Luigi Borriello - Jana od Kříže
PAK PŘIJĎ A NÁSLEDUJ MĚ.

 Úvahy k teologii zasvěceného života
Paulínky, Brož., 128 str. 88,- Kč

 

Následující čtyři kapitoly přinášejí vhled do jedné z mála česky vydaných knih, které se zcela věnují tématu rozlišování  povolání a zasvěcenému životu. Knížku u nás vydaly Paolínky tuším kolem roku 1993. Pokud je ještě k dostání, bude to v dobře vybavených knihkupectvích. Myslím, že se jedná o velmi solidní práci a pokud vás tento výběr zaujme, bylo by jistě dobré pročíst si ji celou.

 

 

OBSAH:
1. Pak přijď a následuj mě
Povoláni sdílet Ježíšův osud
Následovat Krista v novosti Ducha
2. Povolání
Povolání stát se člověkem v Kristu  
Radikálnost následování
3. Evangelní rady
10. Budoucnost řeholního života
Řeholní život v učení koncilu
Některé perspektivy řeholního života
Jan Pavel II. o identitě řeholníků v církvi

 

 

1.

 "PAK PŘIJĎ A NÁSLEDUJ MĚ."  

  Zásluhou II. vatikánského koncilu bylo poprvé v dějinách ekumenických koncilů formulováno specifické učení o řeholním životě. Tím se otevřel prostor k jeho skutečné obnově, jak po stránce teologické interpretace, tak po stránce praktické. V pokoncilním období se učení církve o řeholním životě ještě více prohloubilo díky novým směrům a direktivám, zejména pak zásluhou nového Kodexu kanonického práva (CIC) a encykliky Redemptionis donum (1984). Byla tak plně objasněna úloha křtu jako základního zasvěcení a zdůrazněna skutečnost, že "řeholní sliby «vyrůstají z křestního zasvěcení a jsou jeho dokonalejším projevem». Tak se svým podstatným obsahem stávají novým zasvěcením a darováním lidské bytosti Bohu, milovanému nade vše. Závazek uskutečňovat evangelijní rady čistoty, chudoby a poslušnosti podle dispozic dané řeholní rodiny, přijatý prostřednictvím slibů..., je výrazem bezvýhradného zasvěcení se Bohu a zároveň i prostředkem k jeho praktickému uskutečnění. Z něj vyplývá také podoba svědectví a apoštolátu zasvěcených osob. Přesto je však třeba hledat kořen tohoto vědomého a svobodného zasvěcení a následujícího odevzdání se do Božího vlastnictví ve křtu, svátosti, která nás vede k velikonočnímu tajemství jakožto k vrcholu a ústřednímu bodu vykoupení, jež naplnil Kristus."

Tak jsme dospěli k výsostně eklesiálnímu pohledu na řeholní život. Následování Krista potvrzené profesí tří evangelijních rad totiž vede ke konkrétnímu způsobu bytí v církvi, neboli ke konkrétnímu setkávání se v církvi. Tím umožňuje plně a vitálně obsáhnout celý život církve v souladu s jejím tajemstvím. Lumen gentium prohlašuje, že řeholní stav "nepatří sice k hierarchickému zřízení církve, náleží však nepopiratelně k životu a svatosti církve. "

Také současná teologie, která považuje zasvěcený život za mimořádnou "zkušenost Ducha" v církvi, ho vidí jako podstatně spjatý s životem Božího lidu na cestě ke svatosti. Jinými slovy prohlašuje totéž, co výslovně uvádí Lumen gentium v kapitole "Všeobecné povolání k svatosti v církvi". Po stručném výčtu různých forem směřování ke svatosti kategoricky prohlašuje, že se zasvěcený život "osobitým způsobem projevuje životem podle evangelijních rad, které pod vlivem Ducha svatého přijali mnozí křesťané". Tím je jasně vyjádřen teologický základ zasvěceného života jako součásti struktury církve a jejího osobitého způsobu přítomnosti ve světě prostřednictvím různých forem křesťanského života.

 

Povoláni sdílet Ježíšův osud

    Cesta, kterou předkládá zasvěcený život, je cesta následování Ježíše. To v první řadě znamená být každý den připraven ztratit pro něj svůj vlastní život a nést za ním svůj kříž. Je to těžké a riskantní rozhodnutí: vede vstříc odporu a pronásledování, ale především je tak člověk povolán k odříkání se pro evangelium. Jedině tím však bude moci "znovu nalézt" život a "zachránit" sám sebe.

Existenční stránka zasvěceného života se neomezuje na pouhé neosobní napodobování Krista. Jejím cílem je opravdové a nefalšované následování Mistra, které neusiluje o nic jiného než o sdílení jeho života a osudu a Krista uznává a přijímá jako osobní formu radikálního života. Následování konkrétně a v plném slova smyslu neznamená ani tak přilnout k nějakému učení, jako především k Ježíšově osobě, a to navždy. Za tímto účelem musí "následovníci" opustit všechno a vydat se k následování. Bezpodmínečné přimknutí k Ježíšově osobě prostřednictvím slibů je vysoce pozitivní rozhodnutí, které člověka naprosto ničím neochuzuje. Kdo následuje Krista, stává se postupem času svobodným a zralým člověkem, který nezná otroctví a především se osvobozuje od sebe sama. Z toho vyplývá, že nevyhnutelná podmínka "zapřít sám sebe" (Mt 16,24), kterou dává Ježíš svým následovníkům, nemá být chápána jako autodestrukce vlastních lidských rysů, ale jako radikální osvobození ode všeho, co člověku překáží na cestě k Bohu. Není možné zapřít přirozené dary, které člověk od Boha dostal, ale očistit je působením Ducha, a poskytnout je tak ke službě evangeliu. V této souvislosti by bylo vhodné připomenout, jak je důležité přijmout sebe sama pod vedením Pána života a podle osobních podmínek každého člověka se všemi pozitivními rysy své vlastní lidské přirozenosti.

Tato tolik osobní součást následování nemá v žádném případě nic společného se sobeckým individualismem. Naopak, jedná se o to, aby povolání následovat Krista nabývalo osobních rysů a řídilo se psychologií daného člověka a jeho konkrétní životní cestou, vytyčenou charismatem jeho institutu. Touto proměnou zasvěcená osoba odpovídá Bohu. Bůh nás ve svém milosrdenství vybízí, abychom "byli" sami sebou prostřednictvím hodnot, které dal do vínku ideálu konkrétního života podle určitého charismatu. V tomto neutichajícím dialogu mezi Bohem a zasvěcenou osobou je postupně odhalován osobní plán, který má zasvěcená osoba uskutečňovat ve svém každodenním životě jako odpověď Bohu. Jedná se tedy o zosobnění Božího plánu, který není omezen hranicemi čirého intimismu, ale vychází z osobních vloh a napětí, jež zasvěcená osoba postupně odhaluje v touhách a ideálech své komunity a v potřebách okolního světa. V tomto napětí se uskutečňuje odpověď zasvěcené osoby především jako služba plánu, který má Bůh s celým lidstvem. Tato odpověď se stává svědectvím života, jestliže vede řeholní a lidské společenství k uskutečňování spásné Boží vůle. Cestu, po níž se má zasvěcená osoba při naplňování tohoto plánu vydat, ukazuje Duch, často bez pevných a předem stanovených cílů, a vede ji po cestě svatosti k překvapivým a možná dosud nedosaženým výšinám.

