Mons. Ladislav Simajchl

Desatero božích přikázání -
pravidla dobrého člověčenství

Promluvy o platnosti starozákonního desatera v dnešním životě.
L. P. 1988

Desatero

Motto:
Desatero sestává ze 47 slov.
Předpis EHS o dovozu karamel
sestává z 27 000 slov.

 

Slovíčko na úvod

Dříve než se začtete to tohoto povídání, rád bych předeslal pár slov. P. Ladislav Simajchl byl přednášejícím na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, farářem na mnoha místech a dlouhá léta děkanem Žďárského děkanátu. Později mne vyučoval v rámci katechetiského kursu duchovnímu životu a liturgice.
Jak sám v předmluvě píše, je starým a zkušeným knězem a duchovním vůdcem. Tato práce není ani tak výsledkem úmorného studia, jako spíš praktického vedení duší, dlouholetého setkávání se s lidskými životy a těžkostmi. (Původně se jednalo o cyklus kázání.) Přesto ale otec Simajchl čerpal také z tehdy sice těžko, přesto však jediné dostupné literatury, která k nám tajně přicházela z německa a rakouska. To se projevuje například ve větším promísení šestého přikázání s devátým. (Německý překlad totiž šesté přikázání uvádí: Du sollst nicht die Ehe brechen - nebudeš rozbíjet manželství).
Proto je důležité číst text celý a nevystřihovat si jen určité odstavce, protože k určitým tématům se autor vyjadřuje na jiném místě, než by český čtenář čekal. Některá přikázání jsou také rozdělena do dvou kapitol, ve kterých jsou - pro lepší pochopení - představena ze dvou různých pohledů. Otec Simajchl zde desatero představuje jako ucelený kruh, nejde o jednotlivé nesouvisející příkazy, ale tvoří dohromady jeden celek, který nám ukazuje směr. Celý cyklus je na závěr doplněn kapitolkou Desatero a Ježíš, kde je řeč o horském kázání a blahoslavenství.

Kéž také tato práce přispěje k lepšímu chápání desatera - těchto deseti velkých práv a svobod člověka - a také k jeho přijetí do osobního života každého z nás.

Miloslav Chrást

Obsah:

  1. Kratičká předmluva
  2. Znění desatera v křestní katechezi
  3. Znění desatera v Bibli
  4. Úvod: Deset velkých svobod člověka
  5. Přikázání první: Nebudeš mít jiné bohy
  6. Přikázání první: Nebudeš si mne zpodobňovat
  7. Přikázání druhé: Nebudeš zneužívat mého jména
  8. Přikázání třetí: Neděle ať je ti dnem odpočinku
  9. Přikázání třetí: Neděle ať je ti dnem Páně
  10. Přikázání čtvrté: Budeš ctít otce a matku
  11. Přikázání čtvrté: Otcové a matky, bud'te úcty hodní
  12. Přikázání páté: Nebudeš zabíjet
  13. Přikázání páté: Budeš chránit život
  14. Přikázání šesté: Nebudeš cizoložit
  15. Přikázání sedmé: Nebudeš krást
  16. Přikázání osmé: Nebudeš lhát
  17. Přikázání deváté: Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního
  18. Přikázání desáté: Nebuď závistivý ani chamtivý
  19. Závěr cyklu: Desatero a Ježíš
  20. Deset velkých svobod člověka

 

Milý čtenáři,
je třeba tě předem upozornit, že se v autorovi této pomůcky nesetkáváš s novým vědcem-moralistou, ale se starým venkovským farářem. V létech, kdy náboženství bylo tabu, přicházeli za ním mladí lidé s dotazy, co to to křest'anství je, že se to tak tvrdě potírá. A tak starý farář vykádal, kázal a mladí si opisovali. Chceš-li najít o dekalogu pojednání odborné, obrať se na odborníky. Já jsem čerpal jen z té literatury, kterou jsem měl v dosahu.

Ladislav Simajchl

 

ZNĚNÍ DESATERA, JAK SE MU UČÍME V KŘESTNÍ KATECHEZI:

l. V jednoho Boha věřiti budeš.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ.
6. Nesesmilníš.
7. Nepokradeš.
8. Nepromluvíš křivého svědectí proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližňího svého,
10. aniž požádáš statků jeho.

ZNĚNÍ DESATERA, JAK JE ZACHOVÁNO
V PÍSMU SVATÉM STARÉHO ZÁKONA:

Druhá kniha Mojžíšova 20,1-17 a Pátá kniha Mojžíšova 5,6-21

 

<OBSAH>

1. Úvod:
Deset velkých svobod člověka

Poslyšte citát z bible:
"Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš Izraeli, nařízení a práva, která vám dnes ohlašuji. Učte se jim a bedlivě je dodržujte. Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu. Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale s námi se všemi." (5. Mojžíš 5,1-3)

A ted'slyšte jiný citát:
"Svět je zkažená a špatná půda, na které jen zřídka vyroste květina dobrého člověka. A i ten je v jádru nenapravitelně zkažený. Usilovat o zlepšení světa, o výchovu člověka, je marná námaha."
Milí posluchači, jistě jste poznali, že tohle není citát z bible, ale výrok mrzutého člověka. V řeči bible je svět půda dobrá, ale občas na ní vyroste i býlí. Člověk není v jádru nenapravitelně zkažený, člověk jen občas zabloudí. Evangelia se nevyčerpávají kritizováním zlořádů, ale vedou nás k rozvíjení dobra v nás i kolem nás.
Už v nejstarších knihách bible je zapsáno desatero základních pravidel dobrého člověčenství. Ale v naší generaci upadla ta pravidla do nemilosti. Nevěřící je považovali za nemoderní, zastaralé; věřící se jimi cítili znevýhodnění: my věřící pořád něco nesmíme.
A tak jsme v naší generaci zažili zas jeden pokus o život bez desatera. Tak zažili, že se honem začíná znovu hledat, podle čeho by se měl život orientovat, aby se dal žít. Když člověk okusil život bez Boha, začíná se znovu zajímat, jaká že je ta vůle Boží, o které se mluví v Otčenáši, když se říká: Buď vůle tvá.
V bibli se vypravuje, že když tato vůle Boží byla poprvé sepsána na kamenných deskách, Mojžíš ty desky ve hněvu rozbil. Ale Hospodin je zase obnovil. A tahle událost se v dějinách lidstva stále znovu opakuje. Člověk se znovu a znovu pokouší Boží desatero rozbít - a Hospodin je znovu a znovu vrývá do lidských srdcí v podobé svědomí, do listin v podobě Chart lidských práv.
Člověk se desateru vzpouzí: Proto, že kterýsi prastarý partiarcha to tak vryl do kamenné desky - já mám každou neděli vstávat a běhat do kostela? Mám vydržet se ženou a neutéci od rodiny, i když mi tam jdou všichni na nervy? Mám říci pravdu, i když by mi lež pomohla vykličkovat a svalit vinu na jiného? A to vše mám dělat jen kvůli nějakému starému Židovi, který to desatero sepsal?
"Kdepak, bratří", slyší vzpurník znovu a znovu odpověď církve - "ne kvůli nějakému starému Židovi. To kvůli svému Stvořiteli, který to tak ustanovil, to kvůli sobě samému musíš desatero respektovat, abys mohl prožít svůj život lidsky a svobodně."
Tohle Boží desatero není svěrací kazajka omezení a zákazů - to je deset ukazatelů k životu ve svobodě, v pravém člověčenství.
K čemu jsou takové ukazatele potřebné? Jistě jste si všimli, že tělesně je člověk v mnohém méně dokonalý než zvířata: Pták může létat, člověk jen chodí. Ryba může plavat ve vodě, člověk jen na vodě. Srnka má lepší sluch než člověk. Orel má lepší zrak. Opice je pohyblivější. Zvíře přichází na svět vybaveno řadou schopností, ale člověk se všemu musí pracně učit.
Zvíře však nemá možnost volit svou životní cestu - je pudově naprogramované. Člověk má možnost volby, ale ta svoboda člověka není snadná. Proto dal Stvořitel člověku na pomoc ukazatele cesty, směrovky, které vedou ke svobodě: dal člověku Desatero Božích přikázání.
Toto desatero Božích přikázání se v bibli zachovalo v dvojí podobě, ale není mezi nimi podstatný rozdíl. Obojí je zřejmě už rozšířené znění původních stručných příkazů. Rozdělení biblických textů do deseti přikázání má v naší křesťanské tradici několik podob. My se držíme rozdělení podle svatého Augustina ze 4. století.
Dělí se na dvě desky. První deska obsahuje tři přikázání o vztahu člověka k Bohu. Druhá deska mluví o vztahu k lidem. Ale obě desky jsou vždy pospolu: Bůh chce naši úctu, ale ne pro sebe. Když předstupujeme před něj, obrací náš zrak na bližní. A naopak připomíná, že když jednáme s bližním, máme co dělat i sním, s Bohem.
Biblický zápis Desatera známe nazpaměť ve zkrácené podobě školní katecheze. Doma si přečtete biblické znění ve 2. a 5. knize Mojžíšově.

My si tu pokusíme naznačit smysl desatera jako

DESET VELKÝCH SVOBOD ČLOVĚKA

Já jsem Pán, tvůj Bůh. Ty, člověče, patříš ke mně. Když se mne budeš držet, bude tvůj život vypadat takto:

  1. Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mne zpodobňovat. Já ti budu pomáhat, abys mohl žít bez bázně a ve svobodě.
  2. Budeš mít v úctě mé jméno. Nemusíš mne nutit, abych ti pomohl. Já jsem Jahve, Bůh s tebou.
  3. Budeš zachovávat den odpočinku. Nebudeš se štvát stálou honbou za prací, za zábavou. Máš právo žít zdravě a klidně.
  4. Budeš ctít otce a matku. Dáš-li se vést mou otcovskou láskou ve své rodině, budeš mít bezpečí domova.
  5. Nebudeš zabíjet. Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno předstihnout, vyřídit. Já chci být tvým ochráncem, můžeš žít beze strachu a v míru.
  6. Nebudeš cizoložit. Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami pokoutní lásky připravil o schopnost lásky krásné a věrné. Já chci být dárcem tvého štěstí v lásce opravdové.
  7. Nebudeš krást. Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Co bys získal na majetku, ztratil bys na klidné mysli. Poznáš, že větší radost je dávat než brát.
  8. Nebudeš lhát. Nemusíš se zaplétat do lží, to dělá život nejistým. Já jsem Pravda a ty budeš také důvěryhodný.
  9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního. Nenarušíš manželství druhých, nebudeš bořit domov dětem. Já jsem svazek muže a ženy ustanovil jako posvátný. Když to budeš respektovat, ušetříš mnohé trápení sobě i jiným.
  10. Nebudeš závistivý ani chamtivý. Nemusíš se užírat závistí druhým. Já ti dávám dobré dary. Uč se přát je i ostatním a naučíš se žít pokojně.

Vidíte, že desatero je jen rámcovým zákonem - jeho přikázání nejdou do všech detailů. Vždy musíme znovu zkoumat, jak platí v určité situaci.
Nebylo by tedy lepší, kdyby se vymezilo přesně a konkrétně, kam až se v každé situaci smí a co se už nesmí? Touto cestou se dal občanský zákoník - a vznikla nepřehledná spousta zákonů, výměrů a nařízení, ve které se vyzná jen advokát - odborník.
My zůstáváme při jednodušší cestě: Přijmi za řídící princip svého života desatero Božích přikázání a lásku dvou hlavních přikázání. To ti pomůže uchovat tvé svědomí citlivé, to ti pomůže zorientovat se v každé situaci, jak a co je správné.
Této orientaci svědomí podle desatera tu chceme věnovat soustavnou pozornost. Budeme hovořit o svobodě Božích dětí, jak nás k ní vede Boží láska, projevená v Desateru.

Myšlenka na zapamatování:
Já jsem Pán, Tvůj Bůh.
Chci, abys žil svobodně.

Čteme z bible: 2 Mojž 20,1-17 + 5 Mojž 5,6-21

<OBSAH>

2. Přikázání první:
Nebudeš mít jiné bohy

"Hospodin řekl: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne" (5 Mojž 5,5-7)

Přijde paní do knihkupectví katolické Charity a chce nějakou vhodnou knihu pro nemocného: "Něco náboženského?" - ptá se prodavač. - "Nene" říká paní, "tak zle mu zase není!"
Tahle anekdota dobře vystihuje, že pro mnohé lidi slovo náboženství má zvuk spíš strašlivý než útěšný.
Desatero Božích přikázání také nepatří mezi přitažlivé a radostné texty bible: Míváme pocit, že tyto příkazy a zákazy chtějí omezovat naši svobodu. Ale stačí podívat se blíž na text desatera, jak je zapsán v bibli a poznáme, že ta naše představa je zkomolená.
Izrael dostává Desatero na cestě z Egypta do zaslíbené země. Navzdory síle mocné veleříše Hospodin vyvádí houf zubožených otroků na svobodu. Desatero, to je ruka osvoboditele, podaná otrokům. Je to Magna charta křesťanské svobody. Je to ukazatel, který na různých rozcestích ukazuje správnou cestu. Poslyšte, jakým slavnostním a radostným prohlášením Desatero v bibli začíná:
"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne."

