ŽIVOT POD BOŽÍM POHLEDEM

S. Veronika Baratová

OBSAH:

Sborník přednášek / Stránka o povolání

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  Úvod do tématu: Vztah s Bohem - vztah důvěry
  Vztah lásky a důvěry CHYBÍ
Vztah lásky a důvěry NEROZVINUTÝ
Vztah lásky a důvěry ZDEFORMOVANÝ
Vztah lásky a důvěry EXISTUJE
Jak pomoci mladým budovat 
  opravdový vztah lásky k Bohu a důvěry v něj? 
Problémy nerozhodnosti
BŮH A ČLOVĚK - STVOŘITEL A STVOŘENÍ 
  Člověk je chtěný a stvořený Bohem z lásky
Člověk má svobodnou vůli
        Člověk žije ve třech nejasnostech
Člověk poznává Boha - a tím poznává i sebe
Žít pod Božím pohledem 
Poznávat Krista, který je Synem Otce
DUCHOVNÍ PRŮVODCE A DOPROVÁZENÍ
  Kdo je duchovní průvodce
Základní pravidlo duchovního doprovázení
Pomůcky při duchovním doprovázení
Pomoc při hledání povolání

 



Úvod do tématu: Vztah s Bohem - vztah důvěry

Toto téma nám může dát odpovědi na dvě základní otázky, se kterými se setkáváme při duchovním vedení: 

1. Proč tak mnoho lidí těžko poznává Boží vůli? I když chtějí poznat Boží vůli, přesto ji nepoznají?
2. Proč tak mnoho lidí, i když pozná Boží vůli, má problémy ji přijmout, nepochybovat? 

Hledat Boží vůli, poznávat ji a přijmout, žít v ní je téměř nemožné, pokud neexistuje mezi hledajícím a Bohem jediný správný vztah, a to vztah důvěry. 
Dříve než můžeme pomoci mladým lidem, které doprovázíme, hledat Boží vůli týkající se jejich života, je dobré pomoci jim podívat se na jejich vztah k Bohu. 

Jak pomoci mladým budovat opravdový vztah lásky k Bohu a důvěry v něj?

Není dobré, když mladí lidé hledají Krista jen na základě svých pocitů. 
Příklad: Jeden chlapec ve svém dětství trpěl, protože ho jeho otec surově bil. Tento mladý člověk se obrátí. Prvně vezme do ruky Písmo, začne ho číst a bude v negativním smyslu slova fascinován texty, kde Bůh vystupuje jako soudce, jako ten, kdo trestá. Chlapec tím bude podvědomě až přitahován. Reaguje na základě svých zranění. Přenáší na Boha představy, ke kterým má sklon. 
My musíme mladým lidem pomoci poznávat Krista v jeho celistvosti, neizolovat jeho slova od jeho osoby, od jeho božství či lidství, od jeho poslání. Slova celého Písma je třeba umět vidět v kontextu s Ježíšovým životem. 
My sami musíme především umět žít pod Božím pohledem. Teprve potom můžeme pomáhat lidem pochopit, kdo v Bohu skutečně jsou, jakou cenu má jejich život v očích Božích. Je to jediná možnost, jak se v nich může zrodit vztah důvěry a lásky. 



Problémy nerozhodnosti

Co se týká problémů nerozhodnosti, tedy situací, kdy už znám Boží vůli, ale bojím se ji přijmout, vše vyplývá z nešťastného, neformovaného nebo zdeformovaného vztahu mezi mnou a Bohem. Člověk se bojí rizika, které s sebou nese rozhodnutí. Bojí se, že bude nešťastný. 
Takový člověk zapomněl, že Bůh "má na to", aby ho dovedl tam, kde ho chce mít. Může se stát, že se člověk neúmyslně rozhodne špatně, ale když věří více Bohu než svému rozhodnutí, pak také věří, že ho Bůh nenechá na holičkách. 
V rozhodování nám také brání nedostatek důvěry v Boha. Mnoho mladých lidí se nedokáže rozhodnout pro povolání, které v sobě cítí, protože příliš uvažuje nad svými schopnostmi. Z naší strany zbývá jediná pomoc: nenutit druhého k rozhodnutí navzdory slabostem, ale naopak pomoci mu žít vlastní slabosti. Člověk "má právo" (svým způsobem) na slabosti, což ovšem neznamená, že by se v nich měl zabydlet. Víc jak svým slabostem a své přirozenosti je třeba důvěřovat Bohu - v něm je síla, díky které mohu vždy znovu začínat. Kdyby se člověk díval jen na své slabosti, nepohne se z místa. 

