Kongregace Nejsvětější svátosti

Jižní Tyrolsko - Rakousko
Provincie sv. Jana Evangelisty

 

"Nebojte se!"

 

Toto téma se může zdát již "otřepané", přesto však nabírá znovu a znovu na aktuálnosti v životě jednotlivců. Strach je často vlastní lidské bytosti. Pramení z poznání "nástrah Zlého", poznání vlastní slabosti i z nejistoty o rozhodnutích druhých lidí, kteří mají moc lidstvo zahubit nebo nechat žít. Původním pramenem je ale nedostatek důvěry. 

Dnes jsem si při adoraci uvědomil, že toto téma zde nesmí chybět, nesmí chybět v úvahách o povolání... Často právě strach vede mladého člověka na jinou cestu, než ke které jej "vábí jeho srdce." Může to být strach z duchovního povolání, ale i strach z neschopnosti k manželství. Pokud strach vede k rozhodnutí, může se celý další život stát svízelným.

Strach může pramenit i zvnějšku, můžeš se bát rozhodnout se pro manželství, protože rodina, společenství  či farnost z tebe chce mít kněze. Můžeš se bát stát se knězem či řeholnicí, protože se cítíš připoután k holce či klukovi; k tomu, kdo si tě zamiloval. Cítíš zodpovědnost za to, co jsi k sobě připoutal (jak se praví v Malém princi). Nebo jsi třeba jediným dítětem svých rodičů a víš o jejich touze po vnucích. Prožili třeba krásné manželství a totéž přejí i tobě, aniž by věděli nebo si připouštěli, že tvé srdce je jiné, že má svá přání, své touhy.

V každém směru může strach těžce doléhat na srdce mladých lidí, kteří hledají své místo, místo svého srdce, místo kde budou moci spolupracovat na díle stvoření a posvěcení. Nebo se vyjít na cestu, která je ti vlastní. Buď zkrátka sám sebou, tím, kým jsi byl stvořen! Neboj se svého okolí a neboj se sám sebe. Neboj se své slabosti a vykroč na cestu, ke které tě vede láska...

Mám toho tolik na srdci, že mne to nutí skákat od jednoho k druhému. Nedokážu urovnat své myšlenky, protože naléhavost, vnitřní nutkání, mně nedává pokoj. Přesto ale bude dobré, když se nejdříve podíváme na směr, odkud vítr fouká, když se pokusíme objevit kořen onoho strachu tak často svírajícího srdce člověka. 

Je dávnou zkušeností Otců, že strach v člověku probouzí Zlý. Je dobré to vědět, aby ses mohl bránit. Využívá rafinovaně všech prostředků a dokonce tvých vztahů a tak rafinovaně vše "poskvrňuje", vše zaměřuje ke vzpouře proti tobě samému i proti Tomu, jehož obraz bys v sobě tak zapřel. 

Bůh tě stvořil ke svému obrazu - vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním Krista ti v Eucharistii daroval synovství. Jsi dítětem Otce, bratrem Syna a předmětem Lásky - Ducha svatého - jenž z obou vychází. Přijmi sám sebe jako jedinečný originál, jako mistrovské dílo Boha. Nenech si zakrýt tento obraz tím, že v tvých očích bude "ten, jenž tě neustále obžalovává před Bohem" nesmyslně zvětšovat tvé slabosti a tak vše, k čemu tě navedl, využívat k pokoření, zahanbení, k pošlapání tvého já, v němž nenávidí obraz toho, proti kterému se pyšně vzepřel.

