Kongregace Nejsvětější svátosti

Jižní Tyrolsko - Rakousko
Provincie sv. Jana Evangelisty

 

POVOLÁNÍ najdeme HLEDÁNÍM 

Nikdo asi nepochybuje o pravdivosti těchto slov, přesto se ale mnozí mladí lidé zdráhají hledat, aby nenašli něco jiného, než co sami chtějí. Toto povídání by mělo pomoci najít odvahu k hledání a také ukázat na několik obecných směrů, které se k volbě nabízí. Nejprve bude řeč o tom, co to rozlišování je. Potom si v krátkosti řekneme o povolání většiny křesťanů, o kterém jistě bylo napsáno dost a každý má o něm jistý obrázek - manželství. V dalších odstavcích všeobecně o duchovním povolání a jeho vztahu k manželství. Naznačení různých cest vyústí k tématu nutnosti rozlišování pro všechny mladé křesťany bez rozdílu. Na tuto část je kladen zvláštní důraz, protože právě tato skutečnost bývá často opomíjena. Na některé rozdíly mezi různými řády a kongregacemi a diecézním kněžstvím či sekulárními instituty bude později stručně poukázáno v dalším článku.

OBSAH:

  

Rozlišování – rozhodování

V rozlišování povolání jde vždy také o volbu. Bůh promlouvá hluboko ve tvém srdci, v tvém nejvnitřnější „já“ a může být obtížné rozeznat Jeho a svůj vlastní hlas. (To co považuješ za své myšlenky mohou být i jeho vnuknutí a naopak – proto se hledání povolání říká rozlišování.)

Z toho vyplývá, že je vždy třeba také kus odvahy udělat volbu, i když si nejsi úplně jistý. Jinak totiž k volbě nedospěješ. Neboj se tedy po dobrém uvážení udělat rozhodnutí a spolehnout se plně na Něho – i kdyby ses „spletl“, požehná Ti, pokud zvolenou cestou půjdeš věrně až do konce.

Pokud jde ale o volbu, musí být z čeho volit. Chtěl bych zde uvést základní směry povolání.

První a nejobecnější povolání je povolání všech pokřtěných ke svatosti. K ní vedou rozdílné cesty. (Svatou nebude nazvána matka rodiny, pokud celé hodiny bude trávit v hluboké modlitbě a přitom zanedbávat záležitosti rodiny. Stejně tak kontemplativní řeholník, pokud kvůli vnější činnosti bude zanedbávat modlitbu.) Právě proto je rozlišování nutné – abys vykročil(a) ke svatosti tou cestou, která ti „padne“ – Bůh „šije“ povolání na míru, volá nás jménem (tedy neexistuje pro něj abstraktní skupina určitého typu lidí, ale vždy jediný konkrétní člověk - ty). Každá cesta má být projevem přijetí Boží lásky a jejím „nesením dál“, nikdy nejde o povolané, nebo nepovolané, ale vždy o povolané k různým cestám svatosti.

Slovo svatost dnes již některým nezní moc lákavě, je tak trošku opotřebované a často si před ním člověk představí středověké projevy svatosti, které se už dnes nenosí. Přesto jsou ale všichni ke svatosti povoláni. A když Bůh k něčemu volá, dává po tom do srdce – třeba i jen jemnou – touhu. A také vybavuje potřebnými dary. Co to tedy svatost je? Je to naplňování svého povolání s myšlenkou na Boha – tedy na toho kdo povolává i pomáhá vytrvat. Jen když se díváš na něj, budeš vždy přívětivější k lidem kolem sebe – nebudeš podléhat náladám ale budeš všem projevovat lásku, kterou Bůh projevil tobě. Nejde o strnulost, ale o neustálé hledání a přizpůsobování se. Dnešní svatá máma se bude nutně lišit od svaté Zdislavy, která byla také prohlášena svatou, vzornou mámou své rodiny. Stejně tak dnešní řeholník. Už svatý Maxmilián Kolbe na začátku 20. století měl jiné uvažování než svatý František ve třináctém, ačkoli i on byl františkánem. Došel ke svatosti, protože žil přizpůsoben době a žil naplno své povolání až do prolití krve. Ty musíš být jiný, protože jsi originál. Po svatosti jistým způsobem touží každý, aniž by věděl, že je to svatost. Která z dívek neřekne, že by si přála chápavého, věrného, milujícího kluka? Nepatří taky tyhle vlastnosti ke svatosti? Nebo je světec ten, kdo nemá pochopení, kdo nemiluje a stále se kaboní, kdo není věrný v každé maličkosti? Svatost není to, co si pod tím pojmem mnozí představují. Je to svým způsobem opravdovost a niternost člověka putujícího k osobnímu i společenskému pokroku ve světle Boží lásky.

