HLEDÁNÍ A VOLBA POVOLÁNÍ 
P. Etienne Richer 

Část I.

2.část / Stránka o povolání

 OBSAH  PRVNÍ  ČÁSTI
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  Úvod
  VLASTNOSTI BOŽÍHO JEDNÁNÍ, VÝZVY A VOLÁNÍ 
  Bůh povolává. Bůh je ten, kdo volá
Voláni jsme všichni. Každé povolání je jedinečné
Bůh nám nechává svobodu odpovědět
Boží povolání nikdy není hlučné nebo nápadné
Každé povolání je účastí na povolání celé církve
Bůh těm, kteří mu odpovídají, velice věrně pomáhá
JAK VÝZVU BOŽÍHO POVOLÁNÍ PŘIJMOUT 
A JAK NA NI ODPOVĚDĚT
  Nejhorší způsob je útěk
Cele se vložit do nějaké lidské hodnoty, výlučně a vášnivě silně.
Poslední a jediný dobrý postoj - otevřít se Bohu
V PERSPEKTIVĚ OTEVŘENOSTI BOHU
BIBLICKÉ PŘÍKLADY POVOLÁNÍ
  Je důležité otevřít slovo Boží
Povolání Abraháma
  NÁROK, POŽADAVEK
Abrahám NEVÍ, KAM PŮJDE
ZASLÍBENÍ
Povolání Matouše, Léviho
Povolání Zachea
Povolání bohatého mladíka
Povolání Máří Magdalény
Povolání Panny Marie
Svědectví svatých
  Moje osobní zkušenost s biblickým příkladem
Co lidé potřebují?

 

Úvod

Svět, ve kterém žijeme a ve kterém žijí mladí lidé, velice často brání vytrvalosti v hledání povolání. Proto je potřeba míst pokoje, míst bratrského života v jakékoli podobě, míst ticha a modlitby. 
Pro nás je velice důležité, abychom věřili, že Bůh povolává. Jinak nejsme schopni mladé doprovázet a pomáhat jim odpovídat na Boží hlas. Když nevěřím, že Bůh i v dnešní době lidi volá, můj pohled už je špatný předem, protože všechno dobré rozlišování probíhá v naději. Svatý Pavel v listě Efesanům říká: "Pokud osvítí oči vašeho srdce, aby vám ukázal, jakou naději vám otevírá jeho volání, jeho výzva." 
Mladých lidí, kteří hledají své povolání, je mnoho. Mladých křesťanů, kteří chtějí zasvětit svůj život na cestě za Kristem, je několik. Je tedy velice důležité, abychom se dívali na věci v perspektivě víry, a tedy samozřejmě modlitby. 


CHARAKTERISTIKY, VLASTNOSTI BOŽÍHO JEDNÁNÍ, VÝZVY A VOLÁNÍ 

Charakteristiky Boží výzvy musíme znát, protože s falešnými pojetími Boží výzvy se setkáváme často a jsou velmi úzce spjaty s falešnými obrazy Boha, s falešnými představami o Bohu, ke kterým se ještě později vrátíme. 

* První charakteristika - Bůh povolává. Bůh je ten, kdo volá 

Bůh přichází s iniciativou, Boží povolání není nikdy výsledkem sociologického přemítání o potřebách lidí, ani výsledkem nějakého rozhodovacího testu. Pokud by farář arský nebo Terezie z Lisieux prošli psychologickými testy, měli bychom v kalendáři přinejmenším o dva svaté méně, protože faráři arskému se nedostávalo vzdělání, i když byl velmi inteligentní, a malá Terezka nebyla bez psychologických potíží, ačkoliv za několik měsíců bude prohlášena za učitelku církve. To vede k zamyšlení nad tím, co může Boží pomoc vykonat v našich životech a v životech dnešních mladých lidí. 
Výzva tedy přichází shůry. Povolává nás Kristus, Kristus dobrý pastýř. "Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás" (Jan 15,16). To jsou první slova, která Svatý otec uvádí v knize o svém kněžství a svým svědectvím nám připomíná, že každé povolání, nejenom kněžské, je především dar a tajemství (mystérium). 
Každé povolání je mystérium vyvolení, každé povolání je tajemství, které nás přesahuje. Duch svatý mluví a člověk naslouchá. "Mluv Pane, Tvůj služebník naslouchá." Povolání je věc lásky, nikoliv věc analýzy. Toto si musíme neustále připomínat. Dnes je to zvlášť důležité, protože někdy hledáme útočiště u lidských (humanitních) věd - například psychologie. Humanitní vědy mohou samozřejmě pomoci, ale není to zdroj. Nesmíme zaměňovat prostředky, které dnes máme k dispozici, které nám mohou pomoci při doprovázení druhých, se zdrojem povolání. 