Nenech se jím strhnout. Neboj se! Neboj se přijmout sám sebe a své slabosti. Neuzavírej se ve svém strachu, ale vyjdi na cestu hledání Božího milosrdenství. Jsi člověk. Tuto základní a tak jednoduchou skutečnost si často necháváme proklouznout mezi prsty. Často cítíme pokušení být raději bohy, být dokonalí, jako je dokonalý Bůh. To je krásná myšlenka, pokud pramení z evangelia a z Pravdy. Může ale také být zneužita, může v tobě být "přemalovaný" obraz dokonalosti nebo způsob, jak jí dosáhnout. Poznáš to jednoduše - pokud se v touze o dokonalost neustále díváš na sebe, jen na sebe a své slabosti, své hříchy, tajné viny;... nebo pokud se cítíš povznesen svými úspěchy nad jiné a neustále usiluješ o dokonalost, pak se zabrzdi a podívej se za sebe, zhodnoť ovoce a nepokračuj, pokud nebude dobré. Pravé úsilí o dokonalost by totiž mělo pramenit z pohledu na Boha. V tomto pohledu ti dostatečně vyplynou před oči tvé slabosti, ale nebudeš jimi "umlácený", nebudeš se kvůli nim nenávidět, nebudeš se vzdávat,... budeš hledět na lásku toho, který natáhl ruce po také tvém kříži, který jej za tebe nesl, který pod ním také opakovaně upadl... Uvědomíš si, že se opravdu nemusíš bát. Pravda o tom, že jsi člověkem v tobě bude radostí, protože v nalézání Jeho lásky objevíš důstojnost člověka, ke které jej povzneslo právě Kristovo vtělení a ještě více smrt a Eucharistie. 

Pro lepší ilustraci se ve světle encykliky Jana Pavla II., Dives in misericordia, zahleďme na podobenství o lidské důstojnosti, které nám vypráví Ježíš. Syn bohatého muže si vyžádal svůj podíl a odešel do světa hledat své štěstí. Jak působilo toto jeho rozhodnutí na jeho otce? Vlastní syn se jej "zřekl", ve vidině "lepších zítřků", ke kterým jistě dospěje s penězi, které na něj připadly. Onen chlapec neviděl hlavní cenu, kterou pro otce měl a kterou mu vzal. Nechápal, jakou cenu má vlastní syn. Sám sebe zdegradoval na hromádku peněz, které se co nevidět rozkutálely. "Když již nic neměl, nastal v oné cizí zemi hlad..." Musel pást vepře, aby si vydělal na živobytí, ale nemohl se nasytit ani otrubami, které žrali vepři. Když si uvědomil, že v domě jeho otce se i nádeníci mají líp, že mají dostatek chleba, rozhodl se pro návrat. Stále v něm ale ještě bloumá nepochopení... Stále je motivem jeho činnosti jen hmotné blaho, ačkoli nyní již značně zredukované - na chléb služebníků. I ten pro něj teď měl větší cenu, než on sám, byl ochoten dát se do služby v domě vlastního otce, aby se mohl najíst.

Tato bídná situace v něm ale probouzí smysl pro pravdu. "Půjdu ke svému otci a řeknu: Již nejsem hoden nazývat se tvým synem,..." Uvědomil si, co je to synovství... "Už nejsem hoden nazývat se tvým synem..." Svitlo mu, že pošlapal cenu syna. Svitlo mu, že ublížil. Svitlo mu, že v honbě za požitkem zapřel svoji vlastní důstojnost. Je však rozhodnut nést těžké důsledky tohoto svého neuváženého rozhodnutí: "... přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků."

Opusťme na chvilku mladíka vracejícího se domů a rozmýšlejícího na dlouhé cestě o celé hloubce své situace, abychom se mohli zahledět na postavu otce. Jediné, co se v úryvku evangelia dovídáme o jeho činnosti v nepřítomnosti syna je, že jej vyhlížel, čekal na něj. Jistě netušil, s jakou přijde domů, ale nikdy nezapřel jeho cenu, nezapřel v sobě jeho synovství a neustále cítil bolest v srdci z toho, že ztratil syna. Proto jej již z dálky zahlédne a pozná a bez váhání mu vybíhá naproti. Kolik to trvalo měsíců či let? Otci na tom teď nezáleží - vidí znovu svého syna. Má sice otrhané šaty, je vyhublý a špinavý, ale co je hlavní, je to jeho syn. Otec dává proto ihned učinit všechny potřebné kroky, aby co nejrychleji zase jako syn také vypadal. Vrací mu jeho důstojnost (již znázorňovala především obuv a prsten), aniž by jej nechal vůbec domluvit. Syn se mu vrátil. Tato radost naplňuje jeho srdce natolik, že dává porazit vykrmené tele a všechny zve ke společné oslavě. "Tento ... byl ztracen, a je zase nalezen." (srv. Lk 15,11-32)

Na tomto podobenství se ukazuje, že syn ve skutečnosti nikdy neztratil svou synovskou důstojnost. Nejprve ji neviděl a nedokázal ocenit a "nalezl" ji, teprve, když ji ztratil, když si uvědomil, o co přišel, co pošlapal. Nikdy ale neztratil svou důstojnost v očích otce. Otec zůstává věrný... 