 <OBSAH>

MANŽELSTVÍ

Přirozeným povoláním všech je manželství, ke kterému byl člověk stvořen jako muž a žena (viz Gn 1,27 a 5,2; Mt 19,4; Mk 10,6) Zde stojí základna církve – křesťanské rodiny vychovávající a vedoucí děti ke Kristu. Obraz o Bohu Otci si dítě nejprve utvoří podle svého táty a máma bude pro děti živou Marií. Nebude-li dobrá rodina, budou děti později jen těžko chápat dobrého Otce a nebeskou Matku. Proto jsou křesťanští rodiče povoláni k tomu, aby byli prvními hlasateli evangelia – a aby slovem už jen doplnili vlastní žité evangelium. Oboje nesmí být v rozporu. Právě to často vytýkáme kněžím a často zapomínáme, že k tomu jsme povoláni všichni a rodiče zvlášť. Kněz přijde k dítěti s evangeliem vždy až jako druhý.

Manželství nemá být únikem mladého člověka ze strachu a samoty, skok do manželství, protože „ve dvou jde všechno líp…“ Mělo by být projevem a důsledkem touhy darovat se zcela druhému a společně s ním potom dětem a Bohu. Kráčet k Bohu bok po boku. Proto je také nutná společná modlitba v rodinách, jak často se na to zapomíná, jak často se tato povinnost rodičů odbývá večerním: „Pomodlit a spát!“ Ne! Má-li se kráčet společně k Bohu, je společná modlitba nepostradatelná. Děti se naučí jen těžko modlit, pokud nebudou vidět modlící se rodiče. Mohou se naučit recitovat modlitby jak básničky, ale k předání daru modlitby patří především předání nadšení k ní a viditelný projev vztahu k Bohu. Děti musí pochopit, že za slovy je něco víc… Proto se mají spolu modlit už dva zamilovaní. Musejí se naučit společně modlit dřív, než ze dvou vznikne rodina.

Manželství a rodina je velikým podobenstvím Nejsvětější Trojice – proto je ze své podstaty nerozdělitelné. A je také obrazem lásky Krista k církvi a církve ke Kristu: „Ať muž miluje ženu, jako Kristus miluje svou církev…“ - tak to stojí ve svatebním mešním kánonu. Ať je jí hlavou, tak jako Kristus je hlavou církve. Ona ať ho věrně poslouchá. Než to dívky  začnou odmítat a kluci mnout spokojeně rukama, zadívejme se na Krista a církev. Není to panovačnost, ale služba. „Nic nedbal na svou božskou přirozenost, ale vzal na sebe přirozenost služebníka a byl jako každý jiný člověk“… „Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ Církev naslouchá a poslouchá, Kristus ale neporoučí, ale jde první; volá-li ke službě, je první, kdo sloužil; volá-li k lásce k Otci, je prvním, kdo jej miloval; volá-li k „lámání chleba“, lámal jej první. Proto také muž nemá ženě pouze poroučet, ale má ji nechat jít po svém boku, ruku v ruce ve všech starostech a povinnostech, na prvním místě pak ve výchově dětí. Právě láska k církvi vedla Ježíše od prvního kroku, který jako dítě udělal na této zemi, neomylně ke Golgotě a kříži, protože jinak by jeho služba nebyla ničím. On jediný mohl vykoupit svět a církev od hříchu. Také církev tuto lásku až do krajnosti neustále opětuje v dějinách, když trpí společně se svými dětmi, které jdou pro víru v Krista do vězení či na smrt. Manželství nesmí být věcí vypočítavosti, sčítáním „pozitiv“, ale vydáním se, smrtí starého já. Jako Kristus miloval svou církev...

