THOMAS MERTON

ŽÁDNÝ ČLOVĚK NENÍ OSTROV

 

 

Ze známé knihy tohoto trapistického mnicha, jednoho z největších moderních autorů hluboce zakořeněných v mystické tradici předkládám následující dvě kapitoly. V češtině od něho vyšlo několik knih (m.j. Hora sedmi stupňů, Kontemplativní modlitba, Jonášovo znamení, Naslouchání samotě a Žádný člověk není ostrov.) a každá z nich stojí za přečtení. Nicméně právě toto dílo se mi zdá jako nejpřístupnější a velmi užitečné pro každého, kdo to s duchovním životem myslí vážně. Jistě - Merton není evangelista a jeho knihy nejsou ke spáse nutné, přesto může být na naší cestě dobře nápomocen - svým vhledem, zkušeností samoty trapistického kláštera, zkušeností Boží blízkosti v tichu a v neposlední řadě i jasným filosofickým uvažováním a vyjadřováním.

 

Zde přístupné kapitoly:

 

Povolání | Eucharistiáni | HOME

 

 

CELÝ OBSAH  KNIHY:

Původní název knihy: Thomas Merton: No Man Is an Island

Přeložil Ctibor T. Pečiva

první vydání: Křesťanská akademie Řím 1974

druhé vydání: Krystal OP 1995

K dostání ve všech dobrých knihkupectvích (s náboženskou literaturou).

140 stran / Cena kolem 80 Kč

 

V dnešní záplavě nejrůznější náboženské literatury jistě není snadné se orientovat. Snad vás tyto dvě kapitolky přesvědčí, že tahle knížka opravdu stojí za to, aby ji člověk měl.

 

8. POVOLÁNÍ

Každý z nás má nějaké povolání. Bůh nás všechny volá k podílu na Jeho životě a Jeho království. Každý z nás je volán na nějaké zvláštní místo v tomto království. Jestliže je nenajdeme, nemůžeme být nikdy zcela šťastni. Pro každého z nás jen jedno je nutné: naplnit své vlastní určení podle Boží vůle, být tím, co Bůh chce, abychom byli.

Nesmíme si však představovat, že toto určení objevíme jen hrou na schovávanou s božskou prozřetelností. Naše povolání není záhada sfingy, kterou musíme rozřešit napoprvé nebo zahynout. Někteří lidé nakonec objeví, že hádali mnohokrát špatně a že jejich paradoxním povoláním je jít životem a špatně hádat. Trvá jim hodně dlouho, než přijdou na to, že jsou takto šťastnější.

V každém případě naše určení je dílo dvou vůlí, ne jedné. Není to nezvratitelný osud, vnucený nám nějakým božstvem bez srdce, bez jakékoliv naší volby

Naše povolání není nadpřirozená loterie, ale vzájemné působení dvou svobod, a proto dvou lásek. Je beznadějné pokoušet se řešit problém povolání mimo souvislost s přátelstvím a láskou. Mluvíme o prozřetelnosti: je to filosofický pojem. Bible mluví o našem Otci na nebesích. Prozřetelnost je tudíž více než intuice, je to osoba. Více než shovívavým cizincem je On naším Otcem. I pojem Otce je metafora příliš volná, než aby obsáhla celou hloubku tohoto tajemství: vždyť On nás miluje více než my sebe, tak jako bychom my byli On. Nadto nás miluje naší vlastní vůlí, našimi vlastními rozhodnutími. Jak můžeme pochopit toto mysterium spojení s Bohem, který je nám blíže než my sami sobě? Právě pro tuto Jeho blízkost je nám nesnadné na Něho myslit. Ten, který je nekonečně nad námi, nekonečně odlišný od nás, nekonečně ,jiný" než my přebývá přesto v naší duši, bdí nad každým hnutím našeho života s takovou láskou, jako bychom my byli Jeho vlastním já. Jeho láska účinkuje tak, že naše chyby mění v dobro a přemáhá naše hříchy

V plánování běhu svého života musíme myslit na význam a důstojnost své svobody Člověk, který se bojí rýsovat si budoucnost dobrým činem své svobodné

volby, nechápe lásku Boha. Neboť naše svoboda je dar, který nám Bůh dal, aby nás mohl milovat dokonaleji a také byl námi dokonale milován.

 

2. Láska je dokonalá úměrně své svobodě. Svobodná je úměrně své čistotě. Jednáme nejsvobodněji, když jednáme čistě v odezvě na lásku Boha. Ale nejčistší láska k Bohu není otrocká, slepá a omezená strachem. Čistá blíženská láska si je plně vědoma moci své lásky. Duše, která miluje Boha a je dokonale přesvědčena, že je Jím milována, se odvažuje sama volit, protože ví, že její volba bude lásce přijatelná.

Čistá láska je současně rozvážná, je osvícena jasnozřivou opatrností. Cvičena ve svobodě ví, jak se vyhýbat sobectví, které maří její konání. Vidí překážky a vyhýbá se jim, anebo je překonává. Je silně citlivá na ta nejmenší znamení Boží vůle a dobré požitky v podmínkách svého života a její svoboda je znalostí toho všeho podmíněna. Proto když volí, co se bude líbit Bohu, bere v úvahu všechny nejjemnější náznaky Jeho vůle. A přesto, sečteme-li všechny tyto náznaky dohromady budou sotva stačit k naprosté jistotě, že Bůh chce něco tak, že to vylučuje všechno ostatní. Ten, který nás miluje, míní nám takto nechat prostor pro naši vlastní svobodu, takže se můžeme odvážit sami volit, nemajíce jinou jistotu, než že Jeho láska bude potěšena naším záměrem potěšit Jej.

 

3. Každý člověk má povolání někým být: musí ale jasně rozumět, že toto povolání naplní, jen bude-li jednou osobou - sebou.

Přesto jsme si řekli, že křest nám vtiskuje svátostné znamení, a tak vymezuje naše povolání velice zvláštním způsobem, neboť nám říká, že se musíme stát sebou v Kristu. Musíme dosáhnout své totožnosti v Něm, s nímž jsme již svátostně ztotožněni vodou a Duchem svatým.

Co to znamená? Musíme být sebou tím, že jsme Kristem. Být je pro člověka žít. Člověk žije jako člověk, jen když zná pravdu a miluje to, co zná, a jedná podle toho, co miluje. Takto se stává pravdou, kterou miluje. Tak se poznáním a láskou „stáváme" Kristem.

Neexistuje naplnění skutečného povolání člověka v přirozeném řádu. Člověk byl učiněn pro větší pravdu, než může vidět bez pomoci, odkázán na svůj rozum, pro větší lásku, než jeho vůle sama může dosáhnout, pro vyšší mravní konání, než kdy lidská opatrnost plánovala.

Opatrnost těla se staví proti vůli Boha. Skutky těla nás pohřbí v pekle. Jestliže poznáváme, milujeme a jednáme podle těla, to znamená podle impulsů své přirozenosti, pak to, co konáme, rychle poruší a zničí celé naše duchovní bytí.

Abychom byli tím, čím máme být, musíme znát Krista, milovat Jej a dělat to, co On dělal. Naše určení je v našich vlastních rukou, protože Bůh je tam uložil a dal nám svou milost konat i to, co je nemožné. Nám zbývá dát se odvážně a bez váhání do práce, kterou nám On uložil, do úkolu žít svůj život tak, jak by ho žil Kristus v nás.

Žít podle této pravdy vyžaduje neochvějnou odvahu - a v každém opravdu křesťanském životě je něco z mučednictví, chápeme-li mučednictví v jeho původním smyslu jako „svědectví" pravdě, zpečetěné naším utrpením a naší krví.

 

4. Bytí a konání se v našem životě stávají jedno, když náš život a bytí jsou „mučednictvím" pro pravdu. Tak se ztotožňujeme s Kristem, který řekl: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě." (Jan 18, 37) Naše povolání je přesně toto: vydávat svědectví pravdě Krista, když nabídneme, na Jeho pokyn, svůj život. Proto ke slovům, která jsme právě uvedli, dodal: „Každý kdo je z pravdy slyší můj hlas." A na jiném místě řekl: „Znám své ovce a mé ovce znají mne." (Jan 10, 14)

Toto svědectví nemusí na sebe brát podobu nějaké politické a veřejné smrti na obranu křesťanské pravdy či ctnosti. Ale nemůžeme se vyhnout „smrti" své vlastní vůle, svých vlastních přirozených sklonů, nezřízených vášní svého těla a celého svého sobeckého „bytí", abychom se podřídili tomu, co nám naše svědomí říká, že je pravda, vůli Boha a vnuknutí Ducha Kristova.

 

5. Proto v křesťanském životě je askeze nevyhnutelná. Nemůžeme uniknout závazku zapírat se. Tento závazek je diktován skutečností, že pravda v nás nemůže žít, jestliže svobodně a ze svého chtění nepoznáme a nevyvrhneme faleš hříchu ze své duše.

To je práce, kterou můžeme udělat sami a musíme se jí odvážit, chceme-li žít tak, jak jsme ve věčném úradku, a najít své pravdivé bytí v Bohu. Nikdo jiný nemůže obrátit naši mysl k pravdě, zříci se za nás chyb, převést naši vůli od sobeckosti k blíženské lásce a od hříchu k Bohu. Příklad a modlitby druhých nám mohou pomoci najít k této práci cestu. Ale jen my sami ji můžeme vykonat.

Je pravda, že Bůh je Ten, který v našem srdci vyvolává jak naše dobré touhy tak jejich účinek, „vždyť i to, že chcete, i to, že pak vykonáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit" (Flp 2, 13). Přesto jestliže my sami svobodně netoužíme a statečně nekonáme Jeho vůli, mine se Jeho milost účinkem, protože účinek milosti je, vést nás svobodně ke konání Jeho vůle.

Tudíž pravda Boží žije více silou nadřazené mravní odvahy než světlem nějaké mimořádné inteligence. Sama duchovní inteligence závisí na odvaze a trpělivosti, s nimiž se obětujeme pro pravdu sdělovanou v našem životě konkrétně prozřetelnou vůlí Boha.

 

6. Význam odvážné oběti v konání naší práce s nacházením pravdy a vydáváním svědectví o ní nelze přecenit. Nemůžeme plně vlastnit pravdu, dokud nevstoupila do samé podstaty našeho života skrze dobré návyky a jistou dokonalost mravního chování. A konat takto nemůžeme bez těžkého zápasu s pokušením, zápasu rozdělujícího celou naši bytost do svářejících se stran. Největší pokušení nejsou ta, která žebroní o náš souhlas se zjevným hříchem, ale ta, která nám pod rouškou největšího dobra předkládají velké zlo.