Proč to ale píšu... Syn, když pásl vepře a uvědomil si svoji chybu, uvědomil si sice důstojnost, jakou je synovství, ale nepřipouštěl možnost, že by tato důstojnost příslušela i jemu. V jistém měřítku měl částečně pravdu - nezasloužil si, aby se dále nazýval synem. To je pěkně vyjádřené. Nezasloužil si. Byl ale v této své bídě příliš zahleděn na sebe a svůj omyl. Proto v něm nesvitlo jiné světélko naděje, než chléb služebníků. Kdyby se v srdci víc zahleděl na otce, musel by vědět o jeho lásce, kterou několik let v jeho blízkosti zažíval... Znal by jeho věrnost. Věděl by o tom, že si nezaslouží, ale připustil by, že se otec může smilovat a dát mu víc, než jen chléb služebníků, který si ještě zasloužit může. Synovství je nezasloužené.

Do hlubší souvislosti s naší úvahou uvádí tento příběh další úryvek Písma: 

"Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.
V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu." (Ef 1,1-10)

Jsi skutečným synem Nejvyššího! Ať jsi jakkoli nevěrný, nikdy pro něj nepřestaneš mít cenu milovaného syna. Nemůže v tobě přestat vidět svého Nejmilejšího - Krista, který v Eucharistii vtiskl svoji podobu do tvého srdce, jehož "vůní" jsi prostoupen.

"Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Toto připomínej a před tváří Boží naléhavě domlouvej bratřím, aby se nepřeli o slova."

Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe... To je vlastnost Božího milosrdenství. To je vlastnost, kterou nám Ježíš přiblížil podobenstvím o milosrdném otci, marnotratném synu, ztracené a nalezené důstojnosti... Otec zůstává otcem, jen když je věrný své lásce k těm, které "povolal k životu" - to zajisté platí o všech otcích světa. Má-li otec zapřít svého Syna, zapírá sám sebe - nedokáže to nikdy bez nesmírné bolesti v srdci. Zapírá jistým způsobem celý svůj život. Mnohdy tím tátové "hrozí" svým neposlušným dětem, ale ve skutečnosti to těžko dokážou. Jsou první, kdo jsou takovým zapřením zraněni. Zapřením odpovídají skutečně jen na zapření z druhé strany, kdy již zranění proniklo do hloubky jejich srdce, do hloubky jejich "já". Je-li dítě nevěrné, táta zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe. To jsou vlastnosti dobrých tátů. Především je to ale výsostná vlastnost lásky Boha. Muž se tátou, otcem stává v průběhu života a občas se jím doopravdy nikdy nestane, ani když zplodí několik dětí. Biologické otcovství nestačí. Otcovství muže roste teprve s dítětem, pomalu musí vrůstat do své role. Matka naopak (pokud sama již předtím nebyla příliš zraněna) miluje své dítě od prvního okamžiku, kdy se doví o jeho početí. Tak můžeme v Bohu zahlédnout prolínání obou principů - otce i matky. Bůh se otcem nikdy nestal. Jeho otcovství patří od věčnosti k jeho podstatě. Neexistuje okamžik, kdy by byl zplozen Syn - je plozen neustále tvůrčí láskou Otce. Otcovství patří k nejhlubší skutečnosti Boha. Proto nedokáže zapřít, zapomenout, "i kdyby některé zapomněly". Bůh učinil člověka ke svému obrazu, jako muže a ženu je stvořil. Od tohoto okamžiku tedy můžeme v dobré matce a dobrém otci spatřovat jako v obraze vlastnosti Boha. (pozn. 1

Jestliže se rozhodneš pro Boha, nemůže tě od něj oddělit žádná slabost, žádná nevěrnost, žádný pád. Jen se nesmíš přestat dívat na jeho Tvář. Nesmíš přestat kontemplovat jeho lásku, milosrdenství, jeho vnitřní nutkání, závazek věrnosti být milosrdný k těm, které přijal za vlastní.

