudek smrti na kříži, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby nás byl vykoupil na kříži, aniž by nám zanechal dar eucharistie jako památku na svou smrt a vzkříšení, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby byl při Poslední večeři ustanovil tajemství eucharistie, aniž by je slavil s námi na všech oltářích, to by nám bylo stačilo.

- Kdyby tajemství eucharistie s námi slavil na všech oltářích, aniž by nás živil svým tělem a svou krví, to by nám stačilo.

- Kdyby nás zval ke svému eucharistickému stolu, aniž by mezi námi zůstával v tolika svatostáncích, to by nám stačilo.

Zde se uzavírá kruh. Prošli jsme Starým i Novým zákonem a nacházíme se v přítomnosti, v eucharistické přítomnosti Ježíšově. Slavíme novou slavnost Pessachu, mši svatou. Otcem rodiny je Pán Ježíš sám. Kněz u oltáře je jeho viditelným zástupcem.

Kde je naše radost? Jak se projevuje? Je naše srdce naplněno takovým plesotem, že bychom nejraději každou chvíli propukli v jásot: "BARUCH ATA ADONAI ELOHEJNU MELECH HA-OLAM"? "Buď veleben, ty náš Nejvyšší a náš Bůh a Král celého světa"?

KAMAH ze židovské slavnosti Pessachu najdeme v různých obměnách i v naší mši svaté. Spasitelné činy Boží a Boží zázraky a dějinách spásy nám připomíná preface, lépe řečeno: připomínají je nám preface. V každé prefaci se opěvuje jedno z Božích dobrodiní, které je zrovna předmětem liturgické slavnosti. I eucharistická modlitba samotná, tzv. kánon mše svaté, je modlitbou chvály a díků. Zdůrazňuje to i název EUCHARISTIE, , to jest DÍKŮVZDÁNÍ. V eucharistické modlitbě, v kánonu mše svaté (v novém českém misále se užívá výrazu "anafora") se ovšem během staletí usadily četné prosebné modlitby - za papeže, za biskupa, za živé a zemřelé. Když II. Vatik. sněm reformoval liturgii a opět zavedl přímluvy po evangeliu, navrhovali četní otcové koncilu, aby prosebné prvky byly z anafor opět vyloučeny. Většina biskupů byla však proti tomu. Argumentovali, že prosby v kánonu dosáhly mezitím tak úctyhodného stáří, že tvoří část posvátné liturgické tradice. Reforma ovšem rozmnožila počet prefací skoro o pětinásobek. V prefacích nejsou obsaženy žádné prosby. Jsou - smím-li to tak říci - čirý destilát chvály a díkůčinění a tím se nejvíce přibližuji charakteru židovské slavnosti pessachu. Podle vzoru tohoto pessachu a v duchu východní liturgie byl vypracován i čtvrtý kánon mše svaté.

Co slavnostní a radostný ráz křesťanské bohoslužby více ruší, než prosby v anaforách, je - tak se mi to zdá - poznatelný nedostatek vnitřní radosti u většiny účastníků na mši svaté, snad i rutinně-monotónní hlas celebrujícího kněze a nakažlivá podřímlost shromážděné obce. Anafory patří k neměnným částem eucharistické liturgie, a všechno, co je neměnné, má výhody i nevýhody. Věřící žid by jen těžko objevil v našich bohoslužbách překypující radost pessachové slavnosti. Zajisté je snadno uspořádat živou slavnost jednou do roka v kruhu rodiny. Každotýdenní bohoslužby v synagógách musí patrně bojovat se stejnými obtížemi. Musíme však otázku klást jinak: Což my křesťané nemáme mnohem více důvodů k radosti než židé? Nač židé stále ještě čekají, to už máme. Mesiáš už přišel a je zde, zde mezi námi!