 

 

Následovat Krista v novosti Ducha

Rozhodnutí člověka k následování Krista vychází z iniciativy samotného Boha, ale dějinně a existenčně se stává přijetím Ducha, který vede k novosti života. Zasvěcená osoba by měla Ducha přijmout a začít mu naslouchat. "Jiný (Duch) tě povede, kam nechceš" (Jan 21,18): tato slova zasvěcené osobě neustále připomínají, že má být otevřena vanutí Ducha, ať vane kamkoli a ať ji vede jakýmkoli směrem. A Duch vede především k hlásání

Vzkříšeného, za všech okolností, bez obav z pronásledování nebo ze smrti. Zasvěcené osoby naslouchající Kristovu Duchu se stejně jako kdysi apoštolové stávají svědky toho, co jim bylo předáno, i toho, co ve svém každodenním životě prožily.

Zasvěcený člověk je dnes stejně jako včera povolán ke spolupráci s Duchem Vzkříšeného na obnově světa: v běžných skutečnostech všedního života ani v mimořádných povoláních neztrácí odvahu, zachovává věrnost Duchu, který přichází na pomoc lidské slabostí (srv. Řím 8,26), aby umožnil uskutečnit základní charisma každého člověka. Život zasvěcené osoby určitým způsobem probíhá ve znamení Ducha přijatého v okamžiku křtu a biřmování, při nových Letnicích: o nich totiž dozrávají plody Ducha (srv. Gal 5, 22), jimiž jsou láska, radost, pokoj, vlídnost, dobrota, věrnost Božímu plánu, mírnost nebo poslušnost v jeho plnění...

Tento "duchovní" a charismatický rozměr následování Krista poskytuje nový výklad známého pojmu fuga mundi. Pro otce západního mnišství, svatého Benedikta, tento pojem znamenal především vzdálit se, a to i fyzicky, od světa, který je místem hříchu. Mnich si volil život "v ústraní", protože "nechtěl dávat ničemu přednost před Kristem". Fuga mundi neztrácí svou hodnotu ani dnes, ale kromě "útěku" materiálního se uskutečňuje v hledání vnitřní pouště, chápané jako proces úplného oproštění se od veškerého egoismu, a naposled i od hříchu. Nechat se vést Duchem Vzkříšeného v novém životě v praxi znamená "utéci od světa" a vydat se se vším všudy, takoví jací jsme, do rukou Pánu života.  

Kdo se rozhodl následovat Krista a mocí Ducha se zřekl sám sebe, bere na sebe v církvi i v dějinách životně důležitý úkol. Prohlašuje tak, že je ochoten, aby jeho život v dějinách celého lidstva nabyl prorocké dimenze. Svými zkušenostmi a svědectvím života se stává tlumočníkem Božích divů a jeho království, které zakouší ve svém nitru při následování Krista chudého, čistého a poslušného. V tomto smyslu jsou zasvěcené osoby nejzazším předvojem Božího lidu, neboť nejintenzivněji prožívají touhu po svatosti: v církvi jsou živým proroctvím o vzkříšeném těle Pána Ježíše, Pána dějin. Jakožto svědkové jeho království jsou právem považováni za "zvláštní dar v životě církve", za autentické zvěstovatele Kristova spásného tajemství a celé církve.Kromě toho jsou nositeli onoho "zvláštního daru (milosti) v životě církve", jímž je povolání. Tento nezasloužený Boží dar, vyrůstající z křestního zasvěcení, nabízí Otec všech milostí těm, které si vyvolil ze svého lidu pro dobro všech. 

Když zasvěcená osoba přijme dar povolání, tráví celý život ve službě Kristu, k jehož následování se vydala cestou poslušnosti, chudoby a čistoty. Podle slov nového Kodexu jsou "evangelijní rady, založené na učení a vzoru Krista-učitele, Božím darem, který církev od Pána přijala a jeho milosti vždy uchovává."' Jádrem zasvěceného života tedy zůstává přijetí tohoto daru z Božích rukou a život podle radikálních evangelijních rad.

V tomto světle se jeví více než vhodné chápat evangelijní rady v jejich pozitivním rozměru jako specifickou cestu k plné realizaci zasvěcené osoby. Tímto způsobem se celibát spíš než odříkáním stává plným přijetím Boží

intimity. Poslušnost se tak stává souhlasem s Božím plánem, který přesahuje lidskou krátkozrakost. A konečně chudoba se z tohoto pohledu jeví především jako darování se Bohu, jako nejvyšší projev přináležitosti jedině Bohu, zvolenému za absolutního Pána nad vlastním životem. Tento nový pohled na sliby vytváří důvěrné a živé společenství mezi Bohem a těmi, kteří se mu zasvětili, i mezi nimi navzájem v rámci společenství zasvěceného života, které je pojato jako nová rodina hledající a konající jen Boží vůli. Mezi Bohem a zasvěcenou osobou se tak ustavuje důvěrný a přátelský vztah, tzv. modlitba žitá v darování sebe sama ostatním podle vzoru Marie, panny a matky všech živých.

 


2.

POVOLÁNÍ

 

"Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: «Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě»" (Mk 10, 21). Třebaže víme, že tato slova, která Ježíš adresoval bohatému mladíkovi, nebyla přijata, jejich obsah si zaslouží pozornou úvahu. Odhalují nám totiž vnitřní strukturu povolání, neboť "povolání k cestě evangelijních rad se rodí z vnitřního setkání s Kristovou láskou, která je láskou vykupitelskou. Právě touto láskou Kristus povolává a ve struktuře povolání se setkání s ní stává něčím specificky osobním." Je to povolání k dokonalosti původního archetypu, jímž je sám Bůh. Na cestě k dokonalosti tedy usilujeme to, abychom byli Božím obrazem a podobou, které nám zamlžuje hřích.

 

Povolání stát se člověkem v Kristu

      "Struktura tohoto povolání... postupně vyplývá na povrch při objevování základního pokladu, svého lidství, v perspektivě onoho "pokladu", který má člověk "v nebesích". V této perspektivě největší poklad lidské duše souvisí s faktem "života v darování se". Opěrným bodem takového povolání je živá osoba Krista Ježíše. Od něj a skrze něj získává povolání na cestu k dokonalosti svou podobu v Duchu svatém."

Taková je zkušenost oslnivého a nevýslovného Božího povolání. Bůh vnikne do všedního života člověka s výzvou, aby mezi ostatními a pro ostatní byl křesťansky a lidsky autentičtější, neboli aby žil spolu s ostatními novým způsobem a přijal tento způsob jako konkrétní dar jeho otcovské lásky.

A právě on, neboť je Otec a Pán života, chce zasvěcenou osobu proměnit v nové stvoření, schopné zcela se darovat, bez jakékoli výhrady nebo odporu, stejně radikálně jako jeho Syn. Bůh povolává, a povoláním mění člověka v nové stvoření, které přijímá stejnou novost života jako Vzkříšený, aby se v čase a v dějinách stalo prorockým znamením nového lidství a předjímalo věčný život v nebeském Jeruzalémě: vzájemné dávání a přijímání v lásce Otce, Syna a Ducha svatého.

Každá lidská bytost je tedy již z pouhé skutečnosti, že je na světě, ve stavu povolání. Na tajemných cestách každodenního, temného i obyčejného, monotónního a někdy banálního života Bůh volá člověka, aby žil pro něj, pro jeho zvláštní záměr lásky, který má s každým stvořením. Povolání k životu, neboli k existenci, je tedy osobním povoláním, které Bůh činí každému člověku zvlášť. Odpovědět volajícímu Bohu znamená odpovědět na životní plán, který Bůh určil pro každého člověka.