Můžeš odmítat připustit si, že tě miluje, ačkoli jsi ho zradil. To ale pramení ze zahleděnosti do sebe, z vnitřní pýchy. Neboj se v tomto případě odkrýt a přijmout i tuto pýchu. Také ona patří ke slabostem člověka, k nevěrnostem, k nimž nabádá "Otec lži". To on ti nalhává, že Bůh tě již nemůže mít rád. To on nafukuje tvé slabosti. Pýcha je nepravda o sobě samém. Proto není přehnané tvrdit, že ji v tobě probouzí otec lži. Dělá to, protože to je jediný způsob, jak tě odvést od Boha. Žádný jiný hřích tě od Něho nemůže odtrhnout a každý je "ničím" oproti bezednosti jeho milosrdenství. Pouze pýcha, která ti postaví před oči falešný obraz o tobě samém, obraz přikrášlený, který se ti zamlouvá a o kterém si namlouváš, že je bohulibý; a která jej vzápětí jej postaví do kontrastu se skutečností, aby tě přiměla věřit, že se nemůžeš líbit sobě a že se nelíbíš ani Bohu. V tomto falešném zdání, že se Bohu nelíbíš si připadáš opuštěný, zklamaný a podvedený Bohem, o kterém jsi věřil, že Tě stvořil ke svému obrazu a přesto tě nechal padnout tak hluboko a nakonec tě odvrhl od své tváře. Schováváš se před Bohem, odmítáš jej - "Adame, kde jsi? - Schoval jsem se, protože jsem nahý.".

Právě zde je hranice, za kterou Bůh "nemůže" - odmítnutí jeho milosrdenství, odmítnutí jeho slitování. Přitom je zřejmé, že to všechno způsobil Zlý. Nejdříve ti vymaloval neskutečný obraz o tobě a vzbudil v tobě pýchu. Pak využil tvé bezbrannosti, do které jsi upadl v přesvědčení o pravdivosti onoho falešného obrazu a o tom, že tě nic nemůže odvést ze správné cesty. V domnění že nemůžeš upadnout ses stal naprosto bezmocným proti jeho pokoušení a když jsi upadl, ještě v tobě vyostřil kontrast mezi oběma obrazy. A zároveň ti načrtl falešný obraz Boha, který se nemůže smilovat nad takovým bídákem. Právě proto, že tě předtím vykreslil lepšího, že ses cítil mimořádně obdařen a milován Bohem, právě proto je tvá "nevěrnost" ve tvých očích tak nesmírně veliká, že nejsi schopen vidět ještě větší milosrdenství milujícího Boha. Proto Boha odmítáš a tak se odcitáš tam, kde tě "zlý" chtěl mít. Odmítl jsi spásu, kterou Bůh podává. Tak v tobě dokonale pošlapal důstojnost, kterou Ti získal Kristus svou krví. I to mu bylo málo, přivedl tebe samotného, abys sám šlapal, abys sám odmítl. Právě tuto důstojnost, tuto cenu v tobě tolik nenáviděl, protože mu příliš připomínala nebe, ze kterého taky on byl pýchou vypuzen. Proto pýchu používá jako nejlepší zbraň pro útok na člověka.

I pýchu Bůh dokáže odpustit. Pýcha není definitivním stavem - kdykoli si ji uvědomíš, kdykoli si uvědomíš pravdu o sobě, kdykoli stojíš v pravdě, pýcha mizí. Pravda je pokora a sílou této pravdy samé pýcha ustupuje. Kdykoli pak poznáš pravdu o sobě, kdykoli zaujmeš postoj pokory - pravdy, jsi schopný předstoupit před Boha a vyznat svůj hřích, především onu pýchu, která tě od něho odváděla. Zdá se tady, jakoby žádný hřích nešel setřást tak snadno, jako pýcha. Pouhým poznáním, ke kterému je lidský rozum přece stvořen. Je to tak. Stejně rychle jako jde setřást, se ale pýcha bude neustále vtírat různými způsoby a pod tisíci různých záminek. 