 

 <OBSAH>

DUCHOVNÍ POVOLÁNÍ

Ostatní povolání jsou nadpřirozená. V pokoncilní teologii se již nestaví nad manželství, ale po jeho boku, svým způsobem do služby jemu. Tak lépe vysvítá také nadpřirozené poslání manželství, které má být obrazem Boží lásky. Také manželství má být žito nadpřirozeně, ačkoli je svojí přirozeností přirozené. Kněžství či řeholní život je ze své podstaty nadpřirozený, ale pokud tak nebude i žitý, spadne do přirozené polohy; nestane se tak přirozeným povoláním, stane se ničím – mokrou sirkou, solí bez chuti a lampou bez oleje. Kněžství, které ztratí svoji nadpřirozenost ztratí svůj smysl a ospravedlnění.

Dnes se často ozývají hlasy proti kněžství, proti celibátu, proti řeholnímu životu – vše to pramení z toho, že v myslích lidí ztratila všechna tato povolání oblak posvátnosti a nadpřirozena. Nejde zde o to, aby kněží a řeholníci chodili neustále s očima „obrácenýma v sloup“, aby dali najevo svou zbožnost, aby se vyhýbali jakékoli práci - aby si "nepošpinili ruce, které drží a lámou proměněné Hostie – Krista". To už dneska všichni víme a kněží ve většině zemí tak žijí – jako každý jiný člověk. Nadpřirozenost nelpí na vnějších projevech, ačkoli i do nich vyvěrá. Nadpřirozenost jejich povolání je ve vztahu k Bohu, který stojí nad vším přirozeným, stvořeným. Ne v tom, že nosí talár či hábit.

Přesto však lidská přirozenost potřebuje i vnější znamení. Talár, hábit či kněžská košile mají hluboké opodstatnění, protože jsou vnějším svědectvím světu. Nejsou ale ničím bez toho, co znázorňují – nepomůže talár, pokud ten v něm je pouze ukrytý, pokud není živým svědectvím Boží lásky. Představa svatého Františka, Dominika, Ignáce či Petra Juliána Eymarda v košili s kravatou, ve slušivém obleku nebo v riflích působí značně komicky. Stejně komicky ale nutně působí, pokud by do ulic vyšel v hábitu svatého Františka ten, kdo nežije chudobu a miluje přepych, v hábitu Františka z Pauly ten, kdo naplno nežije lásku Boží a nechává v sobě vzplanout příliš snadno hněv, v hábitu svaté Matky Terezy, kdo nestrpí blízkost a „pach“ nejchudších, v kněžské košili či klerice, kdo nežije každý den svůj vztah k Bohu, život modlitby a apoštolátu.

