V určité době našeho života chceme znát s absolutní jistotou své povolání. Někteří lidé nesledují volání, pokud si nejsou úplně jistí, že je Bůh volá. V životě se ale rozhodujeme podle toho, co se nám zdá nejrozumější a jen velmi málo rozhodnutí děláme na základě absolutní jistoty... 

V životě víry s námi Bůh jedná stejně. Pokud váháme následovat Jeho volání, protože požadujeme absolutní jistotu, kde je naše víra? Bůh chce, abychom založili naše činy na nejrozumnějším rozhodnutí a nebáli se tak s důvěrou následovat jeho vedení. Chce, abychom vykročili ve víře.

Podle textu ze zadní stránky.

Ježíš Tě volá - ©1995 Miles Jesu
Přeložil Libor Míček

Ježíš Tě volá
Praktický průvodce pro ty, kdo hledají své duchovní povolání

Obsah

Předmluva
Úvod
1. Buď světcem
2. Co je to povolání?
3. Různé cesty k Bohu
4. Jak naslouchat
5. Bůh užívá nástrojů k tomu, aby povolal
6. Bůh používá různých okolností k povolání
7. Modlitba
8. Písmo
9. Učinit krok ve víře
10. Pojďte a uvidíte
11. Pohnutky
12. Následovat Boha, nebo pocity?
13. Hledání směru
14. Bůh vás chce takové, jací jste
15. Bůh dává nástroje potřebné k poslání
16. Opuštění rodiny
17. Závislosti a obavy

Kdo jsou Miles Jesu?

"Kněží je stále nedostatek a povolání je příliš málo. Spoléhám na vás, že dáte růst větvím vinného kmene, který Pán zasadil." ... "Jste schopni pro někoho riskovat život? Udělejte to pro Krista."

Jan Pavel II.

Elektronickou podobu s laskavým svolením Miles Jesu 
přinesla Kongregace Nejsvětější svátosti - Eucharistiáni.

 

Předmluva

Svět má dnes mnoho apoštolů, kteří jsou schopni obrovských obětí pro špatné cíle. Je až neuvěřitelné, kolik námahy se vynakládá na schválení zákonů, které ničí společnost, duši, tělo a duševní zdraví. Proto je dnes tak důležité, abychom slyšeli hlas Pána, který nás volá k apoštolátu, k prohloubení našeho duchovního života, k práci pro spásu duší.

Největší pokušení těch, kdo jsou dobří, je v dnešní době sebelítost a egocentrismus. Zabývání se vlastním já nás tak rozptyluje, že zapomínáme na ostatní a nedaří se nám plnit jedno z nejdůležitějších přikázání: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás." Ježíš nepřišel, aby myslel na sebe, ale aby nás zachránil a dal se nám.

Poslouchejme v této době hlas Pána. Poslouchejme, jak říká: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí, ... a já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." V této důvěře se podívejme na život mnoha velkých světců. Sv. Antonín Maria

Claret, když mu kdosi řekl, aby si odpočinul, odpověděl: „Na odpočinek mám celou věčnost." Mnohokrát jsem se byl podívat na jeho tělo. Je uloženo ve skleněné rakvi. Napadá mě přitom: „Teď odpočívá. Je mrtvý více než sto let. Odpočívá navěky, ale na této zemi si nechtěl odpočinout."

Dělejme vše, co zvládneme. Podívejte se, jak dnes lidé říkají, že mají infarkty a umírají kvůli honbě za penězi. Umírají, protože zneužívají svůj život k moci, prestiži, požitkům a jiným špatným věcem. Budeme dělat méně pro Boha a naše bližní? Následujme příklady velkých světců, jako byl sv. Jindřich, německý císař, který používal své moci a vlivu, svého bohatství a všeho ostatního ke spáse duší, zvláště lidí, které měl na starosti: To je způsob, jak nalézt naplnění v životě. Dnes se lidé tolik starají o naplnění a sebeúctu. Nikdo nemá šťastnější a plnější život než světci a ti, kdo následují Ježíše.

Jsme v pokušení říkat: „Jak mě může Bůh potřebovat?" Potřebuje mě. To je překvapující! Potřebuje každého z nás. Jedna z věcí, které hluboce zraňují Ježíšovo Srdce, je ta, že ti, které volá, neodpovídají. Jako třeba mladík v evangeliu, kterého Ježíš pozval k dokonalosti: „Chceš-li být dokonalý ..." A on se obrátil a odešel, protože si myslel, že Ježíš žádá příliš mnoho. Potom evangelium říká, že mladík zesmutněl a Ježíš vyslovil strašná zatracení lpění na bohatství - majetkovém i psychologickém. Mladík zesmutněl. A pokud se dnešní křesťanství a opravdová katolická víra nepraktikuje po celém světě, je to právě kvůli těm, kteří byli povoláni a nebyli věrní, které si Bůh zvláštním způsobem vyvolil, aby byli apoštoly, ale oni opustili volání, zbaběle couvli nebo se stavěli hluchými.

Prosme Pannu Marii, aby nás učinila štědrými a schopnými říci s velkou důvěrou v Boha: „Zde jsem, Pane - slabý, hříšný. malý, ale chci odpovědět na tvé volání s důvěrou v tebe." Sv. Jan z Boha měl z počátku mnoho drsných konfliktů a žil velice špatným životem. Ale s důvěrou následoval Pána a stal se velkým světcem. Modleme sek Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, aby nám dala citlivé srdce otevřené k hlasu Pána, který říká: „Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí, ... ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás ... a já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."

P. Alphonsus M. Duran, M.J.

zakladatel a generální představený řádu Miles Jesu.

 

      obsah   home

 

Úvod

„Taková věc jako krize povolání neexistuje. Bůh vždy povolává.  
Co dnes vidíme, je krize v rozpoznávání povolání. "  
Miles Jesu

Cesta vedoucí k rozpoznání povolání je často lemována otazníky. Tato kniha je určena těm z vás, kteří se snaží nalézt a následovat své povolání, zvláště pak povolání k zasvěcenému životu nebo ke kněžství.

Kniha neobsahuje odborně přesný teologický popis, jak rozeznat povolání. Volba námětů je spíše založena na diskusích s mladými lidmi, kterým jsme pomáhali v jejich volbě.

Možná, že některý z těchto materiálů již znáte. Další rady a informace však mohou být užitečné. Doufáme, že na těchto stránkách naleznete jednoduché a praktické vedení a že to, co jste si osvojili, úspěšně uvedete do praxe, neboť k povolání vás nepřivede samotná znalost, ale pouze její spojení s modlitbou a skutky.

      obsah   home

 

1. kapitola
Buď světcem...

„Mládí nebylo stvořeno pro potěšení, ale pro hrdinství. "  
Paul Claudel

 

Buď svatý

Než dáš své srdce manželství, kněžství nebo apoštolské misijní činnosti, neměl by ses zavázat k ničemu menšímu, než aby ses stal světcem. Proč? Důvodů je mnoho.

Náš Pán Ježíš v evangeliu podle sv. Matouše říká: „Mnozí mi řeknou v onen den: ,Pane, což jsme ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?` A tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal, jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti." (Mat 7,22) To zní skutečně hrůzostrašně. Užíváme tohoto citátu nikoli v úmyslu odradit někoho od kněžského povolání, ale abychom zdůraznili důležitost správného pořadí našich cílů a přání. Tvým prvním cílem musí být dosažení nebe. Bez získání nebe je život na zemi tragédie.

   

Vyšší ideál neexistuje

Vždy postav svatost na první místo. Zvláště mladí muži by měli vědět, že stát se knězem neznamená ještě stát se svatým. Kněžství je příliš často zaměňováno za svatost. Bud' opatrný, abys poznal, že je to především služba. Svatost je něco velmi odlišného, mnohem většího. Kněžství není pro vstup do nebe nezbytně nutné. Sjednocení s Bohem ovšem nutné je. Tvé hlavní životní priority musí být jasně definovány dříve, než tvoje cesta začne. Základním cílem a ideálem tvého života musí nezbytně být sjednocení s Bohem, blízký, důvěrný vztah k němu. Svatost je jednota s Boží vůlí.

Prvním opravdovým povoláním je Boží výzva, abychom byli svatí. „Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce." (Efez l,4) „Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení!" (1 Sol 4,7) Všichni jsou nejprve povoláni ke svatosti všeobecné. Kněžské, manželské nebo řeholní povolání, které není pevně zakotveno a zajištěno v tomto prvním povolání, je jako dům postavený na písku. Žij především proto, aby ses líbil Bohu a získal nebe.

 

Výzva ke svatosti

Ke svatosti je povolán každý. Je třeba mnoha houževnatých rytířů Ducha pro záchranu co nejvíce duší.

Katolická církev naléhavě žádá o takové odevzdání. Můžeš zůstat nečinným? Hledáš snad něco menšího? Ježíš tě nežádá o část tvého života. Požaduje tvůj život celý. „Svatost je základní podmínka a neodmyslitelný předpoklad pro splnění spásného poslání církve." (Christifideles Laici, 17) „V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci. Dnes nutně potřebujeme světce, které si musíme od Boha vyprosit vytrvalou modlitbou." (Christifideles Laici, l6)

      obsah   home

 

2. kapitola
Co je to povolání?

Mnozí říkají: „Nejsem si jistý, zda chci zasvětit celý svůj život Bohu. "  
Nebo: „Nechci být knězem. "  
Nebo: „Volím život totálního Zasvěcení Bohu. " To vše je pošetilost.  
„Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás ... " (Jan 15,16)  
„Otázkou není to, co chci já, nýbrž to, co chce on. Neboť mnozí se pouze radí se svými pocity a nezkoumají Boží úmysl. Ti jsou nevěrní.“  
P. Alphonsus M. Duran, M.J. zakladatel a generální představený řádu Miles Jesu.

 

Osobní dar od Boha

Často se mladí lidé ptají: „Má pro mne Bůh opravdu zvláštní osobní pozvání?" Dovolte, abych vám položil otázku. Pro co jiného vás poslal na svět'? Nezdá se to nesmyslné, aby vševědoucí Otec neměl naději a plán pro své vlastní dítě? Ještě před stvořením vás Bůh vybral, nejen abyste existovali, ale abyste mu i sloužili způsobem zcela odlišným od ostatních živých bytostí. Udělal vás jedinými svého druhu a dal vám panství nad květinami a zvířaty, rozesel kolem vás hvězdy a krásy pro vaše potěšení. Má pro vás zvláštní cestu lásky a následování.

Objevením svého povolání vrhnete světlo na význam svého života v plnosti. Budete rozumět, proč vás Bůh stvořil a jak vás osobně miluje. A navíc, jako při skládání mozaiky. porozumíte více Boží prozřetelnosti ve své minulosti, současnosti a budoucnosti. Ano, Bůh má pro vás zvláštní plán, a když ho splníte, najdete své místo v jeho díle. Jeho volání je přesně dávkovaným lékem a řešením pro vaše zvláštní potřeby a situací.

 

Volá Bůh, ne člověk

Slovo povolání se stalo stereotypním, jako by označovalo pouze duchovní stav. Povolání je však něčím mnohem větším. Každý má povolání od Boha, aby mu sloužil a miloval ho konkrétním způsobem. Lidé jsou povoláni různými způsoby, aby dělali různé věci, ale podstata pozvání je vždy táž: přijít k Bohu a konat jeho vůli.

Povolání je především výzva k větší lásce a k uplatnění této lásky ve službě. Boží pozvání je vždy voláním k hlubší lásce. Není to povrchní žádost, jako když po vás někdo chce, abyste pro něho učinili to a ono. Ne, jeho žádost je darem jeho nekonečné lásky k vám a vaše svolení způsobí růst uvnitř vás samých i ve světě. A protože Bůh pro sebe nic nepotřebuje (na což my až příliš často zapomínáme), volá nás ne proto, aby sám sebe obohatil, ale proto, aby prospěl nám i těm, kdo jsou kolem nás. Když tedy opustíte sami sebe pro jeho volání, dovolíte mu, aby vás učinil čistými a dokonalými. Účinky vašeho odevzdání jsou spásou pro vás a pro vaše bližní.

Povolání být knězem, řeholníkem, rodičem, vdovou nebo zasvěcenou laickou osobou je od Boha svobodně nabídnutý dar. Nelze si ho zasloužit nebo nárokovat. Nikdo nemůže pochopit tajemství, proč si Bůh vybírá určitého člověka, aby byl zvláštním příjemcem větších milostí než jiní. Je to prostě fakt života, za který máme být Bohu vděčni a chválit Ho. Konkrétní povolání Bůh dává, jak on sám chce, a nemá nic společného s činností či zásluhami určité osoby. Nejste to vy, kdo činí volbu; jestliže volíte povolání tímto způsobem, jste na omylu. Pamatujete si na příběh Davidova povolání? Na rozdíl od lidských očekávání si Bůh vybral Davida, aby byl pomazán na krále, přestože David byl nejmladším dítětem a k tomu pastevcem. Je to Bůh, kdo činí volbu. Naše role je ve hledání a následování. „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás ..." (Jan 15,16)

Pamatujete si z evangelia podle sv. Lukáše příběh o gerasenském muži posedlém démony? Ježíš z něho vyhnal celý pluk zlých duchů do stáda vepřů. A on, uzdravený a vděčný, požádal Ježíše o zvláštní dar - aby s ním mohl zůstat a následovat ho jako apoštolové. Ale Ježíš mu řekl: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké dobrodiní ti Bůh prokázal." Odešel tedy a po celém městě rozhlašoval, jak veliké dobrodiní mu prokázal Ježíš. (Lk 8, 39) Je to Bůh, kdo vybírá.

 

Konání Boží vůle

Povolání je především odevzdání se tajemství a majestátu Božímu a pak teprve služba člověku. To je aspekt, který se dnes příliš často přehlíží. Lidé mají tendenci zaměňovat zalíbení v duchovní službě s Božím voláním k ní. Bůh žádá, aby mu člověk nabídl všechno prostřednictvím závazku, ale lidé se často vyhýbají závazku pro své vlastní zájmy. Jsou-li to zájmy o apoštolskou nebo duchovní práci, pak se v nich hůře rozpoznávají formy služby sobě samému.

Je snadné a někdy sebeklamné věřit, že Bůh vás volá k tomu, co rádi činíte. Při hledání svého povolání, jak varuje sv. Ignác, někteří lidé upadají v omyl, když si v podstatě vybírají to, co chtějí dělat, a potom žádají Boha, aby tomu požehnal. Naopak, měli by se dívat s odstupem na věci, ke kterým jsou přitahováni, a dávat přednost tomu, co se jim jeví jako objektivně nejméně sobecká nabídka, kterou mohou Bohu učinit.

