Franz Xaver Keel SSS.

Život ve službě Eucharistie

P. Josef FURGER S.S.S.

- zakladatel kláštera v Bozenu
   

 Eucharistické adorační hnutí | Eucharistická teologie & spiritualita
 Knihovnička | POVOLANÍ | Eucharistiáni | HOME 

 

Obsah:

 

 

Chronologická tabulka

17. 3. 1860

narození patera Furgera ve švýcarském Schwyz.

1870 – 1878

navštěvoval kolegium "Maria-Hilf" v rodném městě.

1878 - 1882

Teologické studium ve Freiburg (Švýcarsko) a v Chur.

23. 7. 1882

V Chur vysvěcen na kněze.

1882 - 1886

Kaplanem v Zürichu.

1886 – 1895

Farářem v Horgen am Zürichsee.

7. 6. 1895

Vstup k eucharistiánům, Brüssel.

23. 10. 1896

První řeholní sliby.

1897

Několik měsíců v blízkosti Paříže.

1897 - 1908  
1911 - 1914

Superiorem (představeným kláštera) v Bozenu (Jižní Tirolsko).

9. 6. 1899

Vysvěcení chrámu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Bozenu.

1903 - 1923

Redaktorem eucharistických časopisů.

1903 a 1905

Na generální kapitule v Brüsselu.

1908

Na generální kapitule v Římě, audience u papeže sv. Pia X.

1912

Činný na Eucharistickém světovém kongrese ve Vídni.

1923

Vychází jeho "Eucharistické legendy svatých."

23. 3. 1929

Pater Furger umírá v Bozenu.

Dětství a mládí

            17. března 1860 spatřil Josef FURGER ve Schwyz poprvé světlo světa jako dítě Josefa Antona Furgera a Kateřiny Reichlin. Dne nato byl pokřtěn ve farním kostele sv. Martina. Rok po Josefově narození zemřela jeho maminka, která byla druhou ženou jeho otce. Ještě Josefovi nebylo ani 7 let, když si Pán k sobě na věčnost povolal i jeho nevlastního bratra Františka. František byl profesor, žurnalista a politik. Po ročním pobytu v Americe se vrátil domů smrtelně nemocný.

            Tak na Josefově mládí ležela určitá tíha a vážnost. Otec vychovával děti sám, avšak o to pečlivěji. Přišel čas, kdy směl Josef navštěvovat obecnou školu. O volných hodinách brával tatínek děti do polí a luk. Jak i František píše ve svých verších:

                        "...pak přišel táta, uchopil ruce naše,  
                        vedl nás ven do polí a pastvin, 
                        kde květiny jak dětské duše se smály."

            Dětské duše se smály a těšily se z krásy božího Stvoření; okololežících jezer, rybníků a hor. 
            Tak se přiblížil i vytoužený den, kdy malý Josef mohl poprvé přijmout Pána Ježíše ve Svaté hostii. K důstojné přípravě na tento veliký den přispěla mimo jiné i oslava jména Ježíš, zbožnost to pěstovaná babičkou Reichlin, a úcta k Srdci Ježíšovu. Než ale tento den přišel, vyžádal si Bůh ještě jednu oběť; zemřel živitel rodiny. Pak ale přišla bílá neděle a jedenáctiletý Josef poprvé přistoupil ke stolu Páně. Josefův velký den byl důstojně oslaven a snad právě v tento den se v jeho dětském srdci probudila touha stát se knězem. Josef rostl a pomáhal v rodinném obchodě s textilem. Po dokončení měšťanky nastoupil do kollegia Panny Marie pomocné ve svém rodišti, kde roku 1878 zakončil humanistická gymnasiální studia.

            Cítil se být povolaný ke kněžství a tak se nyní poohlédl kolem, kde by se měl dát do studia teologie. Rozhodl se pro Freiburg, taktéž ve Švýcarsku. Snad k této volbě přispěla možnost naučit se snadněji francouzštině - na hranici německé a francouzské jazykové oblasti. Dalším velikým motivem ale bylo, že jeho nejstarší sestra by jej tam ráda viděla; od konce roku 1871 tam sama pobývala jako řeholnice v klášteře Visitantek.

 

Studentem teologie a knězem

            Tak opustil svůj domov a vydal se na cestu ke kněžství. Ve Freiburgu studoval dva roky. Dohromady bylo v semináři něco přes 40 bohoslovců. S Josefem zde pobývali ještě dva spolužáci z rodné diecéze Chur. Josef jistě často navštěvoval v klášteře svoji sestru. Jednou jí Josef řekl, že by rád byl opravdu zbožným knězem. Na to mu energicky odpověděla: "Ne zbožný, ale SVATÝ!" Zde ve Freiburgu také zažil nálakem kulturního boje vynucenou abdikaci biskupa.

            Potom se Josef vydal do kněžského semináře S.Luzi diecéze Chur. O svátku Neposkvrněného početí byl přijat do mariánské kongregace vedené dómským farářem a vícerektorem semináře Müllerem. 23.června 1882 byl Furger vysvěcen na kněze. O svátku nanebevzetí P. Marie slavil svoji první mši svatou - nikoli však v rodném Schwyz, ale ve Freiburgu. Chtěl, aby jeho sestra mohla být při této jeho veliké radosti.

            Biskup pak našeho novokněze povolal na jedno ne nevýznamné místo - jako kaplana u svatých Petra a Pavla, tehdy jediné římskokatolické farnosti města Zürich. Roku 1807 zde byla poprvé od reformace slavena Nejsvětější mešní oběť. Ale už 1870 již přišla na toto nadějné farní společenství další zkouška - po I.Vatikánském koncilu se prosadili protivníci papežské neomylnosti. Proto muselo být začato znovu od začátku. Do této farnosti tedy přišel v prosinci roku 1882 náš novokněz. Miloval modlitbu a mnoho pracoval. K dennímu slavení mše svaté přibylo vyučování náboženství. Jeho kněžská činnost se neomezovala jen na samotné město, ale také na Örlikon a na více míst v okolí města a jezera.

            Do této kaplanské doby patří následující episoda: Kdesi v průmyslové čtvrti byl svěcen kostel. Co se tehdy po vysvěcení v kostele odehrálo popsal Furger o několik let později: "Všichni vběhli dovnitř, katolíci i protestanté, děti a dospělí, dokonce psi nechyběli. Chovali se zcela nerušeně - obcházeli a povídali, dokonce v samotném chóru, v bezprostřední blízkosti Nejsvětější svátosti. Byl jsem tam sice sám cizí, ale přece jen jsem se odhodlal hlasitě říct: Tento kostel je nyní domem Božím. Všechno v kostele na mne upřelo oči, ale v kostele byl alespoň klid." Celý život jej provázel fajnový smysl pro klid a ticho, především v přítomnosti Pána v Eucharistii.

