Hodiny milosti u milostné Matky

 

První povolání

 

Všechny tyto zde popsané vnitřní i vnější zážitky musely na srdce a ducha otce Eymarda mít trvalý vliv. On sám nám o tom v několika ústních i písemných sděleních podává zprávu. Protože chceme sledovat vývoj jeho eucharistického ideálu, mají pro nás tato sdělení mimořádný význam.

"Když jsem jednoho dne - 21. ledna 1851 - prodléval ve Fourvière, byl jsem silně uchopen myšlenkou na duchovní opuštěnost, v níž žijí diecézní kněží uprostřed své činnosti. Někteří z nich si přede mnou na tuto opuštěnost už stěžovali. Říkali, že nemají ani tu podporu, které požívají laici zbožných spolků v našem městě. Myslel jsem na nedostatek duchovního vedení pro ono množství zbožných mužů, zvláště ve vztahu k vnitřnímu životu, což má za následek, že je tak málo ryzích ctností a pravé zbožnosti; myslel jsem na tu nepatrnou zbožnost, která je denně směřována k Nejsvětější Svátosti, a myslel jsem na mnohé svatokrádeže, kterých se někteří lidé dopouští vůči Eucharistii jež je hodná adorace.

Zatímco jsem byl uchopen těmito myšlenkami, přišla mi jiná myšlenka: mělo by se pro muže založit totéž, co nyní bylo založeno pro ženy: Sdružení mužů pro kající adoraci, které by tvořilo řeholní společenství... Toto zvláštní sdružení by bylo zvláštním poutem přivtěleno ke Společnosti Mariině; bylo by jejím třetím řádem, přesto ale existujícím nezávisle" (dopis ze 3. února 1851)

Můžeme zde přijmout názor, že se jednalo o zvláštní milost modlitby či nadpřirozené osvícení P. Eymarda. Byl to zároveň první paprsek světla, který na jeho cestu dopadl. Bůh mu chtěl zjevně ukázat, že eucharistické dílo pro muže je ještě důležitější, než jeho ženská podoba, jejíž založení otec Eymard taktéž vedl. Přitom myslel pořád ještě na třetí řád, tedy ještě stále ne na zcela samostatnou řeholní společnost.

Dvanáct dní po této milosti, odpoledne 2. února, šel otec Eymard znovu k noviciátu La Favorite, kde přechodně zastupoval těžce onemocnělého novicmistra. Podle svého starého zvyku vstoupil do mariánské svatyně ve Fourvière. Asi chtěl vyprosit další osvícení pro plán, jenž mu stále tanul na mysl. Co zde zažil, vyprávěl světec krátce před svojí smrtí otci Tesnière: "Zatímco jsem se modlil, byl jsem přemocně uchopen jedinou myšlenkou takovým způsobem, že mne nechala zapomenout na všechny jiné. Byla to myšlenka: Náš Pán v Eucharistii skutečně nemá k oslavě Tajemství jeho lásky žádné řeholní společenství, které by si takovou oslavu kladlo za cíl a věnovalo jí veškerou péči. Je to zapotřebí. Slíbil jsem Marii, že se touto záležitostí budu zabývat... Bylo to ještě velmi neurčité, nepřinesl jsem tehdy ještě v oběť své povolání Maristy."

Jako ohlušený tímto vnitřním světlem setrval otec Eymard ještě dlouho v důvěrně známé mariánské svatyni. O tomto dni později řekl: "Co jen za hodiny jsem zde onoho odpoledne prožil!"

Se vší pravděpodobností byl otec Eymard tohoto pamětného dne obdařen zvláštní milostí, či dokonce "zjevením" Matky Boží. (Dnes se bere jako nejpravděpodobnější vnitřní hlas Panny Marie; pozn. překl.) Maria mu zjevila, můžeme-li to tak říci, jeho budoucí poslání herolda Eucharistie. Mezi myšlenkou z 21.ledna a onou z 2. února jsou znatelné rozdíly.

P. de Keyser SSS. zde plným právem vidí Bohem chtěný postupný vývoj zakladatelské myšlenky:

"21. ledna pojal otec Eymard jen myšlenku založení třetího řádu, do něhož by vstoupili jak kněží, tak i laici; v popředí stála myšlenka pokání. Oproti tomu už 2. února je myšlenka mnohem obecnější. P.Eymard zde myslí na řeholní společnost mužů, která by se věnovala kultu a oslavě Eucharistie a proto by sestávala převážně z kněží. S pomocí tohoto společenství doufal také v podporu posvěcování diecézních kněží.

V obou případech se ale může jednat teprve o dílo Maristické, které by bylo duchovním vztahem spojeno se Společností Mariinou." Tak tomu bude rozumět ještě nějaký čas.

Znovu zde vidíme, jak postupně se právě u otce Eymarda odvíjelo poznání jeho ideálu a jeho úkolu. Jako i mnozí jiní zakladatelé řádů a kongregací, obdržel i on jen po troškách jasnou představu o díle, k jehož založení jej Pán Bůh povolal.

"Obvykle se Prozřetelnosti líbí jim (řeholním zakladatelům) svůj plán odkrývat jen kousek po kousku tím, že osvícení odstupňuje a určité fáze pevně stanoví. Tak se stává, že v průběhu let se první idea nejen rozšíří, ale dokonce změní. Objeví se nové elementy, které zpočátku nebyly pozorovány, zatímco některé staré budou později položeny stranou. Milost působí v duši zakladatele dvojí: přijetí a rozdělení. To musejí mít v oku, chtějí-li určit konečnou myšlenku. Jen tato konečně platná myšlenka má v očích jejich následovníků kromě dějinné hodnoty také praktický význam." (De Keyser, Les Prêtres du T.S.Sacrement, p.12 a 1.) 

 

 

 

Poslední etapa a "položení základního kamene"

 

Znovu vychovatelem mladých

 

Pater od Nejsvětější Svátosti nyní, po odlehčení ve Fourvière, v žádném případě nepřestal být tělem i duší Maristou. Ve všem se nadále nechával vést poslušností. Tak přenechal rozhodnutí představených i svůj veliký, krásný plán a byl tak donucen se jej na tři roky vzdát.

Víme, jak pilně se otec Eymard zabýval eucharistickým apoštolátem už od onoho pamětného procesí o svátku Těla a Krve Páně v roce 1845. Stále znovu k tomu nacházel příležitost. Když pak v červnu 1851 dostal pověření - podobně, jako dříve ve Belley - rozproudit a přivést k novým květům maristickou kolej v La Seyne-sur-Mer (u Toulon), chopil se každé příležitosti, aby podle svých předsevzetí rovnal cestu božskému Králi v Eucharistii.

Tak se v nedalekém Toulonu aktivně zapojoval v díle Nočních adorací. Dokonce se mu podařilo u galejníků zavést "Domácí adorace Ježíše v Eucharistii."

Ze všech stran nucen, musel otec Eymard často kázat v okolních farnostech. Přitom nikdy neopomněl postavit předmět kázání do vztahu s Eucharistií.

 

 

Zblázněn do Nejsvětější Svátosti

 

V koleji v La Seyne obdivovali cílevědomou práci ředitele na duchovní formaci žáků i učitelů. Ukázalo se to zde ještě zřejměji, než tehdy v Belley, že zkrátka nepěstuje pouze vnější formy zbožnosti a především žádnou zbožnost pocitů. Jeho veliká dobrota a pevné zásady mu získaly velikou oblíbenost u všech v domě. Brzy to dotáhl k tomu, že chovanci často přistupovali k přijímání, denně navštěvovali Nejsvětější Svátost a starší školáci se pilně účastnili i svatých hodinek.

Když kdosi cizí obdivoval rychlý rozkvět a dobrého ducha koleje, odpověděl jeden z učitelů: "Není to žádný zázrak. Šéf vede svou kolej k nohám Nejsvětější Svátosti!" Toto objasnění se hodilo dokonale. Otec Eymard nejen často klekával před svatostánkem, ale bez vědomí ostatních si nechal vyvrtat do stěny v pokoji kukátko, jímž viděl bezprostředně na oltář sousedící kaple.

Někteří říkali: "Je zde cítit, že dům vede světec: proto to taky jde tak dobře!" Ředitel sám byl ale na hony vzdálen od pokusů připisovat rozkvět koleje svým zásluhám. Vše připisoval zvláštní ochraně Panny Marie a pilné modlitbě všech obyvatel domu. Při všech úspěších v koleji i venku, pří vší té vážnosti a úctě, které požíval, zůstával vždy pokorným řeholníkem, kterému chvály ani výčitky lidí nemohly nijak ublížit.

Když se starý domovník, který věděl o mnoha tajemstvích otce Eymarda, později dozvěděl, že jeho bývalý šéf zakládá novou řeholní společnost, vůbec jej to nepřekvapilo. "Co jiného by taky měl dělat?", myslel, "vždyť on je do Nejsvětější Svátosti skutečně blázen!" Tento muž našel to pravé slovo. Jeho výrok nám připomíná slova svatého Pavla, který ukřižovanou lásku Krista k nám také nazývá bláznovstvím.

A stejně jako Spasitel zašel nejdál, kam jen mohl, k obětování sebe sama, tak se ani otec Eymard nevyhýbal ani nejtěžším obětem.

