P. Heinrich Offermann SSS.

 

Sv. Petr Julián Eymard SSS.

Apoštol Eucharistie

 

Překlad pro vnitřní potřebu Eucharistického modlitebního hnutí: Miloslav Chrást

 

"Nikdy neumlkne chvála tohoto muže, který jedinečnou zbožností oslavoval Eucharistii a který svojí usilovnou činností a žhnoucími kázáními mohutně rozdmýchal v mnoha a mnoha duších zvláštní úctu ke vznešenému Tajemství oltáře; neboť byl přesvědčen, že tato Svátost Božské dobroty, znamení jednoty a svazek pravé lásky je nejúčinnějším prostředkem k rozšíření Boží slávy, k posile společenství a každé lidské společnosti a k dosažení samého vrcholu evangelijní dokonalosti. Náš čas, nepřátelsky smýšlející o ctnosti; čas, jenž si ve velké míře nevšímá Božích zákonů a naděje v Boha; a jenž v právě takové míře přepíná touhu po pozemských věcech; právě tento čas skutečně potřebuje příkladu a upomenutí blahoslaveného Petra Juliána Eymarda, aby tak byl zajištěn odpovídající lék a prostředek spásy proti velkým zlům dneška a tím i otevřen výhled k novému začátku."

Papež Pius XII. ke generální kapitule Eucharistiánů

 

 

 

Na úvod

 

V průběhu dějin nám Bůh stále znovu posílal muže a ženy, které zvláštním způsobem uschopnil, odpovědět na aktuální náboženské potřeby doby. Tak nastoupilo svůj vítězný běh v 19. století hnutí eucharisticko-liturgické obnovy a s ním vystoupil i muž, který si s vědomím božského poslání vzal za cíl vynést ze skrytosti svatostánků Eucharistického Krista, získat mu všude veřejnou, slavnostní oslavu a připravit tak cestu pro svátostné působení jeho milosti. Tímto významným apoštolem svaté Eucharistie byl Petr Julián Eymard (čti "Eymár", pozn. překl.), narozený 4. února 1811 v La Mure (diecéze Grenoble ve Francii). Papež Pius XII. jej nazval velikým "heroldem (hlasatelem) a zastáncem" Eucharistického Krista.

Kdykoli si Bůh vyvolil člověka za nástroj velkého poslání, pro něž se tento člověk v plném sebezapření obětoval, odvíjí se nám před očima veliké divadlo spolupráce mezi Božím dopuštěním a lidským hrdinstvím vyvoleného. Takovým velmi omilostněným nástrojem Prozřetelnosti, takovým hrdinou byl otec Eymard, jehož svatořečení jsme mohli v těchto dnech zažít. Předběhl čas a budoval dílo pro naši dobu. Dvě řeholní společnosti, jeden sekulární institut, Adorační kněžské hnutí a statisíce členů Eucharistického arcibratrstva (dnes nazývané Eucharistickým adoračním hnutím, či vždy v místě Eucharistickým kroužkem; pozn. překl.) v něm vidí svého duchovního otce. Má ale jistě co říci všem křesťanům.

 

 

 

Rodičovský dům - dobré základy

 

Domovem otce Eymarda jsou francouzské Alpy. Otec, Julián Eymard, bývalý rolník z Oisanského údolí, musel ve víru revoluce své hospodářství odevzdat. Jeho žena zemřela po tom, co mu darovala šest dětí. Tři nejstarší nechal tedy u přátel rolníků na práci a dvě menší u příbuzných. Pak si vydělával na chléb jako brusič, doprovázen svojí nejmladší dcerkou Marianou. Tak přišel do La Mure, městečka v Dauphiné se zhruba 4000 obyvatel, usadil se tam a vypracoval se na nožíře s vlastní dílnou. Brzy byl pro svoji pilnou a poctivou povahu v La Mure oblíben. Podruhé se oženil, s Marií Magdalenou Pélorse, která rovněž pocházela z Oisanského údolí. Stala se šťastnou matkou světce a zakladatele řehoní společnosti: Pierre-Julien (Petra Juliána).

Oba Juliánovi rodiče byli hluboce křesťanští jak ve smýšlení, tak ve způsobu života - nejlepší předpoklad pro dobré kněžské či řeholní povolání. Otec byl pilným členem bratrstva tak zvaných Kajícníků od Nejsvětější svátosti. Matka, veselejší povahy, věnovala ráda své volné chvíle modlitbě a cvičením zbožnosti. Zažila si častou účast na mši svaté i během všedních dnů a mimo to navštěvovala denně Nejsvětější svátost v blízkém farním kostele. Tak byla budoucímu Apoštolu Eucharistie velká láska jeho života položena rovnou do kolébky.

Maličký Julián byl starý sotva několik měsíců, když už jej ona dobrá žena nosívala s sebou do kostela v náručí. Cítila, jak sama říkala, jakési nutkání prosit Boha, aby z jejího dítka nechal vyrůst kněze. Brzy nosívala dítě i ke mši svaté, aniž by tam rušilo. Tak si už od prvních měsíců života zvykal Petr Julián na návštěvy božího domu a už od malička se cítil silně přitahován ke svatostánku.

Kdyby jen všechny maminky poznaly, jak velký vliv má jejich příklad už i na maličké dítě!

Mariana, nevlastní Juliánova sestra, se stala jeho kmotrou při křtu. Své kmotrovské povinnosti vzala vážně a starala se vedle matky se stejnou věrností o pravou křesťanskou výchovu chlapce. Julián, který ji ještě jako kněz stále nazýval kmotřičkou, jí byl celý život nakloněn srdečnou sourozeneckou láskou a i později jí často projevoval svou vděčnost. Jako když psal: "Dlužím Ti mnoho, především, že jsi mne v době mého dospívání držela stranou od příležitosti ke zlému."

Jakmile malého unesly vlastní nožky, běhával rád do zhruba 200 metrů vzdáleného farního kostela. Brzy se stal jeho nejoblíbenějším místem. Jednoho dne - Julián neměl ještě ani pět let - jej Mariana marně hledala. Nakonec jej našla schovaného v kostele za hlavním oltářem. Byl tam vylezlý na schodcích sloužících při výstavu Nejsvětější svátosti a držel hlavičku přitisklou k zadním dvířkám svatostánku. "Co tady děláš, maličký?" ptala se sestra. Nenechal se nijak zmást a odpověděl: "Modlím se". "Ale proč jsi vylezl tam nahoru?" "Protože tady jej líp slyším." Důvěrná tichá rozmluva se Spasitelem ve svatostánku byla dítěti radostí a touhou.

Brzy se u Juliána toto přitahování ke Nejsvětější svátosti vyvinulo ve vnitřní touhu po svatém přijímání a po kněžství. Když mu bylo asi pět let, řekl jednou Marianě: "Ty máš ale velikánské štěstí, že tak často můžeš ke svatému přijímání! Obětuj ho jednou za mně." - "A copak pro tebe mám vyprosit?" - "Abych byl zcela poslušný, zcela čistý a abych se jednou stal knězem."

Moci jednou jako kněz přistoupit k oltáři! Moci proměňovat a rozdávat svaté Hostie! To bylo přáním srdce malého Juliána.

 

 

Bůh si připravuje svůj nástroj

 

"Abych byl zcela poslušný a čistý..."

 

To byla skutečně největší starost dítěte. Jeho jemně cítící srdce a jeho poddajná mysl, především jeho rozhodná, pevná vůle značně usnadňovaly rodičům výchovu.