Člověk potřebuje vnější znamení, ale pokud za nimi není žádný vnitřní obsah, jsou naprosto prázdná a brzo se omrzí, nebo od počátku působí směšně. Bez oněch znamení ale některým zabráníme v postřehu oněch skutečností. Kdyby se z liturgie vytratila posvátná znamení, zredukovala by se na pouhé společné jídlo. Často se vytrácí víra v Eucharistii, kde se předtím ztratila ve jménu pokroku znamení úcty k ní. Kde se nepokleká, kde se nikdy neužívá kadidlo, zanedbává se adorace, tam se brzy vytratí i samotná víra. Víra potřebuje znamení, protože člověk potřebuje znamení, dokud je ve smrtelném těle. Víra i znamení pominou, až budeme na Boha patřit "tváří v tvář". Obojí ale může pominout, pokud jedno začneme zanedbávat. Zde je obojí pevně spojeno. Kde se ztratila víra, ztratí se i znamení, protože nemají smysl. Kde se v manželství vytratila láska, přestaly být květiny a vlídné slovo. Stejně ale naopak – kde pominou první dvě, pomine brzy i láska.  Také přijímání na ruku by mělo být vyváženo zavedením společných adorací před Nejsvětějším, a dbaním na ostatní znamení úcty, pokud se nemá vytratit víra. Je to veliký krok – mohu-li se Boha v Hostii dotýkat a prohlížet si jej, dělat si s ním, co chci (což se občas děje), převáží hlas smyslů nad hlasem víry, pokud nebude posilována víra ostatními znameními hluboké úcty... Nic ale nezmohou pouhá znamení bez víry, prázdná gesta.

             To jsme se ale trochu vzdálili od tématu. Duchovní povolání jsou nutně a ze své podstaty nadpřirozená a jako taková mají být žita. Především uvnitř ve vztahu k Bohu – na to je třeba klást důraz – pak navenek v konkrétní službě a ve znameních.

             Duchovní povolání stojí jakoby ve službě těm, kdo se vydali cestou manželství. Láska těch, kdo vykročili do „nadpřirozena“ má být univerzální a pro svůj cíl nadpřirozená – směřuje ke Kristu a církvi, protože církev je od Krista neoddělitelná, je jeho mystickým tělem. (Máme-li být jako Ježíš, musíme se naučit milovat církev, protože on ji miloval jako první a proto přišel na svět, aby ona mohla vzniknout – jako společenství vykoupených.) Rozhodují se naplno žít podle této lásky, patřit jí celí – proto se nežení. (Také k manželství vede touha darovat se druhému a také druhého přijmout; touha darovat sebe celého – proto ti, kdo žijí v manželství se již znovu nežení a nevdávají. Která žena by v pokoji snesla, že její muž má více žen? Snad ano, pokud by měla také jinde „chlapa“, ale to by potom nemělo nic společného s manželstvím, s láskou a rodinou... Kde se mluví v manželství o toleranci v těchto věcech, už dávno zahynula láska.)

            Proto je celibát nutností, má-li kněz patřit Bohu a církvi celý. I o celibátu ale platí to, co o znameních – pokud není darování-se úplné, pokud má kněz své modly, působí znamení celibátu komicky. Stejně tak u řeholních slibů.

Zasvěcení je podobné manželství – má svá období zamilovanosti, zrání, sucha a hojnosti… Budeš-li ale na své cestě věrný, budeš-li hledět na Boha a vidět jej v manželce, v bratřích, v představených,… zůstane tvůj vztah k nim krásným přátelstvím, i když již dávno vyprchala první zamilovanost či první okouzlení řeholním či kněžským životem.

   <OBSAH>

NUTNOST ROZLIŠOVÁNÍ

 Žádná z načrtnutých cest není snadná. Zamilovanost vyprchá, nadšení ochabne… Zůstávají mrtvá či rozvedená manželství, rozbité rodiny a mrzutí kněží. Pozorné zamyšlení ale trošičku pomůže. Těch, kterých žijí v každém stavu (manželství, kněžství, řehole…) opravdu svatě, není mnoho. Jejich existence ale ukazuje, že je to možné. V dějinách vidíme jasně větší procento světců z duchovního stavu. Může to být z části tím, že kněžství bylo na úkor manželství vyzdvihováno a to mohlo mít (a jistě i mělo) důsledek i v procesech blahořečení. Na svaté mámy a táty se často zapomínalo.

