P. Giuseppe Vassalli S.S.S.

Agregace Nejsvětější svátosti

Historie a současnost

 

Z úvodu k „Návrhu stanov na období zkoušky“ z roku 1986.

Překlad: fra Miloslav Chrást nSSS

 

OBSAH
1. V myšlence a díle otce Eymarda
Sdružení eucharistické adorace
Večeřadla eucharistického života
2. Stoletá historie
Vyzařování na dálku
Forma místních sdružení (kroužků)
Eucharistické bratrstvo
3. Současnost
Dlouhá a obtížná cesta obnovy
Základní indikace
Důraz na eucharistickou adoraci
Mnohost iniciativ

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home

 

 

1. Agregace Nejsvětější svátosti

v myšlence a díle sv. Petra Juliána Eymarda

V pokoncilní Církvi jsme svědky nového rozkvětu hnutí a nejrůznějších církevních skupin, které do Církve vnáší nový dynamismus života a aktivity. Některé z nich nově vznikají, neboť Duch Svatý stále probouzí iniciativy odpovídající potřebám doby. Jiná hnutí jsou roubována na kmen spirituality a instituce ověřené staletími. Mezi nimi mají své místo „Agregace“, které se připojují k duchovnímu dědictví řeholních institutů. Termín „agregace“ vystihuje právě pouto, které existuje mezi laickým sdružením a řeholním institutem; laické sdružení je tedy „agregované“ – přidružené – k řádu či kongregaci, z nichž čerpá inspiraci a často i způsob organizace.

Pro agregaci, která se svojí tradicí odvolává až k zakladateli řeholního institutu, má mimořádnou důležitost znovuobjevení vzácné žíly charismatu, tedy inspirace, podle níž se tento muž Boží rozhodl asociovat laiky k životu a poslání řeholníků. Bude také důležité hledat a učit se interpretovat proměny, kterými agregace procházela během svých dějin. Nakonec bude mít stálou důležitost obnovování ducha agregace v kontextu s Církví a soudobou společností, nacházejíc též nové způsoby konkretizace a realizace přijatého charismatu. Toto jsou tři kroky, které chceme předložit putování Agregace Nejsvětější svátosti: Zakladatel – dějiny – přítomnost. Naším úmyslem není pouze uspokojit vaši zvídavost po vlastních dějinách a podat nové informace, jako spíš přispět skrze tuto reflexi a povzbuzení k obnovení a růstu tohoto díla, které sv.Petr Julián Eymard považoval za neoddělitelnou součást svého poslání: spojit laiky v eucharistickém hnutí, svěřeném do péče řeholníkům Nejsvětější svátosti. 

 

Sdružení eucharistické adorace

Není možné správně porozumět tomuto dílu sv. Petra Juliána Eymarda, aniž bychom jeho vznik situovali do dějinného kontextu 19. století. Je třeba mít na paměti, že všeobecným obrazem tehdejších francouzských diecézí bylo vytváření organizací věřících, kteří se v určitém cyklu střídali v adoraci Nejsvětější svátosti vystavené slavnostně na trůnu. Za dosažení cíle bylo považováno, pokud se služba adorace stala souvislá a nepřerušená - jak v jednom kostele během stanovené doby, tak i v rámci diecéze během celého roku prostřednictvím cyklu adoračních dnů v jednotlivých  farnostech. Tak se uskutečňovala věčná adorace. Již v 16.století to byl prakticky úmysl, s nímž byla vyvinuta „čtyřicetihodinová pobožnost“ s cykly adorace rozdělenými mezi jednotlivé kostely nejprve v Milánu a později v Římě. „Čtyřicetihodinové pobožnosti“, rozšířené v průběhu 17.-18. století do celého katolického světa už ale po francouzské revoluci nemohly počítat s takovým lidovým nadšením, že by byly spontánně vyplněny hodiny eucharistické adorace, především pak během noci. V tomto prostředí se tedy rodí sdružení, která měla za cíl vyplňovat mezery v adoraci před vystavenou Nejsvětější svátostí zanechané věřícími.

