P. Manuel Barbiero, sss.

 

 

EUCARISTICKÝ A ŘEHOLNÍ ŽIVOT

sv.PIERRE-JULIEN EYMARDA

(1811 – 1868)

 

 

Disertační práce doktorandského studia

  In Facultae Theologiae (apud Institutum Spiritualitatis)

Pontificiae Universitatis Gregorianae

   

VERONA 1991

 

Překlad: Miloslav Chrást, nSSS   

 

 

  Eucharistiáni  -  Eymard obsah  -  www.eucharistie.cz

   

 

ČÁST DRUHÁ

   

 

OBSAH:

VI. kapitola - Eucharistie: princip, střed, prostředek a cíl

I. „Bůh Eucharistie“

II. Svátost Jeho lásky

1. Eucharistie-Modlitba

2. Eucharistie-Oběť

3. Eucharistie-Život

III. Eucharistie - jednota

IV. Eucharistie a Církev

Závěr

Poznámka k překladu

VII. kapitola - Řeholní život: "cesta" eucharistického života

VIII. kapitola - Žár a plamen: život kontemplativní a život aktivní

IX. kapitola - Jedinečně volaní Eucharistií

X. kapitola - Sebedarování

             (překlad VII. až X. kapitoly se připravuje)

 

 

VI. Kapitola

 

EUCHARISTIE:

PRINCIP, STŘED, PROSTŘEDEK A CÍL

 

V první části jsme představili životní cestu, která Eymarda dovedla k pojetí Eucharistie jako duše veškerého jeho díla: jako pravidlo, střed a jediný a výlučný cíl jednotlivců a obou jeho kongregací.

 

„Můj cíl jako řeholníka Nejsvětější svátosti: Musím žít s Ježíšem Kristem, z Ježíše Krista a pro Ježíše Krista. Účel Kongregace Nejsvětější svátosti: Eucharistie je jediný a výlučný smysl života kongregace i jejích členů.“ (Euch.exercicie 1859)

 

„Eucharistie je tedy velikým prostředkem spásy – je naším evangeliem, naší knihou, naším zákonem, naším životem – naším vším – je náš prostředek.“ (Div.doc. D-2,117)

„Jak je přece Bůh dobrý, že nás vyvolil a vedl k tomuto krásnému dílu… Klaněníhodnou Osobu Ježíše Krista v Největější svátosti udělal cílem, středem i prvním a posledním smyslem.“ (Dopis Margaretě Guillot, 22.2.1858)

 

Nechce se omezit na nějaký zvláštní aspekt Eucharistie, ale - jak se vyjádřil otci Colinovi – přeje si přijmout celou eucharistickou myšlenku. Chceme jeho myšlenky představit organicky, abychom pak mohli lépe zdůraznit vývojové linie eucharistického života, které se rodí z jeho vize Eucharistie. Je třeba připomenout, že otec Eymard nesestavoval traktáty o Eucharistii. Tento úkol tedy zůstává na nás. Je třeba vnést jistý systém do poznámek.

Aby naše práce byla co nejvíce vyčerpávající, neomezíme se pouze na spisy a poznámky otce Eymarda adresované jeho řeholníkům, ačkoli tyto budou mít vždy přednostní místo. Užijeme veškerý materiál, jež máme k dispozici. K tomu je třeba poznamenat, jakým způsobem otec Eymard ve svých poznámkách píše jméno Ježíš - „JEsus“ . Velká písmena „J“ a „E“ – „JEžíš“ nebo „Ježíš-Eucharistie“ – mohou připomínat i iniciály Juliána Eymarda. Možná se zde jedná o písemnickou hříčku, jež může mít duchovní základ: Eymard se identifikuje s Ježíšem Kristem.

 

 

I. „Bůh Eucharistie“

 

V konstitucích z roku 1864 píše Eymard, že řeholníci Nejsvětější svátosti jsou:

 

„Ad servitium divinae personae Dei et Regis nostri Jesu Christi in amoris sui Sacramento vere, realiter et substantialiter permanentis.“– „Ke službě božské osoby Boha a Krále Ježíše Krista, opravdově, skutečně a podstatně přítomnému ve Svátosti jeho lásky.“ (Textus IV.)

 

V této větě nacházíme výraz, jež shrnuje eucharistickou nauku představenou učením Tridentského koncilu. Eucharistie je „Přítomnost“ božské osoby Ježíše Krista, opravdová, skutečná a podstatná; Ježíš Kristus je v ní přítomen jako Bůh a člověk, se svým smrtelným i oslaveným životem, se svým tělem, krví, duší a božstvím.

 

„J.C. est vivant au S.Tabernacle… Ježíš Kristus je živoucí v posvátném Svatostánku. Je tam jako v nebi se svým životem Vzkříšeného. Jeho přítomnost je duchová, jako bytnost Boha či duchů; je však také podstatná, jako oslavené tělo – jako po vzkříšení uprostřed učedníků – viditelný a neviditelný, hmatatelný i nehmatatelný; soustřeďuje se v jediném bodě a přece je přítomný na mnoha místech – rozmnožuje se vstříc všem svým učedníkům.“ (Exercicie 1864, 36)

 

Ježíšova přítomnost je tedy duchovní a podstatná, viditelná a neviditelná, hmatatelná a nehmatatelná; je realizací příslibu obsaženého v evangeliu sv. Matouše:

 

„Ecce ego vobiscum sum. Hle, já jsem s vámi (Mt 28,20), já, Eucharistie. Eucharistie je jeho památkou, jeho portrétem. Eucharistie je On sám, ačkoli zahalený; je to On, Král, Spasitel a přítel; je to On.“ (Exercicie 1864,27; analogický odkaz na Mt 28,20 se nachází na stranách 36 a 52)

 

Eucharistie je Ježíš Kristus, který stále zůstává s námi. Stále vycházejíc od „Přítomnosti“, výrazy týkající se Eucharistie se množí; Eymard mluví o „Božské Eucharistii“, o „eucharistickém Bohu“ a o „Bohu Eucharistie“; tento poslední výraz u něj nacházíme nejčastěji.

Eucharistie-Přítomnost se stává privilegovaným místem setkání s Emmanuelem – Bohem s námi – s Bohem lásky, Králem nebe a země, Ježíšem Kristem Spasitelem, který se z lásky stal hostem, obětí, chlebem života člověka ve vyhnanství.

 

 

II. Svátost Jeho lásky

 

Eucharistie je Otcem Eymardem definována jako:

„svrchovaný akt lásky Ježíše Krista k člověku“ (R2-16,94)

„akt ‘par excellence‘ lásky Ježíše Krista k člověku“ (R2-15,165)

„láska pojící všechny formy lásky, dar korunující všechny dary“ (R2-18,334)

 

Eucharistie - svátost lásky, kromě toho, že je častým tématem spirituality, je též jedním z převládajících témat, na němž Eymard nejvíce lpěl a jež v jeho osobní zkušenosti mělo velmi významné místo. Připomeňme jen, jak jednou definoval Eucharistii jako jednoznačný důkaz lásky Boží a celého náboženství lásky. Už svatý Tomáš popsal Eucharistii jako: „Svátost milosrdné lásky, kterou představuje a působí.“ (STh III, q.78, a.3 ad 6)

Eucharistie se nachází na vrcholu dějin Boží lásky k člověku: „Bůh Stvořitel“ miloval člověka věčnou láskou; „Bůh Spasitel“ se stal člověkem aby nám to zjevil a aby nám daroval všechno, co má a co je; nakonec Bůh se stal „hostem“ člověka v Eucharistii.