            6.září 1885 byl již jedenáct let užívaný kostel sv.Petra a Pavla slavnostně vysvěcen biskupem a už 4.října se ve městě konal první Den katolíků. Pro mladého božího muže to byly radostné dny!

            Otec Furger strávil v Zürichu téměř 4 roky. Potom v květnu 1886 zemřel farář v Horgen u Zürichsee a kaplan Furger byl biskupem povolán na jeho místo, kam nastoupil 22.srpna 1886. Téměř devět let zde požehnaně pracoval. V této době k farnímu společenství náleželo zhruba 1300 duší. Teprve roku 1865 byla poprvé od reformace v Horgen slavena mše svatá. Tehdy kvetly mnohé spolky a společenství. Farář Furger jich sám ve farnosti několik založil. Rok před svým odchodem založil ještě Bratrstvo od Nejsvětější svátosti, které to brzy dotáhlo na 52 členů. První nedělní mši slavíval Furger v Wädenswil, druhou pak v samotném Horgen. Povolal k životu také více výukových stanic: Oberrieden, Horgenberg, Hirzel a toho času také Sees Herrliberg. Roku 1891 se konala první lidová misie. Musela jej velmi ovlivnit, protože později sám vedl lidové misie, modlitební dny farností a obdobné řady kázání.

 

Cesta k Eucharistiánům

            Zbožného kněze to stále silněji pudilo vstoupit do některého z řádů zasvěcených Eucharistii. Skrze důstojného pána Künzleho, pozdějšího "faráře bylinkáře", byl seznámen s Eucharistiány. Proto se rozhodl požádat o přijetí u těchto řeholníků v Brüsselu. S povolením biskupa se rozloučil s farností a diecézí. Proto měl 12. května 1895 v Horgen své poslední kázání na rozloučenou, v němž otevřel své celé srdce. Váha života a síla přesvědčení leží v jeho slovech:

            "Apoštol Pavel pracoval delší čas v Milétě... Přišel ale čas, kdy se se svým křesťanským společenstvím musel rozloučit... Také pro mne přišel ten čas. Dnes je to přesně devět let od doby, kdy zemřel můj předchůdce. Proto mne vede toto rozloučení k vážným slovům svatého Petra, jenž se označuje za cizince a poutníka. Já vám poutníkům na cestě života už nemohu ukazovat směr k cíli, ale venku před kostelem jsem vám zanechal směrovku, ukazatel,... misijní kříž. Ten vám ukazuje cestu; volá: Spas svoji duši!

            Spas svou duši! Přišel jsem k vám, abych spasil vaše duše. Proto jsem musel kázat, rozdělovat svátosti, napomínat a varovat. Nemohl jsem spasit více duší? To je vážná otázka! Nemohl jsem spasit více duší, kdyby někteří rodiče a představení svého pastýře duší lépe podporovali? Také jedna vážná otázka, která některé z vás rodičů musí rozechvět, a pokud se nechvějete teď, budete se v den soudu třást!

            Spas svou duši! Abych spasil vaše duše, musel jsem říkat i nepříjemné pravdy. A jakkoli mne to i bolelo, kdykoli jsem jimi někoho urazil, nemohu a nesmím z těchto slov a kárání vzít ani jediné zpět a kéž už by teď nemusela být vyslovena další.

            Spas svou duši! Tato slova na misijním kříži mne naplňují nemalou útěchou. V těchto letech se i něco zlepšilo. Návštěva kostela se zdvojnásobila. Přijímání svátostí se ztrojnásobilo! Duchovní život ve spolcích se stal vřelejší. Vzrůstající počet věřících si dává námahu při každé příležitosti podporovat správce duší... Chvála a dík za to předobrému Bohu!

            Přirozeně musím ještě i děkovat. Děkuji všem. Především ale děkuji svému Bohu a Spasiteli, Pánu vinice, božskému Mistru. Děkuji mu za energii a sílu, které mi v těchto letech propůjčil; za to, že ze svého svatostánku rozdával tolik požehnání a milosti svým farním dětem i mně! Co by byl kněz bez Těla Páně?! Děkuji mu, že jsem mohl z této kazatelny zasít několik zrníček do srdcí věřících.

            A teď žijte blaze! ... Ty ale, dobrotivý Pane Ježíši Kriste, nejvyšší Pastýři duší, přijmi toto stádce. Do tvé ruky odevzdávám pastýřskou hůl. Dej, ať žádná z těchto oveček nechybí. A je-li mezi nimi i jen jedna jediná, kterou jsi skrze mé chabé síly přivedl zpět k sobě, pak nech jednou milost a smilování sestoupit i na mne, tvého nehodného služebníka. Amen!"

            15.května 1895 opustil farář Furger svoji farnost u krásného jezera Zürichsee. Než ale uvidíme faráře Furgera u Eucharistiánů, představme krátce některé osobnosti, které na něj měly zcela mimořádný vliv.

   

Sestra Theresia-Katharina a farář Johannes Künzle.

            V příbuzenstvu faráře Furgera probouzel Bůh až do dnešních dnů stále nová a nová kněžská a řeholní povolání. Naši pozornost ale zasluhuje především sestra Theresia-Katharina. Také ona a její duchovní bratr byli příbuznými dušemi a proto také byli jeden druhému zvlášť blízcí. Zde modlitba a tiché přání mateřského srdce došlo naplnění.

            Nejstarší dcera rodiny se jmenovala Kateřina. Když jí bylo 13 let, poslal ji otec do pensionátu Visitantinek ve Freiburgu, aby se učila francouzštinu. Jako školačka zde strávila dva roky. Na této škole se ale kromě francouzštiny naučila zvláštnímu uctívání Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Po návratu do Schwyz se mohutně chopila práce v rodinném obchodě s textilem. Ale také se přitom hodně modlila a každé ráno byla k vidění na ranní mši svaté.