Lépe to pochopíme, když si uvědomíme, že je to skutečně jediná účinná, smrtící zbraň v rukou ďábla. Všechny ostatní, které užívá směřují k ní, nebo potom k "doražení" oběti, když si pýcha již získala její srdce. Žádná jeho zbraň ale nezmůže nic, pokud nás nepřivede k rozhodnutí vzepřít se Bohu. Nic nás pak nepřivede vzepřít se tomu, jehož lásku a milosrdenství jasně zakoušíme - jedině pýcha, která nás připraví o toto "zakoušení", a která nakonec samotného Boha obžaluje ze lži a nevěrnosti a jako takového jej odmítne, nás může skutečně odtrhnout, vyvést nás za hranice "svobody", které Bůh stanovil a které Zlý zneužil, když nás oklamal a tuto lež pak vložil do úst Toho, který je Pravda.

Překročme ale již práh zamyšlení nad pýchou. Nemusíš se bát! Nic tě neodloučí od Boha. Dokonce ani pýcha ne, pokud ji poznáš a zavrhneš, pokud se vzdáš falešných obrazů a v celé své skutečnosti se zahledíš na Boha, milujícího Otce.

Neustále se dívej na Boha. Aby ti v tom pomohl, dál nám sám sebe v Eucharistii. Je s námi, bydlí mezi námi, bydlí uprostřed našich vesnic a měst. Jdi za ním a dívej se na něho, když cítíš, že se od něho vzdaluješ, když ztrácíš jeho obraz z očí svého srdce... Choď k němu často. Nevadí, že je ve svatostánku, nevadí, že ve tvé farnosti nebývají adorace. Víra ti pomůže prostoupit zlatými dvířky. Vždyť i On prošel zavřenými dveřmi a také za tebou vyjde, když uvidí tvůj žal, tvoji žízeň, tvoji touhu po něm. Každým přijímáním pak samotné tvoje srdce, celé tvé "já" je přetvořeno ve svatostánek. Můžeš se Ježíši v Eucharistii klanět i doma, na cestách - kdykoli a kdekoli. Přesto však návštěva kostela, pokleknutí u nohou Eucharistického Ježíše, chvilka adorace, tichá chvilka po přijímání zůstanou nejcennějšími okamžiky, ve kterými se může prohloubit tvoje vědomí o hluboké souvislosti mezi oběma svatostánky - tím kamenným a tím živým, kterým je tvé srdce. V tajemstvích růžence, textech křížové cesty a především ve mši svaté pak můžeš neustále hlouběji pronikat také do souvislostí mezi historickým a eucharistickým Ježíšem. (pozn. 2)

Dívej se na něho, "na toho, kterého probodli". Na toho, který se nechal probodnout, abys mohl ve mši zahlédnout kalich jeho Krve. Právě ta je totiž cenou, kterou za tebe zaplatil. Ona je tvým výkupným. Je krví samotného Boha, krví Nekonečného. A ty máš od té doby tuto cenu, máš nekonečnou cenu protože Bůh tě miluje nekonečnou Láskou. Pokud jsi byl zamilovaný, víš jistě něco o lásce. Také tvoje srdce se otevřelo pro lásku a mohl jsi ve své lidské lásce, která se toužila vydat, mlhavě zahlédnout něco z Lásky Nekonečného.

Neboj se sám sebe a svých slabostí. Neboj se nechápavých pohledů okolí. Neboj se rozhodnout se tak, jak to cítíš ve svém srdci. Nemusí se to líbit všem a jistě nebude, ale mělo by se to líbit Bohu a přirozeně také tobě. Nikdo tě nemá právo nutit k nějaké cestě, kterou nechceš jít. Nejsi zavázaný nikoho poslechnout v této věci, jen svoje srdce, ve kterém bys měl zaslechnout Boha. Pokud chceš dosáhnout jakési objektivity ve zkoumání svých jednotlivých pocitů, je dobré, když najdeš duchovního vůdce. Nemusí to být kněz - ačkoli to jistě má výhody - může to být i dobrý laik, kterého si vážíš. On ti může nasloucháním, kladením otázek pro tvé vlastní zamyšlení, či pro důvěrný dialog, ukázat co ze všech těch nejrůznějších přání tvého srdce vychází z hloubky. 