Kdo chce najít cestu k adoraci, musí napřed najít cestu k radosti. Adorace spočívá na prvním místě ve chvále a díkůvzdání. Smír a prosby jsou doplňky chvalozpěvu. V eucharistické adoraci - před svatostánkem nebo před vystavenou Velebnou svátostí v soukromé nebo společné pobožnosti - můžeme sledovat a napodobovat předlohu mešních kánonů čili anafor. Adorace církve v eucharistické liturgii je modelem pro osobní adoraci. Můžeme dobrořečit Pánu Ježíši Kristu, který je Alfou a Omegou našeho života. Něco bych však chtěl zdůraznit a doplnit: Při našich bohoslužbách je vždy někdo, kdo se nevýslovně raduje, že může být mezi námi, aniž by mu vadila naše občasná ospalost, a tato osoba není nikdo jiný než Ježíš Kristus, ten, který už před svou Poslední večeří prohlásil: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět" (Lk 22, 15).

 uvod  

 

 

Židovský pessach a naše mše svatá

(5. díl)

Když jsem pojal úmysl, porovnat židovskou slavnost pessachu s Poslední večeří Páně a oboje srovnat s naší mší svatou, počítal jsem s tím, že látku vyčerpám ve dvou, nejvíce třech přednáškách. Během přípravy jsem se setkal se stále novými podrobnostmi a ukázaly se mi stéle nové návaznosti, které jsem nemohl a nechtěl přejít mlčením. Teď už jsem u páté přednášky a stále není ještě konec v dohledu. Vtírají se nám neustále další styčné body, které nám mohou pomoci, pohlížet na tajemství eucharistie z více stanovisek. Posledně jsme hovořili o radosti, kterou bychom měli přinášet k bohoslužbě, která by se měla při bohoslužbě výrazně projevovat a kterou bychom si měli odnášet domů jako plod našeho setkání s Bohem a s Kristem. Radost nás pudí k adoraci - i k eucharistické adoraci - a adorace vede naopak k radosti.

Oboje, adorace a radost jsou roditelkami milosrdenství. Zkušenost potvrzuje, že veselí lidé mývají soucitné srdce a že milosrdní lidé mívají radostnou mysl. Toho si všiml i sv. Pavel. Píše: "Každý ať jedná podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, a ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh má rád takového, který dává s veselou tváří" (2 Kor 9, 7). Možno to říci i jinými slovy: "Bůh miluje toho, který se směje". A ještě mi k tomu napadá místo z Lukášova evangelia: "V té chvíli zajásal (Ježíš) v Duchu svatém a řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, a žes je odhalil maličkým; ano, Otče, že se ti tak zalíbilo. Všechno je mi odevzdáno od mého Otce. A nikdo nezná, kdo je Syn, jenom Otec, ani kdo je Otec, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit" (10, 21-22).

Ze slov Kristových vyzařuje radost, ale též jeho láska k maličkým, chudým, chorým a vyvrženým. Vždyť on byl "pomazán, aby chudým zvěstoval radostné poselství". Cesta milosrdenství byla pro něho cestou hlásání Slova Božího. I naše cesta do kostela a z kostela je cestou radosti a na této cestě objevujeme ubožáka, který na cestě mezi Jeruzalémem a Jerichem upadl mezi lupiče, kteří ho ztýrali a nechali polomrtvého ležet. Myslím si, že člověk, který se netěší, nemá bystrý zrak a přehlédne na okraji cesty nešťastníka, který čeká na Milosrdného samaritána.

Židovská slavnost je slavností radosti. I Poslední večeře Páně byla radostnou hostinou, proteplenou darem eucharistie, ale i zatemněnou zradou Jidášovou a následujícími událostmi, trpkými hodinami v Olivetské zahradě a krutým a krvavým osudem na hoře Kalvárské. Nicméně Pán Ježíš neopomenul předepsaný alelujový zpěv na konci slavnosti. Zapěl aleluja před odchodem do zahrady getsemanské.

Kolikrát byla i mše svatá sloužena za dramatických okolností, za války při náletech v ochranných bunkrech nebo např. v koncentračním táboře v Dachau. Celebranti aleluja nebo jiné chvalozpěvy nevynechávali, ačkoliv tyto výbuchy radosti naprosto neodpovídaly tragické situaci a bezútěšnému prostředí. Já sám jsem kdysi v koncentráku urputně bojoval s pochybnostmi, zda Bůh na tomto proklatém místě může být vůbec přítomný.

