HLEDÁNÍ A VOLBA POVOLÁNÍ 
P. Etienne Richer 

Část II.

1.část / Stránka o povolání

 OBSAH  DRUHÉ  ČÁSTI
    HLAVNÍ OBAVY SPJATÉ S BOŽÍM VOLÁNÍM
Hlavní typy falešných obrazů Boha
  Představa o krutém, pomstychtivém Bohu
Představa o Bohu - zákoníku 
Představa o Bohu - změkčilém
Představa o Bohu vzdáleném
Povolání je Boží dar
Je důležité poznat obavy, které jsou v nás
PĚT KATEGORIÍ OBAV
  1. Strach z toho, že nebudeme šťastni
2. Strach z toho, že přijdeme o svou svobodu 
3. Strach z toho, že si zmýlíme cestu
4. Strach z nedostatku
5. Strach, že po nás bude žádáno příliš
ROZLIŠOVACÍ KRITÉRIA BOŽÍHO VOLÁNÍ
  1. Prochází dotyčný člověk opravdu "zatáčkou"?
2. Dokáži rozeznat Boží znamení na mé cestě? 
ZLATÉ PRAVIDLO ROZLIŠOVÁNÍ

 

HLAVNÍ OBAVY SPJATÉ S BOŽÍM VOLÁNÍM 

Otázka povolání je kladena vždy ve víře. Ve víře víme, že Bůh je láska, Bůh je světlo. Věřit je ale jedna věc, a žít podle toho je často věc druhá. Proto nám Svatý otec říká od začátku svého pontifikátu: "Nebojte se!" Tedy nebojte se Boha. 
Velice často máme skrytý strach z toho, že by k nám Bůh přišel, že by se k nám přiblížil, protože všichni bez výjimky v sobě máme mylné představy o Bohu. Důsledek těchto falešných představ o Bohu je špatný způsob života s Bohem, a to navzdory světlu víry. Tyto mylné představy se však mohou postupně očišťovat a proměňovat, jinak by to bylo velmi skličující. 
I když věřím, že Bůh je láska, má psychika a mé city, to, co v sobě nosím v hloubce, je více nebo méně poznamenáváno zkreslenými schématy, nevědomými jistotami a reflexy, které jsou nejčastěji důsledkem citových zranění z minulosti. 
Falešné představy o Bohu mohou být rozličné, ale snad je možné stanovit několik hlavních typů, se kterými se často setkáváme. 
Z kraje maličká poznámka: Každý člověk je zraněný hříchem, což je v podstatě odmítnutí milovat Boha, sebe samotného nebo jiné, odmítnutí lásky, kterou mohl dát, nebo odmítnutí lásky, která mu byla nabízena. 

OBSAH

Hlavní typy falešných obrazů Boha, které jsou zdrojem obav, o kterých se zmíním později:

 

 

Povolání je dar Boží. Nemůžeme si ho tedy vytvořit sami, ale naší odpovědností, naší spoluprací je dary Boží rozmnožovat. "Já jsem si vás vybral, abyste šli a abyste nesli ovoce." 
Když jsem se zmiňoval o Abrahamovi, zdůraznil jsem, že Boží zaslíbení je vždy dvojí. Vždycky je to zaslíbení jednoty a plodnosti. V Bohu je nekonečná plodnost a ten, kdo je povolán k zasvěcému celibátu, řeholnímu nebo kněžskému, je povolán k celibátu pro království Boží, ale nikoliv k neplodnosti, je povolán k duchovní účasti na Boží plodnosti. Manželé též prostřednictvím lidského otcovství a mateřství mají účast na Boží plodnosti. 
Člověk má účast na stvořitelském díle Božím, je stvořen proto, aby žil a nesl ovoce. Naší odpovědností tedy je rozmnožovat obdržený dar Boží a to je současně zdroj radosti.
Třetí služebník je dokonalý prototyp člověka, který se nechává zablokovat svým strachem: "Zmocnil se mě strach a tak jsem zakopal tvou hřivnu do země." 
Třetí služebník je vězněm falešné představy o svém Pánu. Proto se ho zmocnil strach. "Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk. Sklízíš, kde jsi nesel, sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem ukryl tvou hřivnu v zemi." Ze zbytku textu vyplývá, že Pán vůbec nebyl takový, jak si ho služebník představoval. Jak víte, všechna podobenství mají za cíl, abychom změnili svůj úhel pohledu, abychom se obrátili.
Jaká poučení lze v naší perspektivě z tohoto podobenství vyvodit? 