* Pokud si myslím, že moje schopnosti jsou motor a moje slabosti brzda, mám život obrácený naruby. 
* Mým motorem může být jen důvěra v Boha, víra, že On dokáže použít jak mé schopnosti tak i slabosti. 
* Zůstává pravdou to, co nám Kristus řekl: "...neboť beze mne nemůžete dělat nic" (Jan 15, 5). 

Hledání Boží vůle je přímo navázáno na vztah, který je mezi mnou a Bohem. Člověk se v podstatě vždy dostane do úzkých, pokud se z tohoto vztahu vymkne. 




BŮH A ČLOVĚK - STVOŘITEL A STVOŘENÍ 

Jakmile hledající mladý člověk nevstoupí do vědomého vztahu lásky, svobodné odpovědi lásky k Bohu, nemůžeme hovořit o hledání Boží vůle. 
Základní vztah mezi člověkem a Bohem je popsán již v první kapitole knihy Mojžíšovy, je to vztah Stvořitele a stvoření. 
Bůh je ten, který mě stvořil, nestvořili mě mí rodiče. Stvořené však může samo sebe poznat nejlépe v tom, který ho stvořil. Byli jsme utvářeni pod pohledem Božím a kdybychom teď chtěli žít jen pod pohledem svých rodičů, nikdy nedospějeme, protože oni jsou stvořeními tak jako my, nemohou naplnit naši potřebu lásky trvale. Lidé mají také často jiné měřítko hodnot než Bůh. 
Příklad: Matka mě od malička vychovávala v duchu "odměn za zásluhy": "když uděláš toto, pak tě mám ráda, když uděláš něco jiného - podle mě špatného - jsi špatný a nemám tě ráda" A já, pokud se nedokážu z tohoto pohledu vyprostit, přenesu ho i na Boha. 

Člověk je chtěný a stvořený Bohem z lásky

Stvořitel, tedy Bůh, je láska sama - to nás učí Zjevení. Stvořil nás z jediného motivu, z lásky. Nemá jiné hodnocení mého života než svůj pohled lásky. 
Člověk nebyl stvořený pro utrpení - to je důsledkem dědičného hříchu. Člověk touží po lásce a brání se utrpení, nechce myslet na smrt, ale na život. Když člověk vědomě myslí na smrt jako na nicotu a nebytí, staví se proti životu (na smrt je možné myslet také pozitivně - jako na přechod k věčnosti, do věčného života). 



Člověk má svobodnou vůli

Člověk je vedle andělů jedinou bytostí lásky obdařenou svobodnou vůlí, kterou Bůh navýsost respektuje. 
Láska je nutně spojená s vnitřní svobodou. Pokud odpovídám na lásku Boží proto, že musím, tak to z mé strany není láska. Boží láska vyžaduje svobodnou odpověď. 
Svobodná vůle také předpokládá možnost výběru - rozhodování mezi více možnostmi. Člověk se musí rozhodovat mezi dobrem a zlem, i když on sám nemá jasné poznání dobra a zla.

* Ani duchovní vůdce nemá dokonalé poznání cesty toho, koho provází, pokud se domnívá opak, je ve velké iluzi. Jediné dokonalé poznání má ten, kdo život dal, a to je Stvořitel - Bůh. Stvoření nemá dokonalé poznání Boha. Nemá tedy dokonalé poznání ani sebe sama. Jediný, kdo mě dokonale poznává, je Bůh. Já - jako stvoření - mohu sebe samého poznat správně jen skrze Boha. 

Člověk tedy žije ve třech nejasnostech:

* nedokonale poznává Boha
* nedokonale poznává člověka (i sebe sama)
* nedokonale poznává původ zla 

Pro vlastní život a pro ty, kteří jsou nám nějakým způsobem svěřeni, je dobré přijmout realitu těchto tří nejasností. 
Mnoho problémů v hledání povolání, v nerozhodnosti, v pochybnostech, ve skrupulích a tak dále pramení právě z toho, že člověk neví, kdo je. Nerespektuje fakt, že je omezeným stvořením, nemá dokonalé poznání. Chce mít stoprocentně jasno - a to je nemožné. Člověk je obdařený svobodnou vůlí, musí se tedy rozhodovat, ale jeho rozhodování v sobě vždy nese riziko. Taková je skutečnost nás stvoření, nás lidí. 