Chci formulovat životní pravidlo, které musí být oporou křesťanského života: Radost je teprve tehdy dostatečně veliká, když je větší než všechno, co nás ponouká ke smutku.

Tato "větší radost" nebyla a není jen příznakem židovské slavnosti pessachu, ale byla i poznávacím znamínkem prvních křesťanů. Jejich radost byla misijně průbojná. Měla i podíl na rychlém rozšíření křesťanství. Pohané pozorovali, že jejich křesťanští spoluobčané jsou lidmi šťastnými. Přijali často křesťanství jen proto, aby mohli být právě tak šťastnými. Tato "větší radost" se projevovala i v křesťanské bohoslužbě. Už jsem se o tom zmínil. Eucharistická modlitba byla výrazem čiré radosti, chvála a díkůvzdání a nebyla přerušována prosebnými modlitbami.

Jako příklad bych chtěl uvést tzv. "Hippolytův kánon". Podle jeho předlohy byl sestaven a upraven náš dnešní druhý mešní kánon. Kdo byl to ten Hippolyt? Byl to - smím-li mluvit v dnešní terminologii - velice konservativní a tradicionalistický teolog. Když byl v roce 217 zvolen papežem Calixt I., bývalý otrok, byla to pro Hipolyta děsná pohroma. Byl přesvědčen, že Calixt svými novotářskými a pokrokovými nápady uvrhne církev do záhuby. Aby církev zachránil, dal se svými stoupenci zvolit prvním vzdoropapežem v dějinách církve. Protože musel jako papež přijmout biskupské svěcení, sestavil si pro tuto slavnost zvláštní kánon, právě ten "Hippolytův kánon". Tento kánon ovšem svědčí o převládající radosti a vděčnosti křesťanů prvních staletí. Kánon byl sepsán latinsky. Kdo se na střední škole učil latině, ví, že tento klasický jazyk miluje dlouhé a složité věty s mnohými vedlejšími a závislými větami. Chudáci-žáci musí někdy přečíst dvě nebo tři stránky v latinské čítance, než najdou tečku. "Hippolytův kánon" netvoří výjimku. Abych vám ukázal jeho podobu, překládám otrocky. Hippolyt totiž velebí nebeského Otce za všechny činy spásy, které vykonal jeho Syn Ježíš Kristus, ale všechna tato dobrodiní jsou vyjmenována ve vedlejších větách. Začíná úvod k prefaci:

Pán s vámi! - I s tebou!

Vzhůru srdce! - Máme je u Pána!

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci! - Je to důstojné a spravedlivé!

Vzdáváme ti díky skrze tvého milovaného Syna Ježíše Krista, kterého jsi nám v této poslední době poslal jako Zachránce a Spasitele a jako Posla tvých úradků

- jenž byl tvým neoddělitelným Slovem, skrze něž jsi všechno stvořil a učili bohulibým,

- jehož jsi seslal z nebe do lůna neposkvrněné Panny,

- jenž na sebe vzal tělo a stál před tebou jako Syn počatý z Ducha svatého a narozený z Panny,

- jenž plnil tvou vůli, shromáždil tobě zasvěcený lid, rozepnul ruce v utrpění, aby vyvedl z utrpení všechny v tebe věřící,

- jenž se dobrovolně vydal mukám, aby zlomil moc smrti, rozdrtil okovy ďáblovy, roztříštil podsvětí, osvítil spravedlivé, ukončil jejich vyhnanství a přinesl jim vzkříšení, vzal chléb a požehnal a řekl: vezměte a jezte, toto je moje tělo, které bude rozlomeno pro vás,

- jenž podobně vzal i kalich a pravil: to je má krev, která bude pro vás rozlita, kdykoliv to budete činit, konejte to na mou památku."