            Ve svých dvaceti letech, po smrti otce, vstoupila do téhož kláštera, v němž byla již jako školačka. Bylo jí dáno jméno Theresia-Katharina. Později jí byly svěřeny různé úkoly: nejprve se starala obzvlášť o německy mluvící školačky v pensionátu, ¨později pomáhala v hmotné správě kláštera a ve výchově novicek. Roku 1889 byla zvolena představenou kláštera; v tomto úřadu setrvala mnoho let. Josef ji navštěvoval každý rok.

            Jednou se přihodila následující episoda: Jednoho dne vizitoval klášter diecézní biskup Kaspar Mermillod (pozdější Sociální apoštol a kardinál). Na sestru Terezii-Kateřinu jako na ekonomku připadl úkol postarat se o důstojné pohoštění. Biskup si ale přál něco zcela obyčejného – nechtěl mít žádné výjimky. Dobrá sestra to ale nevzala tak vážně a nechala bohatě nosit na stůl. To otce biskupa nazlobilo a poručil jí, aby za pokání z každého pokrmu sama něco snědla.

            Bratr sestry Terezie-Kateřiny se mezitím stal eucharistiánem. Žil v Bozenu v Jižním Tyrolsku. Naposledy se oba Bohu zasvěcení sourozenci viděli v roce 1907. O svátku Jana Křtitele slavil otec Josef ještě o půl páté ranní mši v klášterním kostele Visitantek. Sestra Terezie-Kateřina klečela přitom na schodku. Potom naspala do svého deníku: „On je ve svém povolání šťastný.“ O velikonocích 1908 kázal otec Furger ještě s jedním spolubratrem v Zürichu (u sv. Petra a Pavla) na Eucharistickém Triduu. Narychlo rozhodnut jel o velikonočním pondělí do Freiburgu. Zde se ale doslechl, že sestra je nemocná, ale že to není nic vážného. Tak zase odejel, aniž by ji spatřil, protože ji nechtěl zbytečně vyrušit z odpočinku. V pátek po velikonocích přišla nečekaná zpráva o její smrti.

            Než zmíníme vstup faráře Furgera k Eucharistiánům v Brüsselu, musíme s vděčností, jež mu dlužíme, vzpomenout faráře Jana Künzleho, který je (v německé jazykové oblasti – pozn. překl.) známý též jako „Kräuterpfarrer – Bylinkový farář“. Künzle si eucharistiány zavázal svojí velikou pomocí nejen při zakládání kláštera v Bozenu.

            Künzle přišel na svět roku 1857 na území dnešního města St.Gallen. Roku 1881 byl vysvěcen na kněze a již roku 1887 vstoupil do Spolku kněží adorátorů. Tehdy byl Jan Künzle farářem v Libingen (diecéze St. Gallen). Brzy začal vydávat dva časopisy: „SS.Eucharistia“ pro kněze a „Pelikán“ pro věřící lid. „Pelikána“ doporučil farář Furger v Horgen svým věřícím. Farář Kunzle pracoval se svými pomocníky na tom, aby i v německých zemích povstalo něco na způsob „Montmartre“. Na Montmartre v Paříži stojí známá basilika Srdce Ježíšova – centrum eucharistické zbožnosti a uctívání Ježíšova Srdce. Tak se mu z Bozenu doneslo, že je tam jedna rodina připravena věnovat pozemek k výstavbě kostela, který by se měl stát eucharistickým centrem. Tuto radostnou zprávu obdržel Künzle od bozenského kanonika Antona Oberkoflera.

            Jako duchovní správce pracoval pilně farář Künzle na rozličných místech. Později jako Bylinkový farář pomohl nesčetným nemocným a tak se stal světově známým. Nechceme ale zapomenout, co udělal k oslavě Eucharistie a jak pomohl eucharistiánům. Zemřel roku 1945.  

 

Vstup do řeholního stavu

            Již několik let znal P. Furger eucharistiány, ne v neposlední řadě skrze časopisy otce Künzleho. Jako farář v Horgen vedl své ovečky k oslavě Eucharistie; členové eucharistického bratrstva drželi své měsíční adorační hodiny. Farář vystavoval Nejsvětější svátost na několik hodin vždy o nedělích a svátcích, aby věřící mohli přicházet a zde u Pramene života čerpali plnost milosti.

            Farář Furger se kvůli svému vstupu k brüsselským eucharistiánům spojil s tamním novicmistrem. Ještě se dochoval jeden z latinských dopisů novicmistrovi.

            15.května tedy Furger opustil svoji farnost, jak se říkalo, aby si odpočinul, neboť jedno lékařké vyšetření potvrdilo srdeční chorobu a přepínání hrtanu. Odpočal si tedy u svých příbuzných ve Schwyz.

            Už 7.června, a jak puntíčkářský kronikář píše, o šesté hodině večerní klepal švýcarský farář na bránu Brüsselského kláštera. Nebyl první z německy mluvících, než přišli k eucharistiánům do Brüsselu. Farář Künzle tam doporučil do roku 1983  přibližně 20 mladých ze Švýcarska. Když Furger přišel, žilo tam už asi 50 německy mluvících řeholníků, přesto ale žádný z nich zatím nebyl knězem. Jediný měsíc po Furgerovi přišel z Čech také sudetský němec, otec Adalbert Rücker (pozdější spoluzakladatel kláštera v Bozenu a zakladatel kláštera v Brně).

            Furger poznával život eucharistiánů, který stavěl i nemalé nároky na zdraví, neboť být eucharistiánem znamenalo v noci často vstávat a nastoupit k hodině adorace, samozřejmě mimo dalších dvou hodin ve dne! (Tehdy platil osmihodinový cyklus adorací zařazený do řehole druhým generálním představeným de Cuersem – pozn.překl.) Tak se mu vkradla myšlenka, zda zde vůbec může vydržet. V této nejistotě psal své zbožné sestře Visitantce do Freiburgu s otázkou, zda vůbec na tomto místě může vydržet. Nato přišla pohotová odpověď: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se, není Pána hoden.“

            Noviciát byl zkrácen. Než byl ale zakončen, zdržoval se otec Josef od druhé poloviny srpna do konce září 1896 doma u příbuzných, aby zařídil poslední nutné věci. 23.října složil otec Furger své první svaté sliby. Potom se ještě nějaký čas zdržoval v Brüsselu.

            Pak následoval několikaměsíční pobyt v Sarcelles, které leží na severu Paříže. Bezpochyby poznával v ten čas otec Josef také Paříž. V létě 1897 skončil ale i tento čas. Čekalo jej poslání jeho života.  