 

„Náš Pán natolik miluje člověka, že se od něj nemůže odloučit a to ani ve svém oslaveném stavu. Eucharistie je pokračujícím vtělením, jež se množí a zvěčňuje až do konce světa.“ (Rome, 211-214)

 

Eucharistie je Ježíš Kristus, který se stal památkou, darem, hmatatelným důkazem vlastní lásky k člověku, nepopsatelné a věčné lásky, lásky ke všem a ke každému zvlášť. Není jen nejvyšším aktem jeho lásky, ale je i shrnutím všech jeho aktů lásky, je cílem všech ostatních tajemství jeho života. „Až do konce“ z Janova evangelia 13,1 Eymard vysvětloval právě Eucharistií.

 

„Proto spojil veškeré dary v tomto jednom. Tak náš Pán našel možnost uchování své dobroty, jež se nevyčerpá, ale dokonce rozroste.  Svatá Eucharistie je milost všech milostí, dar všech darů. V ní se láska Ježíše Krista rozmnožuje, aby přišla až k nám se vším působením své dobroty, jež prošla všechny generace.“ (O-19, sv.5,1)

 

Na jiných místech objevujeme tutéž myšlenku, např.: „Na konci svého života sjednotil Ježíš Kristus všechny akty své lásky v jednom jediném, v jediném daru, v jediném ohnisku: v Eucharistii“ (pozn. 18, str.92, R2-15, 165)

 

Eymard potvrzuje, že Ježíš by Eucharistii ustanovil i pro jednoho jediného člověka. (pozn. 16, str.91, srv.Eymard, Exercicie eucharistiánů, 7-15 srpna 1867).

 

Božská láska inspirovala, ustavila a stále obnovuje Eucharistii, Svátost lásky. Eucharistie je také láskou Krista, podstatnou a věčnou, to znamená konkrétní a trvalou; je jejím středem, živoucím, aktuálním, osobní, stále k dispozici člověku, je věčným tajemstvím, stále novým a živoucím.

Protože Ježíš Kristus je v Eucharistii přítomen celý a celý se v ní daruje, jeho láska je láskou osobní.

 

„Víme, že náš Pán nás miluje naléhavě a zcela osobně. Každý z nás si může říct: ‚Miluje mne, miluje mne zcela osobně‘“ (O19, sv.5,1-2)

 

Osobní a konkrétní láska Ježíše Krista znamená moc a dokonalost lásky, jež se zjevuje v Eucharistii.

 

„Láska získává svou působivost jen pokud je osobní, zosobněná… Tam se Ježíš dává každému, jako by byl na světě sám.“ (R2-15, 131)

 

P. Eymard je natolik uchvácen touto láskou Ježíše Krista, jež ustanovila Eucharistii, že byl přesvědčen, že pokud by člověk tuto lásku znal, byl by v trvalé extázi obdivu a vděčnosti.

Eucharistie je nejenom dokonalostí lásky Ježíše Krista, ale je také dokonalostí celého Jeho života, všech jeho činů, jeho smrti.

 

„J.C.vit au T.S.S… Ježíš Kristus žije v Nejsvětější svátosti… Nechává v ní znovu ožít svá tajemství. Je v ní životem svého evangelia a silou svého zákona.“ (Exercicie 1864,35)

 

Podle otce Castellana Cervary OCD, „Eucharistie se od samých počátků křesťanské tradice jeví jako shrnutí výkupných tajemství Krista“ (pozn. 25, str.92, C.Cervera, Eucaristia, in DES, 959).

 

Ježíš v Eucharistii oslavuje a i přes svůj oslavený život pokračuje v sebezničení Vtělení , v chudobě svého narození, v pokoře svého skrytého života, v dobrotě svého života veřejného, ve své lásce z kříže.

 

V jazyce otce Eymarda jsou stále přítomné charakteristické výrazy „francouzské školy“ spirituality, představované otcem Pierre de Berulle; například Eucharistie jako plnost všech stavů a všech tajemství Ježíše Krista, nebo jako tajemství, jež nese ducha, milost a účinnost všech jiných tajemství. V tomto kontextu nacházíme i výraz „état“ – „stav“, s významem trvalého a dynamického „způsobu bytí“ Boha; vztaženo k Ježíši Kristu znamená tento výraz všechno, co z jeho pozemského i oslaveného života má trvání. (Pozn. 26, str. 92)

 

„Spasitel se na oltáři znovu vtěluje. Je zde jako tenkrát v Betlémě, ačkoli je Králem nebe i země, je pokorný a pokořený, skrytý jako v Nazaretě; je poslušný nejenom až ke smrti na kříži, ale až k přijímání, dokonce ke svatokrádeži… božský Beránek… něžný obětní Beránek… dobrý Spasitel“ (Exercicie 1864, 55).

 

Tak otec Eymard může říct, že nezávidí štěstí Betléma, společenství Nazareta, pohostinnost Bethanie, protože toto všechno nachází v Eucharistii, která je živoucí památkou všech divů Páně (R2-16,135).

Eucharistie, zahrnujíc celý život Krista, se stává nejlepším místem k Jeho poznání:

 

„Teprve po lámání chleba dobře poznáváme Ježíše, teprve po Poslední večeři zjevuje Ježíš své evangelium svaté lásky – teprve tehdy mu také bude rozumět. Teprve po svátostném společenství-přijímání říká Ježíš tato tři úctyhodný slova: ‚Já jsem cesta, pravda a život.‘“ (R2-16, 32)

 

A máme podobný citát: „Pravdě Ježíše Krista je teprve v Eucharistii správně rozuměno. Teprve v lámání chleba jej rozpoznali Emauzští učedníci. Pravda ve svaté Eucharistii dostává svou poslední milost. Je to Ježíš, kdo mluví, kdo tuto pravdu zjevuje, kdo dává poznat sebe sama… Teprve, když Ježíš podal apoštolům svoji svátost, zjevil jim i evangelium své lásky; teprve pak mu mohli rozumět.“ (R2-16, 61) Eucharistie je vrcholem života Ježíše Krista a je také výchozím bodem k jeho poznání a porozumění. (pozn. 31)

 

Eymard čte evangelní vyjádření svatého Jana (Jan 14,6), vztažené k Eucharistii, tímto způsobem: Ježíš cesta je vzor, Ježíš pravda je učitel a mistr, Ježíš život je spasitel (srv. R-13,35). Ježíš Kristus v Eucharistii je tedy vzorem, mistrem a spasitelem, a to sice přímým způsobem.

Tato přesvědčení o přímém poznávacím a výchovném vztahu s Kristem skrze Eucharistii jsou situovány v jisté duchovní a mystické tradice, v níž Eucharistie je nahlížena jako privilegované místo setkání s Kristem; je definovaná jako „forma křesťanského bytí a vzor k napodobování“, „přednostní místo komunikace s Bohem“, „výsostný pedagogický prostředek“ vedoucí k osobnímu přilnutí ke Kristu ve víře.