    Podle slov Písma je člověk při tomto povolání osloven jménem. Bůh volá člověka, aby byl a žil v Něm, podle svého osobního stylu, v běžných záležitostech každodenního života. Volá jej jménem. A "jméno" označuje celý životní program, který má člověk uskutečnit v čase a přijmout jako plán lásky, který má pro něj Bůh Otec od založení světa. Bůh čeká, že jeho tvor věrně a poslušně odpoví na jeho božské požadavky: "Zde jsem!" Jsou to prostá slova, ale mají nesmírný význam a na stránkách Písma se s nimi často setkáváme. S rozhodností je vyslovil Abrahám, Samuel, Panna Maria i sám Ježíš. Tímto kratičkým zvoláním člověk všech dob vyjadřuje svou odpověď Bohu, který jej hledá a volá. A kdo dokáže vysvětlit, jaký je tento tajemný dotek milosti, vedoucí člověka k tomu, aby hledal v Bohu pravdu o sobě, o existenci sebe sama a ostatních, o světě a životě? V této výzvě k přebývání s Bohem a v Bohu podle vzoru Ježíše Nazaretského spatřuje II. vatikánský koncil podstatu "nejvyšší lidské důstojnosti", která spočívá právě "v jeho povolání ke společenství s Bohem."4 Ale Pán svojí výzvou k důvěrnému vztahu lásky prostřednictvím Krista neuzavírá nějaký výhradní a sobecký svazek, naopak rozmnožuje všechny lidské schopnosti a otvírá povolaného, aby skrze něho vyzařoval On sám a aby se tak povolaná osoba stala svátostí jeho nezištné lásky ke všem tvorům. Osobní plán jako odpověď na Boží povolání.

Příběhy, které nám Písmo přináší o povolání, ukazují na jedné straně nekonečné milosrdenství volajícího Boha Otce a na druhé straně člověka a jeho strach a zdráhání se, ale také jeho přijetí božského daru. "Zmocní se tě Duch Hospodinův a upadneš do prorockého vytržení s nimi a změníš se v jiného muže" (1 Sam 10,6). Bůh uschopňuje člověka k jeho povolání působením Ducha. Tak je lidské stvoření mocí Ducha povoláno k realizaci sebe sama jako nového člověka v Kristu, neboli k utváření své vlastní totožnosti podle původního Božího plánu. Takže povolání znamená věrnost sobě samému, svému osobnímu životnímu plánu, který má být s vědomím pomáhající Boží milosti věrně a poslušně uskutečňován jako odpověď na Boží povolání. Velké světlo nám zde přináší Jeremiášova zkušenost: "Stalo se ke mně slovo Hospodinovo: «Dříve než jsem tě stvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.» Nato jsem odpověděl: «Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.»" (Jer 1,4-6). Často se stává, že člověk různým způsobem a různými formami povolaný klade Bohu odpor: neumí se mu odevzdat do rukou. Nemá dost důvěry, protože je nezkušený a ustrašený. A když Písmo mluví o této lidské nezkušenosti, ukazuje zároveň Boží moc, přicházející na pomoc svému tvoru (srv. Sd 6,15; 1Sam 18,18 atd.) a vede jej za ruku až k naplnění Božího plánu lásky. Goliáš se vysmívá Davidovi: "Jsi jen mladíček!" (1Sam 17,42). Posvátný text často zdůrazňuje toto lidské "mládí", aby tak na druhé straně vynikla Boží moc, podepírající omezenou a nezkušenou přirozenost člověka, který se nesměle zdráhá realizovat jeho plán spásy. Možná zapomíná, že Bůh řídí a uskutečňuje lidskou historii právě prostřednictvím člověka samotného. "Na to jsem odpověděl: «Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.» Ale Hospodin mi řekl: «Neříkej: Jsem chlapec. Všude, kam tě pošlu, půjdeš, a všechno, co ti přikážu, řekneš. Neboj se jich, já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův.» Hospodin vztáhl svou ruku a dotkl se mých úst. Pak mi Hospodin řekl: «Hle, vložil jsem ti do úst svá slova. Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel.»" (Jer 1,6-10). To znamená, že když člověk uskutečňuje svůj osobní životní plán jako odpověď na Boží volání, dostane od Boha sílu. Sama Boží moc mu umožní, aby nabyl své totožnosti coby osoby povolané k následování Ježíše Nazaretského.

Bůh se ve Starém i Novém zákoně dává poznat a povolává. Toto Boží volání má podobu opakovaných výzev, jimiž se Ježíš za svého pozemského života obrací na lidi. V něm a jedině v něm, neboť je prostředníkem mezi Bohem a lidmi, mohou povolané osoby naplnit osobní plán jako odpověď Bohu a ve spolupráci s ním při uskutečňování spásy. Právě kolem Krista vzniká a začíná lidskobožské dobrodružství těch, kdo jsou povoláni, posvěceni a vysláni, aby ve světě žili plán spásy a společenství, který jim připravil Bůh Otec. Toto poslání, které Bůh svěřuje těm, jež povolal, je vnitřně spjato s osobním Ježíšovým posláním a jedině v něm nachází svůj plný smysl a naplnění. Jako vzor nám v tomto ohledu může posloužit povolání proroka Izaiáše, jemuž se Bůh dává poznat jako ten, kdo se zcela odlišuje od představ tehdejší společnosti, jako třikrát Svatý (srv. Iz 6, 1-8). V životě proroka pozorujeme úzkou souvislost mezi Božím zjevením, povoláním a následným posláním kázat lidem, aby se obrátili k Bohu a připodobňovali se jeho svatosti, neboli jeho plánu universální spásy.

Boží povolání "v sobě nese odpověď na otázku: proč být člověkem - a jak jím být? Tato odpověď dává nový rozměr celému životu a udává jeho konečný smysl." Odpovědět Bohu totiž znamená přijmout jeho plán a dát tak svému životu smysl. Tato výzva, jíž Bůh vybízí člověka, aby "byl" prostřednictvím hodnot, činí člověka lidštějším, neboli hodnějším svého povolání, jímž je být v Bohu skrze Syna v jednotě Ducha. Ježíš Kristus, Slovo učiněné tělem, byl jako člověk poslán do společenství lidí: zjevuje plně člověka člověku a dává mu poznat jeho vznešené povolání.

Zárodek povolání, které člověk přijal a kterému dává dozrát, se stává znamením naděje pro celé lidstvo. Když se tento zárodek rozvine, učiní člověka novým, takovým, jakého jej měl Bůh od věčnosti na mysli: učiní jej člověkem věrným Božímu plánu, a tedy věrným i svému povolání být člověkem. A nový člověk pak jako syn a v Božím Synu uskutečňuje Boží plán v čase a dějinách. Člověk si je pak silně vědom, že obsah jeho povolání k životu spočívá v poslušnosti tomuto Božímu plánu a v následování Krista chudého, čistého a poslušného až k smrti na kříži.

 

 

Radikálnost následování

    Povolání ke službě Bohu se v Novém zákoně upřesňuje, stává se následováním Krista (srv. Mt 16,24) a nese s sebou přijetí všech konkrétních požadavků, které Ježíš vznáší na své učedníky a které se dozvídáme z evangelijních textů. Tyto požadavky mají původ v dávném velkém přikázání lásky, které bylo dáno lidem všech dob a je uvedeno v Dt 6,4-13: "Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci..." Tato Boží výzva se může u člověka setkat s odpovídající reakcí - a v tom spočívá celá biblická smlouva – jedině prostřednictvím Slova, které se stalo tělem. Jestliže totiž láska umožňuje milované osobě hlubší poznání sebe sama, jakožto tvora hodného lásky, Kristova láska zjevuje učedníkovi jeho důstojnost Božího syna. Takže člověk zjišťuje, že je synem v Synu, a tento objev ho vede k úplnému zasvěcení se věci milované Lásky. Jedině láskou, a to konkrétní a bláznivou, lze vysvětlit, proč mnozí muži a ženy opouštějí všechno a vydávají se následovat Krista.

