“JEDEN CHLÉB, JEDNO TĚLO”

Osnova eucharistického života laiků

Komentář k prohloubení inspirativní části

 

P. Flavio Fumagalli s.s.s.

 

 

OBSAH:

Úvod
Biblický obraz - Skutky Apoštolů 2, 42-47
I. Jako církev
II. Utvářeni Eucharistií
Přijetí
Smíření
Naslouchání
Sdílení
Chvála
Oběť
Společenství
Poslání
III. Putování vstříc království
IV. Ve sdílení jediného charismatu

 

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home

 

Úvod

Titul dokumentu inspirovaný známou frází sv. Pavla (1Kor 10,17) označuje jednotu („jedno tělo“), která se rodí z Eucharistie („jeden Chléb“) a která má charakterizovat vztah laiků s kongregací eucharistiánů a s celou církví, jediným Tělem Kristovým, tvořeným mnoha údy. Totéž platí pro vztah eucharistiánů-řeholníků k laikům; sžít se v duchu autentického bratrského společenství.

Dokument, který nabízí některé linie eucharistické spirituality laikům, je definován podtitulem: „Návrh eucharistického života laiků“. Touto terminologií chceme podtrhnout existenciální dimensi eucharistické spirituality a spirituality vůbec: ne abstraktní spiritualismus, ne útěk ze světa; ale „život v Duchu“ utvářený slavením Eucharistie, především oním nedělním.

Dokument je rozčleněn do dvou hlavních částí, ačkoli pevně provázaných: část inspirativní (čl.1-13) a část operativní („Ve sdílení charismatu“). V inspirativní části hovoří dokument v první osobě plurálu („my“): subjektem pojednání jsou tedy laici, kteří přijímají tuto „řeholi eucharistického života“, kterou jim naše Kongregace nabízí. V části operativní, více popisné, hovoří přímo eucharistiáni-řeholníci, kteří představují formy, v nichž se dnes rozvíjí poslání Kongregace a jak může být sdílena s laiky. (Tato druhá část je vlastním vkladem italské provincie a nebyla tedy prozatím přeložena; pojednává o vlastních aktivitách, tedy v podmínkách života Eucharistického hnutí v zemích prozatím bez přítomnosti Eucharistiánů je tato část neužitečná. pozn. překl.)

 

Inspirativní část je uvedena povelikonoční eucharistickou ikonou (Sk 2,42-47) a je dále rozdělena do třech oddílů:

  1. Jako Církev (v Církvi-společenství, svátosti jednoty)
  2. Utvářeni Eucharistií (charakteristiky eucharistické spirituality, počínajíc slavením Eucharistie - centrem života Církve a každého křesťana) 
  3. Putování vstříc Království (laické povolání – ve své dimensi prorocké, kněžské a královské – konkretizováno pro každodenní život)

Citace Bible a Učitelského úřadu Církve a odkazy na Pravidla života (Řeholi eucharistiánů) nebyly do dokumentu zařazeny, aby byla zachována srozumitelnost a snadná lektura textu. Nachází se ale právě na těchto stránkách prohloubení, které jsou určeny především našim řeholníkům pověřeným ve světle tohoto dokumentu animovat laiky, jež se shromažďují kolem našich komunit a touží sdílet eucharistiánskou spiritualitu a poslání.

 

 

Biblický obraz: Skutky Apoštolů 2, 42-47

 „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“

 

Komunita popsaná ve Skutcích Apoštolů je vzorem, s nímž každá křesťanská komunita je povolána se konfrontovat, uvažujíc přitom nad základními elementy vlastního života: apoštolské učení, bratrská jednota, lámání chleba, modlitby.

První křesťané byli především vytrvalí v naslouchání apoštolskému učení: prvotní přilnutí k poselství o Vzkříšení uvádělo jejich život k opravdovému a vlastnímu putování víry. Toto putování bylo doprovázeno těmi, jež sdíleli život Ježíšův a kteří se – obnoveni jeho Paschou (Velikonocemi) – stali odvážnými svědky jeho evangelia.