Bůh Eucharistie je Ježíš Kristus, který žije a jedná v Nejsvětější svátosti; je to Ježíš přítomný ve svém „nejvyšším aktu lásky“, který „aktualizuje“ a „vede k dovršení“ svůj život. Volbou ustanovení Eucharistie Ježíš chtěl:

 

„žít v blízkosti člověka – a pokračovat ve třech způsobech bytí života Spasitele - v  modlitbě, oběti a daru života duším. Ve svatostánku se modlí, na oltáři se obětuje a živí nás v přijímání“ (Římské exercicie, 14.3.1865).

 

Budeme se nyní blíže věnovat těmto třem aspektům Kristovy eucharistické přítomnosti: Eucharistie-Modlitba, Eucharistie-Oběť a Eucharistie-Život; právě toto jsou tři aspekty, které pro Eymarda nejlépe vystihují Kristovo působení v Eucharistii.

 

 

1. Eucharistie-Modlitba

 

Eucharistie je velikou modlitbou Ježíše Krista k Otci:

 

„Ježíš nahlíží (kontempluje) svého Otce, naslouchá mu, obětuje se k jeho větší slávě, těší se jeho lásce.“ – „Co dělá Ježíš v Eucharistii? Klaní se svému Otci. Vzdává mu nepřetržité díky. Pokračuje ve svém poslání Prostředníka. Nepřestává se za nás přimlouvat.“

 

Ježíš během svého života byl stále obrácen k přítomnosti Otce, byl s Otcem; jeho duch jej nahlížel bez ustání a klaněl se jeho pravdě a nahlížel jeho krásu; ve všem jednal ke slávě Otce. Tento život oslavy Otce pokračuje nyní ve skutečnosti Eucharistie, kde niterný Ježíšův život je zcela zasvěcený oslavě nebeského Otce.

 

Eymardova myšlenka Ježíše jako „adorátora Otce“ vyrůstá z „francouzské školy“ kardinála Berulle. (z pozn. 39)

 

Ježíšova modlitba není jen modlitbou oslavy Otce, ale i díkůvzdáním a přímluvou.

 

„V Eucharistii žije Ježíš z lásky ke svému nebeskému Otci. Božskému majestátu Otce nabízí hold veškerým svým jednáním. Obětuje mu i svůj svátostný stav, aby jej chválil, aby mu děkoval za dobrodiní, jež nám činí, a aby nám vyprošoval odpuštění.“

 

Pohled Eucharistie-modlitba je velmi úzce spojen s pohledy Eucharistie-oběť a Eucharistie-život. Ve slavení mešní oběti Ježíš za nás Otci přináší klanění, díkůvzdání, zadostiučinění a účinnou přímluvu; tím jsme se dostali ke „čtyřem cílům“ oběti, k nimž se ale vrátíme později. V Eucharistii Ježíš vzdává Otci díky za nepřetržité dobrodiní, kterým zahrnuje ty, kteří se stali Kristovými údy.

 

Eymard tuto svoji myšlenku o Ježíšově modlitbě dále upřesňuje: „ve dne se modlí za ty, kdo pracují, kdo bojují a namáhají se; ve dne se modlí za trpící a za ty, kteří se sami nemodlí nikdy.“(pozn. 42)

 

Kromě toho chce Ježíš v Eucharistii vtáhnout také člověka do svého poslání adorace, oslavy, lásky a chvály Otce:

 

„Všude, kde existuje společenství křesťanů buduje Ježíš svůj oltář a zřizuje tam i svůj svatostánek, protože zde touží mít adorační sdružení, aby těmito novými klaniteli v duchu a pravdě oslavoval Otce. Otec potěšením zvolá: ‚Mé jméno je vyvýšeno mezi národy‘ (Mal 1,11)“

 

Zde si můžeme všimnout toho, co u otce Eymarda nazýváme komunitárním aspektem Eucharistie, s nímž se setkáme ještě později v tématu Eucharistie-unie. Tam, kde se nachází křesťanská rodina, Ježíš Kristus pozvedá svůj oltář s cílem vytvořit společenství adorace; zapojuje člověka do své modlitby k Otci – vtahuje do této modlitby člověka nejen jako jednotlivce, ale i jako společenství.

Kolektivní rozměr křesťanského života, který se zde vynořuje, je velmi důležitým prvkem a, chceme-li, také „novým“ v onom individualistickém období, v němž Eymard žil.

Eucharistie-modlitba není pouze pokračováním života modlitby žitého Ježíšem na zemi; je také pokračováním celého Kristova života žitého jako obětování sebe sama Otci; v Eucharistii žije Ježíš v nejhlubším smyslu jako „Služebník“ Otce.

 

Tento výraz – Ježíš Kristus jako „Služebník“ Otce je pojat ve svém biblickém významu. Eymard zde vychází z proroka Izaiáše: „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; vezme na sebe jejich nepravosti.“ (Iz 53,11), a z žalmu 119,125: „Jsem tvůj služebník“; jedná se tedy o pozitivní vizi služebníka, vztaženou k „Služebníku Hospodinovu“. (Rome, 141-143)

Téma Ježíše jako „Syna, služebníka a adorátora Otce“ můžeme najít ve „francouzské škole“. (pozn. 44)

 

Vztažení pojetí Eucharistie-modlitba s obrazem Ježíše jako Otcova služebníka, jež ve všem plní Otcovu vůli, především pak v dokonalé oběti sebe sama, nás nechává vhlédnout do možného odkazu ke konceptu „duchovní oběti“, jež se formoval v nejhlubší tradici izraelského náboženství a našel nejvyšší uskutečnění v oběti Kristova těla; oběti vyvěrající z modlitby-chvály a uzavírající se ve smrti na kříži. Eucharistie se tak stává svátostí duchovní oběti.

Eucharistie-modlitba je naplněním díla vykoupení. Člověk vtažený do Kristova klanění Otci, proměněn božským působením, obnoven v hloubce své existence a spasen, se skrze Eucharistii stává důstojným příbytkem Boží Trojice na zemi.

Origenes a Tertulián mluvili o Církvi jako o „plnosti Trojice“ skrze Eucharistii; Eymard hovoří na obecné rovině o člověku jako příbytku Trojice na zemi.

 

 

2. Eucharistie-Oběť

 

V potridentském období, mezi nejrůznějšími způsoby chápání skutečnosti Eucharistie jako oběti, vyvstala především následující teorie, v jejímž rámci pak byly zdůrazňováno jednou ten, jindy onen aspekt.

Dva z těchto důrazů se zdají odpovídat chápání otce Eymarda:

a) chápání Eucharistie jako „fyzicky-reálné oběti“: Kristovo tělo v Eucharistii trpí stav fyzické podřadnosti, poníženosti (exinanitio), jež je ještě znatelnější než na kříži, neboť nyní nemá fyzický život, odpovídající jeho niternému životu. V jistém smyslu je opuštěn a vydán svévoli tvorů, kteří s ním zacházejí jako s předmětem bez života;

b) chápání Eucharistie jako „fyzicko-mystické oběti“: fyzické, neboť chléb a víno ztrácejí svoji podstatu chleba a vína; mystická, protože proměna chleba tvoří pouze znamení a ne skutečnou Kristovu smrt.

