„JEDEN CHLÉB, JEDNO TĚLO“

Osnova eucharistického života laiků

 

SMÍŘENÍ

Modlitební setkání se svátostným Ježíšem

 

Z "řehole" Eucharistického hnutí

„Smířeni s Pánem, před jehož tváří poznáváme a vyznáváme své viny,

se stáváme nástroji smíření,

a šiřiteli pokoje Vzkříšeného ve svém okolí.“

 

Pomůcka pro eucharistickou formaci laiků

 

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home

 

 

Uchváceni Přítomností

 

(Přítomnost Boha nás přijímá a uchvacuje. Celý náš život, my celí jej zajímáme a On zajímá nás.)

 

Společný zpěv s tematikou milosrdenství a smíření, naděje ve vykoupení…

 

(Ten, kdo vede modlitbu, pozdraví všechny ve jménu Páně.)

-         I s tebou

 

 (Společně, v klidu a pokoji, otevřeme svá srdce Pánu Ježíši aby byla připravena prožít toto setkání spásy.)

 

Jak hluboké jsou tvé myšlenky, Bože, jak nesmírné je jejich množství; kdybych je měl sečíst – je jich víc, než písku – dojdu-li na konec, pořád jsem u tebe (Žal 139,17-18). Pane, smiluj se.

-         Pane, smiluj se.

 

Slyšte nebesa, chci mluvit; země, nakloň sluch k slovu mých úst! Ať jako déšť skane mé poučení, ať jako rosa stéká můj výrok, jako kapky na rostliny, jako krůpěj na trávu. Hospodinovo jméno budu vzývat, vzdejte čest našemu Bohu (Dt 32,1-3). Kriste, smiluj se.

-         Kriste, smiluj se.

 

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, a chvályhodné a velebené je tvé jméno na věky. Neboť jsi spravedlivý ve všem, co jsi nám učinil (Dan 3,26-27). Pane, smiluj se.

-         Pane, smiluj se.

 

Smiř se s Pánem a navrátí se tvá radost, bude ti to k dobru. Přijímej zákon z jeho úst; jeho slova nos ve svém srdci (Job 22,21-22). Kriste, smiluj se.

-         Kriste, smiluj se.

 

Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou Tvé cesty, Králi národů. Kdo by nevzdával, Pane, úctu a slávu tvému jménu? Vždyť ty jediný jsi svatý (Zj 15,3-4). Pane, smiluj se.

-         Pane, smiluj se.

 

 

V naslouchání Slovu, které přináší spásu

 

(Boží slovo přijímáme s obdivem a s pozornou otevřeností. Vypráví se zde o lásce Boží, která se dnes znovu setkává s naším životem. Ve Slově Božím chceme poznat Pánovo srdce.)

 

Z evangelia podle Marka (2,1-12).

Když se Ježíš po několika dnech vrátil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.

Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."

Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: "Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?"

Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?'

Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - řekne ochrnutému:

"Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

Slyšeli jsme Slovo Boží.

 

 

Kontemplace spásy

 

(Provázeni komentářem rozjímáme nad Slovem, které nám Pán pro tuto chvíli dal. Pán Ježíš – zvěstovaný tímto Slovem – je nyní před námi v Eucharistii. Zastavme běh svých každodenních starostí a myšlenek, abychom mohli nahlížet jeho podivuhodná díla.)

 

Tento úryvek evangelia je typickým putováním ke smíření: v samém středu je Ježíš Kristus, je zde dům, který se stává místem přijetí a smíření. Jsou zde dva typy osob, které se nachází v blízkosti Pána: paralytik a učitelé zákona; jeden, který zná svou skutečnou nemoc a přijímá Ježíšova slova a ti ostatní, kteří nechtějí rozpoznat svou nehybnost a vnitřní ochrnutí. A jsou zde čtyři osoby, které se ujímají ochrnutého v jeho bídné situaci a stávají se služebníky smíření.

 

Ježíš po několika dnech znovu vstoupil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.

 

Jsme v Kafarnau, městečku Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana. Místní obyvatelé se živili rybolovem a zemědělstvím – tedy prostí a otevření lidé.

 

Ježíš po několika dnech znovu vstoupil do Kafarnaa. Je pěkné toto zdůraznění: znovu. Pán se ještě jednou vrací do tohoto města, do tohoto domu. Petrův dům se stal jeho domovem, jeho rodinou, místem, kde mu bylo dobře.

 

Proslechlo se, že je doma. Ježíš je doma. Domov je místem setkání s ním. Domov je místem citů, ale i práce a námahy; je místem rodinného společenství, ale občas i místem bolesti. Ježíš se s nimi setkává právě zde.

