„JEDEN CHLÉB, JEDNO TĚLO“

Osnova eucharistického života laiků

 

Přijetí

Modlitební setkání se svátostným Ježíšem

 

Z "řehole" Eucharistického hnutí

Přijati Pánem, který nás shromažďuje v jednom domě,

otevíráme se i my k přijetí všech,

milujíc každého láskou Kristovou.“

 

Pomůcka pro eucharistickou formaci laiků

 

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home

 

 

Uchváceni Přítomností

 

(Boží přítomnost nás objímá a uchvacuje. Celý náš život, my celí jej zajímáme a On zajímá nás.)

 

Úvodní zpěv s tématikou přijetí.

 

Ten, kdo předsedá setkání, pozdraví všechny jménem Krista:

Milost a pokoj od Boha, našeho Otce, i od Pána Ježíše Krista ať je s vámi se všemi.

I s tebou.

(Společně v klidu prosme Ducha svatého, aby vedl naši modlitbu:)

 

Přijď do našeho středu, Duchu Boží,

osviť naše mysli a otevři naše srdce

aby se náš život otevřel pro příchod

tvého Království.

 

Daruj nám inteligenci a srdce

aby se naše existence naplnila

vírou, nadějí a láskou

a přetvoř nás v nová stvoření ke službě Království.

 

Daruj nám inteligenci a srdce,

abychom žili uprostřed tvé Církve

v lásce a modlitbě,

abychom všichni byli znamením naděje,

která ve světě tiše buduje

tvé Království spravedlnosti, lásky a pokoje.

 

Daruj nám inteligenci a srdce,

abychom se dokázali nadchnout

pro budování světa bratrství

s užitím všech schopností a darů, které jsi nám dal,

a ve spolupráci se všemi věřícími i všemi lidmi dobré vůle. Amen.

 

 

V naslouchání Slovu, které přináší spásu

 

(Boží slovo přijímáme s obdivem a s pozornou otevřeností. Vypráví se zde o lásce Boží, která dnes znovu vstupuje do našich životů. V Božím Slově chceme poznávat Pánovo milující srdce.)

 

Z evangelia svatého Lukáše (9, 10-17)

Když se apoštolové navrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili. Vzal je s sebou a odešli sami do města Betsaidy. Když to zástupy zpozorovaly, šly za ním; on je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali.

Schylovalo se k večeru. Tu k němu přistoupilo dvanáct učedníků a řekli: "Propusť zástup, ať jdou do okolních vesnic a dvorů opatřit si nocleh a něco k jídlu, protože jsme zde na pustém místě." On jim řekl: "Vy jim dejte jíst!" Řekli mu: "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?" Bylo tam asi pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: "Usaďte je ve skupinách asi po padesáti." Učinili to a vyzvali všechny, aby se usadili.

Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupu. A najedli a nasytili se všichni. A ze zbylých nalámaných chlebů bylo odnešeno dvanáct košů.

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

 

Kontemplace spásy

 

(Provázeni komentářem rozjímáme nad Slovem, které nám Pán pro tuto chvíli dal. Pán Ježíš – zvěstovaný tímto Slovem – je nyní před námi v Eucharistii. Zastavme běh svých každodenních starostí a myšlenek, abychom mohli nahlížet jeho podivuhodná díla.)

 

Klíčem k pochopení tohoto evangelního úryvku je sloveso přijmout. Ježíš přijímá apoštoly a přijímá zástup. Ježíš učí apoštoly k přijetí zástupů.

 

Bylo by zajímavé vytvořit seznam všech postojů, které v tomto úryvku vyjadřují přijetí; například přijmout znamená naslouchat („apoštolové vypravovali Ježíšovi, co všechno činili“), přijmout znamená vzít s sebou („Vzal je s sebou“), přijmout znamená hovořit spolu („on je přijal, mluvil jim o Božím království“), přijmout znamená uzdravit (on je přijal,… a uzdravoval ty, kteří to potřebovali“), přijmout znamená dát jíst („Vy sami jim dejte jíst“), přijmout znamená společně se posadit („Rozesaďte je ve skupinách po padesáti“), přijmout znamená žehnat a dělit („vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával“), přijmout je učit darovat („dával učedníkům, aby je předložili zástupu“).