Pro Eymarda Eucharistie je Ježíš Kristus, který se obětuje na oltáři tím, že přijímá svátostný stav smrti a stav oběti, a to jako zpřítomnění-památku a pokračování oběti kříže.

Úryvek z Fil 2,7: „ponížil se a byl poslušný až k smrti“, chápe vzhledem k Eucharistii: „Ponížil se a stal se chlebem“. Kristus přijímající podobu chleba je Bohem, jež skrývá svoji přítomnost; skrývá svou božskou a lidskou slávu a způsobem ještě mohutnějším a univerzálnějším pokračuje v ponížení (anihilaci-sebezničení; přijetím nižší přirozenosti, nejprve „přirozenosti služebníka“ a potom přirozenosti chleba, jakoby na čas ničil svoji vyšší, božskou přirozenost; pozn. překl.), v chudobě a poslušnosti svého pozemského života.

 

Několikrát otec Eymard cituje verš: „Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel.“ (Iz 45,15) a vztahuje jej na Eucharistickou přítomnost Ježíše. (pozn.50, str.97)

 

„Eucharistie je posledním stupněm pokoření Ježíše Krista. Odkládá zde svou slávu, pokořuje se ještě hlouběji. Nepřijímá už ani přirozenost služebníka, otroka, ale přirozenost chleba. S mírností na sebe bere urážky a pokořování. Nemstí se, neodplácí - snad jen svou milostí a milosrdnou láskou“ (Textus II, 55). A podobně píše: „Ježíš se pokořuje až k přijetí podoby chleba, sjednocuje se se zdáním bytí až na hranici ničeho.“ (Agregace, R2-16.204)

 

Také biskupové Itálie ve svém pastorálním dokumentu „Eucaristia, communione e comunità” z roku 1983 popisují Eucharistii jako „ubohé a pokorné znamení“. Právě tuto chudobu znamení se snažil vyjádřit svými slovy i otec Eymard. (pozn. 51, str. 97)

 

Toto hluboké eucharistické pokoření se zdá být úplné, neboť navenek vše vypovídá o opuštěnosti, tichu a smrti vůči životu tohoto světa. Všechno ukazuje na „nehybnost“, na „chudobu“, na „poslušnost“ a na „pokoření“. Eymard toto hluboké eucharistické pokoření nazývá „životem smrti“ Ježíše Krista.

 

„Tato slova se zdají neslučitelná a přece jsou pravdivá. Náš Pán tam žije se svým tělem, svou duší, svou slávou, svým štěstím – a přece se vše zdá být mrtvé; vše je skryto“ (R8-40.41).

 

Ježíš je nyní oslaven, v plnosti života. Chce ale pokračovat ve ctnostech, obětích a v lásce svého pozemského života; především pak v „obětech utrpení“ a činí to tím, že přijímá stav smrti, stav obětního Beránka pod znamením  smrti.

 

Otec Eymard užívá termín „oběti“ utrpení, protože oběť kříže je dokonáním všech ostatních obětí, jako: v Olivové zahradě, opuštění a zrada ze strany učedníků, soudy a nakonec Kalvárie; kromě toho jsou zde přítomny i všechna další zrazení, zapření, svatokrádeže a nevděčnosti budoucích učedníků. (pozn. 53, str. 97; srv. Rome, 170-171)

 

Tento Ježíšův „život smrti“ se stává památkou jeho smrti na kříži a dokonalostí všech aspektů jeho pozemského života, především jeho chudoby a poslušnosti. Během exercicií sestrám Služebnicím Nejsvětější svátosti Eymard říká: „Jeho eucharistický stav je ještě ubožejší, než jeho život dítěte v Betlémě, ubožejší než jeho dělnický život v Nazaretě, ubožejší než „muž bolesti“ na Kalvárii“ (R2-8,240) V Eucharistii je uskutečněn, zpřítomněn celý Ježíšův život.

 

„Ježíš je v Eucharistii poslušný. Jaký je jen to zázrak lásky! Ježíš v nebi už nemůže být poslušný a proto ustanovuje Eucharistii, aby mohl setrvat v poslušnosti až do konce světa.

- v pokorné poslušnosti oslaveného stavu.

- v mírné poslušnosti stavu sebevydání, vystaven pokořování a útokům

- v poslušnosti vždy připravené – jaká láska!

- v poslušnosti univerzální, poslušnosti vůči všem – ó úžasná láska!“ (Exercicie řeholníků v Paříži…1862, 137)

Ježíš se v Eucharistii představuje zcela ochuzen o jakoukoli lidskou skutečnost, přijímá vnější znamení chleba; mimo to se svátostí eucharistie zcela vydal do rukou člověka, a činí to stále, bez hranic prostoru a času. To vede Eymarda k závěru, že Eucharistie je dokonalostí celého života Ježíše Krista. Téma Eucharistie jako sebezničení, jako úplné závislosti, se objevuje také ve „francouzské škole“ spirituality. (pozn. 54, str 97-98)

 

„V Eucharistii vše je život, vše je živoucí – pravda, ctnosti, tajemství, láska - … V Eucharistii je plnost života“ (Roční exercicie 1861, v A.P.SS. R-8, 56)

 

Připadá mi vhodné se nad tímto krátce zamyslet. Tento způsob chápání Eucharistie jako extrémního bodu vysvlečení, pokoření, sebezničení Krista je tématikou vždy přítomnou v křesťanské spiritualitě, především pak v mystice (srv. PARENTE P., Esperienza mistica dell’Eucaristia, Città Nuova, Roma 1981, 111-112); odhlédnuvše od příliš realistického způsobu vyjadřování, jež se místy neshoduje se skutečností Krista oslaveného, nalezneme základní pravdu, která je zde velmi zdůrazněna: Ježíš Kristus v Eucharistii vyjadřuje a dokonale uskutečňuje logiku sebedarování, která vedla celý jeho život.

 

„Všechna tajemství jeho života (Ježíše Krista), od vtělení k utrpení a smrti jsou vyjádřením autentické poslušnosti k Otci. V této prospektivě eucharistické tajemství není ničím jiným, než posledním důsledkem poslání-poslušnosti, která dá smysl bytí a jednání Ježíše. Poslán jako nejzazší znamení lásky Otce k celému lidstvu, Ježíš vyjadřuje a uskutečňuje v eucharistii tuto logiku darování“, RUFFINI E., Eucaristia, in NDS, 613-614 (pozn. 57)

 

To nás znovu přivádí k Eucharistii jako svátosti duchovní oběti, jak jsme ji viděli v předchozích odstavcích.

Z tohoto pohledu Eucharistie-oběť můžeme vnímat Eymardovu myšlenku o mši.

 

„Svojí obětí na kříži Ježíš uskutečnil dílo našeho vykoupení – avšak je to mešní oběť, kde nám pokračuje přivlastňovat své zásluhy: „quotidie opus redemptionis tuae agis – denně konáš své dílo vykoupení – tentýž kněz, tatáž oběť (Tridentský koncil)“ (Rome, 170).