Lze považovat za možné, že se osmiletý chlapec obrátí? A přesto světec později opakovaně ujišťuje, že přibližně kolem devátého roku věku se obrátil! Toto "obrácení" se událo při jeho první zpovědi. Určitě měl i Julián své chyby. Například jeho sklon k prchlivosti a zdá se, že snad největší jeho chyba byla nadměrná zvědavost. Přes výslovný zákaz jednou prohledal skříně a zásuvky. Když proto byl razantně vyhubován, slíbil, že už to nikdy neudělá - a slovo uměl držet. Také nebyl uchráněn určitého sobectví. Především jej ale velmi mrzelo, že jednou vzal jedné vetešnici cínového vojáčka, ačkoli jej ihned naplněn studem a lítostí zase položil zpátky. Tyto jistě ne těžké hříchy nazval světec krátce před smrtí největšími hříchy svého života! Můžeme proto "obrácení" devítiletého chlapce nazvat obrácením z dobrého k lepšímu.

V osmi letech začal chlapec pln nadšení číst životy svatých. Jistě tím Julián uvedl svoje "obrácení". Můžeme se proto právem domnívat, že už v devíti letech pevně rozhodnut nastoupil hrdinskou cestu svatosti.

Milým zvykem dítěte se stala nejen modlitba a duchovní četba, ale jeho dětskou duší pronikl i duch oběti. Matka jej nijak nezhýčkala. V pátek mu vždy stlala na slámě místo dětské postýlky! Chtěla v něm od malička probudit ducha umrtvování a pokání.

Julián dokonce brzy toužil podle příkladu svatých činit pokání za hříchy světa. Jednou, když myslel, že je ve chrámu Páně sám, uvázal si kolem krku provaz, vyzul boty a se svící v ruce vystoupil k oltáři, aby odprošoval Nejsvětější svátost za všechny nepravosti lidí. Překvapila jej přitom jedna paní a neměla na práci nic důležitějšího, než zburcovat ostatní ženy z okolí. Když pak chlapec vycházel z kostela, dělali si z něho tito "láskyhodní" lidé legraci; měli ho za malého blázna. Když otec Eymard později tuto drobnou příhodu vyprávěl, dodal s úsměvem: "Od té doby mne mimochodem měli už napořád za trochu bláznivého."

 

"... a abych se stal knězem!"

 

Bohužel zde nemůžeme uvést všechna povznášející hnutí Juliánova dětství a dospívání. Pravidelná modlitba a rozjímání, duchovní četba, denní účast na mši svaté, modlitby křížové cesty v přírodě, časté návštěvy Nejsvětějšího, napomínání kamarádů, skromnost, něžná mariánská úcta - to vše mu bylo podle svědků už jako desetiletému stejně milé, jako dětské hry, kterých se v žádném případě nestranil.

Při svých obětech a prvních pokusech apoštolsky působit mezi kamarády vše směřoval k myšlence: stát se knězem! Proto se často postil, nebo třeba skryl do své postele desku či šel bosý ve sněhu křížovou cestu. Jeho nejmilejším odpočinkem bylo, když shromáždil své malé kamarády, aby před nimi se vší vážností napodoboval obřady mše svaté, zatímco oni k tomu mohli zpívat písně. Dával jim přitom dokonce povznášející a utěšující poučky, jakési zopakovaní kázání, jenž slyšel v kostele.

Stát se knězem! Rozhodnutí padlo výslovně v den jeho prvního svatého přijímání, které směl podle tehdejších nedobrých zvyků přijmout teprve ve svých dvanácti. Jak mnoho po tom toužil!

Ještě po třiceti letech se dokázal při vzpomínce na tento den radostí rozplakat. Říkal: "Jakou jen milost mi Bůh prokázal v den mého prvního přijímání! Věřím, že tehdy bylo moje obrácení dokonáno!" V takovém duševním rozpoložení chtěl pochopitelně jako dárek na oplátku nabídnout Spasiteli to nejkrásnější, nejsvětější: "Když jsem vtiskl Ježíše do svého srdce, řekl jsem mu: Budu knězem; to ti slibuju!"

 

 

Malý bojovník

 

V následujících letech dospívání nebyly ani Juliánovi ušetřeny těžkosti a boje, které každý dospívající musí více méně prodělat. Později se v důvěrném rozhovoru svěřil, že v mládí neobyčejně mnoho vytrpěl skrze pokušení proti čistotě. V nejtrýznivějších hodinách dokonce na sobě nešetřil pohlavky a pícháním špendlíkem. Také energickými slovy bojoval proti pokušením, takže dokonce později, když jako kněz mluvil před dospívajícími, bylo v jeho tónu cosi vojenského. Občas se modlíval: "Můj Bože, uraz mi raději paže a nohy, uraz mi třeba i hlavu, ale uchraň mne před hříchem!" Po takových hrdinských bojích a vítězstvích pak ve zpovědi vyznával, že mněl špatné myšlenky. Naneštěstí měl zpovědník pro jeho mládežnickou duši málo pochopení, že mu dával rady, které vedly jeho duši k politováníhodným úzkostem. Mimoto mu kněží z La Mure - jak to odpovídalo tehdejším přepjatým a pomýleným zvykům - odpírali častější svaté přijímání, po němž Julián měl stále tak živou touhu.

 

 

Maria Prostřednice

 

Asi 90 km jižně od La Mure (jihovýchodně od Gap) leží Laus, Mariánské poutní místo. Tam poprvé putoval Julián už asi v desíti letech, pěšky a sám. Jeho nejlepší a svaté vzpomínky se vážou k tomuto omilostněnému místu: "Tam jsem se poprvé učil znát a milovat Marii". Opakovaně ujišťoval, že v Laus dostal nejdůležitější projevy milosti svého dětství.

Tak nyní putoval i třináctiletý do Laus, aby mohl milé Bohorodičce žalovat všechna ta trápení a především vyprošovat jistotu o svém kněžském povolání. Zaslechl sice už v srdci Pánovo volání, ale zkraje jen nejistě. Doufal v jedno ještě jistější povolání. To mu také skutečně přišlo a sice skrze Marii, které především tady vzdával nejniternější úctu a lásku. Pán k němu promluvil ústy jednoho, Matce Boží zvlášť zasvěceného kněze: otce obláta Touche. Toho Julián později nazval Ananiášem svého života, protože mu (jako Ananiáš svatému Pavlovi) opakovaně ukazoval Boží vůli. P. Touche řekl Juliánovi svým hrubým, rozhodným tónem: "Můj příteli, nejsi na místě, na němž tě Bůh chce mít. Musíš se stát knězem." Julián odpověděl: "Můj otec to ale nechce." Na to přišel jistý příkaz: "Tady není žádné ALE. Musíš se začít učit latinu!"

Teď Julián věděl, na čem je. Onen misionář mu pak dal dokonce povolení, které mu kněží v La Mure odpírali: týdně jít jednou ke stolu Páně. Můžeme snadno odhadnout, jak šťastně naladěn se Julián z Laus vracel domů. Maria mu pomohla.

 

 

 

V boji o kněžské povolání

 

Výrobcem oleje?