 

V evangeliu svatého Lukáše nacházíme tento zázrak rozmnožení chlebů vložen mezi rozeslání apoštolů a předpověď Ježíšova utrpení. Není sem vloženo náhodou, pomáhá nám pochopit, že pouze v Eucharistii dochází poslání svého pravého smyslu a že vycházejíc od Eucharistie dokážeme pochopit hodnotu kříže a daru života.

 

Když se apoštolové navrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili. Vzal je s sebou a odešli sami do města Betsaidy.

 

Ježíš je pozorný ke svým apoštolům, všímá si jejich únavy, jejich radosti, jejich touhy vyprávět. Navrhne jim okamžik zastavení. Byli v misii a po návratu mají příležitost uchýlit se do ústranní, aby byli s Pánem. Moment hodnocení, vypravování a odpočinku. Moment „silného“ setkání s Ním.

 

Když to zástupy zpozorovaly, šly za ním; on je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali.

 

„Když to zástupy zpozorovaly, šly za ním“. Scéna podobná novému Exodu: lid opouští všechno, aby šel za ním. Budou muset dojít na opuštěné místo, jako v exodu; ocitnou se bez pokrmu a jakýchkoli zdrojů, zažijí pokušení noci, pokušení navrátit se na příjemnější místa. Ale nad to všechno zažijí onen zázračný dialog spásy: zástup je uchvácen Ježíšovými slovy, Ježíš je uchvácen bídou davu.

Jestliže v tomto úryvku evangelia nacházíme připomínku první Smlouvy (opuštěné místo v poušti, dvanáct apoštolů jako dvanáct kmenů Izraele, zástup ve skupinách po padesáti, jako to kdysi udělal Mojžíš…), nacházíme ještě mnohem jasnější odkaz na Novou Smlouvu, na Eucharistii, chléb života a jednoty, který zástup dostane z rukou Ježíšových učedníků.

 

Svět hledá, očekává, má potřebu spásy. Zástup v Ježíšově přítomnosti a v setkání s Ním vytuší konkrétní příležitost spásy. Hledá skutečně něco a někoho nového, schopného nasytit hlad a žízeň po plnosti a naději.

 

„On je přijal, mluvil k nim… a uzdravoval“. Toto vřelé a konkrétní Kristovo přijetí zástupu je opravdu velmi pěkné a dotýká se každého nás. Je to přijetí tvořené slovy a gesty. V zástupu jsou někteří, kteří potřebují slyšet nová slova, slova naděje, slova odpuštění… a jsou zde i jiní, kteří potřebují gesta spásy, gesta uzdravení, pohlazení, konkrétní blízkosti. On přijímá všechny, všichni nachází místo v jeho blízkosti, v jeho srdci, v jeho čase a jeho pohledech.

 

Schylovalo se k večeru. Tu k němu přistoupilo dvanáct učedníků a řekli: "Propusť zástup, ať jdou do okolních vesnic a dvorů opatřit si nocleh a něco k jídlu, protože jsme zde na pustém místě."

 

„Schylovalo se k večeru“.  Tito lidé přicházeli z daleka. Opustili svoje vesnice, aby přišli na toto pusté místo. Ačkoli byli chudí, byli zvyklí na určité minimum pohodlí; nyní se cítí nepohodlně, ztraceni mezi těmito skálami a písky samoty. A noc se blíží, přináší strach; jsou bez jídla a bez střechy, pod kterou by si mohli odpočinout.

 

 "Propusť zástup“. Tento návrh učedníků se zdá rozumný: už je večer, není nic jiného na práci, měli už přece všechno: Slovo i Zázraky… Nyní by mohli jít. Tito apoštolové ukazují, že po tom dlouhém čase stráveném s Ježíšem konečně něco pochopili: nemyslí už jen na sebe, ale starají se i o situaci tohoto lidu a cítí se za ně zodpovědní. Poslání, k němuž je Ježíš vyslal a z něhož se zrovna vrátili, zlámalo jejich egoismus, rozšířilo jejich pohled, otevřelo jejich srdce potřebám druhých. Ale to všechno nestačí; musí ještě dokázat vložit všechno to málo, co mají a co jsou, do rukou Ježíšovi a do rukou zástupu.