Kromě toho, první křesťané byli vytrvalí v bratrské jednotě: příkaz lásky byl základem hluboké jednoty, která se projevovala sdílením hmotných statků a ve společenství života, v němž se každý stával darem pro druhé.

První křesťané byli vytrvalí také v lámání chleba, čili ve slavení Eucharistie, k němuž se v radostné atmosféře scházeli ve svých domovech. Připomínali si oběť Krista, ale současně zažívali bratrství, které přicházelo ze společenství jediného Chleba (přijímaní), lámaného pro všechny.

První křesťané byli, konečně, vytrvalí v modlitbách: sdíleli především vzývání inspirované Duchem Vzkříšeného v jistotě, že Kristus byl přítomný a že oni sami žili s Ním a díky Němu.

Tímto životem „byli milí všemu lidu“ – věřícím i nevěřícím, z blízka i z daleka -  kteří vnímali, v této komunitě osob založené na bratrské lásce, znamení Boží přítomnosti ve světě.

 

 

I. JAKO CÍRKEV (čl. 1-2)

Fysionomie první křesťanské komunity zaznamenaná Skutky apoštolů může být doplněna slovy, která svatý Pavel směřuje křesťanské komunitě v Korintu s výzvou k rozpoznání její vlastní identity jako Tělo Kristovo: „Jako tělo, ačkoli má mnoho údů; a všechny údy, ačkoli je jich mnoho, tvoří jediné tělo, tak také Kristus… Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů“ (1Kor 12,12.27; srv. kap.12). Církev je Tělem Krista. Ona má tedy jako hlavu Krista, s nímž je neoddělitelně spojena; jejími vlastnostmi je důstojnost a svoboda dětí Božích, v nichž přebývá Duch Svatý; jejím zákonem je požadavek milovat, jako Kristus miloval nás; má za svůj cíl Království Boží, jehož je počátkem a prvotinou (srv.Lumen Gentium, 9).

Tělo Kristovo, Církev, je sjednoceno milostí křtu, jak nám znovu připomíná apoštol Pavel:“ Všichni jsme byli pokřtěni Duchem Svatým v jedno jediné Tělo“ (1Kor 12,13). Křest z nás učinil děti Boží, připodobnil nás Kristu, vtělil nás do Církve; se křtem jsme přijali Ducha Svatého, jediného Ducha, který nás sjednotil v jediné Tělo.

Duch Svatý, pramen jednoty, je také zdrojem různosti, mnohosti v jediném těle Církve. Tentýž svatý Pavel ještě píše: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“ (1Kor 12,7). Duch Svatý tedy probouzí charismata a služby, které vytváří různorodost v nitru Církve a uvádí ji v aktivní a dynamickou realitu, v níž jednotlivé údy jednají k prospěchu jediného těla. Tímto způsobem může být Církev skutečně nahlížena jako „svátost jednoty“, čili jako: znamení a nástroj jednoty lidí s Bohem a lidí mezi sebou.

Veden Duchem Svatým, sv. Petr Julián Eymard založil Kongregaci Nejsvětější Svátosti (řehole eucharistiánů = RE 1-5). Tato řeholní rodina, živá a dynamická součást jediného Těla Kristova, pomáhá celé Církvi rozpoznat ve slavení Eucharistie samý střed vlastní existence a sílu k neustálé obnově (RE 21). V průběhu těchto let Kongregace zdůrazňovala především následující aspekty Eucharistie:

 

 

II. UTVÁŘENI EUCHARISTIÍ (čl. 3-8)

 

Křesťané - pokřtěni v jednom Duchu, aby tvořili jediné Tělo - jsou voláni bez ustání posilovat vlastní jednotu. To je možné skrze slavení Eucharistie, především ono nedělní (Dies Domini, 31-54; především 31-35), v němž znovuožívá gesto, jímž Kristus ohlásil dar svého života tím, že jej daroval už napřed ve znamení lámaného chleba a sdíleného kalicha. Jsme živeni Eucharistií, svátostí Kristovy lásky, jež nás upevňuje v blíženské lásce a v bratrství, které se z této svátosti rodí a je jí posilováno (Dies Domini, 72-73).