 

S Juliánem měl otec už své plány. Doteď měl pouze pronajaté přízemí jednoho domu, přišel ale právě čas, kdy se sousední dům uvolnil a otec jej mohl koupit a založit tam mlýn na ořechový olej. Julián, jeho nejmladší, měl malou fabriku převzít po něm a otec nechtěl slyšet nic jiného. Otec byl zkrátka skutečně k politování, jeden po druhém mu synové vymřeli nebo byli jinak vzati. Měl toho jediného, který mu ještě zůstal, dát Bohu? K takové oběti se nemohl rozhoupat. Prosto zůstával k neustálým Juliánovým prosbám neoblomně hluchý. Chlapec pracoval ve mlýně - modlil se nepřestával doufat. Otec Touche chtěl, aby se začal učit latinu. Takže začít! Za pár krejcarů si koupil latinskou gramatiku a pak se pilně učil - v pausách při práci ve mlýně - bez vědomí otce. Od seminaristů ve městě si pak příležitostně nechával opravovat chyby ve svých cvičeních.

 

 

Podle Boží vůle

 

Tak to Julián vydržel tři roky. Potom ale jednoho dne vzal rozum i srdce do hrsti a s velkou pevností promluvil k rodičům o volání božského Mistra a o svém rozhodnutí toto volání bezpodmínečně následovat. Bez okolků si získal místo v chlapeckém malém semináři v La Mure. Vše jej zde ale upomínalo na jeho postavení chovance, který byl přijat jen z "milosti a milosrdenství". Byl nucen ke všemožným pracím a nakládali mu nejrůznější zátěže, aniž by si jen slovíčkem stěžoval. Ve volných chvílích dokonce Julián běhával domů a pomáhal ještě otci ve mlýně.

Otec ale zůstával stále neoblomný. Na konci školního roku dosáhl, že volné místo bylo jeho synu znova odebráno a že dokonce místní duchovní se jej od kněžského povolání snažil zrazovat. Julián měl už ale nabyl natolik vnitřní pevnosti, že se všemi těmito těžkostmi nenechal zviklat. Bůh sám mu ukáže cestu!

 

V těžké Boží škole života

 

Další zklamání čekalo našeho mladého studenta v Saint-Robert u Grenoblu, kde krátký čas zkoušel svoje studijní štěstí jako služebník duchovního správce jednoho zdravotního zařízení. Namísto přislíbeného soukromého vyučování mu vyvstaly jen plné ruce povinností a těžkostí, dokonce mravní ohrožení ze strany zpustlých pacientů ústavu.

Když potom - jako další rána osudu - v srpnu 1828 zemřela jeho milovaná, zbožná maminka, byl Julián tváří v tvář otcovu odporu odkázán už jen na Boží pomoc a útěchu; právě to ale dodalo jeho duši odvahu a vytrvalost: Bůh sám! Už sedmnáctiletého Juliána lidé mnohokrát hořce zklamali - s nimi nemohl počítat. Ale jeho živoucí víra v Boha a jeho houževnatá síla mu dále pomáhaly.

Dospívající chlapec nepotřebuje jen pochopení a lásku; k dobru mu pomůže i tvrdé zacházení. Energická bomba! Jak se to říká v Písmu? "Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí." (Pláč 3, 27) U Juliána to nepochybně platilo.

Bůh sám jej vzal do své školy. Bude jistě i dál pomáhat. A Bůh pomohl!

 

 

Půl roku v klášteře

 

V tomto krizovém čase mu přišla Matka Boží znovu na pomoc. Znovu zprostředkovaně skrze jednoho obláta: otce Guilberta, pozdějšího arcibiskupa a kardinála, pomohla otce přemluvit. O neděli Seslání Ducha svatého roku 1829 vstoupil osmnáctiletý Julián do noviciátu Oblátů Panny Marie v Marseille.

Můžeme si představit Juliánovu radost, když zde konečně našel příležitost, odevzdat se s pomocí řádného duchovního vyučování a vedení samotnému Bohu v usebrání a modlitbě; a jeho radost, napodobovat zvláštním způsobem svaté. Byl skutečně ještě mladý a mládí nikdy nepřipadá snadné dodržovat míru a řád. Ve svém svatém nadšení podlehl tehdy chybě, která mladé novice často potkává: pustil se příliš horlivě do všech duchovních cvičení a k tomu měl ještě studium (jeho znalosti latiny byly ještě příliš neúplné). Bohužel představení jeho přepínání trpěli; po pěti měsících byl Julián, i tak již chatrného tělesného zdraví, zcela vyčerpán. Smrtelně nemocný musel být uprostřed zimy v drožce převezen zpět do La Mure.

Zatímco už mu zvonil umíráček a jeho příbuzní se za něj s pláčem modlili, doprošoval se on sám tiše Boha, aby jej před smrtí přece jen nechal slavit alespoň jednu jedinou mši svatou; pak už by se odchodu z tohoto světa nebránil...!

 

 

"Budu knězem!"

 

Bůh jeho úpěnlivé prosby vyslyšel. Julián překonal krizi a jeho první slova byla: "Ano, jednoho dne budu slavit mši svatou!"

K svému přepínání v Marseilleském noviciátě později sám poznamenal: "Dnes vidím, jak hloupá to nadměrné pracovní úsilí bylo." A přesto jeho pobyt v Marseille nebyl zbytečný. Byl začátkem vzdálené, vnitřní přípravy na jeho velké poslání. Ve skutečnosti už zde v tichu kláštera Julián poznal, že jeho život je ovládnut Nejsvětější svátostí. Později o tom napsal do svého deníku: "Marseille bylo pro mne důležité, aby mi dalo výlučnou lásku k Eucharistii a udělalo z ní střed celého mého života."

A na Juliánovu životní cestu nastoupilo další trápení. Jeho otec, dobrý, neúnavný pracant Eymard, podlehl 3.března 1831 těžké nemoci. V náruči svého syna zesnul v Pánu. Julián píše: "Během své nemoci otec už nikdy nemluvil proti mému povolání..."

Nyní byla cesta ke kněžství volná. Doma zůstala ještě jeho nevlastní sestra Mariana a jedna adoptivní sestra. Jeho sestra a kmotra, sama také panenská duše, mu do cesty nekladla žádné překážky.

Tak mohl mladý abbé - od svého oblečení u oblátů nosil stále řeholní oděv - konečně požádat o přijetí do semináře v Grenoblu, jakmile si jen ještě během několika měsíců osvojil nejnutnější znalosti z filosofie. Přijetí dosáhl znovu zprostředkovaně skrze jednoho Obláta Panny Marie, a sice skrze zakladatele otce Mazenoda samotného, který si mladého studenta oblíbil.

 

 

"K oltáři tvému, Pane, vystoupím rád..."

 

Následující tři roky (1831-1834) byly nejklidnějšími v životě Petra Juliána Eymarda. Tento čas přípravy ne veliký den kněžského svěcení mu uběhl doslova jako voda. Jeho jasný, ostrý rozum a jeho dobrá paměť pomohly snadno zvládnout předepsanou látku. (Ještě v posledním roce života se světec označil za "knihomola"). Nijak nás také nepřekvapí, že alumnus Eymard v semináři brzy platil za vzor zbožnosti.