* Druhá charakteristika - Voláni jsme všichni. A současně každé povolání je jedinečné 

Prvním charakteristickým rysem povolání tedy je, že povolává Bůh, druhým, že jsme voláni všichni. Je scestné myslet si, že někteří jsou povolaní a druzí nikoliv. Každý člověk, každá lidská bytost je nositelem povolání. Každého z nás Bůh zve, aby v lidu Božím zaujal jisté místo, aby vyvíjel jistou činnost, aby měl účast na díle stvoření. Proto je každý nenahraditelný. 
Je též scestné myslet si, že Bůh dává některým přednost před jinými, protože Bůh dává přednost každému. Izrael je vyvolený národ, ale to proto, aby Bůh všem národům dal poznat, že i ony jsou vyvolené. A co platí pro kolektivní povolání lidu Božího, platí též pro povolání jednotlivců. 
Myslím si, že je také důležité nemyslet si, že povolání se dá zahrnout do dvou jakýchsi forem, kategorií povolání: povolání ke kněžství a k řeholnímu životu. Povolání k manželství a k založení rodiny je též povoláním a je stále víc rodin, které se cítí voláni, aby tímto způsobem sloužili církvi, a někdy velmi radikálně. Matka rodiny, dává-li se ve svém každodenním životě s láskou, je možná více zasvěcená Bohu než zasvěcená panna, která každodenně nekoná nic jiného než svou vůli. Každé povolání je výzvou k sebedarování.
Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, protože na Boží volání jen nemnozí odpovídají, protože jen nemnozí slyší. 
Každé povolání je jedinečné a Ježíš jasně říká, že volá každou ovečku svým jménem. 

* Třetí charakteristika - Bůh nám nechává svobodu odpovědět 

Třetím a velmi charakteristickým rysem povolání je, že Bůh nám nechává svobodu odpovědět. Boží povolání není vojenský rozkaz. Protože v lásce neexistuje povinnost, příkaznictví. Nelze nikomu přikázat, aby miloval. Bůh nikdy neříká: "Buď se rozhodneš pro toto, a budeš šťastný, a nebo nechceš na mou výzvu odpovědět a pak budeš ztracený." Bůh takto mluvit neumí. Bůh netrestá ty, kteří na výzvu neodpoví. Říkám to proto, že se často setkávám s lidmi, kteří velice trpí a to naprosto zbytečně, protože tuto pravdu ještě nepoznali. Je důležité jim připomínat, že například nehoda nebo neštěstí, které postihlo moji rodinu, není Božím prokletím, kterým by mě Bůh chtěl potrestat za mou neposlušnost. I když něco takového přesto velice často slyším, a to i od mladých lidí, protože tak byli vychováni. 

* Čtvrtá charakteristika - Boží povolání nikdy není hlučné nebo nápadné 

Další charakteristika Božího povolání - nikdy není hlučné nebo nápadné. Bůh činí návrhy. Jeho hlas je tichý šepot. Lehký vánek, který poznal také například prorok Eliáš. Je třeba se rozhodnout, že mu budeme naslouchat ještě před tím, než ho budeme slyšet. 
Na druhou stranu nelze očekávat absolutní jistotu a pak teprve odpovědět. Čekám-li, až budu mít absolutní jistotu, co vlastně po mě Bůh chce, mohu pak čekat dlouho, protože není lásky bez důvěry. A očekávám-li matematickou jistotu o tom, co nám Bůh předkládá, navrhuje, jsme úplně mimo Boží záměry. 
Ale právě proto, že není absolutní jistoty, každý potřebuje být veden, být doprovázen, být slyšen. 


* Pátá charakteristika - Každé jednotlivé povolání je účastí na povolání celé církve a je zároveň povoláním, výzvou ke svatosti

Druhý vatikánský koncil to velice silně zdůraznil, i když je to prastaré přesvědčení církve. Každý pokřtěný je povolán ke svatosti. Ať už je laik nebo klerik, ať už je celibátník nebo ženatý, ať už je muž nebo žena. 
Je-li povolání každého součástí povolání celé církve, protože každé jednotlivé povolání je ve službách lidu Božího, má to velice konkrétní důsledky. 
Samozřejmě v prostředí, kde je církev kritizována, kde není milována, nemohou povolání růst. I když Bůh v každém prostředí volá. V důsledku toho tedy musíme šířit lásku k církvi. Je pravda, že milovat církev je někdy velmi těžké, jenže láska se ověřuje tím, že jsme schopni milovat druhého i s jeho slabostmi. 
Budu-li čekat, že církev bude dokonale odpovídat mým snům, a teprve pak ji budu milovat, je jisté, že nemohu probouzet povolání. Možná budu mít za sebou jistou skupinku snílků, ale ne učedníky Kristovy. Učedníky Ježíše Krista, který miloval církev a vydal se za ni. 
Musíme tedy šířit lásku k církvi a každá Boží výzva musí být též církví ověřena. Není správného rozlišování mimo prostředí církve. 