Pro spojení jednotlivých charakteristik eucharistického života je tedy nutné hledět na samotnou mši svatou, eucharistické slavení, jako celek. Skrze slova a gesta nás liturgie učí velkým postojům křesťanského života: přijetí, smíření, naslouchání, sdílení, chvále, oběti, společenství, poslání.

Tak Eucharistie vytváří, formuje život každého věřícího, připodobňujíc jej stále dokonaleji Kristu, „obrazu neviditelného Boha“ (Kol 1,15).

 

1. Přijetí

Při každé účasti na slavení Eucharistie můžeme zažívat přijetí od Pána, který nás zve k sobě domů; svolává všechny a všem otevírá své milosrdné srdce (1Jan 3,19-22). A je-li srdce Boha tak veliké, je-li tak veliká něžnost, kterou přijímá každého ze svých dětí, nemůžeme připustit, aby se naše mše svaté odehrávaly v atmosféře chladu, nehostinnosti. Věřící, který nežije přijetí ve vztahu k ostatním, riskuje také to, že se sterilním a prázdným stane i jeho vztah s Bohem (Jan 1,11-12).

Přijímáni Pánem, jsme povzbuzováni překonávat především onen náboženský individualismus, v němž se tak často nacházíme pouze v úsilí o vstup do intimního společenství s Ním, téměř zapomínajíc na ty, kteří sdílejí tutéž zkušenost modlitby. Jsme také vedeni k základnímu postoji, jež vylučuje jakoukoli logiku uzavřenosti; postoj svobodný a otevřený, schopný se projevit v různých skutečnostech: především ve slavení, ale i v mezilidských vztazích, v rodinném životě, v životě společenském. Je tak překonáván egoismus, který rozbíjí bratrství; druhý člověk je tak rozpoznán jako dar, stejně jako darem je Pán; ten, který nás přijímá jako první (Řím 15,7).

Toto přijetí je dobrotivá otevřenost pro druhého, stálá a náročná, která se projevuje všude a v každé situaci.

 

 

2. Smíření

Současně s poznáváním Boží velikosti poznáváme vlastní nicotnost a křehkost a prosíme Jej o odpuštění a pokoj: „Pane, smiluj se“. Obřady smíření: prosba o odpuštění od Boha, která je provázena touhou po upřímném obrácení; alespoň dokud se nestane banálním a prázdným opakováním slov bez obsahů; je vzácnou příležitostí obnovy plnosti lidskosti, která je ochromena hříchem a zlobou (Mt 5,23-24; 18,21-35).

Z odpuštění, které nám stále dává Bůh, se v nás rodí úsilí žít smířeni, tedy v pokoji a harmonii, se všemi bratřími a sestrami.Člověk se tak stává nástrojem smíření uvnitř celé rodiny křesťanů, obnovujíc tak to, co hřích bourá a láme. Tak se rodí osoby bojující proti hříchu a proti všemu, co působí utrpení Kristovu tělu, kterým je Církev (1Jan 1,8-2,2).

Ve světě, který nezapomíná nepravé křivdy, křesťan pamatuje pouze na milosrdenství obdržené od Boha a v návaznosti na to jedná vrhajíc se do služby té síly lásky, která přemáhá zlo, lhostejnost, nenávist a zášť (Lk 6,36-38); odpovídá na zlo dobrem a ne zlem,proti nenávisti staví odpuštění a ne pomstu (Řím 12,17nn). Ve spojení s Kristem, obětí našich hříchů, je křesťan pozorný a citlivý ke všem bratřím; křičí: „Pane smiluj se“ jménem těch, kteří nechtějí nebo už nedokáží vyjít ze zla a  hříchu (Jak 5,16.19-20).