Podle výpovědi jednoho jeho spolužáka bylo v tomto domě možné "často navštěvovat Nejsvětější svátost oltářní". To náš teolog samozřejmě velmi uvítal. Osvícen studiem božského učení, mohl našeho Pána ve svatostánku ještě lépe poznávat, jeho velikost, krásu a dobrotu. Studium snadno vysuší veškeré ideály a emoce. Také duch modlitby může studiem trpět. Julián si toto nebezpečí uvědomoval a snažil se proto o to víc prohloubit svůj osobní kontakt s Kristem. Dostatečně to objasňují jeho poznámky z duchovních cvičení z jeho seminárních let: "Poznal jsem, že neprokazuji dostatečnou lásku k Ježíši v Nejsvětější svátosti, to znamená: příliš myslím a málo se modlím." Tato poznámka nesvědčí pouze o Juliánově hbitém duchu, ale nechává pochopit, jak už tehdy sám chápal adoraci před Nejsvětější svátostí: nejenom jednoduše jako rozjímání v přítomnosti Nejsvětějšího, ale jako uctivý a důvěrný rozhovor s naším Pánem přítomným živoucně ve svaté Eucharistii.

V semináři byl Julián zcela ve svém živlu. Jeho bohatý duchovní život a jeho fajnová, jemná povaha nám dávají vytušit, že po tak čistě prožitém mládí ve spojení s Bohem, božská setba v těchto letech přibrala významně na síle a niternosti. Tak musela i jeho poslední, bezprostřední příprava na velký cíl být tou nejlepší, jakou lze jen myslet. Podle svědectví jednoho spoluseminaristy stačilo ostatním svěcencům, vidět jej - především v kostele - aby se už také cítili poháněni k větší horlivosti.

Tonzuru a nižší svěcení obdržel abbé Eymard v roce 1932, subdiakonát a diakonát následujícího roku.

Nakonec se Kristus, věčný Velekněz, ujal 20.června 1834 vlastnictví svého vyvoleného nástroje: skrze vkládání biskupových rukou. Konečně mohl Julián s radostným srdcem uskutečnit jako "druhý Kristus" své vnitřní vydání se Božskému Mistru ve svaté mešní Oběti! - Nezapomněl ale, komu vděčí za tuto velikou milost svého života: Marii! Tak říkal ještě v pozdějších letech: "Za to, že jsem knězem, vděčím blahoslavené Panně; bez ní bych nikdy nemohl překonat všechny ty nesčetné překážky, které se kladly do cesty uskutečnění mých plánů."

Jak touha vydat se bezezbytku Kristu, jako i niterný vztah k Matce boží mohly ve svěcenci ještě během posledních dnů před svěcením probudit přání vstoupit jako novokněz do mariánské řeholní společnosti, kterou před lety musel ze zdravotních důvodů opustit. Hned prvního dne po svěcení se proto vydal do svatyně Naší milé Paní z Osier u Vinay (západně od Grenoblu). Tamější poutní kostel byl toho roku předán do správy otcům Oblátům. Na milostném oltáři přinesl novokněz svou obětní prvotinu. Jak krásné a vznešené zároveň muselo být toto střetnutí Boha se svatým knězem u první svaté mešní oběti! A nejen při první! Co se týkalo přijetí k Oblátům, bylo to Juliánovo stále ještě chatrné zdraví, které misionáře přimělo k zamítnutí jeho nové žádosti. Mimoto si jej biskup i jeho sestra Mariana chtěli ponechat u sebe. Mariana podala u biskupa proti propuštění svého bratra námitku. Biskup tedy novokněze, jak jen to bylo možné, poslal do La Mure, aby si v rodičovském domě a domácím ovzduší nejprve odpočinul, než nastoupí do duchovní služby.

 

 

 

Kaplan Eymard a svatostánek

 

Božská prozřetelnost Petra Juliána vyvolila, aby jednou byl apoštolem Eucharistie nejen mezi věřícími, ale i uprostřed kněží. Abbé Eymard brzy zaujal velmi niterné pojetí kněžství. Nyní měl být také uveden do důkladné znalosti kněžského působení a života, aby tak dozrál pro svoje pozdější poslání. Postupně probíhá mnoha různými typy kněžské činnosti. Byl kaplanem a farářem; pak spirituálem a vedoucím koleje, představeným duchovního bratrstva, lidovým misionářem, novicmistrem, provinciálem, generálním vizitátorem a dokonce vojenským a vězeňským kaplanem. Tak získal porozumění pro všechny tyto kněžské činnosti.

 

 

První pole působnosti

 

Po dvouměsíčním odpočinku v rodičovském domě bylo našemu novoknězi přiděleno první místo: biskup jej jmenoval kaplanem v Chatte, místě s mírným klimatem a dobrotivým farářem. V této farnosti čítající 2000 duší sestávalo jeho poslání především z kázání a zpovídání. Mimoto měl ještě možnost doplnit a prohloubit svá teologická studia.

 

Nasměrován k Eucharistii

 

Především neopomínal pracovat na svém osobním posvěcení. Jeho zbožnost se stále úžeji koncentrovala na svatou Eucharistii. P. Tesniere (jeden z prvních eucharistiánů, současník otce Eymarda a jeho první životopisec, historik a doktor teologie - pozn. překl.) píše: "Každé ráno šel do kostela a sloužil obvykle první mši svatou. Během dopoledne se tam znovu vrátil, a ze svého klekátka zůstával dlouhou dobu před svatostánkem. Nosíval si i knihy a studoval před očima eucharistického Boha. Skládal tam i svoje kázání. Navečer se znovu vracíval k dlouhé návštěvě, která končívala křížovou cestou. Když pak v kostele viděl více lidí, přivedl je všechny na klekátko k přijímající mřížce, protože neviděl rád, když zůstávali v bočních kaplích. ‚Pojďte přece sem k Nejsvětější svátosti', říkával."

Vidíme tak už zde otce Juliána Eymarda vykonávat apoštolát, který měl o deset let později rozpoznat jako své hlavní poslání: vést lidi k eucharistickému Kristu, a sice i mimo rámec mše svaté. Byl hluboce přesvědčen o tom, že stálá skutečná přítomnost svátostného Pána zde není jenom kvůli přijímání nemocných, ale že vyžaduje i patřičnou pozornost ze strany křesťanů; trvalé, božství a královské důstojnosti Kristově odpovídající, vzdávání úcty. Proto považoval za samozřejmé vést věřící k tomu, aby při vstupu do kostela nejprve v úctě a lásce pozdravili našeho Pána a ne, jak to často bývá k vidění, napřed vyhledávali oltář či sochu oblíbeného světce.

 

 

Pohnutka: dobrota boží

 

Duchovní život mladého kněze se v těchto letech zjednodušil. Rozhodujícím motivem k tomu byl niterný zážitek, který se zrcadlí ve dvou jeho dopisech. Jedná se o "nahlížení, na které se nezapomíná", o osvícení, kterého se mu dostalo při modlitbě na Kalvárii u St.Romans. Ke své veliké radosti zde rozpoznal, kolik požehnání to křesťanu přináší, má-li trvale před očima boží dobrotu. V tom rozpoznal tajemství pravé modlitby.

Světec píše: člověk by měl "před začátkem všeho nejprve hledět na věci pod pohledem dobroty boží k lidem. Pak je modlitba spíše blaženým nahlížením..." Radí "živit duši Pravdou, která se zosobňuje v dobrotě Boha k nám". Již zde se setkáváme se základem duchovního učení otce Eymarda: Skrze stálé nahlížení boží dobroty dospějeme k boží lásce a odtud pak ke cvičení všech ostatních ctností. I v jeho pozdějších poznámkách můžeme stále nacházet výzvu k nahlížení boží dobroty. Jen dva příklady: "Být usebrán v Pánu a zároveň být činný a plnit povinnosti svého stavu, to vám umožní dobrotivost našeho Pána. Vaše srdce pak bude jednat v Něm: to je usebrání. Zároveň pak bude váš duch volný, nezávislý; můžete jej pak zaměstnávat čímkoli jak chcete." - "Co probouzí lásku, ... co ji sytí a tak vysoko pozdvihá, že představuje nejšlechetnější vášeň života, to je poznání Pravdy v její dobrotě a kráse, v její zcela osobní dobrotě vůči každému z nás."