V latinském textu je zde první tečka. I ta velevýznamná konsekrační slova se uvádějí skoro jen letmo a ztrácejí se téměř ve výčtu ostatních spasitelných činů Božích a Ježíšových.

Hippolytův kánon pokračuje: "Pamětlivi jeho smrti a vzkříšení obětujeme ti chléb a kalich a děkujeme ti, žes nás učinil hodnými, stát před tebou a konat svatou službu, a prosíme tě, abys seslal Svatého Ducha na tyto obětní dary a celou církev, a učiň, aby věřící, kteří je budou požívat, byli jednotní a naplnění tímto Duchem, byli utvrzeni ve víře, aby tě chválili a oslavovali skrze tvého Syna Ježíše Krista, v němž je ti prokazována sláva a čest, tobě i Synu s Duchem svatým, v tvé svaté církvi nyní i na věky věků. Amen."

Zde končí druhá věta v tomto těžkopádném doslovném překladu Hippolytova kánonu, který však vyrostl z ducha židovské slavnosti pessachu. Je v pravém smyslu "eucharistií", chvalozpěvem a díkůvzdáním. Ani preface není přerušována trojím "svatý, svatý, svatý", jak je recitujeme nebo zpíváme v každé mši sv. Hippolytův kánon je jednolitý, neuchyluje se k prosbám s výjimkou prosby k Duchu svatému, aby proměnil dary a posvětil věřící. Věřící - tehdejší církev je nazývala svatými - mají být Duchem svatým proměněni v pravé klanitele, ve služebníky Boží, kteří radostně Boha chválí a velebí.

Prosebná modlitba není jedinou cestou, jak dosáhnout od Boha milost, pomoc a ochranu. Na adoraci reaguje Pán ještě větší štědrostí. Plní naše prosby, které nevyslovujeme. Což neřekl Pán Ježíš: "Hledejte napřed království Boží a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno"? Kdo se Bohu neklaní, porušuje tuto spravedlnost. Nemůžeme sebe více obohacovat než když hledáme větší čest a slávu Boží.

A co sv. Hippolyt? Setrval skoro až do konce v rozkolu. Církev ho uznává a uctívá přesto jako světce, protože se krátce před smrtí smířil s církví a zemřel jako mučedník. Sv. Hippolyt byl takřka Marcelem Lefevbrem třetího století. Nemohu se ubránit úsměvu, když pozoruji, že modernističtí a progresivní kněží naší doby nejvíce a s oblibou užívají ve mši svaté druhého kánonu, který se zrodil v hlavě arcikonservativního představitele církve a urputného odpůrce všeho nového. .

Vraťme se znovu k židovskému pessachu. Slavnost pessachu byla a je pro většinu židů v průběhu jejich dějin slavností exilu. Vyhnanství nebylo předmětem oslavy, ale místem a dobou oslavy. Náboženské vyhnanství začalo pro židy rozbořením prvního šalomounského chrámu v Jeruzalémě. Židé byli odvlečeni do babylonského exilu. Po zboření herodovského chrámu v roce 70 po Kristu byli židé rozptýleni do celého světa. Palestina byla po dlouhá staletí ovládána cizími mocnostmi. Židé do Jeruzaléma nesměli ani vstoupit. Stát Izrael

existuje teprve od roku 1948. Židé mohou dnes svobodně cestovat do země svých otců, pokud mají k tomu potřebné finanční prostředky, ale nemohou ani dnes v Jeruzalémě pojídat velikonočního beránka. Chrám nebyl znovu vybudován. I židé bydlící v Jeruzalémě musí o Velikonocích slavit pessach jako v exilu.