Toto domnělé dobro se musí obětovat právě jakožto dobro, dříve než můžeme s jistotou říci, zda jde o dobro čí zlo. A co více - to, čeho se máme vzdát, může být samo o sobě opravdu dokonale dobré. To neznamená, že naše oběť je marná, anebo že ji můžeme vzít zpátky jakmile zjistíme, že nejde o zlo. Nikoliv: naplnění každého jednotlivého povolání vyžaduje nejen vzdání se toho, co je o sobě zlé, ale i všeho jistě dobrého, co pro nás Bůh nechce.

Taková oběť vyžaduje výjimečnou odvahu a integritu. Nemůžeme ji přinést, jestliže skutečně nechceme konat Boží vůli jen pro Něho samotného. Člověk, který se spokojí s tím, že není neposlušen Boha, a všude tam, kde mu nic nebrání, uspokojuje své touhy může vést život, který není zlý: ale jeho život zůstane žalostnou směsí pravdy a klamu a takový člověk nebude mít nikdy duchovní zrak schopný jasně rozeznat první od druhého. Nebude nikdy žít plně na úrovni svého povolání.

 

7. Náš Otec na nebesích povolal každého z nás na místo, kde může On nejlépe uspokojit svou nekonečnou touhu učinit nás dobrými. Jeho nevyzpytatelná volba úřadu, stavu života či určité funkce, do níž jsme povoláni, se nemá posuzovat podle předností vlastních takovým úřadům a stavům, ale jen podle skryté lásky Boha. Moje vlastní povolání je to, které miluji, ne protože se domnívám, že je to to nejlepší povolání v církvi, ale protože to je povolání, které chtěl pro mne Bůh. Pokud by cokoliv nasvědčovalo, že On chce pro mne něco jiného, ihned bych za tím šel. Zatím je moje povolání současně vůlí mou a Jeho. Nepřijal jsem je slepě. On je pro mne zvolil, když Jeho nevyzpytatelná znalost mé volby mě pohnula si je zvolit. Vím to docela dobře, když přemýšlím o těch dnech, kdy jsem nebyl schopen žádné volby Nemohl jsem se rozhodnout, dokud nepřišel Jeho čas. Od doby co jsem učinil tuto volbu, se neobjevily žádné náznaky mluvící pro změnu a je pravděpodobné, že ke změně nedojde. To neznamená, že ke změně dojít nemůže.

 

8. Jestliže jsme povoláni na místo, kde si Bůh přeje, abychom konali nejvíc dobra, znamená to, že jsme voláni tam, kde můžeme nejlépe opustit sebe a najít Jeho. Milosrdenství Boha si žádá být poznáno, uznáno, rozlišeno od všeho ostatního, velebeno a adorováno radostně. Každé povolání je proto současně povoláním k oběti a radosti. Je to volání k poznání Boha, k uznání Boha jako našeho Otce, k radosti v pochopení Jeho milosrdenství. Naše individuální povolání je příležitostí najít ono místo, kde budeme moci co nejdokonaleji přijímat dobrodiní božského milosrdenství, poznávat Boží lásku k nám a odpovídat na Jeho lásku celým svým bytím.

To neznamená, že naše individuální povolání nám připraví situaci, kdy se Bůh stane viditelným pro oči naší lidské přirozenosti a přístupným pro city našeho tělesného srdce. Naopak, jsme-li voláni tam, kde Jej najdeme, musíme jít tam, kde Jej tělo ztratí, protože tělo nemůže vlastnit království Boží (1 Kor 15, 50). Bůh se nám někdy dává tam, kde se zdá být nepřítomen.

 

9. Jestliže jsem volán k samotářskému životu, neznamená to nutně, že budu v samotě trpět více než jinde: ale že budu trpět účinněji. Ostatně, najdu tam větší radost, protože ve své oběti poznám Boha. K tomuto si ale nesmím příliš uvědomovat sebe či svou oběť.

A tam budu mít nejvíce svobody velebit Jej, i když moje chvála může být nízká, neartikulovaná, nehodná a chudá. Bude nejsvobodnější, nejvíce moje, nejvíce Kristova. Bude to chvála, jakou On ode mne očekává.

Ten, kdo není volán do samoty ztratí, když je samoten, pohled na Boha, přijde do nesnází, v úzkosti se obrátí k sobě, až se nakonec stane svým vlastním vězněm, neschopen Bohu děkovat, velebit Jej či vůbec něco dělat. Bude Jej muset hledat někde jinde.

Víme, že jdeme za svým povoláním, když naše duše je oproštěna od zaobírání se sebou a je schopna hledat Boha a dokonce Jej i najít, i když se nemusí zdát, že Jej našla. Vděk, důvěra, svoboda od sebe: to jsou znamení, že jsme našli své povolání a že pro ně žijeme, ačkoliv se může zdát, že všechno ostatní se hroutí. Ta nám dají mír v jakémkoliv utrpení. Učí nás smát se zoufalství. A to možná potřebujeme.

 

10. Hluboko v naší bytosti je něco, co hladoví po celistvosti a finalitě. Protože jsme učiněni pro věčný život, jsme učiněni pro skutek, který shromažďuje všechny síly a schopnosti naší bytosti a nabízí je najednou a navždy Bohu. Slepý duchovní instinkt, který nám nejasně říká, že náš život má zvláštní význam a účel, a který nás nutí najít naše povolání, se takto snaží dovést nás k rozhodnutí, jež náš život neodvolatelně zasvětí jeho pravdivému účelu. Člověk, který ztrácí tento smysl pro své osobní určení a který se zříká vší naděje na jakékoliv povolání ve svém životě, bud' ztratil všechnu naději ve štěstí, anebo vstoupil do nějakého tajemného povolání, jemuž může rozumět jen Bůh.

Většina lidských povolání tíhne k vymezení svého účelu nejen postavením povolaného člověka do určitého vztahu k Bohu, ale také tím, že se mu dostane pevného místa mezi jeho bližními. Povolání každého z nás je dáno právě tak tím, že druzí lidé nás potřebují, jako naši vlastní potřebou druhých lidí a Boha. Přesto, když zde mluvím o potřebě, nemíním tím vyloučit nespoutané užívání duchovní svobody. Jsem-li volán ke kněžství, může být, že církev má potřebu kněží, a že proto potřebuje mě. Může se také stát, že můj mír, duchovní rovnováha a štěstí celého mého života mohou záviset na tom, zda se stanu knězem. Ale církev není nucena přijmout mě za kněze jen proto, že potřebuje kněze, a ani já nejsem nucen stát se knězem pod tlakem svého duchovního rozpoložení.

Svoboda ve volbě kněžských povolání je mysterium skryté v Bohu, mysterium nepochopitelné Boží prozřetelnosti, která někdy vybírá nepravděpodobné muže,

aby se stali „druhým Kristem", zatímco odmítá někdy ty kteří jsou v očích druhých lidí vybaveni pro takové povolání nejlépe.

 

11. Jaká je úloha kněze ve světě? Učit druhé lidi? Radit jim? Utěšovat je? Modlit se za ně? Tyto věci patří k jeho životu, ale může je konat kdokoliv Každý člověk tady na světě je povolán učit, radit, utěšovat některé jiné lidi a my všichni jsme zavázáni modlit se jeden za druhého, abychom mohli být spaseni. Tyto činy nevyžadují žádné jiné zvláštní kněžství než naši účast na kněžství Kristově skrze křest. Specifickým povoláním kněze není být mužem Božím. Muž Boží je mnich, aniž by musel být knězem.

Kněz je povolán být druhým Kristem v mnohem zvláštnějším a důvěrnějším smyslu než řadový křesťan či mnich. Musí ve světě udržovat naživu svátostnou přítomnost a působení zmrtvýchvstalého Spasitele. Je viditelným lidským nástrojem Krista, který vládne na nebesích, který učí, posvěcuje a spravuje církev skrze své pomazané kněze. Slova kněze nemají být pouze jeho vlastní slova či jeho vlastní učení. Vždy by měla být učením Toho, který jej poslal. Působení kněze na duše by mělo vycházet z něčeho většího, než z jeho vlastní ubohé lidské moci radit a utěšovat. Ať jsou jeho činy jakkoliv lidské, ubohé a nedostatečné o sobě, musí být podporovány svátostným působením Ježíše Krista a živeny skrytou prací Božského Ducha.

Kněz je stejně tak posvěcován úkony jež provádí v průběhu svého posvátného úřadu, jako duše, pro něž je vykonává. Mše je normálně plodnější pro kněze, který ji slaví, než pro kohokoliv asistujícího. Můžeme říci, že svatost kněze by měla být tak velká jako souhrnná svatost všech těch, jimž uděluje svátosti. V každém případě je jeho povoláním živit ve světě svatost a posvěcující moc velekněze Ježíše Krista.

To vysvětluje současně jak krásu, tak hrůzu kněžského povolání. Člověk slabý jako každý jiný, nedokonalý jako druzí, snad méně dobře vybavený než mnozí z těch, mezi něž je poslán, snad i s menším sklonem ke ctnosti než někteří z nich se cítí chycen, bez možnosti úniku, mezi nekonečným milosrdenstvím Krista a téměř nekonečným děsem lidského hříchu. Nemůže jinak, než že v hloubi svého srdce pociťuje něco z Kristova slitování s hříšníky něco z Otcovy věčné nenávisti ke hříchu, něco z nevyjádřitelné lásky která nutí Ducha Božího stravovat hřích v ohni oběti. Současně může v sobě pociťovat všechny rozpory lidské slabostí, nerozhodnosti a hrůzy úzkost z nejistoty bezmocnost, strach, svod vášně, které se nedá uniknout. Všechno to, co v sobě nenávidí, se mu stává jen více nenáviděníhodným pro své těsné spojení s Kristem. Ale také pro své povolání je nucen odhodlaně čelit realitě hříchu v sobě a druhých. Jeho povolání ho zavazuje s tímto nepřítelem bojovat. Nemůže se této bitvě vyhnout. A je to bitva, kterou on sám nikdy nemůže vyhrát. Je nucen nechat bojovat samého Krista s nepřítelem v sobě. Musí vybojovat bitvu na poli, které volí ne on, ale Kristus. Tím polem je vrch Kalvarie a kříž. Neboť, řečeno otevřeně a srozumitelně, kněz nemá na světě žádný jiný smysl, než že se v něm zvěčňuje oběť kříže, že umírá s Kristem na kříži pro lásku k těm, které ho Bůh nechává zachránit.

 

12. Pak je tu povolání mnišské.

Jestliže kněze můžeme v jistém smyslu definovat jako toho, jehož posvěcující působení ve světě potřebují druzí lidé, není to už zdaleka tak zřejmé u mnicha. Ačkoliv je pravda, že přítomnost každého svatého člověka ve světě má posvěcující účinek, mnich tu není výhradně proto, aby druzí mohli být svatí.

Bylo by proto chybou předpokládat, že podstatou mnišského povolání je veřejná modlitba. Mnich se ovšem modlí za druhé lidi a za celou církev Ale není to jediný ani hlavní důvod jeho existence. Ještě méně ospravedlňuje mnich svou existenci učením, psaním, studiem Písma, gregoriánským zpěvem nebo sedlačením a chovem dobytka. Na světě je spousta krav, které mniši nechovají.