 

Důležitost mše vystoupila v jeho eucharistické vizi na světlo postupně, obzvlášť pak ve spojení s jinými aspekty Eucharistie (Tridentský koncil pojednal „svátost Eucharistie“ a „oběť mše svaté“ jako dvě různé skutečnosti a tak na dlouhou dobu zabránil úplnějšímu vnímání. Pozn. 59); odvolávajíc se na zkušenost prvních křesťanů Eymard roku 1864 píše:

 

„Katakomby nám mimořádným způsobem a bez protikladů ukazují, jak byla Eucharistie konána jako oběť, společenství a svátost trvalé přítomnosti“ (Eymard, Les catacombes et l’Eucharistie, Le Trés-Saint Sacrement, Paris I (1864-1865) 218).

 

Mše svatá je obětí v nejvlastnějším smyslu slova, je účinným dílem našeho vykoupení, které se uskutečňuje před námi a za nás; je to nejvyšší oslava Boha na zemi, neboť je v ní přítomna celá hodnota oběti kříže; Ježíš Kristus je kněz i oběť, nekrvavá, obětovaná mysticky, avšak skutečná a posvěcující (srv. Constitutions des Servantes, in A.P.SS. R2-12, 48.312; Textus II, 36).

Eucharistie je obětí v obětování a vydání obětiny; podíl na „mase“ obětního Beránka (manducazione) znamená účast na zásluhách jeho oběti (srv. Rome, 169).

Myšlenka P.Eymarda o oběti mše svaté jako vrcholném bodu veškeré křesťanské zkušenosti je shrnuta v úryvku z jednoho textu konstitucí napsaného roku 1863:

 

„Mezi všemi zbožnými cvičeními znamená mešní oběť a společenství na Těle našeho Pána Ježíše Krista bezpochyby cíl, smysl a život veškerého (křesťanského) náboženství.  Abychom tedy tato tak božská tajemství konali a přijímali důstojně, musí každý nasměrovat svou zbožnost, svoji ctnost a lásku jako prostředky k tomuto cíli“ (Textus IV, 432).

 

Mše tak znamená cíl a život každé náboženské výrazové formy, je eucharistickým zázrakem, který shrnuje všechny ostatní, je mystickou Kalvárií Ježíše Krista, který:

 

„za nás v nebi přináší (Otci) poctu adorace, díkůvzdání, pokání a účinné prosby.“

 

Eymard dodává, že mše „obsahuje všechny formy lásky, všechny oběti a oslavu, jakou Spasitel přinesl Otci během svého života na zemi.“ Na jiném místě říká že mše je nejvyšším a nejsvětějším projevem náboženství, získávajícím nejvyšší zásluhy člověku a největší oslavu Bohu. (pozn. 64)

 

Tyto poslední výrazy nám připomínají „4 cíle“ eucharistické oběti. Eymard tento pohled rozvine především na praktické rovině, takže může být vnímán jako jednotící element různých aspektů eucharistického života.

Mše, která je Ježíšem-hostií lásky a smíření, spásy a milosti (srv Textus II, 88); Ježíšem-hostií neustálé chvály, závislosti, lásky k Otci; tato mše se musí stát cílem a životem veškerého náboženství.

Jako v předcházejícím pohledu, i zde je cílem účast člověka, skrze Eucharistii, na životě Krista, aby se tak s Ním a v Něm člověk stal obětí neustávající chvály, hostií nevyhasínající lásky a slávou Otce pro spásu lidstva (srv Textus II, 20.81).

 

                   

3. Eucharistie-Život

 

Eucharistie: Ježíš „chléb života“ jež se činí pokrmem; toto je podstatný pohled Eymardově uvažování. Vycházejíc ze zkušenosti prvních století a z Tridentského koncilu, důrazně povzbuzuje – jak jsme viděli v předcházejících kapitolách - k častému přijímání:

 

„neboť v prvních stoletích účastnit se na posvátné Oběti znamenalo totéž co přijmout společenství (na Těle Kristově). Byly to dva různé úkony, avšak téměř neoddělitelné jeden od druhého. A pastýři církve vždy velmi doporučovali obojí spojit. Odtud pochází přání Tridentského koncilu, aby věřící přistupovali ke svatému přijímání pokaždé, když se účastní mše svaté.“ (Katakomby a Eucharistie)

 

Pro Eymardovu vizi „Eucharistie-život“ je stálým opěrným bodem 6. kapitola z evangelia svatého Jana:

 

„Společenství (na Těle Kristově) je ŽIVOT. Ježíš se označuje za živý chléb, chléb života. Tento nebeský chléb znamená pro naši duši totéž, co hmotný chléb pro naše tělo: lék, sílu a štěstí.“ (Konstituce Služebnic N.S.)

 

Eucharistie, božská hostina, pramen života, štěstí a slávy, je lékem proti hříchu, uchovává a posiluje duchovní život; tím, že nese člověka k posvěcení, je principem nesmrtelnosti a zboštění, světlem pro duši, pramenem radosti, chlebem silných, poutem blíženské lásky, Pasquou (Velikonocemi) křesťanů. Eymard píše:

 

„Dokonalý zdokonaluje nedokonalého, Silný posiluje slabého, božské přitahuje lidské.“

 

Ve svátostném společenství (na Těle a Krvi), Ježíš Kristus se stává životem člověka: svojí láskou probouzí vše dobré, co člověk v sobě nese; přání podobat se Jemu a žít Jeho životem; ve zvláštním světle dobroty mu ukáže bližního, který se živí tímtéž chlebem života. Jedním slovem, Ježíš Kristus se stane „vychovatelem“, učitelem člověka, jeho ducha, jeho srdce, jeho těla.

 

„Svatá Eucharistie sama o sobě podněcuje k nejvyšším ctnostem. V krátkém čase zdokonaluje duši. Je to křesťanská výchova vedená láskou, ne strachem. Je to očišťující oheň… Ježíš Kristus řekl: „qui manducat me et ipse vivet propter me - kdo jí mne, bude žít ze mě“. Cílem tohoto božského pokrmu je život Ježíše Krista (v nás).“

 

Svátost společenství (na Těle a Krvi) je blažeností, štěstím, protože znamená skutečné a trvalé vlastnění Boha; a s Boží přítomností máme i všechny ostatní dary: pokoj, dobrotu, pohodu, duchovní bystrost, sílu jednoty, světlo k poznání Ježíše Krista, oheň, lásku; v této svátosti máme všechno. V těchto výrazech nacházíme typické „efekty“ Eucharistie, jak je znali Otcové, svatí a mystici.

Odtud vychází pozvání zaměřit celý svůj život k Eucharistii, aby tak ona tvořila a formovala celý náš život.

 

„Spasitel nevložil božskou blaženost do ctností, ani do ostatních svých tajemství, ani ji neponechal sám v sobě, ale pouze svátostné přijetí jeho oslaveného Těla – jak říká prorok: okuste a vizte, jak dobrý je Pán… Ctnosti Vykupitele jsou jenom cestou, stejně tak božská tajemství jeho života a dokonce jeho smrti jsou putováním k božské eucharistické hostině. Ve večeřadle Ježíš zbudoval svůj trvalý příbytek. Tam musíme zůstat, moje sestry. Tam musíme žít a zemřít.“ (Konstituce Služebnic Nejsv.Svátosti)

 

Aby bylo možné učinit tuto volbu, je nutné být zcela pro Ježíše Krista, objevit všechno v Něm, který je nejvyšším dobrem, čistou radostí, nevyjádřitelným štěstím; cestou je láska: proměnit vlastní život v nekončící úkon lásky k Ježíši Kristu v Eucharistii.