 

Založení kláštera eucharistiánů v Bozenu

            Vstupem do kláštera byly životní výhybky nastaveny. Ne všechno se dalo tušit. Ale byli zde řeholní představení, kteří říkali, co by se měo dělat. V Brüsselu bylo již tolik německy mluvících eucharistiánů, že se muselo vzít v úvahu založení německého kláštera. Ale kde? A co je zamýšleno takovým založením? Bez pochyby šlo především o založení kostel, v němž by Kristus Pán v Eucharistii byl ve dne v noci vystaven, aby tak byl ve svátosti své lásky adorován a oslavován. Současně ale měla být posílena i úcta k Ježíšovu srdci. Byl přece právě rok 1891; v Paříži byla dokončena basilika Sacre-Coeur, veliká basilika Srdce Ježíšova, centrum pobožnosti k Nejsvětějšímu Srdci Páně pro celou Francii. A tato pobožnost představovala zvláštním způsobem pokání za hříchy světa.

            Bylo proto přání, i v německém prostředí zbudovat něco podobného. Později bylo do kalendáře Emmanuel zapsáno: „Když se do německých zemí donesla zpráva o bohatých milostech a požehání, které se rozlévá na lid ve starém i novém světě skrze nepřetržitý výstav a adoraci Nejsvětější svátosti, rozšířené P.Eymardem, apoštolem Eucharistie v naší době, vzrostla touha – nejdříve mezi členy Kněžského adoračního hnutí (Priester-Anbetungs-Verein: PAV) – vybudovat Božskému Králi v Eucharistii adorační residenci i na německé půdě …  Po několika letech bylo toto dílo dokončeno.“ – Nejprve nastalo hledání vhodného místa k tomuto účelu. V Německu to kvůli tehdy platným předpisům bylo nemožné. Na mysl přišla rozličná místa, jako třeba i Bregenz am Bodensee. Nakonec ale padlo rozhodnutí ve prospěch Bozenu v Jižním Tyrolsku.

            Roku 1897 po svátku Těla a Krve Páně vyrazil otec Furger s jedním členem generální rady eucharistiánů z Paříže do Zürichu. Odtud udělali zajížďku do Einsiedeln, aby své plány zasvětili Matce Boží. V klášteře byli velmi přátelsky a pohostinně přijati. Přes Feldkirch jeli dále do Bozenu. Podle přání přijeli právě včas k položení základního kamene Bozenského chrámu Srdce Ježíšova, který měli eucharistiáni převzít. Nejdůstojnější otec opat Ambros Steinegger z opatství Muri-Gries převzal slavnostní položení základního kamene právě o svátku Nejsvětějšího Srdce. Na pozvání rodiny dobrodinců budoucího kláštera, rodiny Zallinger-Stillendorf, odebral se otec Furger do horské vesničky Ritten (nedaleko v horách nad Bozenem), aby tam převzal 40-ti hodinovou pobožnost.  V září vidíme pak otce Josefa v Maria-Bildstein, kde vedl kněžské exercicie. Pak kázal ještě kdesi, pravděpodobně ve Schwyz samotném, u příležitosti Švýcarského dne modliteb.

            28.září přišel s konečnou platností otec Josef Furger ještě s dvěma dalšími bratry do Bozenu; s bratrem Klemensem Kesslerem a klerikem Dominikem, pozdějším otcem Heinrichem Sennhauserem. Bydleli prozatím na Rauschertorgasse. To je tedy počátek bozenského kláštera Eucharistiánů. V polovině října následovali tyto průkopníky další čtyři: otec Adalbert Rücker (sudetský němec), se kterým jsme se již setkali, bratr Rafael Van de Ven, bratr Karl Deutzmann a bratr Hubert Huber.

            Nejprve „obsadili“ eucharistiáni jen jednu domovní kapli. Rozdělili den mezi modlitbu a práci. A práce byl skutečně dostatek! Vedle vyrůstala stavba kostela stále výš. Tak i otec Furger, jehož úkolem Superiora bylo vést rostoucí klášterní společenství, měl plné ruce práce.

            Otec Josef již o svátku svatého Michaela, ještě ani nenastěhovaný, měl slavnostní kázání ve farním kostele Propsteipfarrkirche (dnešní katedrála) u příležitosti shromáždění Kněžského adoračního hnutí (KAH), na němž se sešlo i veliké množství věřících. Odpoledne se pak kněží sešli v tovaryšském domě; otec Furger přitom referoval o eucharistickém hnutí a eucharistiánech. Jako vznešený host byl přítomen Johannes kardinál Haller, arcibiskup salcburský, původem jihotyrolák.

            O Nanebevstoupení Páně roku 1898 byl otevřen Noviciát. Funkci novicmistra na sebe vzal otec Furger sám. Pět let setrval v tomto poslání, které převzal ještě později v posledních letech života. Velmi mu záleželo na důkladné přípravě řeholních povolání k eucharistiánskému životu: proto pro ně stále sám držel přednášky a dokonce i každoroční exercicie. A držel je s duchem a zápalem.  

 

Vysvěcení chrámu Srdce Ježíšova v Bozenu

            Stavba kostela mohutně rostla. Přiblížil se den slavnostního vysvěcení. Musíme zde vidět širší obzory s tím související. Byl čas veliké obnovy úcty k Srdci Ježíšovu. Na přání papeže měl být Božskému srdci zasvěcen celý svět. Vyvoleným nástrojem Páně k tomuto zasvěcení byla sestra Marie od Božského srdce, jenž pak v předvečer zasvěcení světa Srdci Páně tiše zesnula. (Roku 1975 byla prohlášena za blahoslavenou.)  9.června 1899 zasvětil tedy papež Lev XIII. celý svět Ježíšovu srdci.

            Ve stejný den byl v Bozenu vysvěcen dokončený chrám Srdce Ježíšova. Pro superiora mladého, rostoucího řeholního společenství to byl jistě den veliké radosti!

            Kostel tu teď tedy stál, vystavěn v neorománském stylu, se dvěma věžemi: vše v ruděfialovém Porphyru. Ve spíše tmavším interiéru kostela v apsidě nápadná veliká mozaika: představuje Otce a Beránka ve smyslu Janova zjevení; níže pak svatí, patroni zemí Rakousko-uherské monarchie. Na chórovém oblouku je znázorněno zjevení Páně na hoře Tábor: připomíná eucharistické proměnění při mši svaté. Chrám Páně byl vystavěn od Bozenského stavbyvedoucího Jana Bittnera.