1. Povolání je dar Boží, je to hřivna. 
2. To, co jsme dostali, můžeme ještě rozmnožit.
3. Stejná plnost radosti je slíbena tomu, který dostal pět hřiven, dvě hřivny a nebo i tomu, který by býval mohl rozmnožit hřivnu jedinou.
4. Poslední služebník se nechal uvěznit do svého strachu, byl zajatcem falešné představy o Bohu.

OBSAH

Je důležité poznat obavy, které jsou v nás - ne proto, abychom se více dívali sami na sebe, ale proto, abychom žili ve světle a umožnili Bohu, aby k nám přišel, uzdravil, upokojil zranění, která jsou příčinou těchto obav. Jde o to nechat se ve světle Božím přivést k lepšímu sebepoznání. 
Na tomto základě lze rozlišit určité druhy specifických obav spjatých s odpovědí na Boží výzvu. Lze je rozdělit do pěti hlavních kategorií. Může vám to hodně pomoci a hlavně těm mladým lidem, kterým tím či oním způsobem pomáháte najít jejich cestu. Můžeme se jich zeptat: "Kdybys byl povolán k tomu, abys všechno pozbyl a následoval Krista, z čeho bys měl strach, čeho by ses bál nejvíc, že o to přijdeš, o co bys nechtěl být připraven?" 
Odpověď, kterou dostaneme, nám umožní lépe rozpoznat překážky, které jim mohou bránit stát se svobodnými v určitém rozhodnutí. 
My máme totiž vždycky strach, že něco ztratíme. U každého je to trochu jinak, ale je tu vždycky něco, co bychom si i tak rádi uchovali. Odpovědi se mohou velice různit. Může to být citový vztah, může to být postavení v práci, může to být určitý duchovní komfort, představa o sobě samém, představa, kterou mají druzí o mně, nezávislost, atd. 
Ale přesto pozor! Bůh po mě ještě nemusí chtít to, na co jsem nějak vnitřně vázaný a co bych nerad ztratil. Bůh má svobodu. A navíc Bůh je trpělivý. Takže nesmíme vyvozovat závěry příliš rychle - je však důležité uvědomit si tyto skutečnosti, aby člověk nepadl do léčky, kterou si sám nastražil, je důležité mít alespoň minimální vědomí o tom, co se bojíme nejvíce ztratit. 

OBSAH

PĚT KATEGORIÍ OBAV 

1. Strach z toho, že nebudeme šťastni

Tento strach může být plodem falešné představy o štěstí. Nejsme si jisti, že Bůh chce, abychom byli šťastni. Těžko se nám věří, že Bůh ví lépe než my to, co nás může doopravdy učinit šťastnými. 
Velice často se bojíme, že Bůh po nás bude chtít přesně pravý opak toho, v co doufáme. Příklad: Mám přirozeně chuť se oženit, ale mám strach, že budu-li následovat Pána, bude po mně chtít, abych se manželství zřekl. Tedy z opatrnosti mu otázku svého povolání ani nepoložím. Tím pádem ale ani neuslyším odpověď. Neexistuje pak žádný dialog mezi mnou a Bohem. Člověk sám dává otázky a sám si na ně odpovídá, protože strach z toho, že nebude šťastný, ochromí běh věcí. 
Je mnoho lidí, a nejenom mladých, vnitřně přesvědčených, že existuje rozpor mezi vůlí Boží a jejich hlubokými přáními. To však není možné, protože nejhlubší touhy člověka jsou zároveň hlasem Ducha svatého. K tomu se ještě vrátíme, když budeme mluvit o rozlišování a duchovním doprovázení.