* Šestá a poslední charakteristika - Bůh těm, kteří mu odpovídají, velice věrně pomáhá

Poslední charakteristika, u které bych se zastavil - jak říká svatý Pavel v 5. kapitole 1. listu Soluňanům: "Ten, kdo vás volá, je věrný." Bůh nejen, že volá, ale on těm, kteří mu odpovídají, velice věrně pomáhá. A i o tomto musíme svědčit, aby to bylo vidět v našich životech. Aby bylo vidět, že odpovědět na Boží výzvu je cestou ke štěstí, že stojí za to odpovědět, protože Bůh je věrný. On dává svou milost k rozhodnutí, k rozlišení, k odpovědi, k závazku a k věrnosti odpovědi, kterou se snažíme dát, a to navzdory obtížím, deziluzím, rozčarování i neúspěchům. Jak říká sv. Pavel: "Bůh neodvolává to, co dal." Bůh si nebere zpět to, co dal. On dává svou milost s konečnou platností. "Ty jsi kněz navěky", a totéž pro manžele: "Ať člověk neodděluje, co Bůh spojil." Bůh si nebere zpět to, co dal. To je velice důležité. Hlavně když doprovázíme mladé lidi, kteří začali odpovídat na Boží volání a v důsledku nějaké krize potom změní cestu. Je důležité, aby byli slyšeni a provázeni s velkým milosrdenstvím, které tolik potřebují. 


JAK VÝZVU BOŽÍHO POVOLÁNÍ PŘIJMOUT A JAK NA NI ODPOVĚDĚT 

Pokud každá výzva, každé povolání má sloužit celému lidu Božímu, je vždycky zkušeností osobní a velice intimní. Stát se knězem nebo například řeholníkem, to neznamená jenom vstoupit do jisté sociální skupiny. Je to povolání, které člověk poznal v důvěrném rozhovoru s Bohem. V některých už od nepaměti přebývá konkrétní hlas, u jiných se zase povolání dostaví náhle, zdánlivě bez přípravy. Ve skutečnosti později poznáme, že Bůh už dlouho všechno připravoval. V každém případě jde ale o osobní zkušenost, o silný vztah s Bohem, o zkušenost víry. 


V srdcích mladých lidí, jak jistě dobře víte, přebývají otázky, na které si nemohou odpovědět sami (tím chci říci - bez Boha): kdo jsem, proč existuji, proč žiji, otázky, které se týkají našeho smyslu života a identity. V srdci každého člověka je touha po smyslu a je chybou si tuto otázku neklást nebo ji nějak vytěsňovat. 
Lze tedy rozlišit tři způsoby, jak na otázky po smyslu života odpovídáme. 

* První způsob, a je to způsob nejhorší, je útěk.

Mnoho lidí před těmito otázkami utíká, i když si to neuvědomují. Podoby tohoto útěku jsou velice rozmanité. Utíkají například do práce, a toto se ostatně může vztahovat i na nás, nebo do zábav. Někteří tuto otázku zcela popírají, pošlapávají a nebo se utíkají do jakési deprese, do zoufalství a v nejhorším případě k sebevraždě. 
Tento první postoj nebudu příliš rozvíjet, ale připomíná nám, jak naléhavé je hlásat Boží království. 

* Druhý a velice častý způsob odpovědi je cele se vložit do nějaké lidské hodnoty, výlučně a vášnivě silně. 

Může to být dokonce lidská hodnota na pohled velice dobrá. Spravedlnost, rodina nebo určitý model rodiny, umění. Samy o sobě jsou to hodnoty velice dobré, ale mohou se stát modlou, pokud zakládám a stavím všechno pouze na těchto hodnotách a činím z nich jediný cíl svého života. Uděláte-li z určitého modelu rodiny absolutní hodnotu svého života, jak si budete počínat, až přijde krize? Rodina je cosi živého, vyvíjí se, mění se, není to nic statického. 
Nebo: vložíte-li se například jen do práce pro sociální spravedlnost, ale takovým způsobem, že ve vašem životě už nebude místečka pro modlitbu, není pak přece jenom i taková služba modlou? Je mnoho lidí, kteří tímto způsobem vlastně Boží hlas neposlouchají, i když jsou plni dobré vůle. 

* Potom samozřejmě existuje poslední a jediný dobrý postoj - otevřít se Bohu.

Je to postoj víry. Touha následovat Krista klíčí díky víře a působení Boží milosti. 