            V předvečer vysvěcení přijel diecézní biskup z Tridentu, dr.Valussi, krátce po něm pak arcivévoda František Ferdinand v zastoupení císaře Františka Josefa, pod jehož záštitou byl kostel vystavěn; o sedmé hodině večerní zněly všechny zvony města, aby oznámily zítřejší slavnost. Večerní ohňostroj pohádkově zářil po celém údolí a okolních horách. Kostely, hrady a zámky se skvěly v rozličných barvách. Dlouho do noci zářily dolů do kotliny. O půl sedmé ráno zněla děla a znovu všechny zvony města vstříc svěcení chrámu Srdce Ježíšova. Svěcení začalo. Otec biskup Eugen Karl Vallusi jej naplnil zvláštní posvátnou úctou. Asistovali mu biskup Simon Aichner z Brixenu a všichni opati celého Tyrolska. Sešlo se veliké množství všeho lidu, vždyť Tyrolsko bylo Srdci Páně zasvěceno už od roku 1796! V 11 hodin slavil tridentský arcibiskup v nově posvěceném kostele první mši svatou.

            V září nato se císař František Ferdinand osobně vydal do Passiertalu za Meranem, aby se zúčastnil zasvěcení kaple Andrease Hofera. Po cestě se monarcha zastavil také v chrámu Srdce Ježíšova a byl slavnostně přijat. – O svátku svatého Martina, 11.listopadu téhož roku 1899 složili otec Furger společně s německo-českým otcem Rückerem věčné sliby.

            Otec Furger byl velikým klanitelem před Pánem ve Svátosti a vůbec i mužem modlitby a apoštolátu. Jeho kázání byla jasná, dokázala upoutat a nadchnout. Kázání ale nebylo jeho jedinou starostí. Také velmi psal a připadalo na něho stále více práce. Ikdyž se několik bratří od roku 1900 zapojilo do redakční práce, přesto znovu od roku 1903 musel na tuto práci po dlouhá dvě desetiletí stačit sám.

            Roku 1901 slavil otec Heinrich Sennhauser svoji první mši svatou; první primici v Bozenském chrámu Nejsvětějšího Srdce vůbec. Zapalující primiční kázání měl sám otec Furger.

            V prvním roce začínajícího dvacátého století blaženě zesnula v Pánu vdova Josefa von Zallinger. Ona byla motorem pro přípravu pozemku a položení základů ke stavbě kostela. Po ní eucharistiáni zvlášť přijali za své: jejího syna Františka (+1907) se ženou Lydií a synem Michaelem spolu s jeho manželkou Elisabeth. Nezapomenutelná je pro nás i Františkova sestra Anna, která se neustále pohybovala na stavbě v pracovním oděvu a sama na vše dohlížela a pomáhala! Budiž zde tedy vzpomenuto této rodiny našich dobrodinců!

            Otec Furger byl činný i v Knežském adoračním hnutí (KAH). Dostal vícekrát příležitost k uchopení slova při jejich shromážděních během následujících let. Všichni jej stále rádi poslouchali. Ke všem těm hodinám adorací ve dne i v noci, a sice ke stále se měnícím hodinám (každý den byl osmihodinový cyklus o hodinu posunut; pozn.překl.), ke všem těm pracím na vnější stavbě kostela a při budování společenství v klášteře, přibyla další velká činnost mimo dům. Kolik jen dopisů z kněžských kruhů musel otec Furger písemně zodpovědět! Člověk by o něm mohl říct totéž, co Paulinus napsal o biskupu Ambrožovi z Milána: Po jeho smrti sténalo pět pod pracovní zátěží, kterou dříve zvládal jeden jediný.

            Otec Furger toho vykonal mnoha. Jak toho byl schopen, když přece neměl žádné pevné zdraví? Sílu mu mohl propůjčit jedině Pán, před nímž v adoraci a oslavě trávil hodiny ve dne i v noci, a který především ve mši svaté byl pokrmem jeho duše.  

 

Na vrcholu činnosti

            Mohli bychom se právem ptát, zda už to není vrcholem vypětí: vést jako superior jedno řeholní společenství v nově vznikajícím klášteře, jako novicmistr vést novice, podílet se na stavbě kostela a po desetiletí vykonávat veškeré redakční práce? A přesto můžeme říct: tento muž boží se dál rozdával a zajisté i vyčerpával. Platilo zde skutečně slovo apoštola Pavla: „A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme“!

            Do tohoto času nejbohatší činnosti spadá i založení juvenátu v Bozenu léta Páně 1903. Školáci chodili do školy k nedalekým františkánům. Otec Furger jistě nebyl ředitelem, nemohl také dělat všechno. Chlapci přesto vždy na konci školního roku museli svá vysvědčení předkládat superiorovi. Přitom některým pořádně bušilo srdíčko. Všichni měli před ním veliký respekt. Z těch, kteří v tomto juvenátě byli před první světovou válkou se stali jedni eucharistiány, jiní diecézními kněžími. Rozpoutaná válka pak další vedení internátního domova znemožnila.

            Otec Furger se ale nenamáhal jen pro nová povolání pro vlastní řeholi a o členy kněžského adoračního hnutí. Ve velké míře se staral i o laiky. Roku 1908 založil sdružení Eucharistické laické kongregace a o rok později přijal sliby jeho prvních členů. I tímto způsobem vykonal během let mnoho pro boží lid.

            Pater Josef, jak už jsme řekli, měl mnoho práce s vydáváním eucharistických časopisů: vydával „Ssma Eucharistia“ pro kněze; „Emmanuel“ (dříve „Pelikán“) pro laiky a Kalendář Emmanuel. Kromě toho mnoho kázal. Nejen ve vlastním klášterním kostele, ale i v širokém okolí po celém Tyrolsku a v různých zemích Rakouska vůbec, ve Švýcarsku, kam průběžně každý rok jezdil a na několika místech Německa. Často to bývala eucharistická Tridua podle úmyslu Pia X. k posílení častého svatého přijímání, často to byla také čtyřicetihodinová pobožnost, občas lidové misie nebo duchovní cvičení, tu a tam kázání při zvláštních příležitostech.

            Roku 1904 následoval po Valussim na arcibiskupském stolci v Tridentu Cölestin Endrizzi. Při jednom pobytu v Bozenu navštívil nový pastýř i eucharistiány, shromážděné kolem svého superiora v rozlehlé sakristii, a udělil jim zde své první požehnání.