 

Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. Je to eufórie, která „nakazila“ všechny: je vidět muže i ženy, zdravé a nemocné, kteří se srdcem plným naděje směřují k domu, kde je Ježíš.

 

 

Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."

 

Dav lidí kolem domu, v němž se nachází Pán, se rozrostl. Už není místo. Ale je zde i někdo, kdo je nucen zůstat sám, vyloučen z tohoto veřejného svátku, mimo intimitu onoho domu. Je ochrnutý, nedokáže chodit, nemůže jít a vztahovat ruce blíž k Pánu, nemůže vstoupit do tohoto vztahu.

 

Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Najednou vidíme čtyři osoby, kterým osamocenost tohoto ochrnutého není lhostejná. Berou nosítka a pokládají na ně postiženého. Nenechají se odradit davem, návalem kolem vchodu. Chýše jsou přízemní, strop je lehký ze slámy a bláta: schodištěm ze dvorka je snadné se dostat na střechu. Tak vystoupí, odkrývají část střechy a jednotlivé kusy pokládají stranou. Ochrnutý je nesen na ramenou; zůstává při životě, ale nepřekypuje živoucností, je nesen. Tento muž žije v nepřekročitelná samotě. Je pro nás obrazem  hříchu: vzbuzuje naléhavost činu schopného obnovit zázrak stvoření.

 

Je pěkné hledět na ty čtyři přátele. Kdo je schopen sám kráčet a je při silách, přináší k Ježíšovi ty, kteří jsou ještě svázáni zlem.

 

Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."  To, co Ježíš oceňuje na těch  čtyřech, je jejich víra. Tito čtyři lidé ukázali svou důvěru v Ježíše svým důvtipným jednáním: vyhnuli se překážce tvořené návalem lidu kolem vchodu do domu a ukázali svou víru, ačkoli tím riskovali výsměch. Je téměř jisté, že kdyby ten paralytik nebyl uzdraven, byli by zahanbeni, vystaveni kritice ze strany spoluobyvatel Kafarnaa a velkému pesimismu ochrnutého.

 

Bez otálení, Kristus těm čtyřem nenechá ani čas k vyslovení touhy, s kterou přišli. Neptá se ani jako jindy: „co chceš, abych pro tebe udělal?“. Jeho pohled již pronikl celou hloubku.

 

V tomto nehybném a bezvládném těle dokáže Ježíš okamžitě vidět stvořitelské veledílo Otce a zvolá: „Synu, odpouštějí se ti hříchy". Odpuštění vyjadřuje radost Otce, jež znovu nachází svého syna; odpuštění vyjadřuje sílu lásky Otce, který tohoto svého syna navrací životu a jeho bratřím. 

 

Jsou ti odňaty tvoje hříchy. Odejmout znamená vzdálit, poslat pryč. Hříchy, které předtím těsně přiléhaly a ovíjely člověka; hříchy, které svazovaly, jsou z něj nyní sejmuty.

 

Tento paralytik ale neprosil o odpuštění svých hříchů a dokonce ani neukazoval nejmenší znamení lítosti. Ježíš si všiml víry těch, kteří jej k němu přinesli. A to mu stačí.

 

Kdybychom byli přítomni této scéně, snad bychom Ježíšovi řekli, že tento muž potřeboval především uzdravení, ne odpuštění. Ve skutečnosti tento chudák, stejně jako my všichni, potřeboval přátelská slova, potřeboval přátelství a odpuštění, potřeboval uzdravení srdce, potřeboval spásu.

 

 

Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: "Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?"

 

Seděli tam. Před okamžikem jsme slyšeli, že kolem Ježíše byl shromážděn veliký dav lidu, takže už nebylo možné ani jen se přiblížit ke vchodu; ale zákoníci přesto našli svá místa k sezení vepředu, v první řadě. Vlastně i oni sedí, jsou nehybní jako onen paralytik. Jejich ochrnulost tkví v jejich srdci. I jejich malověrnost zůstává skryta v srdci a nemají odvahu se otevřít, konfrontovat se; soudí a to jim stačí!

 

Co to ten člověk říká? Vlastně je nezajímá situace tohoto nemocného, jediné slovo se netýká ochrnutého. Jejich zájem směřuje jen k nauce. Dokázali by přijmout i nějaký ten „terapeutický zákrok“ ze strany Ježíše, ale nedokážou přijmout tak bezbřehé milosrdenství. Zákoníci dokonale nezvládají situaci, uvnitř v nich to vře. Nemohou připustit, že Ježíš odpouští hříchy pronesením tak prostých slov, vždyť u nich odpuštění hříchů znamenalo dlouhý a složitý obřad, která zahrnoval i smírčí oběť.