V PERSPEKTIVĚ OTEVŘENOSTI BOHU

Nyní se budeme na věci dívat pouze v perspektivě naší otevřenosti vůči Bohu, otevřenosti víry. V této perspektivě víry jsou možné ještě dva základní postoje: 

* První postoj - věřím v Boha, vím, že mě volá, ale já sám si rozhoduji, co udělám se svým životem, tedy smysl svému životu dávám já sám.

Mnoho křesťanů má sklon tímto způsobem vyřešit otázku svého povolání. Tedy, i když jsem dobré vůle, věřím v Boha, vím, že mě volá, veškerou rozhodovací iniciativu si uchovám pro sebe já sám. Samozřejmě si vybírám to, co se mi zdá dobré pro Boha a pro církev, ale plán svého života dělám já. To je velice častý jev, ne však zrovna nejsprávnější.

* Daleko lepší je druhý postoj, když nechám Boha, aby mně sám dal vhlédnout do mého povolání, které mě může překvapit, které může úplně změnit mé plány.

Začnu mu naslouchat, abych poznal, co ode mne očekává. Samozřejmě mi zůstává svoboda říci ano nebo ne, ale přijímám Boží volání, protože ho nechávám mluvit skrze události, skrze to, co mi ukazuje. Já sám si nemohu vyrobit smysl svého života a poznat své povolání. To přijímám od Boha. I přesto je pro jeho poznání třeba času, chyb a omylů. Někdy i revolt, nedorozumění, nepochopení, aby se člověk naučil přijímat Boží světlo. Podívejte se například na proroky, jakým způsobem je Bůh vedl.
Proč je tento druhý postoj lepší? Protože zkušenost ukazuje, že pokud nepřijmu své povolání jako světlo od Boha, moje hlubiny budou vždycky jistým způsobem neuspokojeny. Bude ve mně stále přebývat dojem, že jsem nedošel k pravému světlu. Možná jsem udělal pro Boha mnoho skutků, ale zda konám skutky Boží, to není jisté. 
Pro nás je velice důležité, abychom pomáhali těm, které doprovázíme, přijímat Boží moudrost a Boží vůli, která je naším štěstím, naší radostí (to neznamená, že by ti druzí měli poslouchat Boží vůli jako loutky). V tom je nejdůležitější postoj naslouchání. Každý člověk, který hledá své povolání, potřebuje umět naslouchat, aby měl milost rozlišení. Naším úkolem není pomáhat mladým lidem rozhodovat se pouze lidsky, aby si dokázali udělat jen nějaký dobrý životní plán. V tom není podstata duchovního doprovázení. 
Naším úkolem je tedy pomáhat druhým naslouchat hlasu Božímu. Potřebujeme přitom vědět, jakým způsobem k nám Bůh promlouvá. Hovoří k nám totiž velice konkrétně, někdy skrze události, skrze setkání, jindy skrze neúspěch. Tyto skutečnosti se mi zdají být opravdu podstatné, stěžejní. Je důležité, aby naše hledání povolání nebylo příliš lidské, abychom jej žili v Duchu svatém. Proto vám v další části přednášky nastíním některé biblické příklady, které nám pomohou poznat, jak Bůh s námi jedná. 

OBSAH


BIBLICKÉ PŘÍKLADY POVOLÁNÍ

Nyní bychom si připomenuli některé příklady povolání, jak jsou uvedeny v Bibli. Pokusili bychom se na ně podívat z jistého zorného úhlu, abychom z nich mohli vyvodit určité závěry, které nám mohou pomoci. Bible přikládá veliký význam popisům Božího povolání, zejména vyzdvihuje, jak byli povoláni proroci. 

Je důležité otevřít slovo Boží

abychom poznali, jak Bůh povolává a jakou pedagogiku uplatňuje. Bůh uplatňuje vůči každému zvláštní pedagogiku, která samozřejmě závisí na příběhu a situaci každého, ale která též a zejména závisí na moudrosti Boží. To platí v příběhu Bible, ale platí to i v našem osobním životě - není striktních pravidel. Není jediná metoda, jak Bůh povolává, ale je důležité znát biblické příběhy, protože velice často ten, či onen, ta, či ona biblická osobnost, starozákonní či novozákonní, má k nám blízko, je blízká naší osobní cestě nebo má něco společného s cestou těch, kteří jsou mi svěřeni. K tomu se ještě vrátíme 
Takže poznání, jak Bůh v Bibli povolával, nám pomáhá rozlišovat Boží pedagogiku a hlavně nám pomáhá slovo Boží chápat. Je to pedagogika lásky, nic jiného. Vzal jsem si jen některé osobnosti