            Jako představený kláštera zastupoval otec Josef komunitu i v rámci kongregace. Měl právo a povinnost účastnit se na generálních kapitulách eucharistiánů. V letech 1903 a 1905 tak znovu viděl Brüssel, kde před časem dělal svůj noviciát; roku 1908 pak byl na generální kapitule v Římě, kde se s ostatními kapitulními otci zúčastnil audience u papeže Pia X. a obdržel jeho požehnání.  

 

Na Eucharistickém světovém kongresu ve Vídni

            Chceme-li v životě otce Josefa označit určitý okamžik za vrcholný, myslím, že neuděláme chybu, když tímto životním zážitkem nazveme Eucharistický světový kongres ve Vídni v září roku 1912. Pater Furger, který byl tehdy znovu superiorem Bozenského kláštera, jel tedy do Vídně. Samotný kongres trval od 11. do 15. září. – Odpoledne 13. září vystoupil otec Furger u Dvora ve svatém Augustina (chrám tehdy určený pro osazenstvo císařského dvora). Po jednom předřečníkovi začal sám rozvíjet své téma, které znělo: Duchovní svaté přijímání.

            Teď se podívejme, co tehdy otec Furger přednášel:

            „Svatý Stanislav Kostka, který za svých studií bydlel zde ve Vídni vedle kostela ‚Am Hof‘ v domě jednoho luterána, v prosinci roku 1566 těžce onemocněl. – Naléhavě se doprošoval svatého přijímání, ale pán domu nikdy nedovolil žádnému z kněží vstoupit do domu. Co se tehdy stalo, dosvědčil Stanislav Kostka později již jako novic Společnosti Ježíšovy (SJ) ‚Jednou jsem byl těžce nemocný… Obrátil jsem se na svatou Barbaru a v jedné chvíli, kdy jsem se k ní modlil, uviděl jsem ve svém pokoji dva anděly v doprovodu svatých a v plné radosti svého srdce jsem mohl přijmout svaté přijímání.‘ – Velmi mne dnes těší, že mohu o duchovním svatém přijímání mluvit nedaleko od místa, kde Bůh toto svaté cvičení tak podivuhodně odměnil. Zároveň mohu mít i naději, že svatý Stanislav vyprosí mým slovům požehnání shůry.

            Moje přednáška má být především jakýmsi praktickým úvodem:

1.      toto trefné cvičení si zamilovat, a 

2.      často a plodným způsobem jej provádět.

 

1)

            Podle Tridentského koncilu (XIII. sezení) přijímají duchovně svaté přijímání ‚všichni ti, kdo mají touhu těšit se z nebeského Chleba a chovají v sobě živou víru, jenž je činná skrze blíženskou lásku.‘

            Sv. Leonard z Porto Maurizio říká: ‚Pokud vícekrát denně vykonáš svaté cvičení duchovního přijímání, dokáže v jediném měsíci změnit tvé srdce.‘ – Proto se chceme ptát: Jak to, že v nějakém tak krátkém a snadném cvičení leží taková síla? 
            Zbožné vzbuzení víry, lásky atd., které jsou s duchovním přijímáním spojeny, se líbí Bohu a uzdravuje člověka. A zdůrazněme jediné: Kdo přijal duchovní svaté přijímání za své časté cvičení, stojí, takříkajíc, v samotném ohnisku víry. Žije v živé víře v Nejsvětější Trojici… Žije ve víře ve vtělení … Vyznává víru ve vykoupení … Vyznává víru ve vzkříšení a v život věčný…“

Pater Furger pak zmínil i působení duchovního přijímání a zdůraznil, že by člověk měl často zvažovat, s kým se duchovně sjednocuje:

„Ježíš Kristus přichází k nám se svojí duší… Ježíš Kristus k nám přichází se svým srdcem plným moudrosti a ušlechtilosti… Přichází k nám Ježíš Kristus, jehož nejsvětější lidství je nerozdělitelně spjato s božstvím… 
Ale u všech věcí má člověk ve zvyku se ptát: ‚Co mi to prospěje? Co mi to dá?…‘ 
V čem mi to prospěje? … Duchovní přijímání nám zajišťuje lásku božského Spasitele… 
K čemu mi to pomůže? Duchovní svaté přijímání očišťuje od všedních hříchů a chrání před smrtelnými...
V čem mi to prospěje? Probouzí a rozmnožuje v nás duchovní radost! … 
Co mi to dá? Duchovní přijímání v nás udržuje zápal lásky…

 

2)

Toto cvičení má tvořit především počátek a konec každého dne. Spojme například duchovní svaté přijímání s ranní modlitbou: ‚Můj Ježíši, věřím, že jsi v Nejsvětější Svátosti přítomen; doufám v tebe; přijď do mého srdce! Ochraňuj mne před každou vinou, především … ; žehnej práci dnešního dne! Všechno ke tvé cti a z lásky k tobě!‘ … Dále konejme duchovní svaté přijímání v pokušeních, těžkostech a trápeních… Je-li naše víra vnitřně nebo navenek ohrožena, vzbuďme touhu po Ježíši, Původu a Naplnění naší víry: Přijď, posil mou víru! Nech mne s ní žít i zemřít!…

            Je velmi důležité vzbudit duchovní svaté přijímání, jakmile člověk upadl do neštěstí chybného kroku a hříchu. Svatý Leonard z Porto Maurizio to velmi doporučuje a radí přitom vykonat i podobné akty jako při svaté zpovědi (zpytování, lítost, vyznání, dostiučinění – pozn. překl.). Vrhněme se v duchu před Ježíše, který je v Nejsvětější svátosti svědkem a soudcem všech

našich myšlenek, slov a skutků, obviňme se před ním, vzbuďme lítost a dobré předsevzetí a sjednoťme se pak duchovně s naším Spasitelem! …“

 

Z tohoto druhého dílu přednášky buď připomenuto už jen následující:

„Se cvičením duchovního přijímání můžeme spojit i skutek blíženské lásky! …

Aby toto tak plodné cvičení vešlo do těla a krve, je velmi důležité, seznámit s ním už i malé děti. Je to zároveň znamenitá příprava na první svaté přijímání …

Kéž by se toto cvičení stalo společným dobrem všech, cvičením, které staví mosty od jednoho přijímání k druhému a razí cestu ke každodennímu svatému přijímání!“

 

Řečník se dále obrací na mládež, na manželské páry a rodiče a pak zakončuje svou přednášku:

„Existuje pak lepší útěcha pro staré lidi, pro nemocné a umírající, než jakou je svaté přijímání?