Vyhlášení desatera začíná tedy radostným poselstvím o svobodě. Ale - boží lid je dosud otroctvím ohrožen. Egyptské "hrnce masa" stále voní na poušti světa. Stále vzbuzují laskominy št'avnaté nabídky hmotných odměn těm, kdo se dají do otrocké služby mocných světa. Prodat svobodu za hrnec masa, to je stálé pokušení, které doprovází člověka na jeho cestě za svobodou svědomí.
Mezi námi dosud žijí i modly. I dnes se uctívá "zlaté tele", peníze, mamon. Žije mezi námi bohyně Venuše a její kult rozkoší jako jediný smysl a cíl života. Žije mezi námi Fortuna, bohyně sázkařů. Žije mezi námi kult mnoha bůžků a model. Proto i nám platí strohý příkaz: "Nebudeš mít jiného boha, kromě mne!" Jakým jen otrokem modly je lakomec! Jakým otrokem je sukničkář! Jaká pouta se lámou tam, kde člověk srdcem pochopí osvobodivý smysl tohoto prostého příkazu.
Vy starší si jistě pamatujete, co jste se o prvním přikázání učili v katechismu: že máme věřit v Pána Boha, že nemáme věřit v pověry, že se máme zbožně modlit. A co nám z toho v praktickém životě zůstalo? Občas se trochu pomodlíme, trochu věříme. A to je jaksepatří málo.

Jak tedy máme žít podle 1. přikázání?

  1. Jde tu o to, abychom před Bohem neuhýbali, ale abychom ho hledali. Abychom o něm přemýšleli a ve svém životě s Bohem počítali a nežili jako praktičtí pohané. Abychom ve všech situacích a událostech hledali Boží otcovskou ruku, která nás chrání, Boží prst, který nám ukazuje smysl a cíl našeho života.
  2. Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství véřících - do církve. Církev, to je dnešní lid boží putující pouštěmi dnešního světa z egyptského otroctví do svobody Božího království.
  3. Jde tu o to, abychom se naučili žít beze strachu z různých tajemných sil, mocí, střašidel a model. Abychom se nebáli moci hvězd ani moci člověka. Abychom se nebáli o své peníze ani o své hračky a zábavy a potěšení. Kdo se nedrží Boha, stane se otrokem věcí a otrocký život je ve strachu. Kdo se drží Boha, ten každý den přijímá a žije jako Boží dar, ten žije bez otrockého strachu.
  4. Jde tu o to, abychom uměli Bohu denně děkovat za vše dobré. V důvěrné, láskyplné a děkovné modlitbě je nejvyšší naplnění prvního přikázání.

Bůh totiž v nás působí jen s naší pomocí. Je-li člověk zavřený, marně klepe vítr Ducha Božího na dveře našich srdcí. Modlitbou se ty dveře otvírají, modlitbou se navazuje spojení, otvírá se cesta pro proudy lásky, v srdci se zabydluje pokojná důvěra v Boha a radost Božího dítěte.
A tohle máme každý zcela v moci: otevřít se Božímu duchu v modlitbě, nebo zůstat němou, zavřenou škeblí.
Z toho bychom mohli usoudit, že v 1. přikázání nám Bůh modlitbu přikazuje, ukládá jako povinnost. Ale není tomu tak. Modlitba není povinnost člověka, ale jeho právo a výsada. Člověk se smí modlit. Člověk smí předstoupit před Boha se svým slovem. Smí se před Boha postavit v mlčenlivé, tiché adoraci beze slov.
Modlitba má být zbožná, nemá být roztržitá. Na čem to záleží, aby byla láskyplným a důvěryplným navázáním spojení s Bohem? Nezaleží na tom, kde se modlíme. Zda v kostele před svatostánkem nebo venku uprostřed práce; zda v tiché světničce nebo ve společenství církve při nedélní bohoslužbě. Nezáleží na tom jak, jakými slovy se modlíme, nebo zda beze slov. Záleží na tom, zda je tu to, k čemu jsme vyzváni před prefací: Sursum corda! Vzhůru srdce! Záleží na tom, zda máme srdce u Pána.
Najdou se lidé, kteří říkají: "Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude." Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí, do kostela, ten se brzo přestane modlit vůbec.
Najdou se lidé, kteří říkají: "Já se ústy nemodlím. Mou modlitbou je má práce." Dobrá věc - konat práci jako modlitbu, s láskou, což o to, jenže nebude dlouho práce modlitbou tomu, kdo se nepomodlí ráno a večer. Copak to je normální, nepozdravit se ráno s domácími, neusmát se na ně, neříct jim slovíčko? Neříci si večer dobrou noc? Tak to dělají ti, co se nemají rádi, ti co spolu nemluví. A kdo má rád Boha Otce - jak může vstávat, jak může lehat bez slovíčka pozdravení? Modlitba je živý projev víry a lásky. Kde modlitba není - jaká víra, jaká láska!

"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha kromě mne."

Tak nás vede ke svobodě, tak nás zbavuje strachu z pověr a strašidel první přikázání. Máme se ve víře vzdělávat a podle víry žít. A smíme se k Bohu obracet, smíme se k Bohu modlit.Poděkujme za to vše z upřímného srdce.

Myšlenka na zapamatování:
Nemusíš se bát temných sil, osudu. Drž se Boha a budeš svobodný.
Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do církve.

Čteme z bible: Žid 11, 1-12 + Mk 16,14-18

<OBSAH>

 

3. Přikázání první:
Nebudeš si mne zpodobňovat

"Nezobrazíš si Boha zpodobněním ničeho, co je nahoře na nebi, nebo dole na zemi, nebo ve vodách, v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující." (5 Mojž 5,8-9)

Tento příkaz mají někteří křestané (pravoslavní, anglikání, evangelíci…) jako druhé přikázání desatera. U nás, katolíků, zůstalo dozvukem prvního přikázání, ale ve zpovědních zrcadlech po něm nenajdeme ani stopy.
Neuděláš si modlu! Zákaz směroval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, kde se věřilo, že božstvo je nejmocněji přítomno tam, kde stojí socha. Ale v zákaze zpodobování nejde jen o sochy model. Je to zákaz zpodobování i samého Hospodina. Každý obraz Boha, který si vytvoří člověk, je omezením Hospodinovy velikosti. Bůh je větší. Bůh je jinačí.

Vývoj představ o Bohu
"Je-li tvůj Bůh mrtev - vezmi si mého!" Tak to nosili napsané na tričkách příslušníci kterési sekty na Západě.
Tak nějak naivní byly i nejprvnější představy člověka, když začal tušit, že nějaký Stvořitel a Pán je. Mysleli tenkrát, že každá rodina, rod, má svého boha, že je tolik bohů, kolik je kmenů a později národů. Ještě v bibli jsou ozvěny těchto sporů, zda je mocnější Baal Filištínů, nebo Jahve Izraele. Nebylo snadné pochopit, že je jen jeden Bůh, Pán celého světa, Stvořitel celého kosmu.
My už víme, že je jeden Bůh. - Tak si to aspoň myslíme. Ale nepraví bohové nejsou tak mrtví, jak se zdá - ani v srdcích věřících lidí. Nepraví bohové byli nejhoršími nepřáteli rodícího se křesťanství, a jsou nejhoršími nepřáteli i křesťanství dnešního.
Ten nejstarší nepravý bůh vznikl z člověkova strachu. Je to bůh magie. Měl mnoho jmen: Baal, Moloch, ale vždy je týž: je to hrozivá, neurčitá, beztvará moc, kterou si musíš naklonit obřady, obětmi, zaklínáním. Taková víra je opravdovým opiem lidstva, jak řekl Marx.
Pak jsou tu pohanští přírodní bohové jako Zeus, Dionýsos, Siva, a mnozí jiní, v nichž začalo svítat tušení o velikosti Stvořitele. V jejich stínu se zrodila moudrost Platonova a Buddhova, ale také bída, ponižování a vykořisťování člověka v indickém kastovnictví.
Typickým znakem magického náboženství je strach. Kristus znovu a znovu vytýká apoštolům: "Malověrní, proč se tolik bojíte?" (Mk 4,40).
I dnes musíme stále znovu kriticky přezkoumávat nové představy o Bohu. Tam, v našem myšlení, v naší představivosti, vzniká náš obraz, který si o Bohu děláme. Tam začíná to hrozné nebezpečí, že opravdu zbožný člověk bude celý život sloužit bohu, který je jeho modlou, jeho výtvorem.
Musíme se například osvobodit od falešné představy Boha všemohoucího. Ano, nazývá se tak v Krédu, ale všemohoucnost Boží není totožná s představou jakéhosi světového superdiktátora, který svévolně může dělat všechno a je proto za všechno dění na světě odpovědný. Taková hrozná představa o Boží všemohoucnosti je kořenem moderního ateismu: jak věřit v Boha, který může zabránit zlu a neudělá to?
Ve svém Synu se nám Bůh představil ne jako všemocný Diktátor, který vládne silou, ale jako bezmocné Dítě, které získává láskou. Jako ten, který se v pokušení na poušti výslovně vzdává použití své moci a násilí. Jako ten, který nepoužívá násilí ani na kříži, když ho chtějí zabít.
Musíme se osvobodit i od falešné představy Boha - četníka, mstitele, hlídače, který stále sleduje člověka, aby ho mohl potrestat nemocemi, trápením, smrtí, peklem; - který křížem navštěvuje ty, které miluje.
Musíme se osvobodit od představy Boha podobného duchu z Aladinovy lampy. Přivoláš ho modlitbičkou, když ho potřebuješ, aby ti pomohl složit zkoušku, vyhrát spor či válku.
Měli bychom tu ještě mluvit o mnoha falešných představách, např. o podobě Boha sentimentálního, sladkobolně kýčovitého pánbíčka. Měli bychom mluvit o modlách ateistů - neboť modly Státu, Strany, Vlasti, Peněz, Sexu lze uctívat i bez víry v Boha. Náboženství tu nahrazuje ideologie té či oné strany. Naše generace zažila na své kůži hrůzy takové modloslužby.
Nikoho nezachrání před těmito modlami, že se stane ateistou. Kde nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, povýší na meditaci snění vyvolané drogou.

Biblické obrazy Boha
Jedině křesťan se může uchránit otroctví modloslužby, když naslouchá, co o Otci říká Syn. Ale všimněme si dobře: Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem.
Bůh bible má tvář Ježíšovu. Představuje se obrazem milence. O moci a bezmoci milence vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě. Láska milencova je zárukou svobody milenky.
Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může uzavřít boží lásce. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. Proto je ve světě tolik zla, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa. Představou milence lze také vyjádřit, že Bůh je lidumilný Bůh.
Když si tak uvážíme, ke kolika falešným představám může vést mluvení o Bohu, nedivíme se, že velcí světci nabádali, abychom se místo mluvení o Bohu učili raději mlčení před Bohem. Abychom se k Bohu blížili spíš srdcem, zážitkem, než rozumem. A zážitky děláme ne ve vědeckých laboratořích - tam je místo pro experimenty - zážitky děláme ve svém životě. V pohlížení, v nazírání, tehdy, když zažijeme dotek otcovské Boží lásky. Když uvidíme v jeslích či na kříži živého bratra Ježíše. Když se otevřeme vanutí Boží inspirace, hlasu svědomí.

Závěr:
Závěrem si to shrňme takto: V prvním přikázání nejde jen o to, abychom nevěřili pověrám, nezapalovali lampičky modlám. Jde i o to, abychom stále korigovali své dětinské a falešné představy o Bohu. A především jde o to, abychom uvěřili v jednoho Boha, Otce lidumilného a žili bez bázně a ve svobodě. Abychom přijali za učitele svého života Ježíše Krista a drželi se jeho slova. Abychom se otevřeli Božímu Duchu a žili pokojně, v pravdě a lásce Božích dětí.

Myšlenka na zapamatování:
Věřím v Boha lidumilného.
Bůh je větší, než všechny lidské představy.