Člověk poznává Boha - a tím poznává i sebe

Důležitou skutečností je základní povolání člověka poznávat Boha. Když člověk nevstoupí do procesu poznávání Boha, nepozná sebe samého. 
Boha je možné poznávat působením milosti Boží a svým aktivním postojem skrze Písmo, zvláště skrze evangelium, skrze učení církve a skrze svátosti. Poznání Boha nebude nikdy dokonalé, proto je nutné být neustále v procesu poznávání Boha. 
Mnozí se častokrát v hledání Boží vůle zaměřují pouze na službu, ptají se: "kde mám být, co mám dělat, kde mám sloužit". Ale to je až druhořadá otázka. To prvořadé je pomoci člověku, aby pochopil, kdo je - aby tak mohl žít svou vlastní identitu. Člověk ve své pravé identitě je stvoření milované Bohem. Pokud toto člověk, mladý člověk především, na počátku své cesty za Bohem nepochopí, tak se dříve nebo později dostane do krize a častokrát opouští Boží cesty, protože nepochopil toto nejzákladnější slovo života. 
Mojí identitou je být přítelem Božím, být dítětem Božím. A to, že něco dělám, že vstoupím do nějaké komunity nebo jinam, to už by měl být pouze důsledek vztahu lásky mezi mnou a Bohem. Služba je důsledek vztahu. 
Proč se mnozí mladí lidé, například animátoři společenství, dostávají po letech do krize? Zaujala je služba, zaujalo je určité povolání, které nazývají povoláním, ale jen nazývají. Nepochopili vlastní identitu a ono nejzákladnější povolání. 

 

Žít pod Božím pohledem 

Jediné, co může změnit můj život, je setkání mojí duše se skutečným Bohem. Člověk může například znát dokonale Písmo svaté, může znát učení církve, případně být i teologem, může mít teoretické poznání Boha, a přece se nemusí nikdy s Bohem setkat, nikdy nemusí rozpoznat Boha v bližním. Víra tu zůstává na úrovni intelektu, ale nemění život, nečiní život šťastným. Je tedy důležité pochopit, a pomoci v tom i druhým, že je nutno žít pod pohledem Božím. 
Když se člověk vydá na cestu s Bohem, musí se jím nechat vědomě formovat skrze Písmo v duchu evangelia. Musí svůj život podřídit duchu evangelia. Pokud tomu tak nebude, jeho představa o Bohu nebude pravdivá. 
Ve společnosti se o Kristu hovoří podle představ, které nemají nic společného s evangeliem. Jenže ani Kristus mnohých křesťanů, mnohých z nás, nemá nic společného s evangeliem, když se domníváme, že jsme Bohem odsuzovaní, obviňovaní, že nás Bůh za různé věci trestá. 


Poznávat Krista, který je Synem Otce

Při doprovázení mladých lidí je podstatné pomoci jim poznávat Krista z evangelia, Krista, který je Synem Otce. Kdyby si lidé na různých modlitebních setkáních dali práci a přečetli si postupně všechny čtyři evangelia a učili se přes jednotlivé situace vnímat Ježíšův pohled, mnohé by pochopili. 
Jestliže jsem uvěřil, tak vím komu. Nejde ale o dokonalé poznání v rámci filozofie nebo teologie, ale o poznání Kristova života, toho, jak On se na mne dívá ve všech situacích života. Ježíš sám říká: "Kdo mne vidí, vidí Otce" (Jan 14, 9). To také znamená, že Bůh Otec se na mne dívá Kristovýma očima.
Mladí lidé často trpí krizí otcovství. Krista si ještě představit umí, ale Boha - Otce ne, protože ho vidí pouze jako odraz svých vnitřních zranění. 
Příklad: Když někdo provede něco zlého, něco, za co se opravdu stydí, tak má velké problémy jít večer ke svatému přijímání. Nemá odvahu, neví, jak se má modlit, chce utéct Božímu pohledu nebo se snaží před Bohem i před lidmi ospravedlnit. Bojí se toho, že je slabý. Nedokáže v sobě najít nic dobrého a tak raději k Bohu vůbec nejde. Vyspí se, prožije další den a když od rána "seká dobrotu", tak večer nemá problémy přistoupit k eucharistii. 
Kde je chyba? Člověk nevstupuje do vztahu lásky a důvěry k Bohu. Nepřibližuje se k němu skrze Boží milosrdenství a Ježíšovu krev. Velmi silně je v nás zakódovaná nutnost hledat před Bohem své zásluhy. 
Je třeba si uvědomit, že Bůh nás dokonale zná, není nutné mu nic skrývat, vysvětlovat, omlouvat se, že nemám nic, čím bych zaplatil svůj dluh. Důležité je uvědomit si, že mám to nejcennější - Ježíšovo vykoupení. Ježíšova krev přikrývá každý můj hřích. Bůh mi odpouští ne pro moje zásluhy, ale pro Krista. 
Když si člověk uvědomí, že mu Bůh odpouští a přijímá ho, dochází k uzdravení. Chce k němu přijít pokaždé, protože ví, že On může odpustit jeho hřích. K poznání sebe nepotřebuji, aby mi ukazoval můj hřích ďábel, ale aby mi ho ukázal Bůh - ne proto, aby mě zničil, ale aby mě objal a uzdravil svou milosrdnou láskou. 