Bůh vyžaduje, abychom se odevzdali Jeho vůli. Možná se vám líbí a možná nelíbí, co Bůh zamýšlí s vaším životem. Ale uvědomte si, že on vás vlastní a vy mu všechno dlužíte. A vůbec: neslíbil on život těm, kdo umřou sobě samým? „Amen, amen pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný." (Jan 12, 24-25)

Kristus sám nám dal příklad, jak činit vůli nebeského Otce v poslušnosti. Povolání je tedy především toto: následování Boží vůle. Ježíš nepřišel činit svou vůli, ale vůli svého Otce na nebesích. Jako druhá osoba Nejsvětější Trojice byl Ježíš schopen učinit mnohem více, než vykonal v krátkých třech letech veřejné služby zde na zemi. Ale Otec chtěl, aby byl obětován za hříchy světa. Ježíš byl poslušný až k smrti. Nejste tedy ani vy voláni jenom k tomu, abyste uspěli ve službě, ale abyste byli věrni vůli Otce. Toto je podstatný prvek vašeho povolání.

      obsah   home

 

3. kapitola
Různé cesty k Bohu

„Žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši.  
Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži.  
To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. " (1 Kor 7, 31-35)

 

Kněžství

Volání ke kněžství je volání ke službě. Otec povolává některé z nás, aby pásli jeho stádo na zemi. Prvním pastýřem a knězem nové smlouvy byl Ježíš Kristus sám. Nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil. Kristus některým z nás umožňuje, aby byli služebníky v Jeho posvátné oběti. Volání ke kněžství je volání k jednání v osobě Kristově. Je to zvláštní pozvání obětovat smírnou oběť a být sjednocen s obětí samotnou.

Volání ke kněžství je dobrodiním pro společnost. Jako byl Ježíš poslán, aby sloužil lidem a spasil je, tak je kněz poslán dělat totéž ve jménu Kristově.

 

Život ve společenství a zasvěcený život ve světě

Volání k zasvěcenému životu se třemi sliby chudoby, čistoty a poslušnosti je pozváním k tomu, aby se člověk stal důvěrným společníkem Ježíše Krista. Osoba zasvětí (uchová pro Boha) svůj život. To se děje složením řeholních slibů (slibem Bohu), kdy člověk dává vše, co je a co má. Ježíš Kristus volá některé lidi k sobě, aniž by měl v úmyslu se o ně s někým dělit. Zasvěcení muži a ženy přijímají stejné pozvání, které dal Ježíš bohatému mládenci, když ho vybídl, aby vše prodal a následoval ho: „Jedno ti ještě chybí: prodej všechno co máš a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mě.“ (Lk 18, 22)

Zasvěcený život se obvykle žije v prostředí řeholního společenství. Účelem řeholního života je poskytovat vedení a podporu, kterou člověk potřebuje k tomu, aby vytrval v duchovním a apoštolském povolání. Společenství jsou rodiny opravdové víry, kde je mnoho příležitostí cvičit se ve ctnostech.

 

Evangelijní rady

Protože o řeholních slibech se ví málo, bude důležité připomenout několik základních skutečností. Osoba je zasvěcená Bohu, jestliže složí sliby. Učinit sliby znamená nabídnout Bohu dary. Ve slibu chudoby je obsažen závazek vzdát se práva na vlastnictví. Tím je z cesty k Bohu odstraněna překážka, která spočívá v lpění na bohatství. Navíc skutečná materiální chudoba působí chudobu duchovní. V závazku čistoty je slib nahradit zákonné, avšak omezené radosti manželského života výhradní a důvěrnou láskou k Bohu samotnému. Tento slib ustanovuje opravdové duchovní manželství duše s Kristem. Sv. Pavel doporučuje tento typ závazku svobodným: „Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen." (1 Kor 7, 32-33)

V závazku poslušnosti je nabídka největšího daru ze všech: vlastní vůle. Tím je napadena nejvážnější překážka na cestě k duchovnímu růstu - pýcha. Přijetím slibu poslušnosti se člověk zavazuje poslouchat oficiálního představitele Církve, odevzdává se vůli někoho jiného a tím napodobuje Ježíše, který se zcela odevzdal vůli Otce. Tento závazek se Bohu líbí nejvíce, protože je to oběť nejcennějšího lidského majetku - svobody činit vlastní vůli. Slib poslušnosti nám dovoluje napodobovat Krista, jak nejvíc to jen jde. Ježíš Kristus řekl: „Nepřišel jsem konat svoji vůli, ale vůli mého Otce."

 

Povolání laiků

Bůh volá také laiky, aby ho milovali a sloužili mu, aby byli svatí, i když se současně věnují světskému povolání, aby žili ve světě, ale nebyli z tohoto světa. Mají mez-i svými spolupracovníky ve světě vydávat svědectví víry. Jejich specifickým úkolem je, aby rozvinuli a používali své schopnosti ke službě bližním a k oslavě Boha v plnění rodinných, společenských a profesních povinností.

Každý laik je volán, aby obnovoval světský řád v Kristu. Matky, vojáci, učitelé, dělníci, obchodníci a všichni podobní jsou pověřeni, aby zjevovali Ježíše Krista lidem kolem sebe, zvláště těm, kteří jsou na nich závislí - dětem, zaměstnancům a zákazníkům. Práce laiků spočívá také ve zlepšování životních podmínek jejich bližních, v tom, aby je podporovali nejen duchovně, ale i materiálně.

 

Sekulární institut

Někteří z těch, kdo mají povolání k laickému stavu, jsou ještě navíc voláni, aby se zasvětili Bohu v laickém řádu nebo sekulárním institutu, aby složili tři řeholní sliby a žili podle nich buď v komunitě nebo mimo ni. „Sekulární institut je institut zasvěceného života, ve kterém věřící křesťané žijící ve světě usilují o dokonalost lásky a pracují pro posvěcení světa zvláště zevnitř." (Kodex kanonického práva Kan. 710)

 

Život v manželství

Někteří laici jsou povolání k manželství. Sám Bůh ustanovil toto povolání na úsvitu stvoření. Ježíš je učinil svátostí. Je to opravdu posvátné poslání. Příliš často se do manželství vstupuje bez patřičného vědomí, že jde o opravdové povolání.

Manželství je povolání k lásce a službě Ježíši s pomocí partnera a skrze povinnosti, ke kterým manželství zavazuje. Má hluboce náboženský účel - poskytovat způsob života, ve kterém si dva jednotlivci vzájemně pomáhají růst jako lidské bytosti a dosáhnout duchovní dokonalosti.

V manželství je učiněna smlouva, ve které se manželé dávají sobě navzájem. Oba jsou otevřeni pro potřeby druhého. Oba slouží jeden druhému a svým dětem. „Protože dali život svým dětem, mají rodiče velmi vážnou povinnost a právo je vychovávat. Zabezpečit křesťanskou výchovu svých dětí ve shodě s učením Církve je tedy na prvním místě povinností křesťanských rodičů." (Kodex kanonického práva Kan. 226 § 2)

      obsah   home

 

4. kapitola
Jak naslouchat

Řekl Bůh: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. "  
 A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající  
hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl.  
Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.  
Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.  
Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil  
se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Eliáši?"  
(1 Král 19, 11-13)

 

Čekat, až Bůh promluví ?

Někteří lidé chápou rozeznání povolání příliš zjednodušeně nebo pocitově. Modlí se a čekají na určité znamení nebo zjevení. Mysli si: „Ach, kdyby se mi tak ukázal Ježíš a řekl mi, co mám dělat ..." Ačkoliv to třeba neřeknou a vědomě tomu nevěří, jistě tímto způsobem cítí. Jen zřídka takto rozpoznají své povolání a vlastně jen prodlužují své hledání, protože se rozmýšlejí a rozhodují na základě této mylné představy.

Není moudré zadržovat svůj dech v očekávání nějakého mimořádného zjevení od Boha. Nevyvratitelné důkazy se objeví jen ztěží. Pochopitelně to neznamená, že Bůh nemůže použít zázračného znamení, aby ukázal někomu, že je povolán. U něho není nic nemožného. Ale většinou nevolá tímto způsobem. Možná, že by mimořádné zjevení od Boha více problémů způsobilo než vyřešilo. A co je nejdůležitější, člověk by ztratil výhody z toho, že jednal na základě víry.

 

Jak Bůh mluví

Bůh k nám mluví skrze fakta. Používá skutečnosti kolem nás, aby k nám mluvil. Proto se nerozptyluj čekáním na zázraky a znamení, nebo ti ujde, co ti Ježíš říká. Pohleď na své vlastní schopnosti, na dary, které tě obklopují... Jsou jako střelka kompasu, která ukazuje správný směr.

Copak nám Ježíš nedoporučoval, abychom pozorovali znamení časů, abychom byli schopni udělat si správný úsudek? Ty, kteří trvali na svém požadavku vidět znamení, pokáral za to, že mají nedostatek víry. Řekl jim, že jediné znamení, které potřebují vidět, je on sám. Odveď svoji pozornost od sebe, upři ji na Ježíše a poznáš, co je tvým povoláním.

Bůh ti dal rozum, který ti pomáhá starat se o sebe v tomto světě. Stvořil tě se schopností číst znamení kolem sebe, milovat ho a sloužit mu podle toho. Používej svoji mysl! To, co řekl farizeům, říká Ježíš i tobě: „Vzhled oblohy tedy umíte posoudit, a znamení časů ne?" (Mt 16, 3) Jaká znamení ve tvém životě ukazují k tvému povolání? Podívej se na fakta. Ta naznačují směr, kterým máš jít.

Vidíš, Bůh tě k něčemu volá, ale chce, abys prošel prací myšlení a modlitby, hledáním jeho vůle. Na oplátku ti zjeví ten nejlepší způsob, jak ho následovat. Jeho hlas však neslyší všichni stejným způsobem. Bůh například může usoudit, že k těm, co ho nechtějí slyšet, bude nezbytné, aby promluvil tvrdě. I v takovém případě jde o pozvání k lásce, i když to může být poměrně bolestná zkouška. Bůh může zasáhnout člověka ponížením, jako v případě sv. Alfonse z Liguori, nebo zraněním, jak se stalo sv. Ignáci z Loyoly. Ignác rozeznal své povolání, když ležel na nemocničním lůžku a požádal o něco ke čtení. Nebylo tam nic než náboženská literatura. A ta vedla k úplnému obrácení jeho života. Bůh použil zmatku a bouře nemoci k tomu, aby Ignáce povolal.

Podívej se tedy na svůj život a na pozvání a příležitosti, které ti Bůh posílá skrze lidi a okolnosti. Posuď, co ti Ježíš těmito skutečnostmi chce říci. Jeho pozvání není nějaká abstraktní zpráva, která se kdesi vznáší na obláčku, ale musí být nalezeno pevně zakořeněné ve faktech tvého života.

 

Získávání schopnosti slyšet

Přesné rozeznání se nedostaví jen tak, bez investování energie v modlitbách a přemýšlení. Je tedy nejdůležitější vést život modlitby a mít schopnost slyšet. Možná, že Bůh k tobě mluví a ty nedáváš pozor. Někdy činí hluchým k hlasu Boha vlastní zaneprázdněnost. Nezapomínáš ve všedním životě udělat různé věci proto, že jsi rozptýlen nebo zaneprázdněn činností? Tak třeba máma nebo táta tě požádají, abys koupil mýdlo, a ty to neuděláš. Proč? Bud' jsi na to zapomněl, nebo sis myslel, že chtěli sádlo. Jde o toto: naslouchání má svou cenu nejen v životě zde na zemi, ale také v životě mezi Bohem a člověkem. Ježíš sám podtrhl důležitost naslouchání: „Kdo má uši, slyš!" (Mt 11, 15) Ježíš to řekl, protože posloucháme mnohokrát, ale ne opravdově.

V modlitbě je nutné naslouchat srdcem. Pamatuješ, jak Ježíš mluvil o těch, kdo slyší slovo Boží? Říká nám, že lidé nesklízejí ovoce Božího slova z různých důvodů. Někteří nerozumějí nebo se nesnaží rozumět, někteří přijmou slovo jen povrchně nebo roztržitě a někteří ho ztrácejí, protože jsou rdoušeni starostmi tohoto světa. (Mt 13, 18-23)

Náš vztah k Bohu možná potřebuje zlepšení v oblasti komunikace. Třeba jsme příliš zaměřeni na svoji modlitební skupinu, práci, vzdělání, farnost nebo rodinu a Boží hlas je přehlušen. Je příliš mnoho hluku uvnitř našeho srdce. A příliš mnoho sebe sama.

Bůh mluví způsoby, kterým často nerozumíme, a pak přijdeme c to, co říkal, zrovna když jsme byli zaměstnáni svými vlastními plány. On potřebuje otevřené a pokorné srdce, aby mohl být slyšen. Příklad Matky Boží je toho jasným znamením. Ačkoliv nabídla svůj život Bohu skrze panenství, nebyla svou vlastní cestou služby Bohu spoutána. Protože byla Bohu absolutně otevřená a dostupná, dokázala se mu poddat v jiném způsobu služby, když k ní poslal svého anděla se zvěstováním. Otevřenost vůči Bohu z ní udělala lepší posluchačku Božího hlasu a umožnila jí lépe chápat jeho vůli, podle které se měla stát matkou Mesiáše.

      obsah   home

 

5. kapitola
Bůh užívá nástrojů k tomu, aby povolal

 

„Dejte si pozor, abyste neuzavřeli dveře svého srdce svatému muži, když se na vás obrací s výzvou, 
protože Bůh ho může posílat kvůli vám samým. "  
P. Alphonsus M. Duran, M. J.

 

Volá skrze lidi

Bůh užívá lidi, aby se mohl dostat k dalším lidem a povolat je. Takoví jedinci jsou používáni Bohem, tak jako hudebník používá hudební nástroj nebo zemědělec nářadí k obdělávání půdy. Je to nádherná práce Boží - pomáhat lidem skrze další lidi.

Boží pomoc prostřednictvím jiných lidí dostáváme denně. Když nám kněz uděluje svátosti, copak v té chvíli nedostáváme dary od Boha skrze lidské působení? Prostřednictvím mnoha dalších lidí Bůh poskytuje zaopatření pro naše potřeby. Přemýšlejme o tom. Od vzdělání přes oblečení a dům, ve kterém žijeme, až k citovým potřebám a celému osobnímu životu se o nás Bůh stará prostřednictvím druhých.

Bůh používá též jiné lidi, s jejichž pomocí nás učí, abychom ho znali, milovali a sloužili mu. Jejich prostřednictvím můžete objevit, že jste povoláni. Mnoho mladých lidí mí řeklo, jak často se to splnilo v jejich životě. Dokonce i v mém vlastním životě bylo zřejmé, že Bůh použil druhých nejen k tomu, aby mě formoval, ale i k tomu, aby mě vedl k poznání mého povolání. Když jsem byl mladý, byl jsem hluboce ovlivněn skvělým příkladem svého faráře a měl jsem velký obdiv k některým svým přátelům, kteří později vstoupili do semináře. Tyto dobré příklady druhých ovlivnily hluboce moje myšlení na mnoho let a jistě zasely semínko povolání, které rostlo. Po letech mne k hledání mého povolání povzbudila jiná skupina lidí. Ještě později mi prakticky poradili jeden kněz a mladý muž. Bůh použil všechny tyto lidi, aby mě dostihla povolal. Jediná věc vyžadovaná ode mne byla otevřenost a spolupráce. Bůh staví lidi na vaši cestu z téhož důvodu.