2. Strach z toho, že přijdeme o svou svobodu 

V dnešní době se tento typ strachu velmi často objevuje, a to zejména u mládeže. Současná společnost má totiž naprosto scestnou koncepci svobody. 
Odpovědět na Boží volání s sebou přináší závislost na Bohu. To však není závislost odcizující nebo svazující, ale závislost lásky (láskyplná). Nelze odpovědět Bohu a zůstat nezávislý. 
Odpověď na Boží volání také více nebo méně mění všechny moje vztahy. Například mě to činí závislým na těch, o nichž Pán chce, abych s nimi žil. 
Jenže člověk z důvodu prvotního hříchu chce být nezávislý. Potřebuje tedy projít delší cestu proto, aby poznal, že pravá svoboda se nachází právě v závislosti na Bohu, aby pochopil, že opravdová svoboda znamená vejít do dynamiky sebedarování. Při zvěstování se Panna Maria také nebála, že přijde o svou svobodu.

OBSAH

3. Strach z toho, že si zmýlíme cestu 

Samozřejmě se můžeme splést, a proto je důležité být doprovázen církví, aby se člověku dostávalo pomoci při rozlišování. Není dobré vrhnout se hloupým a vášnivým způsobem prvním směrem, který se vyskytne na obzoru. 
Mně osobně se jako představenému komunity Blahoslavenství už několikrát stalo, že za mnou přišel člověk a říká mi: "Otče, já jsem se rozhodl(a). Opustím všechno, prodám svůj byt, dám výpověď v práci a jdu k vám do komunity." Něco takového není správné Já si vždy postupně ověřím, zda je v takovém rozhodnutí nějak přítomen Bůh. A obecně vzato - je to spíše špatný začátek. Takový člověk se většinou musí vrátit k normálnímu křesťanskému životu ve světě a teprve potom bude vidět jasněji. 
Nesmíme nechat lidi, aby se někam hloupě vrhali. Je ale také třeba vědět, že v rozhodnutí pro nějaké povolání nemáme nikdy absolutní rozumové, racionální, neomylné a zcela jisté důkazy o tom, že ta cesta, kterou jsme se vydali, je pro nás ta nejlepší. Vždycky je třeba prožít jakýsi "skok" ve víře. Nelze současně odpovědět na Boží volání a současně hledat všechna lidská a představitelná bezpečnostní opatření a jistoty. Je to stejně tak neslučitelné s rozhodnutím pro manželství jako pro řeholní život či kněžství. 
Strach z toho, že si zmýlíme cestu, nás často může po celá léta udržet v nejistotě a váhání. Existují lidé, kteří už mají za sebou zkušenosti v desítkách různých komunit a ještě své místo nenašli, protože strach, že si spletou cestu, ochromuje všechno. Když takového člověka poznáte, je třeba mu říci: "Vyber si něco a zůstaň tam dostatečně dlouho a po uplynutí doby se pokus učinit rozhodnutí. Člověk nemá povolání přelétavého motýlka."

OBSAH

4. Strach z nedostatku ("bude se mi něčeho nedostávat") 

Může to být strach z nedostatku mnoha věcí: strach, že se mi nebude dostávat citu, že se mi nebude dostávat radosti, zábavy, že nebudu mít peníze, Když cítím, že jsem povolán k manželství, mohu mít strach, že nebudu mít dostatek času věnovaného Bohu. Jsem-li povolán k zasvěcenému celibátu, mohu mít strach, že mi budou chybět city, že mi bude chybět něha, atd. 
Mohu mít také strach, že mi bude chybět vzdělání, formace. Toto je mimořádně aktuální démonek: strach, že se mi nedostane vzdělání, protože formace, diplomy jsou teď velice v módě. A nemáme-li něco takového, jsme ubožáci. Ale pozor! Složím-li licenciát z teologie jenom proto, abych odklidil tento strach, protože je to teď v módě a chci to dělat jako všichni, není to zrovna nejlepší. Lepší by bylo zeptat se předem, zda to opravdu Bůh chtěl. 
S tímto typem strachu se osobně setkávám velice často, a to i v komunitách společného života, nových nebo tradičních.
Bůh ale zná naše skutečné potřeby a vždycky je uspokojuje.