Pochopíme důraz P. Eymarda na časté přijímání svátostného společenství (na Těle a Krvi), pokud neopomineme myšlenku, která jej provází: skrze toto společenství se uskutečňuje cíl Eucharistie, totiž proměna člověka v Ježíše Krista.

 

„Skrze Eucharistii Ježíš posvěcuje duše, sděluje jim cenné milosti svého utrpení, sám sebe vydává člověku za pokrm, aby se s ním spojil, vtělí v něj svoje bytí a přetváří jej ve svůj božský život, aby tak skrze něj mohl oslavovat svého nebeského Otce.“ (Textus II, 18)

 

Přijetí svátostného společenství (na Těle a Krvi) se tak stává novým vtělením Ježíše Krista, který se bude klanět, který se bude modlit, který bude trpět v tom, který jej přijme; On bude celým jeho životem. Vrcholem tohoto všeho je jednota člověk-Bůh, obnovení jednoty zničené hříchem.

Zdá se mi vhodné věnovat zvláštní pozornost tomuto aspektu Eucharistie, jako jednotě člověka s Bohem, abychom mohli lépe pochopit Eymardovu vizi a zdůraznit nejdůležitější myšlenky.

 

 

III. Eucharistie - jednota

 

Každý aspekt eucharistické reality, má podle otce Eymarda za cíl oslavu Boha a lásku k člověku; Eucharistie zcela mimořádně odpovídá požadavkům Boží lásky:

 

„Žít společně s milovanou osobou, vstoupit s ní do životního společenství a žít s ní v jednotě“.

 

Ona (eucharistie) dokáže uskutečnit úplné společenství mezi Bohem a člověkem: sdílení života, utrpení, práce, hmotných dober, radostí… jednotu duše a těla.

 

„Láska vyžaduje společenství se svým přítelem. Nic není správnější a přirozenější, než sdílení života přítele; trpět s ním, když trpí; společně pracovat; dát dohromady majetek a sdílet radosti. To je cíl, uchvacující důvod ustanovení obdivuhodné Eucharistie… Nakonec vyžaduje láska spojení duše a těla. Právě toto uskutečňuje Eucharistie.“ (pozn. 85, str 102)

 

„Eucharistie je dokonalým spojením mezi Bohem a člověkem. Tento božský svazek, který existoval od stvoření světa… a který byl porušen hříchem…, byl obnoven Ježíšem Kristem. Toto spojení s Bohem – tak praví Církev – se uskutečňuje a naplňuje skre NĚHO a s NÍM a v NĚM.“

 

Jsou dva typy sjednocení: jednota života – o té jsme právě mluvili: Ježíš přichází do nás, aby nám daroval svého ducha, svoje ctnosti, svůj život -; a jednota, kterou Eymard nazývá „podstatnou“, to znamená skutečnou, vzájemnou fúzí života Ježíšova a našeho (Jan 6,56). Podstatná jednota je jednota:

 

„těla Ježíše Krista s naším tělem, jeho ducha s naším srdcem, jeho božství s naším lidstvím, celého Ježíše Krista s celou naší přirozeností – takže živoucí a zmrtvýchvstalé tělo Ježíše Krista žije v našem těle.“

 

O této jednotě působené Eucharistií otec Eymard hovoří vycházejíc od obrazu vinného kmene a ratolestí (Jan 15, 1-5) a obrazů užívaných Otci: dvě kapky vosku, které splynou, kapka vody v oceánu, potrava pro tělo, dřevo prostoupené a proměněné ohněm…

 

„Skrze přijetí (svátostného společenství na Těle a Krvi) přichází Ježíš Kristus do člověka. Vybuduje s ním životní společenství. Sjednotí se s ním, a to sice ne na hypostatické rovině, ale na svátostné – jako dvě svíčky se přetaví v jednu, takže zůstane jedna jediná; jako kapka vody v oceánu.“ (Konstituce Služebnic N.S. – nacházíme zde zmíněny i jména sv. Cypriána a Augustina ve vztahu k jejich podání, že Eucharistie neproměňuje Krista v nás, ale nás v Krista.)

 

Toto sjednocení se nejvíce blíží hypostatické unii božské a lidské přirozenosti v jediné osobě Ježíše Krista, věčného Slova; jedná se totiž o jednotu životů Boha a člověka, je to jednota, v níž Bůh je poutem a životem, je to jednota osobní povahy, která zahrnuje i tělo, ale je to jednota přirozeností bez vzájemného splynutí.

 

„Toto je tedy nejvyšší div lásky: Dvě osoby, které jsou podstatně spojeny a přece si uchovávají vlastní osobnost a svobodu, klaněníhodná osoba Ježíše Krista a lidská osoba toho, kdo přijímá Společenství (ne Těle a Krvi)“ (Direktorium Agregace N.S.).

 

V této jednotě je vztah mezi Ježíšem a duší vyjádřen výrazy opisujícími manželský svazek; duše se stane jakoby nevěstou z Písně písní, žije životem nevěsty.

 

„Spojení se cílem lásky. Svatá Eucharistie je spojením Ježíše Krista s milovanou duší: tvoří jeho eucharistické manželské pouto. Skrze ni se Ježíš stává božským ženichem duše.“

 

Nemůžeme si nepovšimnout, jak tento způsob vyjadřování tvoří součást toho, co bychom mohli nazvat řečí „svatební Eucharistické mystiky“, jak ji užívali Otcové jako Cyril Jeruzalémský, Teodoretus z Ancyry, Jan Zlatoústý; mystikové jako Mikuláš Cabasilas a Hildegarda von Bingen. Eucharistie - milost výjimečné jednoty, svátost lásky per excelence - vede ke zkušenosti svatební jednoty. (srv. P. Castellano Cervera, in „La Mistica dei sacramenti dell‘iniziazione cristiana“, sv.II, 104-105) Tato jednota je plodem lásky Ježíše Krista a je cílem díla vykoupení.

 

„Toto sjednocení je cílem celé Božské Prozřetelnosti v přirozeném i nadpřirozeném řádu; má vést člověka ke sjednocení s naším Pánem Ježíšem Kristem; má toto sjednocení živit a zdokonalovat, neboť právě v něm spočívá veškerá sláva Boží a posvěcení duší. Jedním slovem: nacházíme v něm plod (našeho) vykoupení.“ (Římské exercicie, 22.3.1865)

 

K sjednocení mezi Ježíšem Kristem a křesťanem dochází v nitru lidské osoby, právě v srdci, v duši člověka chce Ježíš přebývat. Eymard k představení Kristova přebývání v člověku cituje mj. tyto úryvky: Gal 2,20; 1Cor 6,19; Ap 3,20; Pís 5,2… jde o přebývání, které má za účel usnadnit sjednocení a učinit jej stálým, trvalým.