Čteme z bible: 5 Mojž 5, 8-9 + Mk 4,35-40

<OBSAH>

 

4. Přikázání druhé:
Nebudeš zneužívat mého jména

"Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval." (5 Mojž 5,11)

U starých Izraelitů se zneužitím jména Hospodinova mínily zaklínací praktiky, jaké byly obvyklé u národů kolem nich. Ti se pokoušeli donutit bohy zaklínacími rituály, aby splnili přání lidí. Izraelita měl vědět, že Boha Izraele není třeba zaklínat a uprošovat, protože on sám je vždy pro člověka, je Jahve - Bůh zde přítomný.
Jaký význam má druhé přikázání pro nás dnes? Hřeší proti němu ten, kdo bere jméno Boží nadarmo, kdo kleje, kdo nedodrží daný slib, kdo křivě přísahá. Tak se to učíme v katechismu.
Braní jména Božího, svatých osob a věcí nadarmo děje se často nejen u nevěřících, ale i mezi námi, kteří se považujeme za věřící křesťany; mezi námi, kteří máme jméno Boží oslavovat - viz prosbu Otčenáše: posvěť se jméno tvé.
Jak k tomu mohlo dojít, že lidé - a nejvíc starší "věřící" generace, tak snadno proti druhému přikázání desatera hřeší? Kdesi v dávné minulosti byl zbožný zvyk vyjadřovat trvalý vztah k Bohu častým zbožným vyslovováním jeho jména. Dnes z toho zbyla bezmyšlenkovitá vycpávka, prázdný zvuk: "Ach Bože, to ten čas letí!" - "Ále, Bóže, copak na tom záleží!" - "No, pozdrav pánbu, tys tomu dal!" - "Jéžiši, to jsem ráda!" - "Šmarjájosef, ať nehapáš!"
Co bylo kdysi svědectím hluboké víry, je dnes bezduchým žvaněním, svědectvím malověrnosti a neúcty k Bohu.
Kdo to se svou vírou chce brát jen trochu doopravdy, ten takhle nemluví. A co si myslet o člověku, který v neděli už cestou z kostela kleje, krucifixuje, himlhergotuje? Buď tím chce říct: "Lidi, já sice do kostela jdu, ale neberte to vážně, já jsem ve skutečnosti nevěrec." - A to je ošklivé. Nebo tím vyjadřuje: "Lidi, neberte vážně nic, co říkám. Já plácám, co mi slina na jazyk přinese." A to je ubožácké.
Proto vás vyzývám, všechny, co mně nasloucháte: nechme my křesťané už jednou pohanům tohle rouhání a braní jména Božího nadarmo.
Pak je tu druhá podoba zneužívání jména Božího: lehkomyslné slibování a nedodržení, křivá přísaha. V horském kázání po nás Pán Ježíš žádá jednoznačně: Ty, křesťane, ty nepřísahej! Nedělej slavnostní sliby. Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne. Jsi-li věrohodný, pravdivý, pak to stačí.
Všelijaká ta ujištování: "Na mou čest! Čestné slovo!" - ta jsou známkou, že ten člověk zpravidla lže a ví, že ho lidé mají za lháře; a tak se domáhá, aby mu aspoň tentokrát věřili.
Pak je tu třetí podoba zneužití Božího jména - to když někdo příliš rychle svou vůli vydává za vůli Boží. V každém člověku je jakýsi prapud k poroučlivosti. Dělá nám dobře, když druzí musí tancovat, jak my pískáme. A nejen vladaři vyhlašovali své války a zákony ve jménu Božím, i dnešní panovační lidé rádi svou poroučlivost podkládají vůlí Boží. Ta se ovšem vždy podivuhodně shoduje s tím, co chtějí oni. To je ošklivá podoba braní jména Božího nadarmo ke zneužívání moci. Vždyť Bůh bible, Otec Ježíše Krista, se nestaví na stranu mocných a panujících - diktátorů ve státě či v rodině, ale staví se po bok slabých a utlačovaných. Jak často hřešíme proti druhému přikázání, když se těm nad sebou uctivě klaníme a ty pod sebou panovačně kopeme.
Každý máme nad někým moc, a máme ji používat tak, jak to dělá Bůh: Být věrní i vůči nevěrným. Být laskaví i vůči zlostníkovi. Brát ohled i na bezohledného. Usmívat se i na zamračeného. Být.stále ochoten ke smíru. Tak může jednat mocnější jen v síle moci Boží.
Pro nás lidi se Bůh nazval jménem Jahve, což znamená: Jsem ten, který je tu pro vás. Pro nás lidi přijal Boží Syn jméno Ježíš. A i toto jméno je celá věta: Bůh je pomoc. Ano. Ve jménu Božím, s pomocí Boží, můžeme zvládnout vše, - i smrt.
Proto je dobře každý den i každý významnější čin začínat "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."

Jak si dnešní úvahu zapamatujeme?

  1. Naše víra se projevuje také v tom, jak vyslovujeme Boží jméno.
  2. Nemusíme mnohým modlením Boha donucovat, aby nám pomohl. On je vždy při nás.
  3. Máme však svým dobrým životem jméno Boží ctít a oslavovat. Dej, Bože, at'žijeme jako tvoji přátelé.

Myšlenka na zapamatování:
Nezneužívej jména Hospodinova!
Nemusíme dlouhým modlením Boha donucovat, aby nám pomohl.
Máme svým dobrým životem Boha oslavovat.

Čteme z bible: 5 Mojž 5,11 + Mt 5,33-37

<OBSAH>

 

5. Přikázání třetí:
Neděle at' je ti dnem odpočinku

"Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku."
(5 Mojž 5,13-15)

Tetička přišla na návštěvu a ptá se malého školáka: Co máš ve škole nejraději? - A odpověd' zní: "Přestávku!" - My se tomu smějeme, ale v podstatě jsme stejného mínění - také se těšíme na konec týdne, na přestávku v každodenním musu.
Bůh, který nám dal šest dnů k práci, dal nám i den odpočinku. Třetí přikázání Božího desatera zní: "Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat - ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina." (Ex 20,8-9).
Šest dní máme pracovat, sedmý den odpočívat a světit, říká bible. A zpovědní zrcadlo při třetím přikázání říká, že hřeší, kdo v neděli bez nutnosti pracuje, kdo v neděli nejde na mši svatou, kdo se v kostele chová neuctivě.
Toto prastaré ustanovení odpovídá kupodivu přesně i silám dnešního člověka. Byly už pokusy ateistů zavést pracovní týden desetidenní - tzv. dekády - ale nešlo to. Člověk je už tak stvořen, že jeho energie potřebuje obnovit v sedmidenním cyklu.

Sedmý den odpočívej
Máme tedy slavit den sváteční odpočíváním. Na první pohled to vypadá, že nic není lehčího, než tohle plnit, oddechnout si v neděli, jak pěkně říká bible (Ex 29,12). Ale co je lidí, kteří to nedokážou. Neděle je dnes součástí víkendu. Jsou dva dny volna - a páteční podvečer k tomu -, ale kolik si toho naplánují přičinliví lidé, co vše musí stihnout doma, na zahradě, na záhumence, na fušce, na výletě, na návštěvě, v zábavě. Četl jsem tuhle vtip: "Ten víkend by jednoho uštval" - stěžuje si pán cestou do práce. - "To jsem rád, že už je pondělí."
Práce se může stát drogou, vyvolat chorobnou závislost. A výsledek? Stres, nervozita. V nejmajetnějších rodinách je nejvíc sebevražd.
Svádí se to často na neklidný čas, na uspěchanou dobu, ve které žijeme. Ale tak to není. Slunce vychází stále stejně, čas plyne v klidné stálosti jako před miliony let. Čas není neklidný, neklidný je člověk. Co jsou to za nervy, abys stihl všechno, co sis na víkend naplánoval. A tak se nám Boží dar oddechového dne mění v dostihy.
"Co to na nás přišlo, že jsme všichni tak neklidní?" - ptal se kdosi. Zase omyl: všichni neklidní nejsme. Jsou mezi námi lidé klidní, a je jich dost. Jenže je není tak vidět. Nejsou tak nápadní, jak ti, co se stále honí.
Jsou mezi námi lidé, z kterých voní klid. Nejsou pasivní, dělají dost, ale v souladu s danou situací, bez hluku, bez nervozity. Umějí zabrat v práci, umějí si vychutnat chvilky klidu, pohody, zábavy. Pochopili správně, že třetím přikázáním Bůh láskyplně říká:
"Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji, abys dodržoval den odpočinku. Nemusíš se uštvat ani neustálou prací, ani ustavičnou honbou za zábavou, ani strachem, že někde něco zmeškáš. To vše ti bere radost ze života, který jsem ti dal, abys jej žil pokojně a šťastně." (E. Lange)
Co je v neděli dovoleno dělat, co je zakázáno? Sobota je pro človéka. Záleží tu na vnitřním postoji k tomu, co děláš, ne na činnosti samé. Když pracuješ mimoslužebně ze zištnosti, je to špatné. Když děláš třeba totéž, ale z lásky k bližnímu, je to dobré.
Poslední dobou se objevuje nová forma ohrožení svátečního klidu, tzv. klouzavé neděle. Je to nový pokus - kolikátý už? -.o práci v dekádách, v desetidenním cyklu: Jaká to bude služba zákazníkům, když budou obchody otevřené v neděli! Ale mlčí se přitom o nepohodlí prodavačů, narušení rodinné pospolitosti, když ani v neděli nemůže být rodina pohromadě! Práce není jediným smyslem života!

Šest dní budeš pracovat
Nebuď otrokem práce, ale pracuj svědomitě! Třetí přikázání žádá nejen zachovávání svátečního klidu, ale žádá také, abychom šest dní pracovali.
Práce má být člověku radostnou účastí na Božím díle tvoření, dotvářením světa. Proto nikdy neměly vznikat takové způsoby práce, které z člověka dělají živý stroj - např. na běžícím pásu. Je na nás, křesťanech, abychom ze všech sil pomáhali v dnešním úsilí o humanizaci, polidštění práce.

Závěr: Jak prožít nedéli
Prožít hezkou neděli, to je umění. Třetí přikázání nás učí, jak je zvládnout. Od toho, jak se nám daří v neděli, závisí stav našich nervů, růst lásky a domácí pohody.

Závěrem si poslechněte několik vět z deníku obnovitele katolického Junáka ve Francii, Guy de Lariauda: "Musíme se znovu učit nicnedělání. Ne takové zahálce, při níž člověk s prázdným srdcem a prázdnou hlavou bloumá a neví kam. Ale takové klidné nečinnosti, při níž člověk uvidí na zemi u nohy krásu v broučkovi či v sedmikrásce. Když zase uslyšíš tiché vanutí větru ve větvích stromu, pípnutí ptáčka na větvi. Když začneš vnímat, jak zemé dýchá a mluví. Klid, v němž promlouvají hlasy minulých setkání a zážitků. Když se začnou rodit plány tvých zítřejších kroků a činů. Kdy o tom všem důvěrně rozmlouváš s Bohem."
Když si takhle při nedělní procházce vysníš, jak hezký má být nastávající týden v souladu s Boží láskou, bude ti pak snadnější ten týden opravdu pěkně prožít.
A tak vám, milí bratří, přeju pěknou dnešní neděli a pěkné všechny neděle vašeho života.

Myšlenka na zapamatování:
Neděle at'je ti dnem odpočinku!
Nemusíš se uštvat stálou prací!
Drž se Boha a budeš žít zdravé.

Čteme z bible: 5 Mojž 5,13-15 + Mk 2,23-28

<OBSAH>

 

6. Přikázání třetí:
Neděle at' je ti dnem Páně

"Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý." (Ex 20,8.11)

Maminka budí v neděli ráno své dva syny: "Honem vstávejte, abyste nepřišli pozdě do kostela!" - a pak slyší do kuchyně, jak se ten mladší při oblékání gatí lituje: "Člověče, být katolíkem, to je pořádná dřina. Každou neděli vstávat, nikdy se pořádně nedospat. Já nevím, jestli budu chodit do kostela, až budu velký."
Myslím, že podobné pokušení se ozve občas v každém z nás: Spát v neděli, dokud se sám neprobudím. Potom pohodlně posedět u sváteční snídaně. Pak si vyjet do přírody bez špatného svědomí, že jsem zameškal kostel.
Mnoho lidí se tomuto pokušení poddává. V kostele je v neděli neuvidíš, jak je rok dlouhý, až leda sem přijdou nohama napřed - při svém funusu. Mají krásné výmluvy - třeba tu, že lidé, co do kostela chodí, nejsou o nic lepší. Že jejich bohoslužbou je jejich práce. Že se mohou stejně pomodlit v přírodě jako v kostele.
A také se ti lidé ptají: Je to dnes, po koncilu, vůbec ještě povinnost, jít v nedéli do kostela?
Jenže kdo se ptá po povinnosti, zda musí jít na nedělní mši, u toho není v pořádku sám základ víry. Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechává přitom horu Kalvarii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš.
Co na té nedělní bohoslužbě v kostele je, že po celý týden dává smysl naší veškeré práci venku?
Staří Izraelité nazývali chrámovou bohoslužbu "radování před Hospodinem" (Dt 12,12.18). Sabat byl pro ně dnem radosti: člověk smí přerušit práci a radovat se ve společenství s lidmi a s Bohem.
V době Ježíšově se tento původní radostný charakter soboty ztrácel za mnoha předpisy zákoníků. Proto se Pán Ježíš postavil proti tomuto formalismu a hlásal původní smysl: sobota je tu pro člověka.
První křesťané dali svátečnímu dni krásný název: dies Dominica - den Páně. Byl to zpočátku státně pracovní den, ale to jim nevadilo; po práci se shromaždovali ke slavení a radovali se z toho, že toho dne Pán vstal z hrobu a přemohl smrt, že toho dne sestoupil Duch svatý na apoštoly. Bratrská láska je vedla, aby se scházeli do společenství. Láska k Pánu Ježíši je vedla k naslouchání jeho slovu, ke slavení eucharistie.
Kdyby se jich byl někdo ptal, jestli jsou povinni jít v neděli do kostela, byli by udiveně odpověděli: Kdo tu myslí na povinnost? My bychom bez nedělní bohoslužby ani nemohli žít! Nedělní eucharistie, to je přece nesmírný dar, dar vykupitelské lásky Ježíšovy! Kde jinde bychom získali sílu k dobrému životu pro celý týden, k budování spravedlivějšího světa, než je ten dnešní. Kde jinde bychom prožili radostné vědomí, že nejsme osamělí, že jsme rodina božích dětí.
Účast na nedělní bohoslužbě byla pro první křesťanskou generaci věc velice důležitá. Bylo to jejich poznávací znamení - legitimace.
Jak je tomu u nás, dnešních křesťanů?
Z té prvotní důležitosti zbyl některým jen pocit musu - předpisu. A co se musí, do toho se nechce a hledají se výmluvy. Ale jsou stále tací, kteří na nedělní bohoslužbu nehledí jako na závažný předpis, ale jako na nezbytnou potřebu svého života, na chvíli radostné pospolitosti.
Rádi se přidružují ke kroužku učedníků, shromážděných kolem Pána a Mistra, aby jim ani slovo neušlo. Vědí, že v liturgii Kristus ještě stále ohlašuje své radostné poselství. Rádi se s apoštoly sdružují kolem eucharistického stolu k Večeři, kterou s námi slaví Kristus.
A když pro nemoc nebo pro pracovní povinnost do kostela nemůžou, to se pak aspoň v duchu k farní bohoslužbé připojují, svou oběť kladou v duchu na obětní misku s ostatními, doma si večer zazpívají mešní píseň a pomeditují nad evangeliem.
I dnes, i mezi námi, jsou křesťané, kteří jdou do kostela ne z musu, ale rádi, kteří své děti učí radostnému slavení neděle, protože vědí, že i dnes platí moudrost našich předků: Jaká je tvá neděle, taková bude i tvá poslední chvíle.