 

Náš kaplan viděl záruku Boží dobroty na prvním místě v Nejsvětější svátosti oltářní. Nacházel zde přece Krista, vtělenou dobrotu boží, osobně, skutečně a v pravdě přítomného! V jeho poznámkách z toho času čteme:

 

"Když (křesťan) pracuje bezprostředně v přítomnosti eucharistického Ježíše, pod vedením a pohledem tak vznešeného Mistra a Průvodce, tak už netouží po dobrech světa, dokonce ani po pokladech nebe. Všechno nachází stonásobně u nohou svatostánku. Pokud si cení času a života, pak jen proto, aby mohl déle zůstat s Ježíšem Kristem v Nejsvětější svátosti. Jedná-li jako kněz nebo křesťan, činí tak stále jen s ohledem Ježíše Krista ve Svátosti; neboť je že láska boží k nám znamená v tomto životě lásku eucharistického Krista... Musím mít dvě místa pobytu; pracoviště - to je Kalvárie podrobení, odříkání a ukřižování; zadruhé pak místo odpočinku, svatostánek eucharistického Boha. To je místo, kde má být obětována práce prvního místa; tam chci chodit pro nové příkazy a nové síly."

 

Z těchto řádek vysvítá, jak důrazně světec už tehdy stavěl eucharistickou přítomnost do středu svého duchovního života. Stejně tak se snažil uchránit od přepínání a dodává nutné doplnění:

 

"Nemohu sice být v kostele dnem i nocí; ale nemám jako kněz tak trochu kostel pořád vedle sebe? Nemám jesličky Ježíše Krista ve svém srdci? A nedlí snad Ježíš v mé vůli, v očekávání jeho denního eucharistického narození? Není snad tam ono místo, z něhož On, Ženich jako k svatbě vychází? (srv. Žalm 18) - Věčný oltář Beránka božího se nachází v nebi; moje ruce jsou pak oltářem na zemi... Je-li Země podnožkou Ježíše Krista, je-li duše spravedlivého jeho chrámem, pak musí moje kněžská duše být jeho trůnem a moje tělo triumfálním povozem."

 

Mladý kaplan byl pro svůj příkladný způsob života a pro své sebezapírající kněžské působení v Chatte brzy ctěn a milován. Se slovy vděčné chvály vzpomínali farníci dokonce ještě o pětatřicet let později na svého bývalého kaplana, jenž tam zanechal tak hluboký dojem (napsal Tesniere).

Brzy ale mladého Abbé očekávalo nové poslání. V červnu 1837 jej biskup na přání děkana z La Mure jmenoval farářem v Monteynardu. Julián Eymard bez odkladu uposlechl biskupova volání. Také v Monteynardu byl přece také svatostánek a - duše. Nic víc nepotřeboval.

 

 

Úspěšný farář

 

Vesnička Monteynard (asi 500 duší) leží jen několik málo kilometrů severně od La Mure, rodného městečka otce Juliána Eymarda. Zde znovu nalezl své domácí hory. Farnost sama byla tehdy zpustlá a vyžadovala energického a pro duše horlivého pastýře, který by jí mohl pomoci k novému životu. Takže skutečné poslání pro tohoto mladého kněze! Církevní představení se v Abbé Eymardovi nezmýlili. Jakkoli bylo slabé jeho zdraví, ukazoval se skutečně jako pravý muž, jenž s pomocí a milostí shůry znovu vybuduje tuto vinici Páně.

 

Obnova

 

V Chatte rozdal Julián všechno chudým. Na nové místo proto přišel pouze s osmi Sous v kapse, kde mimoto byl už jen dlužní úpis za nový talár. Odvážně začal - s důvěrou v Boží pomoc - práci na duchovní obnově. Obnova do posledního písmene vycházela z oltáře. Bylo nejprve nutné znovu zprovoznit a vyzdobit kostelík. Se zarážející rychlostí byl schopen vyžebrat nutné prostředky a zaopatřit kostelu výzdobu, sochy a dokonce i zvony. Pak přišla bohoslužba. Byla zvlášť slavnostní a krásná. Především se mladý farář věnoval slavnosti Prvního svatého přijímání a májovým mariánským pobožnostem.

 

 

Pastýřská péče zapomínající na sebe

 

Sobě samotnému a faře nedovolil nic nadbytečného. Naopak: všechno obratem putovalo chudým; počínaje od jídla až po oblečení a peníze. Marianne mu vedla domácnost. Ubohé dítě! Často neměla co dát na stůl - ačkoli její nemocný bratr přec tak nutně vydatnou stravu potřeboval. Ale se svatými to tak je často: přirozená měřítka selhávají, lidský rozum a plánování je bezúčelné. Nebo to tak jen vypadá?

Kromě chudých - a snad i víc než je - miloval otec Eymard nemocné. Ve dne v noci jim byl k dispozici. K dobru nemocných přitom využíval i své medicínské dovednosti, které si přivlastnil jako zdravotník v kněžském semináři. Dělal to s takovou dovedností a laskavostí, že jeho otcovské návštěvy nechtěl nikdo odmítnout. Tak také mohl přijít blíže k duším a vést je pozvolna k Bohu. Udála se i podivuhodná obrácení.

Jeho celé působení, především také ve zpovědnici a na kazatelně v sobě mělo něco přitahujícího, něco, co získávalo duše. Jeho laskavost a především jeho velké sebezapírání dělaly na farníky obzvláštní dojem. Už v prvním roce se mu dostalo zadostiučinění, že drtivá většina jemu svěřených oveček vykonala svoji velikonoční povinnost. Příští velikonoce přijali už svátosti všichni bez výjimky! Horlivost a dobrota mladého faráře způsobily takové zázračné obrácení. Nemusíme snad uvěřit v jeho zvláštní charisma (dar milosti)? Tak působí jen svatý kněz!

Monteynard, dříve jedna z nejhorších farností diecéze byla nyní zcela proměněna. Přihodilo se to zhruba ve stejném čase, kdy byla proměněna jiným svatým knězem také vesnice Ars. Oba světci se brzy nato mohli poznat a vzájemně si sebe vážit.

 

 

Hnací síla

 

Tato podivuhodná duchovní obnova farnosti nebyla ničím jiným, než farářem Eymardem pěstovanou láskou k eucharistickému Spasiteli. Především chtěl věřící dovést k tomu, aby svůj duchovní život přivedli do souladu s vírou. Proto se měli k Nejsvětější Svátosti stavět jako k živoucí osobě. Měli se učit nacházet Ježíše Krista tam, kde je On jako Bůh a člověk na této zemi pro nás skutečně přítomen: ve svaté Eucharistii.

Například o svátku Srdce Ježíšova kázal: "Srdci Ježíšovu se musíme klanět a jej milovat takové, jaké teď je. Pro Ježíše v Nejsvětější Svátosti musíme dýchat, žít a zemřít... Ach, kdybychom jen nesmýšleli tak tělesně, tak pozemsky! Kdybychom jen poznali Dar, který jsme od Boha dostali; Toho, jenž spočívá na oltáři! Kdybyste jen měli víru, nezůstávali byste tak dlouho vzdálení od toho, který jediný vás může udělat šťastnými. Buďte na zemi šťastní,jak dlouho chcete, stále vám na vašem štěstí bude něco chybět, pokud si nezamilujete Ježíše v Nejsvětější Svátosti."