Je pravda, že mnišské povolání vydává svědectví nekonečné transcendenci Boha, protože dává na vědomí celému světu, že Bůh má právo povolat si některé lidi stranou, aby tam mohli žít pro Něho samotného. Ale při vstupu do kláštera by měl mnich sledovat více než toto. Uvědomovat si příliš skutečnost, že jeho oběť stále ještě může mít nějaký smysl pro druhé lidi, by mu ve skutečnosti neprospělo. Zůstává-li příliš dlouho u toho, že svět na něj vzpomíná, jeho svědomí naváže spojení, které měl přerušit bez možnosti návratu. Podstatou mnišského povolání je totiž právě toto opuštění světa a všech jeho tužeb, ctižádostí a starostí kvůli životu nejen pro Boha, ale s Ním a v Něm, ne na několik let, ale navždy

To, co nejopravdověji dělá mnicha mnichem, je tento neodvolatelný rozchod se světem a vším v něm, aby hledal Boha v samotě.

Svět sám si tuto skutečnost uvědomuje dokonce rychleji než mnich, který dovolí, aby se čistota jeho povolání poskvrnila ústupky světskému duchu. První, kdo odsuzují klášter, který se nakazil světskostí, jsou ti, kdo mají ve světě sami co nejméně společného s mnišstvím, protože i takoví, kdo zatratili své náboženství, si často podržují vysokou a náročnou představu o řeholní dokonalosti. Svatý Benedikt věděl, že pro mnicha má prvořadý význam „stát se cizincem pro cesty tohoto světa" - a saeculi actibus se facere alienum. Ale ustavením této zásady otec západního mnišství nemyslel jen na veřejné poučení. Myslel na tu nejnaléhavější potřebu mnichovy duše.

 

13. Milost, která volá člověka do kláštera, vyžaduje více než hmotnou změnu prostředí. Neexistuje opravdové mnišské povolání, které současně nezahrnuje naprostou vnitřní konverzi. Tato konverze není nikdy možná pouze změnou oděvu či přijetím přísnějšího životního řádu.

Hábit nedělá mnicha, stejně jako řádová pravidla.

Podstatným rysem mnišského povolání je, že mnich je přitahován samotou, životem sebezapírání a modlitby aby hledal jen Boha. Kde se tyto rysy nenacházejí, může být povolání sice pořád ještě řeholní, ale přesně řečeno ne už mnišské.

Je škoda, že kláštery starých mnišských řádů někdy nabízejí svým lidem život, v němž se tyto prvky uskutečňují jen v teorii, a ne už ve skutečnosti.

Tam, kde jsou zachovány hlavní zásady mnišského života, málo záleží na tom, jaké podružné obměny se přidají. Mnišská komunita může být hmotně a duchovně odříznuta od světa, může svým mnichům nabízet skutečný život modlitby a současně může řídit školu či nějakou farnost, aniž by se tím vážně ohrozil mnišský duch, jak ho interpretují některé větve benediktinské rodiny Stejně tak klášterní život nemusí být narušen přítomností nějaké menší a dobře vedené výroby provozované mnichy pro jejich vlastní obživu. Jestliže ale v klášteře není duch samoty modlitby a výlučné lásky k Bohu samotnému, pak nezáleží na tom, jak přísný je to řád, jak je jeho klauzura neporušená a jak horlivý je vnější zápal pro liturgii: lidé, kteří tam žijí, nejsou ve skutečnosti mnichy. Vnitřní změna, metanoia, obrácení k Bohu, které tvoří pravou podstatu mnišského povolání, v jejich duši nenastala.

 

14. Vnitřní „konverze", která formuje mnicha, se obvykle navenek projeví určitým způsobem: poslušností, pokorou, tichem, odloučeností, skromností. Toto vše lze shrnout jediným slovem: mír.

Klášter je domem Boha: proto svatyní míru. Je pravda, že tento mír je získán za nějakou cenu. Není to klid venkovského domu nějakého boháče. Je to mír chudých lidí, nadpřirozeně spokojených se svou chudobou, ne protože je zbavuje starostí a zodpovědností světa, ani proto, že jim pomáhá vést život, který je podstatně zdravější a vyváženější než život světa: ale proto, že je nevysvětlitelně dává do vlastnictví Pánu všeho míru.

Mír mnišského života se nedá vysvětlit přirozeně a lidsky Přijďte do kláštera a podívejte se na tamější život zblízka. Zjistíte, že to, co z oken domu pro hosty působí tak dokonale, je ve skutečnosti plné trhlin lidské nedokonalosti. Chod života komunity není neměně poklidný Řád dne může být někdy nevyvážený přetížený rozptylující a vyčerpávající. Zvyklosti a plnění pravidel se někdy překroutí do směšných formalit. V některých okamžicích jako by se všechno v klášteře spolčilo proti míru a modlitbě. Tyto věci nevyhnutelně čeří hladinu života i v těch nejlepších komunitách. Jejich úlohou je nám připomínat, že mír mnichů záleží nakonec na něčem hlubokém a skrytém v jejich vlastní duši. Mnišská pravidelnost je pro zachování míru jistě nejdůležitější. Kdyby se měla pravidelnost natrvalo vytratit, mír by nemohl trvat dlouho. Ale i tam, kde život běží podle pravidel, sama pravidla nestačí vysvětlit mír těch, kdo podle nich žijí. Musíme nahlédnout hlouběji do mysteria víry kterou, ve skrytých koutech své duše, mniši zůstávají v držení Boha bez ohledu na to, co může narušovat povrch jejich života.

Mnišský život hoří neviditelným Bohem jako lampa před svatostánkem. Knot lampy je víra, plamen blíženská láska a olej, kterým je plamen živen, je sebeobětování.

 

15. Ze všech řeholních společností mnišské řády mají ty nejstarší a nejvelkolepější tradice. Být volán k mnišskému životu znamená být volán na cestu svatosti, která má kořeny v moudrostí vzdálené minulosti, a přesto je živá a mladá a má co říci, podivně nového a původního, lidem naší doby Člověk se nemůže stát mnichem v nejplnějším slova smyslu, není-li jeho duše naladěna na proměňující a život dávající účinek mnišské tradice. A je-li toto pravda kdekoliv, je to zvláště pravda v Americe - zemi, kde lidé nejsou zvyklí na staré tradice a často nejsou připraveni je pochopit.

Co to je mnišská tradice? Je to způsob celého mnišského způsobu života, jak se praktikoval a předával z generace na generaci od doby prvních mnichů, otců Egyptské pouště, kteří cítili, že prostě uvádějí v život chudobu a blíženskou lásku apoštolů a prvních učedníků Krista. Mnišská tradice je proto soustava zvyků, postojů a názorů, která shrnuje celou moudrost mnišského způsobu života. Říká mnichu, jak být mnichem tím nejprostším a nejúčinnějším způsobem - způsobem, jakým byli mnichové vždy mnichy Ale současně mu říká, jak být mnichem ve zvláštních podmínkách jeho doby, místa a kultury

Mnišská tradice nám například říká, jaké místo má v našem životě modlitba, četba a práce. Ukazuje nám, že pohostinnost je významnou stránkou mnišského povolání. Učí nás, že musíme být lidé pokání a sebekázně a také nás učí pravé míře a opatrnosti v dodržování všech těchto věcí. Jasně nám ukazuje poměrnou nedůležitost vnějších dodržování pravidel ve srovnání s vnitřním duchem a opravdu hlavními náležitostmi mnišského života. Jedním slovem, vše v mnišském životě staví do řádu.

Kde chybí smysl pro mnišskou tradici, tam mniši okamžitě začnou vést nevyvážený život. Jsou neschopni naučit se pravdivé opatrnosti. Nemohou si osvojit smysl pro míru. Zapomínají, čím mají být. Nejsou schopni se usadit a žít v míru v klášteře. Nemohou vyjít s nadřízenými či svými spolubratry Proč k tomu dochází? Protože mniši, kteří se nikdy nenaučili být skutečnými mnichy se pošetile pokoušejí žít mnišský život podle ducha a metod příslušejících jinému druhu života. Jen pravdivý smysl pro mnišskou tradici může zachovat zdravost a mír v klášterech. Ale tento smysl se nezíská automaticky zejména ne v klášteře, který má málo nebo žádný smysl pro tradici. Musí se vypěstovat. A nedá se vypěstovat bez přímého styku s kanály života, skrze něž přichází. Proto sv. Benedikt nutil své mnichy číst Kassiána, Basila a otce pouště. Ale četba starých mnišských knih je jen jedním z těchto kanálů a rozhodně ne tím nejdůležitějším. Jediná cesta, jak se stát mnichem, je žít mezi opravdovými mnichy a učit se tomuto životu na jejich příkladu.

 

16. V této otázce mnišské tradice musíme opatrně rozlišovat mezi tradicí a konvencí. V mnohých klášterech je velice málo z živé tradice, a přesto si tamější mniši myslí, že jsou tradiční. Proč? Protože lpí na propracované soustavě konvencí. Konvence a tradice se mohou napovrch v mnohém zdát shodné. Ale tato

povrchní podobnost činí lpění na konvencích jen škodlivější. V takovém případě jsou konvence smrtí opravdové tradice, jako všeho opravdového života. Jsou to paraziti, kteří se přisají k živému organismu tradice a ničí celou její skutečnost, obracejíce ji v prázdnou formalitu.

Tradice je živá a aktivní, zatímco konvence je pasivní a mrtvá. Tradice nás neutváří automaticky: musíme se přičinit, abychom jí rozuměli. Konvence je přijímána pasivně, jako záležitost rutiny Proto konvence snadno uhýbá od skutečnosti. Nabízí nám jen domnělé způsoby řešení problémů života - soustavu gest a formalit. Tradice nás opravdu učí žít a ukazuje nám, jak přijmout plnou zodpovědnost za svůj život. Tím je tradice často v přímém protikladu k tomu, co je obyčejné, co je pouhá rutina. Ale konvence, která je pouhým opakováním známé rutiny jde po cestě nejmenšího odporu. Člověk udělá nějaký skutek, aniž by se pokusil pochopit jeho smysl, jen proto, že každý jiný dělá totéž. Tradice, která je vždy stará, je současně neustále nová, protože je vždy oživující - znovuzrozená v každé další generaci, aby byla žita a uplatňována novým a zvláštním způsobem. Konvence je jen zkostnatění společenských zvyků. Konání konvenčních lidí je jen omluvou nekonání integrálněji lidským způsobem. Tradice živí život ducha; konvence pouze zakrývá jeho vnitřní úpadek.

Tradice je konečně tvůrčí. Vždy původní, vždy otvírá nové obzory pro nějakou starou cestu. Konvence naproti tomu je zcela nepůvodní. Je otrockým napodobením. Je v sobě uzavřená a vede k naprosté neplodnosti.