Myšlenka na zapamatování:
Neděle at'je ti dnem Páně!
Jaká neděle, taková poslední chvíle.

Čteme z bible: 2 Mojž 20,8.11 + Sk 2,42-47

<OBSAH>

7. Přikázání čtvrté:
Budeš ctít otce a matku

"Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh." (5 Mojž 5,16)

Tři ženy byly u studny pro vodu. Nedaleko odtud seděl na lavičce stařec a naslouchal, jak ženy chválí své syny.
"Můj syn", chlubila se první, "je tak šikovný, že se mu nikdo nevyrovná..." - "Můj syn," povídá druhá, "zpívá nádherně jako slavík!" - Třetí žena mlčela. "Proč nepochválíš také svého syna?" - obrátily se na ni ty dvě. - "Není na něm nic tak výjimečného jako na vašich dětech. Můj syn je docela obyčejný chlapec."
Ženy naplnily svá vědra a kráčely domů. Stařec šel za nimi. Vědra byla těžká a udřené ruce slabé. Ženy se proto po chvíli zastavily, aby si odpočinuly. Tu se objevili jejich tři synové. První měl tělo jako úhoř a metal jedno salto za druhým. Ženy volaly: "Jak hbitý je to chlapec!" Druhý zpíval nádherně jako slavík, až byli všichni dojati. Třetí chlapec přiběhl ke své matce, zvedl její vědro a nesl je domů.
Tu se ženy obrátily na starce: "Co říkáš našim synům?" - "Kde jsou vaši synové?" zeptal se starý muž udiveně. "Vidím jen jediného syna."

Právě jsme slyšeli v povídce, co čtvrté přikázání ukládá dětem. Katechizmus přikazoval podrobněji: aby děti své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly, a aby jim pomáhaly. Takhle si před svatou zpovědí zpytují svědomí děti a největší důraz přitom bývá kladen na poslušnost.
Generační problém mezi rodiči a dětmi se vidí hlavně v té poslušnosti: "Dokdy vlastně musím poslouchat? Už nejsem malý, už si chci rozhodovat o svých věcech sám!"
Je to snaha chvályhodná - a kde rodiče řeknou: "Jsme pro, nechceme, abys byl celý život jako nedospělé mimino; budeme ti radit a pomáhat, aby ses tomu samostatnému rozhodování co nejdřív naučil," - tam jdou problémy s dospívajícími dětmi schůdnou cestou.

Horší je to tam, kde mládež nevidí svou nehotovost a rodiče nevidí, že děti už nejsou malé.
"Náš otec, to je policajt a ne tatínek. Vyslýchá, hlídá, poroučí, pokutuje. Sednout si se mnou, povykládat si se mnou, co bych chtěl a jak to myslím, to u něj neexistuje.
Maminka, ta dělá prima buchty - ale to je tak všechno, čím je užitečná. U té jsem malý Honzíček, kterému se musí říkat, aby se neumazal, aby si vzal čistý kapesník. Nějaká debata s ní možná není - ona holt nikdy nebyla patnáctiletým mužským.
O sestrách - o těch škoda se vůbec zmiňovat. Nemám doma kousek soukromí, kde by nečmuchaly. Jsem sám uprostřed toho, čemu se říká nadneseně: rodina."
Kdo naučí tohoto chlapce, jak vycházet i s takovými rodiči a sourozenci, kteří mají své nedostatky? Kdo mu poví, že když se nenaučí vedle chyb vidět i jejich dobré stránky - že nebude schopen vycházet nikde a s nikým - ani v zaměstnání, ani v rodině, kterou si založí. V tom je dnešní smysl dodatku 4. přikázání: Cti otce . . . abys dobře živý byl a dobře se ti vedlo.
Pamatujte, vy mladí, kteří si hledáte partnera do svého života, že kdo vychází špatně s rodiči nebo sourozenci, ten bude stejně špatně vycházet i s tebou, kdybyste se vzali! Pryč od takového!
Původně se 4. přikázání nedospělých dětí netýkalo. Byl to příkaz dospělým, aby měli v úctě své staré rodiče a pečovali o ně; aby si jich vážili.
Na pohrdání tímto přikázáním bylo v Izraeli stanoveno vyloučení z izraelského lidu, ba i trest smrti: "Kdo ubližuje otci, vyhání matku, je zavržený syn" (Př 19,26).
Již ve 3. Mojž. se toto přikázání rozšiřuje na úctu ke starým lidem vůbec: "Před šedivou hlavou povstaneš a starému člověku prokážeš úctu" (L 19,32). Dnes už stará generace není na mladých závislá existenčně. Mají svou penzi, jsou domovy důchodců, je tu pečovatelská služba. Lékařská péče o staré lidi - geriatrie - se stala zvláštním oborem medicíny. V televizi se starým lidem jemně říká "dříve narození".
Ale to vše starým lidem nedá spokojené a šťastné stáří, když k tomu nedostanou od svých dětí úctu a lásku. Když na ně mladí nemají čas. Když nemohou dožít v domku, který svýma rukama po celý život budovali a zvelebovali, protože svým dětem zavazí a vnukům jsou k smíchu. Když sedí sice ve své světničce, ale nikdo nepřijde, aby s nimi zavzpomínal na to, co za celý život prožili. Když jim nikdo neřekne slovo ocenění a obdivu za to, co přestáli - za války, po válce, při péči o děti.
Poslouchat své rodiče, to už dospělí samozřejmě nemusí. Mají plné právo žít si po svém, ale vyslechnout rodiče, to mohou a to dělat mají. Chovat se k rodičům s úctou a láskou, to s plnoletostí nekončí, to platí po celý život. A také povinnost pomáhat jim, dosloužit jim, starat se o ně, to také platí po celý život.
Shrňme si, jak si to chceme pamatovat: Nedospělé děti zavazuje čtvrté přikázání, aby své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly a aby jim podle svých sil pomáhaly. Dospělé děti už nejsou povinny rodiče poslouchat, zato se mají o to víc rodičům věnovat a s láskou jim dosloužit. Čtvrté přikázání se vztahuje i na povinnost rodičů k dětem, ale o tom v příští kapitolce.
V myšlení naší doby bychom dnešní úvahu mohli vyjádřit třeba takto: "Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji: Budeš ctít otce a matku. Nemusíš se stále bouřit proti autoritě rodičů a proti kdejaké autoritě.
Vzpoura proti mým přikázáním zotročuje stejně, jako slepá poslušnost. Uč se žít svobodně, tak, že se v mládí rodičům v lásce podřizuješ a v dospělosti lásku a péči rodičům vracíš."

Myšlenka na zapamatování:
Budeš ctít otce a matku!
V mládí se lásce a péči rodičů podřizuj,
v dospělosti lásku a péči rodičům vracej.

Čteme z bible: 5 Mojž 5,16 + Ef 6,1-3

<OBSAH>

8. Přikázání čtvrté:
Otcové a matky, buďte úcty hodní

"Vy, otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, nýbrž vychovávejte je v učení a kázni Páně!" (Ef 6,4)

Minule jsme hovořili o tom, co ukládá čtvrté přikázání dětem vůči rodičům: Mají je ctít, milovat, poslouchat. Mají jim pomáhat a pečovat o ně ve stáří.
Ale to přikázání je nejen pro děti - je i pro rodiče. Těm připomíná, jaký díl zodpovědnosti připadá na ně, aby dětem usnadňovali toto přikázání plnit. Aby děti mohly rodiče ctít, musí být rodiče úcty hodní. Aby je mohly milovat, musí být lásky hodní. Aby je mohly poslouchat, musí rodiče umět poroučet a zachovávat si autoritu. Kde děti své rodiče nemilují a neposlouchají, tam to bývá zaviněno i nesprávným chováním rodičů.
Snad ta nejhorší chyba, kterou rodiče při výchově mohou udělat, je, že dětem neumožňují, aby se od mládí učily žít samostatně. "Hlavně musí děcko na slovo poslechnout!" - řikávají siláčtí tatínci. Jenže takhle si pletou své dítě se psem. U psa je nejdůležitější cíl výchovy, aby na slovo poslechl. U dítěte je cíl jiný: dítě se má učit a naučit poslouchat sebe - a poručit sobě, hlídat se samo. Rodiče nebudou vždy svým dětem za zády. A co potom, když si děti neumí poručit samy, když se neumí samy rozhodnout - protože rodiče vždy sami přísně rozhodovali, co je pro ně nejlepší. Proto nezesměšňujme každý nezralý nápad dětí, ale vysvětlujme, veďme k přemýšlení. Pochvalme každý dobrý nápad. Dovolte vše, co povolit lze, pak vám budou děti věřit, že zákaz je oprávněný.
Vaše dítě nemá vyrůstat k vašemu obrazu, ale k obrazu Božímu. Vy máte dětem pomáhat rozvinout ty dobré vlohy, které do nich Stvořitel vložil - i tenkrát, když to neodpovídá vašim představám.
Kolik mladých charakterů se nerozvinulo proto, že je rodiče nevedli k samostatnosti. Kolik mladých manželství se rozbilo proto, že rodiče chtěli stále určovat a diktovat, co je pro ty mladé nejlepší.
Dospělým dětem mají rodiče radit jen tenkrát, když se jich děti na radu ptají. Rady nežádané jsou nežádoucí a proto neprospěšné, byť byly sebelépe míněné. Co u svých dětí zmeškáš na výchově v dětství, to v dospělosti nedoženeš. Vraťmne se tedy ještě k tomu dětství.

Ovšem i při sebesvědomitéjší výchově může dojít k krizím a nezdarům, protože na děti působí kromě rodiny ještě škola, televize, kamarádi, ulice.

V jedné dobré katolické rodině se stalo, že nejstarší syn Jirka, gymnazista, nepřišel jednoho dne domů ze školy. Když se po něm začali shánět, zjistili, že ani ve škole nebyl. Hledala ho policie, rozhlas. Po třech dnech došel telegram od vzdálených příbuzných: "Překvapivě přijel Jirka. Co dělat?" - A tatínek telegrafoval zpět: "Hned poslat domů."
Jirka přijel - se strachem. Čekal, že bude zle. Ale nebylo. Teprve po nějaké době si ho tatínek vzal stranou a řekl: "Chlapče, selhali jsme oba dva. Ty, žes provedl takovou nerozumnost - a já, že jsem tě zřejmě špatně vychovával. Vina si žádá trest a napravení. O své nápravě budem přemýšlet každý sám, ale trest bychom si měli uložit společný. Tři dny nebudem s ostatními u stolu a zůstaneme o chlebu a vodě. Souhlasíš?" - Jirka rád souhlasil. Při tom chlebu a vodě z něj konečně vylezlo, co bylo příčinou útěku z domu. S tatínkovou pomocí se našlo i rozumnější řešení.
Ten Jirka tuhle historku ze svého mládí po létech vypravoval a dodal: "Díky té mé klukovině jsem tenkrát pochopil, jak výborného mám tatínka."

Pravda, ten chléb a voda není recept na všechny vychovatelské potíže. Ale je to doklad, že mládež se dá poučit vlastními chybami, když dospělí na ně nereagují podrážděně a nepřiměřeně.
Do zpovědního zrcadla patří u čtvrtého přikázání i otázka vztahu k našim nadřízeným, k vrchnosti. Zda je posloucháme, nespravedlivě nekritizujeme. Zda nepodlézáme. Měly by tam patřit i otázky nadřízeným. Zda jsou spravedliví, zda nezneužívají své moci.
Když nedávno umřel jeden kardinál, mohl o něm kazatel nad hrobem prohlásit: "Před nikým nepoklonkoval a po nikom nevyžadoval, aby se klaněl jemu." - To je pěkné vyjádření, jaký má být vztah mezi podřízeným a nadřízeným.

Myšlenka na zapamatování:
Otcové a matky, buďte úcty hodní!
Veďte děti odmala k samostatnosti, sebevládě.