Způsob, jakým zde farář z Monteynardu volá, nám dostatečně ukazuje, že jeho duchovní děti si dokázaly jeho poučných a zapalujících slov vážit. Dokonce duchovní jej často rádi poslouchali.

 

 

Osobní předpoklad: niternost

 

Tajemství tak úspěšného působení našeho svatého leželo zjevně v jeho vlastním, hluboce niterném životě ve spojení s Bohem. V jeho exercičních zápiscích z roku 1838 i ve svědectvích jeho pamětníků nacházíme potvrzení, že jeho kněžské sebeposvěcení bylo stavěno na mši a svatém přijímání. Zde se už zřetelně otiskují stopy duchovního dozrávání, které později nazýval:

 

 

"Milost svatosti skrze Eucharistii"

 

V Monteynardu napsal: Pokud chci mít ze mše svaté nějaký užitek, musím ji udělat cílem všeho." Ve věrnosti tomuto pravidlu se snažil, aby jeho mešní oběť byla zarámována dlouhou přípravou a díkůčiněním. Jeho sestra objasňuje: "Hodinu přede mší svatou byl nezastižitelný." Jiný svědek pak: "Před a po mši svaté trávil snad hodiny v kostele." Pouze velmi důležitý důvod jej mohl přimět, aby udělal výjimku. Z jeho vlastních poznámek se podrobněji dovídáme, jak tento čas trávil. Rozhodl se:

"Musí být prohloubena láska k Ježíši, který v Eucharistii ukazuje tolik podob. Musí být napodobován, to znamená: pokora sebevyjádření, pokora sebezapírání, pokora trpělivosti, pokora mlčení, samota. Vita vestra abscondita cum Cristo in Deo. Váš život je skrytý s Kristem v Bohu." (Kol, 3,3 - Je poučné porovnat tuto i další Eymardovy myšlenky se spisy benediktinského opata Columba Marmiona (+ 1923), zvláště pak s jeho dílem "Kristus ve svých tajemstvích" U obou těchto božích mužů můžeme najít rozsáhlé shody.)

 

Ježíš Kristus v Nejsvětější Svátosti je naším živoucím, skutečným příkladem: této základní myšlenka v duchovním odkazu otce Eymarda se zde nachází poprvé tak jasně vyjádřena. A zrovna tak i nutný následek: eucharistického Krista je třeba napodobovat.

 

Zde je tedy důvod, proč otec Eymard kladl takový význam na díkůčinění po svatém přijímání. Později napsal: "Je to nejslavnostnější okamžik života. Můžete snad najít svatější a pro vás spasitelnější okamžik než tento, v němž vlastníte Ježíše s tělem i duší?" Odůvodnění: "Tělesně zůstává Pán v našem srdci jen krátce po svatém přijímání; působení svatého přijímání trvá však nadále. Svaté způsoby jsou jako obal léku: rozlomí se a ztratí, aby lék mohl v organismu vykonat své uzdravující působení. Duše je pak jako nádoba, jež nabrala cennou vůni." "To je čas, v němž nás sám náš Pán o sobě vyučuje, v němž duši dává božskou výchovu." Otec Eymard zdůrazňoval, že Duch svatý působí naše posvěcení především po svatém přijímání, a že tedy právě tehdy jsme nejlépe usebráni a schopni modlitby.

Tak tedy Bůh stále zdokonaloval svatost svého služebníka a nechával jej dozrát pro poslání, které mu jednoho dne chtěl svěřit.

Rolníci, kteří mohli bohatě poznat dobrotu svého faráře byli přesvědčeni, že on je "až příliš dobrý". "Ten není pro nás", říkávali, "toho si zde neudržíme". Skutečně jej měli ztratit již po dvou letech. Biskup mu nyní nabídl důstojné, krásné místo a nutil jej přijmout. Přesto v duši Abbé Eymarda hořel mnohem silněji jiný ideál, než farní duchovní péče: řeholní život. Ve svém mládí snil o misiích. Tento sen, jak jsme viděli, nemohl kvůli svému chatrnému zdraví uskutečnit. Protože už neměl žádnou vyhlídku na přijetí u Oblátů neposkvrněné Panny Marie, obrátil tedy své kroky, podle rady svého starého přítele P. Touche, k nově zakládané kongregaci Maristů do Lyonu.

Maria jej volala do této své rodiny, aby jej sama mohla s důkladností a konečnou platností připravit pro jeho eucharistické poslání.

 

 

Z faráře novicem a - spirituálem

 

"Všechny mé milosti byly přípravou, a všechny mé životní situace byly noviciátem." Tak zní jedna poznámka Juliána Eymarda tři roky před jeho smrtí (Exercicie v Římě, 1865). Toto zjištění se dá vztáhnout už na jeho kněžská léta. Vztahuje se ale především na čas, který prožil ve "Společnosti Mariině". V Chatte a v Monteynardu měl možnost prohloubit své teologické znalosti a současně sbírat zkušenosti z farní péče. Když tedy teď vstoupil do řeholní společnosti stojící v samých začátcích, byl seznámen s těžkostmi zakládání řehole a musel, jakkoli se mu do toho nechtělo, přijmout důležitá postavení, takže byl seznámen i se způsobem řeholního vedení.

Jako dříve Julián oslavoval nebeskou Maminku v Laus a v Grenoblu (Osier), mohl nyní z Lyonu putovat do nedaleké mariánské svatyně Fourviere. Zde jej Maria očekávala, aby jej mohla připravit na jeho velikou hodinu. Mariánský duch, jež v něm zvlášť vyrostl nyní ve Společnosti Mariině, byl pro další vývoj jeho eucharistické milosti nanejvýš potřebný.

 

 

Novicem Panny Marie

 

Zatímco se obyvatelé Monteynardu nemohli utišit po ztrátě svého duchovního pastýře a naléhali na biskupa, aby jej povolal zpátky, okoušel Julián Eymard v noviciátu Maristů v Lyonu štěstí nového duchovního života. Pilně studoval cíl, prostředky a ducha své nové řeholní rodiny, do níž byl přijat. Všímáme si ale již v jeho prvních poznámkách, že si udržel své eucharistické nasměrování. Jak jsme viděli už výše, byla eucharistická úcta v jeho duchovním životě již pevně zakotvena. S pomocí milosti se měla dále rozvíjet.

Během vstupních exercicií zaznamenal Julián do svého duchovního deníku: "Mám dva zvlášť preferované předměty rozjímání: Ježíše v Nejsvětejší Svátosti a nebe (nazírání Boha); tato dvě témata mi připadají k modlitbě zvlášť snadná."

O několik měsíců později napsal své sestře, která se po jeho odchodu stále ještě nenechala utěšit: "Co nám musí ležet na srdci je, abychom se znovu shledali v nebi. Proto musíme pracovat na tom, abychom se oprostili od všeho, co je neslučitelné s láskou boží, a tak abychom se uschopnili milovat pouze Ježíše ukřižovaného a skrytého v Nejsvětější Svátosti."