 

Sv. Pavel

Povolání sv. Pavla je příkladem toho, jak Bůh používá druhé, aby ukazovali cestu jeho vyvoleným. Sv. Pavel (tehdy mu říkali Šavel) spadl náhle na zem a ocitl se ponořen ve světle, v přítomnosti Ježíše Nazaretského. Někteří lidé sní o tom, že taková situace by byla pro ně ideální, aby rozeznali svoje povolání. Ale všimněte si, co činí Ježíš. Neřekne Šavlovi, co má učinit se svým životem nebo jak mu sloužit. Řekne pouze: „Vstaň, jdi do města, Tam ti bude řečeno, co máš dělat." (Sk 9,6) Je zřejmé, že Ježíš chtěl, aby Pavel hledal a našel vůli Boží prostřednictvím rady jiných. Sv. Terezie z Avily říká: „Je to jistý druh pokory, nedůvěřuje-li člověk sám sobě a věří-li, že mu Bůh pomůže prostřednictvím společenství dobrých." (Vlastní životopis sv. Terezie z Avily, kap. 7, odst. 22)

 

Sv. František Xaverský

Sv. František Xaverský studoval v Paříži. 'Tam se seznámil se sv. Ignácem, který byl velice nadšen jeho talentem a kvalitami. Přiměl ho, aby opustil studia, následoval Ježíše úplným sebeodevzdáním a dal se mu k dispozici. Jemu se však do toho nechtělo, protože měl srdce upnuté na univerzitní život. Sedm let se bránil, avšak sv. Ignác se nevzdal a často mu připomínal slova našeho Pána: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?" (Mt I6, 26) Nakonec už sv. František na svých plánech tolik netrval a změna srdce ho přesvědčila o jeho povolání. Dnes je sv. František Xaverský známý jako jeden z největších misionářů. A to vše začalo použitím nástroje, kterým byl sv. Ignác z Loyoly.

Mějte srdce stále otevřená moudrým radám a vybídkám druhých, když se na vás obracejí s výzvou. Bůh má jistě důvod, proč nechá jiné lidi, aby vám řekli, že byste měli zasvětit svůj život službě jemu ve zvláštním povolání.

      obsah   home

 

6. kapitola
Bůh používá různých okolností k povolání

„Tak slepá je naše smrtelnost a tak nevědomá toho, co se stane,  
... že Bůh by se nemohl více pomstít člověku,  
než mu poskytnout v tomto světě to, co si člověk sám bláhově přeje. "

Sv. Tomáš More "Rozhovor Útěchy" (16. století)

 

Důvěra v Boha

Znáte rčení „Bůh dělá med z octa"? Není to hluboce pravdivé? Vezme věci, které my často hodnotíme jako neštěstí a katastrofy, a promění je v nádherné skutečnosti. Jistě jste se někdy nalézali v okolnostech, které se zdály být hrozné. Ale nějak často se z těchto situací nakonec vyklube požehnání, které bylo jen přestrojeno. Je to tím, že naše vidění je tak limitované, že nevíme jak dál a jsme zmateni, když se naše záležitosti nevyvíjejí přesně tak, jak si to naplánoval náš omezený rozum. Není důležité, jestli se nám neštěstí samo přihodí, nebo jestli si ho způsobíme sami. Bůh je vždy mnohem větší. Aby dosáhl největšího užitku v našem životě, musíme podřídit všechny své plány, úsudky a konkrétní okolnosti jeho všezahrnující inteligenci. Vše dobře dopadne; jen důvěřujme v Boha.

 

Když On zavře jedny dveře, otevře jiné

Existuje mnoho mužů a žen, kteří našli své poslání tak, že uváděli do života prostou důvěru v Boha. Máme-li porozumět konkrétním životním situacím, vyžaduje to trpělivost. Co mi asi Bůh říká touto těžkou zkouškou nebo těmito okolnostmi? Někdy nám některé způsoby služby Bohu mohou být uzavřené. Nezůstaňme bezradně stát na jednom místě proto, že jsme příliš vázáni na jeden jediný způsob služby Bohu. Možná, že on zná nějaký lepší. Viděl jsem frustrované jedince, jak nesmyslně vydávají svou energii ve snaze vypáčit dveře, které jim Bůh pro jejich vlastní dobro láskyplně zavřel. Viděl jsem jiné, jak se mračili, že ty dveře nemohli otevřít, ať to zkoušeli jak chtěli. Takoví lidé nenechají Boha, aby je vedl k jiným dveřím, které; pro ně otevřel. A nenajdou Boží vůli, dokud nenajdou v sobě pokoru a svobodu, aby nechali odejít pryč své vlastní plány.

Sv. Antonín Maria Claret nebyl přijat do kartuziánského řádu pro chatrné zdraví. Stal se tedy diecézním knězem, ačkoliv toužil stát se misionářem. Když byl knězem, vydal se do Říma nabídnout papeži, že půjde jako misionář kamkoli do světa. Protože bylo právě léto a mnoho úřadů v Římě bylo zavřených, uchýlil se Claret zatím k jezuitům, aby měl na nějakou dobu útočiště k modlitbě a rozjímání. Rozhodl se, že se k nim připojí, aby se mohl stát misionářem a měl také všechny výhody řádového života. Když už u jezuitů určitý čas byl, udělal se mu na noze vřed, který stále nemizel. Jezuité ovšem nesouhlasili, aby někdo vykonával svoje povolání v takovém zdravotním stavu, a doporučili mu, aby odešel.

Tento vývoj událostí přiměl Antonína Clareta, aby založil kongregaci Misionářských synů Neposkvrněného Srdce Panny Marie, kteří jsou dnes známí jako klaretini. Tento řád poskytuje diecézním kněžím výhody života v komunitě a zároveň jim umožňuje působit v misiích. Bůh vedl Antonína Clareta k povolání přes sérii zklamání a odmítnutí. Retrospektivně bývá snadné vidět Boží prozřetelnost a moudrost v životě člověka. Těžší je ji najít a přijmout tehdy, když se objeví.

Další příklad, jak Bůh užívá konkrétních okolností k povolání, je život sv. Patrika. Jako mladík byl Patrik unesen ze Skotska do Irska. V zajetí pracoval jako pastevec a využil této příležitosti, aby prohloubil svůj duchovní život. Ponořoval se do modlitby a do lásky k lidu země. Nakonec se stal nástrojem v Božích rukou, který přinesl křesťanství do Irska. Byl povolán skrze velmi tvrdou životní situaci. Je ohromující dívat se na výsledek zla, které postihlo sv. Patrika, když ho zajali zlí lidé.

Příliš často se mladí lidé nechávají rozdrtit mnohem lehčími okolnostmi, než jakým museli čelit sv. Claret a sv. Patrik. I když některé okolnosti, ve kterých se lidé nacházejí, jsou těžkými zkouškami, Bůh všechno činí z nějakého důvodu. Nedávno se dověděli dva mladí muži, které znám, že nebyli přijati do semináře. Dnes jeden z nich studuje na kněze v církevní kongregaci a druhý je členem společnosti "Posvěcený život" a pracuje jako misionář v Indii. Oba našli zavřené dveře tam, kam chtěli jít, a tak se porozhlédli po jiných dveřích. Když člověk není ochoten akceptovat jinou cestu než tu, po které jde, vzniká zmatek a frustrace.

 

Bůh používá k povolání také zvláštnosti

Můj bratr Joe má ploché nohy a vždycky ho kvůli tomu spolužáci škádlili. A Bůh použil i takovou zdánlivě bezvýznamnou okolnost v jeho životě, aby ho dovedl k povolání.

Protože Joe neměl žádný životní cíl, rozhodl se vstoupit do armády. Poprosil mě o modlitbu na jeho úmysl. Řekl jsem mu, že se budu modlit, aby mu to s vojnou nevyšlo, a navrhl jsem mu, aby zkusil řeholní život. Stalo se, že Joea odmítli vojenští lékaři právě proto, že má ploché nohy. Byl z toho zničený a v depresi. Nevěděl, co má dělat. Rozhodl se navštívit katolickou společnost laických misionářů a kněží. Měl v úmyslu se zdržet jeden měsíc.

Z měsíce se stal rok a z roku celoživotní závazek služby Bohu a jeho lidu. Joe je členem společnosti už léta. Jde o toto: Bůh používá individuální talenty, zklamání nebo zvláštnosti, aby přitáhl pozornost lidí k sobě nebo zvýšil závislost lidí na sobě. A skrze tyto věci ukazuje lidem jejich povolání. Jedno z nejkrásnějších svědectví, jaké jsem kdy slyšel, bylo od mého bratra Joea: „Matka mi vždycky říkala, že Bůh má pro mé ploché nohy zvláštní důvod. Nikdy jsem nerozuměl, co to znamená. Teď vidím, že je to pravda. Kdyby mi Bůh nedal takové nohy, asi bych dnes nesloužil v takovém povolání, v jakém mu dnes sloužím."

      obsah   home

 

7. kapitola
Modlitba

„Proč se bojíte nechat Boha činit jeho vůli ve vás.  
Je to váš otec, miluje vás víc, než vy milujete sami sebe. On ví nejlépe! "

P. Alphonsus M. Duran, M.J.

 

Proste a bude vám dáno

Je pravda. že Boha najdeme na kolenou mnohem spíš než v knihách nebo v lidských slovech. Když ho nalezneme ve velké hloubce, rozpoznáme své povolání s konečnou platností.

Bůh chce, abychom ho žádali o cokoliv, co můžeme potřebovat. Pochopitelně by nám mělo být jasné, že když ho budeme žádat o něco, co je nám škodlivé, on ve svém velikém milosrdenství nám to odmítne. Jako milující Otec dá svému dítěti věci dobré a odmítne dát věci nebezpečné. Základním předpokladem pro modlitbu je tedy vyhnout se tornu, abychom vystupovali jako rozmazlený jedináček. Strávil jsem nesčetné hodiny v rozhovorech s neústupnými lidmi, kteří chtěli jen jedno a jediné povolání. Oni to myslí dobře, ale postrádají jednu podstatnou ctnost, kterou člověk musí mít, aby mohl být povolán od Boha: poslušnost. Modli se, abys poznal své povolání, ale ne tak, abys zamítl již dopředu jakékoliv povolání. Dej Bohu příležitost, aby ti dal, co je pro tebe nejlepší.

Otec má velkou radost, když může splnit dítěti jeho přání. To platí i o Bohu Otci. Je to jasné z Písma: „Proto vám říkám: Proste, a dostanete, hledejte, a naleznete, tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!" (Lk 11, 9-13)

Tak bude nebeský Otec řídit naši životní cestu, která se mu líbí, když ho požádáme, aby nám prozradil svůj plán s námi. Nepochybně nám dá své světlo, které potřebujeme.

 

On chce, abychom ho prosili

Ačkoliv Bůh již naše potřeby zná, přesto chce, abychom ho žádali o pomoc. Podívej se na příběh o učednících na cestě do Emauz. Ježíš šel s nimi a vypadal, že nezná jejich záležitosti a problémy, jako by byl naprostý cizinec. Dělal to proto, že je miloval a chtěl jejich dobro. Dokonce předstíral, že chce pokračovat v cestě, dokud ho nepozvali, aby s nimi zůstal přes noc. „Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál." (Lk 24, 28) Proč to udělal? Možná chtěl ukázat, že se Bůh nechce plést do lidských životů, ale že spíše zadrží své důvěrné přátelství až do té doby, než je pozván, aby přišel. Podobně zadrží i dar povolání do doby, než ho o něj požádáme. Ježíš se staví do pozice, ve které musí být žádán, takže žádající ho poznává jako dárce. Povolání nepovstává z osudu, instinktů přirozenosti nebo náhody. Povolání je osobním darem od Boha.

 

Otec zachází se svými dětmi podle jejich schopností a potřeb

Boží odpověď velmi závisí na tom, v jakém duchu se k němu přibližujeme. V evangeliích si můžeme všimnout, že Ježíš odpovídá lidem podle jejich potřeb. Některým dal zázraky, některým slova, některé přísně pokáral. Ale ve své lásce dal všem to, co věděl, že potřebují nejvíce. A to je opravdová láska.

Chceme-li příklady toho, jak Ježíš rozdával svou lásku jednotlivým lidem, podívejme se na to, jak vyhnal penězoměnce ze svatyně (Jan 2,15), nebo na jeho silná slova proti farizeům. (Mat 23,15) Ježíš tak nejedná proto, že by se nedokázal ovládnout, nýbrž z lásky. Jiné prostředky pomoci by byly neúčinné, a tak se uchyluje k radikální léčbě, aby jim pomohl.

V Písmu je sedm příkladů, kdy je Ježíš požádán o odpověď nebo o laskavost a odpovídá mlčením. Mlčí ovšem z důležitých důvodů. Podívejme se na některé z nich. Když se Ježíš setká s Herodem, odmítá jakkoliv odpovědět na jeho vyptávání. „Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal." (Lk 23, 8-9) Odmítá odpovídat také v situaci, kdy farizeové zpochybňují jeho autoritu: „A řekli mu: ,Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc, abys to dělal?` Ježíš jim řekl : ,Zeptám se vás také na jednu věc. Odpovězte mi, a já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Byl Janův křest z nebe, nebo od lidí? Odpovězte mi!` Ale oni mezi sebou uvažovali: ,Řekneme-li z nebe, namítne: Proč jste mu tedy neuvěřili? Máme říci od lidí?` - to se báli lidu, protože všichni byli přesvědčeni, že Jan byl skutečně prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: ,Nevíme.` A Ježíš jim řekl: ,Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám.´" (Mk 11, 28-33)

Také nám se zdá, že Bůh neodpovídá na naše modlitby, že nám neposkytuje vedení, nebo neukazuje směr, který potřebujeme. Nedostatek však není na Boží straně, ale na naší. Boj, který zažíváme při rozpoznávání a následování povolání, má vždy hluboký smysl. Bůh žádá, abychom jeho volání přijali. Důvěřujme mu, že koná to, co je pro nás nejlepší.

Možná že potřebujeme víc znalostí a otevřenosti, abychom objevili své povolání. Třeba nám Bůh už dává odpověď, ale my hledáme jinou. Snad nás Bůh i zkouší. Je však jisté, že ať jsou naše těžkosti na cestě k povolání jakékoli, budou nám užitečné, když je přijmeme jako příležitost k růstu a k poučení.

V modlitbě musí být osobní žádost k Bohu upřímná a otevřená. Bůh miluje otevřenost, která nic nezakrývá, a odměňuje ty, kdo opravdu hledají jeho vůli a nikoli své výhody. Bůh nemůže být podveden nebo přistižen. Někdy podvádíme sami sebe a žádáme Boha o to, co ve skutečností nechceme přijmout. Modlíme se: „Pomoz mi, abych konal jen tvou vůli", a potom odmítáme, co nám Bůh posílá, a děláme, co chceme sami. Buďme tedy opatrní, protože neupřímní nemohou porozumět vůli Boží. Nemodleme se srdcem, jehož část si necháváme pro sebe a uzavíráme před tím, co by mohl chtít Bůh.