Tradice nás učí, jak milovat, protože vyvíjí a rozšiřuje naše síly a ukazuje nám, jak se dávat světu, v němž žijeme, na oplátku za vše, co z něj dostáváme. Konvence neplodí nic než úzkost a strach. Odřezává nás od zdrojů veškeré inspirace. Ničí naši produktivitu. Uzavírá nás do vězení zmařeného úsilí. Je nakonec jen maskou marnosti a zoufalství. Pro mnicha nemůže být nic lepšího, než když bude žít a vyrůstat ve své mnišské tradici, a nic nemůže být pro něj osudnější, než když bude trávit svůj život zapletený do pavučiny mnišských konvencí.

Co jsme si řekli o mnišských řádech, platí ještě více o některých formách řeholního života, kde je tradice méně silná a konvence může převládnout snadněji.

 

17. Krásu řeholního povolání bychom mohli lépe pochopit, kdybychom pamatovali, že i manželství je povolání. Řeholní život je zvláštní cesta svatosti, vyhrazená pro poměrně málo lidí. Běžnou cestou ke svatosti a plnosti křesťanského života je manželství. Většina mužů a žen se stává světci v manželském stavu. A přece tolik křesťanů nepovolaných k řeholnímu či kněžskému stavu si říká: „Nemám povolání!" Jaká chyba! Mají podivuhodné povolání, tím podivuhodnější, že je poměrně svobodné a bez formálností. Vždyť „společnost", kterou je rodina, žije krásně podle svých spontánních vnitřních zákonů. Není jí třeba kodifikovaných pravidel a zvyků. Jejím pravidlem je láska a všechny její zvyky jsou živým výrazem hlubokého a upřímného citu. Povolání k manželskému stavu je v jistém smyslu žádoucnější než kterékoliv jiné, protože tato spontánnost, tento duch svobody a spojení v blíženské lásce je v rodinném životě snadno dostupný obyčejnému člověku. Formalismus a umělost, které se vkrádají do řádových komunit, se jen těžko prosadí v kruhu rodiny kde silné lidské hodnoty odolávají vítězně vpádům falše.

Manželé, místo aby si naříkali nad svým domnělým „nedostatkem povolání", by si měli vysoce vážit povolání, kterého se jim ve skutečnosti dostalo. Měli by děkovat Bohu za to, že toto povolání, se všemi svými odpovědnostmi a těžkostmi, je bezpečnou a jistou cestou ke svatosti, aniž by se znesvářeli a vysychali pobožnou konvenčností. Otec a matka v křesťanské rodině, pokud jsou věrni svým závazkům, plní poslání, které je stejně velké jako utěšující: přivádějí do světa a utvářejí mladé duše schopné štěstí a lásky, duše schopné posvěcení a proměny v Kristu. Žijíce v těsném spojení s Bohem Stvořitelem a zdrojem života pochopí lépe než jiní mysterium Jeho nekonečné plodnosti, jež mají tu výsadu sdílet. Výchovou svých dětí v těžkých sociálních podmínkách vstupují snad hlouběji do mysteria božské prozřetelnosti než ti, kteří by podle svého slibu chudoby měli být na Bohu závislí bezprostředněji než manželé, ale kterým ve skutečnosti nikdy není dáno pociťovat úzkost z nejistoty.

 

18. Všechna povolání mají podle Božího úradku vyjevovat ve světě Jeho lásku. Jelikož každé zvláštní povolání dává člověku nějaké určité místo v mysteriu Krista, dává mu něco vykonat pro spásu všeho lidstva. Rozdíl mezi různými povoláními je v rozdílných způsobech, umožňujících lidem objevovat Boží lásku, vážit si jí, odpovídat na ni a sdílet ji s druhými. Každé povolání má za svůj cíl šíření božského života ve světě.

V manželství se Boží láska poznává a sdílí pod posvěcenými závoji lidského citu. Povolání k manželství je povolání k nadpřirozenému svazku, který posvěcuje a rozšiřuje království Boha ve světě plozením dětí, jež se stanou údy mystického Krista. Všechno, co je nejlidštější a instinktivní, všechno, co je v lidských přirozených citech nejlepší, se zde zasvěcuje Bohu a stává se znamením božské lásky a příležitostí božské milosti.

V manželském životě je božská láska vtělena plněji než v jiných povoláních. Z tohoto důvodu se snadněji chápe, snadněji oceňuje. Ale její rozměr, méně duchovní, je méně široký Sféra působnosti otcovské a mateřské lásky sahá jen k jejich dětem, příbuzným, kruhu přátel a společníků.

Pro rozšíření účinnosti božské blíženské lásky jiná povolání zduchovňují progresivně náš lidský život a konání, aby je nechala působit ve větší a větší oblasti. Tak se v aktivním řádovém životě či ve světském kněžství tělesný výraz lidské lásky obětuje, rodinný život odevzdává a možnosti takto uvolněné lásky se rozšiřují na celou farnost, nemocnici či školu. V aktivním životě jsou instinktivní lidské city zasvěceny Bohu plněji než v životě rodinném a v méně ztělesněné podobě. Nicméně je pořád snadné vidět a oceňovat působení Boží lásky v tělesné práci milosrdenství - v péči o nemocné a chudé, v něžné péči o děti bez domova,

o přestárlé a podobně. Tady také námaha, těžkostí a oběti života s sebou přinášejí odpovídající ochranu lidských hodnot v duši „povolaného". V jednání s druhými lidmi si takový člověk uchovává smysl pro spřízněnost a integraci.

V kontemplativním životě jsou problémy a potíže vnitřnější a také mnohem větší. Božská láska tu je méně ztělesněna. Musíme ji chápat a reagovat na ni duchovnějším způsobem. Věrnost je tu mnohem obtížnější. Lidské city v životě ticha a samoty nedostanou mnoho ze své obvyklé odměny Těměř úplný nedostatek sebevýrazu, běžná neschopnost „dělit věci pro" druhé lidi viditelným a hmatatelným způsobem mohou někdy přivodit muka a vést k silné frustraci. Proto čistě kontemplativní povolání není pro nezralé. Člověk musí být velice silný a velice pevný aby žil v samotě.

Naštěstí mnišský život není tak čistě kontemplativní, aby neposkytoval jistou činnost a sebevýraz. Společným životem a prací v klášterní komunitě si mniši normálně udržují svůj smysl pro spřízněnost a neztrácejí své lidství. Naopak, jsou-li věrni duchu své řehole, najdou lidský cit prohloubený a zduchovnělý v hlubokém svazku blíženské lásky, která již není více závislá na osobních náladách a rozmarech. A tehdy si uvědomí něco ze svého poslání objímat celý svět duchovním citem, neomezeným v čase či prostoru.

 

19. Čím výše se vystupuje po stupních povolání, tím pečlivější musí být výběr kandidátů. Normálně, v manželském životě, se výběr postará o sebe sám: vůle Boha může být vtělena do rozhodnutí opírajícího se o přirozenou přitažlivost. V aktivním životě jdou přitažlivost a způsobilost obvykle spolu a „povolaný" může být přijat na základě své schopnosti vykonávat požadovanou práci v míru a s duchovní radostí.

Pravidelně více než polovina těch, kdo sami přicházejí s žádostí o přijetí do kontemplativních klášterů, nemá povolání. „Přitažlivost" kontemplativního života je mnohem méně závazné kritérium povolání než přitažlivost života aktivního. Čím přísnější a více samotářský kontemplativní řád může být, tím větší bude mezera mezi „přitažlivostí" a „způsobilostí". To platí zejména v době jako naší, kdy lidé nemohou najít normální objem ticha a samoty, jaký si lidská přirozenost žádá pro svůj zdravý chod. V aktivních řádech je asi velice mnoho sester a bratrů, kteří mají dokonalé aktivní povolání, ale kteří jsou tak přepracováni a tolik hladoví po normálním životě modlitby že se domnívají, že se musí stát trapisty nebo kartuziány. V některých případech se dá řešení najít opravdu v přechodu k nějakému uzavřenému řádu, ale častěji je zapotřebí jen vhodná úprava v jejich řádové ústavě. Problém takových úprav je příliš velký než aby se zde rozebíral.

Čím výše člověk vystupuje po stupních povolání, tím více musí být schopen zduchovňovat a rozlišovat své city Aby žil sám s Bohem, musí být opravdu schopen žít sám. Nemůžete žít sami, jestliže nesnesete opuštěnost. A nemůžete snést opuštěnost, jestliže vaše touha po „samotě" stojí na zmařené potřebě lidského citu. Řečeno prostým jazykem, je beznadějné pokoušet se žít svůj život v klášteře, jestliže se užíráte myšlenkou, že vás nikdo nemiluje. Musíte být schopni celý tento problém nevidět a milovat prostě celý svět v Bohu, objímat všechny své bratry jednou čistou láskou, aniž byste u nich hledali znamení podobného citu a aniž byste se starali, zda se vám nějakého citu dostane či nikoliv. Jestliže si myslíte, že je to velice snadné, pak vás ujišťuji, že se velice mýlíte.

20. Říci, že uzavřený, kontemplativní život je tvrdší než život aktivní neznamená, že rozjímavý člověk pracuje tvrději nebo že má větší zodpovědnost a závazky Kontemplativní život je v mnoha ohledech snadnější než život aktivní. Není ale snadnější žít ho dobře.

Je poměrně snadné „obstát" v kontemplativním klášteře, zachovávat řeholi, být na pravém místě v pravý čas a dostat se přes všechna ustanovení. Připouštím, že je to pracná a únavná rutina, ale můžete si na ni zvyknout. Tvrdé není vydávání tělesné námahy ale úsilí vést opravdu vnitřní život modlitby pod vším tímto zevnějškem.

Pouhá skutečnost, že v kontemplativním klášteře se má vše převádět na život modlitby je právě to, co dělá plodný život v klášteře těžkým pro ty, kdo nemají skutečné povolání. Není jim příliš zatěžko vést život modlitby když je v denním koloběhu povinností více práce než modlení. V životě, kde je modlitbou všechno, ti, kdo nemají zvláštní kontemplativní povolání, končí často tím, že se ve skutečnosti modlí méně, než by se modlili v aktivním životě.

 

21. Přitažlivost určitého druhu života a schopnost vést takový život ještě nestačí k rozhodnutí, zda má člověk povolání. Prvek přitažlivosti, který může být v mnoha případech důležitý, ve skutečnosti někdy chybí. Člověk může být volán ke kněžství, a přitom pociťovat znatelný odpor k některým stránkám svého povolání. Trapistické povolání nevylučuje nutně odpor ke strohosti trapistického života. Co opravdu rozhoduje o povolání, je schopnost učinit pevné rozhodnutí, že s radostí přijmu určitý stav života, a jednat podle takového rozhodnutí.