Čteme z bible: Ef 6,4

<OBSAH>

9. Přikázání páté:
Nebudeš zabíjet

"Nemstěte se sami, miláčkové, ale ponechte to Božímu soudu. Nenech se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem." (Řím 12,19.21)

Po čtvrtém přikázání následují tři, vyjádřené jedním slovem: Nezabiješ! Nezcizoložíš! Nepokradeš!
Všechna tři přikázání ochraňují základní statky člověka: život, rodinu, domov (majetek). Ke každému přikázání od 4. do 10. bychom mohli přidat klauzuli ze čtvrtého: "abys dobře živ byl a dobře se ti vedlo na zemi."
Vraťme se k pátému: "Nezabiješ!" - Žádné přikázání nevypadá samozřejmější. Uznávají je spolu se sedmým - nepokradeš - i ti, kteří ostatní příkazy desatera odmítají: Nikdo nesmí násilně sáhnout na mne a na můj majetek!
Z přípravy na první svatou zpověď známe, že proti pátému přikázání hřeší nejen ten, kdo někoho zabije, ale i kdo druhého bije, kdo se na bližního zlobí, kdo si škodí na zdraví, kdo kazí malé děti a kdo trápí zvířata.
Bůh bere lidský život v ochranu: Kainové nesmějí zabíjet Ábely. Ani jednotlivě, ani hromadně. Válčení, vražda, sebevražda, je proti Boží vůli. Válčení je proti duchu evangelia: "Kdo po meči sahá, ten mečem zhyne."
Göbels sice namítal, že ve Starém zákoné bylo mnoho válek - ale to nějak přehlédl, že my žijeme už v době novozákonní. Göbelsové ospravedlňují válku tvrzením, že kvůli náboženství se vedlo mnoho válek. - Ale to vědomě lžou. Každý školák to snad ví, že tzv. náboženské války se vedly ze špinavých, nízkých, mocenských, zištných důvodů a náboženskou motivaci používali vladaři jen k tomu, aby si muži mysleli, že jdou umřít za ušlechtilé cíle.
Myslíš si možná: To je marné proti válce mluvit. Mocichtiví politici a ctižádostiví generálové stejně vždy znovu války vyvolají. Svět bez válek, to je nereálná fantazie, to je utopie! - Ale copak se nepovažovalo za utopii, když chtěli odstranit upalování čarodějnic, souboje, otroctví? - A vidíte! - Tyhle utopie se už lidstvu splnily. Proč ne i ta o světě bez válek. Blahoslavení tvůrci pokoje - chválí pacifisty Pán - budou nazýváni dětmi Božími.
Proto páté přikázání zakazuje i nenávist. Jen tenkrát se podaří mocným rozdmýchat válku, když zasejí dost nenávisti do srdcí lidí. Když lidem namluví, že proti druhým je nutno bojovat, protože jsou to nepřátelé. Třídní, rasoví, političtí a jací ještě. Že je nutno polepšit je násilím nebo zlikvidovat, zabít.
Polepšovat můžeme a máme - ba musíme, - ale každý nejprve sebe sama. Nejprv mír na tom kousíčku světa, kterým je tvé srdce - touto akcí pro mír můžeme zagitovat každý sám sebe - a bude pro pokoj ve světě něco konkrétně uděláno.
Vidíte, bratří, my křesťané nejsme utopisté. Nejdeme za mír bojovat - to je fráze pěkně nesmyslná - my ho v sobě a kolem sebe vytváříme. My odmítáme hrát hnusnou hru na vojáky, kteří mají jít hrdinsky za vlast umírat. My chceme a máme hrdinsky žít. Spory ať řeší diplomaté, od toho tu jsou.
Kdosi moudrý napsal: "Existují vlastně jen dva světové názory: Světový názor lásky a světový názor nenávisti. A nenávist, to je hlad lidojeda."
Kdo bližního nenávidí - je lidojed. Není to výrok trochu přehnaný? Vůbec ne. Pán Ježíš to řekl ještě tvrději: "Kdo svého bližního nenávidí, ten je vrah!" - Tak to tedy je. Každý, kdo doma třeba pokojně pojídá nudle s mákem, ale pěstuje v sobě nenávist k bližnímu - ten je už lidožrout, ten je vrah. Proč? Bez nenávisti by nebyly vraždy, teroristi, nebyly by války. Nenávist je podhoubí všeho zla. Kdo lidi vychovává k nenávisti, ať z jakéhokoli motivu a důvodu, to je pravý válečný štváč, to je zločinec proti míru. A nic to na věci nemění, jestli přitom na plnou hubu vyvolává: už nikdy válku! Dramatický zápas v srdci člověka mezi láskou a nenávistí, mezi životem a smrtí, si musí každý člověk vybojovat osobně a pro sebe. To je jediné bojiště, na které má člověk právo vstoupit.
Aby člověk ten zápas dokázal vyhrát, přišel mu na pomoc Ježíš Kristus. Ten páté přikázání zostřil. Kromě zabíjení zakazuje i nenávist: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ! Kdo zabije, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu." (Mt 5,21-22)

Zde se hněváním nemíní chvilkové rozčilení, rozzlobení na bližního. To může být někdy docela oprávněné. Pán Ježíš se také tak rozzlobil. Zde měli překladatelé bible dát správně slovo nenávist. Ta vede k odstranění druhého, ta je počátkem cesty k zabíjení. Smýšlení biblického Kaina, který nenávidí svého bratra, se stále znovu pokouší opanovat lidské srdce, i to mé a tvé. Musíme si dávat na sebe pozor.
Mnoho se v minulosti dohadovali o tom, zda některá válka je také spravedlivá, např. obranná. Ale dnes, v době atomových zbraní všeobecného ničení, je to jednoznačné: Každá válka je špatná. Dnes platí pro lidstvo kategorická alternativa: Buď odstraníme ze světa válku, nebo odstraníme ze světa lidstvo.
Nezbývá než vychovávat se k smíru a adpuštění, k potlačování sobectví a agresivnosti v člověku i v národech. A to lze jen rozvíjením příkazu evangelia: "Snažte se o to, co vede k pokoji." (Řím 14,19)
Můžeme si tedy smysl pátého přikázání shrnout jako Boží výzvu: "Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji: Nebudeš zabíjet!

Nebudeš jednat s druhými jako s konkurenty,
které musíš nenávidět,
které musíš předstihnout,
které musíš "vyřídit", zlikvidovat.

Tak jednají ti, co se bojí, zbabělci.
Ty se nemusíš bát - já, Všemohoucí, chci být tvým ochráncem.
Pomáhej raději bližnímu žít, místo abys ho hubil.
Můžeš s ním žít v míru a v pokoji!
Raději chtěj sloužit životu, než smrti!"

 

Myšlenka na zapamatování:
Nebudeš zabíjet!
Největší válečný štváč je ten, kdo učí lidi nenávidět.

Čteme z bible: 1 Mojž 4, 1-6 + Mt 5,21-24

<OBSAH>

10. Přikázání páté:
Budeš chránit život

"Neodplácejte nikomu zlým za zlé! Buďte bedliví dobrého před všemi lidmi! Možno-li, pokud je na vás, mějte pokoj se všemi lidmi." (Řím 12,17-18)

Kratičké je znění pátého přikázání a přece nám nestačila k probrání jeho obsahu jedna úvaha. O zabíjení hromadném, válčení, jsme hovořili minule a také o vražedné nenávisti, která k zabíjení navádí. Bůh bere v ochranu život lidstva, nechce, aby se zahubilo.
Dnes si doplníme, že Bůh bere v ochranu i život každého jednotlivého človíčka, každé dítě - i dosud nenarozené, každého starce, který už nemůže pracovat. Ba Bůh bere v ochranu každého člověka i před ním samým. Zakazuje sebevraždu, sáhnutí si na život v náhlém návalu deprese. Zakazuje i škodění si na zdraví špatnou životosprávou, přejídáním, kouřením, pitím, tabletami, nerozumným sportováním. Sem patří i hříchy těch, kdo pěstují potraviny pomocí jedů, přestože vědí, že tím ohrožují zdraví lidí - i malých dětí.
Patří sem i ti, kdo zabíjejí dětské duše tím, že jim dávají pohoršení svým špatným příkladem, - tím, že je při výchově nevedou k dobru, k lásce, k Bohu. O těchto Herodesích, vrazích dětských duší, vyslovil Ježíš strašlivý soud: "Takovým by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a utopit je. Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nenarodili." - Proč? Kdo špatně vychovává nebo vůbec nevychovává děti, ten má spoluvinu na všem, co ten zkažený potom napáchá. Všechny ty nářky na delikty mladistvých - to má někdo na svědomí! Někdo je tomu buď naučil, nebo zabránil, aby ti mladí byli vychováni v duchu Božího desatera, aby jejich svědomí bylo rozvíjeno v duchu Ježíšova evangelia.
Píšou se dojemné články o ochraně přírody, o bratru stromu. Dobře tak, je potřeba chránit přírodu před znečištěním, strom před zadušením. Ale kdo se stará, že je tu i bratr člověk! Kdo myslí na to, zda mladé lidské stromky nehynou v blátě. Zda se z nich nestávají duševní zakrslíci se zkamenělým srdcem.
Vidíme kolem sebe dost zřetelně, že tam, kde není při výchově vštěpováno náboženství, tam odumírá i lidská kultura, to, co se nazývá západní vzdělanost - protože ta z živné půdy náboženství vyrostla. Pochopí to všichni, co za mládež odpovídají, dřív, než bude pozdě?
Bratr člověk. Tenhle pojem "vynalezl" Pán Ježíš. Máme tu co dělat s ústřední myšlenkou jeho evangelia. Bůh je tvůj Otec, člověk je tvůj bratr, - to jsou dvě osy, na nichž spočívá naše křesťanská existence. Vše ostatní se z toho dá odvodit.
S tímto požadavkem narazil už Pán Ježíš - hned u svých současníků. Ale Ježíš na tom trval: Jahve ze Sinaje, Bůh hromů a blesků - je tvůj Otec. Každý Samaritán, každý pohan, každý špinavý cizák je tvůj bratr. I nepřítel je tvůj bratr a máš ho milovat.
Jak to dělat? Kdo je hodný, z koho září boží dobrota a láska, tam to jde snadno. Ale kdo je zlý, komu z tváře blýská zloba, zrada, darebnost, jak tam? Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat - ten má právo na náš soucit, na naši starost o jeho osud. Marnotratný syn je také syn, zlý bratr je také bratr.
O prvním presidentovi naší první republiky, Masarykovi, se říkalo, že vystoupil z katolické církve proto, že byla příliš spojena s nenáviděnou rakouskou šlechtou. Řekl prý: "Katolická církev je aristokratická, křesťanská láska je demokratická." Je to výrok zmatený, protože se tu přenášejí politické pojmy do náboženství. A náboženství se nemá politicky zneužívat. Ale když už by chtěl někdo takhle uvažovat, pak by musel říct pravý opak: Opravdová láska je aristokratická! Činí člověka vpravdě šlechticem, šlechticem v tom nejlepším smyslu slova: Kdo si zamiluje Boha - ten je rodu královského - syn Krále nebe i země. Ten je členem nejvznešenějšího rodu světa - členem rodiny křesťanů. Ten je nejvznešenější krve, protože na něm lpí kapka výkupné krve Kristovy. Toto šlechtictví krve Kristovy činí i toho nejposlednějšího a nejubožejšího člověka mým bratrem.
Zní to vznešeně a zde v kostele se to dobře poslouchá. Ale venku v praxi máme pramálo chuti bratříčkovat se s kdekým. Dodnes zní světem Kainovo: "Jsem já strážcem svého bratra?" - Ale kdo takto smýšlí, je vlastně vrah jako Kain, i když nikoho nezabil: zabil totiž ve svém srdci bratra.
Každý z nás je strážcem svého bratra. Je strážcem svých bratří kolem sebe. Příkaz o lásce k bližnímu bere Pán Ježíš velmi vážně. O ničem nemluvil častěji, než o tom, že každý člověk je náš bratr. Ve stále nových podobenstvích usiloval, aby to v nás nezůstalo jen mrtvou literou. A je s podivem, že až na hrdinské výjimky právě toto ústřední přikázání evangelia bylo za dosavadní dva tisíce let v křesťanství tak málo uskutečňováno.
Má proto ateista právo říct: křesťanství zklamalo? Ne. Zklamali lidé. Zklamali jednotliví křesťané. Tento ideál pravého lidství září přesto dál nad člověkem, jako hvězdy nad hlavou: "Co chcete, aby lidé činili vám, čiňte napřed vy jim."
Když si tedy při večerní modlitbě zpytuješ svědomí - a doufám, že to děláme všichni, - jaképak křesťanství bez denní modlitby, - když si tedy večer zpytuješ svědomí, nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil. To je málo! Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil? Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti? Nenechal jsem se odradit uzavřenou tváří dřív, než jsem si ověřil, jestli je to z tvrdosti srdce a nebo ze zkamenělých slzí a bolavých zážitků?
Přidal jsem si své polínko, když někdo někoho kritizoval? Vzpomínám na starého pána, který se nachomýtl mezi takové kritiky, a říkával s úsměvem: "'Viďte, kdyby tak všichni lidé byli takoví, jako my, co tu jsme, - máme být - to by bylo na světě krásně!"

A vzpomínám také na náhodou zaslechnutý rozhovor v autobuse. Kdosi tam vypravoval spolucestujícímu, že s kýmsi společně vedou nějakou dílnu. A ten posluchač se ptal, jestli se snášejí, jestli nemají spory. A odpověď zněla: "Ale to víte, co chvíli se pohádáme, ale my se pak zas usmíříme a jde se dál." - Jak prostě je tu řečeno, že to jde dělat tak, jak nám přikazuje Písmo svaté: "Slunce ať nezapadne nad vaším hněvem!"
Jsou i jiní lidé. Také byl pokřtěný ten chlapík, který rád prohlašoval: "Odpustit druhému? Ale jo, to já odpustím, když mi někdo něco udělá. Ale napřed mu zpřerážím kosti!"
Bratří, není to snadné, milovat vždy přítele - natož potom politovat nepřítele. Kdyby se ti někdy zdálo, že nedokážeš odpustit tomu, kdo ti moc a surově ublížil, pak si vem bibli a čti si tam evangelium o marnotratném synovi. Slovo za slovem, pomalu, s myšlenkou, že ten marnotratný syn jsi ty!
A pak si začni říkat Otčenáš - až po ta slova ...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Tam se zastav a opakuj si to znovu, třikrát, sedmkrát, sedmasedmdesátkrát, až pod tímto hojivým balzámem tvé srdce změkne. Až budeš mít zase srdce lidské a křesťanské.