 

 

Bůh volá k oběti celopalu

 

Otcem od Nejsvětější Svátosti se otec Eymard mohl v pravém smyslu slova stát teprve tehdy, když bylo přetrženo pouto pojící ho se Společností Mariinou. Ráno 18. dubna 1853 mu dal Pán jasně na srozuměnou, že tato nanejvýš těžká oběť bude nutná. Musíme zde znovu čerpat z dopisů a jiných písemností otce Eymarda:

"Pří díkůčinění po mši svaté jsem byl najednou zcela uchopen duchem veliké vděčnosti a lásky k Ježíši a řekl jsem mu: ‚Mohl bych pro Tebe udělat ještě něco většího?' A najednou mi přišla líbezná, upokojující, ale silná myšlenka a udělala mně šťastným: mám se zasvětit službě Nejsvětější Svátosti, vyprosit si k tomu povolení a hledat prostředky k zřízení a vybudování velkého díla ustavičné adorace; mám pracovat na založení řeholního řádu od Nejsvětější Svátosti... Pak ke mně byl náš Pán tak milý, že to nikdy nebudu moci zapomenout. Už to nebylo jako u Naší milé Paní z Fourvière myšlenka na dílo pouze pro muže, ale pro celou Zemi. Ptal jsem se našeho Pána, co mohu dělat pro jeho čest a slávu a abych se mu mohl líbit. A On mi daroval tak silnou představu, že jsem se jí musel dále zabývat; jeho vůle mi byla odhalena takovým způsobem, že už nebylo možné se v té věci mýlit. Řekl jsem tedy našemu Pánu: Jak se to má stát? Dal mi myšlenku pracovat na založení díla věčné adorace pro všechny. Zahlédl jsem před sebou Kalvárii a řekl jsem mu: Rád to Pane udělám, ale chci především zůstat Maristou; chci být tím, kým jsem. Nemůžeš po mně přece chtít víc. - A kdybych to přesto chtěl, uděláš to? - Ó, můj Bože! Co mi to říkáš? - Ano, odpověděl Mistr, když budu chtít celou oběť, která vše zpřetrhá, co budeš dělat potom? - Chceš to, Pane? - Ano, chci to. Dobrá, staň se tedy! Jsem připraven ke všemu... Slíbil jsem Bohu, že mne už nic nezadrží, i kdybych musel jíst kamení a zemřít v nemocnici. K tomu všemu jsem prosil Boha (možná to z mé strany bylo neuvážené?), abych mohl na tomto díle pracovat bez jakékoli lidské útěchy. Síla, která mi tenkrát byla dána, mne ve všech mých zkouškách udržela ve věrnosti."

Skutečně - od tohoto okamžiku byl již celý život otce Eymarda trvajícím martyriem (mučednictvím). S konečnou platností se oddělil od svého "Nazareta" a rozhodnut se vydal přímou cestou k "Večeřadlu".

O onom pamětném dni, kdy pochopil nutnost založení, později světec řekl, že tehdy "byl položen základní kámen Společnosti od Nejsvětější Svátosti."

 

 

 

První, nejvýznamnější spolupracovník

 

Než pojednáme o vlastním založení Kongregace Nejsvětější Svátosti, musíme vzpomenout na muže, jehož otec Eymard už v Paříži poznal jako velkého ctitele svaté Eucharistie: Raymond hrabě de Cuers. Tento muž nadšeně přijal plán otce Eymarda a potom co byl vysvěcen na kněze se stal prvním spolupracovníkem na díle eucharistického zakládání.

Pocházejíc ze zchudlé šlechtické rodiny, zvolil si hrabě de Cuers životní dráhu námořního důstojníka. Stal se fregatním kapitánem. Při svém dobrodružném životě se bohužel rychle stal nábožensky lhostejným, aniž by přitom ale někdy byl zlý či bezbožný. Smrt rodičů a jeho osobní neštěstí jej nakonec pohnulo k obrácení se z nebezpečné cesty, kterou nastoupil. Ale teprve utěšující smrt jeho milované sestry přinesla plný triumf milosti.

Od té chvíle se radikálně rozhodl pro intenzivní duchovní život. Ihned se také ukázaly dva znaky, které pak vyznačovaly jeho zbožnost: velká láska k umrtvování a skutkům pokání, jakož i vnitřní láska a oslava Nejsvětější Svátosti oltářní. V obou těchto věcech měl mimochodem sklon k přehánění: jeho umrtvování nebylo vždy v rámci rozumných pravidel a jeho láska k Eucharistii někdy překračovala hranice přikázané úcty.

Cítil v sobě růst ‚vábení' Nejsvětější Svátosti, až jí byl brzy jeho život zcela ovládnut. Nejprve v Paříži a pak v Toulonu založil pro muže - jak už víme - dílo noční adorace. Jeho přítel a spolupracovník, konvertita Hermann Cohen bydlel společně s ním u otců Maristů. Když byli oba někdy v čerstvém zápalu v dobrém příliš horliví, nikdy jim to nebylo k ostudě. Když například šli spolu k adoraci Nejsvětější Svátosti a potom na zpáteční cestě nedbali ani na šrámy a rýhy, které si při adoraci vyklečeli, ani na potlačovaný smích kolemjdoucích; nebo když potom de Cuers zakázal na oltáři před Nejsvětější Svátostí rozžínat či zhasínat svíčky: to se muselo dít v sakristii. Takové a podobné "originality" se nachází v životě mnoha světců.

Náš bývalý oficír měl zcela mimořádný organizační talent, který si vypěstoval ve svém dřívějším povolání. Tato schopnost se mu velmi hodila už při zakládání adoračního díla pro muže a obzvlášť pak jako spolupracovníku otce Eymarda.

Často se stává, že mužové zcela odlišných charakterů se cítili spojeni společným cílem a že pro jeho dosažení společnou prací vykonali skutečně mnoho. Názorové rozdíly v nepodstatných, nebo i v méně důležitých věcech byly občas i mezi svatými; například Pavel a Barnabáš, kteří do té chvíle byli přáteli, se rozdělili po při o jejich misijní práci. Kdo by proto jednomu z nich chtěl dělat vážné výčitky? Pavlovo pravidlo, aby Kristus byl hlásán všemi prostředky, bylo jistě i pravidlem Barnabášovým.

Podobné to bylo v našem případě. Jakkoli byly rozdílné charaktery a temperamenty otce Eymarda a kapitána de Cuers, měli přece jen jeden velký společný cíl: oslavu božského Krále v Eucharistii, a v lásce k eucharistickému Kristu se cítili duchovně spojeni.A tak se to líbilo i Bohu, který je ke společné práci heroldů povolal.

Jakmile se fregatní kapitán dozvěděl o zakladatelském úmyslu otce Eymarda, pospíšil si, aby jej navštívil v La Seyne, aby se společně s ním o zakládání díla poradil. Od této chvíle mezi ním a otcem Eymardem začal ušlechtilý zápas, přičemž někdy bohužel hrubozrnný charakter a neuvážené oficírovo jednání připravilo jemnému světcovu srdci těžké okamžiky. Se svatou prudkostí se de Cuers řítil k vytouženému cíli. Vše se mu zdálo jít příliš pomalu. Rozvážný postup řeholníka nebyl podle jeho gusta. "Náš pater Marista příliš váhá vydat se na cestu; musím jej pohánět", říkával kapitán. Otec Eymard odpovídal: "Náš voják chce běžet moc rychle, musím jej brzdit."

Jakkoli si otec Eymard u svého spolupracovníka cenil apoštolské, vojenské jednoduchosti, lásky k chudobě a jeho otevřeného a rozhodného charakteru, nemohl na druhé straně souhlasit, když oficír překotným a nerozumným jednáním, zbožným přeháněním a podivínskostí stavěl v otázku další vývoj eucharistického zakládání.

De Cuers sám ostatně nikdy nechtěl svému přívrženci - později představenému - ani v nejmenším komplikovat život a nebo sám sebe vyzdvihnout na světlo. I když věřil, že do zakládání také má co mluvit, a ačkoli několikrát nerozumně a nešikovně jednal, stál mu před očima stále onen veliký cíl: bouřlivě milovaný Kristus - jím vždy nazývaný "Mistr" - o jehož oslavu upřímně, ze srdce a ze všech sil usiloval. O tom byl otec Eymard přesvědčen.

 

 

"Jdu na kříž!"

 

Otec Eymard byl svojí milovanou nebeskou Matkou v jí zasvěcené řeholní společnosti vychován a povolán, aby se stal heroldem jejího Syna v Nejsvětější Svátosti. Bůh teď vyžadoval jeho vystoupení ze Společnosti Mariiny, aby mohl založit novou řeholní rodinu Eucharistiánů. Tak měl být i v tomto smyslu veden "skrze Marii k Ježíši".

Otec Eymard musel nyní jít trnitou cestou muže, jenž v očích mnoha známých a blízkých lidí platil za vrtkavého a toužícího po novotách. Opuštění Kongregace Maristů nemohlo jít hladce, zvlášť, když právě tento pater tam byl tolik potřeba a když se všude těšil takové oblibě. - Představení souhlasili se založením eucharistického díla, ale ne mimo vlastní společnost.

Prostřednictvím spřáteleného generálního ministra dominikánů, P. Jandela, byl otec Eymard v červnu 1854 poprvé povzbuzen Svatým Otcem, Piem IX. (Blahoslaven v září roku 2000, pozn. překl.). Papež řekl: "Toto dílo je dobré; pokud se uskuteční, chci jej z celého srdce požehnat." Otec Eymard proto vypracoval návrh konstitucí své budoucí řeholní družiny a nechal jej posoudit jedním, v těchto věcech zkušeným, přítelem - vysoko stojícím řeholníkem. Tento návrh konstitucí položil na oltář Panny Marie, své Paní, a sice tam, kde ji poprvé poznal a naučil se ji milovat: v Laus.