OBSAH

5. Strach, že po nás bude žádáno příliš


Tento strach je plodem obrazotvornosti, která je vždycky trochu "vykolejená" a která nám generuje představy případných budoucích zkoušek.
Tedy představuji si možné zkoušky místo toho, abych žil teď v přítomnosti. Bůh nás učí žít přítomnost, v přítomné chvíli. S Bohem se nelze setkat nikdy jindy než teď, v této chvíli. Nesetkáme-li se s Bohem tady a teď, kdypak se s ním potkám? Buď tady a teď nebo vůbec. Každá minuta mého života je příhodným okamžikem k tomu, abych žil v Boží přítomnosti. To je klíč k celému modlitebnímu životu. 
Představivost nás ale vrhá do zcela hypotetické budoucnosti, která nemá nic společného s tím, jaká budoucnost doopravdy bude. Já si osobně myslím, že kdyby Jan Sarkander už na začátku svého povolání věděl, jakým způsobem bude umučen, tak by se bál, že po něm Bůh chce trochu moc. 
Bůh vždycky dává potřebnou milost k tomu, abychom mohli žít to, co po nás žádá. Říká se: To, co Bůh přikazuje, i dává. 
Lidé, které doprovázíte, a ostatně každý z nás může v sobě nosit každý z těchto strachů nebo i několik současně. Obecně v člověku nebývá všech pět současně, ale vždycky jeden nebo dva převládají. Všechny vypovídají o strachu z Boha, který přebývá v každém z nás. Na cestě důvěry se však strach vytratí, aby přenechal místo "dokonalé lásce", jak říká svatý Jan, lásce, která vyhání všechen strach.
Rozpoznat, rozlišit tyto strachy, které jsou v nás nebo v těch, kterým pomáháme, může v našem životě změnit všechno. Vím-li, že v sobě nosím ten či onen strach a že tento strach je lživý, tedy že mě oklamává, může se stát pro mě příležitostí, která mě už vůbec nebude zneplodňovat, nebude ochromovat můj život, a to i když ve mně může ještě setrvat a způsobovat mi bolest, možná po celý život. Ten strach se totiž může stát slabostí pokorně přijatou. 
Vše to, co je ve mně zraněno, omezeno, včetně toho či onoho strachu, se může stát slabostí. To, co bylo předtím překážkou mému duchovnímu růstu, překážkou mé odpovědi Bohu, se stává motorem mého duchovního života. "Když jsem slabý, tehdy jsem silný." 
A jak jsem řekl: dotyčný strach v nás ještě může zůstat, nebo chvílemi se v plné síle vracet, ale znám-li se, umím se tomu smát. Vím, jak reagovat a jak této slabosti využít, abych šel dopředu. Pak už strach není překážkou tomu, abych velkodušně odpověděl na Boží výzvu - naopak, vyvolává větší důvěru a hlubší sebedarování - ve velké pokoře a se silnou zkušeností Božího milosrdenství.

