APOŠTOL EUCHARISTIE

sv. Petr Julián Eymard
a Panna Maria

Eucharistiáni Home  -  Eymard obsah


Krátký článek Fr. André GUITTONA SSS, Paříž

Zveřejněno ve Francouzském magazínu
Le Regne de Jésus par Marie, srpen - září, 1997

OBSAH:

Krátký úvod
Trochu jako Jákob, stále na cestách
Místo Marie v jeho životě
  1. Laus, neboli jemnost matky
  2. Fourviere, čili místo volání
  3. Ve večeřadle s Marií
Poselství pro naši dobu

 

Nedávno, krátce před Ludvíkem z Montfortu, byl do liturgického kalendáře Katolické církve vepsán otec Eymard. Církev mu přiznala titul "význačný apoštol Eucharistie" a vybídla k věrnosti následování jeho příkladu a ke stavení Eucharistie do centra osobního i společného života. Kdo je otec Eymard? Jaké místo zaujímá v jeho životě Panna Maria? Jaké poselství nám o tomto předmětu zanechal?

 

"Trochu jako Jákob, stále na cestách"

Aniž bychom chtěli stopovat jeho životní dráhu, spokojíme se s poznámkou o několika meznících v jeho životě. Narozen v La Mure d´Isere, 4. února 1811. Petr Julian musel čelit mnoha potížím, než byl roku 1834 vysvěcen na kněze diecéze Grenoble. Zde uskutečňoval svoji službu pět let. Nejprve jako kaplan v Chatte, pak jako farář v Monteynard přiléhajícím k La Mure. V roce 1839, přitahován řeholním misijním životem a ovlivněn svojí silnou Mariánskou úctou, vstoupil k Maristům. Tam vykonával různé služby, ať už ve službě mladým v koleji Společnosti v Belley, kde byl od roku 1840 spirituálem (duchovním vůdcem), nebo jako superior (představený) v La Seyne-sur-Mer (od roku 1851).

Od roku 1844 do roku 1851 byl zapojený ve vedení Institutu - jako asistent Generálního superiora, Fr. Colina, nebo jako Generální vizitátor. V té době sídlil v Lyonu. Tam se angažoval pro rozvoj Třetího řádu Panny Marie, laické větve Maristů. Tam se také rozrostly jeho vztahy s rozličnými lidmi. (Mezi přáteli a později členy Třetího řádu byl také Jan Maria Vianney - Farář z nedalekého Arsu. - pozn. překl.) Jeho zvláštní zájem o Eucharistii, posílený speciálními milostmi, jej vedl k opuštění Společnosti Mariiny aby roku 1856 mohl založit řád - Společnost Nejsvětější Svátosti (Societas Sanctissimi Sacramenti - odtud zkratka SSS - byla později přejmenována na Congregatio Sanctissimi Sacramenti - pozn.překl.) Začátky byly těžké. První klášter stálé adorace založil ve čtrnácté pařížské městské čtvrti - ve čtvrti dělníků - s posláním pracovat pro dělnickou třídu. Tak vznikla z mladých dělníků první komunita. Otec Eymard společně s Marguerite Guillot pracoval na zformování ženské větve svého Institutu - sestry Služebnice Nejsvětější svátosti. Roku 1864 je založil v Angers. Jeho ideálem bylo podnítit obnovu křesťanských komunit a společností skrze Eucharistii - povzbuzováním k věrnosti častému přijímání a vybízením k adoraci. Jeho život se zdál být, jak on sám jednou napsal, životem "muže vždy na cestách". Však to bylo nutností pro jeho vášnivou lásku k Pánu přítomnému v Eucharistii a horlivost v rozšiřování eucharistického kultu. "Největší milost mého života", napsal roku 1868, "byla neochvějná víra v Nejsvětětější svátost, a to už od mého dětství." (28. dubna 1868) Svojí smrtí, která jej dostihla v La Mure 1. srpna 1868, za sebou zanechal kolem 50 řeholníků v šesti komunitách a komunitu sester stejně jako společnost laických adorátorů s názvem Bratrstvo Nejsvětější svátosti Blahořečený byl roku 1925 a 9. prosince 1962 - na konci prvního sezení II. Vatikánského koncilu - byl Janem XXIII. prohlášen za svatého. Jeho svátek se slaví 2. srpna.

<OBSAH>

Místo Marie v jeho životě.

Pokud otec Eymard teprve postupně objevoval místo Eucharistie ve svém životě a budoucím poslání zakladatele Kongregace, zbožnost k Panně Marii v něm byla zakořeněna už od útlého dětství a zjevná byla především v jeho četných poutích do mariánských svatyní. (Konec konců právě v mariánské svatyni - Fourviere v Lyonu - zaslechl pozvání Panny Marie: "Každé tejemství v životě Krista má svou osobitou řeholi, která je mu zvlášť zasvěcena, pouze Eucharistie - nejvznešenější tajemství - nemá žádnou." - pozn. překl.)