V srpnu 1855 donesl jeho starý přítel P. Touche rukopis do Říma; současně s prosbou psanou Eymardem papeži. Nejdůležitější část prosebného listu již uvádí všechny nejdůležitější elementy nové Kongregace a zní:

"Svatý Otče! Tváří v tvář lásce Ježíše Krista v jeho Svátosti hodné adorace, opuštěnosti, v níž jej nechává nedostatečná zbožnost věřících, lhostejnosti mnoha křesťanů, stále narůstající bezbožnosti lidí tohoto světa; tváří v tvář velkým potřebám církve, před tváří mnoha modloslužebníků a heretiků žijících daleko od víry v Ježíše Krista, mi přišla jemná a zároveň silná myšlenka: Proč by nemělo i největší Tajemství mít vlastní řeholní společnost, jako mají ostatní tajemství? Proč by neměli existovat muži, kteří by měli poslání stálé modlitby u nohou Ježíše Krista v jeho božské Svátosti? Proč by Král králů neměl také mít svoji čestnou stráž, která by ve dne v noci bděla před jeho svatostánkem, ve stálém klanění, dících a pokání?

Poslání těchto adorujících řeholníků by nepochybně muselo mít vše přemáhající vliv na Srdce Boha milosrdenství; a lidé dobré vůle, jimž by skrze milost Ježíše Krista bylo darováno toto vyhraněné povolání, byli by zároveň nutně uprostřed tolika milostí skutečně niternými muži, muži modlitby, cti, která v našem století narůstající aktivity a racionalismu až na výjimky vymizela i z řad samotného kléru.

Společnost od Nejsvětější Svátosti by se přitom neomezovala jen na toto poslání modlitby a meditace; věnovala by se spáse duší i apoštolsky za užití všech prostředků, které jen rozumný, osvícený zápal duše a božská láska Ježíše Krista mohou poskytnout; pracovala by na tom, aby u nohou Ježíše v Eucharistii shromáždila co možná nejvíc adorátorů, skrze budování adoračních sdružení ve světě."

Než pojednáme o odpovědi papeže, musíme se vrátit ještě kapánek nazpět.

 

 

Dobré vyhlídky

 

Marista P. Viennot byl nejvíce připraven být svému spolubratru otci Eymardovi nápomocen. Díky svým mnoha kontaktům dokázal najít dům pro plánované založení a dokonce obstarat potřebnou sumu pro jeho zakoupení. Generální představený sice myšlenku přijal jako dobrou, rozhodnutí ale odsunul. P. Eymard nenaléhal, pouze trpělivě vyčkával. Mezitím se jeho přítel de Cuers připravil na kněžské svěcení, před čímž se ale musel zbavit svých vojenských závazků.

Otec Eymard připravoval den založení především modlitbou a žádal i své přátele a známé, aby se modlili spolu s ním. Psal tehdy otci Maristovi P. Championovi, který se později také stal Eucharistiánem, a dokonce třetím generálním představeným Eucharistiánů (po hraběti de Cuers; pozn. překl.) Napsal mu: "Moje tajemství? Ještě to neřeknu. Modlím se a prosím o modlitby. Možná chce Bůh jen touhu po tom. Moc rád bych zažil uskutečnění, pokud to i On bude chtít. Vidím, že jsem slabý a nuzný a proto bych se nikdy neodvážil na to myslet, kdybych nevěděl, že Bůh si rád vybírá slabé a bezbranné, aby nechal zazářit svoji milost a dobrotu." Tyto řádky nám znovu jasně ukazují pokorné smýšlení otce Eymarda. Rozhodující pro něj byla jen vůle Boha a představených.

Ovšem věřil i přes zamítavou odpověď generálního představeného, že nemůže zůstat zcela nečinný. Provinciál kapucínů, P. Alphons, jej ale zrazoval od toho, aby se znovu pokusil žádat o povolení. Proto otec Eymard u otce Colina podal námitku teprve o rok později. Ten byl ale už připraven složit svůj úřad generálního představeného. Jeho nástupcem se stal otec Favre. U příležitosti generální kapituly oba generálové vyslovili svůj souhlas plánovanému dílu. I když se nenechali získat pro jeho okamžité uskutečnění, mohl přesto otec Eymard podpořen jejich uznáním rovnat cesty eucharistickému založení.

Už roku 1854, jak jsme se již zmínili, vyslovil Pius IX. své sympatie plánovanému podniku. Objevila se šance, že otec Eymard bude v průběhu roku uvolněn ze svého úřadu představeného koleje v La Seyne. Mimoto se už přihlásilo dvanáct uchazečů pro novou společnost. Do budoucna to byly dobré vyhlídky.

Najednou ale vyvstaly mnohé bouře, které hrozily nadějně klíčící dílo zahubit.

 

 

Těžké zkoušky

 

Svatý farář arský, který otce Eymarda osobně znal, hluboce si jej vážil a niterně se účastnil jeho zakladatelského plánu, kázal jednou v prorocké vizi o zakladatelově díle: "Bude mnoho trpět, dokonce ze strany svých nejbližších přátel; nesmí si ale nechat vzít odvahu: to je znamení, že dobrý Bůh jeho dílo skutečně chce; dosáhne toho, ať už to stojí cokoli." A světec měl pravdu...

Když otec Eymard v květnu 1855 prosil svého generála otce Favreho na základě příprav zakládání, které již dalece postoupily, o svolení věnovat se výhradně zakládání, obdržel zamítavou odpověď. I ze strany spolubratří vyvstal rozhodný odpor. Představený a spolubratří se totiž na základě mohutné činnosti komandanta de Cuerse domnívali, že plánované založení vychází od něho. Přitom chtěli Maristé sami převzít patronát nad takovým eucharistickým sdružením mužů, které tak mělo stát po boku třetího řádu Kajících sester. Proto otec Favre píše otci Eymardovi: "Jste především Marista. Proč se tedy chcete zabývat raději dílem, které není nic jiného než plán, a to ne váš, než tím, ke kterému jste skrze své úplné a neodvolatelné zasvěcení zavázán?"

V červnu pak otec Favre sdělil jménem generální rady, že Společnost Mariina nemá v úmyslu přivlastnit si jakýmkoli způsobem eucharistické dílo proklamované otcem Eymardem a proto mu také nebude dovoleno ani na omezený čas pracovat na tomto založení mimo Společnost Mariinu.

Představení samozřejmě nemohli tušit o onom pověření od Boha. Otec Eymard uposlechl. Plán ale nemohl ve svědomí vzdát, byl přece přesvědčen o božském poslání. V této situaci přišel otec Touche a předal návrh řehole, jak už bylo řečeno, společně s písemnou žádostí otce Eymarda Svatému otci. Bl. Pius IX. mu během audience 27.srpna 1855 řekl následující: "Dílo pochází od Boha. O tom jsem přesvědčen. Církev jej potřebuje. Ať jsou užity všechny prostředky k rozšíření eucharistické zbožnosti..." Řeholní představený může společně s místním biskupem učinit vše nutné, aby otec Eymard dostal potřebnou volnost.

Papež dal tuto odpověď pouze ústně. Provedení přenechal na generálním představeném, ale otec Touche nedostal žádné pověření mu toto papežovo přání sdělit. Proto otec Favre svůj postoj nezměnil. Když potom otec Eymard nechtěl přistoupit na splynutí svého plánovaného díla s tím, které plánovali Maristé, bylo mu zakázáno udržovat jakýkoli styk s těmi, které už pro svoje dílo získal.

Otec Eymard dokonale uposlechl. Vyprosil si ale od Svatého Stolce oficiální odpověď a požádal, aby nebyla zaslána jemu, ale otci Favremu, "aby jemu příslušela čest této příležitosti." Přitom byl rozhodnut držet se i ústního papežova rozhodnutí, které by v té věci sdělil generálnímu představenému, který v únoru do Říma pojede.

Při audienci u Svatého otce ale otec Favre na tuto věc dokonale zapomněl, ačkoli se v předpokoji o tom s jedním prelátem hodinu bavil. Když se potom znovu setkal s otcem Eymardem, byl přirozeně velmi rozpačitý. "V Římě", začal bez okolků, "nejsou toho názoru, že bych vám měl povolit o co jste prosil." Přitom pod slovem "Řím" myslel duchovní, se kterými se o tom bavil a kteří se skutečně vyjádřili zamítavě. Ve svém zděšení otec Eymard nejprve nežádal další objasnění. Spokojil se s odpovědí: "Potom tedy dobře, otče, ať už o tom nepadne ani slovo! Co se mnou máte v plánu nyní vy?" "Přeložím vás znovu do Lyonu do vedení třetího řádu."A začali mluvit o jiných věcech.

Když se během hovoru otec Favre znovu dostal ke své cestě do Říma, přerušil jej otec Eymard slovy "Otče, vyprávějte mi přece jen alespoň trochu, jak to proběhlo!" Překvapen pojednal tedy otec Favre o své návštěvě a o mínění toho a onoho duchovního. "Ale otče, mne zajímají slova papeže? Co říkal?" ... "Dobrá tedy, milý otče, musím se vám přiznat: Když jsem se ocitl v přítomnosti Svatého otce, byl jsem natolik pohnut, že jsem na vaši záležitost dokonale zapomněl. Bůh to zjevně připustil..." S ulehčením zvolal otec Eymard: "Ó otče, pak- , pak se nic nestalo! Pro mne Řím' je papež!"