 

 

Oběť rozumu

 

Pro duchovní zrání Juliána Eymarda má následující poznání zvláštní význam. Už jako novic vzpomíná ve svých již zmíněných poznámkách, že měl "velké plány", které ale nijak blíž neobjasňuje: cítí "neobvyklé milosti vznášející se nad vlastní hlavou". Že to nemá nic společného s povyšováním, ukazují jeho další vysvětlení: "musím se ale bát odlesku marnivosti; musím jít cestou poslušnosti; to je prostředek spásy". "Cítím, můj Bože, že musím přejít do stavu dokonalého sebezapření (Selbstverleugnung und Selbstentäußerung)..." - Tak Bůh nalezne skutečně poddajný a použitelný nástroj, jakmile se mu zalíbí svého služebníka obdařit mimořádnou milostí. 31. října píše novic do svého duchovního deníku: "Bůh mně nechal porozumět, ... že jistým prostředkem je nechat se vést jako dítě, ...když zcela jednoduše vykonám každé dobro o němž poznám, že jej v tom okamžiku udělat mám, že je neodkladné, a když nebudu dělat nic jiného. Tak dospěji k životu smrti v Ježíši Kristu skrze oběť svého rozumu."

V následujícím období se mělo ukázat,jak věrně otec Eymard toto poznání uvádí ve skutek: trpělivě vždy znovu čekal, až mu Bůh jasně ukáže svou vůli. Rozuměl tomu tak, že v míře přímo hrdinské podřizoval poslušnosti všechny své plány a přání.

 

 

Z novice spirituálem

 

P. Colin, zakladatel a první generální představený Společnosti Mariiny od počátku rozpoznal znamenité vlastnosti otce Eymarda. Ještě před složením slibů jej jmenoval spirituálem Maristické koleje v Belley. Jako takovému na něm ležela především výchova mladých, ale i duchovní péče o učitele koleje. V mnoha pohledech to znamenalo začít zcela od začátku, ať už co se týče duchovního stavu onoho zařízení, tak i jeho nechuť k práci s mládeží. Přesto ale jeho bystrý rozum a především jeho velká dobrota a trpělivost triumfovaly nade všemi těžkostmi. Přibližně pět let (1839 - 1844) působil Eymard s velkým úspěchem v tomto domě. Jeho působení bylo nápadně ovlivněno jeho eucharistickou zbožností. Jak jeho zapalující kázání, tak i jeho dobrota a bystrost ve zpovědnici a v duchovním vedení mu u žáků i učitelů získaly velkou oblibu. Dokázal být všem vším.

 

 

Znovu hlavně sebeposvěcení

 

I zde, uprostřed namáhavé vnější činnosti byl otec Eymard velmi pozorný ke svému sebeposvěcení. Svou měsíční duchovní obnovu začínal po šesti dnech vždy znovu a znovu, protože všechna jeho zaměstnání mu bránily v jejím dokončení. Zatímco obyvatelé domu jej bez rozpaků zvali světcem, byl ve svých vlastních očích od svatosti ještě na hony vzdálen. Jeho poznámky z těchto let svědčí o určitých duchovních napětích, především o velké touze po sjednocení se s Bohem.

Tak můžeme v jeho duchovním deníku pod datem 16. května 1841 číst: "Už dlouho mne Ježíš marně pronásleduje. Jako by mne zasadil do vězení, aby mne nutil se na něj dívata mluvit s ním... Utíkal jsem, ale mýlil jsem se... Teď je konečně konec. Můj Bože, padám ti k nohám. Mojí převládající myšlenku ať je: můj Ježíš v Nejsvětější svátosti."

Přes jeho mnohou činnost tedy v něm jeho eucharistické myšlenky nijak nevybledly, naopak zůstaly základem jeho vnitřního života. Ještě lépe to dokládá následující poznámka: "Co mne zcela uchopuje je stav pokoření a poslušnosti, v němž zůstává Ježíš v Nejsvětější Svátosti: v tom je pro mne cesta k milosti." "Eucharistická milost," jak světec tuto vanutí milosti také nazýval, zde v Belley zjevně trumfovala i nad posledními překážkami. Tak přišel čas ztišení, vnitřní přípravy na jeho eucharistické poslání. Budoucí herold eucharistického Krále a Boha byl odteď zcela ovládnut myšlenkou na Eucharistii, cítil se k ní neustále mocně přitahován.

 

 

 

"Maristou od Nejsvětější Svátosti"

 

Jako už ve svém pobytu u Oblátů v Marseille, tak i v dalších životních úsecích viděl otec Eymard, když později hleděl zpět na svůj život, nezanedbatelné vedení boží Prozřetelnosti ve vztahu k jeho pozdějšímu eucharistickému poslání. Především v jeho Lyonském pobytu: "Potřeboval jsem Lyon, abych začal vykonávat své eucharistické povolání a abych se vydal na cestu k večeřadlu (Coenaculum)." Zatímco jeho životní cesta přes Marseille až po jeho působení u Maristů v Belley (1829 - 1844) může být označena za vzdálenou, vnitřní přípravu na jeho poslání, musí čas jeho působení v Lyonu (1844 - 1851) brán za počátek přípravy bezprostřední a dokonce už i vnější. V onom prvním časovém období, jak jsme viděli, ukazovalo se jeho dominantní přiklánění se k Eucharistii stále více i navenek a pozvolna propůjčilo celému jeho životu ctností, jako i celému jeho působení zcela zvláštní ráz. V Lyonu zrál bezprostředně pro své zvláštní poslání - a to sice skrze jeho eucharistický apoštolát; jeho kněžské působení zde bylo v nejhlubším smyslu slova eucharistickou duchovní péčí.

 

 

Velmi zaměstnaný řeholní představený

 

Otec Eymard musel už v noviciátu pochopit, že jeho touha po výlučně skrytém životě modlitby a usebrání není Boží vůlí s ním. Měl pro Boha pracovat i navenek a sice vydatně a vytrvale. V roce 1844 byl jmenován provinciálem a zastával tento úřad po dva roky, aby se pak, ještě za života zakladatele Maristů, stal generálním asistentem a vizitátorem, tedy pravou rukou generálního představeného. Otec Eymard si dal velkou námahu, svou osobu nechat pokud možno ztratit a žít v tichu kláštera zcela jako řeholník, jako příklad pro své podřízené. Ale následkem jeho laskavosti a počestnosti k němu přicházelo stále víc lidí. Jeho rada, jeho duchovní vedení bylo velmi ceněno. Tak se událo, že se mu nepodařilo žít skrytým životem. Jeho mnohostranná činnost byla napínavá, ano vysilující, přesto jej ale nemohla obrat o jeho vnitřní svobodu a shodu s Boží vůlí.

Jeho hlas pronikal do všech vrstev Lyonského obyvatelstva. Kněží, řeholníci i vybraní laici si k němu chodili pro radu a útěchu. I v kasárnách jej rádi viděli, vojáci se z něj radovali. Že si jej velmi cenili i prostí dělníci ukazuje jedna příhoda z revolučního roku 1848. Otec Eymard se jednou ocitl uprostřed davu vzbouřenců, kteří jej chtěli vrhnout do řeky Rhone. Kdosi z davu jej ale včas poznal: "To je přece otec Eymard!" Najednou davem znělo: "Toho ne, ten dělá příliš mnoho dobrého v našem městě." Vyzdvihli jej a provázeli v triumfálním průvodu do jeho kláštera.

1845 pověřil generální představený svého provinciála reorganizací a vedením třetího řádu Mariina. Toto dílo stálo otce Eymarda mnoho námahy, obětí a nepříjemností. Ale dovedl jej k pěkným květům a rychlému rozšíření. Velký úspěch mu i zde získalo především jeho pochopení, s jakým se ujímal vedení duší.