Otec Eymard s touto skutečností poprvé přichází do kontaktu v Paříži roku 1849, když sem přijíždí jako generální vizitátor Společnosti Mariiny, a píše o tomto zážitku nadšené zprávy ve svých dopisech s přáteli. Monsignor De la Bouillerie, generální vikář pařížské diecéze, započal noční adoraci mužů podle modelu, který pozoroval v Římě. Jedna žena velké eucharistické zbožnosti, slečna De Mauroy dokázala obnovit cyklus „Čtyřicetihodinových pobožností“ v několika kostelích, vybízejíc přitom faráře a rektory, aby přijali skupiny zbožných žen, které zajišťovaly denní adoraci.

O dva roky později, v roce 1851, náš světec mohl sám uskutečnit založení věčné adorace v jednom kostele v Tolone, za pomoci fregatního kapitána De Cuerse, který se později stal eucharistiánem.

Záležitosti kolem zakládání nového řeholního institutu, Kongregace Nejsvětější svátosti, přivádí pak otce Eymarda v roce 1856 do Paříže, kde se v něm zrodí idea Agregace Nejsvětější svátosti jako laické části jediného díla zasvěceného podpoře poznávání a kultu Eucharistie, jakožto prameni duchovní obnovy Církve a společnosti.

Přesto, neboť v Paříži už existovalo výše zmíněné adorační sdružení, plánovaná iniciativa zůstává ukryta ve stínu malé kaple, nejprve na Rue d’Enfer, později na Faubourg St.Jacques. Mezitím ale, roku 1859,  Agregace získala kanonické schválení v Marseille přičiněním místního biskupa Msgre. Eugenia De Mazenod, zakladatele Oblátů Neposkvrněné Panny Marie (OMI), který byl  před nedávnem kanonizován (svatořečen). Ten už několik let sledoval vytvoření prostředí věčné adorace ve své diecézi, dospěl však k závěru, že pouze institut založený k tomuto účelu by jej mohl dovést k realizaci. Proto pozval do své diecéze Eucharistiány, kteří pro své potřeby upravili starý konvent Nejmenších bratří sv. Františka. V tomto zbožném prostředí tak došlo k explosi eucharistické zbožnosti, jakou se otci Eymardovi v Paříži nepodařilo probudit: v krátké době bylo v Marseille několik tisíc agregovaných.

Podobný případ se pak opakoval v Angers, v roce 1862: biskup Msgre. Angebault, ačkoli adorační sdružení sám založil, svěřil jej záhy péči našeho svatého zakladatele, aby zajistil stálost této zbožné praxe. Tak také v Bruselu roku 1864, kde otec Eymard v ústupku na naléhání slečny De Meeûs, zbožné podporovatelky adorace, jež se ocitla v těžkostech, přijal založení kláštera, který později zachránil Kongregaci v době vyhnání eucharistiánů z Francie roku 1880.

V tomto bodě je ale nutné poznamenat, že Agregace chtěná a založená otcem Eymardem jako adorační sdružení však šla dál, než ostatní podobná sdružení existující v té době. Skrze intenzivní eucharistickou zbožnost náš Apoštol Eucharistie toužil formovat celý život agregovaných.

 

Večeřadla eucharistického života

Zde stojíme před ideálem Agregace podle otce Eymarda: z prostého adoračního sdružení dospět k „večeřadlu“ laiků, kteří by podle možností v rámci jejich stavovských povinností, tvořili jakousi komunitu života a poslání.

Je třeba říct, že otec Eymard, světec 19. století, viděl příliš daleko v promýšlení této formy podílení se laiků na duchu jím založeného řeholního institutu. Pánovo vedení mu dalo velmi dobrou průpravu pro toto poslání, především co se týká dobových laických hnutí. Terciáři Marie, již léta působící v Lionu jako laická skupina, která by dnes mohla být označována za průkopníka budoucích sekulárních institutů, byli v roce 1845 svěřeni vedení mladého otce Eymarda. Neměl nad nimi pouze výkonnou moc představeného, ale působil i skutečně inspirativně, především pak novými stanovami které se, umožňujíc různé větve třetího řádu podle nejrůznějších životních stavů, pokoušely vytvářet ve světě malé nazaretské komunity.

Když pak od roku 1856, jak jsme již poznamenali, začíná zakladatel s návrhy různých projektů Agregace, spojuje ve své osobě již zkušenost představeného eucharistického sdružení v Tolone a animátora malých laických mariánských družin v Lionu. Proto tři různé způsoby života, které navrhne pro Agregaci, mají pro formační putování zvláštní význam.