OBSAH

ROZLIŠOVACÍ KRITÉRIA BOŽÍHO VOLÁNÍ

Pán nikoho nevolá stejným způsobem. To, jak Bůh povolává, je vždycky spjato s osobním příběhem každého člověka. 
Ale i tak existují určité ukazatele, které mohou pomoci při rozpoznání povolání nebo mohou ověřit pravost výzvy k povolání. To, čemu církev říká rozlišovací kritéria, nejsou prostředky, jimiž lze získat racionální důkazy, protože vždy jde o krok víry. 
Pomáhat při rozlišení povolání vůbec neznamená pochybovat o něm nebo ho zpochybňovat. Nelze zaměňovat trpělivost a opatrnost s pochybováním nebo se systematických skepticizmem, který odrazuje. Samo pochybování by nakonec vedlo k tomu, že ztrácíme jako církev povolání. 
V první části lze rozlišit tři situace, a tedy tři typy otázek, které vedou k potřebě rozlišení, k potřebě světla. 
První situace: Jsou ti, kteří už určitou dobu vnímají, že se v jejich životě blíží zatáčka, změna směru, kterou sami nehledali. Na základě některé události člověk cítí, tuší, že je povolán nabrat nový směr, který předem nepředvídal. Život takového člověka, který je už přístupný, otevřený Bohu, jakoby nacházel nový smysl. Dotyčný si pak klade otázku: co mám dělat? co změnit? proč ? kudy mám jít? 
Druhá situace: Jsou ti, kteří se cítí být přitahováni konkrétním směrem, ten je však jiný ve srovnání s tím, jakým směrem šli až doposud. Je to trochu jiná situace, která je vede k jiným otázkám: Je to doopravdy Boží vůle, anebo je to čistě přirozená touha? 
Třetí situace: Je situací těch, kteří už vědí, co je jejich povoláním, ale kladou si ještě jednu otázku: Je teď ona příhodná chvíle k tomu, abych ten krok udělal, anebo mám ještě čekat, až věci dozrají? 
To jsou tedy tři situace, které volají po správném rozlišení. Je dobré, aby člověk, který se nachází v některé z těchto situací, byl vyslechnut a dostalo se mu pomoci. Abychom byli dobrými rádci, dobrými průvodci, potřebujeme některá kritéria, ale pozor! - kritéria bez zkušenosti nejsou k ničemu. 
První otázka, kterou je třeba si položit: Klade si ten mladý člověk, který se mi svěřuje s tím, co má v srdci, pravé otázky? 
Často ještě předtím, než se člověku dostane světla, přichází nepokoj, nesčetné otázky (a to ne vždycky dobré). Je normální, že když někdo hledá a tedy také dostává světlo v souvislosti s povoláním, současně s tím prochází duchovním bojem. 
Příliš často si lidé myslí, že Bůh musí napřed jasně odpovědět na otázku životního stavu: například řeholní život nebo manželství? Samozřejmě je to důležité, ale co když chce Bůh napřed říci něco jiného. 
Některé otázky se nám mohou zdát základní, ale ve skutečnosti tomu tak není. I když jsou důležité, mohou nám zabránit v naslouchání Duchu svatému. 
Půjdete-li na nádraží a budete tam čekat na vlak na špatném nástupišti a váš vlak mezitím odjede, nedostanete se do cíle vaší cesty. A v otázce povolání je to někdy podobné. Čekáme na vlak na špatném nástupišti. A je to škoda, protože vlak mezitím odjede. A my tam čekáme pořád dál. 
Je tedy důležité pomáhat lidem zbavit se nesprávných otázek, aby jejich srdce a mysl byly k dispozici Bohu. Velice rychle je třeba napravit to, co předem vylučujeme: "Budu tě následovat všude tam, kam půjdeš, ale tudy ne!" To je opravdová překážka. Jak s něčím takovým může člověk obdržet světlo? Potřebuje nejdříve milost odevzdanosti, důvěry a síly aby se mu pak mohlo dostat světla. Aby člověk mohl odpovědět na Boží výzvu, potřebuje k tomu naprosto nejvyšší možnou vnitřní disponibilitu. 
Předpokládejme, že jsme už odstranili falešné otázky a pokusme se nyní položit si otázky pravé: 

OBSAH

První otázka: Prochází dotyčný člověk opravdu "zatáčkou"? 