Pokud se na věc podíváme z druhé strany, končí tragicky mnohem větší procento těch, kdo vstupují do manželství, než těch, kdo se rozhodli pro duchovní povolání. (Média občas vytváří opačný názor tím, že nafukují církevní problémy a na druhé straně se všeobecně mlčí o nevěrnosti v manželství, o tom, že se dnes 60 procent manželství rozvádí, … to vše v zájmu všeobecné pohodlnosti. Ale nenechme se zmást.) 

To potvrzuje mou teorii. Teď, ačkoli by se to mohlo zdát, nechci "nahrávat" duchovnímu stavu. Nesnažím se tím verbovat do řad duchovních. Jen chci poukázat na nutnost rozlišování. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že neúspěšnost manželství stojí právě v tom, že se „rozlišování“ dělalo špatně, nebo vůbec. Je to jednoduché – ti, kdo jdou do seminářů předtím dostatečně dlouho rozmýšlejí a ještě potom během formačních let podrobují své povolání dalšímu zkoumání. Oproti tomu většina těch, kdo vstupují do manželství se nikdy nezamyslela nad tím, co chce Bůh, nad tím, co obnáší manželství… Často je manželství bezhlavý skok, někdy přirozené vyústění toho, že znamení předběhlo obsah (že došlo k neuváženému a nejvyššímu projevu manželské lásky dřív, než se láska vůbec stihla probudit).

Jsem přesvědčen o tom, že právě v důkladném rozlišování tkví polovina úspěchu. Jde v něm totiž především o „seřízení“ pohledu, který má být upřen na Boha (třebas „jen“ několikrát denně ve střelných modlitbách posvěcujících práci). V rozlišování je tento pohled k Bohu častější a čas od času cílevědomě zaměřený na Boha v touze poznat jeho vůli. Také je přitom kladen důraz na důvěru v Boží lásku a dobrotu, protože bez této důvěry je každé skutečně uvážené rozhodnutí nemožné. Člověk totiž při hledání jasně pochopí, že na žádné povolání nestačí, že jej nemůže zvládnout, aniž by mu Bůh pomohl, nebo jej doslova nesl. V kolika dobrých rodinách najednou zjistili, že jejich dospívající dítě propadlo drogám, alkoholu,… Člověk musí dělat, co může, ale nikdy nemůže „uhlídat“ všechno. A to nejen, pokud jde o druhé – o děti, o farníky… Často i sám budeš padat a Pán to dopustí, aby sis znovu uvědomil, že na to sám nestačíš, že jsi jen člověk a že musíš znovu začít důvěřovat Jemu. Rozlišování by tedy mělo být na prvním místě prohloubením osobního vztahu s Bohem.

Jen pak bude tvé srdce blíž Tomu, kterého si zamiluje a tedy i tvé úmysly budou blíž těm, které s tebou má On. Když tedy ve světle tohoto přátelství učiníš krok vpřed, krok, který ovlivní celý tvůj život, budeš mnohem lépe vyzbrojený pro vše, co toto rozhodnutí přinese. Nenecháš se odradit prvním nezdarem, ani první stovkou nezdarů. Nenecháš se odradit po dvaceti letech manželství, i když se ti již dlouho budou líbit mladší ženy. Nenecháš se odradit, ani když budeš mít na starosti farnost v pohraničí, kde bude již tak nepočetná farnost pomalu vymírat. Nenecháš se odradit, ale budeš čerpat z důvěry, kterou jsi kdysi nechal rozhořet ve svém srdci...