Za těchto okolností bychom mohli pochybovat, zda židé mohou slavit pessach jako bohoslužbu radosti. Neměla by to být spíše tryzna? Podmínky exilu však nekalí radost účastníků. Jejich radost prýští z naděje. Čekají na příchod mesiášův. Svědčí o tom prázdná židle a chléb, afikomán, reservovaný pro případ jeho návštěvy. Až přijde, obnoví i chrám v Jeruzalémě. Skoro dva tisíce let slyší rodinní příslušníci rok co rok z úst otce rodiny: "Letos ještě zde, příští rok v Jeruzalémě!". Zní to podobě jako to "Ite missa est" na konci mše svaté: "Jděte ve jménu Páně!" Židovský pessach končí nadějí a jistotou:

 

"Příští rok už v Jeruzalémě!"

My křesťané věříme, že mesiáš už přišel, že už zřídil nový chrám Páně a že je sám středem eucharistické slavnosti. Přesto je i mše svatá v jistém smyslu slavnost v exilu. Putujeme stále ještě k nebeskému Jeruzalému. Existuje i novozákonní cesta pouští, pouští pomíjejícnosti a vratkosti tohoto času a tohoto světa. Máme i novozákonní manu, která nás udržuje na živu v této poušti. Je to mana eucharistická. Ten, který je přítomný v eucharistii, bude žít věčně, ale eucharistie nepotrvá věčně. Ve věčné vlasti budeme Krista Pána vidět tváří v tvář. I my můžeme při každé mši svaté zvolat: "Tento rok ještě zde, příští v nebeském Jeruzalémě!" Neznamená to, že tento rok musí trvat pouze 365 dnů. Může být delší, může však být i kratší!

I my čekáme na mesiáše. Čekáme na jeho druhý příchod ve slávě. Je toto čekání důvodem k radosti nebo příčinou ospalosti? Nepřidružujeme se k těm nemoudrým pannám z evangelia, které usnuly?

Ježíš už při Poslední večeři naznačil, je eucharistie je stánkem úmluvy, který se s námi pohybuje vstříc k cíli: "Říkám vám: Od této chvíle už nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy budu pít s vámi z nového kalicha v království svého Otce"(Mt 26, 29).

Eucharistie, pohyblivý stánek a současně i nový nepřenosný chrám, zpřítomňuje minulost: Poslední večeři Páně, jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání, ale zpřítomňuje i budoucnost: věčnou hostinu v nebeském Jeruzalémě. Mluvíme o eschatologické dimenzi eucharistie. Radost, s níž ji slavíme, má být předchutí věčné radosti. o níž píše sv. Pavel: "Co žádné oko nikdy nevidělo, co žádné ucho nikdy neslyšelo, nač žádný člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují" (1 Kor 2, 9).

 uvod  

 

Židovský pessach a naše mše svatá

(6. díl)

Podle Mojžíšova zákona museli ženci o žních zanechat hrstky klasů, aby chudí mohli na polích úspěšně paběrkovat. Také ve vinohradech nesměly po vinobraní zmizet všechny hrozny. Plody země neměly patřit jenom bohatým.

Chci teď patřit k těm chudým, kteří se rozhlížejí po pokosených lánech a hledají, co by mohli ještě posbírat. Zabývali jsme se - a to nikoliv povrchně - židovským pessachem, Poslední večeří Páně a eucharistickou bohoslužbou a snažili jsme se vyčerpat všechny poznatky. Nepřehlédli jsme něco důležitého? Nezapomněli jsme na ženy, které hrály a hrají při pessachu v židovských rodinách tak důležitou roli jako hlasatelky radosti a poselkyně velkolepých spasitelných činů Hospodinových?

Nenalézáme tyto ženy i na stránkách Nového zákona? Myslím na velikonoční poselství zbožných žen, o kterých vypravují evangelia. Ženy objevily prázdný hrob, jako první se setkaly se vzkříšeným Pánem a dostaly od něho výslovný příkaz, zvěstovat jeho zmrtvýchvstání apoštolům.

Proč Ježíš dal přednost ženám? Teologové se uchylují k různým výkladům. Byla to prý odměna za to, že ženy vytrvaly pod křížem, zatímco apoštolové utekli. Nepochybně si ženy zasloužily za svou věrnost zvláštní pochvalu, ale to by současně znamenalo, že Ježíš apoštoly zahanbil a je nepřímo pokáral. Je nepravděpodobné, že by prvním úkonem vzkříšeného Spasitele byla trestní sankce, nebo dokonce pomsta vůči učedníkům. To naprosto neodpovídá povaze Ježíšově a to zrovna v den jeho velikonočního vítězství.