 

Ježíš jim řekl: "Vy sami jim dejte jíst!" Odpověděli: "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?" Bylo tam asi pět tisíc mužů.

 

"Vy sami jim dejte jíst". Ježíšova odpověď se zdá suchá a chladná. Co jim to vlastně chce říct?: „vy sami se starejte o jejich hlad“ nebo „vy sami jste chléb, po němž oni hladoví“? Apoštolové začínají rozumět, že mu musejí dát všechno k dispozici: své věci i své osoby.

 

„Nemáme víc, než pět chlebů a dvě ryby“. Apoštolové pochopí a dají dohromady všechno, co mají: pět chlebů a dvě ryby! Příliš málo? Ale je právě toto málo, toto maličko, které se rozhodnou nabídnout a rozdělit.

 

Těch ubohých pět chlebů byla celá jejich večeře, tyto chleby byly tím, co sami potřebovali k životu… a bylo to málo i pro ně samotné. A dospět k rozhodnutí darovat i to poslední, co nestačilo ani pro ně… se zdá být hezkým, ale zbytečným gestem tváří v tvář takovému zástupu. Avšak těchto dvanáct se rozhodne darovat všechno, nabídnout svoji trochu života.

 

Řekl svým učedníkům: "Usaďte je ve skupinách asi po padesáti." Učinili to a vyzvali všechny, aby se usadili.

 

„Usaďte je“. Mohl je nechat postavit do řady, aby si postupně každý vzal svůj kousek chleba; mají ale dostat svoje pohodlí, má jim být slouženo. Mají cítit, že jsou důležití, že mají právo na mnoho pozornosti, na vřelé přijetí.

 

„Ve skupinách po padesáti“. Dostanou chléb, když jsou sjednocení, v souladu, blízko sebe ve skupinách, v dialogu mezi sebou. Jen tak mohou sdílet nový chléb.

 

„Učinili to a vyzvali všechny, aby se usadili“. Zdálo by se to jako zbytečné opakování ze strany Lukáše (je jasné, že apoštolové by udělali všechno, co po nich Ježíš  chtěl), ale je to velmi pěkné zdůraznění, velmi pěkné je především  sloveso: vyzvali je, pozvali je… Nyní jsou oni sami služebníky přijetí. Myslím, že tak se museli přiblížit ke všem, mluvit se všemi, zajímat se o všechny, obejmout všechny…

 

 

Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupu. A najedli a nasytili se všichni. A ze zbylých nalámaných chlebů bylo odneseno dvanáct košů.

 

„Vzal těch pět chlebů a dvě ryby“. Ježíš by nádherně udělat zázrak sám, mohl nechat apoštoly stranou a sám přímo nasytit zástup. On ale chce potřebovat těch ubohých pět chlebů a dvě ryby, touží využít to málo, které apoštolové mají, chce je zahrnout do gesta přijetí a darování. A nejen to, ale po vykonání zázraku mohl i sám distribuovat chléb zástupu, ale místo toho jej dává učedníkům, aby to byli oni, kdo jej daruje. Ještě jednou se tedy setkáváme s unikátní výchovou k přijetí druhých.

 

„Vzhlédl k nebi, vzdal díky“. Tímto požehnáním Ježíš přenese svoji moc na chleby, onu moc, která předtím uzdravovala. Nyní zázrak spásy, přijetí a uzdravení srdce přejde na lid skrze těchto ubohých pět chlebů.

 

„Lámal a dával učedníkům“. Je důležité si všimnout, že Lukáš nehovoří o „rozmnožení“, ale o „lámání a sdílení“. Pravý zázrak spočívá v lámání a dělení.

 

„A ze zbylých nalámaných chlebů bylo odneseno dvanáct košů“. Tak každý apoštol, potom co daroval všechno co měl, má ještě jeden koš plný chleba. To je zázrak přijetí a dělení. Zbylé kousky jsou literárně definované jako „fragmenty, zlomky“: slovíčko zřetelně eucharistické. Ty zbylé úlomky jsou darem svěřeným Církvi, aby pokračovala odpovídat na hlad lidí v každém čase.