OBSAH

Povolání Abraháma

Samozřejmě začnu Abrahámem, protože v Abrahámově příběhu se každý tím či oním způsobem může najít, může poznat. V kapitole dvanáct knihy Genesis Pán říká Abrahámovi: "Vyjdi z domu, ze své země, z domu otce svého, z příbuzenstva svého a jdi do země, kterou ti ukážu. Učiním z tebe velký národ, požehnám ti, oslavím tvé jméno. Budeš požehnáním." 
Chtěl bych z této Abrahámovy zkušenosti vyvodit některé závěry, postřehy, které jsou velice důležité pro pochopení Boží pedagogiky. Především v Bibli Abrahámův příběh začíná od chvíle, kdy zaslechl, že ho Bůh volá. 
Tato Boží výzva, se kterou se Bůh obrátil k Abrahámovi, má tři hlavní charakteristiky:

* První charakteristika - NÁROK, POŽADAVEK

Bůh něco chce. Abrahám musí něco a někoho opustit. A verš čtyři nám říká, že Abrahám poslechl, odešel, jak mu to Pán řekl. 
ODEJÍT. OPUSTIT. To je první složka povolání. Znamená to, že Abrahám něco ztratí. Tedy podle povolání věci, kterých se člověk musí zříci, o které přijde, mají různou podobu, co do množství a do povahy. Mohou se týkat pouze některých oblastí života, ale není jediné Boží povolání, které by s sebou neneslo nutnost něčeho se vzdát, o něco přijít. 
Řekl bych jeden humorný, úsměvný příklad: Jsem povolán k manželství. Křesťanské manželství v sobě obsahuje následující nutnost zřeknutí: musím se zříci všech žen, až na jednu. To je jasné. Pokud se nezřeknu, je nasnadě, že moje manželství nemůže být křesťanské. 
Takže není křesťanské povolání bez určitého zřeknutí. Například může jít o výzvu opustit některá přátelství nebo některé příbuzenské vztahy, nebo chuť, sklon k tomu či onomu. Přitom záleží na konkrétních případech, ale vždycky je třeba něco opustit. Samozřejmě v Abrahámově případě je ono zřeknutí radikální a úplné. 
Aby člověk odpověděl na Boží výzvu, musí se vždycky všeho zříci, neboť bez zřeknutí není volby, a tedy ještě nelze milovat bez rozhodnutí. Láska bez volby neexistuje. 
Když tedy poznáme Boží povolání, život dostane novou dynamiku. To, co předtím bylo cestou, na níž jsme byli zvyklí, naším životním stylem, naším okolím, co možná bylo velice dobré, jaksi ztratilo svým způsobem svoji prvořadost. Nyní se v mém životě objevily věci důležitější než toto všechno, protože Boží výzva změnila moje srdce. Ne proto, že můj předcházející životní styl byl špatný, ale proto, že Bůh mi změnil srdce a po zřeknutí, které Bůh vyžaduje nebo navrhuje, má za cíl podpořit plodnost a dynamiku našeho povolání. Abrahám je povolán k tomu, aby se stal otcem věřících. 
Bůh nás nepovolává k tomu, abychom něco opustili pro to opuštění samotné, ke zříkání pro zříkání, ale ke zřeknutí pro to, abychom milovali. Zříkáme se proto, abychom milovali a abychom nesli ovoce. Odpověď na Boží volání je vždy pozvání k cestě dál. K tomu, aby člověk mohl jít dál, musí mít volnost jít dál. 
Někdy se setkáváme s lidmi, kteří chtějí konat vůli Boží, chtějí odpovědět na jeho volání, ale nechtějí naprosto nic opustit, zejména ne své myšlenky, své plány. To ale nejde dohromady. 

OBSAH


* Druhá charakteristika. Je to začátek velikého dobrodružství, protože Abrahám NEVÍ, KAM PŮJDE