 

 

2. Stoletá historie

Tyto tři třídy jsou také klíčem k interpretaci dějin Agregace. Připomeňme si tedy projekt z roku 1859:

„Agregace dělí své členy na tři třídy:

·        první zahrnuje jednotlivé agregované, tedy ty, kteří plní své závazky izolovaně;

·        druhá třída je pro agregované, kteří konají své adorace v organizované a návazné eucharistické službě; tvoří zvláštní místní sdružení pod vedením faráře nebo představeného (superiora) řeholního domu nebo jiného církevně schváleného institutu;.

·        třetí třída zahrnuje agregované, kteří se s úmyslem vést intenzivnější eucharistický život spojují do rodinných komunit a tvoří ve světě jistý druh řeholních večeřadel“ (srv. Archiv zakladatele, rukopis O 3,12).

 

Zdá se zřejmé, že tyto tři třídy tvoří téměř tři soustředné kruhy, jež směrem od vnějšku ke středu stupňovitě nabírají na intenzitě eucharistického života; v samém jádru pak stojí řeholní větev otců Eucharistiánů. Jsou tedy tři způsoby účastenství v Agregaci, které jsou přizpůsobeny různým situacím a různé síle povolání jednotlivých osob.

Jsou to především osoby, které touží sdílet eucharistického ducha Kongregace, ale žijí na místech odlehlých od svatyní eucharistické adorace a nenachází ve své blízkosti adorační sdružení, v nichž by se zapojili. Jim tedy Agregace pomáhá animací, kterou můžeme nazývat „vyzařováním na dálku“ prostřednictví tisku, případně i periodickými setkáními. Pak máme členy, kteří tvoří část řádně ustavených místních sdružení, žijí v blízkosti kostela vedeného mužskou větví Eucharistiánů, nebo ve farnostech a prostředích, kde je obzvlášť pěstován eucharistický kult. Nakonec třetí a nejintenzivnější forma příslušnosti, jež je obecně tvořena jako nástavba druhé a odpovídá na touhu po větší účasti na „eucharistiánském“ životě skrze sdílení evangelijní formy života uzpůsobené laickým podmínkám. Zmiňme se alespoň stručně o dějinách každé z těchto třech forem laické účasti na spiritualitě sv. Petra Juliána Eymarda.

 

Vyzařování na dálku

Pro otce Eymarda toto tvořilo formu apoštolátu vynucenou okolnostmi. Měl mnoho starých přátel a známých roztroušených v různých regionech Francie, navíc většinou už členy Třetího řádu Marie, kteří se chtěli účastnit eucharistické milosti jejich otce spirituála. Udržujíc s nimi rozsáhlou korespondenci, nebo animujíc je během návštěv a různých setkání, přenesl otec Zakladatel na tyto své duchovní syny a dcery určitou formu eucharistického apoštolátu, kterou pak konkretizovali tiskovou aktivitou a organizací duchovních cvičení.

Především tisk umožňoval Agregaci formovat rozsáhlou síť členů v národech, v nichž rostla i Kongregace, nebo kde připravovala nové založení. Časopisy v různých jazycích znamenaly zároveň nástroj národního vedení Agregace. Započal mladý „učedník“ otce Eymarda, otec Albert Tesnière, který nejprve v roce 1876 obnovil časopis „Le Très Saint Sacrement”, který byl publikován celkem šedesát let (započatý otcem Eymardem) ve francouzsky mluvících zemích, až do první světové války. Pokračoval pak „Le Messager de l’Eucharistie“ a později, po koncilu (1964) nejrozšířenější časopis na poli liturgie a spirituality, „Parole et pain“. Tak i ostatní evropské národy, jako i Spojené Státy, Kanada, Austrálie, Brazílie, Argentina postupně začaly vydávat své časopisy, které na odpovídajících územích vyzařovaly ducha Agregace.

V německy mluvících zemích to byl časopis „Allerheiligste.Eucharistie“ pro členy kněžské větve Agregace, tzv. Kněží adorátorů, pro laickou větev Agregace „Der Pelikan“. V Itálii to byl hned od začátku století především „L‘Emanuele“, který byl poutem spojujícím členy Agregace Nejsvětější svátosti.