 

Dobře připravené srdce

Napodobuj Pannu Marii v její modlitbě. Odloučila se od světa, aby dala sama sebe Bohu v soukromí. „Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí to, co je skryté, ti odplatí." (Mt 6,6) Její modlitba byla otevřená a odloučená od vlastní vůle. „Maria řekla: Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova." (Lk 1,38) Panna Maria se neupnula ke své vlastní vůli. Její modlitba byla čistá. Byla ochotna okamžitě následovat hlas Boží a všeho ostatního zanechat, ať by ji Bůh žádal o cokoliv. Máme důvod se domnívat, že učinila slib panenství, z těchto jejích slov: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!" (Lk 1,34) Maria však byla ochotna nahradit svůj vlastní způsob služby Bohu způsobem Božím. Činila tak beze zbytku a okamžitě, neboť její srdce bylo otevřené Bohu a jeho požadavkům.

      obsah   home

 

8. kapitola
Písmo

„Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky. "

(Jan 4, 14)

 

Snaž se poznat Boha více

Jak můžeme milovat někoho, koho neznáme? Opravdový Ježíš není výtvorem něčích představ nebo soukromé interpretace. Pravý Ježíš je historický a jeho poselství spásy k nám bylo posláno skrze Církev, kterou on založil. Jeden ze způsobů, jak se dozvědět více o Ježíšovi, je čtení Písma. Písmo k nám přichází od živé a učící Církve a jeho výklad závisí na ní. Církev povzbuzuje věřící, aby často Písmo četli a meditovali nad ním. Tak poznáme Krista lépe: „Neznalost Písma je neznalostí Krista." Přistupujme tedy rádi a s ochotou k svatému textu, ať již v liturgii, která je plná Božího slova, nebo ve zbožném čtení ... Je nutno si však pamatovat, že čtení Písma by měla doprovázet modlitba, aby se mohl odehrát dialog mezi Bohem a člověkem. Neboť „mluvíme k němu, když se modlíme, nasloucháme mu, když čteme Boží zjevení." (II. Vatikánský koncil, Dei Verbum, 25 )

Čtení Písma, hlavně evangelií, je velice důležité v životě lidí, kteří hledají své poslání. Možná už čtete Písmo pravidelně. To je dobře. Nepřestaňte. Pro ty, kdo hledají Boží vůli, je čtení Písma dalším prostředkem, jak porozumět Božímu hlasu v lidském životě a jak rozeznat jeho vůli.

 

Bůh hovoří prostřednictvím Písma

Obrácení sv. Augustina je výmluvným svědectvím o síle Božího slova, která doslova proudí z posvátných stránek Písma. Je inspirací pro ty, kdo hledají sílu a vedení.

Augustin strávil mnoho let tím, že pouze uspokojoval svoje smyslové potřeby. Měl také ohromnou intelektuální vášeň, avšak choutky jeho těla byly řetězem, který ho spoutával. Pomalu, ale jistě prošel jakousi konverzí. Od nenávisti vůči křesťanství přešel k intelektuálnímu přijetí křesťanství. Ale teprve když začal zkoumat poklady svatého Písma, především epištoly sv. Pavla, dostal touhu dát se do služeb Evangelia. Stále se však nemohl odpoutat od svého hříšného života.

Život se pro něho stal nesnesitelným a Augustin nevěděl, kam se obrátit. Jednoho dne ve stavu znechucení a bezmocí ležel pod fíkovníkem a plakal. Tu uslyšel slova písně, kterou zpívaly děti hrající si poblíž: „Vezmi a čti, vezmi a čti." Augustin si utřel slzy a otevřel Písmo na místě, kde sv. Pavel v epištole Římanům říká: „Ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti." (Řím 13, 12-14) Už v tom okamžiku, když ještě četl, těžká temnota odešla jako mrak a jasné světlo naplnilo jeho duši. Našel novou sílu v Kristu a poznal, že s Boží pomocí se dají jeho žádostivosti přemoci. Tak jako on, ani vy byste neměli váhat před setkáním s Ježíšem na stránkách Písma.

      obsah   home

 

9. kapitola
Učinit krok ve víře

Dnes, jako za starých časů, se Bůh ptá:  
„Koho pošlu, kdo půjde k mým lidem?" (Iz 6, 8)

Štědré duše, mladí muži a ženy šlechetného srdce odpovídají s Ježíšem:  
„Zde jsem, pošli mě." (Iz 6,8)

 

Pouze ti, kteří jednají ve víře, najdou své poslání

Možná nevíte určitě, co chce Bůh, abyste udělali se svým životem. A může to trvat dlouhou dobu. Ale v této lidské nejistotě a nerozhodnosti je zahaleno krásné tajemství, které objeví pouze ti, kdo mají víru.

Bůh chce, abyste ho následovali ve víře. Proto vám třeba nezjeví svou vůli úplně. Ukáže vám část a očekává, že zbytek si doplníte svým rozumem a vírou. Úmyslně nechává některé z cest, které jsou před vámi, v temnotách. Přeje si, abyste dokázali to nejlepší tak, že věci, které znáte, dáte dohromady s důvěrou, že on řídí váš život. Nemusíte zkrátka čekat na úplnou jistotu, abyste mohli začít se svým povoláním.

Podívejte se na příběh Abraháma (Gn 12,22). Ten byl povolán, aby se stal otcem národa početného jako hvězdy a písek na pobřeží. Ale jeho žena Sára byla stará a neplodná. A když zázračně porodila syna, musel Abrahám podstoupit největší zkoušku. Bůh mu řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Morija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" (Gn 22, 2) Abrahám povstal a okamžitě se vypravil, aby provedl rozkaz, který mu dal Bůh. To je opravdu příklad velké víry. Lidskýma očima viděno, takové jednání by znamenalo jistou tragédii. Abrahám však nepochyboval a na nic se neptal. Vykročil do temnoty s vírou, že Bůh se postará o vše.

 

On chce Vaši důvěru

Bůh zve tímto způsobem každého. Nežádá žádný radikální a impulzivní skok. Ne. Rozhodnutí by mělo být založeno na úsudku. Avšak stává se, že lidský úsudek je nedostatečný v tom smyslu, že nezná Boží vůli. Rozum sám nestačí k tomu, abychom udělali Bohu radost. Bůh je potěšen spíš tehdy, když přiznáme svou nejistotu a dáme důvěru Jemu. „Bez víry se však Bohu nelze líbit." (Žid 11, 6)

Někteří lidé nechtějí nic než mít stoprocentní jistotu, že mají následovat své povolání. To ale není následování Ježíše ve víře. Takoví lidé následují sami sebe. Příliš mnoho času stráveného rozeznáváním před volbou povolání může způsobit mnoho nemístné důvěry v sebe a příliš velkou nerozhodnost v následování povolání. Takový člověk se nemůže vznést k Bohu, protože nemá křídla, která dává víra. Tušíte-li, že Bůh vás volá k určitému poslání, zkuste je.

      obsah   home

 

10. kapitola
Pojďte a uvidíte

„Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: ,Co byste chtěli?`  
Odpověděli mu: ,Rabbi` - to přeloženo znamená Mistře - ,kde bydlíš?`  
Řekl jim: ,Pojďte a uvidíte`. " (Jan 1, 38-39)

 

Zkouška časem

Jak lidé rozeznávají věci? Měří, porovnávají a zkoušejí až do chvíle, kdy jsou schopni udělat si úsudek. A to vyžaduje čas. Kdybyste například věřili, že vaším povoláním je manželství, nevstoupili byste ve stav manželský s kýmkoliv. Nejdřív byste se více poučili o odpovědnostech a kvalitách, které musí mít lidé vstupující do rodinného života. A především byste si našli čas na to, abyste poznali svého nastávajícího manžela či manželku a vyzkoušeli, zda se k sobě hodíte. Jinak by manželství ztroskotalo pro špatnou přípravu a nesprávný úsudek.

Podobný proces rozeznávání musí podniknout lidé vstupující do zasvěceného řeholního či kněžského života. Celoživotní závazek je velice důležitý krok a proto nesmí být uspěchán. Z tohoto důvodu Církev nepotvrzuje ničí poslání věčným závazkem, dokud neuplyne dostatečná doba pro rozeznání správného rozhodnutí.

Jak se to projevuje v každodenním životě? Řekněme třeba, že jste si dost jistí, že vás Bůh zve, abyste ho milovali a sloužili mu hlubším způsobem. Myslíte si, že se to může uskutečnit tak, že budete knězem. Požádáte tedy o přijetí do semináře nebo do řádu, který vychovává kněze. Tam dostanete nejenom akademickou přípravu, ale i podrobné hodnocení své vhodnosti, dospělosti, motivů a nadání. Vaši nadřízení budou také hodnotit výsledky vaší práce v době, kdy uvažujete o svém povolání. Poznávání lidských motivů, schopností a kvalit však vyžaduje čas. Když například někdo žádá o vysokou funkci v podniku, nedostane zmocnění, aniž by byl napřed pozorován. Nejdřív se musí zhodnotit jeho povahové rysy a smysl pro odpovědnost. Služebník musí napřed prokázat svoji cenu, aby mu potom jeho Mistr mohl říci: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem." (Mt 25, 21)

 

Vůle Boží se lépe ukáže ve zkouškách

Jiní musejí rozhodnout, zda se hodíte na dráhu, po které chcete jít. Musí být prověřen váš zdravotní, psychický a duševní stav a to se nejlépe udělá denním pozorováním. Jedině tím, že vyzkoušíte určitý způsob života, poznáte, chce-li ho po vás Bůh. A nikdo nemůže říci s absolutní jistotou, že jste povoláni, dokud jste neprošli procesem rozeznávání a dokud vás Církev k určitému způsobu života oficiálně nepřijala. Dokonce i poté, co jste byli řádnými autoritami přijati do semináře nebo do církevního řádu (po letech testování a rozmýšlení), zůstává vaše přesvědčení o tom, že máte povolání, stále jen subjektivním názorem. Nebudete to vědět najisto až do té doby, než podrobíte své povolání zkoušce a Církev pronese svůj konečný úsudek tím, že vás vysvětí nebo přijme vaše řeholní sliby.

Takové zkoušky se nemusíte bát, vždyť konečný výsledek má obrovskou cenu: dar pravého poznání. V tomto procesu, který přináší chvíle radosti i bolesti, promlouvá Bůh. Ale nejdůležitější je, aby člověk, který nastoupí do rozeznávacího procesu, chápal, že podvoluje svůj úsudek úsudku Církve. Ježíš Kristus dal moc rozeznávání duchů Církvi. Tato moc se vykonává výběrem kandidátů a potvrzením jejich poslání. Pravomoc k přijímání nebo odmítání kandidátů je vložena do rukou legitimních církevních představitelů a Bůh oznamuje svou vůli s konečnou platností prostřednictvím jejich rozhodnutí. Proto člověk může mít absolutní jistotu o svém povolání teprve v den svého kněžského svěcení či řádového slibu.

 

Následovat Boží inspiraci

Každý krok vedoucí ke konečnému závazku je krokem důvěry v Boží inspiraci. Následování povolání je jako řízení auta, při němž dáváme pozor a reagujeme na dopravní značky. Třeba si nejsme jistí, kam nás Bůh vede, ale je důležité, že se řídíme znameními, které nám posílá. Jak plyne čas, cesta se stává jasnější a my stále lépe vidíme, co po nás Bůh chce.

Ježíšova první výzva apoštolům zněla, aby ho následovali. Nenabídl jim hned odpověď na všechny otázky ani uspokojení všech potřeb. Pouze řekl: „Pojďte a uvidíte!" (Jan 1, 39) To si můžeme přeložit takto: „Myslíte-li si, že vás Bůh volá zkuste to." Buďme také opatrní, abychom předem nehodnotili své schopnosti pro povolání, o kterém uvažujeme. Nezahubme to, co Bůh přivádí k životu v našich duších. Někteří lidé zničí svou příležitost tím, že dělají předčasné závěry o sobě samých. Ďábel si nasadí masku anděla světla, aby zničil to, co by jinak bylo velkým povoláním pro svět a Církev. Jeho obvyklá pokušení jsou: „počkej, až budeš lépe připraven", „nejsi hoden takového povolání", „nemáš to, co takové povolání vyžaduje", „hned jak dokončíš svoje studia" a podobně. Hoďte tyto pochybnosti ďáblu zpět a naslouchejte hlasu Boha. Bůh vás zná dokonale a neřekne: „Pojďte a uvidíte!" jen tak pro nic za nic. Myslíte-li si, že vás Bůh naléhavě žádá, abyste ho následovali, poddejte se mu a zkuste to.

      obsah   home

 

11. kapitola
Pohnutky

„Každý, kdo vážně přemýšlí o tom, že dá svůj život Bohu, by měl denně pročišťovat motivy svého jednání. Důvod, proč se něco děje, má v duchovních věcech často mnohem větší hodnotu než to, co se ve skutečnosti dělá. "

P. Alphonsus M. Duran

 

Co se požaduje?

Je obtížné poznat důvody lidského jednání. Jednotlivci jsou motivováni různě: obavami, vlastními úmysly, láskou k Bohu. Někdy je nemožné identifikovat motivy vlastních rozhodnutí nebo činů. Je však důležité rozumět svým pohnutkám. Tak se dá předejít budoucím problémům.

Pravé povolání pocházející od Boha se projevuje pohnutkami soustředěnými na Boha, např. touhou stát se svatým, přijít do nebe, zachraňovat duše, sloužit Bohu apod. Takové pohnutky naznačují, že Bůh vás zve, a stačí ke skutečnému, pravému povolání. Existují také nedostatečné pohnutky, založené na nás samých: touha po prestiži a vzdělání, strach z manželství, přizpůsobení se společenským tlakům, honba za úspěchem atd. Následovat povolání z takových důvodů neznamená vlastně následovat Boha, ale hledat výhody a pohodlí. A k tomu může dojít, aniž si to člověk uvědomí.

 

Pohnutky mohou dozrát, nebo ztratit svou hodnotu

Lidské pohnutky nejsou zcela ryzí. Jsou obvykle smíšené dobré se špatnými. Jestliže se zjistí, že někdo není vůbec veden motivy zaměřenými na Boha, pak nejsou dostatečné předpoklady pro opravdovou, ryzí službu. Ale to neznamená, že dobré pohnutky se nemohou dostavit. Bůh je může udělit. Obrácením a růstem v duchovním životě se motivy očišťují, jak se stalo mnichovi, o němž vypráví jezuita Alfonsus Rodriguez. Kdysi dávno ve Španělsku slyšeli dva muži podivné řeči o jednom klášteře. Uvěřili pomluvám, že mniši tam pouze předstírají zbožný život, ale ve skutečností hýří s lehkými ženami. S touto domněnkou vstoupili oba do kláštera, aby se mohli hýření účastnit. Po určitém čase se ukázalo, že řeči nebyly pravdivé: jeden z mužů zklamán klášter opustil, druhý se obrátil a stal se velmi zbožným řeholníkem. Příběh ukazuje, že Bohu nejsou na překážku ani ti, kdo mají nedostatečné motivy. On totiž může a chce očistit vaše pohnutky, když ho necháte, aby na vás pracoval, a dovolíte, aby pokračovalo vaše obrácení.

Je také třeba si uvědomit, že dobré pohnutky se mohou časem zkazit, nemáme-li dostatek bdělosti. Není neobvyklé, že někdo začne dobře a skončí špatně. Je běžné, že na cestě životem získá člověk různé vazby, špatné zvyky a nečisté úmysly. Následovat povolání vyžaduje denní duchovní růst. Není pravé následování povolání bez pravých pohnutek směřujících k Bohu. Nemůžeme také setrvat v povolání, které se líbí Bohu, jestliže stále neusilujeme o očistu svých pohnutek.

      obsah   home

 

12. kapitola
Následovat Boha, nebo pocity?