Rozhovor tak pro oba začal být poněkud trapný. Tak generální představený náhle vynesl svůj ‚rozsudek': "Toto otázku tedy musíme rozhodnout. Buď se nebudete onou věcí nadále zabývat, nebo vystoupíte ze Společnosti. Pokud ale chcete vystoupit, nesejmu z vás vaše sliby. Nemusím. V Římě mi říkali, že papež tuto záležitost přenechal na mně a že oni na mém místě by vám volnost nedali."

 

"Musím svou loďku spálit"

 

Tato hodina byla pro otce Eymarda bez jakýchkoli pochybností jednou z nejtrýznivějších. Upřímně a niterně miloval Společnost Mariinu. Už její zakladatel P. Colin jej ohledně třetího řádu zneuznal - samozřejmě s nejlepším úmyslem a jen omylem - a postavil jeho poslušnost před nejtěžší zkoušku. Otec Eymard uposlechl téměř slepě, přičemž ale musela v jeho duši vyvstat veliká bolest. Přitom všechny tyto nešetrnosti nijak nemohly porušit jeho lásku ke Společnosti Mariině, takže mohl jednomu spolubratru jednou vyznat: "V prvním roce své profese jsem na Společnosti Mariině doslova visel pro jejího úctyhodného zakladatele, tohoto nejjemnějšího otce, tohoto Bohem povolaného muže; dnes na ní nevisím kvůli žádnému z lidí, visím na ní jen pro Jeho vůli, pro Boží vůli..."

Nyní Bůh dopustil, aby jeho neobvyklé povolání bylo nepochopené. Výstup ze Společnosti Mariiny- ať už to bylo jakkoli bolestné pro obě strany - byl nevyhnutelný. Nyní nadešla hodina celopalu.

Když generálního představeného nebylo možno získat pro kompromis - pro dočasné svolení, řekl otec Eymard: "Dobrá otče, vidím že Bůh po mne chce oběť celopalu. Přiznávám, že jsem chtěl se Společností Mariinou zůstat spojen. Nejprve z velké náklonnosti k ní, pak ale i ze selského rozumu, aby mi zde zůstalo útočiště. Bůh nyní chce, abych spálil tuto loďku, kterou jsem si chtěl zachovat. Přenechám se zcela jeho milosti; stalo se, jsem rozhodnut." - "Chcete tedy ze Společnosti vystoupit?" - "Ano, otče." - "A vaše sliby?" - "Zapřísahám vás, sejměte ze mne sliby, aby mezi námi mohl trvat alespoň přátelský vztah." - "To nemohu." - "Dobrá tedy, vyhledám svého biskupa... - vím, že biskupové mohou sejmout sliby skládané v naší společnosti; řekli mi to tak v Římě a otec Colin mi to potvrdil."

Otec Favre zkusil poslední: vykreslil otci Eymardovi před očima mrzutou situaci do níž by mohl upadnout, když se věc nepodaří. Na to odpověděl otec Eymard: "Otče, pokud je to vůle Boží, moc na tom nezáleží. Vím - jdu vstříc kříži a utrpení. Ale co znamená ztratit deset let života když vím, že se uskuteční Boží dílo? Je přece potřeba někoho, kdo slouží celému stromu za hnojivo; jsem tím dostatečně poctěn, že Bůh si vyvolil mne."

Kdo by takovému šlechetnému postoji ještě nadále mohl odporovat? Otec Favre byl přemožen a odvětil: "Když jste tedy rozhodnut, nechci vás nechat ve štychu a potížích. Chci z vás sejmout vaše sliby a tímto vás z nich také uvolňuji. Dám vám to ještě písemně." - "Děkuji vám", víc ze sebe otec Eymard nedostal. Nemohl skrýt své pohnutí a nechal slzám volný průchod.

"Nikdo neví", psal později, "co mne to stálo, abych učinil tento krok a abych řekl Kristu: Zde jsem; opustil jsem svoji tělesnou rodinu, chci tedy nyní opustit i tu duchovní, abych Tobě ve Tvé svátostné podobě - Hostii, obětním to Beránku - mohl sloužit."

 

 

 

V zápase o poslední jistotu

 

Budiž znovu zdůrazněno: když otec Eymard opouštěl Společnost Mariinu, aby založil novou řeholní společnost, nebylo to naprosto žádným znakem nestálosti a touhy po novotách, zjevně následoval jasné boží volání, a sice pod největšími osobními obětmi. Následující to ještě lépe doloží.

Stopy milostného božího vedení jsou v životě Juliána Eymarda zřetelně vyhraněny. Když jej Bůh povolal ze herolda eucharistického Krista, byly k tomu ze strany povolaného všechny předpoklady: jeho vášnivá láska k Nejsvětější svátosti, jeho hluboká pokora a bezpodmínečná poslušnost jak ve vztahu ke hlasu milosti, stejně jako vůči představeným. I v tom posledním zůstával nezištný, nesobecký a odevzdaný do vůle Boha.

 

Ještě jedna zkouška úmyslů

 

Otec Eymard měl nyní potřebnou svobodu, aby mohl bezprostředně založit své eucharistické dílo. Přece ale dřív, než mohl obdržet písemně úřední potvrzení o sejmutí slibů, byl členy generální rady zahrnut prosbami i výhrůžkami. Nebylo možné dobře pochopit, že společnost měla ztratit jednoho tak oblíbeného, ctnostného, pilného řeholníka. Apelovali na jeho bratrskou lásku, předhazovali mu nerozvážnost a unáhlenost. To jej přimělo poprosit generálního představeného o svolení vykonat před definitivním výstupem ještě desetidenní duchovní cvičení. Chtěl přitom svou záležitost předložit rozhodnutí nějakého přísného kněze, který by ale na celé věci nebyl ani v nejmenším účasten. Především "nezávislá" měla být tato duchovní cvičení, proto také "mimo Společnost Mariinu."Chtěl se podřídit nějakému cizímu, nestrannému knězi, skrze něhož chtěl ještě jednou zahlédnout vůli Boží. Otec Favre mu to dovolil rád. Jak by také ne! Mohl znovu mít naději, že si tohoto otce přece jen udrží.

Tak se otec Eymard 30. dubna 1856, v kapse pouze 200 Franků na cestu a nejnutnější výlohy, vydal do Paříže, protože tam mohl snadněji najít vhodného "přísného kněze". Po jeho příjezdu do hlavního města, kde najal ubohoučký pokojík, napsal tamnímu provinciálovi Maristů mimo jiné: "Chci se modlit... a nechat všechny své dřívější myšlenky stranou..., všechno, co by onu myšlenku (na zakládání) mohlo nějak upřednostnit."

Byl však stále ještě přesvědčen, že jeho plán vychází z Božího vnuknutí, vždyť dokonce i papež Pius IX vyjádřil na věc stejný pohled, jak jsme již viděli. Následkem výčitek ze strany Maristů a sice i od takových, kterých si pro jejich věk a moudrost velmi vážil, začal se obávat, že vše by přece jen mohlo vyvstat z lidské "slabosti a jako zrcadlení sebelásky."

V Paříži zrovna pobýval na návštěvě Msgre. de la Bouillerie, biskup z Carcassonne, dřívější generální vikář pařížský. Tento prelát otce Eymarda znal a hluboce si jej vážil. Když byl dotázán po vhodném nestranném duchovním vůdci, doporučil Msgr. Siboura, jenž byl bratrancem a pomocným biskupem pařížského arcibiskupa. Otec Eymard tohoto světícího biskupa neznal. Prostě mu sdělil vše, co mu v Lyonu předhazovali jako protidůvody. Msgre. de la Bouillerie ale zmiňovaného biskupského rádce nepožádal pouze o jeho soud o otci Eymardovi: zda se má dále zabývat zakládáním a využít dispensi od svých slibů; ale zároveň požádal o formální aprobaci plánovaného díla ze strany arcibiskupa.

O aprobaci proběhla nejprve porada. Chtěli tuto otázku projednat zároveň s otázkou dispensu od slibů. Když se to otec Eymard dozvěděl, tlačil na to, aby obě otázky byly projednány nezávisle na sobě.

Biskupský poradce, Msgr. Sibour, byl ve svých rozhovorech s paterem Eymardem poměrně chladný. Jeho závěry nebyly v žádném případě povzbuzující. Před třetí návštěvou u svého "soudce", jehož rozhodnutí se chtěl slepě podřídit, při níž mělo padnout konečné rozhodnutí, sbalil otec Eymard již svůj kufr, aby jej po předpokládané záporné odpovědi okamžitě odeslal do domu Společnosti Mariiny, který by jen generální představený určil. Ten samotný dokonce přijel do Paříže, aby otce Eymarda v jeho nuzném podnájmu navštívil. Otec Favre nyní nezaujatě rozhodl o celé záležitosti. Svůj rozhovor s otcem Eymardem zakončil slovy: "Jakkoli to dopadne, budeme rozhodnutí "soudce" nahlížet jako Boží vůli."

 

Neočekávané řešení

 

13. května se vydal otec Eymard, společně s Abbém de Cuersem, který již dva měsíce v Paříži bydlel, k arcibiskupské residenci. Byl připravený na to, že z úst světícího biskupa bude muset vyslechnout jasné "NE". "Pokud to uslyším," řekl de Cuersovi, "zavřu svůj kufr a odjíždím." Bývalý oficír odpověděl: "Já také. V tom případě bych šel a strávil zbytek života v Římě."