Toto niterné sjednocení, sjednocení podstatné, sjednocení lásky zasahuje a unáší srdce Trojice; úryvek z Jan 14,23: „Miluje-li mne kdo, ten zachovává mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“, je přednesen jako text obsahující Kristovo učení o jednotě mezi Bohem a člověkem. Celá duchovní tradice vnímala Eucharistii jako nejvyšší uskutečnění slibu, který Kristus učinil při Poslední večeři a jako koncentraci celé trinitární ekonomie, neboť v Eucharistii jedná a daruje se sama Trojice.

Nejsv. Trojice přichází přichází bydlet do duše, která se tím stává jakoby novým nebem; toto přebývání ji stále více obohacuje, neboť každá božská osoba v ní bude působit svojí láskou. Otec jí dá veškeré dobro, Syn zjeví každé tajemství lásky, Duch Svatý doplní dílo Otce i Syna, jeho posláním bude zvěčňovat a zdokonalovat Ježíše Krista v jeho údech tím, že uvede do veškeré pravdy, vší lásky a dá veškerou sílu; bude vychovatelem a posvěcovatelem člověka tím, že promění jeho konání v nadpřirozené a učiní z něj dokonalého člověka v Ježíši Kristu; povede jej k uskutečnění toho co řekl sv. Pavel: „Už nejsem já, kdo žiji, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

 

„Skrze Ježíše Krista známe Boha (Otce) a Ducha Svatého – a skrze ně tajemství Nejsvětější Trojice a odtud docházíme k celé teologii.“ (pozn. 98, str 104)

 

Jednota je tím, o co Ježíš prosil Otce ve své poslední modlitbě (Jan 17,22-23).

 

„Spasitel chce, abychom my byli jedno, jako on je jedno s Otcem, aby se tak na nás projevila tatáž láska, kterou on má k Otci.“

 

Slova „abychom my byli jedno“ jsem zvýraznil záměrně, abych zdůraznil to, co se mi zdá jako Eymardův přechod od jednoty striktně osobní s Ježíšem Kristem k jednotě komunitární; jak jednota s Ježíšem, tak i jednota mezi učedníky mají místo v poslední modlitbě Krista k Otci; skutečnost, že Eymard napsal „my“ interpretuji jako zesílení komunitárního aspektu.

Reflexe o Eucharistii-jednotě vede spiritualitu z individuální ke společenské, komunitární; toto je jedna z charakteristik u otce Eymarda, již dříve zmíněná. Po výrazu, který jsme právě uvedli, pokračuje své pojednání o jednotě citujíc sv. Pavla a jeho nauky o křesťanek jako „údech“ Krista a „těla“ Kristova. Mimo to definuje eucharistické sjednocení jako osobní společenství, společenství rodinné a společenství celého lidu. Ježíš nepřišel pouze spasit člověka, ale i založit křesťanskou společnost, aby si tak vyvolil národ tvořený všemi dětmi božími.

 

„Eucharistie je bratrským svazkem národů. U svaté hostiny jsou pouze bratři; u nohou oltáře je jen jedna jediná rodina.“ (Direktorium Agregace Nejsv. Svátosti)

 

„Eucharistie je poutem křesťanů. Skrze Eucharistii jsme spřízněni, neboť jíme z téhož stolu a máme téhož nebeského Otce. Svatý Pavel říká: ‚Jak bychom mohli nemít téhož ducha lásky, když máme podíl na tomtéž eucharistickém Chlebě?‘ Je v nás tedy celý Ježíš Kristus.“ (Eymard, Eucharistie je život, in Trés Saint Sacrement, Paris I, 1864-65,  41)

 

Plody eucharistické jednoty jsou:

 

„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Miloval jsem vás, jako můj Otec miloval mně. Zůstávejte v mé lásce. Svatý Otče, prosím tě za mé učedníky, aby byli jedno v nás.“

 

Eucharistie je osobním sjednocením s Bohem a je sjednocením mezi lidmi v Bohu, stává se jakoby středem života. Obě tyto dimense sjednocení, osobní a společenská, jsou nazvány „večeřadlem“; večeřadlo jako místo jednoty mezi Bohem a člověkem a jednoty mezi lidmi v Bohu.

 

 

IV. Eucharistie a Církev

 

Eucharistie jako lidsko-božské sjednocení, a to nejen individuální, ale i společenské, nás dovádí k představení vztahu mezi Eucharistií a Církví, samozřejmě z pohledu otce Eymarda.

Termín „Církev“ je zde většinou užíván podle tehdejšího dobového významu k opsání hierarchické, neomylné společnosti; Církev je papež, biskup, kněz; křesťan-laik ji musí ctít, milovat, poslouchat a podporovat.

Eucharistie je dar Ježíše Krista Církvi, jako snoubence a matce. Ježíš Kristus, který miloval Církev a zemřel, aby ji posvětil (Ef 5,25-27), zůstává v Eucharistii, aby jí potvrdil svou lásku; bude ženichem, který navždy zůstává se svojí nevěstou.

Církev je Matka a jako Matka potřebuje výživu pro své děti, aby je formovala, aby z každého z nich učinila nového Krista. „Církev-Matka“ dělá z křesťanů skutečné děti víry; skrze Eucharistii se stává středem společného konání křesťanů.

Eucharistii, radost z Kristovy přítomnosti, přetváří život Církve v rodinnou slavnost:

 

„Hle naši sílu a naši radost: Díky Eucharistii křesťané konají slavnostní hostinu, kde mají všichni bez žárlivosti a bez rozdílu podíl na tomtéž stole a pijí z téhož nebeského kalicha. Radostná slavnost pravého bratrství, kterou můžeme slavit bez přestání. Vždyť čisté obilí vyvolených, ani opojné víno svatosti které nám Církev neustále nabízí, se v jejích rukou nikdy nevyčerpají.“

 

Ačkoli, jak jsme již řekli, P. Eymard má hierarchické pojetí Církve, můžeme říct, že v jeho myšlenkách má místo známé tvrzení: „Eucharistie tvoří Církev“; k tomuto závěru nás vedou jak úryvky citované v závěrečné části odstavce Eucharistie-jednota, tak i právě zmíněný text.

Vztah Eucharistie a Církev nachází další svůj výraz v liturgii. Eucharistie je Ježíš Kristus, který se daruje Církvi a Církev pak tohoto Krista daruje křesťanům.

Eymard říká, že Ježíš Kristus nezanechal kultovní předpisy, ale pouze Eucharistii; Církev pak ze samotné Eucharistie, ze své víry, své zbožnosti, a ze své lásky k této svátosti, pod vedením Ducha Svatého, vytváří liturgii; Církvi přísluší právo upravovat kult, jehož Eucharistie je cílem i božským předmětem.

 

„Koncept liturgie pochází z vize Církve. Z hierarchického pojetí Církve se rodí liturgie vnímaná jako kultovní forma vytvořená podle pravidel a příkazů Církve; tento kult je pak vykonáván ve jménu Církve osobami Církví pověřenými.“ (z pozn. 114, srv Neunheuser B., Marsili S., Augé M., Civil R.; La Liturgia, momento della storia della salvezza, Marietti, Casale Monferrato (AL) 1979, str.59)

 

„Bylo správné, aby kultovní vyjádření víry bylo regulované toutéž neomylnou autoritou. Ctít svého královského Ženicha je věcí Nevěsty, ona také má dávat příležitost oslavovat jej skrze ni samu a nepřenechat tento svůj úkol svým služebníkům.“

 

Liturgie je posvátnou skutečností pro čest, kterou vzdává Bohu; je to Bůh sám, kdo zbožšťuje tuto službu, jež je mu poskytnuta. Liturgie je skutečnost katolická, sjednocuje celou Církev a věřící v jediném životě, v jediné víře, v jediné modlitbě, zviditelňuje tedy jednotu Církve.