„Někteří lidé se zajímají pouze o to, jak se na ně dívají jiní lidé,  
ale nezajímá je, jak se na ně dívá Bůh. "

P. Alphonsus M. Duran, M.J.

 

Pocity jsou nezávislé na Božím volání

Pocity jsou nestálé. Přijdou a odejdou. Někdy jsou silné, jindy zmizí. Mění se takovým způsobem, že je to k nepochopení. Někdy jste například něčím velice nadšeni a později se toutéž věcí cítíte zhnuseni. Protože pocity jsou tak nepředvídatelné a těžko rozlišitelné, nemůžete na ně spoléhat při rozpoznávání povolání.

Je nutné být silně přitahován k povolání, které vám Bůh nabízí? Není. Ale pokud tomu tak je, není důvod takové pocity odmítat. Jsou dobré, když se z nich těšíme správným způsobem. Můžete být plní naděje a nadšení ze svého povolání. Bůh vám může dát pocítit přitažlivost a touhu následovat ho zvláštním způsobem. Ví, že na počátku duchovní cesty budete potřebovat útěchu, která by vás motivovala a povzbudila. Může dobré pocity dovolit a stejně tak i odebrat. Jedná s každou duší takovým způsobem, jaký je pro ni nejlepší. Někteří lidé nebudou mít příznivé pocity z toho, co poznávají jako vůli Boží. To však nic nemění na skutečnosti, že jsou voláni, ani nepřidává či neubírá na jejich povinnosti své povolání následovat.

 

Rozum a víra

Pravé povolání od Boha je zakotveno v něčem hlubším než v emocích, které můžete nebo nemusíte pociťovat. Když Ježíš řekne: „Pojď za mnou!" (Mt 9, 9) mluví k vám, a ne k vašim pocitům. Jeho volání není utvářeno vašimi pocity. Je založeno na rozumu a víře bez ohledu na to, jestli se jím cítíte rozjařeni nebo zklamáni. Není neobvyklé, že někdo zanedbává a nemá rád to, co má dělat. Ale Boží volání k tomu, abyste Ho následovali, je nezávislé na tom, jak se cítíte. Dokonce sv. Terezie z Avily byla z počátku znechucena myšlenkou, že by se měla stát řádovou sestrou. Ale následovala to, co silně vnímala jako Bohu nejmilejší a co bylo nejlepší pro její duši.

      obsah   home


13. kapitola
Hledání směru

„Není třeba uvažovat o tom, zda se zříci všeho, co kdo má,  
a zda tím může člověk dosáhnout stavu dokonalosti. "

Sv. Tomáš Akvinský - Suma teologická, ot. 189, odst. 10, část odpovědi 3.

 

Je pro toho, kdo chce přijmout kněžské 
nebo řeholní povolání, nezbytná rada?

Ve své Sumě teologické učinil sv. Tomáš Akvinský určitá zajímavá pozorování vztahující se k otázce, je-li moudré vyhledat radu před následováním náboženského povolání. Říká, že vyhledání rady je přijatelné, je-li jejím účelem odstraňování překážek, které člověku brání, aby konal pro Boha něco víc. Rada je prospěšná např. tehdy, když pomůže někomu rozhodnout, který řád je pro něho vhodný, nebo překonat překážku osobního druhu. Je též užitečná, když pomáhá přemáhat slabosti, které brání v rozeznání povolání.

Přesto však sv. Tomáš Akvinský říká mnohem více o nebezpečí přílišného a ne právě nutného vyhledávání rad: „Následování (zasvěceného povolání) není záležitostí pochybnosti, co se týče kvalit, a nevyžaduje dlouhé přemýšlení ani radu mnohých lidí. Bylo napsáno, že po svém povolání Pánem Petr a Ondřej hned nechali sítě a následovali Ho (Mt 4, 20). Zde říká Chrysostomus: Takovou poslušnost od nás vyžaduje Kristus, protože nechce, abychom se zpozdili ani o okamžik." (Sv. Tomáš Akvinský, Suma teologická)

Ať nic nestojí v cestě tomu, co inspiruje sám Bůh. Když On vám vloží do srdce touhu dělat více pro něho a zasvětit celý svůj život výhradně jemu, ať žádný člověk neklade překážku vaší odpovědi na toto Boží pozvání. Není žádné pochyby o tom, že nastoupit život Bohu zasvěcený je dobře.

 

Komu byste měli naslouchat?

Objektivní rady dostanete většinou od lidí, kteří nemají žádný zájem a výhody z toho, že vám pomáhají, a kteří vás dobře znají a dobře vám rozumí. Buďte opatrní, když žádáte rady od lidí tohoto světa, kteří jsou k vám příliš připoutáni. Ti, kdo postrádají duchovní rozhled, mohou nabídnout pouze moudrost světa a těla, což je pošetilost pro ty, kdo mají v mysli Krista. Pro ty, kdo žijí pouze pro věci světské, je radikální obětování sebe samého Bohu pouhé bláznovství. Jejich rada bude pro vaše povolání smrtelně nebezpečná.

Rada je spolehlivá tehdy, když věrně následuje oficiální učení katolické Církve; nesmí napadat autoritu Církve, kterou založil Kristus. Rada je dále objektivní, není-li nadmíru ovlivněna zájmy nebo zálibami rádce. Dobrý rádce se má zabývat tím, jak pomoci člověku, aby byl více pozorný k hnutím milosti ve svém nitru. Nabádá ho, aby byl věrný tomu, k čemu ho volá Bůh, a nesnaží se ho přesvědčit, aby dělal něco méně významného nebo dokonce něco, co je v rozporu s tím, co člověku jasně ukázal Bůh.

Před rokem jsem potkal muže, který byl už delší dobu vnitřně puzen, aby následoval povolání; mnoho věcí nasvědčovalo tomu, že by to měl alespoň zkusit. Jeho tělesný a duševní stav byl vynikající. Byl zbožný, inteligentní a vyrovnaný. Touha po tom, aby přijal duchovní povolání, v něm stále rostla. Byl však zrazen z této cesty poté, co vyhledal radu a bylo mu řečeno, že by se měl dát na akademickou dráhu, což nakonec udělal. Postupně jeho touha sloužit Bohu zasvěceným způsobem vybledla. Je stále věřícím katolíkem, ale jeho vztah k duchovním věcem už není tak vroucí. Rada, kterou dostal, ho oloupila o velký dar, který mu Bůh nabízel. Možná, že mu Bůh takový dar už nenabídne, a on se asi nikdy nedozví, zda se minul svým pravým povoláním. Přinejmenším to měl alespoň zkusit.

Je dosti nápadná tendence dávat rady podle vlastních preferencí. Diecézní kněz obvykle povzbuzuje mladé muže ke vstupu do diecézního semináře, řádový bratr propaguje řeholní život atd. Člověk by měl být dost otevřený, aby přijímal od lidí pomoc v rozeznávání Boží vůle, ale zároveň by měl být natolik nezávislý, aby si uchoval vlastní přesvědčení o tom, co Bůh od něj žádá. Nejdůležitější v životě je činit vůli Boží. Když Ježíš říká „pojď za mnou", nemůžeš říci ne.

K odpovědi na otázku, kdy a za jakých okolností vyhledat radu, se dá vzít jako příklad dvojice lidí, která se připravuje na svatbu. Představte si dospělého muže, který pevně věří, že je povolán k manželství. Léta hledal a konečně se zamiluje do ženy, která, jak se zdá, se k němu hodí. Za nějakou dobu se vezmou. Jistě by se zdálo nepřirozené a přímo absurdní, kdyby tento muž přerušil svou známost a šel hledat nějakou jinou ženu. Udělal by chybu v tom, že by nerozeznal Boží prozřetelnost, když se projevila. Totéž platí pro člověka, který se zamiluje do Boha. Když láska Boží vezme člověka za srdce a pokyne mu, aby přišel bliž, není omluvitelné přijmout lidskou radu, která by nám Boží pozvání rozmluvila. Když tedy chápete, že vás Bůh volá, abyste ho následovali konkrétním způsobem, neztrácejte čas a nehledejte jinde. Našli jste poklad v poli. Musíte ho pouze schovat a potom se vrátit a koupit to pole, aby byl poklad váš (Mt 13, 14) .

 

Nalezení objektivity

Jsou rádci, kteří v zájmu objektivity radí mladým lidem, aby si napsali na papírek důvody pro a proti, když se jejich volba povolání zúžila a oni se stále ještě nemohou rozhodnout, kterým směrem se dát. Jak to vypadá? Řekněme, že nějaká žena věří, že Bůh si přeje, aby se stala řádovou sestrou, ale ona se nemůže rozhodnout, má-li se dát k františkánkám nebo k benediktinkám. Proto si udělá dva seznamy a na ně si vyznačí všechny klady a zápory vstupu do toho či onoho řádu. Tato metoda je účelná, protože ukáže, z jakého důvodu si člověk vybírá konkrétní způsob života. Ale každý by si měl být vědom i jiných aspektů, které k takovému rozhodování patří.

Seznam důvodů pro a proti musí být vykládán s pomocí duchovního poradce, který příslušného člověka dobře zná. Je důležité této osobě zabránit, aby se řídila svými vlastními zálibami či zájmy a neučinila rozhodnutí na základě nepřesných soudů. Objektivní rada by měla upozornit, že osobní zalíbení nepřiměřeně ovlivňuje osobní volbu, a případně též ukázat, kde získat lék (a třeba i nechutný), který by vyléčil slabost toho člověka.

Když je seznam důvodů pro vstup do jednoho řádu delší než seznam důvodů pro vstup do jiného řádu, neznamená to ještě, že si Bůh přeje, abyste vstoupili právě do řádu s nejvíce pro. Může se stát, že Bůh vás chce mít v řádu s méně pro. Jeden pádný důvod pro určitý řád může mít váhu deseti povrchních důvodů pro řád jiný. Je třeba si pamatovat: seznamy důvodů pro a proti mohou být pomocným nástrojem, když je použije zkušený poradce, ale samy o sobě nejsou znamením Boží vůle. Jsou-li použity špatně, mohou vás navést k tomu, abyste následovali lidské zájmy a lidské výhody a nejednali podle tajemství Boží vůle, která se někdy zdá být v rozporu s osobními preferencemi člověka, jehož se poslání týká.

      obsah   home

 

14. kapitola
Bůh Vás chce takové, jací jste

"Radujme se ze skutečnosti, že Bůh nečeká až do okamžiku,  
kdy jsme dokonalí, a pak teprve nás povolá.  
Ne, on zve slabé, hříšníky a bojácné ke svobodě, radosti a cti bez porovnání. "

P. Alphonsus M. Duran, M.J.

 

Dobré argumenty nebo chabé výmluvy?

Potkal jsem mladého muže, který mi řekl, že by nikdy nevstoupil do církevního řádu, protože by ztratil svoji osobitost. Řekl, že viděl řády, které podrobovaly své členy takovým pravidlům života, že pak byli všichni stejní. Zároveň přesvědčil sám sebe, že nemá, co je k takovému způsobu života třeba, a že by ho Bůh musel podstatně změnit, než by mu mohl být jakkoliv prospěšný.

To mně zní jako běžná reakce člověka, který má nedokonalé porozumění pro duchovní skutečnosti a slabou představu o sobě samém. Podívejme se, co ukázalo toto pozorování: 1. Bůh nepodporuje individualitu, 2. úspěch člověka při následování povolání záleží pouze na jeho osobních citových, tělesných a duchovních zdrojích, 3. Bůh nemůže použít ty, kteří nemají talent, jsou slabí nebo nedokonalí. Každý z těchto názorů je chybný. Věnujme se nyní tomu, že se jimi budeme zabývat hlouběji.

Individualita Bůh miluje různorodost. Podívejme se na rozmanitost tvorů, která se rozšířila stvořením. I když stvořil lidský rod, dal jedinečné vlastnosti každému jednotlivci. Bůh individualitu neničí, ale vytváří a zdokonaluje. Chcete-li důkaz, čtěte životopisy svatých. Světci jsou velice rozmanití, co se týká tělesných rysů, myšlenek, náklonností apod. Osobnosti sv. Petra, Pavla, Augustina, Ignáce i jiných se nestaly po obrácení stejnými. Každý si podržel své charisma a své náklonnosti. Bůh mění srdce, ne osobnost. Náš Bůh je zahradník, který se opravdu těší z krásy různých květin, které pěstuje. Když se tedy člověk obrátí k Bohu a začne ho milovat skrze zasvěcený život, jeho osobnost dostane zvláštní a nádherný vzhled, který je o to hezčí, čím je blíže k Bohu. Bůh vás volá, abyste mu začali sloužit takoví, jací jste.

 

Pouze Vaše ano je nezbytné

Dále není pro Boha rozhodující, jaký dar již komu dal, když mu dává ještě další dar tím, že ho povolává. Když někdo řekne: "Není možné, abych měl to, co je potřeba ke službě Bohu takovým způsobem", vyjadřuje jistou sumu sebepoznání, ale vidí pouze polovinu pravdy. Druhá polovina pravdy je ta, že takové přiznání duchovní bídy nemůže být nikdy omluvou, abychom zanedbávali poslání, protože Bůh nám dá zdroje potřebné ke splnění toho, co po nás žádá. Copak nemá každý nějaké nedostatky ve schopnosti k věrnému následování Pána Ježíše? Je jedním z velkých tajemství a pokladů naší víry, že Bůh pečuje o své stádo v jeho slabostech a nedokonalostech způsobem, který ani nechápeme.

 

Bůh Vás použije takové, jací jste

V neposlední řadě je důležité si uvědomit, že Bůh nemá omezené prostředky k tomu, aby se nám zjevil. Nikdo nemůže říci: „Bůh mne nemůže potřebovat, dokud se nezlepším." To je směšné. Sv. Antonín Maria Klaret říká, že Bůh může dokonce hovořit prostřednictvím zlých a hloupých lidí. To je pravda. Bůh nás používá, aby se dostal k druhým, aniž to vždycky víme. Nezáleží na tom, kde se nacházíte a jaké jsou vaše schopnosti, talent nebo předpoklady. Bůh koná dobro pro jiné třeba právě prostřednictvím vašich modliteb, vašich dobrých činů a vašich laskavých slov.

      obsah   home

 

15. kapitola
Bůh dává nástroje potřebné k poslání

„Nebojte se. Bůh zná vaše potřeby lépe než vy.
A když říká: ,Následujte mne`, nevolá vás, abyste dali, ale abyste obdrželi. "

P. Alphonsus M. Duran, M.J.

 

Dary

Lidé dostávají dary potřebné k tomu, aby naplnili své poslání. Podívejme se na sv. Tomáše Akvinského, Maxmiliána Kolbeho a Jana Bosca. Ti měli potřebné intelektuální schopnosti ještě předtím, než poznali, že jsou povoláni.