Přece jen to ale mělo dopadnout jinak.

V rezidenci oba kněží nečekaně potkali nejprve arcibiskupa samotného. Když se doslechl o účelu jejich příchodu, vzpomněl si na zprávu svého světícího biskupa. "Ne," řekl, "to je zcela kontemplativní. Nejsem pro takové věci... ne, ne!" - "Ale Vaše excelence se mýlí... chceme se zabývat i činností, jako třeba přípravou dospělých k prvnímu svatému přijímání.." Nyní se tvář arcibiskupa náhle rozjasnila. Téměř vykřikl: "To je ale právě dílo, které mi tu chybí! Dílo, které si ze srdce přeji!" Vzal oba kolem ramen: "Pojďte, musíme tuto věc prohovořit s radou." O několik okamžiků později se otec Eymard se svým průvodcem střetli se světícím biskupem Sibourem a otcem Carriere, rektorem od svatého Sulpice. Otec Arcibiskup před nimi nadšenými slovy chválil plánované dílo. Pak se radostně přijal i světící biskup, spatřoval v tomto díle korunu všech adoračních spolků Paříže. Nakonec s názory obou biskupů vyjádřil souhlas i otec Carriere. Pak vyjádřil otec arcibiskup své dobrozdání: otec Eymard a jeho průvodce jsou od tohoto dne jeho syny a na rozloučenou jim dal své požehnání.

"Dílo začalo. To je ona boží hodina", napsal otec Eymard o této hodině rozhodnutí. "První dva členové Společnosti od Nejsvětější svátosti opustili arcibiskupskou residenci plni úžasu, údivu a vděčnosti. Vstoupili do kostela svatého Sulpice, odlehčili svým srdcím u nohou Nejsvětější svátosti a blahoslavené Panny a zasvětili se zcela službě Ježíši ve svaté Hostii skrze Marii, královnu večeřadla."

Osobní otázka zproštění od slibů byla následujícího večera projednána třemi biskupy: otcem arcibiskupem, světícím biskupem a otcem biskupem de la Bouillerie, který stále ještě pobýval v Paříži. Jejich jednohlasný soud zněl: vykročit na právě započatou cestu.

Otec Eymard bezodkladně seznámil s tímto rozhodnutím generálního představeného otce Favreho. Otec Favre na tento dopis přátelsky odpověděl.

Oběť byla přinesena. Otec Eymard se odloučil od řeholní rodiny Mariiny, aby se stal otcem nové řeholní rodiny a aby se všemi silami věnoval rozšíření Kristova království jako herold eucharistického Boha a krále.

 

 

 

Vyzvednutí Krále na trůn

 

Po všem, co jsme se dosud dozvěděli, už víme, že máme brát vážně, když otec Eymard píše: "Když jsem se daroval eucharistickému dílu, musel jsem se všeho vzdát a vše přinést v oběť a nemohl jsem skládat svou důvěru v nic a nikoho jiného, než v samotného Boha; v něm bylo moje jediné dobro." Otec Eymard byl pokorný. Sám sebe považoval jen za nástroj v Božích rukou, jako "podnožku pro výstav Nejsvětějšího". Svou důvěru tedy neskládal ve vlastní sílu, ale pouze v Pána, který jej povolal. Tato důvěra byla tak silná, že jej uschopnila k heroickým obětem.

 

"Betlém"

 

Onen nejubožejší byt, v němž otec Eymard v Paříži během svým duchovních cvičení pobýval, se stal kolébkou nové řeholní Společnosti od Nejsvětější svátosti. Byla to Villa Chateaubriand v Rue d´Enfer. Arcibiskup mu tento dům odkázal; protože řeholní společnost. která jej dosud obývala, byla právě ve dnech jeho přítomnosti rozpuštěna.

Zkoušky a těžkosti při zakládání tohoto "večeřadla" skutečně nebyly nepatrné. Zakladatel se svým prvním druhem museli okusit bídu v její celé tvrdosti. Napsal: "Začali jsme jako na poušti s jediným párem prostěradel, jednou židlí a jednou lžící, ani ty nebyly dvě..."

S humorem popisoval strádání zacházející za hranice dobrodružství a poznamenal: "Jsme jako lidé, kteří přežili ztroskotání lodi." Tak skutečně oddělení se od Společnosti Mariiny působilo jako "spálení záchranné lodičky". Jeden po druhém se ale vynořovali dobrodinci, velcí i malí, a přicházeli se svými dary a podporou. Díky tomu mohla být zvětšena kaple a zachován její důstojný vzhled.

Nechybělo ale pouze na penězích, ale i na spolupracovnících. Z těch, kteří z počátku nadšeně souhlasili, nezůstal věrným žádný kromě Abbého de Cuers, onoho dřívějšího kapitána. Při veškeré živé víře v eucharistickou přítomnost a pro hořící touhu zřídit Pánu dvůr pilných služebníků, musel připravit nedostatek heroismu všech těch, kteří následkem totálního nedostatku pozemských prostředků znovu odešli, otci Eymardovi hořké zklamání. Ale při veškerých vnějších i niterných těžkostech se dokonce téměř radoval, že jeho lidská přirozenost tím vším byla křižována a tak se mohla o to mocněji zjevovat moc Boží. Navzdory všemu očekával "s pokojem a důvěrou Boží okamžik".

Konečně, po dvou měsících samoty, přišel vytoužený přírůstek: dva kněží se hlásili o přijetí do nové Společnosti. Tak mohlo být již brzy přistoupeno ke slavnostnímu výstavu Nejsvětější svátosti.

 

 

Čepička a šňupací tabák

 

Každý kdo ví, jak silnými se mohou stát určité životní návyky, které pokládáme za užitečné pro udržení zdraví, bude snadno rozumět, že musí být těžkou obětí, se takových zvyklostí vzdát. Aby se připravil na den slavnostního Výstavu, rozhodl se otec Eymard ke dvěma takovým obětem.

Od doby, kdy si zhruba ve dvaceti letech vysloužil zánět pohrudnice, nosil stále - zvláště když často trpěl silnými bolestmi hlavy - sametovou čepičku, kterou odkládal jen ke slavení mše svaté. Skrze své nové povolání adorátora se cítil být donucen, vzdát se této "Calotte" během svého pobytu v chóru před vystavenou Nejsvětější svátostí. Aby si ale na toto odříkání snadněji zvykl, pokládal za nejlepší, když na sebe tuto oběť vezme trvale. Čepička se tedy jednoho dne zcela a navždy ztratila. Bylo to uprostřed zimy bez jakéhokoli přechodu.

Druhá oběť, kterou si otec Eymard uložil, nebyla o nic snadnější než ta první. Ze stejných důvodů a od stejné doby užíval šňupacího tabáku. V bezprostřední blízkosti Nejsvětější Svátosti ale šňupání považoval za nepatřičné. Proto se zřekl bezodkladně a bez výjimek i tohoto oblíbeného zvyku. Položil tabatěrku k nohám sochy Panny Marie a od té doby se jí už nikdy nedotkl. - Nervové bolesti, revma a bolesti hlavy měly od té chvíle snadnější přístup k jeho organismu; ale své rozhodnutí nikdy neodvolal.

 

Tato kapitolka se může jevit jako malicherná - vyzvedá jako oběť vzdání se čepičky a šňupacího tabáku. Zpočátku jsem nechápal, proč otec Offermann tuto epizodku vůbec zmiňoval, když v životě Zakladatele bylo přece mnoho důležitějších okamžiků, z nichž mnohé v tomto krátkém životopise chybí, a to především z pro nás nejdůležitějšího období po založení kongregace. Sv. Jan od kříže se ale ve svém "Výstupu na horu Karmel" zmiňuje právě o těchto malých "žádostech", které se stanou návykem a mohou velmi brzdit člověka ve "výstupu" k mystickému spojení s Bohem, k němuž duše musí být prostá, čistá, zbavena všeho, dokonale otevřená, svobodná... Hovoří o veliké škodě, kterou si dělají mnohé duše, které Bůh zbavil velikých nepřátel (velikých nezřízených žádostí) a které se pak zastaví pro nějakou maličkost a nepostupují na cestě, nýbrž pro maličkost začnou upadat. 

Doslova píše: "Je velmi bolestné, že jim Bůh dal přetrhnout jiné tlustší provazy náklonností k hříchům a marnostem, ale ony se nemohou zříci nějaké dětinskosti, o které jim Bůh řekl, že ji mají přemoci z lásky k němu, ačkoli to není víc, než nit a chlup, a přestanou kráčet k velikému dobru. A co je ještě horší, že nejen nepostupují vpřed, ale pro ono lpění se vracejí zpátky a ztratí to, kam za tak dlouhou dobu a s tak velkou námahou dorazily a co získaly. Je už známo, že na této cestě nepostupovat znamená vracet se zpět, a nezískávat znamená ztrácet." (JV 11,5) 

Myslím, že čepičku a šňupací tabák, dvě drobnosti, které se otci Eymardovi staly návykem, je třeba chápat právě v tomto smyslu mystické cesty, na níž v jistém bodě (který zde splývá s momentem prvního slavnostního výstavu, momentem považovaným za založení kongregace) i maličkosti dostávají velikého významu a jejich zřeknutí-se se stane nutností pro další postup. Uvedení této kapitolky do souvislosti s mystickou cestou Zakladatele se zdá být potvrzováno jeho mystickou zkušeností v Saint-Romans (v době kdy byl farářem v Chatte) kde se vymanil z dobových tradic zbožnosti poznamenané Jansenismem. Od zážitku v Saint-Roberts otec Eymard začíná zdůrazňovat význam Lásky boží, jeho milosrdenství a význam lásky v duchovním životě. Saint-Romans tedy bylo hlubokým prožitkem lásky Otce. Od cesty umrtvování a velikých obětí se tak otec Eymard dostal na cestu lásky, v níž teprve mohl pochopit Eucharistii a v následujících letech (vzpomeňme především zkušenost z Fourviere roku 1851) se Eucharistie stává středem Jeho života. Druhá zkušenost mystické noci, noci ducha, se projevuje v posledních 3 letech jeho života, počínaje velkými římskými exerciciemi (63 dní) až ke smrti. Končí pravděpodobně 30. července, den před smrtí, 1868 zjevením Panny Marie. Umírá s pokojným úsměvem, s očima upřenýma na Kristův kříž. Ale nepředbíhejme...