Hluboce si vážím těch, kteří odpovědně podstoupili cestu rozlišování. Vlastně právě proto si vážím všech „spolubratří“ ze semináře, v klášteře i všech těch mladých, u nichž rozlišování vyústilo k manželství. Těch ale skutečně neznám mnoho. Většina stále ještě nechce slyšet o Božích vůli a plánech ve „strachu“ aby je Bůh nevedl do duchovního stavu, když oni se chtějí oženit. Říkám, že to je nepochopení. Bůh promlouvá právě prostřednictvím hluboké touhy ve tvém srdci, většinou volá k manželství. Ti, kdo se pustili do rozlišování (většinou se k tomu odhodlá ten, kdo v sobě cítí nějaké nutkání k „neobvyklé“ cestě), mohou objevit, že ona touha po manželství nebyla tou nejhlubší, že mohla pramenit ze zvědavosti nebo prostě z toho, že již měli známost, či jiných důvodů. Někteří ale uvažovali o kněžství či řeholním životě a po dlouhém procesu rozlišování zamířili na cestu k manželství. Pochopili, že touha po duchovním stavu pramenila z dětinských představ či přání, z nepochopení toho, že i v manželství je možné (a dokonce nutné) milovat Boha a žít pro něho…

Ve většině případů si ale v rozlišování jen potvrdíš to, po čem už dlouho "pokukuješ". Rozlišování bude mít ale přínos v hlubším pochopení onoho povolání, v přiblížení se k Bohu. Bez Něho jsi opravdu příliš slabý na to, abys šel věrně až do konce. Pokud jej v rozlišování pozveš do svého života, a budeš toto pozvání obnovovat ve všech důležitých okamžicích; pokud se budeš ptát po jeho vůli v každém důležitém rozhodnutí; pak si můžeš být jistý, že On jde skutečně s tebou, že tě nikdy neopustí a že s tebou ponese všechno dobré i zlé až do smrti. Záměrně jsem zde použil část manželského slibu. Tvoje duše by se skutečně měla "zasnoubit s Bohem" a to i v manželství - ve svátostném manželství je Bůh vždy třetí osobou vstupující do společného svazku. Když dva uzavírají slib před ním, On je neopustí... V duchovním povolání pak tento vztah Boha k člověku je člověkem opětován radikálně a viditelně a nabývá hlubší závaznosti.

Rozlišování je jakousi svatyní, kam by měl vejít mladý člověk, aby byl s Bohem. Nenajdeš nikoho, kdo Ti řekne, co po tobě Bůh chce. Občas ti může někdo poradit, pomoci duchovní vůdce či kněz ve tvé farnosti, který tě již léta zná. Každý kněz by měl znát, pokud je to možné, své „ovečky“ a často kněží „vidí“ na několika mladých ve farnosti určité známky, podle kterých se dá předpokládat, že by i duchovní povolání bylo možné. Těžko Ti ale řeknou – ty běž do kláštera a ty se ožeň. To by si žádný kněz neměl dovolit. Výjimky (a to i pozitivní) jsou ale možné – o tom ale jen velice krátce:.

Jako Máří Magdaléna byla kontemplativní řeholnicí, aniž ještě existovaly řády, jsou i dnes mladí lidé, kteří rádi často tráví dlouhé chvíle modlitbou - tak je pro většinu lidí okolo celkem zjevné, že tito mohou mít povolání k zasvěcenému životu. Jsou dívky, o kterých každý může říct, že budou dobrými mámami... A přesto i tyto „zjevné případy“ mohou být provázeny jejich osobní nejistotou, často velmi palčivou - tím těžší, čím neobvyklejší je objevené povolání. Pak kněz (nebo třeba kmotr či rodič) mohou lehce popostrčit beze strachu, že něco pokazí. Existují také případy, kdy se už schyluje k svatbě a najednou se jeden rozhodne o vstupu do kláštera či semináře. Ne vždy jsou „zjevné případy“ zcela jisté. Popostrčit je třeba jen tehdy, když „motor vrčí, ale kolečka stojí jako přibitá na místě a nechtějí se hnout“, když je odpor strachu a nejistoty na počátku větší než je možné bez pomoci překonat a který opadne při prvním pohybu.