Čteme-li Hospodinovo dávné přikázání ve světle Ježíše Krista, který je označil za "největší a první z přikázání" (Mt 22,38) a dodal, že "žádné jiné přikázání není větší než toto" (Mk 12,31), zjišťujeme, že z něj vyzařuje mocné volání po naprosté jednotě a po usmíření, jehož člověk dosáhne dodržováním tohoto přikázání. Láska vede k plné a konečné seberealizaci člověka, protože tím, že člověk miluje, naplňuje své věčné povolání: stát se sebou samým v lůně Nejsvětější Trojice (srv. Ef 1,3-6).

Ale Bůh od nás nežádá, abychom milovali jen jeho. V dialogu se zákoníkem, který Ježíše požádal, aby mu řekl, které přikázání je ze všech největší, se ihned vynořuje potřeba vidět v člověku, který stojí po našem boku, bratra, jehož máme milovat. V této souvislosti je významná 25. kapitola u Matouše. Neskrývá se snad v bližním Boží tvář, která nám zpřítomňuje samotného Ježíše? Láska k Bohu se projevuje láskou k bližnímu, jak podotýká Jan ve svém prvním listu. Láska, kterou Bůh žádá od člověka, je tedy absolutní, nezištná, velkodušná, nejvyšší, ochotná zemřít pro ostatní. To vyžaduje, abychom dali Boží milosti k dispozici všechny své síly, dokud nebudeme jako Ježíš Kristus proměněni v čistý dar lásky Bohu a všem bratřím, ve znamení chudoby, poslušnosti a čistoty.

Následování Krista tak z pohledu novozákonní smlouvy vyjadřuje totalitu života člověka, který "miluje Boha celým srdcem... a bližního jako sebe sama" a odpovídá na Boží výzvu darem, jímž nás obdařil Otec: Ježíšem Kristem chudým, čistým a poslušným. Volí si Krista - pečeť a prostředníka nové a věčné smlouvy - chce se mu ve všem podobat a následovat ho i ve smrti a vzkříšení, během jeho božského a lidského údělu, který končí ve slávě blahoslavených.

Poslání zasvěcené osoby vyrůstá z následování Krista: stejně jako u Krista, vyslaného Otcem, došlo v okamžiku křtu v Jordánu k vylití Ducha svatého, tak i v řeholníkovi vyslaném do světa hlásat mocné dílo Otcovy spásy se zpřítomňuje božský Duch prostřednictvím posvěcení a kněžského svěcení. Následovat Krista tedy znamená následovat jej v moci Ducha, který je přítomen v církvi a v dějinách lidí putujících ke konečnému cíli. Tím se vysvětluje, proč je poslání jednotlivého řeholníka neoddělitelné od poslání jeho společenství, které se rodí z mandátu církve. Povolání a poslání je vždy udělováno prostřednictvím církve.

Následování Krista obsahuje dva významné aspekty: časovou neomezenost a radikálnost zasvěcení se Bohu a bratřím, jako to učinil Kristus ukřižovaný a vzkříšený, pouto mezi Bohem a lidmi. Následování Krista (passus et gloriosus) nelze omezit na časový úsek. Jen z lásky, která člověka nutí, aby se mu stále více podobal, lze být stále chudý, čistý a poslušný až k smrti na kříži a věrně dodržovat smlouvu zpečetěnou řeholními sliby.

Ale jak se konkrétně tento požadavek radikalismu zasvěceného života realizuje? Nekompromisní následování Krista se skládá z více aspektů nebo stupňů, na které se zaměříme hlouběji.

Především je třeba si připomenout základní radikálnost celého řeholního života, na niž klade velký důraz celá křesťanská tradice, církevními Otci počínaje a velkými duchovními učiteli všech dob konče. Spočívá v tom, že Bůh musí být stavěn vždy na první místo, v souladu s životním rozhodnutím, které zasvěcená osoba vykonala svobodně a bez jakéhokoli nátlaku. To se projevuje v nesmírně silném a neporušitelném poutu víry a lásky, které pojí zasvěcenou osobu s živým Ježíšem. Jeho jméno ospravedlňuje všechny absolutní požadavky, které jsou podmínkou následování Pána. Kristus, jediný ideál a přítel v řeholním životě, má ve všem naprostou prioritu. To je ono "nedávat ničemu přednost před láskou k Němu", o čem mluví svatý Benedikt ve své Řeholi. Mocí této radikality Ježíš získá přednost před rodinnými vztahy, před osobním vlastnictvím a majetkem, i před vlastním životem, protože láska k němu to vše zcela přesahuje. V tom je jádro a kořen řeholního života, které se jako hlavní motiv opakuje ve všech jeho četných vnějších projevech.

Další krajností je radikální láska k bratřím. Je pravdou, že řeholník neskládá sliby lásky k Bohu ani k bližnímu, ale také platí, že volbou Krista prostřednictvím řeholního zasvěcení činí rozhodnutí milovat Krista konkrétně v bratřích. Trpělivá, milosrdná láska, která nepřipouští žádný zatrpklý soud, stále znovu odpouští, neodpovídá násilím na násilí a jde tak daleko, že miluje nepřátele, vždy bude výsostným poznávacím znamením Ježíšova učedníka. Jménem této radikální lásky ke Kristu je zapovězena jakákoli forma sobeckého uzavření se do sebe, každá závist, žárlivost nebo pomluva. A všechny požadavky společenství, sdílení, autorit a služby v ní naopak přestávají být trpně snášeny, ale jsou prožívány ve znamení této konkrétní lásky jako pokorná služba, jíž jsme si vzájemně povinováni.

Zde se rodí další forma radikality - odříkání jakožto sdílení. Spíše než jako asketický odstup se projevuje jako darování se druhému člověku: neboli je to ztotožnění se s člověkem po našem boku, převzetí jeho břemene, zřeknutí se něčeho, abychom přese všechno mohli utvářet společenství. Ke sdílení pak náleží ještě další pojem: spoluúčast. To znamená, že druhý člověk není někým cizím, ale protože je to bratr, jeho problém je také mým problémem, jeho radost mou radostí a jeho život mým životem.

V tomto pohledu se otevírají nové rovnováhy a perspektivy, bližší Kristovu poselství a intuicím velkých zakladatelů, jejichž hlavním cílem bylo žít evangelium v jeho úplnosti. Stačí vzpomenout na svatého Františka z Assisi a jeho příkladu zásadní radikálnosti života podle evangelia.

Všechny tyto aspekty bezvýhradného následování Krista vycházející ze čtení evangelia sine glossa vedou zasvěcenou osobu k duchovním postojům, které jsou opakem nedokonalostí nebo neuspořádaných náklonností člověka, jejichž souhrnem jsou smrtelné hříchy. Člověk, který tyto náklonnosti pěstuje, využívá ke své škodě všechny přirozené síly, jimiž byl obdařen. Přestože jsou tyto síly samy o sobě pozitivní a přispívají k růstu, projevují se negativně, jestliže člověk jejich prostřednictvím staví na první místo sám sebe, a nikoli lásku k Bohu. Lidské vášně zaměřené na hledání uspokojení sebe sama a svých činností vedou člověka ke vzpouře proti Bohu. Za hledáním osobního úspěchu se tedy skrývá pokušení chlubit se svou dokonalostí, chválit se skutky vykonanými pro dobro bratří, hledět jen na sebe a nakonec i odsuzovat ostatní. Ježíš nás nabádá slovy: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?" (Mt 7,3).