Zlomyslné jazyky to vysvětlují tak, že se Ježíš napřed ukázal ženám, aby se zpráva o jeho zmrtvýchvstání rychleji roznesla. Pán Ježíš měl jistě smysl pro humor, ale takový žert ho jistě nenapadl v den velikonoční neděle.

Vidím jinou souvislost, souvislost s pessachem a s Poslední večeři v předcházející den Zeleného čtvrtku. Ve večeřadle chyběly ženy. Chyběly jejich chvalozpěvy a jejich vypravování o veledílech Boží moci a Božího milosrdenství. Možno říci, že Poslední večeře byla slavností v jistém smyslu neúplnou. Pán Ježíš však ustanovením eucharistie zpřítomnil události následujících dnů, slavil se svými apoštoly už svou smrt a své vzkříšení v den třetí, tak jako my při každé mši svaté prožíváme Velký pátek a Velikonoční neděli. Pro nás se stává minulost přítomností, při Poslední večeři Páně se přítomností stala budoucnost příštích dnů. Zmrtvýchvstání Kristovo je největším činem Boží moci a dobroty, absolutním vrcholem v plánu spásy. Na velikonoční neděli dal Ježíš ženám možnost, doplnit slavnost pessachu a hlásat nejen velké činy Hospodiny, ale zrovna i ten nejmohutnější: "Ježíš vstal z mrtvých!" Přinejmenším splnil Pán Ježíš aspoň dodatečně i tento předpis židovského rituálu.

Zbožné ženy přinášející radostnou zprávu, že ukřižovaný Pán opustil hrob a že žije, dokreslují obraz o židovské slavnosti pessachu, ale nejen to: doplňují řady oněch slavných žen že Starého zákona, které se ujaly slova a zazpívaly chvalozpěv, když se jejich národ octl na velevýznamných a osudových křižovatkách svých dějin nebo když se odehrály rozhodující zásahy Boží Prozřetelnosti určující nebo měnící směr jeho další cesty a jeho osudu.

Po záchranném průchodu Rudým mořem, při němž utonuli egyptští pronásledovatelé, převzala Miriam, sestra Mojžíšova a Áronova úlohu charismatické předzpěvačky. Druhá kniha Mojžíšova (Exodus) o tom vypravuje: "Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji. A Mirjam střídavě s muži prozpěvovala: Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem" (15, 20-21).

Obsahově a umělecky nejskvostnější básně a písně pocházejí z úst žen. Tak má i slavné Magnificat Matky Boží své kořeny ve Starém zákoně.

V době, kdy izraelský národ neměl ještě krále, ale pouze Bohem povolané vůdce, tzv. soudce, žila mezi nimi i žena, prorokyně Debora. Vládla jako soudkyně v době, kdy ohrožoval zemi mocný nepřítel, vojevůdce Sisera. Sisera prohrál bitvu, musel uprchnout a byl usmrcen ženou ve stanu, kde se skrýval. Debora pozvedla svůj hlas a děkovala Hospodinu písní. Líčí odporné příběhy kruté a krvavé války, ale především nečekané a podivuhodné zákroky, jimiž Hospodin přispěl svému zužovanému lidu na pomoc. Její píseň začíná slovy: "Vlas bojovníků v Izraeli volně vlaje, že se dobrovolně sešel lid, dobrořečte Hospodini!" (Soudců 5, 2; celá píseň pak ve verších 2 - 31).