 

3. Naslouchání

Přijatí a smíření, jsou věřící připraveni ke vstupu do dialogu s Pánem, v naslouchání jeho Slovu-Pravdě a ve vyznání vlastní víry. Všichni, kteří jsou sjednoceni v liturgickém shromážděni, mají úkol naslouchat živému a působícímu Slovu, v němž přítomný Kristus jako Mistr pokračuje vyučovat své učedníky. Naslouchání následuje liturgická zkušenost hlásání, uskutečněné vyznáním víry (Credo): skrze něj je vyjádřen osobní souhlas s vyslechnutým Slovem a zároveň se jím zavazujeme toto Slovo „překládat“ do konkrétních každodenních rozhodnutí, abychom se stali Jeho hlasateli vlastním životem.

Umění naslouchat zahrnuje disponibilitu nechat se očistit, aniž bychom kladli překážky; nechat se očistit Slovem živým a ostrým (tagliante = řezným, pozn. překl), které nás nutí uskutečňovat pravdu v nás samých (Žid 4,12); zahrnuje také touhu chránit v sobě hlas Pána, nechávajíc jej sestoupit do hlubin vlastního srdce jako Maria (Lk 2,19.51); zahrnuje schopnost vytvářet chvíle ticha a hodnocení, shrnování prožitého dne, při nichž se posadíme u nohou Mistra, podle příkladu Lazarovy sestry Marie (Lk 10,38-42).

Pán, který k nám promlouvá v liturgickém shromáždění, nás zve, abychom se naučili rozeznávat jeho hlas i v lidech žijících kolem nás a v událostech – radostných i smutných – které provází náš vlastní život a život světa. Tímto způsobem si může dnešní člověk pomoci v situaci, kdy je zmatený množstvím zpráv, které k němu ze všech stran doléhají a jež se všechny označují za nositelky pravdy a štěstí. Se svojí schopností naslouchat Pánu a bratřím, vydává věřící člověk svědectví skutečně šťastného života, provázeného Slovem, které je lampou jeho krokům a světlem na jeho cestě (srv. Žalm 118).

 

 

4. Sdílení

Dialog s Bohem pokračuje rozpoznáním Jeho nadvlády nad životem člověka. Když mu tedy přinášíme chléb a víno, navracíme dary, které nám On sám dal; stávají se pak pokrmem a nápojem spásy, pravým pokrmem života. Zároveň každý věřící může rozpoznat vlastní chudobu a přání obnovit v sobě vyvážený vztah k věcem, k lidem a ke Kristu, v němž veškeré stvoření nachází svůj cíl (Ef 1,10).

Tato připravenost ke sdílení plodů vlastní práce má utvářet celý život věřících. V materialistickém světě, kde „mít“ je zárukou jistoty a znamením moci, je křesťan povolán žít stylem střídmosti založené na víře v Prozřetelnost Otce (Mt 6,24-34) a na příkladu Krista (2Kor 8,9). Křesťan pak je volán vyjadřovat styl zaměřený na podstatné, užívá tedy střídmě svého majetku a zároveň se učí solidaritě s těmi nejpotřebnějšími (Mt 10,8-10).

Křesťan je mimoto povolán žít ve víře každou svou pracovní aktivitu a nahlížet v ní cenný nástroj pokračování díla stvoření započatého Bohem, Pánem vesmíru ( Gen 1,26-31; Gaudium et spes 33-35).

 

5. Chvála

Tváří v tvář celým dějinám spásy, především pak hledíc na velikou lásku Boha zjevenou v Ježíši Kristu, není možné zůstat indiferentní a tichý. V každé Eucharistii si připomínáme Kristovu Paschu – v níž osvobodil lidstvo od zla a hříchu – a jsme tak vedeni k samému prameni té nejautentičtější radosti, tedy k Pánu a jeho lásce ke každému člověku (Kol 1,12-20).