 

Forma místních sdružení (kroužků)

Druhou třídou počíná být realizována skutečná Agregace odpovídající kanonickému modelu každého sdružení, spojuje totiž členy, kteří se společně setkávají a rozvíjí určitou aktivitu, připojujíc se tak ke službě Církve. Na vlastním poli eucharistického kultu Agregace vstoupila do dějinné tradice, která již měla bohatou spiritualitu a organizační zkušenost a byla formována nejrůznějšími Bratrstvy Nejsvětější svátosti, které se rozvíjely již od středověku; mezi nimi vynikalo Arcibratrstvo od S.Maria sopra Minerva v Římě, počínající v 16.století. Otcové Eucharistiáni, především na Světových a národních eucharistických kongresech (započatých  roku 1881 vlivem charismatu otce Eymarda), podporovali tyto různé formy eucharistických sdružení. V každém případě ale, jako sdružení specificky vázané k vlastní spiritualitě vnímali Agregaci Nejsvětější svátosti. Papež Pius IX. udělil Agregaci v roce 1875 první schválení s přislíbenými odpustky; od roku 1887 byla kanonicky ustavená jako zbožná jednota na území Římské diecéze (podobné schválení již existovalo v jiných diecézích, například v Marseille od roku 1859; pozn.překl.) a jako sídlo jí byl předělen chrám sv. Claudia (nedaleko od Fontana di Trevi, pozn. překl.). Roku 1897 ji papež Lev XIII. povýšil na „Arcispolek“ s právem přidružovat k sobě sdružení stejného jména a cíle po celé universální Církvi. V generálním archivu Kongregace Nejsvětější svátosti se nachází registr přidružení počínající právě od zmiňovaného roku 1897. Dnes (psáno roku 1986, pozn. překl.) tento registr čítá přibližně 7000 agregací po celém světě. Již v prvních letech 20.století byly v nejrůznějších národech Evropy a třech Amerikách (Sever, Střed, Jih) zapsány stovky diecézních eucharistických sdružení . V třicátých letech přibyla Austrálie následovaná Asií s mnohými centry v Indii, na Filipínách a ve Vietnamu. Afrika se připojila v padesátých letech v návaznosti na tamní misie zakládané otci Eucharistiány.

Sdružení vždy měla velmi jednoduchou  strukturu sestávající z vedoucího kněze, který dbal na formaci; z jednoho či jedné předsedající (president), s organizační pomocí horlivých spolupracovníků; a samozřejmě z ostatních členů. Na prvním místě vždy sdružení dbalo na službu eucharistické adorace v kostele, u nějž bylo ustaveno a přidružovalo se také k eucharistickému apoštolátu Eucharistiánů.

Duch Agregace předložený otcem Eymardem je tentýž jako u Kongregace Nejsvětější svátosti: darovat sebe sama z lásky k Bohu a bližnímu, jako se daroval Ježíš a jako se nám bez ustání dává v Eucharistii.

 

Eucharistické bratrstvo

V projektu Zakladatele jsme objevili, že charakteristikou třetí třídy Agregace, která plně uskutečňuje ideál, byla konkretizace eucharistického ducha v celém životě přidruženého. Výsledkem užší účasti laiků na eucharistiánském životě bylo vytváření rodinných komunit či malých řeholních večeřadel ve světě.

Uvnitř těchto večeřadel musejí být momenty modlitby častější, protože nechtějí pouze odpovědět na praktický cíl adorační služby v některém kostele, ale tvořit nosnou strukturu života rostoucího z Eucharistie. Zachovávání evangelních rad, ačkoli netvoří skutečné a vlastní sliby, vyjadřuje touhu po radikálním následování Krista.

Generální kapitulou z roku 1893 bylo navrženo právní uspořádání na základě živé tradice Zakladatele, jak se udržela v Marseille. Stanovy Eucharistického bratrstva, třetí větve Agregace, byly poprvé vydány roku 1907 na žádost podanou ze strany Svatého stolce o proměnu bratrstva v Třetí řád. Tento požadavek ale nebyl uskutečněn. Ještě Stanovy schválené Svatým stolcem roku 1957 hovoří o „vlastních pravidlech“ bratrstva, které ale zůstaly na rovině projektu, který se nakonec nedočkal definitivního schválení.