Jak si to shrneme?
Bůh je Bohem živých a ne mrtvých. Chce, abychom žili ve zdravém prostředí, chce, abychom žili ve vzájemné lásce, tím, že si navzájem sloužíme a pomáháme. Že si viny odpouštíme. Že pevně věříme v život, který ani smrtí nekončí.

Myšlenka na zapamatování:
Bratr strom a bratr člověk.
Slunce ať nezapadne nad vaším hněvem.

Čteme z bible: Řím 13, 8-10 + Lk 15,11-32

<OBSAH>

11. Přikázání šesté:
Nebudeš cizoložit

"Nesesmilníš!" (2 Mojž 20,14)

Šesté přikázání zní v češtině středověce a nesrozumitelně: Nesesmilníš! Biblisté už dávno navrhovali, aby to bylo nahraženo srozumitelnějším a přesnějším překladem "nezcizoložíš!" Ale nestalo se tak a slovo "cizoložství" nevešlo do hovorové češtiny. Zato tím víc je v použití slovo "rozvod".
Nedopustíš se cizoložství! Nesmíš rozbít své manželství! Tenhle příkaz připadal příliš tvrdý už Izraelitům. Ti zavazovali k manželské věrnosti pod trestem smrti ženy, chtěli tak chránit legitimitu svých dětí, rodokmenů, ale muži se manželskou věrností vázaní necítili. Pán Ježíš jim vytýká, že jen pro zatvrzelost jejich srdce jim Mojžíš dovolil zapudit svou manželku. Ženě cizoložnici Pán Ježíš sice zachránil život, ale nenechal ji ani v nejmenším na pochybách, že to, co dělala, byl hřích. (J 8,1-11)
I dnes naráží na odpor radikální požadavek, který zavazuje k manželské věrnosti oba partnery, ba podle počtu rozvodů se zdá, že dnes naráží více, než kdy v minulosti. -"Manželství na doživotí! - To zní jako kriminál na doživotí!?" - říkají mnozí z dnešní generace. "Církev je v předpisech o pohlavním životě vůbec moc staromódní. Církev by měla toto přikázání změnit, zmodernizovat…", říkají. Jenže zákony Boží církev měnit nemůže - a příkaz: "Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj," - to zákon Boží je.
A tak zůstává a provždy zůstane základním smyslem šestého přikázání ochrana manželství před rozvratem, který má kořen v osobní neukázněnosti. Vždy bude platit, že věrné manželství patří do božího řádu a cizoložství je jeho porušením, hříchem.
Používáme-li pro šesté přikázání biblického výrazu "nezcizoložíš", - který zavazuje manžele, neznamená to, že svobodným je dána úplná volnost v pohlavním životě. Nestydaté mluvení a chování je hříchem proti lásce. Ale o těchto hříších se káže a jsou v povědomí lidí dost, zatímco manželská nevěra se často i mezi katolíky za opravdový hřích nepovažuje. Stala se kavalírským deliktem, o kterém se píší zajímavé romány a povídky, zpívají šlágry, točí filmy a televizní hry, vypravují anekdoty jako by to byly právě jen pikantní legrácky a nic víc.
Ale tragedie rozvodových řízení, děti bez tatínka, dokládají, že to žádná legrace není.
V manželské věrnosti se podle biblického smyslu má zobrazovat Boží láska a věrnost. Slovo "cizoložný" se ve Starém zákoně užívá často i v přeneseném smyslu. Označuje se tím nevěrné chování izraelského lidu vůči Hospodinu.
A tak navzdory všem pochybovačům hlásá šesté Boží přikázání i dnešnímu člověku, že trvalé manželské lásky schopen opravdu je. Že to jde, vytvořit si na celý život pěkné manželství a teplé hnízdo domova pro děti. Že to jde, stavět vzájemný vztah muže a ženy ne na romantické zamilovanosti, na citu, ale na spolehnutí, důvěře, věrnosti, na partnerství v dobrém i zlém. Že to jde, po každém rozladění či nedorozumění začít znovu. Že to jde...

Proč se to tedy tak mnohým nepodaří?
Nikdo si po svatbě neřekne: teď začnu rozbíjet naše manželství. Začne to nenápadně: nedostatkem trpělivosti, nedostatkem snášenlivosti, nedostatkem ochoty odpustit a smířit se.
Začne to uraženým mlčením, pokračuje lhostejností a končí nenávistí. Začne to tím, že jeden zapomene, že manželé jsou dva horolezci uvázaní na jednom laně, aby se mohli vzájemně zajištovat, podržet toho, který uklouzne. Zřítí-li se jeden, zřítí se do propasti oba.

Jak se tomu bránit? Co dělat?
Aby se manželství takhle nerozbilo, je třeba tisíce malých drobných pozorností, které je udržují živé. Je třeba je střežit, aby se v něm žádný partner necítil vězněm, střeženým na každém kroku. Aby se v něm oba cítili svobodní. Aby mohli mít své osobní drobné koníčky a záliby. Aby měli jeden pro druhého čas - i pro intimní chvilky a něžnosti. Aby od sebe neutíkali - on ke své práci, ona ke svým dětem. Aby si navzájem uměli stále znovu odpouštět, vždy znovu společně začínat.
Musíme mít stále na paměti Ježíšova slova: "Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem." (Jan 8,7) Copak je tu někdo, kdo se proti 6. přikázání neprovinil aspoň v mysli? Komu nenapadlo, že by bylo lépe kdyby mohl prásknout doma dveřmi a hledat nového partnera?
Když si tohle uvědomíme, nebudeme se tak pohoršovat nad těmi, kteří manželské soužití nezvládli, kteří ztroskotali a rozvedli se. Budeme s nimi mít soucit, jako s lidmi, kterým se stalo neštěstí. Budeme hledat, jak těm trosečníkům pomoci, místo abychom je vylučovali z našeho farního i sousedského společenství. A to i v případě, že se pokusí pro sebe a pro děti založit náhradní manželství občanským sňatkem.
A nebudeme bezmyšlenkovitě tvrdit, že rozvrácené manželství se nesmí rozvést kvůli dětem. Copak děti netrpí stejně tam, kde manželé žijí pospolu, ale ve stálých hádkách, zlostech, hysterických výstupech?
Manželská věrnost, to není jen nerozvést se, zdržet se nevěry. Věrnost je víc: je to naplnění soužití manželskou láskou.
Tuto lásku živí a udržují i projevy něhy, erotiky, sexuálního vzájemného odevzdání. Proto má manželské sexuální soužití svůj mravní smysl i tehdy, když manželé nepomýšlejí na další děti. Jde tu o prohlubování manželské lásky, soudržnosti, věrnosti - a to není malý cíl.
Mluví se dnes často o potřebě sexuální výchovy a poučování mládeže. Prostředí rodiny je k tomu vhodnější než prostředí školní třídy. Jenže v mnoha rodinách vládne nezdravě stydlivé ovzduší, takže se děti od rodičů vůbec nedoví, jaký je kladný smysl v projevech něžnosti, a jak různý smysl se dává slovu "láska". Že láska není především uspokojování sebe, ale odhodlání sloužit druhému, převzetí zodpovědnosti za druhého. Že úplné sexuální spojení a uspokojení - označované technických slovem "pohlavní styk" - je vyjádřením úplného vzájemného odevzdání v lásce, jednoty společenství dvou lidí, převzetí zodpovědnosti za sebe navzájem a spolu za třetího, za dítě, které z té lásky může vzejít. Že tohle proto nemůže být záležitost chvilková - že to je vazba na celý život - a proto patří až do manželství. "Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal", říká Exupéry.
Shrňme si tedy nakonec, co nám Boží láska šestým přikázáním zakazuje, co nám dovoluje, k čemu nás otvírá, slovy Arnošta Langeho z knihy: "Deset velkých svobod člověka."
"Nemáš zapotřebí, aby ses před sňatkem vybouřil nečistými představami a vtipkováním, sebeukájením nebo zneužíváním jiných ke svému ukájení. Nesnižuj lásku na pouhý pohlavní styk, partnera na hračku. Nepřipravuj se karikaturami nezralé lásky o radost z lásky pravé. Miluj v manželství krásně a věrně."
Zůstalo toho u šestého přikázání dost nezopověděného. Měli bychom mu věnovat úvah ještě několik - ale to je naše bolest i u ostatních přikázání. Musíme se v tomto cyklu spokojit jen s kratičkým přehledem. Ale je tu celý cyklus čtení slova Božího neděli za nedělí, rok za rokem. Stále se nám objasňuje, co je dobré a co je špatné, jak se máme správně zachovat v různých situacích života.

Myšlenka na zapamatování:
Nebudeš cizoložit!
"Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal." (Exupéry - Malý princ)

Čteme z bible: 1 Kr 13,1-13 + Mt 19,3- 9

<OBSAH>

12. Přikázání sedmé:
Nebudeš krást

"Kdo kradl, ať už nekrade, ale raději ať pracuje a vydělává vlastníma rukama majetek, aby měl z čeho rozdávat tomu, kdo má nouzi." (Ef 4,28)

Jako všechna přikázání druhé desky desatera, je i sedmé "nepokradeš" uplatněním hlavního přikázání o lásce k bližnímu.
Jako děti jsme si v křestní katechezi před prvním sv. přijímáním vštěpovali, že proti sedmému přikázání hřeší, kdo krade nebo loupí, kdo někoho ošidí, kdo něco najde a nechá si to, kdo něco cizího poškodí. Jak to platí pro dospělé?

V řeči dnešních lidí jako by to platilo jinak:
"Z cizího krev neteče."
"Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu."
"Šikovný se živí kradením, chytrý obchodováním a hlupák prací."

A tak jsme to pro samou chytrost a šikovnost dopracovali tak daleko, že musíme pořád hlídat kufr, když někam jedeme. Že se bojíme nechat stát auto na ulici. Že vymýšlíme stále bezpečnostnější zámky u dveří a pevnější mříže na okna.
Bůh vede člověka k jiné chytrosti: Neber, co ti nepatří. Nenič, cos sám nevytvořil. Chraň majetek bližního stejně pečlivé, jako chráníš svůj.
Sedmé přikázání hájí právní jistotu člověka proti svévoli silnějšího a to je věc nemalá. Ježíšův Nový zákon je prohloubil: nezůstává u pouhého nekradení - míří k darování v lásce, jak to chápe svatý Pavel: "Pracuj, abys měl z čeho udělit nuznému." (Ef 4,28)
Lid Starého zákona absolutní vlastnické právo neznal: všechny věci patří Bohu, člověku jsou jen propůjčeny. Pán Ježíš mluví ve stejném smyslu v podobenství o hřivnách - talentech. Ve svých řečech znovu a znovu varuje před otročením majetku: "Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez... " (Mt 6,19) - "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům... Bohu i mamonu." (Mt 6,25) - "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní bude vám přidáno." (Mt 6,26.34)
Dnes vede nesprávný vztah k majetku buď k přeceňování a hromadění, nebo k podceňování a rušení soukromého majetku.
Postoj bible je v rovnováze uprostřed: "Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji" - čteme v knize Přísloví (30,8-9).
Jestli se z člověka stane poctivec nebo zloděj, to se rozhoduje už v raném dětství. Když se doma děcku trpí drobné krádeže, - když je větší klučina pochválen za to, že donesl domů něco, co šikovně "otočil" v samoobsluze nebo v dílně, - když stále slyší, že i "ti nahoře" se obohacují na úkor lidu, - co jiného z něho může vyrůst, než zloděj. A jánošíkovské legendy, že je vlastně hrdina, kdo bohatým bere a chudým rozdává, přivedly do kriminálu už mnohé mladistvé "Jánošíky", kteří také došli k názoru, že mají právo si vzít, co jim - chudým - ti majetní po dobrém sami nedávají.
Základem poctivosti křesťana i občana je správný postoj k majetku. Není to tak, že něco mít, vlastnit, je už zločin, který se má trestat tím, že se to majiteli sebere. Zločinný, zlý, je majetek nespravedlivý, nakradený, našizený na druhých. Človék potřebuje vlastnit, něco mít. Teprve, když má víc, než potřebuje k udržení holé existence, teprve potom si může s potěšením zařizovat byt, pořídit slušný oblek, jít do společnosti, zkrátka žít kulturně - jako člověk.
Ježíšovo "běda boháčům" se někdy vykládá tak, že Pán Ježíš zavrhl všechny lidi, co mají majetek. Tak to není. Pán se s majetnými lidmi stýkal, přátelil. Bohatý muž mu směl připravit hrob. Jeho přáteli byli nejen chudí, ale i bohatí, kteří si tím bohatstvím - štědrým pomáháním - činili přátele v nebi. Ježíšovo běda patřilo boháčům utlačovatelům, vykořisťovatelům, jejichž srdce zatvrdlo a oko osleplo pro nouzi bližního. Ovšem je nepochybné, že sympatie našeho Pána patřily především těm chudým, malým, zneužívaným a vykořisťovaným.
Náš Pán nežádá od každého člověka, aby rozdal vše, co má a zůstal chudý jako svatý František z Assisi. To je cesta dobrovolníků. Ale náš Pán žádá od každého bez výjimky chudobu duchovní - vědomí, že jsme jen správci, ne vlastníky toho, co máme. Že budem skládat účty z toho, jak jsme majetku užívali. Že štěstí není v hromadění, braní, ale v srdci otevřeném pro nouzi bližního. Že štěstí není v utrácení a rozhazování, ale v dobrém hospodaření.
Myslím si, bratří, že tohle kázání o správném zacházení s majetkem bližního i s majetkem vlastním je velmi potřebné. Ale nebude vám k ničemu, jestli je zde jen tak vyslechnete a nic dál. Jestli se podle něho nezačnete řídit, podle něho smýšlet.
Modleme se o to, třeba tak, jak to učíval jeden moudrý kněz: "Milý Bože, učiň svět lepším - a začni s tím u mne. Abych pochopil, že není chytré pachtit se za nečestným obohacováním, za okrádáním bližního nebo státu. Že to pro zloděje a podvodníka dopadne vždy stejně: co získá na majetku, ztratí na klidné mysli a sebeúctě. Že ty chceš, abychom žili spokojeně a bezpečně. Že větší radost je dávat, než brát."