A když příští neděli poneseme a budeme doprovázet božského Spasitele ulicemi ve slavném procesí, chceme probudit duchovní přijímání a přitom nezapomenout ani na jeho ztracená a zbloudilá dítka! Pak bude procesí pro Krále králů dvojitým triumfem. Táhne ve vnějším lesku uprostřed svého lidu a vchází duchovně do srdcí svých a přebírá jejich duše do vlastnictví.“

      Pater Furger neměl na kongresu pouze tuto zde zkráceně reprodukovanou promluvu u svatého Augustina; kázal i z kazatelny Schottenstiftu. Lid se shromáždil v takovém počtu, že jeden blízký otcův příbuzný, který se s ním chtěl setkat, se k němu kvůli tlačenici nedostal. Na závěr referoval otec Josef ve františkánském kostele při setkání KAH na zakončení eucharistického kongresu dne 16.září.

      Otec taktéž kázal, jak jsme již zmínili, na mnoha místech německých zemí; abychom připomněli jen některá: vedle mnoha různých míst Tyrolska, především jižního, bychom měli zmínit z mnoha dalších alespoň St.Gallen ve Štýrsku, Brno, Mainz, Riedheim a Espasingen, Dörenhagen; a ve Švýcarsku Zug, St.Gallen, Winterthur, Zürich…  

 

První světová válka

            Náš jednoduchý a skromný kněz žil již dlouhou dobu v cizině. Viděl císaře při jeho návštěvě eucharistiánského kostela v Bozenu (Františka Josefa i Karla); zažil něco z velikosti staré monarchie a zažil i její pád. Pater Josef byl ještě superiorem, když vypukla První světová válka. A ani kolem kláštera, jemuž tolik obětoval, neprošla beze stop. Nejen měď a olovo (zvony a sazečská písmena klášterní tiskárny) musely být obětovány. Dokonce někteří řeholníci museli vyměnit talár za uniformu. Někteří z nich padli v boji. Roku 1914 to bylo osm spolubratří, roku 1915 jich bylo šestnáct a o rok později ještě šest. Tedy 30 mužů! Přesto bylo nadále, jak před válkou tak i po ní z Bozenu vysílat řeholníky k zakládání dceřinných klášterů: Brno, Baelen (později přeložen do Dürenu), Rottweil, Vídeň. Navíc šlo několik bratří na mnoho let nebo i navždy do Argentiny, Chile, Austrálie, atd.

            Během války si eucharistiáni nedovolili žádnou dovolenou v Ritten; nechtěli mít žádné výhody oproti chudému obyvatelstvu, často válkou okradenému o domov. Přesto před a i po válce dělali eucharistiáni každoročně vždy třítýdenní dovolenou ve výškách s čerstvým vzduchem a osvěživě chladným letním počasím. Nejprve v Kematen u Klobensteinu, později to byl Oberbozen (kde je jejich letní sídlo na samotě za vesnicí dodnes; pozn.překl.) Z prázdnin si jedno duchovní dítě otce Furgera pamatuje následující příhodu; jeho dopis dále obsahuje ještě některé zajímavé podrobnosti z života otce Josefa. Proto zde buď tento dopis z větší míry reprodukován:

„Běh jeho života, jeho výkony a velké ctnosti jsou vám jistě dobře známy od jiných. Jsou to tedy jen některé maličkosti, o kterých mohu psát…

… Otec Furger neměl mnoho zpovědních dítek (pravidelných kajícníků), ale ti, kdo u něho vydrželi, byli věrní… Od roku 1911 až do otcovy smrti jsem byl pod jeho vedením i já. Byl nevyslovitelně dobrotivý, občas ale dokázal být i tvrdý a stroze přísný. Měl velmi jemný cit, který se ale vždy snažil zakrývat – to ale tu a tam vyšlo do extrému! Kde by ostatní byli z konvenčních důvodů zvlášť laskaví, byl chladný a držel se zpátky… Ve zpovědnici nedovolil říct žádné slovo, které tam strikně nepatřilo, například potom co byl dlouho nemocný, nepřipustil ani otázku, jak se mu vede. Byl přesný i v maličkostech, jeho vedení bylo rázné – přirozeně zaměřené zcela eucharisticky.

Jak je známo, míval velmi pěkná kázání. Pamatuji si především jedno. Bylo to o svátku nanebevstoupení; následujícího dne jel do Insbrucku k velké operaci. Vše připravil pro případ, že by se už nevrátil. Dokázal na kazatelně sotva stát, ale kázal se strhujícím ohněm – stále znovu začínal: ‚Ten, jenž vystoupil na nebesa!‘ a přitom to znělo, jako by i on sám už toužil vzlétnout s ním. -

       … V létě byl otec Josef obvykle v Kematen, vysoko v horách v panském domě pána Von Zallinger. Poblíž stál přelíbezný kostelík. Po oné těžké operaci byl otec Furger na odpočinku nahoře u rodiny Von Zallingerových. Jak byl ale otec Furger rozhořčen, že rodina hostitelů chtěla vynaložit veškeré úsilí a prostředky, aby jej znovu postavila na nohy přivedla k silám… doslova tím trpěl… cítil se nanejvýš provinile, že pro jeho osobu je tolik péče… Nejraději by upláchl, to mi sám říkal; ale k tomu mu nestačily síly…

V tomto kostelíku byla několik let předtím také jedna veselá příhoda. Les se kostelíka přímo dotýká. Jednou odpoledne byl výstav Nejsvětější svátosti, bylo velmi teplo a dveře byly proto otevřené. Otec Furger byl na klekátku, vedle byli další dva bratři a já docela vzadu, v poslední lavici. Najednou do kostela vběhla veverka, skákala z lavice na lavici a třetím skokem přistála přímo na otcově hlavě a chvíli zůstala. Otec Furger zabraný do adorace se ani nepohnul. Z otcovy hlavy skočila dále na oltář. Oba další bratři v obavě, že by mohla skočit na monstranci, vyrazili vpřed a dali se do lovu ve snaze vyhnat neposedné zvířátko ven. Otec Furger, zcela v adoraci se ani nepohnul. Pouze nepatrným pohybem ruky oba bratry napomenul pro jejich nedůstojné pohyby před Nejsvětějším. – To je zbožnost! To je usebrání! – Vyprávěl jsem tu událost slečně Von Zallingerové a ubohý otec Furger byl tím dlouho škádlen: Mělo by to přijít do jeho legendy, jak jednou přišlo lesní zvířátko, aby jej rušilo v pobožnosti. Jaká škoda, že jsme nemohli fotografovat, jak to zvířátko na jeho hlavě panáčkuje, aby legenda byla ilustrovaná! …