 

Co to ten člověk říká? Rouhá se! Ve skutečnosti se rouhají oni; skutečné rouhání je jejich mylná představa o Bohu, který nemůže a nesmí odpouštět tak snadno, s velkým milosrdenstvím.

 

 

Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Co je snadnější: říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?'

Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - řekne ochrnutému:

"Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

  

Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim… Sloveso „poznat“ podtrhuje postoj lásky a společenství, který Ježíš projevuje i vstříc jim. I jim nabízí možnost uzdravení srdce a zahlédnout skutečnou spásu.

Co je snadnější? Všichni vědí, že jak odpuštění hříchů, tak i uzdravení paralytika překračují lidské schopnosti; odkazují na spasitelné dílo Boží. (Ve Starém zákoně nikdy nebyl uzdraven žádný ochrnutý; paralytik byl vážen stejně, jako mrtvý).

 

Co je snadnější: říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?'  Odnětí hříchů, milosrdenství – to je ten největší dar; uzdravení je následek a viditelný projev. Je to právě srdce, které jako první potřebuje být uzdraveno.

 

Abyste však věděli… Toto jeden  z mála okamžiků, kdy Ježíš objasňuje důvod svých zázraků: slouží nám, abychom poznali že on je pramenem smíření.  Ježíš zjevuje, že Bůh je nyní zde a že skrze jeho osobu jedná, mluví, uzdravuje a činí zázraky.

 

Vstaň! Toto je slovo vzkříšení. Setkat se s Ježíšem znamená nejen postavit se znovu na nohy, být uzdraven. Setkání s Ježíšem znamená vzkříšení. Odpuštění je znovuzrození, novost života.

 

 

Vstaň, vezmi své lože a choď! Evangelista se v tomto krátkém vyprávění zmiňuje o lůžku (nosítkách) celkem čtyřikrát. Toto znamení je pro něj tedy znamená důležitý element celého vyprávění. Je to, jako by chtěl říct: „vzpomeň si, čím jsi byl, vzpomeň si na svoji minulost, na svoji nehybnost; vzpomeň si na dar, který jsi obdržel a pospěš si žít intenzivně, plností života,jež se rodí z víry a lásky.

 

Můžeme se ale domnívat, že toto lůžko má i svůj význam eucharistický – totiž, že ten muž byl pozván k večeři. Vlastně Marek nám hned potom podává zprávu o večeři v domě celníka Leviho-Matouše. Lůžko by sloužilo právě jako místo k večeři (podle dobových zvyků): na lůžku se člověk účastnil slavnostní, oficiální večeře, jež měla společenský charakter. Uzdravení je uzavřeno společnou oslavou. Tedy odpočinutí srdce, odpočinek života.

 

 

Zde je můj život

 

(Teď tady před Ježíšem vyžaduje toto slovo naplnění i na nás. Nepustíme se zvědavě dál do čtení následujícího úryvku; necháme se znovu vtáhnout do děje: vypráví se tu o našem setkání, dnes, tady. O našem setkání s Ním.)

 

Ježíš po několika dnech znovu vstoupil do Kafarnaa, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.

Ježíš znovu vstoupil do Kafarnaa. Pán se znovu vrací do mého života. Ačkoli jsem se s Ním třeba z nějakých důvodů dosud nesetkal; ačkoli jsem jej třeba ještě nenechal, aby se mne dotknul a uzdravil mne, nyní je zde. Znovu. Pro mne!

 

Ochrnutý jsem já, ochrnutí jsme my. Náš stav hříchu může být definován jako jistý druh ochrnutí. Ačkoli vedeme intenzivní, aktivní a tvůrčí život; ačkoli naše povolání je plné stovek či tisíců úkolů, ikdyž jsme uspokojeni plody své práce… i přesto je v nás skrytá sféra ticha, tvořená pasivitou, setrvačností, únavou, pesimismem, hořkostí, neživotem. Ten ochrnutý jsem já, jsme to my všichni.

 

Zpěv: Adoramus te, Domine. (3x) (Taizé)

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

  

Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."

 

Celá Církev, jako i tento kostel je jako Petrův domek, s dveřmi otevřenými dokořán zástupům, v jejichž středu stojí Ježíš, k němuž všichni přicházejí. Dokonce i střecha nad ním je odkryta, aby se s ním mohli setkat opravdu všichni a aby všichni od něho mohli získat spásu. Vzdávejme Pánu díky za tento dům smíření.

 

Je pěkné se zahledět i na ty čtyři, kteří nesou lůžko. Ti čtyři se ujali veliké zodpovědnosti: nesou ke Kristu trpící lidstvo, pokřivené, nepohyblivé. Ti čtyři jsou prostí lidé, ale jsou nepostradatelní, jsou služebníky smíření. Děkujme Pánu za všechny ty chvíle, v nichž nás podpořily víra, důvtip a pomoc bratří a kdy nás přivedli zpátky k Ježíši.