Prožívá zlomové, přechodové období, období takzvané pozitivní neuspokojenosti? Jestliže člověk cítí, že Kristus touží zaujmout v jeho životě více místa, povzbuzuje to jeho touhu po větším odevzdání, které však ještě nemusí mít jasné vymezení To je případ bohatého mladíka z evangelia. 
Je důležité rozpoznat, zda onen člověk takové období prožívá nebo ne, abychom nahlédli, zda ho Bůh připravuje na přijetí světla. 
Žádné kritérium není samo o sobě dostačující. K tomu, abychom se rozhodli, musí se výsledky několika kritérií setkat. Když se někomu zdá, že se blíží taková zatáčka, těsně po nějakém citovém, pracovním nebo dokonce duchovním neúspěchu, nesmíme činit závěry příliš rychle. 
Proč? Někdo si může sám vymyslet výzvu - jako reakci na neúspěch. Lidská psychika funguje velice dobře, obsahuje obranné mechanizmy - v tomto případě by se dalo říci touhy, které jsou ve skutečnosti útočištěm v nouzi. V některých případech proto nesmíme činit závěry příliš rychle. 
Existují i prozřetelnostní neúspěchy. 
Malý příklad z mého osobního života: Než jsem odpověděl Bohu, dlouho jsem studoval na univerzitě, napřed ekonomii, potom dějiny, a na konci studií jsem začal chápat, že Pán začíná měnit mé plány 
Připravoval jsem se intenzivně na zkoušku z historie, jejíž pozitivní výsledek by znamenal stát se profesorem dějepisu. Zároveň jsem dobře věděl, že Pán zrovna mění mé plány 
A opravdu, navzdory práci, kterou jsem vykonal, výsledek byl zcela katastrofální. Byl to však prozřetelnostní neúspěch Skrze tuto událost ke mně Pán promluvil. Ne, aby mi řekl: "Ty jsi úplná nula", ale aby řekl: "Nestarej se o to, to už není důležité." 
Tedy někdy existují prozřetelnostní neúspěchy. Ztráta zaměstnání, přátelství, drahé bytosti. Je pravda, že to je někdy příležitost k tomu, aby nás Bůh přivedl ke správným otázkám. 
Toto kritérium rozlišení "blížící se zatáčky" v životě je samozřejmě naprosto nedostatečné u lidí, kteří jsou nestálí, kteří jsou ustavičně v pohybu, často mění aktivitu, přátele, místa života, téměř bez zastávky. V takovém případě je nebezpečí, že se necháme vléci jeho zraněním. 

OBSAH

Druhá otázka: dokáži rozeznat Boží znamení na mé cestě? 

V životě člověka se objevují události jako ukazatele konkrétního povolání. Tato znamení však nepřicházejí z čistého nebe. Přichází sice nové světlo, ale později je možné se vždy přesvědčit o tom, že už předtím pracovala milost v nitru člověka. Tajuplně, ale velmi reálně. Bůh si vždy připravuje půdu, někdy dlouho předem. 
Blíží-li se skutečná změna v životě člověka, znamená to, že Pán už k němu promlouval skrze některé jiné události. Možná si toho dotyčný člověk ještě nevšiml, ale je to jisté. Můžeme tedy v lidském životě nacházet události - znamení, jakési božské směrníky, týkající se povolání. Jde o to, abychom dokázali vyhmátnout jejich kontinuitu, duchovní logiku jejich spojení - to, kam směřují. Neznamená to však, že máme vidět znamení všude Sedíte-li za volantem a vidíte-li ve všem nějakou dopravní značku, pak je tolik protiřečících si značek před vámi, že vůbec nevíte, co máte dělat. Vidět znamení všude je nejlepším prostředkem, jak vůbec nic nerozlišit. 
Člověk někdy považuje za znamení to, co ukazuje stejným směrem jako jeho přirozené touhy. Podtrhuji to slovo přirozené. Nebo také to, co ukazuje stejným směrem jako jeho zranění nebo rozmary. Je-li tomu tak, je třeba mu pomoci, aby to poznal a udělal si v sobě trochu pořádek.
První znamení povolání se často objeví v období dětství nebo na začátku dospívání. Velkou a důležitou roli zde mají rodiče, přestože jejich postoj není vždy správný. Já osobně jsem poznal své povolání ke kněžství později, když mi bylo 23 nebo 24 let. Ale později jsem si uvědomil, že když jsem měl asi 11 - 12 let, maminka mi jednou řekla: "Nechtěl bys být knězem?" Dobře si vzpomínám, že tato otázka se ve mně dotkla nějaké velmi hluboko uložené touhy. Tak hluboko uložené, že jsem odpověděl: "Ale ne, to není nic pro mne." Ale, o 15 let později se tato otázka vrátila. 