<OBSAH>

1. Laus, neboli jemnost matky.

První svatyně, v chronologickém pořadí, a tedy ta nejdražší jeho srdci byla ona v Laus. 80 km od La Mure, v diecézi Gap, byla Naše Paní z Laus od 17. století centrem poutí od Provence po Dauphiné a snad ještě dál. V jedenácti letech tam již putoval Petr Julián sám, pěšky. Pouději napsal: "Bylo to tam, kde jsem poprvé poznal a zamiloval si Marii." Jeho matka, Madeleine Pelorce, mu neopomenula vštěpovat jemnou mariánskou zbožnost. Nepochybně to byla také náboženská praxe té doby, jež mu vtiskla trvalé znamení. Podmínky života v Matheysine byly tvrdé, a neméně houževnaté byly také formy zbožnosti onoho začínajícího 19. století ovlivněného Jansenistickým rigorismem. V Laus Maria učila Petra Juliana otevírat se lásce. K prvnímu svatému přijímání přistoupil ve dvanácti letech a současně vyjevil svou touhu stát se knězem. Jeho otec ale byl proti tomuto přání. Petr Julian se vydal na další pouť do Laus, kde získal od P. Touche utvrzení v jeho povolání a zároveň milost přijímat Eucharistii každou neděli - v té době vzácné privilegium.

Pevně odhodlaný začal studovat Latinu, soukromě, bez vědomí otce. V srpnu, zatímco pracoval pro jednoho kněze v Saint-Robert nedaleko Grenoblu, dozvěděl se o riziku smrti své matky. Pospíchal do kaple hospice, aby se svěřil Marii: "Prosil jsem o požehnání Naší Paní z Laus", chtěl později napsat, "a v tento den, kdy jsem ji přijal za matku a v němž zemřela má ubohá maminka jsem Marii prosil - u jejích nohou v kapli chrámu svatého Roberta - abych se jednoho dne mohl stát knězem." (17. března 1865). "Od té doby jsem vždy cítil velmi zvláštním způsobem Mariinu protekci." (3. září 1839)

V krátkém čase to vypadalo, že se jeho sen přece jen uskuteční: připojil se k Oblátům Marie neposkvrněné v Marseilles. Avšak čas jeho noviciátu se zkrátil těžkou chorobou. Musel čekat mnoho dlouhých měsíců své rekonvalescence, během níž zemřel jeho otec, než byl konečně schopný vstoupit do "velkého" semináře v Grenoblu. Během jeho kaplanské služby v Chatte obdržel zvláštní milost na Kalvárii Saint-Romans, kde se naučil "vidět věci, už od jejich počátku, jako projev dobroty Boha k člověku". Nepochybně, jeho Mariánská úcta jej dovedla k tomuto pozitivnímu náhledu na křesťanský život.

<OBSAH>

2. Fourviere, čili místo volání.

Jeho vstup k Maristům roku 1839 vyplnil jeho touhu stát ser řeholníkem společnosti, která by nosila jméno Marie a která by byla velmi zvláštním způsobem její rodinou. Noviciát dělal v Lyonu během několika měsíců a v této doby se místo zjevení Naší Paní z Fourviere stalo oblíbeným místem jeho modlitby: chodil tam nejméně dvakrát týdně. Během svého odchodu do ústraní, jímž byl vstup do noviciátu, napsal:

  • Cítil jsem v sobě velkou touhu žít životem nejsvětější Panny a neustále poznávat její pokoru, její poslušnost a její božskou lásku. Musím se modlit o osvícení Ducha svatého skrze Marii - ve věci poznání Božího záměru se mnou… a ve věci získání ducha Společnosti Mariiny. (28. srpna 1839)
  • Začal studovat skrytý život Marie v Nazaretě a v lůně první křesťanské komunity v Jeruzalémě.

    Skrze tento skrytý a nezaznamenaný život Marie - téma drahé Fr. Colinovi - se mimořádným způsobem zjevila moc Boží. Fr. Eymard se chtěl přizpůsobit této spiritualitě a toužil poznat, jak ji sdělovat ve své rozmanité činnosti. Jako spirituál v Belley, i potom jako superior v La Seyne formoval v mladých synovskou důvěru v Marii a zaznamenal velikou šlechetnost synů Kongregace Panny Marie. Stejným způsobem později - v létech 1844 až 1851 - zasvětil v Lyonu svou činnost laikům ve Třetím řádu Mariině - bedlivě v nich formoval celistvý, solidní duchovní život. Právě v této době (v roce 1846) se zjevila Matka Boží v La Salletě nedaleko od La Mure.