Když Bůh povolává, tak zároveň i vyzbrojuje. Někteří lidé jsou vybaveni dary, kterých se jim dostalo již v dřívějších letech. Tyto dary dostávají pro osobní službu Bohu. Přítomnost specifického nadání je známkou toho, co Bůh pro určitého člověka plánuje. To ale neznamená, že Bůh nemůže povolat někoho, kdo má schopností nedostatek.

 

Povolání je víc než pouhé užívání darů udělených Bohem

Nikdy nepředpokládej, že Boží dary jsou větší než on sám. Bůh je větší než to, co dává. Každý, kdo si volí svůj život podle darů, talentu a schopností, kterých se mu dostalo, může skončit tím, že bude nakonec více důvěřovat sobě samému než Bohu.

Talenty, které člověk vlastní, mohou naznačovat, co Bůh pro něj plánuje. Je však také pravda, že Boží záměr s člověkem vždy předstihne to, co může vytvořit lidský důmysl. Krásný příklad nám dává Bůh skrze svého Syna. Copak Ježíš neměl moc, aby tady na zemi dosáhl víc, než dosáhl? Proč nedokázal více? Bůh chtěl něco jiného, něco mnohem většího než vyučování a dobré skutky: něco skrytého, významnějšího. Volal po poslušnosti a poddanosti. Vyžadoval utrpení. Vyžadoval odevzdání. Vyžadoval poslušnost. A to je nejhlubší aspekt každého povolání - odevzdat svou vlastní vůli, abychom činili vůli Boží. A proto znamení hodnocená lidským úsudkem nemohou být jediným vodítkem pro rozhodnutí následovat určité povolání. To nám pomohou ujasnit příklady ze života různých lidí.

Walter Čiszek vstoupil do řádu jezuitů jako mladý muž. Měl výborné tělesné a duševní dispozice a strávil mnoho let přípravou na to, aby mohl sloužit jako kněz v tehdejším Sovětském svazu. Z lidského hlediska se skvěle hodil pro tento druh práce. Toužil, aby se mohl plně věnovat takovému životu. Konečně nadešla příležitost a on přijel tajně do komunistického Ruska. Zanedlouho byl ale zatčen a křivě obviněn ze špionáže ve prospěch Vatikánu. Byl odsouzen do vězení a pracovního tábora na víc než 20 let. Tam žil v krajní nouzi, duchovním utrpení a tělesných zkouškách. Měl jen málo příležitostí sloužit v těchto podmínkách jako kněz. Proč to tak bylo? Neměl se dát na jinou dráhu, kde by vykonal pro druhé mnohem víc? Je snadné se takto zeptat. Ale pochybovat o tom, jaké má Bůh s námi záměry, znamená pochybovat o tom, že ví, co je pro nás nejlepší. Náš život má smysl v tom, že pracujeme pro slávu Boží, a Bůh nejlépe rozhodne, jakým způsobem ho v životě oslavíme. Ví to opravdu nejlépe.

Sv. František Xaverský je dalším příkladem člověka s mimořádným talentem, kterého Bůh použil způsobem pro lidi nepochopitelným. Jeho snaha, aby se zalíbil Bohu, nespočívala ani tak v uplatňování vlastního nadání k službě. To bylo pro něho přirozené a snadné. Jeho povolání mnohem víc spočívalo v odevzdání vlastní vůle. To často znamenalo obětovat své plány a smířit se s úspěchy z lidského hlediska menšími, než mohl dosáhnout. Bojoval celý život, aby překonal svůj horkokrevný a přecitlivělý temperament. Musel určitě mnoho vytrpět při každé nové životní zkoušce, neboť byl stále obklopen přízemními lidmi, kteří stáli v cestě jeho snům. Byl často pokoušen k zoufalství a k tomu, aby vzdal, co začal. Jakmile se usadil a byl těsně před vykonáním nějakého obrovského dobra pro ostatní, byl bud' povolán k jiné práci nebo ochromen v apoštolské činnosti chybným úsudkem a omyly jiných.

Příklad sv. Františka Xaverského ukazuje, že Bůh nejen vybaví člověka pro jeho povolání, ale také rozhodne, jak bude čí talent nejlépe sloužit Božím záměrům a které dary přinesou Bohu největší slávu. Boží úsudky nejsou stejné jako úsudky lidí. Dívejte se na svůj talent a dary jako na znaky signalizující vaše povolání, ale dejte Bohu svobodu, aby mohl odhalit neočekávaně své záměry s vaším životem. Nebuďte otřeseni, zastíní-li Boží vůle vaše vlastní schopnosti nebo představy o tom, jak mu můžete nejlépe sloužit.

 

Tělesné zdraví

Co potřebuje člověk k tomu, aby následoval povolání? Je nezbytné, aby měl určité předpoklady dříve, než bude schopen nést na svých ramenou odpovědnost závazku.

Základní tělesné zdraví je dar, který vyžadují semináře a řády. Je-li někdo volán k těžkému životu misijnímu, je možné, že se bude vyžadovat ještě větší tělesná odolnost. Řády vyžadují, aby uchazeč nebyl vážně nemocný a byl tělesně zdatný, tak aby to vyhovovalo způsobu života, který má vést. Když někdo není zdráv podle požadavků, je to náznak, že není povolán k řádovému nebo kněžskému

životu. Je to podobné, jako když si někdo horoucně přeje stát se provazochodcem, ale přijde se na to, že na provaze dostává závrať. Nedá selský rozum, že se takový člověk na provazochodce nehodí? Mohou mu říct: „Je nám líto, ale máme dojem, že to nezvládneš." Avšak ani takový lidský úsudek (často správný) nemusí vzít v úvahu účinky silné vůle nebo možnost, že některé původně zjevné skutečnosti zdravotního stavu se mohou změnit.

 

Duševní a duchovní způsobilost

Dalším darem potřebným k přijetí svěcení nebo k složení řádových slibů je duševní zdraví a duchovní zralost. Řádný zdravotní stav je pojem, který může být definován různě. Není podmínkou dokonalé duševní zdraví. Požaduje se základní citový rozvoj a intelektuální schopnosti bez vážných duševních či emocionálních poruch. Je to správné, neboť kontakt s Bohem a nesení duchovních a světských odpovědností má kořeny ve styku s realitou. Dar duchovní zralosti je též potřebný. Schopnost soustředit se na problém a řídit své snahy k jeho vyřešení je nezbytná.

 

Když způsobilost, talent a schopnosti chybí

Často se stává, že mladí lidé odkládají odpověď na Boží volání, protože se cítí méněcenní a nedostateční. Myslí si, že postrádají základní dary potřebné k odpovědi na Boží volání. Kladou příliš velký důraz na své vlastní schopnosti a úsudky. Když se chceme dát na určitou dráhu a podle našeho názoru nemáme potřebné vlohy, měli bychom si uvědomit, že se to může zlepšit a my obdržíme nové dary, jakmile se o uplatnění v tomto povolání pokusíme. Někdy jsme špatní posuzovatelé svých schopností. Potřebujeme někoho zkušenějšího.

Sv. Albert Veliký vstoupil v mládí k dominikánům. Velice brzy si řekl, že odejde, protože se domníval, že studentský život, který vede, je pro něho příliš obtížný. Když přelézal zdi převorství, aby z řádu odešel, zjevila se mu Panna Maria. Povzbudila ho, aby zůstal, a slíbila mu, že se mu dostane znalostí a vědomostí, kterými bude vynikat nad mnoho lidí. Ale aby mu připomněla, že tyto věci činí Bůh, předpověděla mu, že krátce před smrtí mu jeho moudrost bude odebrána. Albert se vrátil do převorství. Co se z něho stalo? Proč je nazýván Veliký? Především pro dalekosáhlý ohlas své vzdělanosti. Učil v Hildesheimu, Štrasburku, Paříži a Cologne. Byl učitelem sv. Tomáše Akvinského, osobním teologem papeže Alexandra IV. a prominentním teologem Lyonského koncilu. Pracoval na znovusjednocení východní církve s Římem, by1 provinciálem svého řádu a biskupem v Řezně. Byl také velikým přírodovědcem. Jeho znalosti z biologie, chemie, fyziky, astronomie, zeměpisu (jedno z jeho pojednání dokazovalo, že země je kulatá) byly tak encyklopedické, že by1 často obviňován z magie. Stal se průkopníkem scholastické metody ve filozofii (viz Slovník Světců od Johna Delaneye).

Existuje mnoho dalších příběhů o mladých mužích, podobných sv. Albertovi, kteří nevěřili, že by se mohli uplatnit v řádovém nebo kněžském životě. Dnes jsou tito mužové apoštolskými sloupy vysoko čnícími v tomto světě a konají mnoho dobrého pro Církev. Sv. Albert pochyboval, že má k svému poslání potřebné nástroje. Ale Bůh dává nástroje mysli, těla a ducha těm, které volá. Mimochodem, Panna Maria dodržela slib, který Albertovi dala. Dva roky před smrtí, zrovna při přednášce, ztratil sv. Albert náhle paměť a jeho obrovské znalosti zmizely.

Sv. Jan Maria Vianney musel během studií na kněze těžce zápasit. Rozhodně nebyl vysvěcen pro dobrý prospěch, nýbrž pro svou zanícenou touhu pomáhat druhým. Biskup ho poslal do vzdáleného koutku diecéze, kde nemohl udělat velkou škodu. Sv. Jan se později stal jedním z nejznámějších světců 19. století. Jeho svatost byla známá po celém světě a zachránil nespočetné duše. I když neměl příliš velký úspěch na studiích, nelze pochybovat o moudrosti, kterou prokazoval ve věcech Božích. Je to moudrost, kterou tento svět nechápe a která je dána pouze Bohem.

Podobně sv. Josef Cupertino. Ten byl bezesporu znevýhodněn po intelektuální stránce. Nechápal a nemohl si zapamatovat, co se měl naučit. Byl nemotorný, nervózní, hloupý a pro druhé byl zkouškou trpělivosti. Nedokázal dovyprávět příběh až do konce, zapomínal i na to, že má jíst. Neustále shazoval a rozbíjel věci, byl pořád nemocný a nebyl schopen ani rozeznat bílý chléb od tmavého. Byl to žalostný člověk. Dokonce i jeho vlastní rodiče ho vyhodili z domu. Byl pokládán za bezcenného. Žádný příbuzný s ním nechtěl nic mít. Co by dělal Bůh s takovým člověkem!

Když ho odmítli v několika klášterech, připadal si jako nejubožejší stvoření na světě. Když byl vyloučen od františkánů a vzali mu řeholní roucho, bylo mu, jako by mu bratři stáhli kůži. Byl to nejtěžší den jeho života. Myslel si, že nebesa i země se mu uzavřela. Jakmile v sobě našel sílu, aby zahnal chmury, vydal se do ulic v hadrech, aby ho napadli pastevci se psy. Nějaký šlechtic ho oznámil policii jako podezřelého tuláka a uvrhli ho do vězení. Když ho vyslechli, usoudili, že je příliš hloupý na to, aby mohl být škodlivý, a nechali ho jít.

Dnešní moderní psychiatrie by takového muže odepsala jako beznadějný případ. Lékaři by předpovídali sebevraždu nebo psychopatické chování. Ale co se stalo s Josefem? Boží láska zapůsobila. Síla Boží lásky se vysmívá všem lidským bariérám. Jak velká je pravda, že Bůh mate moudré a zjevuje se nejubožejším ze svých dětí! Josefovo povolání bylo konat zázraky, být svatým bratrem, knězem, ničím menším než světcem.

Je zcela jedno, s jakým druhem lidského materiálu Bůh pracuje. On vždycky dá, co je potřeba, aby mu člověk mohl sloužit, jak si to Bůh přeje, pokud ovšem onen člověk spolupracuje. Josefův život byl toho jasným příkladem. Aby mohl přijmout nižší svěcení, musel podstoupit speciální zkoušku u biskupa. Bez naděje na úspěch se ke zkoušce neochotně dostavil. Stalo se, že jediným textem v celém Písmu, o kterém dovedl hovořit, byla pasáž z evangelia podle sv. Lukáše, 11, 27: „Blahoslavený život, který tě nosil". Tato pasáž na Josefa zapůsobila a on dovedl výmluvně na toto téma hovořit. To bylo něco jiného, než se pokoušel učit z knih. Biskup otevřel bibli na náhodném místě a jeho pozornost upoutal právě onen text. požádal Josefa, aby o něm něco řekl. K údivu všech Josef začal a mluvil jako profesor teologie zabraný do svého oblíbeného tématu. A to stačilo, aby udělal na biskupa příznivý dojem. Stal se jáhnem. O rok později musel tuto zkoušku podstoupit znovu. Tentokrát byl zkoušen společně s dalšími kandidáty. Stalo se, že biskup byl velice spokojen s brilantními odpověďmi předcházejících uchazečů. Ukončil tedy zkoušku předčasně a nechal projít i ty, kteří ještě zkoušeni nebyli. Josef byl mezi nimi. Krátce nato byl vysvěcen na kněze. To je příklad, jak se Otec stará o své dítě. Když chce, aby jeho dítě něco mělo, dítě to dostane. Je urážkou Otce, když dítě nevěří v jeho štědrost.

Když byl povolán Mojžíš, upadl do stejného omylu. Nejprve kladl Bohu otázku: "Kdo jsem, abych šel k faraónovi?" (Ex 3, 11) Uznání vlastní bezcennosti je normální odezva, ale Mojžíš začal pochybovat o svém povolání. Řekl, že mu nebudou lidé věřit a nazvou ho lhářem. Bůh mu tedy dal přiměřené důkazy. První byla zázračná hůl, kterou mohl ukázat lidem. Potom ho vyzval, aby vložil ruku do svého oděvu, a když ji Mojžíš vytáhl, byla pokryta malomocenstvím. Mojžíš potom tento čin zopakoval a malomocenství zmizelo. Mojžíš pokračoval: „Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný, nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk." {Ex 4, 10) Bůh mu řekl, aby se tím netrápil, neboť on se o to postará, kdykoliv bude Mojžíš hovořit. Bůh se snažil přesvědčit Mojžíše, že Boží moc bude stačit, ať se netrápí myšlenkami na své nedostatky. Mojžíšova odpověď však naznačuje nedostatek víry: „Prosím, pošli jiného." Všimněme si, jak se Bůh rozhněval na Mojžíše pro jeho zatvrzelost. Dávejme si pozor, abychom měli dostatek víry, že nám dá, co potřebujeme, máme-li konat práci pro něho.

Jedna z největších chyb, jakých se člověk může dopustit při následování Božího volání, je představa, že moje povolání by mělo vypadat přesně jako povolání někoho jiného. Vaše povolání nebude stejné jako povolání vašeho přítele nebo světce, kterého se snažíte napodobit. Jistě, podobnosti mohou existovat, ale Bůh volá každého zvlášť, jedinečně, způsoby, kterým často nerozumíme. Nebojte se tedy kráčet po nezmapované cestě. Jestliže vás Bůh posílá určitým směrem, jděte tam. A pamatujte, že vaše zvláštní dary jsou náznaky, ne však nezbytně důkazy jeho vůle.

      obsah   home

 

16. kapitola
Opuštění rodiny

Pojištění věčného života.