 

 

V cíli!

 

6. ledna 1857, o svátku Zjevení Páně, nastal onen vytoužený den prvního slavnostního výstavu. O tomto dni byla kaplička skutečně slavnostně přichystána, aniž by ale dala zcela zapomenout atmosféru chudoby. Nedostatečně přemalované zdi byly oblečené v rudém kaliku, z něhož se zvedaly bavlněné závěsy. Oltář byl zářivě krásný. Nový svatostánek vkusně zhotovený uměleckým truhlářem, po obou stranách čerstvé květiny a svíce z včelího vosku. Nad svatostánkem k výstavu přichystaný malý ozdobně vyřezaný dřevěný trůn, který byl celý pozlacený. Z trůnu pak zářila, uzavřena ve stříbrné pozlacené monstranci, svatá Hostie a přijímala první vzdání úcty od tohoto malého společenství.

Zahajovací mši slavil kapucínský biskup Hartmann, apoštolský vikář Bombajský, rozený německý Švýcar. Po mši svaté uklekl otec Eymard na podložku a oblečen v rochetě a štóle, držel první hodinu adorace jménem nově zrozené společnosti.

Hlubokou, čistou radost světce v tento den si snad ani nemůžeme představit. Dorazil k cíli své trnité cesty. Nyní zářila svatá Hostie v hlavním městě a mohla vyzařovat svoji tajemnou moc do lidských srdcí. "Jaké je to jen pro nás štěstí", píše, "poprvé vidět Ježíše, našeho krále, jak vystupuje na trůn své lásky! ... Moje srdce bylo příliš plné, než abych mohl mluvit a přivést jeho pocity k vyjádření. Byl jsem jako oněmělý a ohluchlý úžasem. Ano, když myslím na cestu, jakou si Ježíš vyvolil, aby sem přišel a aby nám pomohl překonat tolikeré obtíže, aniž my bychom to i jen tušili! Dnes, když vidím, že tyto těžkosti jsou za námi, se cítím jako ten, který prošel velikým nebezpečím, aniž by si toho byl vědom; v loďce byl totiž Ježíš Kristus a my jsme pouze spali u jeho nohou. Ano, Bůh si přeje toto eucharistické dílo! Denně pro to vidíme mnoho důkazů; jedinou podmínkou je, abychom my této veliké milosti správně odpovídali!"

Tento svátek Zjevení roku 1857 byl tedy dnem zrození Kongregace kněží od Nejsvětější svátosti (Eucharistiánů). Malá sazenička ukázala svoji touhu žít a jakkoli byla ještě slabá, měla již všechny podstatné elementy, jež umožnily její další růst.

Katolické církvi byl onoho pamětného dne o Zjevení Páně skrze založení, které Herold z La Mure právě dokončil, darován do rukou nástroj, který (novým způsobem) vyvolal ve skutek její jedinečnou moc v díle spásy a posvěcení duší.

Tato tělesná stráž eucharistického Boha a krále, odpovídajíc svému povolání, skrze zvláštní oslavu Svátosti Kristovy lásky přivést lidské duše k těsnému spojení s Pramenem života Církve a k vděčné vydanosti zcela se rozdávajícímu eucharistickému Kristu.

 

 

 

Svatý žár se rozšiřuje

 

Otec Eymard byl pro svého eucharistického Krista zcela nadšen. S Boží pomocí se mu nyní poštěstilo, že už zapaloval nejen jednotlivá srdce křesťanů ohněm, který v něm samotném plál, ale dokonce mohl k životu povolat Bohem a nejblahoslavenější Pannou inspirované dílo, eucharistické řeholní společenství. Toto za velikých obětí a mnohých utrpení zrozené dítě Matky Církve se nyní nadále bude starat - a sice účinněji, než to zmůže jediný kněz - aby božský oheň eucharistického Spasitele vzrostl v plameny nejen v Paříži a ve Francii, ale - jak tomu chtěl Bůh - po celém světě vychladlém ztrátou lásky.

Plán byl velký a odvážný, ale nevycházel jen z pokorného lidského ducha připraveného k jakékoli oběti, nejen z kněžského srdce žhnoucího láskou, ale - a o tom už nyní nebylo pochyb - od Boha samotného. Neřekl snad sám Pán Ježíš Kristus: "Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!" Otec Eymard a jeho řeholní synové měli podle Božích plánů být zvláštním způsobem božími žháři: oslavou eucharistického Krista po celé Zemi.

 

Předběžné uznání Společnosti Svatým stolcem

 

Naše novorozené dítě, kongregace, potřebovala nejprve získat veřejné právní uznání. Stalo se to kanonickou aprobací a řeholními sliby zakladatele a jeho druhů.

Poprvé ve svém životě viděl otec Eymard Věčné město, Svatého otce, Svatopetrský chrám a Vatikán. Bylo to v zimě 1858/59. Jednoho večera klečel dlouho na počátku soumraku v basilice svatého Petra před "Confessio", hrobem prvního z apoštolů a byl zcela ponořen do modlitby. Tak si ani nevšiml, že za ním k modlitbě uklekl i sám Svatý otec. Následujícího dne, o svátku Zjevení Páně roku 1859, obdržel otec Eymard papežský schvalovací dekret. bl. Pius IX. jej podepsal ve chvíli, kdy zakladatel ještě prosil o přímluvu u svatého Petra.

Na závěr měsíčních rekolekcí složil po svém návratu z Říma otec Eymard společně s prvními řeholníky Nejsvětější svátosti během prosté bohoslužby své první řeholní sliby. Tím bylo celé dílo kanonicky ustaveno. Nyní mohla mladá Společnost myslet na své rozšíření.

 

Druhé "večeřadlo": Marseille

 

Už druhého dne se otec de Cuers vydal na cestu do Marseille, aby tam vyjednával o založení prvního dceřinného kláštera. I tam se teprve po překonání velikých těžkostí podařilo vztyčit eucharistický trůn. Mezitím přišli k malému stádečku eucharistiánů další uchazeči, takže mohlo být 9. listopadu 1859 v přítomnosti otce biskupa Mazenoda přistoupeno ke slavnostnímu výstavu. Otec de Cuers udělal co jen mohl, aby kostel připravil skutečně pěkně a důstojně. Tak mnoho přitom zapomínal na sebe samotného, že jej musel zakladatel upomenout, aby se staral i o svoje zdraví. Pro eucharistický trůn vymyslel náš bývalý oficír něco originálního a velmi smysluplného: Nejsvětější svátost vystavená v monstranci byla zastřešena královským pláštěm, zvenčí rudý a zevnitř bílý hermelín, zcela nahoře pak královskou korunou. Tato forma byla později v kostelech Kongregace Nejsvětější svátosti používána nejčastěji a ozdobila také její znak. Otec Eymard, kterého právem nazýváme heroldem Krále ze svaté Eucharistie, a který své společnosti dal heslo: "Adveniat regnum Tuum." - Přijď Tvé království - toto dílo svého prvního spolupracovníka nemohl dostatečně vynachválit.

 

 

Dílo "pro všechny"

 

Paříž viděla vyrašit první výhonek eucharistického zakládání a v roce 1858 měla vidět vyvstání již větve druhé: založení společnosti Služebnic Nejsvětější svátosti. Marseille se stalo výchozím bodem pro větev třetí, světskou část eucharistické rodiny: otcem Eymardem tak zvanou Agregaci Nejsvětější svátosti (neboť byla agregována, tzn. přičleněna ke Kongregaci Nejsvětější svátosti).

Agregace, později arcibratrstvo, (dnes eucharistické kroužky Eucharistického modlitebního hnutí, pozn. překl.) je duchovním společenstvím, jehož každý člen má na eucharistickém životě Kongregace Nejsvětější svátosti podíl do té míry, v jaké to připouštějí jeho stavovské povinnosti. Členové mají podíl na všech duchovních darech obou prvních řeholních větví. Zavazují se k hodině adorace měsíčně, někteří i týdně či dokonce denně. - Jako Arcibratrstvo Nejsvětější svátosti je dnes Agregace církevně zřízena v tisících farností, stejně jako v různých institutech a seminářích mnoha zemí.