* Každý den mne při životě udržuje Boží milosrdenství, ne Boží spravedlnost. Své milosrdenství může Bůh uplatnit, dokud jsem na této zemi. Když ho vědomě odmítnu, sám sebe odsuzuji. 
* Člověk má svobodnou vůli a je zodpovědný za to, co si zvolí. Kdyby tomu tak nebylo, tak jsme v Božích rukou jen loutky. 
* Boží milosrdenství je Láska, která nás staví do Kristova světla, a toto Světlo nikdy neodsuzuje. Ukazuje na hřích, ale neodsuzuje. To nás učí evangelium. Záleží jen na člověku, zda Světlo přijme či nikoliv. 


Příklad: Cizoložnice se přibližuje ke Kristu, který zná její hřích. Žena si trest zaslouží. Kristus to ví. Neuplatňuje na ni svou spravedlnost a nedovolí ani lidem, aby ji na ní uplatnili. Jedná s hříšnicí ve svém milosrdenství: "Nikdo tě neodsoudil, ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš." Neřekne jí, že se zas tak moc nestalo. Neomlouvá její hřích - odpouští jí ho. Ona toto odpuštění může nebo nemusí přijmout. Když bude dál hřešit, jde vědomě proti poznané Boží lásce a musí za to nést svou odpovědnost.


OSOBA DUCHOVNÍHO PRŮVODCE A DUCHOVNÍ DOPROVÁZENÍ


Aby duchovní průvodci (nemusí to být nutně jenom kněz nebo řeholník) mohli pomáhat jiným lidem, měli by mít určitou duchovní zkušenost. Duchovní průvodci se rodí tam, kde lidé procházejí nějakou formací, kde se učí za pomoci jiných rozlišovat svůj život, být za něj zodpovědní - může to být zdravá křesťanská rodina, řeholní řád, kongregace, hnutí nebo dobré křesťanské společenství 


Kdo je duchovní průvodce

Duchovní průvodce je člověk, který jde vedle toho, kterého provází, ale nejde před ním. 
Kdyby duchovní průvodce někomu řekl: "Jdi v mých šlépějích, dělej to, co dělám já", tak se už vymkne z rámce duchovního doprovázení a staví se do role duchovní matky nebo duchovního otce. 
Hledající mladý člověk nikdy nedospěje a nepřevezme zodpovědnost za své vlastní rozhodnutí, nenaučí se to. Bude slepě konat to, co mu někdo druhý určí, jako v dětství, když poslouchal své rodiče. 

* Duchovní průvodce musí nejdříve sám mít k Bohu vztah lásky a důvěry a po této cestě má pomáhat kráčet i svému svěřenci. 
* Duchovní průvodce má být velmi vnímavý ke svému svěřenci. Ani zkušeností ze svého duchovního života nesmí automaticky používat jako řešení otázek někoho druhého. Musí vnímat bližního jako osobnost se svou vlastní vůlí a svou jedinečnou cestou, po které ho vede Bůh. 
* Láska s druhým člověkem nemanipuluje, ale respektuje jeho svobodnou volbu. 
* Duchovní průvodce se snaží svého svěřence, jeho situaci, jeho problém, s kterým přichází, postavit na světlo Kristova evangelia. V žádném případě nesmí druhého odsuzovat a diktovat mu, co má a co nemá dělat, ale má ho vést k tomu, aby sám poznal Kristův pohled a Kristův hlas. 
* Je třeba vést druhého k samostatnému rozhodnutí. Jinak se duchovní průvodce staví do pozice, že sám přebírá zodpovědnost. Svěřenec ho sice poslechne, ale nenaučí se zodpovědnosti za své konání.