„Na to mu řekl Petr: ,My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou!  
Co tedy budeme mít?` Ježíš jim odpověděl: ,Amen, pravím vám... každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný." 
(Mt 19, 27-30)

 

Podpora rodičů pomáhá, není však nezbytně nutná

O této záležitosti je třeba mluvit už proto, že okamžik, kdy dítě opouští své rodiče, je důležitější než mnohé jiné aspekty povolání v Církvi. Tomuto momentu se často dobře nerozumí a je to do značné míry nejtěžší překážka, kterou musí mladí lidé překonat.

Ne všichni rodiče jsou proti povolání svého dítěte. Mnozí podporují a povzbuzují své děti, aby přijaly zvláštní Boží poslání. Poděkujte tedy Bohu, když vám rodiče nabízejí tuto pomoc. Je to jeho zvláštní dar. Bohužel se taková podpora nevyskytuje všude.

 

Povolání se uskutečňuje mezi Bohem a povolaným člověkem

Je běžné, že rodina či přátelé jsou proti tomu, aby jejich blízký šel studovat na kněze nebo žít zasvěceným životem ve společenství.

Byl jsem svědkem toho, jak jednoho z mých přátel jeho otec a bratři násilně odvedli z vážené církevní komunity, kde hledal své povolání. Tento můj přítel se do komunity dobře hodil a zapadal do ní každým coulem. Když ho jeho rodina odvedla, skončil jako student v semináři, který mu vybrali. Trpěl tím citově a duchovně. Možná tomu lépe porozumíme, když provedeme srovnání.

Představte si mladého muže, který se zamiloval do nějaké ženy. Jejich vztah dozrává a budoucnost společného života vypadá slibně. Ale právě když jejich vztah začne kvést do krásy, rodiče mladého muže se do toho vmísí a známost mu

překazí, přestože jeho vyvolená je po všech stránkách seriózní. Dovedete si představit rodiče, kteří nutí své děti, aby si vzaly někoho jiného, než si vybraly? Výsledky takového vměšování by mohly být katastrofální.

Něco takového se stane, když rodiče diktují dětem, jaký mají vést život. Volba musí vždy záležet na člověku samém. Důvod je jednoduchý: když si člověk zamiluje Boha a způsob života, kterým mu slouží, žádná náhradní láska mu nemůže být vnucena. Láska zaseje náklonnost k milovanému hluboko do srdce a je-li zakázána, srdce se zlomí. Celý člověk se zlomí. To se stalo mému příteli. Do dnešního dne nebyl schopen vyrovnat se s rozloučením, které zažil. Dnes není ani knězem, ani členem řádu, a jen žije ve vzpomínkách a přemítání o tom, co mohlo být. Pochopitelně že Bůh se může chopit situace, jako byla ta jeho či nějaká podobná, a může ji nechat skončit dobře, ale to je jiná kapitola. Stále to neomlouvá chybu, kterou zmínění rodiče udělali. Volba povolání musí vždy náležet tomu, kdo tuto volbu činí.

 

Lidé nebudou chtít, abyste šli

Odpor rodičů je dán především tím, že neradi vidí své dítě odcházet a nechtějí měnit plány, které s ním měli. Třeba mají příliš mnoho ochranitelských nebo vlastnických pudů. A skoro vždy zamaskují svoje sobecké pohnutky (ať vědomě či nevědomě) přiměřenými a smysluplnými námitkami typu: "jsi příliš mladý", „jsi příliš talentovaná, abys promarnila svůj život jako řádová sestra", „co tvoje práce, studia, kariéra?“v životě bys nic nedokázal", „čemu chceš uniknout?", „to nebude hezké vůči dědečkovi, jak se na to bude dívat?" a „kdo bude organizovat naši modlitební skupinu, náš obchod ...?" To vše má jednoho starého společného jmenovatele. Rodiče nebo přátelé si myslí, že slouží vašim nejlepším zájmům, ale neslyší to, co slyšíte vy od Boha. Lidské chápání a úsudek často považuje povolání za nesmyslné. Kritérium, kterého se má užívat, je v očích lidské moudrostí hloupé: „Co ode mne chce Bůh nyní?" A dokonce i věřící rodiče nebo přátelé mohou být proti povolání svých blízkých. Je to pochopitelné, protože vazby na jiné lidi, sledování vlastních zájmů a touha po lidském bezpečí jsou velmi mocné city. Odpor těchto lidí neznamená nutně, že slouží silám zla: naznačuje spíš, že nemají dostatek citové nebo duchovní hloubky.

 

Pokušení proti povolání

Mělo by se dodat, že ďábel často manipuluje s mocnými pocity, které nastanou, když rodiče nebo přátelé jsou proti tomu, aby jejich děti následovaly Boží volání. Ďábel nemůže zůstat nečinný, když vidí, že jde o tolik. Často se stává, že povolaný člověk trpí pochybnostmi a ukazuje známky nerozhodnosti a slabosti. Ďábel si nemůže odpustit, aby se nepokusil tyto pocity povzbudit. A pokušení, která užívá nejvíc, je návrh vzdát se svého plánu, kompromis nebo odklad.

Vážně o tom přemýšlejte. Je dost zlé, když ďábel pokouší někoho ke hříchu, ale nebylo by pro něj větším vítězstvím, kdyby někoho odvrátil od úmyslu dát svůj život Bohu? Ďábel často útočí s velkým úsilím, když se někdo rozhoduje, že právě podnikne první krok, který ho přivede mnohem blíže k vykonání ohromných věcí ve jménu Božím. Sv. Jeroným dokonce říká, že celá věčnost záleží na povolání. Dávejte si pozor na triky ďábla, když jsou lidé proti vašemu povolání.

 

Příklad světců

Mnoho světců zažilo velká protivenství, když se rozhodli dělat velké věci pro Boha. Sv. Stanislava jeho otec a bratři bili, aby mu vtloukli do hlavy rozum. Sv. Tomáš Akvinský byl doma vězněn a nastrčili mu do pokoje nahou prostitutku, aby ho odradili od kněžství. Jeho matka mohla ještě připustit, že by byl opatem kláštera, ale nemohla se smířit s myšlenkou, že bude běžným žebravým mnichem malého a neznámého řádu, známého dnes jako dominikáni. Sv. František z Assisi považoval za nutné svléct svůj oděv a veřejně ho vrátit otci, aby přerušil synovské pouto. Sv. Terezie z Avily musela utéct z domova ne jednou, ale třikrát. Sv. Izák Jogues, než se vydal na misii do severní Ameriky, proseděl celou noc u nohou své matky, která plakala a prosila ho, aby nešel. Když přišlo ráno, odmítl žádost matky a odešel. Později řekl, že to bylo nejbolestivější rozhodnutí, které kdy učinil.

Sv. Klára utekla ze svého domova, a když ji otec hledal, ukryli ji františkáni. Otec ji však vypátral a chtěl ji odvést pryč. Ona se chytila oltářního plátna a táhla ho za sebou se slovy: „Nebudu nevěstou žádného smrtelníka. Já patřím Kristu." Pak prohlásila, že při nejbližší příležitosti zase uteče, a taky to udělala. Nakonec se její otec vzdal svých pokusů, přestal jí bránit a doufal, že Klára dostane rozum, bude litovat své unáhlenosti a vdá se.

Když sv. Alois řekl svému otci, že chce vstoupit k jezuitům, otec mu nejdříve vyhrožoval zbitím, pak nějakou dobu souhlasil, krátce nato si to opět rozmyslel... Jednou svolal příbuzné, kněze i laiky a mezi nimi jednoho vévodu, kteří měli Aloise přemluvit, aby dostal rozum. Alois se jim postavil a získal některé na svou stranu. Stalo se dokonce, že vstoupil do jezuitského semináře jenom proto, aby se ho otec zmocnil a držel ho jako vězně po dobu devíti měsíců. Ale Alois se nikdy nevzdal. Konečně to všechno otce tak znavilo, že dal souhlas.

Podívejte se na tyto příklady a naberte sílu z odvahy a houževnatosti těchto skvělých světců. Jejich odvaha neznamená, že se nebáli nebo nepochybovali. Když ale přišel moment pravdy, spolehli se na pomoc a vedení Kristovo a našli v něm posilu k opuštění rodiny. Příklad svatých nám může objasnit, co to znamená sloužit Kristu. Proč ale následování povolání vyžaduje tak energickou akci, jako je zpřetrhání svazků s rodinou a přáteli? Je takový krutý zlom nezbytný?

 

Ježíš požaduje vše, o nic méně

Odpověď zní ANO. Proč? Protože Bůh žádá, aby člověk nabídl svůj život, práci a službu jen jemu. Pozvání, které dává Bůh, je důvěrné, osobní a výlučné, takže je třeba opustit každého a všechno, abychom na Jeho volání mohli odpovědět. Nezbytnost opustit všechno je vidět v Kristových slovech v Písmu: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit syna s otcem, dceru s matkou, snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho." (Mt 10, 34-37) Mnozí musí opustit své rodiče a majetek fyzicky, i když následují povolání ke stavu manželskému, ale všichni musí opustit rodiče a majetek duchovně. Člověk se musí zbavit všech závislostí a nechat za sebou všechna břemena, aby mohl dokonale sloužit Bohu. Sv. Tomáš Akvinský říká, že opuštění rodiny a majetku z důvodů následování Božího hlasu je hluboce zakořeněno ve slovech Ježíše samotného a že je to nezbytný krok v budování duchovního vztahu ve speciálním povolání:

„Cestou ho doprovázely veliké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry ano i sám sebe - až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ,Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.` Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáky) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem." (Lk 14, 25-33)

Je jasné, že je třeba tomu rozumět takto: ten, kdo je povolán, musí opustit svoji rodinu. Jinak hrozí nebezpečí, že bude dělit svou přízeň a loajalitu. Nemají tentýž význam slova, která Kristus řekl muži, který chtěl pochovat svého otce? „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království." (Lk 9, 60) Ježíš není necitlivý k potřebám toho muže, ale osvobozuje ho ze silného vztahu k rodině. Když Bůh řekne: „Pojď za mnou", chce člověka celého. Odpoutání od rodiny je tudíž nezbytné, abychom mohli dát Ježíšovi, co je jeho: nerozdělené srdce v nerozdělené službě.

 

Cti otce svého i matku svou...

Co se týče závazků, které mají děti vůči svým rodičům, sv. Tomáš Akvinský prohlašuje, že lidé mohou nastoupit cestu posvěceného života, i když jejich rodiče jsou proti tomu (Suma teologická, vstup do církevního života d.II-Il,ot. 189, č1.6) Říká, že po pubertě už jde o muže a ženy, kteří mají svobodu rozhodovat o uspořádání svého života. Ačkoliv jsou děti podřízeny svým rodičům, nelze jím bránit, aby svobodně vstoupily do služby Bohu, protože ta je nejvíce prospěšná pro dobro lidstva. Pravé porozumění čtvrtému přikázání dokonce podporuje myšlenku odchodu od rodičů:

„Přikázání úcty k rodičům platí nejenom pro tělesnou, ale i pro duchovní službu. Tudíž i ti, kdo jsou v řeholním stavu (řeholní, zasvěcený nebo kněžský život), mohou naplnit toto přikázání tím, že se za rodiče budou modlit, že je budou ctít a že jim budou pomáhat jako duchovní osoby, podobně jako ti, kdo jsou ve světských povoláních, ctí své rodiče různými způsoby, jak to přísluší jejich podmínkám." (Ibid, odp. na 2. nám.)

Sv. Tomáš Akvinský ovšem nezapomene připomenout, že v případě, kdy jsou rodiče v situaci potřebnosti, bídy a podobně, závazky dětí vůči nim mohou zabránit vstupu do řádu. „V důsledku toho musíme říci, že když jsou rodiče v takové nouzi, že nemohou být náležitě podporováni jinak než pomocí svých dětí, pak ony nemohou podle práva vstoupit do řádu proto, aby mohly plnit své povinnosti k rodičům." Ale dodává, že taková nouze by musela být opravdu veliká, aby mohla zabránit synovi nebo dceři v následování svého povolání.

 

Bůh zná vaše problémy a přesto stále volá

Možná, že při následování svého povolání se dostanete do sporu s rodiči nebo rodinou. Všimněte si ale, že i když vaši rodiče jsou proti vašemu povolání, Kristus vám stále kyne a volá vás, abyste ho následovali. Ježíš ví, že jeho volání může způsobit bolest srdce, ale přesto volá. Věřte tomu, že obtíž je pouze dočasná a přinese mnohé duchovní ovoce. Také si pamatujte, že když taková krize nastane, není důvod k panice, protože Bůh všechno řídí. Důležité je dát Bohu vše, oč žádá. Neschovávejte si nic pro sebe. Nebojte se ničeho. Udělejte to, co udělala spousta lidí, když následovali své povolání, zvláště proti přáním rodičů: nabídněte svoje utrpení a svoje povolání za věčnou spásu svých rodičů. Není většího skutku milosrdné lásky, který byste pro ně mohli vykonat.

      obsah   home

 

17. kapitola
Závislosti a obavy

„Nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují." (Mt 11, 12)

Mnoho mladých mužů a žen slyší dnes Ježíšovo volání, ale jako mladík z evangelia i oni mají příliš mnoho majetku, od kterého se nemohou odloučit. Jsou k němu připoutáni, nejsou svobodni: Můj motocykl, moje auto, můj obytný přívěs, moje knihy, můj gramofon, moje zaměstnání, můj domov, moji přátelé, moje pocity, moje dovolená a lety, moje kouření a pití, můj otec a moje matka, moji bratři a moje sestry. Příliš mnoho zavazadel pro bitvu. Příliš těžké, aby mohli vzlétnout k Bohu. Mají milióny omluv. Jejich hřích je: „Nekonám, co mám konat. " Ježíš řekl: „Jestli chceš být mým učedníkem, prodej vše, co máš", „vezmi svůj kříž", „ať mrtví pochovávají své mrtvé ". Církev dnes potřebuje armádu statečných lidí.

 Takových, kteří jsou schopni, jako blahoslavená Matka, velké lásky a svobody.

P. Alphonsus M. Duran, M. J.

 

Dobrá a špatná stránka obav

Strach může mít mocný vliv na povolání. Může být velice škodlivý, ale v některých případech může být užitečný tím, že postrkuje chabě motivované lidi vstříc dobrým věcem. Například strach ze ztráty vlastní duše nebo z toho, že nebudu moci složit účty z darů, které jsem dostal od Boha, nejsou zrovna nezbytně špatné druhy strachu. Dokonce i svatí nalezli v takovém strachu počáteční motivaci k následování svého povolání. Bohabojnost je začátek moudrosti. Strach není zcela dokonalá pohnutka, ale může být dobrou věcí. Měl by se vzít v úvahu jako faktor každého rozhodnutí týkajícího se následování povolání.

Ale má-li člověk růst, musí bojácnost projít očistou. „Dokonalá láska strach vyhání." (1 Jan 4, 18) Bůh chce, aby ho lidé milovali proto, že jsou zahrnuti jeho láskou a těší se z ní, a ne proto, že se bojí trestu.

Strach ovšem může vyvolat i rozhodnutí nepokusit se o uskutečnění povolání. Je mnoho různých druhů strachu, které můžete zakusit. Většinou jsou to běžné a normální reakce na myšlenku, že byste měli vše opustit abyste následovali Krista.