OBSAH

ZLATÉ PRAVIDLO ROZLIŠOVÁNÍ

Nyní dospíváme k tomu, co bychom mohli nazvat zlatým pravidlem, které je třeba při rozlišování povolání znát.
Jak je Boží volání vnímáno a prožíváno? 
Člověk je vnímá v kombinaci dvou jevů či "pohybů". Nejprve jsou tu události, které se mi předkládají v jisté kontinuitě, sbíhavosti, která mne vede k tomu, že si položím otázku určitého povolání. Ale tyto události samy o sobě ještě nedostačují, abych na jejich základě vynesl nějaké rozhodnutí. 
Současně s tím probíhá další děj v rovině nejhlubších lidských tužeb. Navzdory všem strachům a pochybám je v nejhlubší hlubině každého člověka touha, která není citová, ale je vnitřním, pokojným, ale pevným, silným přesvědčením. Většina lidí ji ale vůbec neumí zaslechnout, protože duch světa nám vůbec nepomáhá naslouchat vlastním hlubokým touhám. Mezi těmi vnitřně spojenými událostmi a touto nejhlubší touhou - v jejich průsečíku - je výzva. 
Místem výzvy je křižovatka mezi tím, co ukazují události a tím, co je nejhlubší touhou člověka. S pomocí důvěryhodného duchovního vůdce může dotyčný člověk rozlišit, zda tyto události jsou od Boha a zda určitá vytrvalá touha je také od Boha. A pokud se obojí setkává, jde o věrohodné znamení povolání. 
Shrnutí: Výzva se vždycky objevuje na průsečíku mezi jistými nadpřirozenými touhami, které jsou trvalé a přebývají v nás, a jistými výmluvnými událostmi, znameními, které jsme prožili nebo je ještě prožíváme. Nikdy jedno bez druhého, neboť Boží moudrost působí, že tyto dvě roviny se sbíhají. 
Příklad pro lepší pochopení: Má-li muž touhu být knězem a vyjádří to, avšak v jeho životě není vůbec žádná událost, žádné znamení, které by to potvrzovalo, je dost pravděpodobné, že tato jeho touha není pravým povoláním ke kněžství. Opatrnost je na místě, protože Boží volání se vždycky nějak vtěluje, materializuje. 
V kněžských seminářích se často říká: "Poslyšte, můžete si být naprosto jisti, že Bůh Vás volá v den, kdy dostanete od svého biskupa oficiální dopis, že budete vysvěceni." A podobné je to v manželství. Touha po manželství je touha přirozená. Ale já si budu naprosto jist, že Bůh chce, abych se oženil, až tehdy, když potkám někoho, s kým bych se mohl oženit. 
Další příklad: Události v mém životě mne mohou vést k nějaké konkrétní profesionální aktivitě. Ale pokud nemám žádnou vnitřní touhu se touto aktivitou zabývat, věnovat se jí, je velice těžké mluvit o povolání. Já osobně před tím, než jsem vystudoval historii, kterou jsem také nějakou dobu učil, jsem studoval ekonomii. Připravoval jsem se tedy na profesionální dráhu ekonoma, řídícího pracovníka. Události mne na to připravovaly - má formace, mé vzdělání - až do chvíle, než došlo k vnitřní krizi. Pochopil jsem, že nemám vůbec žádnou touhu něco takového dělat. K čemu mne vedly události mého života, k tomu jsem neměl žádnou chuť. To není povolání. Může to být lidská volba, ale je těžko mluvit o výzvě Boží. 
Pokud se tedy události a naše touha setkávají, můžeme oprávněně hovořit o Božím volání. Proto je důležité, aby každý mladý člověk mohl svou touhu vyjádřit, mohl se podělit s tím, co prožívá, aby se dalo vysledovat, které události k němu promlouvají.
Co nám může pomoci v oblasti psychoafektivní rovnováhy? 
Bůh nečeká, až budeme uzdraveni ze všech našich zranění, aby nás mohl oslovit. Často je nejlepší cestou k uzdravení odpověď na Boží výzvu. To ale neznamená, že by všichni psychopaté na zemi měli vstoupit například na Karmel. Tento princip ale nikdy nevylučuje opatrnost. Je třeba mít trpělivost a raději pozdržet odpověď, oddálit ji Je třeba rozlišovat případ od případu. 
Malá poznámka o charizmatech. Jak víte, patřím ke komunitě, která se zrodila na samém počátku Charizmatické obnovy ve Francii. Při rozlišování povolání mohou být některá charizmata užitečná. Nejenom charizma rozlišování, ale i jiná, například charizmata prorockého typu (v dobrém smyslu slova) Tato charizmata mohou být cenná, ale pro rozhodnutí k životní orientaci jejich pomoc nestačí. Mohou nám potvrdit jistou, už existující vnitřní intuici, mohou vnést světlo, upřesnění, povzbuzení, ale nemohou být určujícím kritériem pro rozlišení Boží výzvy. 
Konečně člověk nesmí čekat, až bude dokonale připraven. Všeobecně se nikdy necítí doopravdy připraven. Svatý farář arský řekl (a mluvil o kněžích): "Vždycky jsme svěceni příliš brzy. Já se chvěji, když mám mladé pomocníky, kteří jsou příliš brzy svěceni pod záminkou, že potřebujeme kněze."