U kořene podobných nezřízených postojů nacházíme pýchu, marnivost, ješitnost, závist, lakotu; všechny neřesti, které jsou protikladem ducha lásky, jemuž nás učí Kristus. Projevuje se jimi soběstačnost člověka, který chce jednat jen jménem své vlastní sobecké vůle a zcela tak ignoruje základní Ježíšův požadavek vznesený vůči těm, kdo ho chtějí následovat: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho" (Mt 16,25). V těchto Ježíšových slovech nachází evangelijní radikalismus svůj skutečný význam: vzdát se sebe sama. To konkrétně znamená ztratit život pro Krista, vzdát se každého sobeckého plánu a zcela a ze všech sil se věnovat jedinému životnímu plánu: plánu Krista Ježíše a jeho evangelia.

V tomto smyslu stojí radikálnost evangelia v naprostém protikladu k zahálčivosti maskované výmluvou, že tak všechno necháváme na Pánu. Následování Krista vyžaduje neustálou asketickou sílu k zápasu, v němž člověk přemáhá útoky vlastního sobectví v podobě neřestí a také v současnosti až příliš rozšířené narcisistické hledání sebe sama. Kdo se rozhodl následovat Ježíše, nemůže dělat nic jiného, než vzít na sebe svůj kříž a pociťovat na ramenou jeho plnou tíži. Bez této lásky, která se projevuje jako kenosis, jako kříž, oběť a vlastní smrt, nelze žít evangelijní rady.

Ty jsou pro řeholníka znamením konkrétního zasvěcení, a proto je lze vztáhnout na společného jmenovatele, který se projevuje v různých podobách jako základní ochota (jak říká Pavel VI. v Evangelica testificatio), evangelijní radikálnost, svobodné a vědomé rozhodnutí se pro Krista, rázné a vytrvalé úsilí a konečně naprosté odevzdání se Pánu Ježíši. Těmito rozličnými pojmy je popisováno životní místo, Sitz im Leben, v němž probíhá řeholní život a v němž Bůh svobodně jedná jako absolutní a jediný Pán a neustále znovu vyžaduje rozhodnutí a potvrzení o následování Krista, jehož "poslal do světa, abychom měli život skrze něho" (1 Jan 4,9). A Kristus podle Otcovy vůle nabízí zasvěcené osobě životodárný dar evangelijních rad, aby tak mohla životem v čistotě, chudobě a poslušnosti celou svou bytostí odpovědět na Boží lásku.


3.

 EVANGELIJNÍ RADY

    Koncil poukázal na to, jak slib evangelijních rad, třebaže "vyžaduje vzdání se nepochybně cenných hodnot, není na překážku rozvoji lidské osobnosti". Dokonce lze prohlásit, že důležitější než samo odřeknutí se je druhý aspekt, neboli všestranná vyzrálost člověka, uskutečňovaná vykonáváním evangelijních rad, pokud jsou žity jako plod láskyplné touhy po Kristu, čili pokud jsou projevem života, který byl svobodně a z lásky darován Bohu a bratřím. Právě tak člověk plně realizuje sebe sama, své dary, schopnosti a kladné sklony, a ponenáhlu se vzdává všeho negativního, co v něm je a co je důsledkem prvotního i aktuálního hříchu. Řeholní zasvěcení umožňuje člověku, aby nebyl jen tak někým, ale opravdu sám sebou: tím člověkem, kterého Bůh zavolal jménem, kterého si zamiloval a vyvolil si ho pro sebe mezi tolika jinými a kterého vyslal, jako svého Syna, aby podával světu svědectví o jeho konkrétní otcovské lásce. Téměř jako pečeť nekonečné Boží lásky k člověku a naprosté a výhradně lásky, jíž se člověk zasvěcuje Bohu, zde znějí slova, jimiž se Bůh obrátil k Izaiášovi: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj" (Iz 43,1).

"Složením slibů se před každým z vás otevírá cesta evangelijních rad," plně směřující ke Kristu, jehož velikonoční tajemství chce zasvěcená osoba žít. "Vnitřní účel rad vede k odhalení ještě dalších aspektů poukazujích na těsný vztah k ekonomii spásy. Víme, že jejím vrcholem je velikonoční tajemství Ježíše Krista, v němž se spojuje zkáza skrze smrt a zrození k novému životu skrze vzkříšení. Vykonávání evangelijních rad je odrazem této velikonoční duality: nevyhnutelné zmaření všeho, co je v každém z nás hříchem a jeho dědictvím, a možnost rodit se každý den k hlubšímu dobru, které se skrývá v lidské duši. Toto dobro se projevuje pod vlivem milosti, kterou lidská duše může zvlášť silně vnímat díky životu v čistotě, chudobě a poslušnosti."

Účast zasvěcené osoby na Kristově velikonočním tajemství tedy znamená vzdát se všech svých záporných stránek až k smrti, a vytvořit tak prostor pro nové lidství, které Kristus zde na zemi představil. Amen řeholního zasvěcení, které je vysloveno v církvi, zavazuje člověka k Božímu životu a potvrzuje božský život, který je přítomen v člověku, jenž se rozhodl následovat Krista chudého, čistého a poslušného ve znamení naprosté lásky.

Kdo se zasvěcuje Bohu, nebo lépe kdo je zasvěcen církví, aby Bohu náležel, se může spolehnout na všemohoucnost božské milosti, která mu pomáhá, aby zůstal "věrný až do smrti" (Zj 2,10). To v řeholním životě nevylučuje, ale naopak niterně vyžaduje rozměr kříže, kenosis. Tento aspekt se příliš nehodí do dnešního pohledu na člověka a na jeho seberealizaci, ale jak bychom mohli zapomenout, že řeholní zasvěcení je "zároveň smrtí i osvobozením?... Pohřbení do Kristovy smrti... člověku umožňuje, aby jako Kristus kráčel novým životem (srv. Řím 6,4). "4 A tehdy se utrpení pro Pána života projeví v radosti z života v církvi a v lidských dějinách, jako nadšené znamení a radostná zvěst.

Zasvěcení člověka se tak v poslední analýze stane zasvěcením Jednotě v Boží Trojici: pravou a skutečnou účastí na důvěrném vztahu Boha Ježíše Krista, který žije od věčnosti v jednotě Ducha Lásky. Tehdy se plně uskuteční původní povolání člověka, který byl určen k tomu, aby dosáhl dokonalosti Božího obrazu a podoby v každodenním životě.


10.

 BUDOUCNOST ŘEHOLNÍHO ŽIVOTA

 

V posledních letech byly úvahy o řeholním životě podstatnou měrou obohaceny jak v biblické, tak v liturgické oblasti, a oživily tak základy křesťanského života. Teologie rozvinula témata, která zdůrazňoval koncil: křest je svátost víry, a jako takový představuje základ pro zasvěcení sliby, které je chápáno jako plné rozvinutí křestní milosti. Řeholníci byli vyzváni, aby si uvědomili, že církev je tajemstvím reálné Boží přítomnosti v dějinách a že jim v rámci církve náleží zvláštní odpovědnost. Tato odpovědnost vychází z dynamiky charismat jakožto směřování ke svatosti ve zkušenosti eschatologického svědectví, které mají vydávat ve svém každodenním životě, a po stránce "svátostné" se jedná o zkušenost jejich řeholního zasvěcení. Velká pozornost byla také věnována specifickým hodnotám evangelijních rad chápaných ve světle velikonočního tajemství, to jest jako hodnotám, které vedou člověka prostřednictvím smrti k určitému opravdovému stylu života - k životnímu stylu "vzkříšených". Byly objasněny vnitřní souvislosti mezi řeholním životem a církevními službami. Dalším tématem, jemuž byla věnována mimořádná pozornost, je učení o charismatech a o jejich úloze v konkrétním životě řeholníka; a na druhé straně se v souvislosti s povoláním a kontemplativní zkušeností otevřely nové mariologické perspektivy.