Obav a pochybností, které mohou zaplavit vaši mysl a znepokojit vaše srdce, je mnoho: obavy ze závazku, z opuštění rodiny nebo rodné obce, z opuštění tolika věcí pro něco, co neznáte, strach z toho, že nebudete mít věci pod kontrolou nebo že budete mít málo peněz, strach z podlomeného zdraví, z přílišné disciplíny, z opuštění plánů a majetku, z toho, že nebudete dostatečně zbožní, že si nezvolíte to správné povolání atd. Takové obavy mohou přepadnout člověka a ovlivnit jeho činy. Člověk si může, ale nemusí být vědom toho, že dělá rozhodnutí na základě svých obav. Pro lidi, kteří dobře znají sami sebe, může být strach, pravou pohnutkou k jednání, ale pro ty, kteří se neznají, vede strach k sebeklamu. Ti odmítají své povolání nebo ho odkládají. Strach se stává jejich mistrem, ať si to uvědomují nebo ne. A ďábel rád přikrmuje lidské ustrašené myšlenky, protože je pro něho snazší oklamat toho, kdo je ochromen strachem.

Jaké má strach kořeny? Někdy záleží na tom, jaké měl člověk životní podmínky. Strach se vyvine, aby vyvážil ztrátu jistoty. Někteří lidé si zakořenili bojácné návyky jako určitý druh přizpůsobení, které je brání před nějakou hrozbou. Nezáleží ale na tom, jakou má člověk minulost, čím prošel nebo jak se vyvinul citově. Stále zde totiž zůstává závazek, aby následoval to, co poznává jako Boží volání. Ačkoliv obavy mohou naznačovat nezralost k povoláni, není pravda, že jenom pro obavy člověk toto povolání nemá. Lidské zlozvyky a lidská nedospělost ještě nedokazují, že Bůh nevolá. Ve skutečnosti mohou být právě tím důvodem, proč Bůh určitou osobu povolává, protože si vybírá chudé a slabé, aby dokázali úžasné věci. Nezapomeňte: vždy existuje možnost osobního růstu. Je důležité si také povšimnout, že strach z povolání je normální reakcí i u nejzralejších lidí. A nakonec je třeba si uvědomit, že obava je dobrým znamením, neboť prozrazuje, že člověk nebere své povolání na lehkou váhu nebo povrchně.

 

Osvobození z okovů strachu

Ježíš věděl, jak léčit strach. Žil s lidmi, kteří se báli, a dokonce strach sám zakusil: „Pak se ho zmocnil smutek a úzkost." (Mt 26, 37) Porozumí Vám tedy, když se dostanete do podobné situace.

V Getsemanské zahradě Ježíš pocítil strach. Co dělal? Nejen že se modlit, aby se vyplnila Boží vůle, ale také Boží vůli vykonal, vystoupil na kříž, rozepjal ruce a zemřel za nás. Někdy mohou být naše city v rozporu s tím, co chce Bůh. V takovém případě musíte jít proti svým pocitům a sloužit Bohu. Jinak se láska a služba Bohu nestane ničím jiným než pouhým hledáním příjemných zážitků v duchovní oblasti, což snadno vede k hledání tělesných rozkoší. Zamilujeme se více do útěch Božích než do Boha útěch.

„Nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují." (Mt 11, 12) Z toho vy-plývá, že opravdovou svobodu můžeme dosáhnout pouze přijetím vlastního povolání a tím, že nedovolíme strachu, aby diktoval. Musíte uskutečňovat své povolání, ať máte strach či ne.

Když všechno ostatní necháte odejít a dovolíte výhradně Bohu, aby působil, dojdete v duchovním životě daleko. Sv. Terezie a sv. František Saleský se oba shodují v tom, že nejpodstatnější ctností potřebnou k růstu ve svatosti je odvaha. Odvaha může vést člověka až k Bohu. Ježíš říká: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho." (Mt 10, 39) Můžete umřít svým vlastním plánům, snům, vlastnictví nebo touze po úspěchu? Význam slov kdo ztratí svůj život pro mne je nádherný. Člověk se obyčejně vyhýbá těžkostem, ale právě v těžkostech by se mohl osvědčit a rozvinout. V povolání Ježíš žádá, co je těžké. Po člověku chce, aby opustil vlastní vůli. Pro Krista je vše opuštěno. Ten, kdo zemře sám sobě, najde v plnosti nový život v Kristu. Udělej to a zjistíš, že je to pravda. Lidé, kteří jsou příliš pohlceni sami sebou a svým vlastnictvím, zachraňují svůj život a proto ho ztrácejí. Kráčejí životem jako mrtví mezi hroby.

 

Oproštění se od majetku

Ježíš se setkal s mladým mužem a vyzval ho stejným způsobem, jako může vyzvat tebe. Mladík dodržoval všechna přikázání Boží, ale chtěl vědět, zda Bůh nežádá víc. Ježíš tedy vyzval toho muže: „...jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě. Když jinoch to slovo uslyšel, odešel zarmoucen, protože měl veliký majetek." (Mt 19, 21-22) Nedokázal si představit, že by se rozloučil se svým pohodlím a příjemnostmi života, aby žil s tím, kdo „nemá, kam by hlavu položil". (Lk 9, 58) Podle svých slov miloval Boha nade všechno, ale jak to bylo ve skutečnosti? Miloval svůj vlastní život a světské plány a statky více než Boha.

Obávám se, že mladíkova reakce je až příliš častá, zvláště v tomto věku materialismu. Je zde příliš mnoho pout k věcem tohoto světa. Mladí lidé se příliš starají o své šaty, auta, Hi-Fi sterea apod.

Ale nejzákladnější pravda křesťanství je tato: věci, které Bůh stvořil k našemu užívání, nesmí zamezovat nebo nahrazovat nerozdělenou pozornost a službu, která patří Bohu. Protože povolání člověka předpokládá dát se úplně Bohu a každé pouto k věcem světa je ošklivým překroucením pravého řádu věcí. Sv. Tomáš Akvinský jde dokonce tak daleko, že říká, že zbavit se světského majetku je absolutním předpokladem pro následování povolání zasvěceného života. Užívá příklad apoštolů, kteří vše opustili pro Krista: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." (Mt 19, 27)

Pokušení držet se majetku a opustit povolání může být silné. Ježíšův příkaz opustit všechno a následovat ho vypadá jako přehnaný, ale přináší hojnost, kterou svět nemůže pochopit. Ježíš slibuje těm, kdo se pro něj vzdají všeho, nejen věčný život, ale i pozemský život bez nedostatku nebo nouze.

Nejprve hledejte království Boží a to všechno vám bude přidáno." (Mt 6, 33)A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný." (Mt 19, 29)  Nedělejte si starosti o svůj život, co budete jíst, ani o své tělo, do čeho se budete oblékat. Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty? Podívejte se na ptáky: nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol a vás nebeský Otec je živí. Copak nejste o mnoho cennější?" (Mt 6, 25-26)

 

Bůh volá v nepohodlných okamžicích

Někdy volá Bůh právě v okamžiku, kdy nadešla veliká příležitost nebo kdy je lidský úspěch na dosah ruky. Přirozená reakce, když se to stane, je nejprve dokončit, co právě děláte, a následování povolání odložit. Buďte opatrní, když odpovídáte na volání Boží. Když volá on, musíte odpovědět ihned.

Nikdo nemá právo nakládat se svým životem, jak se mu zlíbí. Vaší povinností je dělat, co chce pro vás Bůh, v okamžiku, kdy zjistíte, jaká je jeho vůle. Písmo nám nabízí bezpočet příkladů, včetně samého Krista, který bez váhání zůstal pozadu za svými rodiči, když opustili Jeruzalém, aniž měl od nich povolení. Jako dvanáctileté dítě nám dal příklad, který nás učí, že na Otcův požadavek je třeba odpovědět okamžitě, bez ohledu na okolnosti nebo reakce lidí okolo nás: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?" (Lk 2, 49)

Když Bůh volá, je naprosto nutné odpovědět na jeho hlas radikálním ano: „Oni hned nechali sítě a následovali ho." (Mt 4, 20) „Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním." (Mk 1, 20)Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním." (Lk 5, 11) To je odpověď, kterou má dát člověk Bohu. "Zde jsem, Pane můj, abych učinil tvou vůli." (Žalm 40, 7-8) Když nějaký člověk z opravdu vážných důvodů nemůže okamžitě všechno opustit a vyzkoušet své povolání, měl by alespoň slíbit Bohu, že ho bude následovat hned, jak bude moci. Sv. Tomáš říká, že takový slib je dobrý a též zavazující.

Mladí lidé často čelí dilematu, že Bůh je volá, právě když se dovědí o nějakém dobrém zaměstnání nebo když jim zbývá pouze rok nebo dva do konce studií. Mají to zaměstnání přijmout nebo ukončit studia? Může být odpověď na Boží volání za těchto nebo jiných okolností odložena? Tato otázka může vést k důslednému pátrání ve vlastním nitru, k opravdovému studiu vlastních pohnutek a hodnot. Když se ukáže objektivně, že někdo je příliš mladý (před osmnáctým rokem) nebo citově nevyzrálý, že ho nutí dluhy, aby setrval v zaměstnání, že má nějaký jiný morální závazek nebo se musí léčit, pak musí setrvat ve své práci nebo studiu. To jsou dostatečné důvody. Naznačují, že není Boží vůle ihned opustit studia nebo zaměstnání. V takových případech je Boží vůle vyjevena jasně, i když si člověk může myslet, že by měl všeho nechat a následovat Boží hlas. Když ale takové podmínky neexistují, pak by měl odpovědět na Boží volání, opustit svůj majetek a cíle ve světě nebo aspoň své povolání vyzkoušet.

Pamatujte si, že apoštolové odešli uprostřed svých činností: „Když odtamtud šel Ježíš dál, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: ,Pojď za mnou!` On vstal a šel za ním." (Mt 9, 9)

Fulton J. Sheen líčí ve svém životopise, že právě tehdy, když poznal, že má povolání, exceloval při zkoušce a obdržel stipendium na tříleté studium. Šel si pohovořit s otcem Berganem, přítelem, který ho dobře znal, co má dělat. Popisuje setkání takto:

Položil mi ruku na ramena, podíval se mi rovnou do očí a řekl: „Fultone, věříš v Boha?" Odpověděl jsem: „Víte, že ano." On řekl: „Myslím prakticky, ne z teoretického hlediska." To už jsem si nebyl tak jistý a řekl jsem: „No, doufám, že ano." - „Tak roztrhej to stipendium." - „Otče Bergane, to stipendium mi umožňuje tři roky univerzitního studia bez jakýchkoliv výdajů. Má cenu devět až deset tisíc dolarů." On odpověděl: „Víš, že máš povolání. Měl bys jít do semináře." Odporoval jsem mu tímto návrhem: „Mohu jít do semináře, až složím doktorát filosofie. Po vysvěcení už budu mít malou šanci a víte, že bych velice chtěl mít dobré vzdělání." Otec Bergan opakoval: „Roztrhej to stipendium a jdi do semináře. Chce to od tebe Bůh. A když to uděláš s důvěrou v něho, obdržíš jako kněz mnohem lepší univerzitní vzdělání než teď." Roztrhal jsem stipendium a šel jsem do semináře. Nikdy jsem nelitoval té návštěvy a toho rozhodnutí. (Poklad v hlíně: Autobiografie Fultona J. Sheena)

Arcibiskup Fulton J. Sheen pokračoval ve studiu na nejprestižnějších univerzitách. Stal se nejenom mezinárodně uznávaným učencem, ale i spisovatelem a kazatelem, známým svou vzdělaností a výmluvností. Řekl mu to i papež Jan Pavel II. osobně: „Bůh Vás povolal, abyste hlásal neobyčejným způsobem Jeho dynamické slovo. S velikou horlivostí jste přijal toto volání a zaměřil všechno své velké nadání na šíření evangelia Ježíše Krista. Skrze vás se Bůh dotkl životů miliónů mužů a žen naší doby." (Dopis papeže Jana Pavla II. biskupovi Sheenovi.)

Mějte odvahu učinit krok ve víře, jakmile rozeznáte, že Bůh vás volá. Pamatujte si, že co je nemožné pro člověka, je možné pro ty, kdo důvěřují v Boha. On dává moudrost a sílu těm, kdo ho prosí. Poučte se z toho, co dělal Cortéz, když přišel do Nového Světa. Po přistání v Americe zapálil své lodě, aby postavil sebe a své spolubojovníky před volbu: dobýt, nebo zahynout. Jinak by bylo příliš velké pokušení zrušit výpravu. Ano, taková radikální opatření jsou často nezbytná, když svět silně láká a je snadné hledat jen sebe. Otálet s následováním povolání často znamená ztratit ho. A ohlížet se zpět poté, co člověk začal následovat Boží hlas, je též nepřípustné: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží." Pán si oškliví vlažné a nerozhodné. Chce, aby ti, které volá, byli jeho horlivými vyznavači, kteří vkládají svou důvěru do jeho rukou.

 

Závěrečné myšlenky

Když nasednete do auta, potřebujete k úspěšné cestě dvě věci: palivo a dobrou automapu. Velmi také pomůže, když máte vedle sebe někoho, kdo zná cestu. S cestou k rozeznání povolání je to podobné.

Nejlepším palivem pro nás je láska, kterou na nás Ježíš vylévá při mši svaté a ve Svátosti oltářní. Čím hlouběji prožíváte mši svatou, čím více uděláte zastávek u svatostánku a čím více času strávíte adorací Ježíše v Eucharistii, tím více vám On odhalí vaše povolání a tím více síly k povolání dostanete.

Bůh slíbil, že vždy bude existovat jedna spolehlivá mapa pro lidstvo: oficiální učení katolické církve - papeže a biskupů s ním sjednocených. Je nezbytné, abyste po rozeznání svého povolání zůstali věrni celému oficiálnímu učení církve, kterou Ježíš založil na Petrovi, Skále, které slíbil: „...pekelné mocnosti ji nepřemohou." (Mt 16, 18) Uvažujete-li o vstupu do semináře nebo do řádu, zjistěte si, jak je ta instituce věrná Svatému Otci. Ve většině případů to bude jasné znamení, zda vás Bůh volá právě sem. Dobrý pastýř chrání své ovečky, a kdyby nevěděl, že vaše povolání a víra jsou dost silné, nevolal by vás na místo, kde byste byli ohroženi.

Na kříži nám Ježíš dal dokonalého společníka na naši cestu k rozeznání povolání: „To je tvá matka!" (Jan 19, 27) Jako žádné jiné stvoření Panna Maria ví, co to znamená odpovědět na Boží volání. Její „Ano" Božímu plánu při Zvěstování je modelem pro naše vlastní ano. Ona ví, co to znamená následovat ve víře cestu Boží vůle, a Ježíš nám ji dal, aby nám tuto cestu ukazovala. Tato věc se má stále zdůrazňovat: zasvěťte své povolání Marii. Když jí opravdu dovolíte, aby vás vedla, můžete si být jisti, že skončíte tam, kde si vás Bůh přeje mít.

 

Naše Paní, Královno povolání, ... oroduj za nás!

Home | Apoštol eucharistie | P.Longari s.s.s. | Eucharistiáni | Řehole | Rozlišování povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)