Krátká reflexe na téma

Spiritualita
sv. Petra Juliána Eymarda, SSS

P. Flavio Fumagalli, SSS
Ponteranica, Itálie

Eucharistiáni Home Eymard obsah


VÁŠNIVÝ APOŠTOL EUCHARISTIE

Petr Julián Eymard, narozený v La Mure d'Isère (Grenoble) ve Francii, 4. února 1811, byl pokřtěn následujícího dne. Po překonání nějakých obtíží v rodině kvůli povolání vstoupil konečně do diecézního semináře v Grenoblu  a v roce 1834 byl potom vysvěcen na kněze. V roce 1839 (po devíti letech nadšené pastorace) začala jeho zkušenost s řeholním životem, když vstoupil do nově vznikající Kongregace Maristů v Lyonu. V krátkém čase si získal důvěru zakladatele, otce Colina, který mu svěřoval odpovědnost různých stupňů až ke službě představeného provincie. 

I v té době sv. Petr Julián pokračoval v hledání Boží vůle a Jemu svěřoval do rukou vedení svého života, který se stále víc a víc přimykal k Eucharistii, pro kterou chtěl vykonat  něco výjimečného. Důležitým mezníkem v tomto hledání byl duchovní zážitek během jeho poutní návštěvy v mariánské svatyni Fourvière u Lyonu v lednu 1851. Během modlitby byl hluboce pohnut duchovní opuštěností diecézních kněží, mezerami ve formaci laiků, nedostatečnou úctou k Nejsvětější svátosti a eucharistickými svatokrádežemi. Rozpoznal také hlas Panny Marie: "Každé tajemství v životě Krista má svou osobitou řeholi, která je mu zvlášť zasvěcena, pouze Eucharistie - nejvznešenější tajemství - nemá žádnou." Výsledkem bylo rozhodnutí zformovat Třetí mužský řád zasvěcený smírným adoracím. V letech, které následovaly dozrála myšlenka do definitivní podoby: založit řeholní Kongregaci zcela zasvěcenou úctě a apoštolátu Eucharistie. 

Protože nedostal povolení k uskutečnění tohoto díla v lůně Kongregace Maristů, znamenalo konkrétní následování Boží vůle nutnost opustit tento institut. Po tomto jeho bolestném rozhodnutí, ke kterému zakladatel Maristů svolil, odešel Petr Julián do Paříže, kde 13. května 1856 založil Kongregaci Nejsvětější svátosti. Nový řeholní institut pro muže ihned dostal schválení arcibiskupa Siboura a později (1863) požehnání a definitivní schválení od papeže Pia IX (který bude společně s Janem XXIII. v roce 2000 blahořečený). 

Práce začala za těžkých podmínek v domě na "rue d'Enfer", kde o slavnosti Zjevení Páně roku 1857 bylo založení oficiálně zahájeno slavnostním výstavem Nejsvětější svátosti. Také v Paříži, roku 1858, otec Eymard s pomocí sestry Marguerite Guillot, založil Kongregaci Služebnic Nejsvětější svátosti. V roce 1859 otevřel druhou komunitu v Marseilles a jejím vedením pověřil svého prvního druha, Fr. Raymonda De Cuers. Třetí založení bylo ustaveno v Angers; pak dvě další v Bruselu a formační dům pro noviciát v Saint Maurice v diecézi Versailles.

V těchto letech "eucharistického" života směřoval otec Eymard poslání své apoštolské práce především k chudým na předměstích Paříže, ke kněžím v těžkostech a zkouškách, k práci na přípravě dospělých k Prvnímu svatému přijímání a ke kázání zaměřených především k Eucharistii při nejrůznějších příležitostí .  Mimoto, určité iniciativy, které začaly či se rozvinuly po jeho smrti lze stopovat zpět k jeho eucharistické aktivitě a spiritualitě.Jako například Eucharistické bratrstvo laiků (Eucharistický kroužek), Sdružení adorujících kněží inspirované jeho starostí o kněze, Eucharistické kongresy.    