 

Zvláštní je, že evangelista nezaznamenává žádnou reakci ze strany zástupu, jakoby si lid ani neuvědomil, co se stalo. Avšak následující reakce apoštolů je zcela jiná: tento zázrak bezprostředně připravil Petrovo vyznání víry: „Ty jsi Boží Pomazaný“.

 

 

Zde je můj život

 

(Teď před Ježíšem vyžaduje toto slovo naplnění i na nás. Nepustíme se zvědavě dál do čtení následujícího úryvku; necháme se znovu vtáhnout do děje: vypráví se tu o našem setkání, dnes, tady. O našem setkání s Ním.)

 

Když se apoštolové navrátili, vypravovali Ježíšovi, co všechno činili. Vzal je s sebou a odešli sami do města Betsaidy.

 

Nacházíme sami sebe v těchto apoštolech. Také my jsme tady, protože máme mnoho věcí na vyprávění Pánu: náš život, naše závazky, naše starosti a naděje… naši potřebu odpočinout si blízko Jeho srdce.

A je pěkné se Jím nyní cítit přijati. Ježíš má oči a srdce pro nás, pro mě.

 

Zpěv: Adoramus te, Domine. (3x) (Taizé)

 

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

 

Když to zástupy zpozorovaly, šly za ním; on je přijal, mluvil jim o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali.

 

Často jsou naše eucharistická shromáždění (a snad i v tomto okamžiku modlitby) podobné tomuto zástupu: bez zvláštních pout mezi sebou, každý se stará o vlastní potřeby, o vlastní hlad, který trápí jeho srdce. Ale to krásné je, že právě pro nás se uskuteční tento zázrak: k nám směřuje Jeho Slovo, pro nás je Jeho Chléb, my jsme přijati a sjednoceni, abychom tvořili jediný lid.

 

Zpěv: Adoramus te, Domine. (3x) (Taizé)

 

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

 

Schylovalo se k večeru. Tu k němu přistoupilo dvanáct učedníků a řekli: "Propusť zástup, ať jdou do okolních vesnic a dvorů opatřit si nocleh a něco k jídlu, protože jsme zde na pustém místě."

 

Pane, kolik jen večerů sestupuje na naši cestu; jak často jen máme chuť odejít, vzdálit se, nevidět, zapomenout… skutečnosti, problémy a osoby. Kolikrát máme chuť křičet: „Ale co ještě chcete? Nechte mně na pokoji!“.

 

Tys ale tato slova nikdy nevyslovil; vždycky jsi měl čas k přijetí pro mně a pro všechny. Nikoho neodháníš, nikoho neposíláš zpět, daleko od sebe. Jsi naším útočištěm a útěchou.

 

Zpěv: Adoramus te, Domine. (3x) (Taizé)

 

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

 

Ježíš jim řekl: "Vy sami jim dejte jíst!" Odpověděli: "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby; nebo snad máme jít a nakoupit pokrm pro všechen tento lid?" Bylo tam asi pět tisíc mužů.

 

Náš ubohý život je tím chlebem, který má být vložen do Ježíšových rukou. On nám říká: „Potřebuji tě; potřebuji tvých pět chlebů; potřebuji všechno, co máš a co jsi, potřebuji všechno, co ti dává život. Potřebuji tvůj život; potřebuji, abys ho vložil do mých rukou. Zázrak potom učiním já; ale teď tě potřebuji! Potřebuji tvá ubohá slova přijetí a naděje, potřebuji tvá malá gesta služby, potřebuji tvoje pochopení, tvůj rozhovor, tvůj úsměv, tvůj pokoj… Potřebuji tě!

 

Zpěv: Adoramus te, Domine. (3x) (Taizé)

 

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

 

Řekl svým učedníkům: "Usaďte je ve skupinách asi po padesáti." Učinili to a vyzvali všechny, aby se usadili.

 

Cítit se přijati Pánem z nás činí služebníky přijetí; On uzdravuje naše srdce a vychovává v nás schopnost pohostinnosti.