Přeuspořádání „na čas zkoušky“ bylo provedeno v Itálii, Spojených státech, Brazílii a na Filipínách. Během tohoto období ale příběh transformace přestává být aktuální. Po II. Vatikánském koncilu byla upravena a Svatým stolcem schválena nová řehole Kongregace a stanovy Eucharistického bratrstva tedy nutně budou následovat v jejích stopách.

 

 

3. Současnost

Za časový bod, jež situoval Agregaci do jejího procesu přizpůsobení se současným potřebám Církve a světa, můžeme považovat rok 1957, kdy byly Svatým stolcem schváleny poslední Stanovy.

Od této chvíle jsme vlastně v současnosti. Třicet let se přesto může zdát jako příliš dlouhé období pro obnovení tohoto díla sv. Petra Juliána Eymarda v duchu Koncilu.  Nezapomínejme ale, že zkušenost církevních hnutí jasně ukazuje, o kolik je obtížnější a pracnější je obnovit než založit nové. Především obnova sdružení laiků spojeného s řeholním institutem nejprve předpokládá dokončení koncilní obnovy spirituality a formy života samotného Institutu, která se pak stane základem sdílení vlastního charismatu s laickými bratry a sestrami.

Hovořit o současnosti Agregace pro nás neznamená pouze informovat o jejím dnešním stavu, ale vyjádřit soud o její „aktuálnosti“ – tedy přesvědčení, že ačkoli toto sdružení vzniklo v odpověď na požadavky Církve 19.století, je povoláno ke službě i v Církvi dneška.

 

Dlouhá a obtížná cesta obnovy

Dvě mimořádné Generální kapituly svolané ke dvěma sezením (1969-71) a dvě řádné Generální kapituly (1975 a 1981) musely přeformulovat řeholi, „Pravidla života“, Eucharistiánů za aktivní účasti více než tisíce řeholníků žijících ve více než stovce domů po celém světě, tedy na pěti kontinentech.

Během následujících třech let pak text řehole vytvořený roku 1981 byl podroben zkoumání Kongregace pro řeholníky a s několika úpravami byl definitivně schválen Svatým stolcem 1.srpna 1984, o slavnosti našeho svatého Zakladatele. Nová řehole se tak stala závaznou pro celou kongregaci.  Můžeme říct, že během těchto dvaceti let koncilní obnovy (1965-1985) měli řeholníci provádějící obnovu téma účasti laiků na eucharistiánském charismatu stále na srdci. S pomocí konstruktivních příspěvků ze stran řeholníků i laiků byly také navrženy různé projekty nových Stanov.

Ačkoli základy obnovy Agregace byly konečně položeny, je třeba si ještě realisticky uvědomit, že cesta k jejímu plnému projevení bude ještě dlouhá a pracná. Právě s tímto úmyslem chceme také prostřednictvím našich časopisů přispět k procitnutí, jež by zahrnulo největší možné množství osob přitahovaných  ideálem eucharistiánů.

 

Základní indikace

Pravidla života nás Eucharistiány zavazují udržovat plodným dědictví, které jsme obdrželi od Zakladatele:

„Následujíce P. Eymarda, obracíme se s výzvou na všechny,

které Duch přitahuje k Eucharistii, kněze i laiky,

aby se připojili k naší řeholní rodině a podíleli se na jejím poslání.

 

Budeme je doprovázet, aby se v celém svém životě

a veškerém úsilí nechali inspirovat Eucharistií.“ (RE 43)

Výchozí bod je jasný: přidružit se k naší řeholní rodině a sdílet její poslání znamená především načerpat z jejího ducha. Duch Kongregace jak byl vyjádřen v počátcích jejích Konstitucí (Konst. čl.3), zůstává ještě dnes v Řeholi tímtéž, duchem vyvěrajícím z tajemství Eucharistie: „duchem, v němž Kristus dal svůj život za život světa.“ (RE 4; srv. Jan 10,17) Bratřím žijícím v laickém stavu nabízíme v tomto sebedarování inspiraci, která zahrne celý jejich život a poslání v církvi i ve světě.