Vyčerpán odpovědností zakladatele a prvního generálního superiora a poznamenán nejrůznějšími zkouškami zemřel 2. srpna 1868 ve svém rodišti ve věku pouhých 57 let. V roce 1925 byl papežem Piem XI. prohlášen za blahoslaveného a pak 9. prosince 1962 papežem Janem XXIII. za svatého - na konci prvního sezení II. Vatikánského koncilu. Přesně 33 let nato, 9. prosince 1995, byl jeho svátek zapsán do světového Římského kalendáře a je dnes v celé církvi nazýván "Apoštolem Eucharistie."

Život a veškeré aktivity svatého Petra Juliána Eymarda byly zcela zaměřeny na tajemství Eucharistie. Nejprve  se k ní přiblížil teologií své doby, napnuté především otázkou "reálné přítomnosti."  Nicméně, postupně se dokázal oprostit od pohledu náboženského "hnutí obnovy", se kterým byla eucharistická úcta té doby téměř výlučně spojena, a dospěl k bodu vyhlášení Eucharistie středem života církve a společnosti: "Žádný jiný střed než Eucharistický Ježíš.

<NAHORU>

JEHO VIZE EUCHARISTIE

"Blažená svátost byla vždy svrchovaná", napsal během svého posledního osobního ústupu (exercicií), tak charakterizoval přísnou cestu křesťanského života. Do centra postavil Krista v Eucharistii. Věrný post - tridentské teologii mocně zdůrazňoval skutečnost této přítomnosti a jejího jedinečného charakteru: Eucharistie je samotný Pán.  To formuloval ve větě, která vyjadřovala jeho víru: "Eucharistie je Ježíš minulý, přítomný a budoucí... je to Ježíš svátostný... Blahoslavená duše, která ví, jak nalézt Ježíše ve svaté Eucharistii a v Ježíšově Hostii také všechno ostatní.

Zatímco zdůrazňoval především tento "osobní" aspekt Eucharistie, chápal ji také jako zdroj dynamiky, cítil její silný vztah k poslání: "Milost apoštolátu: víra v Ježíše. Ježíš je tady! Tedy k němu, skrze něho a v něm." Tato víra v Eucharistii je živena rozjímáním Božího slova.  Adorace, kterou ustanovil jako hlavní způsob modlitby pro své řeholníky, a doporučil obecně všem věřícím, nám dovoluje nechat se proniknou láskou Krista. Tato modlitba hledá inspiraci ve mši svaté.  Proto navrhl svým řeholníkům, aby se modlili podle metody "čtyř cílů eucharistického zasvěcení", aby tak "aktualizovali téměř všechna tajemství našeho Pána Ježíše Krista v nejvyšší bohoslužbě - Eucharistii (mši)", v pozornosti a poslušnosti k vedení Ducha svatého a tak aby dělali pokroky v rozjímání a ve ctnosti svaté lásky u nohou Pána" (srov. Konstituce, č. 16-17). Proto tedy, vzdáleni od spokojení se se sebou, se necháme adorací vést ke svátostnému přijímání. 

 <NAHORU>

STRAVA PRO KAŽDODENNÍ ŽIVOT

Eymard neúnavně podporoval časté přijímání. V jednom krásném textu z roku 1863 jasně vyjádřil centrální úlohu Eucharistie:  "Jsem přesvědčen, že oběť mše svaté a Tělo Páně v přijímání je žijícím zdrojem a cílem celého náboženství. Každý má povinnost zaměřit svou zbožnost, své ctnosti, celou svou lásku tak, aby se mohly stát prostředky, jež mu umožní dosáhnout tohoto cíle:  důstojného slavení a věrného přijímání těchto božských tajemství." 

Světec opustil praxi své doby, v níž mnoho kněží, pod záminkou úcty ke svátosti, bránilo věrným v přiblížení se ke stolu Eucharistie. On sám to vyjádřil v jednom ze svých dopisů: "Nechme každého, kdo chce vytrvat, aby přijal Pána.On je ten chléb, který bude živit tvoji ubývající sílu, který tě bude podpírat. Církev si přeje tuto cestu. Ona povzbuzuje k dennímu přijímání. Svědčí nám o tom koncil z Tridentu. Někdo říká, že bychom měli být velmi opatrní... Naše odpověď by mohla být: Pokud tato potrava bude přijímána v tak dlouhých intervalech, začne být považována za mimořádnou.  Kde je pak ale strava, jež mne bude udržovat při životě každý den?" 