Jestliže se osoba nikdy nemůže rozhodnout, nikdy se pevně odhodlat dělat to, co se vyžaduje k následování povolání, pak můžeme říci se vší pravděpodobností, že povolání nemá. Povolání jí mohlo být nabídnuto: ale to je něco, o čem nemůže nikdo rozhodnout s jistotou. Ať už milosti odporuje či nikoliv, skutečnost se jeví tak, že „není povolána". Ale klidné a jisté rozhodnutí, které není zastrašeno překážkami a zlomeno odporem, je dobré znamení, že Bůh dal svou milost k odpovědi na své volání a že člověk souhlasí.

Při rozhodování o povolání se normálně radí se spirituálem. Jeho úlohou je dát radu, povzbuzení, návrh a pomoc. V určitých případech může i osobě zakázat provést úmysl stát se knězem nebo členem řeholního řádu. Ale usoudí-li, že osoba může rozvážně následovat povolání, pak je na oné osobě samé, aby učinila konečné rozhodnutí. Nikdo jiný, ani spirituál či zpovědník, dokonce ani církevní nadřízený nemůže rozhodovat za ni. Musí se rozhodnout sama, protože

její vlastní rozhodnutí je výrazem jejího povolání. Jestliže pak požádá o přijetí do semináře či kláštera a jestliže je její žádost přijata, může říci, že pravděpodobně „má povolání".

 

22. Tyto myšlenky o povolání jsou ovšem neúplné. Ale je tu jedna mezera kterou musíme zaplnit, aby nedošlo ke zmatku. Mluvili jsme o aktivním a kontemplativním životě, aniž bychom se zatím zmínili o povolání, které sv. Tomáš staví nad všechna jiná: apoštolský život, v němž se ovoce kontemplace sdílí s druhými.

Místo abychom mluvili o tomto povolání v teorii, podívejme se raději na jeho dokonalé ztělesnění v jednom z největších světců: Františkovi z Assisi. Stigmatizace sv. Františka byla božským znamením skutečnosti, že ze všech svatých byl on nejvíce jako Kristus. Uspěl více než kdo jiný ve snaze reprodukovat ve svém životě prostotu, chudobu a lásku k Bohu a lidem, které vyznačovaly život Ježíše. Více než to, byl apoštolem, který ztělesňoval nejdokonaleji celého ducha poselství evangelia. Už poznat sv. Františka znamená pochopit evangelium, a následovat ho v jeho pravdivém, integrálním duchu, znamená žít evangelium ve vší jeho plnosti. Génius jeho svatosti jej učinil schopným sdělovat světu učení Krista ne v tom či onom hledisku, ne ve zlomcích rozvinutých myšlením a rozborem, ale ve vší celistvosti jeho existenciální prostoty Sv František byl, jak se všichni světci musí snažit být, prostě „další Kristus".

Jeho život nereprodukoval pouze to či ono mysterium života Krista. Nežil pouze pokornými ctnostmi božského dětství a skrytého života v Nazaretě. Nebyl pouze pokoušen s Kristem na poušti či unaven s Ním na cestách Jeho apoštolátu. Nekonal jen zázraky jako Ježíš. Nebyl jen ukřižován s Ním. Všechna tato mysteria se v životě Františka spojila a nacházíme je všechna v něm, jednou jednotlivě a podruhé pohromadě. Zmrtvýchvstalý Kristus žil znovu dokonale v tomto světci, jenž byl zcela vlastněn a proměněn Duchem božské blíženské lásky.

Výrok sv Tomáše contemplata aliis tradere (sdílet s ostatními ovoce kontemplace) nepochopíme náležitě, nemáme-li na mysli obraz sv. Františka, jak kráčí po cestách středověké Itálie, překypuje radostí poselství, jež mu mohlo být sděleno jen přímo Duchem Božím. Moudrost a spasení kázané Františkem nebyly jen záplavou kontemplativního života nejvyššího druhu, ale byl to docela jednoduše výraz plnosti křesťanského ducha - to znamená Svatého Ducha Božího.

Žádný člověk nemůže být Kristovým apoštolem, není-li naplněn Duchem svatým. A žádný člověk nemůže být naplněn Duchem svatým, jestliže nedělá to, co se běžně očekává od člověka, který následuje Krista až na samou mez. Musí opustit všechny věci, aby je získal znovu všechny v Něm. Pozoruhodné u sv. Františka je, že ve své oběti všeho, v omezeném slova smyslu, obětoval také všechna „povolání". Po staletích jeho vynášení ve všech různých větvích františkánské řádové rodiny nás zarazí pomyšlení, že sv. František vyrazil na cesty Umbrie bez nejmenší myšlenky na „františkánské povolání". A ve skutečnosti je neměl. Spolu se svým šatem a dalším majetkem hodil do větru všechna povolání. Nemyslel na sebe jako na apoštola, ale jako na tuláka. Jistě se na sebe nedíval jako na mnicha: kdyby chtěl být mnichem, našel by řadu klášterů, do kterých mohl vstoupit. Zřejmě neputoval s vědomím skutečnosti, že je „rozjímavý člověk". Nestaral se ani o porovnávání aktivního a kontemplativního života. Přesto vedl oba najednou a s tou nejvyšší dokonalostí. Žádná dobrá práce mu nebyla cizí, nebylo práce milosrdenství, ať tělesné, či duchovní, která by neměla v jeho krásném životě místo! Jeho svoboda pojímala všechno.

František mohl být vysvěcen na kněze. Odmítl z pokory (protože by také toto bylo „povolání", a on byl nad povolání). Přesto měl ve skutečnosti dokonalost a prapodstatu apoštolského ducha oběti a blíženské lásky které jsou nutné v životě každého kněze. Chce to chvíli přemítání, než se smíříme s myšlenkou, že sv. František nikdy nesloužil mši - skutečnost, která je těžko uvěřitelná člověku proniknutému jeho duchem.

Jestliže bylo v jeho době nějaké uznávané povolání, které snad František spojoval se svým životem, pak to bylo povolání poustevníka. Poustevníci byli jediní příslušníci jakékoliv třídy náboženských osob, které důsledně napodobil... Vycházel pravidelně do hor, aby se tam modlil a žil o samotě. Ale nikdy si nemyslel, že má „povolání" nedělat nic jiného než to. Zůstával tam sám tak dlouho, dokud jej Duch držel o samotě, a pak se nechal stejným Duchem odvést zpátky do měst a vesnic.

Jestliže o tom přemýšlel, snad si uvědomil, že jeho povolání bylo v podstatě „prorocké". Byl jako druhý Eliáš či Eliseus poučovaný Duchem v samotě, ale přiváděný Bohem do měst mezi lidi s poselstvím pro ně.

Všechny četné stránky povolání sv. Františka nám ukazují, že jsme nad rovinou běžných „stavů života". Ale právě z tohoto důvodu, kdykoliv mluvíme o „smíšeném životě" či „apoštolském povolání", udělali bychom dobře, kdybychom na ně mysleli v pojmech nějakého Františka či Eliáše. „Smíšený život" se příliš snadno redukuje na svého nejmenšího společného jmenovatele a na této úrovni pak není ničím více než formou života aktivního. Jako takový trpí porovnáváním s životem kontemplativním. Proč? Protože důstojnost apoštolského života, v učení sv. Tomáše, nepochází z prvku jednání, který je v něm, ale z prvku kontemplace. Život kázání bez kontemplace není nic víc než „aktivní život" a ačkoliv může být velice svatý a záslužný nemůže si klást nároky na důstojnost připisovanou sv. Tomášem životu, který „sdílí s druhými ovoce kontemplace."

Ale úměrně tomu, jak se mendikant blíží ideálu svého zakladatele, úměrně tomu, jak žije v chudobě a blíženské lásce Františka či Dominika a noří se do milujícího poznání Boha, jež je dopřáno jen malým, úměrně tomu, jak odevzdává sebe Duchu svatému, převýší kontemplativní dokonalost těch, kterým je kontemplace dána pro ně samotné.

 

 

Povolání | Eucharistiáni | HOME

 

9. MÍRA BLÍŽENSKÉ LÁSKY

V ekonomii božské blíženské lásky máme jen tolik, kolik dáme. Jsme ale vybízeni dát tolik kolik máme, a více než to: co jsme. Takže míra naší lásky je teoreticky bez hranic. Čím více toužíme dát sebe v blíženské lásce, tím více blíženské lásky dáme. A čím více dáme, tím pravdivěji budeme. Vždyť Pán nás obdařuje bytím úměrným dávání, k němuž jsme určeni.

Blíženská láska je život v bohatství Jeho království a v něm jsou největší ti, kdo jsou nejmenší: to znamená, kdo si nepodrží nic pro sebe, neponechávajíce si nic než svou touhu dávat.

Kdo se snaží uchovat si, co je a co má, držet to pro sebe, zakopává svou hřivnu. Až Pán přijde, aby soudil, bude takový služebník shledán, že nemá více, než měl na začátku. Ale ti, kdo učinili sebe menšími, když dali to, co měli, budou shledáni, že jsou i mají více, než měli. A tomu, kdo má nejvíce, bude dáno to, co si neužitečný služebník podržel pro sebe.

Těm, kdo stáli okolo, řekl: ,Vezměte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, který má deset hřiven.` Namítli mu: ,Pane, ten má už deset hřiven!` ,Říkám vám: Každému, kdo má, bude dáno: tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má.`" (Lk 19, 24-26)

 

2. Jestliže miluji svého bratra dokonalou láskou, budu chtít, aby byl svoboden od každé jiné lásky než lásky Boha. Ze všech lásek jen láska blíženská není přisvojovací, protože láska blíženská samotná netouží být vlastněna. Blíženská láska hledá největší dobro milovaného: a není větší dobro než blíženská láska. Všechna ostatní dobra jsou v ní obsažena. Blíženská láska je bez bázně: když dala všechno, co měla, nemá co ztratit. Přináší skutečný mír, protože je v dokonalé shodě se vším, co je dobré, a žádného zla se neobává.

Blíženská láska samotná je dokonale svobodná, dělajíc vždy to, co se jí líbí: jelikož nechce nic než milovat a v milování se jí nedá bránit. Bez blíženské lásky je vědění neplodné. Láska samotná nás může naučit pronikat skrytým dobrodiním věcí které známe. Znalost bez lásky nikdy nevstoupí do vnitřních tajemství bytí. Jen láska může znát pravdivě Boha tak, jak je, protože Bůh je láska.

Z nedostatku dokonalosti blíženská láska stále ještě pociťuje strach: bojí se totiž, že není ještě dost dokonalá. Není ještě dokonale svobodná, protože tu něco zůstává, co nemůže udělat. Pořád ještě nemá klid, protože ještě není dokonale dána. Je stále ještě ve tmě: protože se nevzdala zcela Bohu, ještě Jej nezná. A tak si ještě není jista, zda Jej našla ve věcech, které zná.