Holofernes, představitel cizí moci, si umínil, že zničí celý národ izraelský. Přes jeho vojenskou převahu a přesilu byl poražen - jedinou ženou. Byla to hrdinná Judit, která rovněž úhlavního nepřítele zabila v jeho stanu a zachránila svůj národ. Také Judit plesá ve své duši a chválí Hospodina písní. Nestaví do popředí svou vlastní vychytralost, s níž přelstila zpupného Holoferna, ani svou odvahu, s níž na něho zaútočila, nýbrž velebí zachraňující a osvobozující čin všemocného Boha, jímž prokázala svému národu pomoc a milosrdenství. Její chvalozpěv začíná slovy: "Začněte chválit mého Boha při bubnech, zpívejte Hospodinu při cimbálech, zapějte mu žalm a chvalozpěv, vyvyšujte a vzývejte jeho jméno!" (Jud 16, 1). (Celá píseň je zaznamenána v knize Judit, v kap. 16, verše 1-17).

Panna Maria, Matka Boží, nevedla krvavé války, ale přesto dosáhla vítězství nad nejnebezpečnějším nepřítelem, nad ďáblem. Rozdrtila hadí hlavu a uskutečnila první příslib, tzv. "první evangelium" po vyhnání z ráje. I řekl Hospodin Bůh hadovi: "Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu" (Gen 3, 15).

Velmi poučné je srovnání dvou chvalozpěvů, vlastně dvou Magnifikatů z úst dvou matek. První byla Chana, matka proroka Samuela, druhá byla Maria, matka Ježíšova. Obě ženy nepočítaly s tím, že se jim narodí dítě. Chana byla neplodná a přece se stala matkou. Panna Maria chtěla žít panenským životem a přesto se stala matkou, matkou mesiášovou. Obě matky měly radost ze svých synů, ale ještě více se zaradovaly nad Hospodinem, Králem a zachráncem izraelského národa. Obě ženy zaplesaly a zapěly radostnou píseň. Chválily Boha nadšenými slovy:

Chana: "Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá v dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy".

Maria: "Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli".

Chana: "Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka. Posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy".

Maria: "Shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení".

Chana: "Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh".

Maria: "Učinil mi veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté".

Chana: "On střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách. Svou silou se nikdo neprosadí".

Maria: "Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí".

Chana: "Zlomen je luk bohatýrů, ale ti, kdo klesali, jsou opásáni statečností".

Maria: "Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně".

Chana: "Hospodin usmrcuje i oživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i obohacuje, ponižuje a též povyšuje".

Maria: "Mocné sesadil z trůnu, a ponížené povýšil".

Chana: "Sytí se dávají najmout za chléb, hladoví přestali lačnět. Neplodná posedmé rodí, syny obdařená chřadne".

Maria: "Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou".

Chana: "Hospodin povede při i s dálavami země. Udělí moc svému králi, roh svého pomazaného zvedne".

Maria: "Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům na věky". ( 1 Sam 2, 1-10; Lk 1, 46-55).

Snad si položíte otázku, proč se touto tématikou tak zevrubně zabývám. Je to tématika aktuální. Zvláště v západní Evropě se v současné době náruživě diskutuje o postavení a poslání ženy v církvi. Některé ženy si chtějí vybojovat i přístup ke kněžství.

Církev dostala od svého zakladatele Ježíše Krista trojí poslání: Zvěstování evangelia - slavení bohoslužeb - a tzv. diakonii, láskyplnou službu lidem. Poslední koncil formuloval poslání

církve právě v tomto pořadí. Překvapuje, že koncil nejmenuje posvátnou liturgii čili bohopoctu na prvním místě. Bylo nám při studiu teologie vštěpováno a zdůrazňuje to i starý a nový katechismus, že oslava Boží velebnosti je prvním a jediným cílem křesťanského života. To souhlasí naprosto, ale Boha ctít a slavit eucharistii - a vůbec bohoslužbu - mohou jen lidé, kteří přijali víru, a víra jim musela být napřed hlásána.

Je-li tedy hlásání evangelia hlavním úkolem v Království Božím na zemi, nebyly ženy nikdy z tohoto úkolu vyloučeny. Naopak: Zaujímaly klíčová postavení. Řada vynikajících žen ve Starém zákoně pokračuje přes Marii, Matku Páně a zbožné ženy v družině Ježíšově k nesčetným svatým ženám - kanonizovaným i nekanonizovaným ve všech staletích a ve všech zemích až do dnešního dne.