Všechny tyto aspekty - a mohli bychom vyjmenovat řadu dalších - lze shrnout do jedné z možných odpovědí řeholního života na současná znamení doby. Proto jsou výsledkem určitého procesu na teologické i praktické, nebo lépe tvůrčí úrovni, směřující k vyváženému učení o řeholním životě, které představuje základ, v němž je řeholní život zakotven pro svou budoucnost v dějinách. První kroky již byly učiněny. Zůstává však řada problémů vzešlých z dialogu se současnou situací člověka a dnešní společnosti.

Odsud pro každého řeholníka vyplývá povinnost bdít. Nikdy by se nemělo zapomínat na Ježíšovo ponaučení z podobenství o hřivnách-talentech (srv. Mt 25,14-30). Zasvěcenému životu se sice otevírají nové obzory, ale s nimi se objevují také nové úkoly a nebezpečí. Tuto namáhavou práci nelze ignorovat, neboť bychom tak zploštili a zbavili veškerého nadšení vlastní život, a tím tedy i uskutečňování evangelijních rad. Kdo v zasvěcení nechce vynaložit všechny své síly a možnosti na plnění úkolů, které mu Bůh svěřuje, uslyší od svého Pána: "Služebníku špatný a líný!... Hoďte ho ven do temnot" (vv. 26,30), protože dostat "talent" nevyhnutelně znamená vzít na sebe odpovědnost za jeho aktivní rozvoj, jako to ve víře činí dospělý člověk, který se snaží budovat danou realitu. Obdržený talent je kapitál, který byl vložen do rukou řeholníků, a nesmí být pohřben. Proto zasvěcené osoby cítí tak naléhavou potřebu budovat Boží království, jež začíná zde jako příprava na budoucí království, které je důvodem jejich naděje (srv. 1 Petr 3,151.

 

Řeholní život v učení koncilu

II. vatikánský koncil napomohl k obrodě řeholního života tím, že vyzval řády a řeholní instituty k usilovné snaze o návrat k charismatu a původním tradicím zakladatelů, k revizi své dějinné současnosti a dále aby se znovu zamyslely nad autenticky evangelijními pravidly života a aby odpovídajícím způsobem obnovily styl a způsob života podle znamení doby, především v perspektivě ustavičného a odvážného hledání svatosti, které má mít přednost přede vším ostatním. V této souvislosti koncil připomíná: "Rady dobrovolně přijaté podle osobního povolání nemálo přispívají k očištění srdce a k duchovní svobodě, neustále povzbuzují žár lásky a především dovedou lépe připodobnit křesťana k čistému a chudému způsobu života, který si zvolil Kristus Pán a který přijala i jeho panenská matka; dokazuje to příklad tolika svatých zakladatelů. Ať se nikdo nedomnívá, že se řeholníci svým zasvěcením odcizují lidem nebo že jsou neužiteční pro pozemskou společnost. I když snad někdy nepomáhají svým současníkům přímo, přesto se s nimi cítí spojeni v Kristu hlouběji a spolupracují s nimi duchovně, aby budování pozemské společnosti bylo vždy založeno na Pánu a k němu zaměřeno, aby snad nepracovali nadarmo ti, kdo ji budují... Každý, kdo je povolán k slibu evangelijních rad, má pečlivě dbát o to, aby zůstal v tom povolání, ke kterému ho povolal Bůh, a více v něm prospíval k větší svatosti církve".

Jistě nás v rámci řeholního života čeká ještě dlouhá cesta, než se vrátíme k evangeliu a než znovu získáme charisma a původního ducha zakladatelů a také větší vnímavost k eklesialitě a k dějinám, v nichž se život řeholníka odehrává. To jsou konec konců i hlavní zásady náležité obnovy, uvedené v dekretu Perfectae caritatis:

"Přizpůsobená obnova řeholního života v sobě zahrnuje jak nepřetržitý návrat ke zdrojům veškerého křesťanského života a k původní myšlence společností, tak zároveň i jejich přizpůsobení změněným časovým poměrům. Tato obnova se má uskutečňovat pod vlivem Ducha svatého a za vedení církve podle těchto zásad:

a) Protože hlavním pravidlem řeholního života je následování Krista podle učení evangelia, ať toto považují všechny společnosti za nejvyšší pravidlo.

b) Je na prospěch církve, aby společnosti měly svůj zvláštní ráz a úkol. Proto je třeba věrně chápat a zachovávat jak ducha zakladatelů a jejich záměry, tak zdravé tradice; to vše tvoří dohromady rodinný majetek každé společnosti.

c) Všechny společnosti ať mají účast na životě církve. Ať každá podle své vlastní povahy přijme za své a podle svých sil podporuje její iniciativy a záměry např. v oblasti biblické, liturgické, dogmatické, pastorační, ekumenické, misijní a sociální.

d) Společnosti se mají starat, aby jejich členové náležitě znali životní poměry lidí, svou dobu a potřeby církve, aby mohli ve světle víry moudře posuzovat záležitosti dnešního světa a s planoucí apoštolskou horlivostí účinněji lidem pomáhat.

e) Řeholní život je zaměřen především k následování Krista a sjednocení s Bohem prostřednictvím slibu zachovávat evangelijní rady. Proto je třeba vážně si uvědomit, že i nejlepší přizpůsobení potřebám naší doby zůstane neúčinné bez obnovy duchovní; ta musí mít vždycky první místo i při rozvíjení vnější aktivity."

Ve světle těchto hlavních linií jsou dnes řeholní instituty povolány k tomu, aby se v neustálém rozlišování a trvalé konverzi vydaly po opravdové cestě novosti života, aby vytvářely nové prostředky, kladly větší důraz na minulost, současnost i budoucnost, aby tak jejich životní plán

časem neztratil na hodnotě a platnosti a byl otevřený podnětům Ducha svatého. V tom spočívá základ obnovy řeholního života, kterou požaduje pokoncilní církev.

Objasnění vztahu mezi charismatem a institucí bude jedním z nejnaléhavějších úkolů, který musí řeholní život řešit v bezprostřední budoucnosti. Aby bylo možné této rovnováhy dosáhnout, je třeba neuzavírat se do institucionálních schémat, ale žít pravdu evangelia ve svobodě Božích dětí, třebaže v realitě pravidel a institucí. Řeholní život je především nádherným plodem svobodného a tvůrčího působení Ducha v církvi trojjediného Boha.

 

 

Některé perspektivy řeholního života

Ale čím řeholní život v církvi oslovuje svět stojící na prahu třetího tisíciletí? K jakým perspektivám směřuje a jaké perspektivy začíná uskutečňovat zde a nyní?

Bylo by nanejvýš odvážné snažit se byt' i jen stručně vypsat perspektivy, které má řeholní život do budoucnosti, počínaje pokoncilní dobou. Podobné předpovědi s sebou vždy nesou určitou nepodloženost a neuskutečnitelnost. Stejně tak ovšem platí, že už nyní můžeme z dosavadního pohybu věcí, z cest i slepých uliček, které náležejí k současné realitě řeholního života, více méně rozeznat, jakým horizontům se má otevřít, pokud chce zůstat věrný svému božskému poslání a pokud se nechce odsoudit k úpadku nebo neplodnosti, jak se s tím bohužel setkáváme na místech, kde toto úsilí nebo věrnost schází.