 

Zpěv: Adoramus te, Domine.

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

 

Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: "Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?"

 

Jistě nemůžeme odmítnout ani konfrontaci se zákoníky. Kolikrát Boží milosrdenství s druhými i nám připadalo zbytečně veliké?! Kolikrát nám připadalo správné, aby na hříšníky místo Otcova odpuštění padly přívaly jeho hněvu a trest?! To krásné zde je, že v Ježíšově přítomnosti není prostor pro soud a odplatu, pro zaujímání přísných a pokořujících pozic; je zde místo pouze pro pochopení, láskyplné napomenutí; pokání, útěcha…

 

Zpěv: Adoramus te, Domine.

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

 

 

Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Co je snadnější: říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?'

Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - řekne ochrnutému:

"Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

  

Jak krásné je slyšet hlas Pána, když každému z nás říká: „Odpouštějí se ti hříchy. Vstaň, vezmi své lože a choď“. Nebuď už ochrnutý, nehybný, sám, smutný. Obnovil jsem tvé srdce, uvolnil jsem tvé údy; nyní se můžeš hýbat a jít vstříc tvým bratřím, kteří očekávají tvoje vyprávění o spáse, tvá gesta nového života; nyní můžeš jít na slavnost společenství, ke stolu Eucharistie.

  

Zpěv: Adoramus te, Domine.

 

(Krátká chvíle ticha k interiorizaci.)

  

(Potom, co jsme se cítili osobně vtaženi do naslouchaného Slova, ponecháme nyní prostor pro rozjímání, kontemplaci. Po tom, co jsme se zahleděli na Pána Ježíše, živě prožívali setkání s Ním, obraceli své oči ke zkoumání kvality vlastního života a plni údivu naslouchali Božímu Slovu, ponoříme se nyní do tohoto setkání a vychutnáme jeho Přítomnost v této prodloužené chvíli kontemplace).

 

 

Návrh cesty svatosti

 

(Svatí jsou našimi staršími bratry a sestrami ve víře, vychovávají nás a provázejí nás k setkání s Bohem. Naslouchejme nyní cestě svatosti, kterou nám předkládá svatý Petr Julián Eymard.)

 

Z Římských exercicií roku 1865 (13.března, třetí meditace).

Rozjímal jsem o něžnosti našeho Pána v jeho božské Svátosti: o jeho dobrotě, s jakou přijímá všechny, velké i malé, bohaté i chudé, děti i dospělé; o jeho odhodlání nést slabé, děti, hlupáky atd.; rozjímal jsem o jeho trpělivosti v naslouchání všem a v každé chvíli, kdy oni chtějí…, o jeho trpělivosti s veškerou bídou člověka; o jeho povolnosti v přijímání: on se dává každému podle jeho vlastního stavu, s radostí přichází ke všem, nachází-li je ve stavu milosti a s alespoň špetkou zbožnosti, s nějakým dobrým přáním nebo alespoň s citem respektu. Každému uštědřuje milost, která jej může nést a jako upomínku na svou návštěvu zanechává dar pokoje a lásky. „Ty jsi dobrý, Pane, odpouštíš, jsi plný milosrdenství s tím, kdo Tě vzývá“ (Žalm 85,6).

Jak trpělivá a milosrdná je Ježíšova něžnost k těm, kdo na něj zapomínají! Čeká na ně – i na ty, kteří jej nerespektují v jeho svátostném stavu; neprotestuje proti těm, kdo jej zraňují; nehrozí těm, kdo jej uráží, zrazují, kdo jej přibíjí na kříž svatokrádežným přijímáním; netrestá je a neustále opakuje: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).

(…) Abych se stal něžným, pevně upřu pohled na Eucharistii a budu jíst tuto božskou manu, abych měl mírnost a něžnost v plnosti a abych získal její zásobu na celý den, protože jí mám velmi zapotřebí.

 

 

Za život světa

 

(Toto je moment, v němž se otevřeme přímluvám. Prosme Boha, aby skrze náš život i další bratři a sestry mohli prožít zkušenost smíření.)

 

Odp. Pane, slyš naše prosby.

Otče jež zachraňuješ každého člověka a který toužíš, aby se ani jediný neztratil, rozlij na nás všechny proud svého milosrdenství a dej nám všem pocítit svou lásku. Prosíme o to ve jménu Krista, našeho Pána.

 

 

Svátostné požehnání

 

Závěrečný zpěv. (téma radosti z vykoupení, z poznání cest spravedlivého)

 

©  2001 Kongregace Nejsvětější svátosti - Eucharistiáni (Equipe Tabghá)

 

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home

 



©2001 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)