Přijímání by se mělo stát osou křesťanského života: "Svaté přijímání by mělo být, nad vše ostatní, cílem křesťanského života... Žádné zbožné cvičení, které nemá vztah ke svatému přijímání, nevede ke svému hlavnímu cíli" Bohaté přijímání Eucharistie v přijímání je činem, jež změní život jednotlivce. "Náš Pán do nás svátostně vstupuje, aby v nás duchovně žil". To si zaznamenal ve svých poznámkách během svých dlouhých exercicií v Římě (1865).  A několik měsíců před svou smrtí napsal: "Kdo nepřijímá Svaté přijímání, má pouze spekulativní znalosti. Zná termíny, slova, teorie; neví ale nic o tom, co znamenají...  Ale ten, kdo přijímá, zatímco předtím měl jen ideu Boha, nyní jej vidí, poznává ho ve mši svaté."

<NAHORU>

ZDROJ NOVÉHO SVĚTA

"Život, který je čistě kontemlativní nemůže být plně eucharistický: ohniště není bez plamene." Tak to napsal Eymard v roce 1861. Tento adorátor byl také vášnivým apoštolem Eucharistie a vytyčil tak cestu oslavy tohoto Tajemství. Základní linii jeho aktivit a učení lze shrnout následujícím způsobem. 

Především, obnova křesťanského života není jen otázkou boje proti nevědomosti a lhostejnosti, ale spíše, a především, otázkou znovuzrození křesťanského života, který se ztrácí uprostřed tisíců cvičení zbožnosti a zapomíná na základní fakta. V předběžném konceptu "Direktoria" laického "Bratrstva Nejsvětější svátosti" položil tento princip: "Člověk je láska podle svého božského prototypu. Je právě tak láskou, jako životem."  A vysvětluje, že "každá láska má začátek, střed a naplnění". Na tomto principu založil Eymard celou pedagogiku duchovního života: "Aby se duše stávala silnější a rostla v životě Ježíše Krista, je nejprve nutné se živit jeho božskou pravdou a dobrotou jeho lásky, aby tak mohla ze světla přicházet k lásce, a z lásky ke ctnosti." 

Řeholní společnosti, které založil, jsou volány k životu z toho Ducha lásky, ve kterém se Eucharistie stává Svátostí: "Tato eucharistická Ježíšova Láska by měla proto být pro všechny naše řeholníky svrhovaným zákonem jejich ctností, předmětem jejich horlivosti a rozeznávacím znamením jejich svatosti." - tak psal v Konstitucích. Jedním slovem... společenství profilované láskou. Ve stejném duchu založil "Bratrstvo" jako skupinu laiků, kteří spojí adoraci se závazkem apoštolátu. Z tohoto důvodu vytvořil střediska "Bratrstva" nejen poblíž svých SSS komunit, ale i v mnoha farnostech. Občas, zdá se, přijímal myšlenku některých členů, kteří pro vedení hlubšího eucharistického života, chtěli vytvořit rodinné společenství ve světě podle vzoru Jeruzalémského večeřadla.

Ideál, který svěřil svým duchovním dětem byl: "postavit čtyři konce světa do ohně eucharistické lásky". A v Konstitucích nabádal své řeholníky, "aby náš Pán Ježíš Kristus byl uctíván v Nejsvětější svátosti a veleben společně po celém světě." Takový je smysl pojmu "království Eucharistie", který je často užíván v Eymardových spisech. To poznamenal i v článku nazvaném "Století Eucharistie", psaném roku 1864 pro revue "Le Trees Saint Sacrement", kterou založil:

Velkým zlem naší doby je, že lidé nepřistupují k Ježíši Kristu jako ke svému mocnému zachránci a Bohu. Opouští tak jediný základ, jediný zákon, jedinečnou milost spásy... Co tedy dělat? Musíme se navrátit k prameni života a to nejen k historickému Ježíši, ani jen k Ježíši oslavenému v nebi, ale právě k Ježíši v Eucharistii. Je nutné jej vynést ze stínu, aby znovu mohl zaujmout své místo v čele křesťanské společnosti... Kéž vláda Eucharistie neustále vzrůstá... Adveniat regnum tuum - přijď království tvé. 