Eucharistie - „díkůvzdání“ – tak vede ke chvále Boha a bližního, to znamená: dokázat vyjádřit údiv tváří v tvář tomu, co je skutečně podivuhodné; dokázat vyjádřit vděčnost za všechno, co krásné a veliké existuje v našem životě; dokázat každý den proměnit v jedinou píseň chvály Boha. K tomu nám pomáhá Denní modlitba Církve, která, především ráno (Ranní chvály) a večer (Nešpory), zve všechny křesťany, aby jako děti Boží pozvedli k Němu svůj hlas chvály a proseb (Lk 1,46-55.68-79)

Chvála je nejrozsáhlejším tématem modlitby, jež se bezprostředně dotýká rodiny, domácí církve. V ní (v rodině) se učíme rozmlouvat s Pánem skrze modlitby, kterým rodiče slovem a příkladem vyučují své děti; v ní žijeme komunitní rozměr modlitby, který zahrnuje především oba manžele a pak i celou rodinu; v ní se učíme slavit život, když při různých příležitostech, narozeninách, výročích svatby a dalších významných příležitostech nacházíme motiv k díkůvzdání a chvále Pána (Familiaris consortio, 59-62).

 

 

 

6. Oběť

Spása a nový život, za něž chválíme Pána, se rodí z oběti Ježíše, poslušného Bohu Otci až k smrti, a to smrti na kříži (Fil 2,6-11). Zpřítomňujíc v každém slavení Eucharistie Kristovu oběť jsme povoláni připojit k Jeho darovanému životu i naši vlastní existenci, aby se i ona stala obětí milou Bohu (Řím 12,1-2; 1Petr 2,1-10). V Eucharistickém slavení nacházíme vlastní pojem obětování (offertorium) po slovech proměnění, když prosíme Otce, aby v proměněném chlebu a víně rozpoznal Tělo a Krev Krista obětované za naše vykoupení; a aby na nás seslal svého Ducha, který i z nás učiní oběť milou Otci (srv. Eucharistická modlitba III.).

V tomto nejširším kontextu dochází významu také skutečnost utrpení, které Kristus svobodně a dokonale přijal a tak z něj učinil pramen nového života (Jan 10,17-18). Když se spolu s Kristem obětujeme Otci, jsme uschopňováni nést vlastní utrpení ve spojení s Ním, přijímajíc křehkost lidské přirozenosti a proměňujíc ji v pramen vykoupení a spásy pro nás samotné a pro každého člověka (Kol 1,24). Kromě toho, když se věnujeme pomoci trpícím spolubratřím, dosvědčujeme tak, že Kristova oběť sdílená křesťanem je cestou překvapující seberealizace a alternativy k logice světa.

Pouze cesta utrpení může vést ke slávě vzkříšení; cesta sebeobětování se Bohu a bratřím, proměňujíc každý okamžik dne v oběť milou Bohu; cesta kříže, vrchol existence žité v poslušnosti Bohu a ve službě bratřím: „Jestliže kdo chce přijít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo chce zachránit svůj život, ztratí jej; kdo jej však ztratí pro mne a pro evangelium, nalezne jej“ (Mk 8,34-35).

 

 

7. Společenství

Liturgický moment „přijímání-společenství“, v němž se Kristus daruje jako náš pokrm, vyjadřuje veškerou plnost lásky (Jan 6,51-58). V Eucharistii, Těle Kristově, se zjevuje plnost společenství mezi Bohem a lidmi; je v něm zakoušeno intimní a hluboké pouto, umožněné absolutním darem, který přitom vyžaduje jediné: být přijat; ustanovuje se tak příslušnost, sounáležitost, která už nezná hranice a míry. Můžeme ji vyjádřit slovy svatého Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

Pán nás tak učí vytvářet jednotu a žít v jednotě se všemi, jako mužové a ženy z přijímání-společenství . Tato jednota se vyjadřuje otevřeností vůči všem, překonáním každého strachu a každého motivu napětí a rozdělení; v překonání vlastních obranných bariér ukazujíc se bratřím takoví, jací skutečně jsme, v jednoduchosti a pravdě; v úsilí hledat především to, co sjednocuje, aby se rozdílnosti existující mezi námi mohly stát pramenem jednoty obohacující a dynamické (Řím 12,3-8).