Protože pak tato inspirace vychází z eucharistického tajemství, první konkrétní sdílení mezi řeholníky Nejsvětější svátosti a laiky je právě v eucharistickém slavení a adoraci, tedy ve společném stylu modlitby: „Dbáme na účast věřících při našich modlitbách, aby byl jejich život osvícen a proniknut velikonočním tajemstvím“ (RE 32).

Z Eucharistie pak pro život a poslání skupiny laiků formovaných v eucharistiánské škole pramení schopnost sebeuskutečnění v různých církevních sektorech: v hlásání Slova, v animaci liturgie a ve službě blíženské lásky. V této apoštolské struktuře (srv. Sk 2,42) je budováno eucharistiánské poslání (RE 33-45).

A toto je také struktura, v níž je pojat tento „Návrh stanov“ (na období zkoušky), který právě předkládáme.

 

Důraz na eucharistickou adoraci

Ve shodě s celou eucharistiánskou tradicí, Akta XIV. Provinční kapituly (leden 1984), která pro italské prostředí „překládají“ poslání Kongregace Nejsvětější svátosti, současně s širokou katecheticko-liturgicko-charitativní prospektivou, doporučují zdůraznění eucharistické adorace (srv. Atti, sv.II. str.13).

Znamení času vybízejí právě k této preferenci (adorace): zvýrazněná citlivost mladých k problémům ducha je v nadšení vede k následování modlitebních hnutí.

Také mnozí lidé středního i staršího věku, zklamaní příliš racionálními a aprioristickými projekty osobního a společenského života, se navracejí k hledání něčeho, co by mohlo občerstvit vyprahlého ducha a znovu jej uschopnit k radostnému a nezištnému odevzdání.

Jsou tedy vhodné podmínky pro obnovu eucharistiánské spirituality ve skupinách laiků, které touží spojit kontemplativní rozměr s otevřeností k velkodušnému lidskému a křesťanskému poslání.

 

Mnohost iniciativ

Pro společenství či komunitu laiků inspirovanou Eucharistií otázka vlastního názvu netvoří problém. Právní pojem „agregace“ vyjadřuje pouze kanál inspirace, který ji váže ke Kongregaci Nejsvětější svátosti. Nemusí však nutně být běžným označením; označení se může pohybovat v rozmezí od „skupiny“ ve formaci až po „eucharistické bratrstvo“ stabilně ustavené.

Nyní, když máme základní indikace eucharistiánských Pravidel života, když jsme přijali prioritu modlitby v charakteristické formě adorace, můžeme se ještě ptát: jak je možné začít s utvářením eucharistického sdružení či komunity laiků?

Konkrétní pojetí je velmi vázané na prostředí, v němž je vržena tato iniciativa a na jednotlivých osobách, které zahrnuje.

Je možné začít od již existujících spolků „Čestných stráží Nejsvětější svátosti“: v takovém případě může být nejvhodnějším zvolit formu „školy modlitby“. Katechetická formace a služba blíženské lásky na sebe nenechají dlouho čekat.

V jiném prostředí je možné začít od skupiny, která se schází ke katechezím během putování duchovní obnovy či katechumenátu, která by vyústila k modlitbě-adoraci.

Nepochybně to bude dlouhá cesta, ale snad vhodněji odpovídající na potřeby a očekávání v odkřesťanštěném prostředí, nebo všeobecně v prostředí nové evangelizace.

Také otec Eymard dokázal nacházet nejrůznější spojení pro své poslání inspirované Eucharistií: vojenské vězení v Tolone, chatrče Pařížské periferie jakož i buržoazní prostředí Lyonu a hlavního města impéria.

Jako Zakladatel, tak i eucharistián dneška hledá cesty Ducha k přetlumočení charismatu, jež sám žije na pozadí vnějších projevů řeholního života, aby tak promlouval silou schopnou utvářet život laiků připojených k témuž poslání.

 

P. Giuseppe Vassalli S.S.S.

 

Originál: Aggregazione del Santissimo Sacramento, Bozza di Statuti.

                Vyšlo jako příloha 11.čísla časopisu L’EMANUELE v roce 1986.

                Vydalo: Centro eucaristico, Ponteranica (BG)

 

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home



©2001 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)