Žádné pouhé naše úsilí nemůže udělat naši lásku dokonalou. Mír, jistota, svoboda, nebojácnost čisté lásky jsou dary od Boha. Láska, která ještě není dokonalá, se musí dokonalosti učit, čekajíc na Jeho dobrou radost a snášejíc svou nedokonalost, dokud neuzraje čas pro úplné vzdání se. Nemůžeme dávat, není-li tu někdo, kdo by přijal to, co dáváme. Dar naší blíženské lásky není dokonalý dokud Bůh není hotov jej přijmout. On nás nechává čekat na čas našeho úplného dání se, takže mnohokrát opakovaným a do určité míry i rozličným dáváním sebe můžeme mít nakonec více čeho se vzdát.

 

3. Tíhneme ke ztotožnění se s těmi, jež milujeme. Snažíme se vstoupit do jejich duše a stát se tím, co jsou oni, myslit tak, jak oni myslí, cítit tak, jak oni cítí, a prožívat to, co oni prožívají.

Ale není opravdové důvěrnosti mezi dušemi, které nevědí, jak respektovat samotu jeden druhého. Nemohu být spojen v lásce s osobou, jejíž osobnost se má láska pokouší zastřít, pohltit a zničit. Nemohu ani vzbudit opravdovou lásku v osobě, kterou má láska svádí udusit se tím, že sama mě dusí svou láskou.

Známe-li Boha, pak naše ztotožnění se s těmi, které milujeme, se bude rýsovat na našem spojení s Bohem a podřídí se mu. Naše láska takto začne u poznání svých hranic a doroste do vědomí své velikostí. Protože v sobě zůstaneme vždy odloučeni a navzájem si vzdáleni, ale v Bohu můžeme být jedno s těmi, které milujeme.

Nemůžeme se najít v Bohu, aniž bychom dříve nenašli dokonale sebe v Něm. Proto se budeme snažit neztrácet sebe v hledání jich mimo Něho. Vždyť láska se nenachází v prázdnu, které existuje mezi bytostí naší a bytostí milovaného. Existuje iluze jednoty mezi námi, kdy naše myšlenky slova či emoce nás vzdalují sobě a nechávají nás na chvíli společně viset nad prázdnem. Ale když tato chvíle skončila, musíme se vrátit do sebe anebo spadnout do prázdna. Není opravdové lásky leč v Bohu, jenž je pramenem jak bytosti naší, tak bytosti milovaného.

 

4. Blíženská láska je láska, která posiluje ty jež milujeme v tajemství jejich vlastní bytosti, jejich vlastní integrity, jejich vlastní kontemplace Boha, jejich vlastní svobodné blíženské lásky ke všem, kdo existují v Něm.

Taková láska vede k Bohu, protože přichází od Něho. Čím blíže jsme k Bohu, tím blíže jsme těm, kdo jsou blízko Jemu. K porozumění druhých můžeme dospět jen milujíce Toho, kdo jim rozumí z hloubky jejich vlastní bytosti. Jinak je poznáváme jen přes domněnky vytvářené v zrcadle naší vlastní duše.

Jsme-li hněviví, budeme si myslit, že i oni jsou pořád hněviví. Bojíme-li se, budeme si myslit, že jsou střídavě zbabělí a krutí. Jsme-li tělesní, budeme vidět svou tělesnost odrážet se příhodně v každém, kdo nás přitahuje. A je pravda, že instinkt rodové spřízněnosti může tyto věci objevit dříve, než si druhá osoba jejich přítomnost uvědomí. Tím můžeme přitahovat druhé k sobě a silou svých vášní v nich probouzet zlo. Takto je ale nepoznáme takové, jací jsou: jen je znetvoříme tak, že je můžeme poznat, jací nejsou. A tím ještě více znetvoříme vlastní duši.

Bůh nás zná zevnitř, ne jako objekty, ne jako cizince, ne jako důvěrné přátele, ale jako naše já. Jeho znalost nás je čisté světlo, jehož naše sebepoznání je jen mdlým odrazem. Zná nás v Sobě, ne pouze jako obraz něčeho vně Sebe, ale jako já", v němž je vyjádřeno Jeho vlastní Já. Nachází Sebe v nás dokonaleji, než my nacházíme sebe v sobě.

On samotný chová tajemství blíženské lásky kterou můžeme milovat druhé nejen tak, jak milujeme sebe, ale jak je On miluje. Začátek této lásky je ve vůli nechat ty které milujeme, být zcela sebou, v odhodlání nepokrucovat je, aby odpovídali našemu vlastnímu obrazu. Jestliže milujíce je nemilujeme to, co jsou, ale jen jejich možnou podobnost s námi, pak je nemilujeme: milujeme jen odraz sebe, který v nich nacházíme. Může to být blíženská láska?

 

5. Nežádejte po mně, abych miloval svého bratra pouze ve jménu nějaké abstraktní „společnosti", „lidské rasy", „společného dobra". Nepovídejte mi, že bych ho měl milovat, protože jsme oba „společenská zvířata". Tyto věci jsou o tolik nižší než dobro v nás, že nejsou hodny být uváděny za motiv lidské lásky Stejně tak byste po mně mohli chtít, abych miloval svou matku, protože mluví anglicky

Snad potřebujeme abstrakce, abychom pochopili naše vzájemné vztahy Mohu však chápat zásady etiky, a pořád ještě nenávidět druhé lidi. Nemiluji-li druhé lidi, nikdy neobjevím smysl „společného dobra". Láska je sama tím společným dobrem.

Je spousta lidí, kteří se kvůli „společnosti" vzdají svých zájmů, ale přitom nemohou vystát nikoho z těch, s nimiž spolužijí. Dokud považujeme druhé lidi za překážku svého štěstí, jsme nepřáteli společnosti a máme jen nepatrnou schopnost podílet se na společném dobru.

 

6. Jsme zavázáni milovat jeden druhého. Nejsme nesmlouvavě vázáni „mít rádi" jeden druhého. Láska ovládá vůli: „mít rád" je otázka smyslu a citlivosti. Nicméně, milujeme-li opravdu druhé, nebude nám příliš zatěžko mít je také rádi.

Jestliže čekáme, až se někteří lidé stanou příjemní či přitažliví, než je začneme milovat, nezačneme nikdy Jestliže se spokojíme s tím, že jim budeme dávat chladnou neosobní „blíženskou lásku", jaká je pouze záležitostí závazku, nebudeme se obtěžovat pokoušet se je pochopit či vůbec s nimi sympatizovat, protože láska zahrnuje účinnou vůli nejen konat dobro druhým zevně, ale také nacházet nějaké dobro, na které můžeme odpovídat v nich.

 

7. Někteří lidé nikdy neodhalí nic z dobra v nich skrytého, dokud jim nedáme něco z dobra, tedy něco z blíženské lásky v nás. Jsme tolik dětmi Boha, že milujíce druhé, můžeme je učinit dobré a hodné lásky navzdory jim samým.

Musíme se stát dokonalí, tak jako náš nebeský Otec je dokonalý (Mt 5, 48). To znamená, že se nestaráme o zlo v druhých, ale dáme jim něco ze svého dobra, abychom vylákali ven dobro, které On ukryl v nich.

Křesťan nekrotí svou touhu po odplatě, jen aby mohl být sám dobrý ale aby také jeho nepřítel se mohl stát dobrým. Blíženská láska zná své štěstí a snaží se je sdílet s každým.

Aby byla blíženská láska dokonalá, potřebuje sobě rovného. Nemůže se spokojit s milováním druhých jako sobě nižších, ale pozvedá je na svou úroveň. Vždyť nemůže-li sdílet s milovanými všechno, blíženská láska nemá klid. Takže nemůže najít spokojenost pouze ve své vlastní dokonalosti. Vyžaduje dokonalost všech.

 

8. Je rozdíl mezi milováním lidí v Bohu a milováním Boha v lidech. Tyto dvě lásky sice jsou stejné: jsou blíženskou láskou, která má Boha za svůj předmět a která, oběma úkony, dosahuje přímo Jeho.

Přesto je závažný rozdíl v důrazu, rozdíl v „ohnisku", které dává těmto dvěma úkonům rozdílnou povahu.

Život, v němž milujeme Boha v lidech, je nezbytně činný Ale člověk kontemplativní miluje lidi v Bohu.

Když milujeme Boha v lidech, chceme Jej objevovat znovu a znovu v jednom jedinci za druhým. Když milujeme lidi v Bohu, nehledáme je. Nacházíme je, aniž bychom je hledali, v Něm, jehož jsme našli. První druh lásky je aktivní a neklidný Patří více času a prostoru než druhý který se již účastní neměnného míru věčnosti.

Všechna blíženská láska vyrůstá stejně: zvětšováním své intenzity Přesto láska Boha v lidech se šíří také na všechny strany aby nacházela novou půdu pro své kořeny Láska lidí v Bohu roste jen do hloubky: noří se hlouběji a hlouběji do Boha a právě touto skutečností zvětšuje svou schopnost milovat lidi.

Když milujeme Boha v druhých lidech, snaží se naše blíženská láska dokázat, aby v nich rostl Jeho život. Obklopuje onen růst úzkostnou péčí. Naše láska se vyvíjí stále více v naší duši, zatímco pozorujeme její zrání v duši druhých.

Když však milujeme lidi v Bohu, pak hledáme Boha a nacházíme Jej celou svou bytostí a růst naší lásky je prostě neustálé obnovování tohoto nadpřirozeného střetnutí - neustále větší plnost poznávání a noření se do Něho. Čím více jsme

do Něho ponořeni, tím lépe Jej rozpoznáváme všude, kdekoliv má být nalezen: a tím připravenější jsme vidět Jej v druhých lidech.

Naše kontemplativní blíženská láska, jež nachází spíše bratry v Bohu, než aby viděla Boha v našich bratrech, nehledí úzkostlivě na Jeho růst v jejich duších a neroste s nimi: roste sama sebou v Něm, a v důsledku toho vidí, že také druzí rostou spolu s ní.

Miluji-li druhé lidi v Bohu, mohu je najít, aniž bych se od Něho odvrátil. Hledám-li Boha v druhých lidech, najdu Jej, aniž bych se odvrátil od nich. V obou případech, když je blíženská láska plně zralá, bratr, jehož miluji, nepřivodí nějaké přílišné odvrácení pozornosti od Boha, v němž má láska k němu končí.

 

9. Ježíš nepřišel hledat Boha v lidech. Přitáhl lidi k sobě tím, že za ně umřel na kříži, aby On mohl být Bohem v nich. Všechna blíženská láska nachází své ohnisko v Kristu, protože blíženská láska je Jeho život v nás. Přitahuje nás k sobě, spojuje nás navzájem ve svém Duchu svatém a pozvedá nás spolu se sebou do spojení s Otcem.

Filosofie, která je abstraktní, mluví o „společnosti" a o „společném dobru". Teologie, která je svrchovaně konkrétní, mluví o mystickém těle Kristově a o Duchu svatém. Je velký rozdíl v tom, díváme-Li se na život z hlediska filosofického, či teologického.