V rozlišování není dobré stát na místě. Je lepší jít a pak odbočit, než nerozhodně stát. Jinak se může stát, že se nerozběhneš vůbec. Může se stát, že během známosti poznáš, že to není ono a stejně tak i v semináři či během počáteční formace v klášteře. Bohužel je ale odchod ze semináře či kláštera opředen pavučinou nepochopení a pomluv ze strany nezúčastněných a strachem z těchto nepochopení a pomluv na straně těch, kdo cítí, že by měli odejít. Kolik toho takové zbožné babičky mohou v dobré víře pokazit…  Proto také platí pravidlo, že pokud se ti zdají obě cesty možné, máš zvolit tu obvyklejší. Pokud to časem ještě vykrystalizuje a nebude příliš pozdě, můžeš úmysl změnit. Veškeré rozmýšlení by ale mělo skončit nejpozději svatbou či svěcením. Pak už s každým jiným „nápadem“ zacházej jako s pokušením. Boží vůle pro ženatého je jeho konkrétní manželství, do něhož vstoupil a pro kněze jeho kněžství. Až do té doby ale každý má své povolání, a před manželstvím i konkrétní vztah, pečlivě zkoumat. Ne denně trávit hodiny zahleděn do sebe, ale čas od času se zahledět na cestu, kterou jsi urazil a posoudit její ovoce, které v tobě nese – zda je to skutečně ovoce Ducha svatého (pokoj, radost…)

Pokud se zahledíš do budoucnosti, můžeš cítit nepokoj a snad je to i pravděpodobné, protože právě v něm je ono pnutí, které tě pudí, nutí do činnosti. V pohledu do budoucnosti se „znamení“ pokoje nedá vždy dobře aplikovat. Právě proto je nutné jít, aby za tebou byl kus cesty určitým směrem, který můžeš čas od času podrobit „zkoumání“. V seminářích a řeholích jsou také pro to určeny měsíčně jednodenní rekolekce a ročně týdenní exercicie. Reviduje se během nich vztah k Bohu a bližnímu i cesta, kterou jsi ušel navenek i uvnitř.

Na konci rozlišování tedy stojí rozhodnutí s předsevzetím, že půjdeš zvoleným směrem až do konce. Pochybnosti přijdou, ale právě v nich můžeš upřít svůj zrak na prvotní rozhodnutí a především na Toho, se kterým jsi jej udělal.

Jestliže před svatbou, svěcením či řeholními sliby nepřijde nikdy nejistota (a někdy i velmi krutá), začal bych opravdu pochybovat o pravosti povolání nebo alespoň o správnosti rozlišování. V něm má jít přece o hledání vůle Toho, který nás nekonečně miluje a o jeho konkrétní záměr s námi. Můžeme jej poznat jen ve hloubce vlastního srdce (je téměř jisté, že povolání neuslyšíš lidskýma ušima) a ve ztišení před Jeho tváří. Můžeš si být jistý, že jsi skutečně "zahlédl" jeho záměr? Že to nebylo čistě lidské přání? 

Pokud tedy ještě nepřišly pochybnosti ačkoli už máš vybráno, pusť se - pokud ještě nespadla klec - do skutečného hledání a rozlišování, asi to bude poprvé a věřím, že to ponese své plody ve tvém životě. 

 

DOSLOV?

            Ve všech pochybnostech ať roste tvá důvěra a láska. Ať je zkoušena a čištěna jako zlato v ohni, aby mohla zazářit ve svém plném lesku a být zdrojem síly a nového života. V žádném okamžiku hledání se nepřestávej modlit za nalezení cesty a chceš-li, mohu se za tebe a tvoji cestu hledání modlit i já, pokud mi o ní napíšeš. V tom je totiž jeden z důležitých prvků církve – člověk na nic není sám, ale vždy je součástí „jednoho těla“, společenství bratří a sester. A dokonce ani povolání není jen Tvoje věc, dotýká se života celé církve, která se raduje z radosti všech svých synů a dcer. Raduje se z jejich odhodlání ptát se Boha, raduje se, když vidí upřímná a čistá srdce…

 <OBSAH>


 Kontaktní informace | Eucharistická teologie & spiritualita | Knihovnička 
POVOLANÍ | Eucharistiáni | HOME 


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)