S tímto přesvědčením Eymard zve k zaměření veškeré osobní zbožnosti k Eucharistii a k liturgii, liturgií myslel onu římskou.

 

Eymard píše P. de Cuersovi 21.září 1861: „P. Champion nechá vytisknout pěkný římský misál. Tak budeme i v Paříži mít svatou římskou liturgii. To přece Nejsvětější Svátosti náleží.“ (Pozn. 118)

 

„Eucharistická zbožnost musí být královskou („ústřední“) zbožností křesťanů… Proto musíme Eucharistické úctě připravit první místo mezi všemi ostatními pobožnostmi.“ (Agregace N.S., in A.P.SS. R2-16, 115-116)

 

Ostatní úkony zbožnosti musejí být jakoby podřízeny Eucharistii, musejí od ní záviset a k ní se vztahovat; jinak riskujeme vzdávání absolutního kultu svatým, když je odtrhneme od jejich Boha. Liturgie tím nejlepším způsobem živí zbožnost a víru a mimo to vylučuje ilusi a pověru, které tak snadno vystoupí na povrch v pobožnostech ponechaných sobě samotným.

Mezi Eymardem a domem Guéranger (1805-1877) je několik společných bodů. Víme, že Eymard se roku 1863 odebral do Solesmes, aby (se slavným opatem) konzultoval text závěrečné redakce konstitucí. Různé zachované Eymardovy texty (v tomto smyslu) ale spadají do doby již před touto návštěvou; navíc dílo doma Guéranger (liturgická obnova) ve Francii rostlo jen velmi pomalu. Proto se domníváme, že obzory těchto obou mužů se rozšiřovaly téměř současně; nechceme tím však nijak zastínit zcela základní důležitost díla doma Guéranger.

Bez snahy zveličovat se domnívám, že zde nacházíme některé témata, která tehdy předběhla čas a která dnes již patří k dědictví celé Církve: ústřední postavení Eucharistie a liturgie v křesťanském životě.

 

 

Závěr

 

Chceme-li shrnout to, co jsme dosud poznamenali o Eymardově chápání Eucharistie, můžeme říci že:

 

·    jeho výchozím bodem je tradice tridentského koncilu: Eucharistie je podstatnou Přítomností Ježíše Krista a svátostí jeho lásky;

·    co se týče Eucharistie jako oběti, nacházíme některé prvky, které dnes jsou již teologicky překonané, především myšlenky o sebezničení; musíme však mít na paměti, že i Eymard byl synem své doby;

·    v Eymardových textech je stále přítomný odkaz na Písmo svaté, na Otce Církve a celou církevní tradici; právě toto jsou prameny, které obohatí jeho eucharistickou spiritualitu;

·    v době, v níž jsou převážně zdůrazňovány askeze a individualismus, Eymard vynáší na světlo dimensi mystickou a komunitární, především když mluví o jednotě mezi Bohem a člověkem - plodu Eucharistie, svátosti lásky;

·    v čase, kdy nebyla (pozorné) účasti na mši připisována zvláštní důležitost, Eymard zdůrazňuje pojetí mše jako vrcholného bodu veškeré křesťanské zkušenosti; v jednotě s tímto podtrhujeme jeho důrazné vyzvání k přijímání (svátostného společenství na Těle a Krvi), aby tak Eucharistie mohla uskutečnit svůj záměr;

·    povšimli jsme si Eymardovy snahy po sjednocení různých dimensí Eucharistie, zde vzrostly na významu „čtyři cíle“ oběti;

·    zajímavý je i liturgický pohled, který vyrůstá z Eucharistie a společně s Eucharistií se stává výrazem a středem života Církve, ačkoli výraz „Církev“ zůstává omezen na hierarchický rozměr.

 

Pro Eymarda je tedy Eucharistie vrcholem, cestou a dovršením díla vykoupení; (Eymard) z Eucharistie trvale stoupá k tajemství Vtělení a tedy k Trojici; v Eucharistii nachází klíč k interpretaci celých dějin spásy.

Eucharistická Přítomnost se nezastavuje v sobě samotné, ale vyžaduje přijetí, aby si člověk přivlastnil Kristovy postoje a způsoby jednání. Tajemství spásy se totiž uskutečňuje v zapojení člověka do života Trojice a proto vychází do popředí různé rozměry Eucharistie, nad kterými jsme se pozastavili: svátost lásky; úplná přítomnost Krista s jeho oslaveným i lidským životem; klanění, díkůvzdání, zadostiučinění, prosba, oběť a sebedarování, společenství, osobní a komunitární sjednocení.

Eucharistie, která zahrnuje celou skutečnost Boha, jeho působení v dějinách, jeho lásku, jeho velikost, jeho tajemné snížení se až k člověku…, se stává vším v životě křesťana na jeho putování „návratu“ k Bohu, který mu chce dát důstojnost, moc, krásu a dokonalé štěstí. Právě proto Eymard definuje Eucharistii jako počátek, střed, prostředek a cíl života.

 

 

 

POZNÁMKA K PŘEKLADU

VI. Kapitola z disertační práce doktorského studia P. Manuela Barbiero. Originál práce je v italštině, citáty pak zůstávají v originálu tak, jak jsou zachovány v archivu otce Eymarda, tedy francouzsky a místy latinsky. V překladu francouzského a latinského textu jsem vycházel z německého překladu P. Josefa Wengera, sss, který byl postupně otištěn v aktech provincie sv. Jana evangelisty; postupoval jsem však se stálým zřetelem k originálu. Německého překladu jsem se přidržel i co se týče částečného překladu textu, který v originálu byl jen v poznámkách – překlad důležitějších z nich najdete vytištěn s odsazením a kurzívou, zatímco běžným odsazeným písmem jsou citáty, které se objevují na stejném místě i v originále.

V tomto překladu pak nejsou přepisovány všechny poznámky, protože většina odkazů odkazuje na archiv otce Eymarda, který se nachází v Generální kurii Kongregace N.S. v Římě a není tudíž veřejnosti běžně přístupný. Pro důkladnější studium odkazuji tedy na originální text.

Výraz „comunione“, resp.„die hl. Kommunion“, který odpovídá našemu „sv.přijímání“ avšak v originále má bohatší obsah, vyjadřující společenství přijímajících s Kristem a mezi sebou navzájem, jsem většinou překládal jako přijetí „svátostného společenství (na Těle a Krvi Kristově)“. Místy se tak překlad stává těžkopádný, ale snaží se i českému čtenáři předat obsah, který v běžně užívané terminologii zůstává skryt.

 

- mch -

 

 

 

Obsah  - Eucharistiáni  -  Eymard obsah  -  Home  

 

 



©2002 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)