Neboj se rozhodnout pro manželství ani pro duchovní povolání. Překroč svůj vlastní strach, ať pramení odkudkoli a vydej se svou vlastní cestou. Může to být cesta rodinná, cesta výchovy dětí, cesta zasvěcení se Bohu a pomoci druhým, zasvěcení se těm nejchudším a nejubožejším, dětem, nemocným, řeholnímu společenství, farní péči... 

 

 

 


Poznámky

1)  

Odtud tedy pramení všeobecné povolání k manželství - k plodící lásce. Sem jsou zaměřeny sexualita, city, osobnost člověka. Byl stvořen k obrazu Boha, ale tento obraz zůstává neúplný, dokud není doplněn principem druhého pohlaví. Věrnost otce a něžnost matky... "Proto muž opustí otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo". Jedno tělo a jediný obraz Boha. Obraz Boha pro celou svou rodinu.

Proč potom církev volá k čistotě a celibátu ty, kdo mají být obrazem Boha pro celou farnost, pro církev, pro svět? Snad    právě proto, že tento nedostatek, nedostatečnost a neúplnost jednoho volá po doplnění. Křičí do světa o existenci Toho, v němž je všechno. V Bohu je vše - v Bohu je žár milence i vydanost milenky, věrnost otce i něžnost matky. On sám doplňuje to, co chybí v tom, kdo se mu zcela vydává. 

Představme si galerii - plno velkých i malých obrazů, dobrých i méně dobrých. Většina návštěvníků prochází, aniž by jim některý víc řekl. Pouze "zasvěcení" poznají skutečně dobrý obraz a dokážou trávit třeba i celé hodiny jeho prohlížením, detailním studiem či pouze vnímáním jeho krásy. To jsou ti, kteří znají hodnostu obrazu, jímž je manželství. Skutečně dobré manželství jim ukáže na Boha, jako i dobrý obraz dá zahlédnout kus krajiny, kde byl namalován.

Co ale ta masa neodborných návštěvníků? Jistě je uhodí do očí, když najednou dojdou k obrazu, který je nedokončený, kde je půlka plátna bílá nebo polovina obrazu v rámu chybí. Právě tato "díra" je uhodí do očí víc, než nejkrásnější obrazy z celé galerie a snad o této díře budou potom doma vyprávět. Je to totiž něco zcela neobvyklého. Nestačí nám vidět polovinu obrazu a začneme pátrat po jeho pokračování - ne ani tak po jeho druhé půlce, jako po celku, který znázorňuje. Druhá půlka totiž neexistuje, je nenávratně ztracena (či spíš nikdy nebyla dokončena). Celý obraz poznáme jen ve skutečnosti - když zjistíme, kde byl namalován a "zajedeme se podívat na to místo". 

Takovým obrazem by mělo být kněžství - nejen pro ostatní, ale snad především pro kněze samotné. V uvědomění tíže celibátu je kněz přímo "hnán" do náruče Otcovy. Nemůže být dobrým obrazem a proto se vrhá do náruče Skutečnosti. Ztrácí se ve Skutečnosti. Proto kněz by měl být tím, kdo v duchu žije spíš na onom světě, než na tomto, ale přitom je celým svým já přítomen, aby vyprávěl o životě v náruči Otce, ke kterému všichni pomalu směřujeme.

Velikým pokušením v životě člověka jsou ale modly. Kolik tátů nedokáže být dobrými otci, protože propadli alkoholu, televizi nebo třeba svým dětinským koníčkům, kterým obětují o svou rodinu. Ponoří se do "virtuálního světa" a ztrácí potřebu vlastního doplnění. Ve stejném pokušení, které je ještě umocněno oním nedostatkem, stojí kněží. Také kněz může "propadnout" svým koníčkům, televizi či alkoholu a ztratit tak onu potřebu útěku do náruče Otce. Tak je solí bez chuti. Je nejubožejším ze všech lidí... pouze nedokončeným obrazem.