 

(V mnoha městech jsou agregovaní organizováni jako "Čestná stráž", tzn. tak rozděleni, že mohou společně vykonávat nepřetržitou adorační službu před vystavenou Nejsvětější svátostí. Plody takových uskupení jsou skutečně potěšující. Kéž by taková zkušenost mohla být učiněna ve všech chrámech, především farních! - pozn. autora; K tomu pozn. překl.: forma arcibratrstva zanikla II. Vatikánským koncilem. V pokoncilní církvi pokračují agregovaní ve spolupráci a činnosti ve formě laického hnutí spojeného nadále s naší kongregací. Živé zůstává především ve Spojených Státech, kde nese název "Nocturnal Adoration" a zaměřuje se především na noční adoraci. V našich zemích bylo kromě velikého množství laiků zapojeno přes 1000 kněží, a sice ve zvláštní větvi Agregace - Spolku kněží adorátorů. Jejich eucharistická úcta ještě dnes přináší plody i v podobě nového ožívání Eucharistických kroužků především na Slovensku.)

 

 

Naše milá Paní od Nejsvětější svátosti

 

Ještě další čest se městu Marseille dostala: zažilo jako první oslavu Panny Marie pod titulem: "Naše Milá Paní od Nejsvětější svátosti", jakožto příkladu a učitelky těch, kdo se klaní Kristu. Zatímco světec vtiskl do Mariiny koruny tento další drahokam, uvolnil v sobě všechno dlužené díkůvzdání Matce Boží; byla to přece Ona, jež jej svátostnému Pánu darovala a která jej stále zahrnovala mateřskou péčí a láskou.

Titul "Naše milá Paní od Nejsvětější svátosti" neznamená podle slov otce Eymarda zavedení dosud neznámého kultu, ale je pouze vyjádřením starobylé pravdy.

Není to, jakoby se zde v Marseille uzavřel kruh? První pobyt Juliána Eymarda v noviciátě Oblátů Panny Marie (1829), začátkem té nejvzdálenější přípravy na velké poslání. Přesně o třicet let později dokončil otec Eymard na stejném místě toto poslání v jeho nejdůležitějším bodě: založení nejen jednoho z prvních adoračních trůnů, ale také Agregace, jež měla ve světu získat tolik milostí. A přitom nezapomněl Marii vzdát památnou poctu, o níž jsme již mluvili. (Papež později při blahořečení otce Eymarda udělil všem, kdo budou Matku Boží vzývat tímto titulem, částečné odpustky. Ty byly nicméně při reformě odpustkové knihy po II. Vatikánském koncilu opět zrušeny, stejně jako ony propůjčené téměř všem střelným modlitbám. Přesto toto gesto Svatého otce znamenalo obzvláštní uznání pro tento titul, který Královně večeřadla právem náleží.- pozn. překl.)

 

 

Konečné potvrzení Kongregace.

 

Podle církevního práva může ke konečnému schválení řeholního společenství dojít teprve, když už má alespoň tři řeholní domy. Nové Kongregace Nejsvětější svátosti získala třetí dům v roce 1862 v Angers. Přes několikeré těžkosti, také ze strany vlády, a navzdory velké chudobě, která naše "Kněze od Nejsvětější svátosti" stále provázela, započali tito svoji adoraci v klášterním kostele Karmelitánek v Angers, které se radovaly ze získání dobrých duchovních vůdců.

Po založení tohoto třetího řeholního společenství cestoval otec Eymard znovu do Říma. Jeho očekávání nemělo být zklamáno. Společně s ním nahlížíme jako láskyplné vedení božské Prozřetelnosti, že vytoužený schvalovací dekret Svatého stolce byl podepsán právě v čase prvních nešpor svátku Těla a Krve Páně roku 1863; stejně jako v předvečer svátku Zjevení Páně (1859) bylo vystaveno předběžné uznávací breve. Svátky Zjevení Páně a jeho Těla a Krve jsou přece těmi dvěma svátky, které nejlépe vystihují cíl a ducha Kongregace Nejsvětější svátosti.

Jaká to byla radost, když se zakladatel vrátil do Paříže s oním papežským dekretem! Svolal své řeholníky a obnovil spolu s nimi své řeholní sliby. Potom je napomenul ke stále dokonalejšímu naplňování jejich eucharistického poslání.

Jedenáct let, které ještě otec Eymard po prvním slavnostním výstavu v Paříži ještě žil, byly zcela věnovány upevnění a rozšíření jeho zakládání. Sám ještě založil důležitý dům v Brüsselu a nakonec ještě noviciát v Saint-Maurice u Paříže.

Brüsselský klášter se stal velmi důležitým, protože vykvetl v pěkné květy, zároveň se stal útočištěm pro řeholníky, kteří byli roku 1880 vyhnáni z Francie a stal se také výchozím bodem pro zakládání v německy mluvících zemích.

Otec Eymard si byl od počátku svého celosvětového poslání vědom. Jednou řekl: "Chci Zemi pokrýt ohnivou sítí." Tím myslel oheň eucharistické lásky Ježíše. Jindy říkal svým řeholním synům v tomtéž smyslu: "Myslete na to, že jste povoláni uvést svět v plamen na všech jeho čtyř koncích, a sice ohněm ‚Žháře', který je zde s námi - ohněm na oltářích vystaveného Ježíše."

Herold tohoto krále zapálil pochodeň. Dodnes neuhasla a všude rozdmýchává v lidských srdcích lásku k Bohu lásky v Nejsvětější svátosti.

 

 

Závěr

 

Petr Julián Eymard byl u cíle. Zbývající roky jeho života ale nebyly odpočinkem na dosažených vavřínech, ale jako otec jím založené společnosti byl až do konce neústupně činný k jejímu prospěchu, jejímu vnitřnímu i vnějšímu růstu. Ve všem šel svým řeholníkům příkladem, na prvním místě v adorační službě.

 

 

Klanitel

 

"Adorace je nejpřednostnější činností řeholníka od Nejsvětější svátosti... Vše ostatní má být tomuto svatému cvičení podřízeno." Toto pravidlo otec Eymard stanovil a příkladně jej uvedl v praxi nejprve on sám. Ačkoli úřad generálního představeného jej od pravidelné adorace ve dne v noci (každou osmou hodinu) uvolnil, trval věrně a puntičkářsky i sám u sebe pevně na tom, co v Konstitucích předepsal svým řeholním synům. Zde byl zcela ve svém živlu. Hodiny adorace pro něj byly "hodinami v nebi". Apoštolát modlitby pro něj byl apoštolátem nejúčinnějším.

 

 

Neúnavný apoštol

 

Vedle adorace jakožto hlavního úkolu postavil otec Eymard svým synům v Konstitucích jako druhý nejdůležitější úkol: Kongregace má našemu Pánu v Nejsvětější svátosti "darovat ty, kteří mnohé zapalují pro jeho oslavu a rozšiřují jeho lásku, aby tak Pán Ježíš ve Svátosti byl adorován a společensky v celém světě oslavován". Oba cíle měly být jeho zakladatelským dílem podporovány. Otec Eymard od toho očekával uskutečnění eucharistického království na Zemi. Občas tuto říši také nazýval "sociálním královstvím Krista". Podle jeho náhledu bude uskutečněno pouze skrze "sociální" (tedy společenskou) oslavu svaté Eucharistie. Tuto oslavu vyvolat je největším cílem povolání "Kněží od Nejsvětější svátosti".

Když zůstaneme u obrazu ohně, je myšlenka otce Eymarda následující: Jeho řeholní synové mají na klekátku, během adorace Nejsvětější svátosti, přijmout do srdce žár z něhož mají rozfoukat požár po celém světě.

Osobní život zakladatele odpovídal jeho ideálu: byl to skutečně apoštolský kněžský život. A tím dokázal - jako i mnozí jiní svatí - že pravý kontemplativní život vede k vnější apoštolské činnosti. (Říkával: "kde je žár, musí být i plameny". Když žhne srdce, musí být plamenný i apoštolát. - pozn. překl.)

Vzpomínáme si ještě na rozhovor otce Eymarda s pařížským arcibiskupem, které vedlo ke konečnému rozhodnutí o zakládání. "Nejsme čistě kontemplativní, zabýváme se i činností, jako je třeba příprava dospělých na první svaté přijímání..." Arcibiskup toužil právě po tomto díle.

 

(Abychom pochopili, proč právě tento moment měl pro arcibiskupa takový význam, je třeba alespoň částečně pochopit situaci Francie a především Paříže té doby. Byla to doba chudinských čtvrtí kolem celého města, doba vykořisťovaných pracujících dětí, které se pro práci ve fabrikách nemohly zařadit do běžného náboženského života farností... Dokonce i policie a mnozí kněží se těmto čtvrtím vyhýbali. Otec Eymard zde rozvinul svůj apoštolát, aby nejchudším z chudých daroval největší poklad, kterým jeho ruce plnil samotný Bůh. Vedl k Eucharistii... Žebral, aby přijímajícím mohl na tuto slavnost pořídit důstojné šaty, aby nejchudším dětským dělníkům mohl nahradit ušlý zisk a tak je získat pro hodiny katechismu... Je nazýván také sociálním apoštolem Paříže. Bylo to skutečně dílo, které otci arcibiskupovi chybělo. Pozn. překl.)

A otec Eymard držel slovo. Nebál se jít ke zpustlým lidem pařížských předměstí. S velikou námahou si získal důvěru oněch mladých chlapců. Jeho obětující se činnost mezi těmito lidmi stojícími na pokraji společnosti měla za následek - také díky jeho dobrotivé povaze - mnohá obrácení, církevní potvrzení sňatků, zbožná přijímání. Přirozeně se tato činnost brzy rozšířila i za hranice Paříže. Výchozím bodem i cílem veškerého jeho apoštolátu zůstávala Eucharistie. Po celé Francii otec Eymard všemi kázáními, duchovními třídenními a exerciciemi učil milovat a znát eucharistického Spasitele. Přitom sklízel krásné úspěchy a získal svému tolik milovanému Kristu tisíce klanitelů.