Myšlenka na zapamatování:
Nebudeš krást!
Větší radost je dávat, než brát!

Čteme z bible: Skut 4,32-37 + Mt 6,19-34

<OBSAH>

13. Přikázání osmé:
Nebudeš lhát

"Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví." (5 Mojž 5,20)

Osmé přikázání vypadá na první pohled málo aktuální. Kdypak se nám stane, abychom svědčili před soudem? Ale už dětské zpovědní zrcadlo ví, že vlastně vystupujeme denně jako svědkové, jako žalobci nebo jako soudci chování jiných.
Kněz nás už v dětství naučil, že proti osmému přikázání hřeší, kdo na někoho křivě svědčí nebo žaluje, kdo někoho pomlouvá, kdo lže řečí nebo přetvářkou. A život nás dospělé učí denně, že tohle přikázání není žádná teoretická úvaha, - že chrání samo lidské soužití a společenství. Kde člověk člověku už nemůže důvěřovat, kde řeč je prostředek na zamlčení pravdy a ošálení druhého, tam začíná zákon džungle a právo silnějšího, tam právo horšího člověka vítězí. Ježíš nás učí, že pravdivost chrání člověkovo osobní sebevědomí a důstojnost. Kdo se dá vést cestou Ježíšovy pravdy, ten se zbaví strachu, co si lidé o něm pomyslí. Kdo se dá na cestu pravdy, vidí vše ve správných rozměrech. Básník Novalis o tom napsal: "Když uvidíš obra, napřed se podívej, kde je slunce - abys rozeznal, jestli to není obrovský stín trpaslíka." Tolik stínových obrů je mezi námi: nad jedněmi stojí příhodné slunce protekce, nad jinými slunce úřadu - ale osoby samy jsou trpasličí. Ježíš nás stínových obrů zbavuje. Ve světle evangelia je každý tak veliký, jak je dobrý.
Jsou různé druhy lži. Je lež drzá, je lež z nouze, je lež milosrdná, jsou tucty lží a polopravd. Jsou lži ze sobecké zištnosti, ze zlomyslné snahy ublížit.
Jsou lži z nouze, když lidé při vyslýchání na Gestapu zapírali, aby neuvedli do vězení druhé lidi. Podobná situace se stává i dnes. Je věcí svědomí zamlčet pravdu tam, kde by byla použita ke zlému.
Je lež milosrdná - když víš, že pravda by druhému ublížila, že by ji neunesl - třebas nemocný rakovinou.
Je i lež z lásky. Přijdeš na návštěvu, ukazují ti s radostí, jak mají zařízený byt. Zvlášť hrdí jsou na veliký obraz - jak ten pěkně oživuje celý pokoj! A ty vidíš, že podle měřítek umění je to bezcenný kýč. Máš povědět své mínění, když víš, že by zarmoutilo? Máš respektovat právo člověka zařídit si byt podle svého vkusu? Máš nepravdivě pochválit?
Jsem povinen vždy a každému povědét všechno, co vím?
Na takové otázky musíme umět najít správnou odpověď, aby se nám prosté "nelži" nestalo nepřehlednou houštinou mudrování, co se ještě smí a co už se nesmí.
A kde jinde se jít učit správné orientaci, než ke Kristu, který přišel, aby vydal svědectví o pravdě. Setkáním s Ježíšovým evangeliem, s jeho duchem, se křesťan učí čestnosti, stává se pozorným vyznavačem pravdy v lásce.
Pokorným vyznavačem pravdy - řekli jsme si. Pokorně si uvědomuje, že plnost je jen v Duchu. Že jen Kristus může říci: já jsem pravda. My vidíme pravdu zde na zemi jen jako v zrcadle - a to zrcadlo má mnoho slepých míst. Kdo si to uvědomuje, je pokorný.
Vyznavačem pravdy, v lásce - řekli jsme si. Pravda bez lásky, to je nesnášenlivý fanatismus. Fanatik pravdy dává to, co ví on, na roveň s absolutní Pravdou. Je proto odpůrcem náboženské svobody. V dřívějších dobách sahal po meči a stavěl hranice na upalování těch, kteří smýšleli jinak. I dnes pevně věří, že jen on má monopol na pravdu - proto po pravdě nepátrá, jen prosazuje tu svou. Pamatujme proto, že pravda není klacek, kterým bychom mohli druhé kolem sebe utloukat.
Středem Kristovy pravdy je láska a ta může být hlásána jen v mírnosti. Proto ať je nám pravda jako plášť, který druhému podržíš, aby jej snadno mohl obléci.
Vraťme se k otázce, kdy jsem povinen ze spravedlnosti říkat pravdu, a kdy jsem povinen z lásky mlčet. Po předchozí úvaze už to snadněji vystihneme: tam, kde by holá pravda neměla za následek bezpečí, mír, radost, ale vyvolala zmatek, trápení nebo neštěstí, tam nesmíme říci vše, co víme. Je vědění, které člověk může sdělovat, a jsou situace, kde o tom, co ví, musí mlčet. Mlčet říkám, ne lhát. To není jen situace politiků, diplomatů, lékařů. To je současnost našeho života.
Jsou lidé, kteří říkají druhým do očí hrubosti a neomalenosti a doprovázejí to tvrzením: "Já už jsem takový, že faleš nesnáším a říkám vše raději na rovinu!" Kolik nelásky může být ve slovech: "Já mu ale povím pravdu!"
Nesobecká láska k pravdě bude proto pečlivě vážit chápavost druhého, jeho momentální situaci. Vycítí, kdy je čas k mlčení, kdy je čas k promluvení. Počká ochotně na vhodnou chvíli, jako to dělá náš Pán: "Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést." (Jan 16,12)
Je tu nějaký rozdíl mezi hladkostí diplomatických polopravd a touto křesťanskou diskrétností? Je, a zásadní: Diplomat hledí na svůj prospěch, ohleduplný křesťan hledí na prospěch druhého.

Ještě si krátce povězme, že člověk může obelhávat i sám sebe - tím, že zavírá oči před pravdou, která je mu nepříjemná. "Životní lež" se jmenuje tento nebezpečný stav, kdy člověk si namluví to, co by chtěl a žije jako by to byla reálná pravda. Namlouváš si ty o sobě něco, co není pravdivé? Umíš uznat skutečnost, i když je pro tebe nepříjemná? Máš zálibu v přehánění, když něco vypravuješ, když o někom mluvíš? Umíš přiznat svou chybu, nebo ji zastíráš? Umíš být diskrétní a ohleduplný?

Shrňme si nakonec, k čemu nás osvobozuje osmé Boží přikázání, takto:
"Nemusíš se zaplétat do lží, abys zakryl své slabosti, abys pošpinil bližního, aby ses vyhnul povinnosti:
Lhaní je namáhavé, plodí nedůvěru. Nakonec ti nebude nikdo věřit.
Žij raději v upřímnosti. Tvůj Bůh je Pravda. Drž se ho a budeš také důvěryhodný!"

Myšlenka na zapamatování:
Nebudeš lhát!
Tvůj Bůh je Pravda.
Drž se ho a budeš důvěryhodný!

Čteme z bible: Sirach 4,20-30 + Mt 27,11-14

<OBSAH>

14. Přikázání deváté:
Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního

Naše zpovědní zrcadlo obvykle osmým přikázáním končívalo. Deváté se považovalo za součást šestého, desáté za součást sedmého. Bylo to tak správné? Nebylo. Deváté: Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, - jak to vyjadřuje ve 2. Mojž (20,17b) nový překlad bible, - je zostřením všeobecného zákazu cizoložství. Zakazuje i ohrozit cizí manželství. A to je záležitost velmi důležitá: Nech na pokoji vdanou ženu, ženatého muže, neohrožuj cizí rodinu! Kde dva jsou spojeni slibem, slavnou závaznou přísahou před Bohem, tam nikdo nemá práva tento svazek ohrožovat. I pouhá žárlivost, tvé vzplanutí, může v druhém ohrozit jeho vazbu na partnera. Proto ten přísný zákaz už i žádostivé myšlenky na ženatého, vdanou.
Všichni jsme spoluzodpovědni za to, aby manželství lidí kolem nás byla dobrá, měla šanci být vydařeným obrazem Boží lásky. Manželský svazek je postaven pod Boží ochranu a ani chtivý pohled jej nemá ohrozit. Je to v podstatě to, co v péči o tělesné zdraví nazýváme prevencí - předcházení chorobám, zabraňování, aby choroby nevznikly. Kde člověk energicky odmítne už první chtivý nápad, pak nedojde ani k situacím manželských trojúhelníků a nevěr, které vedou k rozbití rodin, domovů pro manžele a děti.

Deváté přikázání bychom mohli vyjádřit také slovy: lidé nejsou žádné hračky! Co z toho plyne?

Ve zpovědních zrcadlech bývá řeč o nečistých myšlenkách a o prodlévání v nečistých představách.
Ale napřed si připomeňme, že sama erotická touha v člověku není už něco nečistého, nemravného, hříšného, něco proti Boží vůli. Bůh člověka stvořil mužem a ženou. Je to jeho dílo, že manžel touží po manželce, snoubenec po nevěstě, zamilovaný po dívce svého srdce. Je to v Božím řádu, že každý normální muž shledá hezkou ženu hezkou, milou ženu milou, žádoucí ženu žádoucí. Na tom ještě není nic hříšného. Ale je v Božím řádu i to, aby všichni muži světa sebežádoucnější provdanou ženu nechali na pokoji. Aby ji přáli jejímu manželovi, protože je už částí jeho bytosti, protože je jeho polovičkou, možná i lepší polovičkou. Totéž platí samozřejmě i opačně pro vztah žen k mužům.

Snad bude vhodné, vrátit se na tomto místě ještě k látce šestého přikázání; k otázce tak zvané volné lásky, pohlavní promiskuity a předmanželského pohlavního styku.
Jak prokázaly v poslední době četné průzkumy, velké procento mladých lidí má za sebou sexuální zkušenosti už před manželstvím. Někteří i velmi četné. Jak by ne, když jim kdekdo říkal, že kněží to zakazují z nepřejícnosti. Že je to tak přirozené uspokojení tělesných potřeb, jako jídlo a pití. Že mládí má právo na lásku.
Teprve v současné době si i mladí lidé začínají pomalu uvědomovat, že kdo začne sexuální styk a věrnou lásku od sebe oddělovat, ten ji olupuje o její největší lidskou hodnotu a krásu.
Není to dobré ani pro možnost dobrého průběhu budoucího manželství, když se známost začíná tam; kde by měla končit a vrcholit, když dojde k tělesnému spojení bez spojení duší. Není to dobré, když se manželství neuzavírá po dobré rozvaze a přípravě, v klidu a radosti, ale v musu a zděšení z nechtěného dítěte.
Mládenci v tomto bývají výbojnější z pochopitelných důvodů - oni otěhotnět nemohou a proto si riskantnost svého počínání tolik neuvědomují. Chovají se proto jako mlsní chlapečkové, kteří vykusují z buchty napřed náplň a prázdnou buchtu pak odhodí.
Děvčata by zde měla být energická: "Nejsem buchta k vykousnutí. Nejsem hračka pro kdekoho. Máš-li mě rád, budeš si mně šetřit, abych se vdávala zdravá a schopná dát ti děti, na které by ses těšil. A pilulky pro mladou dívku zdravé nejsou a násilné přerušení nechtěného těhotenství teprv zdravé není. I já, dívka moderní doby, mám právo očekávat od chlapce, aby mě měl opravdu rád, aby se ke mně choval rytířsky a něžně."

Jak tedy by mohlo znít deváté přikázání ve zpovědním zrcadle? Z pohledu dětí: Proti devátému přikázání Božího řádu hřeší:
- kdo chce odloudit rodině tatínka nebo maminku.

A z pohledu nás, dospélých:
- kdo se svévolně pokouší narušit svazek života i druhé rodiny, trápení dětí, celých rodin.

Nebo krátce biblicky:
- kdo dychtí po žené svého bližního.

A pro svobodné:
- kdo zneužívá ženu jako svou hračku tím, že svádí k pohlavnímu styku před sňatkem.

Myšlenka na zapamatování:
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního.
Ženy nejsou hračky!