Přesto však celibát stojí za to žít. Přesto jeho plody neustále církvi dodávají odvahu jej vyžadovat ode všech svých synů, kteří jsou Bohem povoláni na cestu radikálního následování, k tomu, aby ve mši, ve svátostech dávali lidem Boha, přitahovali k zemi jeho milosrdenství a milost. Modleme se všichni za kněze, pomáhejme jim, semkněme se kolem nich jako stádo kolem pastýře. On bude vděčně rozdělovat všechny dary, které pro "své" ovce dostává od dobrého Boha. Také pastýř ale potřebuje podporu, pochopení, shovívavost. Vytvořme kolem kněží velikou rodinu, atmosféru důvěry a přátelství, ale i úcty - ne pro jejich lidské vlastnosti, ale pro milost Boží, kterou nám mají přinášet. Ve mši kněz přednáší Otci jménem Ježíše modlitby za lid, Ježíš sám jedná v osobě kněze. Ať má jakékoli slabosti, ať je jakkoli nedokonalým člověkem - při vysluhování svátostí jedná "in persona Christi". Není to on sám, ale je to alespoň pro tuto chvíli Ježíš, ten kterému se klaníme ve Svátosti, ten, který nás všechny vykoupil, když na svá ramena přijal náš kříž. Máme-li v úctě mrtvé ostatky svatých, čím spíše bychom si měli vážit těchto "Kristových ostatků", které žijí mezi námi? Konsekrační slova by nebyla ničím, kdyby je nepronesl Kristus. A byl-li kněz alespoň na chvilku Kristem, zaslouží si úctu - pokud ne pro své lidské vlastnosti, pak jistě, nepopyratelně pro vlastnosti Krista, který jej denně uchvacuje, aby jeho ústy pronesl slova, kterými se nám zcela vydává. Proto podpírejme kněze i tehdy, když jeho lidské vlastnosti nezasluhují úcty. "Pohleďte, komu se mezi vámi dostalo povolání - Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem." (1 Kor 1, 26-29)

Tato slova z listu svatého apoštola Pavla pro mne vždy byla velikou útěchou. Stát tváří v tvář svým nedokonalostem a slabostem a hledět přitom na toho, který povolává mne nenechá v klidu, rozetřese to celé mé tělo, když si uvědomím, že jednou bych měl být knězem, který bude lidem přinášet Krista. Roztřásl jsem se při dnešní mši, když jsem si uvědomil, koho za chvilku přijmu. Zahlédnutí této nepřekročitelné propasti mezi člověkem a Bohem, mezi lidskou slabostí a vznešeností, ke které jej Bůh povolal by mělo všem křesťanům pomoci spolehnout se na Něho.Překročení této propasti není v lidských silách. Přesto však není ničím pro Lásku Toho, který nás skrze Ježíše Krista přijal za vlastní.

<ZPĚT >


2)

Eucharistie nám získala vykoupení. Nezvyklé tvrzení. Nemyslím jej jen jako analogii, nemyslím jej jen v tom smyslu, že Ježíš v Eucharistii nám získal vykoupení ještě v čase, kdy jako člověk chodil po této zemi, zvláště pak když šel svoji poslední cestu. Ano, i ne.

Sám Ježíš staví Eucharistii a spásu do těsné spojitosti: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, bude spasen". Smrt Ježíše na kříži by se jen málo dotýkala tvého života, kdybys nemohl přijímat její plody. Výkupné by sice bylo zaplaceno, ale samo o sobě by to nepomohlo dílu vykoupení. Nedotýkalo by se příliš jednotlivců. Eucharistie zpřítomňuje Kalvárii také pro tebe. Také ty dnes a každý den můžeš vidět Ježíše odevzdaného vůli Otce, bičovaného, křižovaného,... a vzkříšeného.