- Řeholní život musí stále více usilovat o znovunalezení svého teologického základu a své identity ve věrnosti evangeliu a Božímu slovu. Zároveň musí poslouchat církev, která má jako jediná právo toto slovo uchovávat, vyučovat a vykládat. Tehdy budou mít řeholníci Boží záruku, že nestavějí na písku, ale na skále, jak říká Ježíš (srv. Mt 7,24-27;16,18-19), a že tak slouží lidským dějinám podle specifických požadavků svého charismatu. Jinými slovy, řeholník dochází plnosti života, který odpovídá dějinnému vývoji tou měrou, jíž žije evangelijní radikalismus v následování Krista a ve věrném zachovávání evangelijních rad. Tehdy bude řeholní život nejen svědectvím toho, co člověk sám prožil, ale také pravým a skutečným projevem věrnosti a divů, které Bůh činí v srdcích lidí, jež se mu zasvětili.

- Řeholní život musí také prohlubovat svůj pneumatologický rozměr. S důvěrou a radostnou nadějí se musí vždy nechat vést Duchem svatým: je to tedy neustálá cesta vpřed, nekončící exodus do zaslíbené země svatosti, která podle koncilu představuje hlavní a charakteristický cíl zasvěcení prostřednictvím evangelijních rad: "Aby však mohl (řeholník) přijmout bohatší plody křestní milosti,... chce se... osvobodit od překážek, které by ho mohly odvrátit od vroucí lásky a dokonalé bohoslužby, a zasvěcuje se božské službě důvěrněji.

- Více než kdy jindy se nyní od řeholního života vyžaduje, aby vedle žití dějin dbal také na žití opravdového sensus ecclesiae. Jedná se o znovuobjevení svého specifického místa a úlohy v církvi a v dějinách lidí, aby zůstal věrný daru a charakteristickému poslání, které je danému společenství vlastní. Jedině tak bude mít řeholní život v současném i budoucím dějinném kontextu plný smysl a význam. Spojení s životem a dějinami lidu, účast na jeho problémech a očekáváních, nadějích i úzkostech, se tedy má projevovat v souladu s podstatou a účelem zasvěceného života, čímž se odlišuje od přímého časného působení, které je typické pro laiky. II. vatikánský koncil učí, že právě laici musejí na sebe vzít úkol "pronikat a zdokonalovat časný řád duchem evangelia, takže jejich působení v tomto řádu je zjevným svědectvím Kristu a slouží k spáse lidí. Protože je laickému stavu vlastní žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas." Od řeholníků se však vyžaduje jiné svědectví: "pracovat podle svých sil a podle formy vlastního povolání - modlitbou nebo také činností - k tomu, aby Kristovo království v duších zakořeňovalo a posilovalo a aby se šířilo do všech částí světa... Slib evangelijních rad je tedy viditelné znamení, které může a má účinně vést všechny členy církve k tomu, aby plnili bez zdráhání povinnosti křesťanského povolání... též jedinečným způsobem ukazuje nadřazenost Božího království nade všechny pozemské hodnoty a jeho nejvyšší požadavky."

- Řeholní život, který učení církve nabádá k větší a silnější zkušenosti s Bohem, musí udržovat a stále víc prohlubovat prorocký rozměr, neboť ten jí dává charakter autentického svědectví o novém životě v Duchu, a díky němu je v každodenním životě prorockým voláním království Vzkříšeného. Každý řeholník musí prostřednictvím viditelných a prožitých znamení svého zasvěcení, předvídat budoucí plnou a definitivní realitu už zde a nyní a musí ve všedních věcech každodenního života hlásat Boží absolutnost svou věrností modlitbě a úkolům zasvěceného života a ve velkodušné oddanosti ostatním. V tom totiž spočívá radostné a nadějeplné hlásání Božího díla, které Bůh vykonal v srdci člověka, jenž se mu zasvětil: je to jakási liturgická oslava důvěrného společenství s božskými osobami zprostředkovaná člověku, který má být vykoupen.

- Nehledě na velmi módní sekularizaci a sekularismus, které dosud přetrvávají, řeholník se nemůže smířit s tím, že bude "sekulární", neboť by tak ztratil svou identitu, a tím i svůj význam, takže by se stal zbytečným sám sobě i ostatním. Řeholník je povolán neustále znovu objevovat základní příčinu toho, proč je osobou zasvěcenou Kristu, a hlouběji si uvědomovat, co to znamená být řeholníkem. To není míněno jen ontologicky ve vztahu k Bohu, v němž je řeholník obrazem trojjediného Boha a v němž je jeho posledním povoláním společenství s Bohem, ale také v zachovávání evangelijních rad, neboť je povolán výhradně náležet Bohu v Ježíši Kristu, který ho činí svědkem své přítomnosti ve světě' . Tato zvláštní příslušnost ho podstatně odlišuje od křesťana-laika, jemuž "přísluší křesťanským úsilím pronikat časné skutečnosti a v nich se jevit jako svědek a strůjce pokoje a spravedlnosti." To pro řeholní život konkrétně znamená nové zhodnocení zasvěcené osoby, jakožto nového člověka, který nachází plnou realizaci v Kristu, jenž dává význam celému jeho životu.

- Úsilí řeholníků v sociální oblasti tedy nemůže mít takový časný nebo politický záběr, kterým by se ztotožnili s laiky nebo by je nahrazovali, neboť tím by ochuzovali své specifické a původní povolání v církvi. V této souvislosti učí Jan Pavel II.: "V dobách a ve světě, v němž je na dosah ruky nebezpečí, že v člověku bude rozvíjen jen jeden rozměr, který nakonec nevyhnutelně bude historizující a imanentizující, jsou (řeholníci) povoláni k tomu, aby udržovali vysokou hodnotu a smysl modlitby adorace, která se nevyčleňuje z živého úsilí o velkodušnou službu lidem, ale je její součástí, neboť právě z ní čerpá možnost své existence a svůj náboj... Od vás se lidé musejí naučit vzdávat 'čest a věčnou moc' (1Tim 6,16), aniž by vznikaly neplodné rozpory s jejich časným působením, naopak tak mají nalézt blahodárné soustředění se na cíl a plodné povznesení se ke Kristu, v němž 'je sjednoceno vše, co je na nebi i na zemi' (srv. Ef 1,10). Dnešní společnost chce ve vašich rodinách vidět, nakolik panuje soulad mezi věcmi božskými a lidskými, mezi 'věcmi viditelnými a neviditelnými' (2Kor 4,18) a nakolik věci neviditelné přesahují viditelné, a to beze stop jakékoli banalizace nebo pokořování, ale oživováním a povznesením viditelných věcí podle věčného plánu spásy."

To vše je třeba vidět a žít ve světle vnitřní souvislosti mezi vírou a dějinami, mezi vírou a prací na časném městě, mezi evangelizací a rozvojem člověka. Aby řeholníci byli skutečně tím, čím mají být, a aby prokázali věrnost povolání, které přijali od Boha, a povolání církve, musejí dokázat mezi těmito dvěma póly vykonávat úlohu, která jim náleží tím, že budou sloužit vydáváním svědectví evangeliu. Mezi svými současníky budujícími časné město budou přebývat s Kristovou láskou a budou mezi nimi viditelným a činným znamením a nástrojem Boží přítomnosti, neboť bez Boha "se marně namáhají stavitelé" (Ž 127,1).

Proto musí být řeholní život ve znamení velikonoční lásky kořenem, který rozvádí mízu věčného života do lidských dějin a odhaluje je nekonečným obzorům toho, kdo je mocí svého vzkříšení Pánem dějin a slávy.