Základní pravidlo duchovního doprovázení

Aby se zabránilo přenosu vlastních představ, tužeb a očekávání na svěřence, je velmi důležité, aby se duchovní průvodce naučil žít základní pravidlo duchovního provázení: 
Vytvořit mezi sebou a doprovázeným člověkem prostor, který bude patřit Bohu a který budeme respektovat. Nesnažit se vpravit za každou cenu do situace svěřence. Mít od něho určitý odstup, který mi dovolí, abych se v prostoru mezi námi mohl Boha ptát: "Co Ty na to?" 


Pomůcky při duchovním doprovázení:

* Učit se mít obrazně "prázdné ruce" před svěřencem. 
* Nepřivlastňovat si druhého, kterého vede Bůh. Jsem zde proto, abych mu pomáhal vidět jeho situaci ve světle Krista.
* Nemít na všechno odpověď, nesnažit se za každou cenu pomoci, nesnažit se hned rychle odpovědět: někdy mlčet, někdy si vyžádat čas, někdy dokonce dát odpověď, která není odpovědí. Pán Ježíš s námi také takto jednal. 
* Mít prostor mezi mnou a tím druhým je možné, když se naučíme druhému naslouchat, neskákat mu do řeči, nesnažit se hned uzavřít to, co jiný říká 
* Mít čas k naslouchání. Ptám se jen na věci, které jsou pro mě důležité, abych druhému mohl pomoci. 
* Mít účast na tom, co druhý prožívá. 
* Touha okamžitě reagovat, mnoho soucitu nebo zlehčování problému je pouze obrannou reakcí duchovního průvodce. 
* Někdy se můžeme snažit zakrýt úzkost z toho, že ten druhý trpí. Svou úzkost se můžeme snažit potlačit tím, že se snažíme poradit, pomoci. Naše snaha je však vedená vlastní úzkostí, s kterou neumíme žít, kterou neumíme nést. 
* Je třeba respektovat bolest, zmatek, tmu toho druhého a nechat prostor, aby hovořil Bůh. 


Pomoc při hledání povolání

Několik základních rad v této otázce:

* Je třeba dát člověku, který za mnou přichází v otázce povolání, velký časový prostor, ve kterém by mohl hovořit. Vnímám celou jeho bytost - nejen slova, a prosím Pána, aby nám daroval své světlo. 

Příklad: Jeden mladý muž byl už před lety přesvědčený, že ho Bůh volá k poustevnickému životu. Události, které vyprávěl, ukazovaly na pravděpodobnost, že toto povolání skutečně má. Rozmýšlel se také, do jakého poustevnického řádu v zahraničí by vstoupil (protože u nás žádný neexistoval). Něco však nebylo v pořádku Hovořilo se o důvodech jeho rozhodnutí, až přišla řeč na vlastní rodinu. Život v ní a mezi nejbližšími charakterizoval takto: "Nikdy jsem nenašel nikoho, kdo by mi rozuměl." Postupně se ukázalo, že základním problémem jeho života jsou mezilidské vztahy, které neumí žít. Pak bylo třeba být opatrný - poustevník přece není ten, který neumí žít s jinými lidmi. 

* Jsou lidé, kteří říkají, že po ničem netouží. Nevědí, že v nich může být nějaká silnější touha, jen je třeba ji odhalit. 

Příklad: Přišla k nám jedna velmi nespokojená dívka žijící v řeholním řádu. Motivy, které ji vedly ke vstupu do řádu, byly velmi pěkné. Od malička cítila touhu být řeholní sestrou. Díky dalším otázkám se zjistilo, že žila v rodinném prostředí, které jí ani jinou touhu nedovolilo rozvinout. Její matka byla přesvědčena, že její dítě bude řeholní sestrou a ona to jako malé děvče přijala za své. Až došlo ke krizi, která byla charakterizována velkou nespokojeností a touhou po fyzickém mateřství. Jako dospívající děvče také vždy trpěla, když viděla své kamarádky, jak s někým chodí. Trpěla, když viděla mladou rodinu a dítě v kočárku. Nikdy sama neuvažovala, proč tím trpí. Byla přesvědčená, že její cesta je jasná, avšak její život obsahoval události, v kterých byla obsažena touha od malička rozhodující, kterou v sobě potlačila. 
Je těžké změnit svůj život, ale ona to dokázala. Teď má dítě a je šťastná. Toto jsou situace, které vyžadují velkou schopnost rozlišování, čas a prosbu k Bohu o moudrost a světlo.