    Fr. Eymard se stal horlivým apoštolem jejího poselství a věrným poutníkem do této nové svatyně. Lyon znamenal důležité údobí jeho osobní životní poutě. O svátku Corpus Christi (Těla Páně) v roce 1845 byl obzvlášť mocně přitahován Eucharistií, čímž se později vyznačovala celá jeho služba. 21. ledna 1851, zatímco se modlil ve Fourviere obdržel inspiraci zcela se zasvětit eucharistickému dílu. Rozpoznal v Eucharistii lék proti náboženské lhostejnosti a moderní nevěře. Další milost, v La Seyne-sur-Mer, 18. dubna 1853 v něm utvrdila jeho touhu. Ukázal směr mladým, společně s kněžími a laiky začal pracovat na přípravě zrodu nového eucharistického díla.

    Ve skutečnosti se zdálo, že tento projekt nebude mít dlouhé trvání. On však nepřestal věřit, že to byla Maria, která jej dovedla k tomuto novému povolání, o němž již tušil, že bude vyžadovat opuštění jeho původního zaslíbení. Když se za čas stalo zcela zřejmým, že nové dílo nepůjde realizovat uvnitř Společnosti Mariiny a že tedy bude nutné opustit tuto milovanou řeholní rodinu, potvrdilo se, že to byla Maria kdo vedl celou tuto záležitost.

    <OBSAH>

    3. Ve večeřadle s Marií

    Během meditací o Marii v době svých dlouhých Římských exercicií:

    Vděčím jí (Marii) za zachování, povolání a za všechny milosti Nejsvětější svátosti. Ona mne dala svému Synu jako jeho služebníka, dítě jeho záliby. (11. března 1865)

    Nebo zase trochu později:

    Jak mne jen (Maria) samotná vedla svojí rukou ke kněžství! A pak k Nejsvětější svátosti! (17. března 1865) Z Nazareta šel Ježíš do večeřadla a Maria mu tam připravila příbytek.

    Mergerit Guillot otec Eymard napsal (v čase služby vedení Třetímu řádu Mariině v Lyonu: "Chtěl bych, aby sis našla místo u nohou Pána, aby tak On mohl do Tvého srdce vložit slovo pro Tebe i pro mne." (1. ledna 1855)

    Když byla jeho kongregace schválená pařížským arcibiskupem, napsal jí, aby se zapojila do tohoto díla:

    Pokud jde o ženy, je to podle pokynů. To znamená, není žádáno připojit se k nějaké již existující komunitě s její vlastním duchem a prací, ale zformování pravdivých klanitelek Ježíše v Eucharistii podle vzoru Naší Paní z večeřadla, adorovat a žít před svatostánkem (20. září 1856)

    Zasvěcení se Marii vedlo fr. Eymarda k zasvěcení se Eucharistii a tak jeho Mariánská úcta byla otevřena pro novou dimensi: pro cestu s Marií z Nazareta do večeřadla.

    Co víme o večeřadle? Tato otázka nás dnes vede na zcela jiné cesty. V 19. století však, když byla mariánská zbožnost mocně ovlivněna zjevením Marie d´Agreda, si mohl fr. Eymard snadno představit Marii přijímající Eucharistii z rukou svatého Jana a její neustálou adoraci před svatostánkem. V některých hlubokých spekulacích se říká, že Maria ve večeřadle již zůstala. Po Nanebevstoupení jistě Maria zůstala v lůně první křesťanské komunity - zároveň jako členka a předobraz Církve. Byla přítomná, ačkoli není jmenována, v první komunitě v Jeruzalémě, jejíž život nám vykreslují Skutky: "Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se." (Sk 2, 42)

    Abychom dokázali ocenit texty otce Eymarda, bude postačovat, když připomeneme co učil sestry Služebnice Nejsvětější svátosti v osobě jejich první představené. Maria zde vystupuje jako Matka a učitelka života.

    Nechat se inspirovat duchem Marie. Její duch je totožný s Duchem Ježíšovým… Ona je pravou a dokonalou kopií Ježíšových ctností. Velkým posláním Marie je formovat Ježíše v nás; ona je Matkou, která nás učí a vychovává. Žít v úctě ke všem těm božským tajemstvím v Marii, k oněm zastávkám na cestě do večeřadla. Je to právě život Marie ve večeřadle, který má být vzorem a útěchou tvého života. Chvála tomuto Mariinu životu v eucharistickém večeřadle. To je tvůj překrásný úděl." (text z roku 1863)

    Tento důraz na večeřadlo není přímo opřený o historickou skutečnost. V putování otce Eymarda nabyl tento termín symbolickou hodnotu.