 

Jan Pavel II. o identitě řeholníků v církvi

Tyto úvahy o teologii zasvěceného života na prahu třetího tisíciletí bychom chtěli zakončit osvícenými slovy Jana Pavla II. o identitě řeholníků v církvi:

"Každý křesťan má podle svého svědomí plnou a oprávněnou svobodu vstoupit nebo nevstoupit do řeholního života. Ale není jeho úkolem určovat nebo měnit to, co je pro řeholní život podstatné a co vzešlo ze dvou tisíciletí života, dějin a zkušeností církve. Tato podstata byla znovu potvrzena koncilem a různými dokumenty, které podávají autentický výklad tohoto tématu. Dobře víte, v čem tato podstata spočívá:

1) Řeholní život je "Schola Dominici servitii", jak krásně formuloval svatý Benedikt (Řehole, 45). Je to praktické, láskyplné, vytrvalé učednictví toho, kdo chce v životě jen jedno: sloužit Pánu. V perspektivě této služby se rozvíjejí všechny ostatní rozměry řeholního života, zdůrazňované II. vatikánským koncilem.

2) Koncil učí, že řeholní život v církvi nenáleží do plánu institucionálních struktur (není hierarchickým stupněm ani třetím prvkem vedle pastýřů a laiků), ale do linie charismat, přesněji do dynamiky té svatosti, která je prvotním povoláním církve. Hlavním důvodem, proč se křesťan stává řeholníkem, není získat v církvi určité místo, odpovědnost nebo úkol, ale posvětit sebe sama. Toto je úkol a odpovědnost řeholníka, "ostatní mu bude přidáno navíc". Toto je jeho služba církvi: církev potřebuje tuto školu svatosti, aby mohla konkrétně uskutečňovat své vlastní povolání ke svatosti.

3) Jestliže se od laika očekává svědectví sekulární, založené na působení v časných skutečnostech, svědectví, které je vlastní řeholnímu životu jako takovému i každému jednotlivému řeholníkovi, je svědectví podávané každodenně prožívaným blahoslavenstvím. Je to svědectví o Božím Absolutnu, před nímž se vše ostatní stává zcela relativní; a proto je to svědectví o neviditelných věcech a konečně také o "parusii", kterou je třeba v naději prožívat počínaje už tímto životem.

4) Ze všech těchto důvodů je v řeholním životě důležité naprosté zasvěcení Bohu, které každý řeholník uskutečňuje prostřednictvím slibů, aktualizujících v jeho životě evangelijní rady. Toto naprosté zasvěcení pro něj bude znamenat hlubší, ryzejší a plnější osvobození, které ho dovede k dokonalejšímu společenství s Bohem a bratry, k větší účasti na božském životě a na lidském společenství, počínaje komunitou těch, kdo spolu s ním hledají Boží tvář. Toto naprosté zasvěcení s sebou přináší naprostou vydanost. Po celé své dějiny se církev přesvědčuje o tom, že se v nejdelikátnějších posláních může na řeholníky spolehnout.

5) Z toho všeho plyne; že by řeholník nemohl nebýt člověkem modlitby, velkým orantem. To platí pro ty, kdo žijí kontemplativním životem, ale také pro každého řeholníka.

Ve světle této podstaty a správného uskutečňování jejích různých aspektů, vám chci říci, drazí bratři a sestry, několik slov na povzbuzení a posílení.

Především připomínám, že se církev v posledních letech v různých dokumentech zabývala obnovou řeholního života. Věřím, že by bylo zbytečné zdůrazňovat, že tato obnova bude blahodárná a bude odpovídat myšlenkám církve, a potažmo Božímu plánu, jen tehdy, když nebude absolutizována, když se nestane samoúčelnou a neodhlédne od platných kritérií. Z mnoha kritérií se jako nejdůležitější jeví tato dvě: první je to, že řeholní život (a konkrétně žádná řeholní komunita) se nemůže doopravdy obnovit, jestliže je cílem obnovy prakticky hledání toho, co je snadnější a pohodlnější, ale jedině tehdy, jestliže je cílem hledání toho, co je nejautentičtější a co nejvíce odpovídá cílům samotného řeholního života. Druhým kritériem je, že řeholní život se obnovuje proto, aby se ještě více stal cestou ke svatosti. Zde mimořádným způsobem platí tento Pánův výrok: "Strom se pozná po ovoci." V tom, co závisí na nás, musíme učinit vše, aby se nedalo říci, že obnova řeholního života vedla k jeho uvolnění a pak k jeho zrušení.

Ve světle těchto kritérií vás musím požádat o toto: vytouženou obnovu řeholního života uskutečňujte s pokorou. Zaslouží si nejvyšší úsilí řeholních rodin a řeholních konferencí na všech úrovních.

Na druhém místě bych rád poukázal na originalitu přítomnosti řeholníka ve světě. Tento bod byl již vícekrát schematizován následujícím způsobem: existují dvě formy přítomnosti ve světě - jedna je fyzická, přímá, materiální, ta druhá je neviditelná a duchovní, ale to neznamená, že méně reálná. Protože laici zajišťují své povolání přímou přítomností ve světě, potřebují mocnou životní mízu, kterou čerpají právě z duchovní přítomnosti řeholníků, a cítili by její nedostatek, kdyby řeholníci opojeni "ponořením se do světa" nakonec upřeli církvi to, čím do ní mají přispívat. To není výzva k odcizení, naopak je to výzva k úvahám o tom, že v církvi je podle slov svatého Pavla stále důležité jasné odlišení (tedy nikoli zmatení!) a účinné doplňování (tedy nikoli izolace!) charismat a povolání. V dlouhodobém pohledu nikdy nebude plodná přítomnost řeholníků v časných bitvách (jestli vůbec může být plodná i jen pro bezprostřední přítomnost), pokud se tak děje za cenu základních hodnot řeholního života, i kdyby to byly hodnoty nejobyčejnější.

Třetí úvaha: v úsilí o spolupráci se často vynořuje pokušení co nejvíce, téměř až do ztracena, zředit to, co charakterizuje řeholní život a řeholníky a co představuje jejich podobu. Je zjevné, že takové jednání neprospívá ani řeholnímu životu ani spolupráci: řeholní kněz pracující v pastoraci po boku diecézních kněží by měl svým chováním jasně ukazovat, že je řeholník. Komunita by to měla pociťovat. Totéž by mělo platit i o řeholnici nebo řeholníkovi, jenž není knězem, kteří spolupracují s laiky.

Poslední úvaha ze stejné řady jako předchozí: pro řeholníky a řeholnice není nemyslitelné ani vzdálené pokušení opustit charakteristické rysy své řeholní rodiny a splynout s ostatními ani pokušení opustit díla, kterým se věnovali v minulosti, a vrhnout se do činnosti, která se obecně nazývá "přímou pastorací". Zdá se, že fakta už začínají dokazovat, že duchovní bohatství církve a její služby lidem spočívá v rozmanitosti. Pokaždé, když lidé pod záminkou jednoty nebo pod dojmem určitého prioritního úkolu začnou dělat totéž, dochází k ochuzení. Přeji si, aby řeholníci mohli pomáhat církvi k její přítomnosti v nejrůznějších oblastech pastorační činnosti: ve výchově, v sociálních službách, v péči o nemocné, v péči o sirotky, ve skutcích lásky atd.

Jsem si jist, že nejen církevní společenství, ale i lidské společenství jako takové za to bude řeholníkům vděčné. Nezbývá mi než vám udělit požehnání ve jménu našeho Pána. Prosím přitom Pána, abyste uprostřed lidí a pro jejich dobro byli svědky a zvěstovateli miravilia Dei a investigabiles divitias Christi." (Jan Pavel II. - promluva k řeholníkům 3.7.1980) .

 

 

 Povolání | Eucharistiáni | HOME

 



2001 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)