"Odejdi do země, kterou ti ukáži, ukáži ti ji v budoucnosti, tedy později." Abrahám tedy odešel, aniž věděl, kam jde. Bez nějakého jasně stanoveného programu. Bůh mu neposlal nějaký vypracovaný pastorační program, jak se má stát otcem věřících. 
Když odpovídáme na Boží volání, nevíme všechno předem. Nevíme, kam až nás ta cesta dovede a jaké bude mít etapy. 
Malé osobní svědectví: Když jsem vstoupil do komunity Blahoslavenství, už jsem věděl, že jsem povolán ke kněžství. Když jsem ale začal na kněze studovat, osobně jsem byl přesvědčen, že musím studovat ve Francii, protože jsem vůbec nebyl nadaný na jazyky. Problémem bylo rozhodnutí komunity, že mám jít do Říma. Tak jsem šel do Říma a studoval jsem v italštině. Když jsem skončil studia, několik hodin před věčnými sliby mi položili následující otázku: "Nyní přišel čas založit dům v Československu, jsi připravený odjet tam a vzít si ho na starost jako představený, jako zodpovědný?" Samozřejmě teď už vím, jakým způsobem to Pán už dlouho připravoval v mém srdci. Buďte si jisti, to nespadlo z čistého nebe, ale nějaký rozměr překvapení tam byl. Nevěděl jsem, když jsem vstoupil do komunity Blahoslavenství, že odjedu studovat na kněze do Itálie a že potom se musím naučit česky, protože Pán se rozhodl poslat mě do České republiky. Takže naštěstí neznáme jednotlivé etapy cesty, protože jinak bychom ztratili radost, nemělo by to "šťávu". 
Mnoho křesťanů neodpovídá na Boží volání, protože hledají důkazy. Chtějí důkazy místo toho, aby v důvěře kráčeli vpřed. Chtěli by jakousi jistotu, jakousi životní pojistku, ale to je naprosto neslučitelné s Božími cestami. Samozřejmě Pán nám někdy dá vytušit, kudy se máme ubírat, ale ne víc, protože On od nás očekává, že uděláme krok ve víře. Očekává, že řekneme: "Pane, povolals mne a já jsem zde." Ale jestliže to neuděláme, Bůh bude čekat. On neřekne zbytek. Je třeba udělat krok kupředu a Bůh bude mluvit dál, až přijde čas. 

OBSAH

* Třetí charakteristika toho, jak byl Abrahám povolán, je ZASLÍBENÍ

Dostalo se mu zaslíbení, přijaté zaslíbení. Učiním z tebe velký národ. Požehnám ti. Je to zaslíbení, které se zdá bláznivé, dost málo realistické. Je to zaslíbení, které přesahuje rozum. Poučení, které si z toho máme odnést, je to, že Bůh nikdy nežádá po člověku, aby někoho nebo něco opustil jen tak pro nic za nic. Má pro nás zaslíbení, která máme přijmout v naději, což ovšem znamená přijmout určité bláznovství a důvěru, a to neplatí pouze pro řeholní a kněžské povolání. Vstoupit do křesťanského manželství, buďme poctiví, zavázat se k věrnosti, to je lidsky bláznivé, to je pošetilé, na to přirozenost nestačí, na to je potřeba milost. Je to bláznivé dobrodružství. V dobrém slova smyslu, bez důvěry to nebude fungovat. 
Zaslíbení je vždycky dvojí. V Abrahámově případě jde o zaslíbení země a potomstva. Země, tedy místo, kde by mohl vzdávat Bohu bohoslužbu, kde by mu mohl sloužit, a potomstvo, to znamená plodnost. Každá Boží výzva v sobě tedy obsahuje dvojí zaslíbení - zaslíbení jednoty, spojení a plodnosti. Vždycky. 
Když mluvím ke kněžím, rád jim říkám, že s kněžstvím je to jako s manželstvím. Není plodnosti bez jednoty, bez spojení, a to platí pro všechna povolání. Jak sami vidíte, Abrahámův příklad je pro nás velmi poučný, proto jsem mu věnoval víc času. 

OBSAH

Povolání Matouše, Léviho (Lk 5)

Teď přejdeme do Nového zákona. Vybral jsem dvě biblické postavy navzájem velice odlišné, a to úmyslně. V páté kapitole evangelia svatého Lukáše nacházíme povolání Matouše, Léviho, které je zde popsáno velmi krátce - ve dvou verších. Lévi byl Žid, který kolaboroval s okupanty, tedy zrádce. Určitě v sobě nosil obrovský pocit viny a tím byl izolován od svých bratří. Tedy: druzí ho soudili a on sám se jistě považoval za zbytečného a neschopného, ale Ježíšův pohled mění všechno. Ježíš se na Léviho podíval jinak, neřekl mu: "Jsi špinavý kolaborant!" Lévi pocítil, že je milován nezávisle na tom, co dělá. 
Poučení, které si z toho máme vzít: Bůh nás volá, protože nás miluje. To je všechno. Bůh nemá jiný důvod, proč nás povolává. Bůh si nás vybírá a volá nás, protože nás miluje. Bůh nepovolává jenom dobré - ty, kteří vypadají jako dobří, zdají se nám dobří nebo nejlepší. "Já jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky." 
Mezi dnešními mladými lidmi, kteří bloudí po nepravých cestách všeho druhu, se ztrácejí apoštolové. Je potřeba se k nim vydat, protože kvůli nim Ježíš přišel. Zkušenost ukazuje, že mnozí z nich po setkání s Bohem - když potkají Boží svědky - se nejenom obrátí, ale po obrácení poznají také své povolání. Lévi odpověděl v radikální prostotě, vstal, všeho nechal a šel za Ježíšem. 