Z přijímání Krista, ze společenství s Ním, tak vychází společenství s Církví a se světem: znamení jednoty zavazující nás správně hodnotit pozitivní aspekty druhých, překračujíc tak egoismus, který nás izoluje v nás samotných, a pýchu, s níž v sobě samotných spatřujeme střed vesmíru. Tak vznikají vztahy, které, založené v Kristu, budují křesťanskou komunitu a lidstvo, které se neustále připodobňuje tváři rodiny; jediná rodina velká jako sám svět. Toto společenství popisuje apoštol Pavel: „Protože je jeden chléb, tvoříme my - ačkoli je nás mnoho - jediné tělo, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ ( 1Kor 10,17).

 

 

8. Poslání

Každé slavení Eucharistie končí posláním („Jděte ve jménu Páně“), které otevírá poslání vstříc všem lidem: blízkým i dalekým, přátelům i nepřátelům, věřícím i nevěřícím (Mt 28,19; Mk 16,15). Při své účasti na Chlebě lámaném pro život světa objevujeme, že naše vlastní blíženská láska je volána překračovat hranice společenství a otevřít se všem, které Kristus miloval až do konce a za které daroval svůj život (Mk 10,45; Jan 11,51-52).

Toto poslání se vyjadřuje především v hlásání evangelia (evangelizace) především těm, kteří - ačkoli jsou pokřtění – nežijí z víry a vzdalují se od Krista a Církve. Evangelizace slovy především u těch, kteří jsou pověřeni službou katechetů; ale především a pro všechny platí povolání k evangelizaci vlastním životem, interpretovaným a vedeným ve světle Božího Slova. Tímto způsobem je možné být misionáři Krista a Jeho lásky; být svědky setkání s Ním, které se obnovuje při každé Eucharistii, při níž On sám zapaluje naše srdce Slovem pravdy a živí nás Chlebem života, lámaným pro nás (Lk 24,13-35).

Úkol evangelizace charakterizuje i křesťanskou rodinu, která je povolána být místem katecheze a svědectví víry. Je to úkol vztahující se především na rodiče, povolané vychovávat vlastní děti prvotním předáváním evangelia v letech jejich dětství, později pak vlastním křesťanským svědectvím v letech jejich dospívání a počínajícího období dospělosti, kdy snad kritizují nebo odmítají víru od rodičů přijatou. Ale je to i úkol dětí, povolaných svědčit vlastním rodičům evangelium od nich přijaté; svědčit vlastní výmluvnou zkušeností víry (Familiaris consortio, 51-54).

 

Eucharistické slavení se jeví autentickou školou života, neboť zatímco slavíme Kristovu památku, je neustále obnovováno naše připodobnění Jemu, Mistru a Pánu. Není však jednoduché bezprostředně proměnit liturgickou zkušenost v konkrétní životní volby.