Člověk se nikdy necítí dostatečně připraven, ale nelze z tohoto pocitu dělat záminku k oddalování rozhodnutí. Je jisté, že někdy potřebujeme trochu čekat, ale oddalujeme-li rozhodnutí ustavičně, je to pro nás zdrojem zármutku. A svatý Pavel nikdy nenapsal, že by zármutek byl ovocem Ducha svatého. Kdyby Kristus býval čekal, až budou jeho učedníci připraveni, nebyli bychom tady ani my dnes. 
Pokud někteří cítí, že by měli počkat v radikálním odevzdání Pánu, je více žádoucí, aby si například trochu prodloužili studium za podmínky, že tyto mladé lidi nenecháme úplně samotné uprostřed světa, mezi vlky, za podmínky, že tito lidé budou moci žít ve světě už se srdcem odevzdaným Bohu, tedy jistým stylem duchovního života, ve vztahu s nějakou komunitou nebo s nějakým duchovním vůdcem, který se o ně bude starat, bude nad nimi bdít. Ale i tady je třeba rozlišovat případ od případu. 
Někdy Pán žádá věci trochu pošetilé, bláznivé. Důležité je, aby to bylo Boží bláznovství. V otázce povolání je ale vždy potřeba udělat skok ve víře. I když je člověk přesvědčen o Boží výzvě, o její pravosti při odpovědi, vždy musí vykonat úkon víry. Nelze si prostě ušetřit dojem, že stoupáme na neznámou půdu. 
Muž, který se žení, nebo žena, která se vdává, ještě neví, co je to žít v manželství. Bude to vědět, až bude v manželství doopravdy žít. Začíná pro ni nová etapa. A s kněžskými a řeholními povoláními je to podobné. Jsme povoláni do země, kterou ještě neznáme. Některé věci tušíme, ale je třeba vykonat úkon víry. 
Je velmi důležité pomáhat mladým lidem v tom, aby jejich ano bylo ano a jejich ne ne. Jak říká Ježíš: "Vaše ano budiž ano, vaše ne budiž ne, co je nad to, je od zlého." Je velice důležité, a zkušenost to ukazuje, že když řekneme ano, které je opravdu ano, je to pramen mnoha milostí. Bůh se vždycky rozpomene na naše největší ano.

OBSAH


Přednáška pronesena v rámci formačního týdne Sekce pro mládež při ČBK, Velehrad 1997
(c) sekretariát Sekce pro mládež ČBK 1998
Sborník přednášek vyšel jako příloha časopisu Budoucnost církve č. 5/1998


Povolání - home | Pomoc v rozlišování 
 Neboj se být sám sebou | Bez hledání nenajdeš nic
Tipy pro rodiče | Modlitba rodičů

 Naše řehole | Obecně kladené otázky | Vlastnosti kandidáta | Inicializační formace
Kontaktní informace / naše farnost | Home ssscz |


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)