 

Je někdo, koho dnes i já mám pozvat, aby se tu s námi posadil? Je někdo, koho také já mám přivést sem před Pánovu Tvář, do ticha a pokoje? Snad je někdo, komu i já mám zasvětit svůj čas, prostor, vážnost a pozornost mého srdce? Kdo dnes očekává přijetí v mém životě? Kdo dnes očekává, že jej uvedu k milujícímu srdci Boha?

 

Zpěv: Adoramus te, Domine. (3x) (Taizé)

 

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

 

Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupu. A najedli a nasytili se všichni. A ze zbylých nalámaných chlebů bylo odneseno dvanáct košů.

 

Eucharistie je zázračným znamením novosti: nakolik jen velký může být hlad světa: hlad po naději, životu, po svobodě, po přijetí… my budeme mít stále jen našich ubohých pět chlebů k rozdělení: ty chleby, které vloženy do Kristových rukou, požehnány, lámány a darovány, nám umožní objevit se nakonec s ještě dvanácti koši plnými zbylých úlomků. V rukou Krista není proměněn pouze ten chléb, my sami jsme Kristem proměňováni v chléb pro život světa.

 

Tak se náš malý, skromný život může stát účinným a výmluvným znamením Kristova přijetí.

 

Zpěv: Adoramus te, Domine. (3x) (Taizé)

 

(Potom, co jsme se cítili osobně vtaženi do naslouchaného Slova, ponecháme nyní prostor pro rozjímání, kontemplaci. Po tom, co jsme se zahleděli na Pána Ježíše, živě prožívali setkání s Ním, obraceli své oči ke zkoumání kvality vlastního života a plni údivu naslouchali Božímu Slovu, ponoříme se nyní do tohoto setkání a vychutnáme jeho Přítomnost v této prodloužené chvíli kontemplace).

 

 

Návrh cesty svatosti

 

(Svatí jsou našimi staršími bratry a sestrami ve víře, vychovávají a provázejí nás k setkání s Bohem. Naslouchejme nyní cestě svatosti, kterou nám předkládá svatý Petr Julián Eymard.)

 

Z farní rekolekce v Herblay, březen 1862, u příležitosti zahájení Čtyřicetihodinové pobožnosti.

 

„Král králů, Král nebe a země, Spasitel všech lidí, náš Pán Ježíš Kristus vás přichází poctít třídenní královskou a božskou návštěvou. Přijde ve slávě své Svátosti, s poklady své dobroty, s něžností své lásky. Na celý den se usadí uprostřed nás, na svém trůnu milosrdenství a milosti. Dnes je slavný den, je den ráje. Den požehnání a spásy pro farnost a pro každého z vás. Je svátek Boha – ne na vašich ulicích, ale ve svatém chrámě; ve vašem srdci. Připravte se svatě a velkolepě na tento veliký den: jste to dlužní Ježíši i vám samotným.

Blaze mně, že k vám mohu přicházet jako Jan Křtitel, předchůdce velikého Krále, a – jako on – že vám mohu přijít říct: Připravte cesty Pánu‘. (…) Přijetí krále se neimprovizuje. Víra vyžaduje přípravu, láska ji musí inspirovat a okrášlit, zbožnost se musí zaměřit i na maličkosti.“

 

Za život světa

 

(Toto je moment, v němž se otevřeme přímluvám. Prosme Boha, aby skrze náš život i další bratři a sestry mohli prožít zkušenost setkání spásy.)

 

Odp. Pane, slyš naše prosby.

 

Předsedající: Otče veškeré dobroty, který zveš a přijímáš všechny lidi u stolu Tvého Syna, vyslyš naši modlitbu a obnov naše srdce, aby skrze naši srdečnou pohostinnost a solidaritu všichni mohli poznat tebe, jediného pravého Boha a Tvého Syna Ježíše Krista, který s tebou, v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 

Závěrečný zpěv: téma radosti z naší účasti na Kristově výkupném poslání, téma přijetí…

 

©  2001 Kongregace Nejsvětější svátosti - Eucharistiáni (Equipe Tabghá)

 

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home

 



©2001 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)