Společné dobro nikdy neprotestuje, když je znásilňováno. Ale Duch svatý mluví za sebe, pře se, protestuje, nutí a naléhá. Společné dobro naši vůli nedojímá. Ale láska Kristova je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5, 5). Společné dobro je příliš mlhavé a příliš krotké, než aby umrtvilo naše vášně: nemůže udělat nic na svou obranu proti nim! Ale Duch svatý vyhlašuje v našem srdci zákon lásky a sebezáporu, který ničí naši sobeckost a pozvedá nás jako nové lidi v Kristu: „Vždyť jestliže Duchem umrtvíte skutky těla, budete žít" (Řím 8, 23).

Společné dobro nám nedává žádnou sílu, neučí nás ničemu ani o životě, ani o Bohu. Čeká trpně na náš hold a nereptá, jestliže žádný nedostane. Ale „Duch také pomáhá naší slabostí. Vždyť nevíme, oč bychom se měli vhodně modlit, ale Duch sám se za nás přimlouvá" (Řím 8, 26). A Otec nás posiluje svým Duchem, „že ve vás zesílí vnitřní člověk, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašem srdci a abyste byli zakořeněni a upevněni v lásce" (Ef 3, 16).

Společné dobro nám nemůže nabídnout nic než obecný kompromis, v němž se zájmy nespočetných lidských bytostí, stejně jako naše, budou zdát uskutečněny bez přílišných sporů. Společné dobro nepochybně rozšiřuje naše obzory, ale jen aby nám dalo ke kontemplaci jakousi sibiřskou krajinu: je to širá abstraktní step bez zvláštních rysů, plochá, nečleněná, truchlivá, pod studenou šedou oblohou. Není divu, že lidé shledávají toto „společné dobro" tak nezajímavým, že budují jakoukoliv sobeckou stavbu, jen aby prolomila jeho jednotvárnost!

 

10. Duch svatý nejen rozšiřuje naše obzory. Pozvedává nás do zcela odlišného světa - do nadpřirozeného řádu, kde jako „Duch příslibu" nám dává poznat věci, které jsou pro nás skryty v Bohu. „Nám se však dostalo ne takového světského ducha, nýbrž Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všechno nám Bůh zadarmo dal..., jak to stojí v Písmu: žádné oko nikdy nevidělo, žádné ucho nikdy neslyšelo, žádný člověk nikdy nepomyslil, co všecko Bůh připravil těm, kdo Ho milují. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž úplně proniká všechno, i skrytá hluboká Boží rozhodnutí." (1 Kor 2, 9-12)

ci, které nám zjevuje Duch svatý, jsou skutečné společné dobro: jsou nekonečné dobro, kterým je Bůh sám a dobro všech Jeho tvorů je v Něm. Duch svatý není tedy pouze vzájemným přizpůsobovatelem individuálních zájmů, rozhodčím, soudcem, který vyhlašuje nějaký velký všeobecný kompromis. Bůh je nejvyšší dobro nejen kolektivu, ale také a obzvláště každé osoby v něm. Proto se v řeči Písma neustále užívá analogie Otce a dětí. „Neboť všichni, kdo se nechají vést Božím Duchem, jsou Boží děti" (Řím 8, 14). „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se smíme nazývat Božími dětmi." (1 Jan 3, 1) Ti, kdo mají sklon zdůrazňovat křesťanský kolektiv tak, že z něj dělají jakýsi totalitní stát ducha, zastírají velkou pravdu křesťanského personalismu, naprosto základní v našem pojetí mystického těla Kristova.

Jestliže vztah našich duší a Boha je vztah synů a otce, už to ukazuje jasně, že nejsme jen pouhé jednotky nějakého kolektivu - zaměstnanci továrny poddaní státu, vojáci armády Jsme synové, se svými právy která jsou předmětem té nejzvláštnější péče ze strany našeho Otce. A největším z těchto práv je to, které nás činí Jeho syny a zajišťuje nám jedinečnou lásku jako k synům, jedincům a osobám.

Ale naše synovství před Bohem není pouhá metafora či autorizovaná smyšlenka. Je to nadpřirozená skutečnost. Tato skutečnost je dílem Ducha svatého, který nám nejen propůjčuje v očích Boha jistá práva, ale i zvyšuje a zdokonaluje naši osobnost až k našemu ztotožnění, každého jednotlivě s jednorozeným Synem Božím, Kristem, vtěleným Slovem. Každý křesťan je tedy nejen osoba podle svého práva, ale jeho osobnost je povznesena ztotožněním s Osobou, která je předmětem veškeré Otcovy lásky: Slovem Božím. Každý z nás se stává zcela sebou, když je v Duchu Božím proměněn v Krista. „A na nezakryté tváři nás všech se odráží jako v zrcadle Pánova velebnost, a tak se přetvořujeme stále víc a více k zářivé podobě, jakou má On. Působí to Pán, který je Duch." (2 Kor 3,18)

 

11. Říkáme-li, že Duch svatý je „společným dobrem" církve, pak proto, že je také „společným dobrem" Otce a Syna. Je poutem mezi Nimi a je nám dán, abychom mohli milovat Otce v Synu a být Jím milováni tak, jako On miluje svého vlastního Syna.

Duch svatý nás činí druhým Kristem, když v nás koná práci, kterou koná v duši Krista: vstupuje do nás jako láska Otce a Syna k nám. Probouzí v nás lásku

k Otci v Synu, když nás přitahuje k Ježíši. „Ducha Božího poznáte takto: každý Duch, který vyznává Ježíše jako Mesiáše přišlého v těle, je z Boha." (1 Jan 4, 2)

Hlavním úkolem Ducha svatého je proto vtahovat nás do mysteria vtělení a našeho vykoupení skrze Slovo učiněné tělem. Nejenže nám dává pochopit něco z Boží lásky jak se nám vyjevuje v Kristu, ale dává nám také žít onou láskou a zakoušet její působení v našem srdci. Když takto žijeme, dává nám Duch poznat, že tento život a působení jsou životem a působením Krista v nás. A tak nás tato blíženská láska, vylévaná do našeho srdce Duchem svatým, uvádí do důvěrně zakoušeného společenství s Kristem. Jen přes Ducha svatého opravdu poznáváme a milujeme Ježíše a docházíme skrze Něj k poznání a lásce Otce.

Proto sv. Pavel nazývá Ducha svatého „Duchem Kristovým" a říká: „Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás Duch Boží přebývá. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho." (Řím 8, 9)

Duch Krista, Duch svatý je životem mystického těla Kristova, Jeho církve. Tak jako duše je životním zákonem, na kterém závisí jednota a chod hmotného organismu, tak Duch svatý je zákonem života, jednoty a chodu, který shromažd'uje duše lidí, aby žily jako jedno v „celém Kristu". Ale Duch svatý nejedná nezávisle na Ježíšově vůli. Naopak: vyléván na Krista bezměrně, každému z nás je dán „v takové míře, v jaké jej chtěl Kristus dát" (Ef 4, 7). Každý z nás má ve svém srdci blíženskou lásku, kterou mu uděluje Kristus podle jeho zásluh a Duch v nás přebývá v poslušnosti vůli Krista, hlavy a posvěcovatele mystického těla.

Tímto Duchem svatým milujeme ty kteří jsou s námi spojeni v Kristu. Čím hojněji jsme obdrželi Ducha Kristova, tím dokonaleji jsme schopni je milovat; a čím více je milujeme, tím více dostáváme z Ducha. Je však jasné, že jelikož je milujeme Duchem, kterého dostáváme od Ježíše, je to Ježíš sám, kdo je miluje v nás.

Míra blíženské lásky je proto sama o sobě nekonečná, protože blíženská láska je dar od božské a nekonečné osoby Ale aktuální míra blíženské lásky v naší duši je „míra", kterou jsme obdrželi od Krista. Příští otázka pak je: kolik můžeme dostat?

 

12. Především, abychom vůbec něco z Ducha svatého a Jeho lásky obdrželi, musíme být nejdříve pokřtěni: to znamená, že musíme vstoupit bud' svátostí nebo mučednictvím anebo aspoň co nejdokonalejší touhou do mysteria umučení a vzkříšení Krista. Musíme svou duši podrobit působení Jeho lásky, bez které se nemůžeme povznést nad svou přirozenou rovinu, abychom se účastnili záležitostí Boha.

Ani pouhá asketická technika, ani žádný symbolický a čistě lidský náboženský obřad nás nemůže uvést do svátostného okrsku Kristovy lásky On sám musí z naší duše vyvrhnout ducha zla „prstem Božím", kterým je Duch svatý Ježíš sám nás musí pokřtít Duchem svatým a ohněm, aby z nás učinil „nové stvoření". Sv. Jan Křtitel řekl o Spasiteli: „Já vás křtím vodou k obrácení. Ale ten, který přijde po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani přinést opánky On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm." (Mt 3, 11) A Ježíš sám vysvětlil, že tento křest Duchem svatým se má ztotožňovat se svátostným křtem udělovaným Jeho církví: protože je to On, kdo jedná v osobě křtícího kněze a působí neviditelně v duši katechumena, omývaje ji svým Duchem svatým současně s úkonem kněze, který vykonává svátostné mytí - vnější znamení vnitřní milosti udělované duši samým Kristem. „Ježíš řekl: Ano, skutečně, říkám ti: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království." (Jan 3, 5)

Je nutné, aby byl člověk vysvobozen a oddělen od „tohoto světa", dříve než může obdržet Ducha svatého, protože „tento svět" je v Novém zákoně kolektivním jménem pro všechny kteří jsou ovládáni touhou po časných a tělesných věcech jako cílem o sobě. Svět v tomto smyslu je ovládán sobeckostí a iluzí a „kníže tohoto světa" je také „otec lži". Ale zastánce, kterého nám Ježíš získává od Otce a posílá, aby navždy přebýval v našem srdci, , je Duch pravdy, kterého svět nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná: ale vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás" (Jan 14, 17).

 

13. Jakmile máme Ducha přebývajícího v našem srdci, míra Kristova dávání odpovídá naší touze. Vždyť když nás Ježíš poučuje o svém Duchu blíženské lásky vždy nám připomíná, že musíme prosit, abychom mohli dostat. Duch svatý je tím nejdokonalejším darem od Otce lidem, a přece to je dar, který Otec dává nejsnadněji. Jsou mnohem menší věci, které, žádáme-li je, mohou být odmítnuty. Ale Duch svatý není odmítnut nikdy „Jestliže tedy vy třebaže zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!" (Lk 11, 13).

 

14. První, co musíme udělat, když rozpoznáme přítomnost Boží milosti ve svém srdci, je více toužit po blíženské lásce. Touha po lásce je sama počátek lásky a od okamžiku, kdy po ní toužíme, už jí více máme. Naše touha je sama zárukou, že dostaneme ještě více. To protože účinná touha milovat Boha nás odvrací od všeho, co odporuje Jeho vůli.