Uvědomuji si to denně při mši. Ze svého místa vidím přímo nad oltářem druhý obraz křížové cesty - Ježíše natahujícího ruce po kříži. Tento plastický obraz lépe než mnohé jiné zobrazuje Ježíšovu aktivní úlohu. Natahuje se po kříži, jako by bez něho již nemohl na světě vydržet. Natahuje se po křížích všech lidí všech dob. Všechny tvé hříchy, všechny mé hříchy, slabosti, nedokonalosti, neúspěchy a strachy; každý kříž, který kdy v životě budeme mít nést, je již přítomný v tomto jediném Kříži.

Když občas při mši sedím na druhé straně presbytáře, vidím, jak snímají tělo Ježíše z kříže. Znovu je znázornění velmi realistické. Ono sundávané tělo v sobě nemá nic z Ježíše, který se natahuje po kříži. Je to bezvládná hmota. Tento obraz vzbuzuje velikou úctu před vírou Marie, která ani v tuto chvíli nepřestala důvěřovat.

V Eucharistii je přítomna celá tato cesta a troufám si říct, že Eucharistie byla její příčinou. Podívejme se na průběh událostí. Blíží se židovské velikonoce. Když pojedl Ježíš s apoštoly velikonočního beránka, vzal do rukou chléb, požehnal, lámal a dával jej svým učedníkům se slovy: "Vezměte a jezte to je mé tělo." Po večeři vzal také kalich s vínem, znovu jej požehnal, dal svým učedníkům a řekl: "Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vaše hříchy." Co to Ježíš lámal? Nebyl to už chléb, lámal svoje tělo (tento pojem tehdy vyjadřoval celého člověka, celý jeho život - ne jen tělesnou složku) - lámal svůj vlastní život, svoji vůli. Po tomto aktu již byl zcela odevzdaný do vůle Otce. Když dal apoštolům pít svoji krev, myslel tím na svoji smrt, která těm, co přijímají získává život. Krev je svátostně již prolita, život zlomen. Proto Ježíš říká Jidášovi: "Co chceš učinit, učiň hned". Již není cesta zpátky. V jeho vůli se rozhodující boj již odehrál, když lámal chléb. Přesto se bude potit krví, když jeho lidství v olivové zahradě pocítí toto rozhodnutí. Od té chvíle již celý zbytek cesty, který zbývalo urazit jde přímo za oním tajemným cílem, kterým je kříž. Nezdržuje se dlouhým vypovídáním před Pilátem, mlčí. Ještě si ale ve vůli Otce vyhradí čas na jednu zastávku, která jej bude stát vysmívání a mlácení u ohně. Přesto si přál tu být, aby svým pohledem mohl Petra přivést zpátky, otevřít mu oči. Na něm se rozhodl založit církev - nemohl jej v tomto okamžiku nechat samotného. Potom již ale kráčí vzpřímeně dál, natahuje ruce po kříži, ze kterého za několik hodin budou sundávat bezvládné tělo, které se již večer předtím dalo do rukou apoštolů a skrze ně i nám všem.

Tak, jako v jeho kříži jsme byli my všichni se vším, co nás tíží, s hříchy, jejichž tíhu si často ani neuvědomujeme, tak každý z nás měl místo v jeho mysli, když lámal Chléb - svůj život, vůli, tělo. Chtěl jej lámat pro každého z nás - proto řekl apoštolům: "To konejte na mou památku" a jak učí církev - dodnes On sám láme chléb svého života rukama kněží.

Pokud chcete hlouběji proniknout do tohoto tajemství vztahu Eucharistie s ukřižováním a vzkříšením, je třeba na kolena před svatostánek. Přesto vám ale ke kontemplaci může napomoci knížka Raniera Cantalamesy - EUCHARISTIE - naše posvěcení. Myslím, že do této chvíle v češtině nevyšlo o Eucharistii nic lepšího. V němčině se mi dostala do rukou oficiální knížka o Eucharistii vydaná papežskou komisí pro Velké Jubileum, která kráčí stejnou linií a rozvíjí podobné myšlenky, ale má ještě lépe rozpracovanou strukturu a celou Eucharistickou nauku podává jaksepatří "z gruntu".

<ZPĚT >


 Kontaktní informace | Eucharistická teologie & spiritualita | Knihovnička 
POVOLANÍ | Eucharistiáni | HOME 


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)