Rok po operaci otce Josefa jsem byl v Innsbrucku u příbuzných; častěji jsem tam navštěvoval i neteř, která ležela v nemocnici na patře, na němž byl otec Furger operován. Řehoní sestry vyprávěly, jak mnoho vedle něho mohly vyrůst, kolik se naučily z jeho zbožnosti, pokory, trpělivosti, z jeho odstupu. Po mnoha týdnech péče ještě žádnou ze sester neznal…

Co otec Furger tady v Bozenu vykonal, je opravdu velkolepé, nechte si to vyprávět od jiných, a… nervy přitom zcela vyřízené, dlouhodobě v noci nespal víc, než dvě nebo tři hodiny a přitom všechna ta každodenní námaha! …

Pokora – to byl on, to byla jeho přirozenost! …

Říkával: ‚Byla to veliká chyba, že mi nebylo umožněno vykonat celý noviciát, že jsem byl předčasně poslán k zakládání kláštera: chybí mi to, táhne se to celým mým kněžským životem.‘ …“

    V tomto dopise byla i řeč o „Legendě svatých“. Vlastně otec Josef roku 1923 vydal „Eucharistické legendy svatých“, takříkajíc jako korunu své redakční práce. Potom začalo světlo v jeho očích pomalu vyhasínat.  

 

Poslední dny v životě otce Furgera

            Velikou radostí pro otce Furgera a jeho spolubratry bylo roku 1925 blahořeční otce Petra Juliána Eymarda, zakladateli eucharistiánů (+1868). – Pak se začalo stále víc a víc ukazovat, jak je vyčerpaný. Narukoval poslední rok pozemského života.

            Přenechejme slovo ještě jednou duchovnímu synovi, který nám už mnoho ze života otce Josefa prozradil. V dopise se také říká:

            „O několik let přišlo další kázání, které mi zůstalo vryto do paměti. V novoroční noci roku 1929 měl otec silné bolesti v noze. Sotva stál a přece kázal. V kostele eucharistiánů je pěkný zvyk, slavit tam konec a počátek každého roku. O půl dvanácté je kázání, ve dvanáct mše svatá. Otec Furger kázal tak úchvatně, jako by cítil svůj blízký konec. Pak měl mši s téměř nekonečným rozdáváním svatého přijímání. – byla velká zima a otec Furger pořádně nachladl, protože pak byl týdny nemocný.

            V únoru se ještě nakrátko objevil. Bylo to jednou v sobotu, šel jsem ke zpovědi. V tom otec Furger řekl: ‚Je mi nevolno, musím jít ze zpovědnice, teď už nepřijdu‘ … už nepřišel …Byl jsem

velmi udiven, když den potom v neděli už zase kázal, a sice s ohněm a mohutnými gesty, jako dříve. V poslední době v tom téměř ustal. Toto kázání bylo na rozloučenou. Dalšího dne byl těžce nemocný: onemocnění hlavy, jenž pak vedlo k jeho konci. Bylo vidět, jak otec Furger své tělesné trápení nemá za nic – jak přes něj přerostl ve službě Spasiteli…“

            Bylo to 9. února, kdy se otce Josef naposledy objevil ve zpovědnici u Srdce Ježíšova a kdy ji musel v důsledku nevolnosti opustit. Z této soboty pochází i poslední záznam, který udělal do ohláškové knihy řádným, jasným, a pokojným rukopisem. Jako kaplan měl za úkol vždy zanést pořádek bohoslužeb. V neděli, 10. února, jej bylo možno naposledy slyšet kázat. A všichni jej vždy rádi poslouchali. Novicové vždy čekali na jeho kázání. Muži hledívali ke kazatelně s otevřenou pusou… Pak ale utichl. Nějaký čas ležel nemocný v klášteře. Nakonec byl převezen do městské nemocnice v Bozenu.

            V nemocnici započal sedmdesátý rok svého života. Pak ale následovaly jeho poslední dni. Oběť jeho životního nasazení byla přinesena. Pán vedl svého věrného služebníka k sobě domů. Bylo to 23.března 1929 v pozdní dopoledne.

            Pohřeb se konal o svátku Zvěstování Páně (25.března), tedy přesně dvacet let potom, co otec Furger přijal sliby prvních členů laické kongregace. To, co na něm bylo smrtelného, bylo odnášeno ze stejného místa, na němž se konaly ony první sliby, z věžní kaple. Uložení bylo na nedalekém hřbitově v blízkosti Propsteipfarrkirche (dnešní dóm). Později byly ostatky otce Josefa spolu s ostatky dalších tam ležících spolubratří, přeneseny na nový hřbitov v Bozen-Oberau.

            Můžeme zde vzpomenout na jedno slovo Pána Ježíše:

„Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (Jan 12,24)

Víra a život otce Furgera byly hluboce ovlivněny živou vírou v přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii. Ikdyž jistě musel určitým způsobem být dítětem své doby, přesto nám může být příkladným jeho neúnavné nasazení vést lidi k Eucharistii, jakožto k Prameni křesťanského života.  

 

Výhledy  (Z Řehole eucharistiánů, článek 3.)

Protože žijeme z Chleba, jenž je Kristovým darem pro život světa, stavíme se do služby Kristu a člověku, abychom pomáhali budovat nový svět ve spravedlnosti a lásce.

Eucharistie, jako svátost osvobození člověka také nás zbavuje panství hříchu; povolává nás k boji proti nespravedlnosti a sociální nerovnosti, aby tak ustaly sváry a zášť.  

Jako svátost jednoty nás zavazuje k úsilí o dosažení spravedlnosti a pokoje a volá nás do řad těch, kdo se zasazují a namáhají o skutečný růst člověka a pravé bratrství.

Pouze nakolik se takto nasadíme ve snaze žít svátostí Eucharistie, budou naše bohoslužby, naše adorace a celý náš život modlitby smysluplné a pouze natolik také budou svědčit o našem vydání se do služby Kristu a člověku.

 

 

 Eucharistické adorační hnutí | Eucharistická teologie & spiritualita | Knihovnička 
POVOLANÍ | Eucharistiáni | HOME 


©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)