Povolání Zachea (Lk 19)

Další příklad - povolání Zachea - je úplně jiný. Zachea zajímal Ježíš, který šel kolem, ale skrýval se v koruně velkého stromu. To je tak trochu případ těch, kteří vědí, že když Bůh člověka volá a vstupuje do jeho života, tak to mění mnoho věcí. Zároveň jsou však přesvědčeni, že to pro ně není a dělají všechno pro to, aby to pro ně nebylo. 
Ježíš se nechá pozvat k Zacheovi téměř silou: "...dnes musím zůstat v tvém domě..." a v něm se pak zrodí touha změnit svůj život. Zacheus se stane Ježíšovým učedníkem. Ježíš od něj očekává, že změní, znovu uspořádá svůj život tam na tom místě, na kterém právě je. Z toho vyplývá: Bůh nežádá ode všech, aby všechno opustili.

OBSAH

Povolání bohatého mladíka (Mt 19)

Další příklad, velice důležitý, který je často komentován, když se mluví o povoláních - bohatý mladík z evangelia svatého Matouše. Bohatý mladík už velice miloval Boha a Ježíš ho znal, věděl o jeho věrnosti a s velkým respektem ho vyzývá, aby šel dál, chce-li být dokonalý. "Chceš-li" - je slovo pozvání. 
Evangelium nám říká, že i když mladík cítil, že mu ještě cosi chybí, výzvu jít dál nepřijal. Jistě i nadále věrně zachovával přikázání a žil podle požadavků svého náboženství. Ale podobně jako mnozí, ani on nepřijal výzvu jít dál. To je velice častý jev. Problém je v tom, že člověk často Bohu neřekne výslovně ne. Řekne mu: "Ano, ale", "Pane, jsem připraven, jsem hotov ke všemu, ale k tomuto ne." Nebo říkáme: "Ano, Pane, ale přece jenom, podívej se na to, co už jsem pro tebe všechno udělal." Někdy jsme velmi zaslepení 
Bohatý mladík si tedy bere svůj život zase zpět a podle něj je v očích Božích velmi počestný, vždyť věrně zachovává přikázání. Obtíž je v tom, že je smutný. Jinak řečeno, vede počestný, chvályhodný život. Odvážím se říct: je to dobrý katolík, štědrý, velkodušný, ale nešťastný, smutný. Takže z něho nebude skutečný svědek Kristův, protože tomu, kdo svědčí o Kristu a není šťastný, chybí podstata. Křesťanská radost spočívá v tom, že se člověk nechává vést Bohem stále dál. Platí to v manželství, stejně jako v zasvěceném životě. 
Povolání apoštola Petra

Samozřejmě je třeba připomenout i postavu apoštola Petra. Například v 5. kapitole evangelia svatého Lukáše. Petrovo povolání následuje po jedné velice důležité události - po zázračném rybolovu. Ježíš přichází s iniciativou (opět) a vstupuje do Šimonova života, když spravuje sítě, právě na tom místě, kde Šimon zrovna je. V našich životech to často bývá také tak. My známe Krista, ale zdálky. Toto poznání ještě není dostatečné k tomu, abychom ho mohli následovat. 
Takže skrze tu či onu událost Ježíš přichází za námi, setkává se s námi a pro Petra byl touto událostí zázračný rybolov. Tato událost vyvede Petra z jeho rutiny, z jeho vlažnosti. Je to bláznivý počin, onen zázračný rybolov. Je to silná, vše-převracející milost, která způsobí obrat Petrova názoru a jeho mysli. 
Pro nás a pro mladé lidi, které doprovázíme, může být podobnou událostí například neočekávané vyslyšení. Může to být neočekávaná úleva nebo vyřešení nějaké potíže. Nebo naopak neúspěch, zkouška, jejímž plodem bude náš radikálnější příklon k Bohu. 
Samozřejmě první Petrovou reakcí vůči tomuto zázraku je zděšení. Svatý Lukáš to popisuje takto: "Jdi ode mě, neboť jsem člověk hříšný" (Lk 5,8). A je to oprávněný strach, je to bázeň Boží. Ježíš rozumí, chápe tuto Petrovu svatou paniku a upokojí ho - ne však krásnými slovy - ale tím, že ho povolá k následování. To přinese Petrovi vnitřní pokoj, protože Ježíš ho svou výzvou uvede do hlubšího vztahu k sobě. Petr pak opouští všechno a vydává se za Kristem. I z toho bychom mohli vyvodit určitou zákonitost. Čím intenzivněji se Bůh projevuje, tím více nás chce ujistit, že si přeje naši blízkost. 
Jedno z velkých a základních rozlišovacích kritérií pro povolání je vnitřní pokoj. K tomu se ještě vrátíme. Problém je, že mnozí zůstávají celá léta ochromeni bázní, nenechají se ujistit, upokojit, stáhnou se do své ulity místo toho, aby se otevřeli Bohu, který je chce naplnit pokojem.