Nezapomeňme, že matky jsou prvními misionářkami a katechetkami svých dětí. Ženy darovaly církvi všechny světce a světice, papeže, biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice a uvědomělé laiky tvořící Boží lid.

Existují mnohé způsoby hlásání evangelia, protože existují rozmanité formy apoštolátu, včetně apoštolátu modlitby a utrpení. Na všech těchto formách rozšiřování poselství Kristova mají ženy lví podíl už jen proto, že se co do počtu hojněji zúčastňují církevního života než křesťanští muži.

Týž obraz se nám naskytuje při bohoslužbách. Kněžská služba je vyhrazena mužům, ale ženy tvoří pravidelně většinu ve shromážděné obci. Jsou tedy hlavními nositelkami liturgie a bohopocty. Nezaujatý návštěvník z cizích planet, který by náhodou vstoupil v neděli do kostela, by ve své reportáži podtrhl, že křesťanství je náboženstvím pro ženy.

Mnohé významné služby v liturgii mohou převzít ženy. Jestliže to naše běžná praxe nepotvrzuje, mají vinu muži, kteří ženy odsunují, ale i ženy, které tyto služby raději přenechávají mužům.

Třetí obor poslání církve, diakonie, byla od počátku doménou žen. Ženy byly a jsou srdcem, okem, uchem, rukou a nohou charity na všech úsecích blíženské lásky. Muži leccos dovedou skvěle organizovat, ale ženy se sklánějí k jednotlivým dětem, chorým, opuštěným a starým. Nebýt žen, museli bychom zavřít všechny sirotčince, nemocnice, útulky, starobince a ústavy sociální péče.

Uvážíme-li přemíru úkolů, které jsou svěřeny ženám jako neodmyslitelný příspěvek pro růst Království Božího, nebyl by přístup žen ke kněžskému úřadu přílišným ziskem pro církev v dnešním světě. Co nám více chybí, je fakt, že věřící ženy zdaleka ještě nevyčerpaly všechny možnosti, které jim poskytuje spolupráce v oblasti apoštolátu, liturgie a diakonie. Nejen školáci dostávají ve škole domácí úkoly, ale i Pán Ježíš ukládá domácí úkoly, úkoly v manželství a v rodině. Je nutno i partnera v manželství křesťansky vychovávat a křesťanská výchova dětí je často málo křesťankou.

Na konci se vrátíme k výchozímu bodu, ke slavnosti židovského pessachu. Ženy neúnavně velebily úžasné divy Hospodinovy. S radostí a vděčnosti v srdci mluvily a zpívaly o tom, co Bůh-Jahwe vykonal pro svůj vyvolený lid v průběhu dějin spásy. Posluchači a příjemci této "blahé zvěsti" byli příslušníci vlastní rodiny. Nejblahoslavenější Panna Maria propukla ve svůj Magnificat v rodinném kruhu Zachariášova a Alžbětina prostého domku v Ain Karim. Veřejnost nebyla zapojena.

Zbožné ženy, které ve velikonoční neděli objevily prázdný hrob, oznámily svůj objev malé skupince apoštolů a učedníků Ježíšových. Nevykřikovaly to na tržišti.

O čem Maria a zbožné ženy tehdy v soukromí hovořily, to mezitím změnilo svět. Jezero se začíná kruhovitě čeřit tam, kde padl kámen do vody. Kdo chce být - podle slov Kristových - "kvasem", "solí země", "světlem světa", "městem na hoře", musí se rozhoupat doma. Bůh však umocňuje, ano i znásobuje naše slabé skutky, jiskra mu stačí, aby roznítil plošný požár. Smíme na sebe vztahovat, co slibuje žalm 19: "Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec světa jejich slova" (V. 5).

 uvod  


Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

 
(c) 2000 Kongregace Nejsvětější svátosti, Wien
chrast@katolik.cz