<NAHORU>

Na závěr uveďme ještě text sv. Petra Juliána Eymarda, který nám nabízí Modlitba se čtením v římském breviáři: 

EUCHARISTIE: SVÁTOST ŽIVOTA

Eucharistie je životem lidí. Eucharistie dává střed jejich životům. Všichni se mohou sejít bez bariér rasy či jazyka, aby slavili sváteční dny církve. To jim říká zákon jejich života, křesťanská láska, ze které vychází; tak je mezi nimi kováno společné pouto, křesťanské příbuzenství. Všichni jí z jednoho chleba, všichni tvoří společenství stolu Ježíše Krista, který mezi nimi nadpřirozeně vytváří pocit vzájemné soudržnosti. Čti si Skutky apoštolů. Tam stojí, že celé společenství prvních křesťanů, konvertovaní židé i pokřtění pohané, z různých krajů, "byli jedné mysli a jednoho srdce" (Sk 4,32). Proč? Protože byli pozorní k učení apoštolů a věrní v účasti na lámání chleba (Sk 2,42).

Ano, Eucharistie je životem duší a společenství, právě jako je slunce životem těla a země. Bez slunce by země nevydávala plody; je to slunce, které ji činí plodnou, krásnou a bohatou; je to slunce, které dává čilost, sílu a krásu tělu. Tváří v tvář těmto úžasným účinkům nás nemůže překvapit, že jej pohané uctívali jako boha celého světa. Ve skutečnosti, slunce poslouchá svrchované Slunce, božské Slovo, Ježíše Krista, který (jednou) ozáří každého člověka svým příchodem na tento svět a který (již nyní), skrze Eucharistii, Svátost života, osobně působí v hlubinách duše, aby utvářel křesťanské rodiny a národy. Ó, jak šťastná, tisíckrát šťastná je věrná duše, která našla tento skrytý poklad, která chodí pít k této fontáně živé vody, která jí často tento chléb věčného života! 

Křesťanské společenství je tedy rodinou. Pojítkem mezi jejími členy je Ježíš Kristus. On je hlava rodiny, je tím, kdo připravil rodinný stůl. Je to hlava, Ježíš Kristus, kdo slaví (svátost) křesťanské jednoty během slavné večeře; nazývá své apoštoly: "filioli", "mí maličcí", "děťátka", a přikázal jim milovat jeden druhého, jako On je miloval. 

Ve společenství svatého stolu jsme dětmi my všichni, kdo přijímáme tutéž stravu, a svatý Pavel z toho vyvodil důsledek, že totiž všichni tvoříme jednu rodinu, jedno tělo, protože všichni máme účast na jednom chlebě, kterým je Ježíš Kristus (1Kor 10, 16-17). A na závěr, Eucharistie dává křesťanskému společenství sílu k zachovávání zákona cti, a cvičení křesťanské lásky k bližnímu, (především pak k tomu, kdo má účast na tomtéž chlebě.) Ježíš Kristus chce pro každého čest a lásku jeho bratří a sester. Z toho důvodu se ztotožnil s nejpotřebnějšími: "Cokoli jste udělali jednomu z mých nejmenších, mně jste udělali" (Mt 24,40); a dává sám sebe každému z nich v Přijímání.

<NAHORU>


©Copyright 1998-1999
Congregation of the Blessed Sacrament
5384 Wilson Mills Road
Highland Heights, Ohio USA 44143-3092
(440) 442-7243
email: jtlanesss@blessedsacrament.com
Překlad Miloslav Chrást A.D.1999
Kongregace Nejsvětější svátosti          
Brückengasse 5
A-1060 Wien
(0043) 1 597 81 17 51
email: chrast@katolik.cz