* Jako adepti do komunit zasvěceného života se někdy hlásí i ti, kterým se řeholní život líbí, ale v podstatě něčemu unikají. Vyhovuje jim způsob života, který je v řeholi, cítí se být chráněni, ale radikalita následování Krista jim chybí. 
* Je třeba pomoci člověku, kterého doprovázím, objevit jeho touhu a rozvíjet ji. Nadpřirozená touha může člověka oslovit v raném dětství, v období dospívání nebo později v dospělosti, i když tam už předtím nějaké zárodky této touhy byly. Může se stát, že tato touha na čas zdánlivě zanikne.

Příklad: Člověk v období raného dospívání cítí velkou touhu po kněžství, ale v období dospívání se dostane do party přátel, kde myšlenka na kněžství absolutně nepřichází. Tato jeho touha jakoby se ztratila, až při nějaké jiné události se vyplaví, a daleko intenzivněji. Není to nová touha, je to touha, která měla jadérka už před tím. Je třeba vědět, že ta touha je trvalá, i když to trvale necítím. 

* Když se mladý křesťan rozhodne pro Krista, tak v sobě současně mnohdy cítí touhu po zasvěceném způsobu života, ale to ještě nemusí být autentická touha nadpřirozeného charakteru vedoucí k povolání. 
Nadpřirozená touha musí být opakovaná, vytrvalá, ale to neznamená, že je stále citelná. Duchovní průvodce je ten, který prosí Pána o světlo, nechává především Pána hovořit, ztrácí své vlastní představy a vize. 
* Když duchovní průvodce vidí a cítí, že u druhého člověka hraje silnou úlohu pýcha, která mu nedovolí připouštět jinou možnost, jinou volbu nebo se v jeho volbě povolání jedná o únik, je povinný o tom s ním hovořit. 
Když vidíme v pravdě to, co se staví proti skutečnému hledání Boží vůle, jsme povinni o tom mluvit - s velkým taktem a citem. Nepomohli bychom zamlžováním této skutečnosti. 
* Je třeba druhému pomáhat viděl vlastní motivy ve světle Krista a v pravdě, která neodsoudí. Navrhujeme mu řešení, ale v žádném případě nerozhodujeme za něj. 
Je také velmi důležité ubezpečit svěřence, že i v případě špatné volby má u nás vždy otevřené dveře. 
* Ten, kdo duchovně provází někoho jiného, musí počítat s neúspěchy a omyly, s chybami, kterých se dopustí. Kdyby člověk nechtěl takováto rizika podstoupit, nikdy nebude moci skutečně dorůst do duchovního průvodce. 

Někdy to nese s sebou těžké zkušenosti, uvedu alespoň jeden příklad. Jedna dívka hledala své místo v životě. Po delší době se přišlo na hlavní kořen její pochybovačnosti, nerozhodnosti, zármutku a neštěstí: Ona, jako velmi zraněné děvče, byla především velmi pyšná. Bylo jasné, že teď musí udělat první krok ona sama a prosit Pána, aby jí naučil odpouštět a prosit o odpuštění. 

Rozhovor, ve kterém byl problém jasně pojmenován a naznačeno řešení, skončil bouchnutím dveří a resolutním "nikdy". Pro mě to znamenalo po asi ročním provázení tohoto děvčete velký neúspěch, velmi těžce jsem to nesla, protože jsem si myslela, že jsem reagovala nějak tvrdě. Že jsem neměla hned říci, kde je problém a tak dále. Stihla jsem jí však před zabouchnutím dveří ještě říci, že se může kdykoliv vrátit. 
Až po půl roce přišla s úplně jiným postojem. Něco se v ní odehrálo, půl roku potřebovala na to, aby se smířila s pravdou o svém životě. Ale přišla. Nejdřív napsala a potom přišla. Řekla mi, že přišla jen proto, že ví, že jsem jí to dovolila. 


Sborník přednášek - Velehrad 97
vydal: (c) sekretariát Sekce pro mládež ČBK 1998 


 Kontaktní informace | Eucharistická teologie & spiritualita | Knihovnička 
POVOLANÍ | Eucharistiáni | HOME 


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)