Touhou růst v lásce dostáváme Ducha svatého a účinkem tohoto hojnějšího dostávání je větší žízeň po blíženské lásce.

Touha po blíženské lásce je více než slepý hlad duše (i když za jistých okolností je hodně slepá a hodně hladová). Je jasnozřivá v tom smyslu, že rozum osvícený Duchem svatým se obrací k Otci a prosí ve jménu Syna o více lásky To znamená, že touha po blíženské lásce ve zralé křesťanské duši je průzračné, hluboké, míruplné, aktivní a nanejvýše plodné poznání svaté Trojice.

Tato blíženská láska poznává svatou a nejpožehnanější Trojici Osob v jednom Bohu ne úsilím vidět tři samostatné , jednotky" najednou, což by bylo tak obtížné, jako mylné, ale hledáním Syna, skrytého v Otci, láskou Ducha svatého. Je jen jedna láska, která nás vtahuje do jednoho Boha. Ale tato láska je, stejně jako sám

Bůh, trojjediná. Vždyť blíženská láska nás spojuje s třemi Božskými osobami, z nichž pochází - Otec je její nevyčerpatelný zdroj, Syn ohniště jejího nádherného plamene, Duch svatý moc její věčné jednoty

O tomto všem nás Ježíš učil ve velice konkrétních pojmech. „Já odcházím k Otci. A oč budete prosit v mém jménu, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synu... Jestliže mě milujete, budete zachovávat moje přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného zastánce, aby zůstal s vámi navždy" (Jan 14, 13-16)

Tento poslední text nám předkládá jiný způsob, kterým se zvětšuje míra naší lásky: poslušnost. Láska koná vůli milovaného. Poslušností Duchu svatému dostáváme do svého srdce mnohem více z Jeho blíženské lásky. Protože blíženská láska je božský život, který z nás dělá syny Boží. Čím více jsme poslušni Ducha, tím více jsme jím hýbáni a žijeme jako synové Boží. „Neboť všichni, kdo se nechávají vést Božím Duchem, jsou Boží děti." (Řím 8, 14) Vulgáta používá v této větě sloveso „aguntur", naznačujíc tak, že duše, která je poslušna vnitřního hnutí Ducha svatého, je blíženskou láskou poháněna a puzena jednat jako dítě Boží. „Kristova láska pudí" říká sv. Pavel na jiném místě (Kor 5, 14). Neboť Duch svatý mluví se silnou a téměř nesnesitelnou naléhavostí v duši těch, které pohání k větší lásce.

Tím se nám dostává tajemství míry blíženské lásky Není to pouze naše vlastní touha, která nás pohání růst v lásce, ale touha Krista v Jeho Duchu. Ti, kdo zřídka anebo nikdy nepociťují ve svém srdci touhu po lásce Boha a jiných lidí a kdo nežízní po čistých vodách touhy vlévaných do nás silným živým Bohem, jsou obyčejně ti, kteří pijí z jiných řek nebo si pro sebe vykopali porušené studny

Ne, že by si Duch svatý nepřál pohnout je svou láskou: nemají však zálibu ve vnitřním a duchovním pohybu z čisté a nesobecké blíženské lásky. Svět nemůže dostat Ducha Božího, protože Jej nemůže poznat, a nemůže Jej poznat, protože neví, jak chutnat a vidět, že Pán je plný rozkoší pro duši člověka, který Mu je poslušen.

Nemáme-li chuť na věci Boží, můžeme alespoň po takové chuti toužit, a prosíme-li o ni, bude nám dána. Ale současně si musíme odepřít chuť na jiné věci, které ničí touhu po Bohu.

A to nás přivádí k dalšímu prvku, který určuje míru naší lásky k Bohu: k sebezáporu. Dostáváme tolik z blíženské lásky Krista, nakolik jsme ochotni odepřít si každou jinou lásku. V říši ducha má nejvíce ten, kdo v řádu těla miluje nejméně. Říkám, kdo miluje nejméně, ne, kdo nejméně jí, pije, či spí: a dobrý ženatý nebo vdaný člověk může mít více lásky k Bohu než druhořadý mnich. Zkouškou je, v každém případě, odloučení vůle a touha zcela se zapřít pro poslušnost k Bohu. Ve stručnosti pak, míra naší blíženské lásky je mírou naší touhy: ta se zase měří Božími touhami a my dáme v sobě místo Jeho touhám, když zapřeme své vlastní.

 

15. I když božský život, kterého se nám dostává Duchem svatým v Kristu, je v podstatě stejný život, jaký povedeme v nebi, vlastnictví onoho života nám nikdy nemůže dát klid na zemi. Křesťan j e v tomto světě, kde nemá trvalé obce, v podstatě v exilu. Právě přítomnost Ducha svatého v jeho srdci ho dělá nespokojeným se světskými a hmotnými hodnotami. Nemůže vložit důvěru do věcí tohoto života. Jeho poklad je někde jinde a kde je jeho poklad, tam je také jeho srdce.

 

16. Jsme spaseni nadějí v to, co nevidíme - a čekáme na to s trpělivostí. Duch svatý je ten, jenž naplňuje touto nadějí a touto trpělivostí naše srdce. Kdyby neustále nepromlouval do hlubin našeho svědomí, nemohli bychom už více věřit v to, co měl svět vždy za bláznovství. Zkoušky, které se zdají popírat naši naději a ničit samé základy veškeré trpělivosti, v síle Ducha Božího naši naději jen víc a více zdokonalují, zakládajíce ji na Bohu, odstraňujíce každou viditelnou oporu, jaká se dá najít v tomto světě. Vždyť naděje, která spočívá na časné moci nebo časném štěstí, není božská. Je pouze lidská a nemůže nám dát nadpřirozenou sílu.

Ale naděje křesť'anů není zaměřena jen na sebe. Nebe samo je jen předehra k závěrečnému dokonání, zjevenému Kristem. Nauka o všeobecném vzkříšení nás učí, že sláva Boží lásky má být v jistém smyslu společným dobrem všech věcí, nejen duší těch, kdo jsou spaseni v Kristu, ale také jejich těl a celého hmotného vesmíru.

Sv. Pavel nám říká, že když celé stvoření a celý svět padl s člověkem a jako on byl vystaven marnosti a porušenosti, také neuvědoměle čeká na svou obrodu a své naplnění ve slávě všeobecného vzkříšení. „Celé tvorstvo totiž nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě... Že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení, a to k účasti na svobodě, které oslavením nabudou Boží děti." (Řím 8, 19-21)

V kontextu teologie sv. Pavla to znamená pouze jedno: že svět a ti, kdo jsou v něm vykoupeni Kristem, se musí podílet na vzkříšení Ježíše z mrtvých. Vzkříšení Ježíše je proto jádrem křesťanské víry Bez něho není Ježíšova smrt nic než tragedie čestného člověka - smrt židovského Sokrata. Bez vzkříšení je Ježíšovo učení jen sbírkou nesouvislých zlomků s mlhavým mravním odkazem: evangelia ztrácejí většinu svého smyslu.

Učení a zázraky Krista neměly přitahovat jen pozornost lidí k nauce a jejímu uplatňování. Měly soustředit naši pozornost na Boha samého, zjeveného v osobě Ježíše Krista. Ještě jednou, teologie je v podstatě konkrétní. Zdaleka není syntézou abstraktních pravd; naše teologie je soustředěna v Osobě samého Ježíše, Slově Boha, Cestě, Pravdě a Životě. Abychom tuto teologii pochopili, musíme dostat Ducha svatého, který nám připomíná vše, co Kristus řekl a učinil, a který nás zavádí do propasti „hlubokých věcí Božích". Dokonalostí této teologie je věčný život, který spočívá v tom, že „poznají jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista" (Jan 17, 3).

Bez vzkříšení není podílu na božském životě. Smrt Ježíše na kříži usmířila naše hříchy ale teprve když On povstal, dýchl na své učedníky a dal jim Ducha svatého s mocí odpouštět hříchy, křtít, učit, kázat všem národům a obnovovat Jeho život dávající oběť.

Jestliže Kristus z mrtvých nevstal, pak je marné říkat, že žije ve své církvi a v duších všech křesťanů. Vždyť když říkáme, že v nás žije Kristus, nemyslíme tím, že je přítomen v naší mysli jako vzor dokonalosti, jako ušlechtilá vzpomínka či jako zářný příklad: myslíme tím, že se On sám svým Duchem stává zákonem nového života a nových činů, které jsou opravdu a doslova životem a činy Jeho stejně jako našimi. Pro křesťana není žádná metafora, když se sv. Pavlem říká: „Žiji ovšem, ale to už nejsem já, nýbrž ve mně žije Kristus." (Gal 2, 20)

Ale v myšlení sv. Pavla Kristovo vzkříšení vyžaduje také vzkříšení naše a obojí je tak neoddělitelné, že „není-li žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus" (1 Kor 15, 13). Je pak jasné, že všeobecné vzkříšení je v křesťanské víře tak základní doktrínou, že kdo ji nepřijímá, nemůže se opravdu nazývat křesťanem. Vždyť sv. Pavel dodává: „A nevstal-li Kristus, pak prázdné je naše kázání a vaše víra nemá cenu." (1 Kor 15, 17)

Jestliže celá naše víra spočívá na vzkříšení Ježíše, jestliže Duch svatý k nám přichází jen ze zmrtvýchvstalého Krista a jestliže celé Boží tvorstvo vzhlíží k všeobecnému vzkříšení, v němž bude sdílet slávu synů Božích, pak pro křesťana je „společné dobro" skutečně soustředěno ve vzkříšení Krista z mrtvých. Kdokoliv chce proniknout do jádra křesťanství a čerpat z hojného přítoku vody který osvěžuje Boží město (Žl 45, 5), musí vstoupit do tohoto mysteria. A mysterium vzkříšení je jen dovršením mysteria kříže. Nemůžeme do tohoto mysteria vstoupit bez pomoci Ducha svatého. Ale pak , jeho Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který ve vás sídlí" (Řím 8, 11). „Toto tělo, které podléhá rozkladu, musí totiž na sebe vzít neporušitelnost a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost. A až toto tělo, které podléhá rozkladu, vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu: Vítězně je smrt navždy zničena." (1 Kor 15, 53-54)

 

17. Tedy souhrnně řečeno, míra naší blíženské lásky je teoreticky nekonečná, protože závisí na Boží blíženské lásce, a ta je nekonečná. V konkrétní skutečnosti Bůh projevil svou blíženskou lásku k nám v osobě Krista. Žijeme v Kristu Jeho Duchem a stáváme se nakonec dokonalí v blíženské lásce, když se podílíme dokonale na mysteriu vzkříšení, v němž nám Kristus dal účastnit se Jeho božského synovství.

Budeme dokonalými křesťany až vstaneme z mrtvých.

 

 

Povolání | Eucharistiáni | HOME

 



©2001 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)