Proto se zdá být  zcela nepostradatelným moment interiorizace (zvnitřnění, vnitřního přivlastnění, osvojení) slavené Eucharistie, v němž bychom v hloubce vlastního „já“ nechali rezonovat Slovo, jemuž jsme (ve mši svaté) naslouchali; a v němž bychom prodloužili vlastní přijímání-společenství s Kristem, abychom se jako On a spolu s Ním stali lámaným chlebem pro bratry a sestry. Právě to je smyslem modlitby před Nejsvětější svátostí, modlitby adorace a kontemplace, která se rodí z eucharistického slavení a musí k němu i směřovat:

 

 

III. Putování vstříc Království

 

Tvořeni Eucharistií a posilováni Duchem svatým, mohou křesťané znovuzačínat putování každého dne a usilovat o stále dokonalejší odpověď na povolání, kterého se jim dostalo. Křtem připodobněni Kristu se jim  dostalo účasti na jeho vlastním pomazání na kněze, proroka a krále. Tak i věřící laici, jakož i nositelé svátostného kněžství a osoby zasvěcené, se účastní na tomto trojím poslání Krista.

 

Nejpovolanější prohlášení o účasti laiků na tomto trojím poslání Krista nacházíme ve čtvrté kapitole konstituce Lumen gentium (především odstavce 34-36), v níž II. Vatikánský koncil znovuobjevuje povolání věřících laiků. Učení koncilu je nadále zdůrazněno v dalším dokumentu Magisteria: v apoštolské exhortaci Christifideles laici Jana Pavla II., jež je plodem synodu biskupů z roku 1987, a je zasvěcena povolání a poslání laiků v Církvi a ve světě. V následujícím textu společně projdeme to, co tato post-synodální exhortace říká v čísle 14:

·        Účast laiků na prorockém úřadu Krista, který vyhlásil Království Otce svědectvím života a mocí slova, je uschopňuje a zavazuje k tomu, aby ve víře přijali Evangelium, aby jej hlásali slovem i skutkem, a aby se neváhali stále a odvážně zříkat zla. Sjednoceni s Kristem, „velkým prorokem“ (Lk 7,16), a Duchem svatým ustanoveni svědky vzkříšeného Krista, obdrželi věřící laici účast jak na smyslu nadpřirozené víry Církve, tak i na milosti slova (Sk 2,17-18; Zj 19,10). Kromě toho jsou povoláni zjevovat aktuálnost a sílu evangelia ve svém každodenním životě, v životě rodinném a společenském; jako i s trpělivostí a odvahou vyjadřovat uprostřed rozporů této doby svoji  naději ve slávu – i svým nasazením ve strukturách světského života.

·        Věřící laici mají účast na kněžském úřadu Kristově, pro které On obětoval sám sebe na kříži a neustále se obětuje v eucharistickém slavení ke slávě Otce a k spáse člověka. Přivtěleni ke Kristu, jsou všichni pokřtění sjednoceni s Ním a s Jeho obětí – skrze schopnost nabídnout v oběť sebe samotné a veškerou svou činnost (Řím 12,1-2). Všechna jejich díla (modlitby, apoštolské iniciativy, manželský a rodinný život, denní pracovní nasazení i duchovní a tělesný odpočinek…), pokud jsou vykonána v Duchu; a také životní zkoušky a obtíže (nakolik jsou přijímána s trpělivostí), stávají se duchovní obětí milou Bohu skrze Ježíše Krista (1Petr 2,1-10) a v eucharistickém slavení jsou obětovány Otci společně s obětí Těla a Krve Páně.

·        Věřící laici se podílejí na královském poslání Krista, Pána a Krále universa, a jsou Jím voláni ke službě království Božího a k jeho šíření v dějinách. Svoji křesťanskou královskou důstojnost žijí především skrze duchovní boj proti království hříchu v sobě samých (Řím 6,12) a také darováním sebe samých – v křesťanské lásce a spravedlnosti -  ke službě samotnému Ježíši ve všech svých bratřích, především v těch nejmenších (Mt 25,40). Věřící laici jsou obzvlášť povoláni navrátit stvoření jeho původní hodnotu. Činností, která  podřizuje celé stvoření skutečnému dobru člověka, a která je podpořena životem milosti, mají věřící laici účast na výkonu moci, s níž vzkříšený Ježíš přitahuje všechny věci k sobě a spolu se sebou je podřizuje Otci, aby tak Bůh byl všechno ve všem (Jan 12,32; 1Kor 15,28).