    Od roku 1864 plánoval smělý - neříkejme nerozumný - projekt získání večeřadla v Jeruzalémě s úmyslem učinit z něj centrum eucharistické adorace. Během jeho dlouhého pobytu v Římě v letech 1864 - 1865 kdy sledoval tuto záležitost a čekal na odpověď z Vatikánu, na devět týdnů "odešel do samoty" (exercicie 25.1. - 30.3.1865). Během tohoto času objevil, o co skutečně jde - ne o zbudování další svatyně ve večeřadle či založení komunity v Jeruzalémě, ale "večeřadlo ve mně - sláva Boží ve mně samotném." Tuto milost obdržel zvláštním způsobem ve spojení se slibem sebedarování celé své osobnosti, celého svého "já", který udělal 21. března 1865. Jeho meditace o roli Marie ve Vtělení šla tímto směrem:

  • 25. března, Adorace Nejsvětější Panny před vtěleným Slovem. To je můj vzor, moje matka Maria! Byla první, kdo se klaněl vtělenému Slovu. Řekl jsem Pánu své veliké přání, aby mi dal Nejsvětější Pannu, klanitelku, za skutečnou matku a aby mi dal podíl na jejím neustálém aktu adorace v době, kdy nosila vtělené Slovo ve svém panenském těle.
  • Podle tradice, krátce před svojí smrtí, 1. května 1868, během zahájení Mariina měsíce v noviciátu Saint-Maurice blízko Paříže, vyzval otec Eymard své syny k vzývání Marie pod titulem Naše milá Paní od Nejsvětější svátosti, jako závěrečné svědectví mariánské úcty.

    <OBSAH>

    Poselství pro naši dobu

    Co víme o Marii ve večeřadle, aby její přítomnost tam mohla inspirovat naši úctu k ní? Jak nacházíme ve Skutcích, byla přítomná společně s první komunitou v Jeruzalémě, když : "vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se." Žila ve víře a živena Eucharistií. Co jiného zbývá dodat?

    1. Na rovině svátostného života Církve nám Maria pomáhá pochopit centrální místo Eucharistie v našem osobním životě i v budování společenství. Její mateřská přítomnost v Káně, kterou ukázala v povelu služebníkům: "Udělejte, co vám řekne", není zcela bez vztahu a jisté návaznosti také na pozdější příkaz Ježíše, když přišla jeho "hodina": "To dělejte na mou památku". Důležitá je také skutečnosti, že právě velké mariánské svatyně jsou místy, kde se zvláštním způsobem uskutečňuje obnova Církve v eucharistické vroucnosti.
    2. Následujíc příkladu otce Eymarda můžeme prosit Marii o milost, abychom ve víře objevili mnohem hlouběji bohatství Eucharistie skrze účast na svátosti a adoraci. Maria nám může dát chuť k vnitřnímu životu, může nás učit žít ve společenství s Pánem, k přebývání s ním, abychom přinášeli víc ovoce. Kardinál Dannels jednou napsal:
    3. Jen Bůh ví, co se stalo v srdcích těch adorátorů v duchu a pravdě, kteří vyjádřili svoji lásku tím, že tráví celé noci v bdění před Eucharistií. Hodinu po hodině je člověk transformován Tím, kterému se klaní; je vtahován do účasti na "sebezmaření" Pána, na jeho smrti a vzkříšení. Tímto způsobem se rodí člověk eucharistie, člověk zázraků a kontemplace, plný radosti a vnitřního pokoje. Tak se rodí člověk mariánský, vírou v sobě "plodící" Pána, člověk navštívený Bohem, zářící jeho dary: láskou, radostí, pokojem, mírností, dobrotou, laskavostí, vírou, pokorou a sebeovládáním.
    4. Konečně, Maria nám zjevuje apoštolskou plodnost křesťanského života živeného Eucharistií, žijící v našem každodenním životě, v naší otevřenosti Duchu svatému a v touze našeho srdce uskutečnit veliké věci dokonce v nejvyšší prostotě života. Růst prvního společenství v Jeruzalémě a síla jeho misionářské vitality není bez souvislosti s přítomností Té, kterou můžeme uctívat jako "Královnu večeřadla."

    Ve své encyklice "Redemptoris Mater" (Matka Vykupitele) připomíná papež Jan Pavel II. přítomnost Marie v začátcích Církve těmito slovy:

    Byla přítomná v jejich středu (ve středu věřících) jako výjimečný svědek tajemství Kristova. Církev s ní setrvávala v modlitbě a současně ji kontemplovala (nahlížela) ve světle Slova, které se stalo tělem. A tak to má být stále (27).

    Pouze kontemplace může jít za to, co mohou vyjádřit či naznačit naše slova, a tak nám dát s pomocí Marie proniknout do srdce tajemství Trojice.

    <OBSAH>



    ©1999 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
    tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)