Jako generální vizitátor musel otec Eymard navštívit všechny domy Společnosti Mariiny, proto ale musel hodně kázat, vést tridua, lidové misie a mnohé exercicie mimo Lyon. I při této rozličné činnosti stále ukazoval svoji připravenost, sebezapření, ducha oběti a onu typickou laskavost. Ke všem ostatním povinnostem musel v roce 1850 zastávat navíc úřad novicmistra. Nestěžoval si ani jediným slůvkem. "Všechno činit v poslušnosti, vše nechat poslušnosti, nepřát si nic mimo poslušnost", tak znělo jeho heslo.

 

Otec od Nejsvětější svátosti

 

Jak se tolika úřady zaměstnaný Marista dostane k eucharistickému apoštolátu? Rozhodujícím způsobem k tomu přispěla jedna hodina milosti, která v duši otce Eymarda zanechala hluboký dojem. Bylo to v neděli oktávu Těla a Krve Páně, 25. května 1845. V jeho poznámkách čteme: "Měl jsem zvláštní štěstí nést Nejsvětější Svátost u svatého Pavla (lyonská fara) a moje duše se přitom cítila velmi dobře. Byla prostoupena vírou a láskou k Ježíši v jeho Nejsvětější Svátosti. Tyto dvě hodiny se mi zdály být jen krátkým okamžikem. Položil jsem Pánu k nohám církev, Francii, katolíky, Společnost (Mariinu) i mne samotného. Kolik povzdechů a slz! Jak mnoho jsem si jen v tu chvíli přál mít ve svém srdci všechna srdce a jak jsem stál o zápal svatého Pavla! Během jeho triumfu jsem Pánu přislíbil následující: od začátku tohoto měsíce cítím zvláštní náklonnost k našemu Pánu, ještě nikdy jsem ji tak silně necítil. Tato náklonnost mne vede při mých kázáních a při vedení duší: chci celý svět dovést k poznání a k lásce našeho Pána; chci kázat jen Ježíše Krista, a to Krista eucharistického. Už jsem to vícekrát dělal, jak ve zpovědích, tak i v mnoha přednáškách a náš Pán mým slovům požehnal. Z celého srdce a z celé své duše jsme našemu Pánu slíbil, věnovat se zcela této činnosti. Je to zcela pevné rozhodnutí. Kéž to od nynějška je předmětem všech mých modliteb a přání... Vyvolil jsem si svatého Pavla za svého ochránce a patrona v tomto novém způsobu apoštolátu a prosil jsem svou dobrou Matku, aby mne zasvětila v ducha svého Syna a aby mne přetvořila v jeho podobu."

Tak byl milostí otec Eymard směrován ke svému budoucímu poslání: měl se stát heroldem božského Krále v Eucharistii. Jeho "nový apoštolát" měl sestávat v tom, pomoci eucharistickému Kristu triumfovat v soukromém i veřejném životě křesťanů. Správně si můžeme myslet, že tomuto svému pevnému rozhodnutí zůstal věrný. Skutečně tento jeho zápal, s nímž ono rozhodnutí uváděl ve skutek, vzbudil pozornost věřících. Dali mu tehdy přezdívku: "Pater od Nejsvětější Svátosti". Tak mocně zapůsobila jeho láska k Nejsvětější Svátosti, jež se zrcadlila v žáruplných kázáních a při vedení duší. I mimo Lyon - při lidových misiích a exerciciích se v řeči neustále vracel k Eucharistii. Později o svém čase v Lyonu napsal: "Když jsem viděl vystaveného Nejsvětějšího, byl jsem jím naprosto uchopen, cosi mne přitahovalo. Prosil jsem milého Boha, aby bylo více oltářů, kde by byl uctíván, adorován a vystaven. Chtěl bych je tehdy mít po celém světě. Nahlížel jsem je přece jako hromosvod proti všem hříchům lidstva, které milého Boha urážely."

 

 

Zřetelné vedení Boží

 

Představení otce Eymarda byli svědky jeho silné náklonnosti k Pánově eucharistické přítomnosti. Proto jej nechali pracovat na rozličných eucharistických dílech, které se v té době ve Francii vynořovaly a při nichž byla Společnost Mariina pověřena duchovním vedením.

Nadále musel otec Eymard jako provinciál a především pak jako vizitátor navázat mnohé kontakty a podniknout mnohé cesty, které byly významné pro jeho budoucnost. Tak poznal v Lyonu díky své práci pro Třetí řád slečnu Margarete Guillot. Byl jejím duchovním vůdcem a ustanovil ji později první představenou Služebnic od Nejsvětější Svátosti.

U příležitosti své první cesty generálního vizitátora do Paříže v roce 1849 se seznámil s dílem noční adorace. Přitom se spřátelil s fregatním kapitánem, hrabětem Raimundem de Cuers, který se později stal jeho prvním spolupracovníkem, jakožto kněz od Nejsvětější Svátosti. De Cuers společně s konvertitou Hermanem Cohenem založil v Paříži noční adorace pro muže, které se pak rozšířily i do Toulon. Dále našel otec Eymard v hlavním městě Paříži i čtyřicetihodinovou pobožnost (stálou adoraci), která v Paříži začala podle římského příkladu zásluhou slečny Mauroy v roce 1843.

Mimoto se seznámil i s dílem Kajících sester. Jejich zakladatelka, Theodeline Dubouché, napsala v těch letech: "Duch svatý mi dal milost modlit se za kněze od Nejsvětější Svátosti. Už dva roky po nich volám z hloubi duše. Všechna svá trápení a oběti jsem přinesla, abych vyprosila milost, aby Pán veškeré výhody, jimiž nás zahrnuje, daroval pouze do rukou těch, kdo jediní jí jsou hodni... Očekávám den, kdy bude vyhlášena sláva Eucharistie; vyvolat tuto oslavu eucharistie, k tomu nejsou ubohé ženy povolány... Toto dílo vyžaduje důstojnost kněžského úřadu."

"Autorka těchto řádků tím v prorocké vizi užívá skutečného jména a charakteru zakladatelského díla otce Eymarda dřív, než on sám o tom měl nejmenší potuchy. Byla to spíše ona, kdo jej přivedl na cestu eucharistického zakládání." (Ch. de Keyser SSS.)

Je jistě pochopitelné, že si otec Eymard tváří v tvář zpustlosti, jaká v Paříži vládla, přál duše velkoměst přivést k bližšímu kontaktu s eucharistickým Spasitelem. Seznámení se s těmito prvními adoračními díly v Paříži bylo pro něj jistě významným pokynem božské Prozřetelnosti. Ke svému politování musel konstatovat, že je náš Pán ve svatostánku dokonce v nejlidnatějších městech zanedbáván, přecházen bez povšimnutí; a to dokonce i od některých kněží, kteří jsou vlastně služebníky Eucharistie.

Ke své velké radosti mohl již krátce po svém návratu přispět k tomu, že v Lyoně začala noční adorace. O několik měsíců později měl příležitost doporučit dílo slečny Dubouché. Už 29.ledna 1851 vysvětil v Lyonu novou kapli Kajících sester, přinesl mešní oběť a vystavil Nejsvětější Svátost. Tím započal první skutečně nepřerušenou adoraci ve Francii.

 

 

 


www.eucharistie.cz | Eymard - index | Eucharistiáni - index | Knihovnička | Povolání


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)