 

Kromě toho, to, co skutečně vyznačuje věřícího laika, odlišujíc jej od ostatních povolání v Církvi, je jeho včlenění do světa. Jak říká II. Vatikánský koncil: „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha“ (Lumen gentium 31). Laikům, povolaným „posvětit se ve světě“, připomíná Jan Pavel II., že toto povolání k svatosti, tedy k plnosti křesťanského života, musí být přijata a žita ne jako vyžadovaná povinnost, které se není možné vyhnout, ale jako „zářící znamení nekonečné lásky Otce, který je znovuzrodil k životu svatosti“ (Christifideles laici, 17).

Věřící laici jsou tedy povoláni být kvasem, který zevnitř prokvašuje celou společnost; jsou povoláni být solí země, která dává chuť životu každého člověka; jsou povoláni být světlem světa, které ozařuje i nejtemnější situace vkládajíc do srdcí naději a odvahu (Mt 13,33; 5,13-16). Svědectvím života se tak věřící laici účastní poslání Církve. Jejich prostřednictvím je Kristovo evangelium darováno světu nejen jako hlásané slovo, ale především jako dosvědčovaná a žitá skutečnost, která se tak stává konkrétní pravdou. Jejich specifický úkol je nést aktuálnost a spásu Krista ve světě: v práci, ve společenských vztazích; zpřítomňujíc jej i v prostředích, která jsou Evangeliu nejvíce vzdálená a lhostejná. 

Šíříc v lidstvu křesťanské hodnoty v síle Ducha svatého a po příkladu Panny Marie a prvních křesťanů (Sk 1,14; 2,42; RE 14), mohou věřící laici významně přispívat k příchodu Božího království, za nějž denně prosí Otce modlitbou Syna: „Přijď Království tvé“ (Mt 6,10).

 

 

IV. Ve sdílení jediného charismatu

 

Tato poslední část dokumentu nepotřebuje nijaké zvláštní prohlubování a komentáře, neboť její povaha je převážně operativní. Je ale důležité, číst řádky úvodu se zvláštní pozorností, aby byl správně pochopen smysl pojednání, které následuje.

Máme dva hlavní koncepty:

1.      „Agregovaní Nejsvětější svátosti“ jsou všichni laici, kteří sdílejí eucharistickou spiritualitu Kongregace a činí z ní součást vlastního života s jeho posláním věřících laiků.

2.      Eucharistiánské poslání v Itálii a tedy i účast spolupracujících laiků se v současnosti vyjadřuje službou ve farnostech, svatyních a několika specifickými službami (Dům spirituality; Eucharistické centrum pro studium a publikační činnost; tým lidových misionářů TABGHA; misijní centrum s misiemi v Congu a Senegalu, komunita v St. Agata, neustále otevřená skupinám mladých lidí, kteří touží na čas sdílet náš způsob života… pozn.překl.). Kongregace však nadále zůstává otevřena budoucnosti, novým formám života a poslání, která Duch probouzí ve vhodný čas.

 

Ve světle těchto dvou bodů je snadné porozumět, že termín „Agregace Nejsvětější svátosti“ už neoznačuje specifickou skupinu, která by dnes nesla jméno „Eucharistické hnutí“. Tímto dokumentem není zamýšleno zužovat nebo rušit Agregaci; naopak rozšířit sdílení naší spirituality na všechny nejrůznější formy.

Dnes se jedná především o různé skupiny věřících laiků, kteří se cítí být přitahováni do blízkosti našich komunit. Právě jim chceme nabídnout tuto osnovu eucharistického života, která se snaží přeložit na způsob „řehole laického života“ základní elementy naší eucharistické spirituality, obsažené v Řeholi Kongregace a v základních dokumentech Církve.

 

 

P. Flavio Fumagalli S.S.S.

  

 

 

Eucharistické hnutí | Eucharistiáni | Home



©2001 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)