OBSAH

Povolání Máří Magdalény

Jistě jste si všimli, že jsem doposud uváděl pouze příklady mužů. Abych to napravil, připomenu stručně případ Máří Magdalény. V čem spočívá její povolání? Ona přes to, jak se za sebe styděla, poznala Ježíšovu lásku k ní. Ale též pochopila, že Ježíš od ní očekává lásku podobnou bláznovství. Co je povolání Máří Magdalény? Tímto povoláním je být stále s Ježíšem, tím povoláním není něco dělat. Dělat to či ono, ale být s Ježíšem ve vztahu lásky, ve vztahu vzájemné lásky. 

Povolání Panny Marie

Samozřejmě je třeba se zmínit o Panně Marii. Ona též znala bázeň z Boha, o níž jsem mluvil před chvílí, ale uměla se také naprosto svobodně otevřít Boží nabídce. 

OBSAH

Svědectví svatých

Kromě mnohých dalších biblických postav, na kterých vidíme povolání Boží, si můžeme také připomenout životy světců. 
Jsem přesvědčen, že je potřeba mladým lidem předkládat svědectví svatých a svědectví biblických postav, protože zkušenost ukazuje, že k nám Bůh promlouvá právě jejich prostřednictvím. 
Pokaždé, když Bůh volá, vidíme to krásně v ukázce na biblických příbězích, tím, kdo nejvíc riskuje, je Bůh, ne člověk. Bůh riskuje, že ho odmítneme nebo se od něho vzdálíme. 
Jednou z klasických léček při hledání povolání a jeho rozlišování je příliš se zaměřit na konkrétní podobu povolání. Často si potom nevšimneme způsobu, jakým nás chce Bůh doopravdy vést. 
Nejdůležitější není forma povolání, výzvy. Nejdůležitější je, že Ježíš je zde přítomen, že očekává naši otevřenost vůči Jeho přítomnosti, a to ještě předtím, než nám naznačí cestu, kterou nám navrhuje. 
Někteří lidé chtějí důkazy, že je Bůh opravdu povolal k zasvěcenému životu nebo že jsou opravdu povoláni k manželství. Biblické příklady nám ale ukazují, že nejhlavnější není forma, ale láska, se kterou odpovíme. 
Nejdůležitější je zkušenost Boží lásky a to, co nám Bůh skrze tuto zkušenost nabízí. Každý se setkává s takovou formou povolání, ve které on osobně může nejvíce růst v lásce. 

OBSAH

Moje osobní zkušenost s biblickým příkladem

Když jsem já osobně začal opravdu naslouchat Božímu volání, biblickým příkladem, který mě vedl nejvíc, byl rozhovor bohatého mladíka s Ježíšem. Tento příběh mi v době, kdy jsem velice dobře věděl, že Bůh mě volá radikálním způsobem, stále zněl v srdci. 
Příliš dobře jsem ale nevěděl, k čemu mě přesně volá, jestli k manželství nebo zasvěcenému životu. Apriori jsem předem úplně vyloučil kněžství. 
Ve chvíli, kdy jsem zaujal postoj odevzdanosti, jsem řekl Pánu: "Dělej, co chceš. Já nevím, co si ode mě přeješ, ale vím, že něco po mě žádáš. Ukaž mi to, prosím." A Pán mi ukázal kněžství. Od té chvíle už jsem nepochyboval. 

Co lidé potřebují? 

Lidé potřebují žít v přítomnosti Boha, zakoušet Jeho lásku. Potom se mnoho zbytečných otázek vytratí. Mně osobně od okamžiku, kdy jsem pochopil, že Bůh chce, abych byl knězem, bylo jasné, a to definitivně, že jsem povolán k celibátu. Tato otázka mi dále nevyvstávala. 
My se velice často k podobným otázkám vracíme. To je však jen znamení, že ještě nejsme Bohu k dispozici, že jsme neřekli Pánu: "Pane, poslyš, já sice moc nevím, co chceš, ale jsem zde, abych konal Tvou vůli." Myslím si, že právě tento mariánský postoj musíme šířit.

OBSAH


Přednáška pronesena v rámci formačního týdne Sekce pro mládež při ČBK, Velehrad 1997
(c) sekretariát Sekce pro mládež ČBK 1998
Sborník přednášek vyšel jako příloha časopisu Budoucnost církve č. 5/1998


 Kontaktní informace | Eucharistická teologie & spiritualita | Knihovnička 
POVOLANÍ | Eucharistiáni | HOME 


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)