Svatý otec mu nabídl důstojnost opatského titulu. Otec Eymard s díkem odmítl. Raději byl "prvním kostelníkem" své řeholní společnosti. Jako máma vedl a jemně pečoval o své řeholníky. Vedle vší své činnosti vedl bohatou korespondenci a neúnavně stál ku pomoci radou a vedením svým stále početnějším stálým zpovědním dětem.

Není tedy žádný div, že tak podkopával své - již i bez toho slabé - zdraví. Bratr vrátný mu starostlivě radil, aby se šetřil. Otec Eymard s úsměvem odpovídal: "Jsem nádeníkem našeho milého Pána Boha."

 

 

Smrt

 

Nakonec už dál to nešlo. Tělesné síly byly nejen vyčerpávající apoštolskou činností, ale také rozličným odříkáním a zklamáními při zakládání jednotlivých klášterů pozvolna zcela vypotřebovány. Lékař v roce 1868 zcela vyčerpanému předepsal odpočinkovou kůru v jeho domově - La Mure.

Příliš pozdě. Cesta byla důsledkem letních hiců velmi vysilující a znatelně zhoršila stav pacienta. Do La Mure dorazil 21. července. Sevřené rty prozrazovaly částečné ochrnutí. Téměř přestal moci ovládat jazyk.

S velkým duševním pokojem a odevzdaností přijal otec Eymard smrt. Své zakladatelské dílo svěřil v důvěře do rukou božské Prozřetelnosti. 1. srpna kolem třetí hodiny odpolední odevzdal herold eucharistického Boha a krále svou krásnou duši zpět svému Stvořiteli, pohled zůstal němě upřen na ukřižovaného Spasitele. Smrt tohoto spravedlivého, tohoto svatého kněze, téměř nemůžeme přiléhavě popsat jinými slovy, než jaké on sám zanechal v konstitucích své řeholní rodiny v odstavci o umírání dobrého adorátora: usnul "na prsou Pána lásky."

 

 

Oslava

 

Právě během posledních let života byl otec Eymard zneuznaný a opuštěný, téměř zapřený. Své oči ale před realitou pozemského života ale nikdy nezavřel, takže se po celé Francii rozšířila pověst o jeho svatosti. Zlá kritika umlkla na jeho hrobě. Hrdinnost jeho ctnostného života byla všeobecně známa a veřejně uctívána. Ze všech stran dostávala jím zde zanechaná malá řeholní rodina důkazy o sympatiích a mnohá povzbuzení. Trvalo to celých 31 let, než byl zahájen proces blahořečení.

Služebník boží byl blahořečen v Římě u svatého Petra dne 25.července 1925 papežem Piem XI. Jeho řeholní synové a dcery od té doby mohli slavit jeho svátek každoročně 3. srpna při mši svaté i v modlitbě hodinek. Teprve roku 1962 byl svátek přesunut na den jeho zesnutí.

Pro svatořečení jsou, jak známo, vyžadovány dva zázraky na přímluvu blahoslaveného, které musejí byt Církví uznány za pravé. Oba tyto zázraky se staly po druhé světové válce a 15. července 1962 byly uznány Svatým otcem. Svatořečení proběhlo na závěr prvního sezení II. Vatikánského koncilu za předsednictví papeže bl. Jana XXIII. a za účasti většiny koncilních otců v Římě u svatého Petra dne 9. prosince 1962.

 

 

 

Dědictví světce

 

Jako vpravdě apoštolský kněz byl otec Eymard obdařen mnoha přirozenými dary i zvláštní milostí, aby mohl druhé získávat pro Krista. Svědčí o tom i jeho písemnosti, které se nám uchovaly. Jsou to především poznámky a náčrty kázání a přednášek, zvlášť pak také přednášky, které byly zapisovány jeho posluchači. Celý materiál byl jeho řeholními syny uspořádán do pěti svazků pod titulem "La Divine Eucharistie" (Svatá Eucharistie) a byl vydán přeložen do šesti jazyků.

 

(Dnes je to již osm svazků - tzv. "nová série" rozšířená o materiály, které se nám dostaly do rukou teprve po uzavření redakce "staré série". První dva svazky hovoří o Skutečné přítomnosti Pána v Eucharistii, třetí o mši svaté a svatém přijímání; čtvrtý a pátý o Eucharistii a církevním roce (temporál a sanktorál); šestý o kněžství - obsahuje také exercicie pro novokněze; sedmý hovoří o vztahu Eucharistie a křesťanského života; osmý pak obsahuje jeho rady pro křesťanský život - jeho hlavní část tvoří návrh konstitucí tzv. Agregace - dnes Eucharistického modlitebního hnutí. pozn. překl.)

Otec Eymard se svým zakladatelským dílem a svými písemnostmi stal dobrodincem a ukazatelem i pro náš čas. Jeho poslání sestávající z rovnání cest eucharistickému Bohu a králi má celosvětový rozměr pro naši dobu liturgicko-eucharistické obnovy.

První eucharistické kongresy byly přivedeny k životu jedním z duchovních dětí a kajícníků otce Eymarda - Emilií Tamisier. Na jeho radu upustila od rozhodnutí žít řeholním životem, na nějž se připravovala v noviciátě Služebnic Nejsvětější svátosti a pustila se do krásného díla, které má poslání oslavovat Eucharistii na široké veřejnosti. V roce 1909 dosvědčila: "Otec Eymard mne inspiroval eucharistickými myšlenkami, které mne pak provázely celým životem. Dnešní hnutí (Eucharistické světové kongresy) pouze následují a rozvíjejí jeho myšlenky."

Pokud se dnes eucharistické hnutí rozšířilo a upevnilo v mnoha zemích, má na tom nemalou zásluhu Spolek kněží adorátorů, který taktéž vychází od otce Eymarda: svazek Kněz-adorátor. Dnes je to kolem 150 000 kněží, na jejich vrcholu Svatý otec sám, kteří jako členové tohoto Spolku zasvěcují jednu hodinu týdně adoraci Nejsvětější svátosti. (Otec Offerman psal tuto knížku při příležitosti svatořečení otce Eymarda - uvedený stav tedy odpovídal situaci během II. Vatikánského koncilu. pozn.překl.)

Vidíme, jak byl náš apoštol a herold Eucharistie byl pozorný ve všech směrech, aby svému Pánu a Králi v Nejsvětější svátosti pomohl k panování v lidských srdcích. Ať dělal cokoli, vždy mu šlo pouze o Jeho "krásné království". Pro tento vznešený cíl mu žádná oběť nebyla příliš těžká, pro něj se modlil a pracoval až do posledního dne svého pozemského života. Tomu se zcela chtějí zasvětit i jeho řeholní synové ve vší své činnosti.

Kongregace dnes má zhruba 1000 řeholníků v asi 120 řeholních domech ve 29 zemích světa. Už v roce 1897 byl založen klášter v Bozenu (Jižní Tyrolsko), odkud roku 1912 přišli první Eucharistiáni také do Brna (ke sv. Máří Magdaléně - zabrání klášterů a perzekuce řeholníků komunistickým režimem znamenala praktický konec oficiální existence eucharistiánů u nás. Dnes žijí v Brně dva staří bratři. Dva kněží a jeden postulant pak žijí zde v rakouské metropoli. Dá-li dobrý Bůh žijící s námi v Nejsvětější svátosti dostatek síly a nových povolání, bude snad možné vrátit se zpátky. pozn. překl.) Z Bozenu pak byly založeny ještě další kláštery v Dürenu, Ommerbornu (diecéze Kolín), Rottweilu, Vídni a Meranu.

Dcery otce Eymarda - Služebnice Nejsvětější svátosti jsou dnes zastoupeny v Austrálii, Brazílii, Kanadě, Itálii, Holandsku, Francii, USA, ve Vietnamu a na Filipínách. Ženský sekulární institut "Servitium Christi", založený tehdejším holandským provinciálem Eucharistiánů mají své domy v České Republice (Brno, Borová u Poličky), Anglii, Brazílii Chile, USA, Německu, Holandsku a ve Vietnamu.

Kéž by mladí lidé zaslechli volání herolda eucharistie: "Ježíš Kristus je zde, všichni k němu!" Kéž by ve své lásce k eucharistickému Spasiteli a ve velkodušné vydanosti do Jeho rukou nezaostávali za mladými z jiných zemí! Kéž se nalezne co nejvíce mladých lidí naší vlasti radostně připravených náležet k "tělesné stráži" eucharistického Boha a Krále!

 

Heslo svatého Petra Juliána Eymarda staň se i naším heslem:

 

 

Adveniat Regnum Tuum Eucharisticum!

 

Přijď k nám Tvé eucharistické království!

 

 

 

 

Bližší informace podá:

Klášter Eucharistiánů ve Vídni:

 

EUCHARISTINERKLOSTER

Brückengasse 5

A 1060 WIEN

Rakousko

 

 

Další adresy mužské i obou ženských větví Eucharistické rodiny naleznete na těchto stránkách: www.eucharistie.cz/email/email.html

 

 

 


www.eucharistie.cz | Eucharistiáni - index | Knihovnička | Povolání


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)