Čteme z bible: 1 Kor 6, 9-11 + Mt 5,27-30

<OBSAH>

15. Přikázání desáté:
Nebuď závistivý ani chamtivý

"Nebudeš toužit po domě svého bližního, ani po jeho poli, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." (5 Mojž 5,21)

Tak zní v bibli desáté přikázání, ve kterém Bůh bere pod svou ochranu to, co patří bližnímu.
Za hřích se tu vyhlašuje žádostivost cizího, závist a chamtivost, v nichž je kořen mnohých zlých činů. Ale to zlo není až ve zlých činech. Už sama závist otravuje život. Závistivec vidí u souseda nové auto - a už kope zlostně do svého "starého křápu". Závistivec uvidí někde nový nábytek - a už si doma připadá jako ve zbořenisku, práskne dveřmi a jde do hospody. Závistivec vidí venku hezkou ženu, hodné děti - a už si doma vylévá žluč na své rodině, která nemá zdání, proč.
Jistě jste si všimli, jak právě závistivci mívají plno řečí o spravedlnosti: Ten má větší plat a to není spravedlivé! Ten má lepší místo - a to není spravedlivé! A nejde mu ani o to, aby vydělal víc, jde mu hlavné o to, aby ten druhý nevydělal. Spravedlnost chce, aby pro každého bylo dost, ta je velkorysá. Závist je malicherná a nepřejícná. Všichni ostatní mají být chudí, oškliví, neštastní - to je ideál správného světa podle srdce závistivce.
Závist je sestrou chamtivosti. Závist nepřeje druhému, chamtivost přeje všechno jen sobě.
Teď už chápete, jaká je to škoda, když se desáté přikázání vymazávalo z povědomí tím, že se lepilo k sedmému. Před občanským zákonem nezodpovídáš za to, co si myslíš - jen za to, co povíš, uděláš navenek. Boží prst však ukazuje k samým kořenům zla. Kdo v sobě zlou žádostivost, závist, chamtivost nosí, tam je jen otázkou času a příležitosti, kdy se to provalí navenek.
Je to podobné jako s rakovinou. Napřed se nákaza usadí uvnitř, v těle. Když ji tělo včas nezlikviduje, tak roste a bují. Až nakonec se chorobný nádor provalí navenek. Rozdíl je v tom, že o nákaze své duše člověk ví, může tu zlou žádostivost odmítnout, může se jí zbavit hned v počátcích. Proto Boží hlas tak energicky přikazuje: Nebuď závistivý, nebuď žádostivý cizího, zanech intrikánství.
Kde se tyhle zlé nápady a pokušení v člověku vlastně berou? Po kterých předcích - Adamech - jsme ty zlé sklony v sobě podědili? Zbytečné by bylo ohlížet se vyčítavě do minulosti - lépe je hlídat si dobře přítomnost. Ty zlé nápady, žádostivosti, pokušení - ty ještě nejsou hříšné, pokud se s nimi neztotožníš, pokud je energicky odmítneš. Je třeba prokouknout jejich špatnost a hned postavit proti zlé představě ideál kladný, správný, dobrý. A ještě víc: Nejlepší ochranou proti závisti je být štědrý. Učit se radosti z dávání. Poznávat, jak pravdivé je rčení, že darovaná radost je dvojí radost.
Není to snadné, být štědrý k druhým místo k sobě. Výkladní skříně, reklama v televizi, vše kolem líčí pastičky luxusního a módního zboží. Kdo se nechá nachytat, pro toho se věci stávají modlou.
Modla. O tomhle slovu jsme už mluvili - hned na začátku, v prvním přikázání. Okruh desatera Božích přikázání se tak uzavírá: v desátém jsme zase na prahu prvního. Modla je to, co se staví na místo, které patří Bohu. Komu se modlou stávají věci, majetek, tam už není místa pro hlubší smysl života, pro lidské a mravní ideály, pro které by stálo za to žít.
Právem tedy vyhlašuje desáté přikázání za hřích už hned myšlenku žádostivou, protože ta vytlačuje z člověkova srdce myšlenku na Boha. Kdo se nechá vláčet životem svými žádostmi, stane se štvancem, otrokem model. Opravdu otrokem, protože svoboda je jen tam, kde Pánem lidského srdce je Bůh.
A k čemu nás desáté přikázání vede pozitivně, k čemu osvobozuje? Jednak k pěstování tužeb dobrých, ty mají svůj význam pro aktivitu, činorodost člověka.
A za druhé k cvičení v sebevládě a askezi. Původní význam řeckého slova askezis je cvičení těla ke sportovním výkonům, ale je to i cvičení ducha k lidskosti a ctnosti.
Už pro dítě je důležité cvičit se v askezi. Je třeba, aby zažilo omezení a obtíže. Aby zažilo, že nemůže dostat všechno, co chce. Musí to být dobře vysvětlené a zdůvodněné - a v tom je ta potíž. Často je pohodlnější dítěti vyhovět, než s ním hovořit a vysvětlovat, že se má rozdělit o čokoládu, protože se o svou radost máme sdílet.
Zlé žádostivosti byly známy jako hlavní hříchy: pyšný slavomam, lakota, dychtivost po cizoložství, závist, chamtivost, hněvivost, lenost. Jsou to všechny projevy nezkrocených tužeb. Zdá se, že v tom výčtu schází žárlivost. Ale ta je souhrnem toho nejhoršího z hlavních hříchů dohromady.
Berme tedy desáté přikázání jako ukazatele k životu lidsky důstojnému a svobodnému: "Já, tvůj Bůh, ti dávám dost dobrých darů. Nemusíš druhým závidět a tak se zbavovat radosti z toho, co máš. Nemusíš se chamtivě pachtit do úmoru, abys měl vše, co uvidíš. Radost z dávání, ze štedrosti, je větší než radost z braní. Drž se mých přikázání a budeš žít spokojeně."

Myšlenka na zapamatování:
Nebuď závistivý ani chamtivý.
Radost z dávání je větší, než radost z braní.

Čteme z bible: 1 Tim 6,6-10 + Mt 20,1-15

<OBSAH>

16. Závěr cyklu:
Desatero a Ježíš

Konala se schůzka rodáků. A všichni, co byli od mládí ve světě, volají: jak se tu všechno změnilo!
Ano, všechno se ve světě mění. Jen Bůh a jeho zákony zůstávají bez proměny.

Člověk může tyto Boží zákony v nitru přírody a v nitru srdce porušovat, ale pak je zle pro přírodu i pro člověka.
Člověk může a má Boží zákony v přírodě i ve svém vědomí stále hlouběji poznávat a stále lépe zachovávat - a pak dobře živ je a dobře se mu vede na zemi.
Starozákonní desatero je jakési mravní minimum, které může splnit každý člověk.
Pán Ježíš toto desatero nezrušil, ale prohloubil, zvnitřnil. Jeho blahoslavenství vedou člověka dál: otvírají ho pro nekonečnou Boží výzvu k cestě dokonalosti, dokonalosti v lásce.
Novozákonní morálka Ježíšova Horského kázání má takovou krásu, že na stupni starozákonního myšlení lidstva mohla být teprve tušena.
Sedmkrát opakovaným: "Já však vám říkám" se Ježíš pozvedá nad mezní normy Starého zákona, které zajišťují základní míru pořádku a spravedlnosti. Měli bychom tedy teď; když jsme si probrali Desatero, základní školu Božího člověčenství, přejít do vyšší školy Horského kázání, Ježíšova evangelia. A také to tak uděláme, jenže zde už se nejedná o pár úvah. Tato škola Nové smlouvy je celoživotní. Neděli co neděli půjdeme do školy Pána Ježíše, který nás vede stále výš, k ideálům křesťanské dokonalosti.
Mravní ideály Ježíšových blahoslavenství (Mt 5-7) jsou tak vysoké, že už hned jeho posluchači se ptali, jestli je to vůbec možné podle nich doopravdy žít. Zachovávat Desatero - nezabíjet, nekrást, nelhát, to je v moci každého, kdo má dobrou vůli. Ale blahoslavenství, není to míněno jen pro mnichy a takové lidi, co pěstují hlubokou duchovnost jako svého koníčka, ze záliby?
"Morálka blahoslavenství je nereálná a v praxi běžného života neproveditelná, ba škodlivá. Denní život jde docela jiným směrem." - Tak soudí ve své knize o Ježíšovi židovský učenec Klausner, a nejen on - i mnozí křesťané si to tak myslí.
Ježíš však volá na tuto cestu každého člověka. Proto je jisté, že morálka jeho evangelia odpovídá silám a možnostem každého člověka, tak jako Desatero. Jde tu o správné pochopení a uskutečňování.
Při čtení blahoslavenství musíme mít na mysli, že tu nejde o konkrétní příkazy a zákazy, doslovné návody k použití. Jsou to výpovědi obrazné, příměry, podobenství.
Musíme se tedy stále ptát na úmysl Pána Ježíše, co tím chtěl říct. Nastavení pravé tváře, - useknutí ruky, - ucho jehly, kterým projde velbloud, - to jsou výroky obrazné. Nejde tu tedy o doslovné provádění, ale o smysl řečeného: jak se máme v duchu evangelia chovat, jak já, dnes, v mé situaci mám jednat.
Příklady takového jednání v duchu evangelia nám dal sám Pán Ježíš svým životem. "Nastavení tváře" pro něj neznamenalo pasivitu, neodporování zlému. Ježíš odporoval zlu tělesnému - uzdravoval nemocné. Vystupoval proti zlu v lidech, káral je, vyháněl z chrámu. Jde tu tedy o jiné chování, než o pasivitu. Už církevní otcové prvních století zdůrazňovali, že Ježíšova slova jsou osvětlena a vyložena jeho skutky.
Jakmile si uvědomíme, že všechny požadavky Horského kázání jsou vlastně obrazné ilustrace jediného přikázání - o lásce, je nám Horské kázání už srozumitelné. Můžeme podle něho vážit svou osobní situaci, hledat správný postoj na životní cestě.
O tomhle celoživotním usilování píše svatý Pavel: "Neříkám, že jsem to už uchvátil a že jsem už dokonalý, ale běžím k tomu a chci to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Ježíš Kristus. Běžím k cíli za vítěznou odměnou." (Podle Fil 3,13-15)
To je popis celoživotní situace každého opravdového učedníka Kristova. Není nikdy sám se sebou spokojen, ale také se nikdy nepoddává pasivitě a malomyslnosti. I když je ještě daleko od cíle, ale rozhodne se usilovat o ideály horského kázání, už o něm platí Ježíšovo "blahoslavení jste."

Jak tedy shrnout poměr Desatera a Ježíšova evangelia?
Desatero je zasvitnutím otcovské Boží dobroty, která chce člověka vést z otroctví ke svobodě. Horské kázání je plné světlo, v němž máme Boží vůli naplňovat. Je to radostné poselství, že se přiblížilo Boží království. Že člověk se má obrátit a uvěřit evangeliu. Obrácením se míní radikální změna srdce, která má za cíl: "aby radost, která je ve mně, byla i ve vás a aby se vaše radost dovršila." (Jan 15,11)
Ježíš hlásá lidem neomezené Boží milosrdenství - a proto také volá k velkodušné odpovědi láskou. Výrok: "Miluj bližního jako sebe sama" - dává naší lásce křídla. Všechno, co bys v dané situaci učinil pro sebe, musíš udělat i pro bližního!
K takovému radikálnímu obrácení srdce sama dobrá vůle nestačí. To dokáže jen láska. Vzpomínám na jednoho mládence. Co chvíli se zapletl do nějakého darebáctví, porval se, opil se, kradl. Potom vždy činil veliká upřímná předsevzetí, že už nikdy - ale za chvíli byl zase tam, kde dřív. Až jednou říká knězi: "Otče, já jsem se už změnil doopravdy. Skrz holku. Ona je moc hodná a má mě ráda. Já si teď na všechny ty klukoviny už ani nevzpomenu!"
Tak je to vždy. To jediné, co dokáže změnit srdce člověka, je poznat, že je milován. Že ho miluje člověk. Že ho miluje Bůh.
Svatý Pavel také znal tuto zkušenost. Píše Římanům (8,3): "Na co zákon nestačil, to způsobil Bůh." A na rozdíl od lidských zákonů, toto jho lásky Ježíšovy je příjemné, jeho břemeno je lehké.
To, čemu se říká "duchovní život", není nic jiného, než mocné působení Ducha Boží lásky v těch, kteří se mu otvírají. Ten Duch z nás dělá radostné Boží děti, nového člověka.
Tento "duchovní život" se v Novém zákoně také nazývá "život v milosti Boží". Co je to milost Boží? Máme sklon představovat si, že "být v milosti" je něco jako být prozářen jakousi božskou vůní, nadpřirozeným světlem. Ale je to něco krásnějšího a prostšího. Milost je to, co se děje, když se člověk otevře působení Ducha Božího. Když ten Duch začne osvobozovat od bázně, rozvazovat pouta zlých návyků, když člověk začne zvedat hlavu a napřimovat se. Když se na stránkách evangelia začneme poznávat. Když v sobě a kolem sebe začneme objevovat zakopané poklady, hřivny, talenty.
Je to největší dobrodružství, které člověk může prožít. Správnost této cesty se pozná podle toho, že vede od nesnášenlivosti k lásce, od horlivosti k jistotě, od prázdnoty k radosti. Že je nesena duchem blahoslavenství.

Naše doba je plná nejistoty, závisti, násilí, vzájemného vykořisťování. Jak to napravit?
"Musíme změnit svět" - říkají revolucionáři. Ale násilí jen boří.
"Musíš změnit své srdce" - říká Ježíš. Jen mírní a pokojní mají budoucnost. Blahoslavení jsou jediným východiskem z krize lidstva.

Bratří, dost dlouho se o Desateru a Horské řeči kázalo a mluvilo. Teď je čas, teď je nejvyšší čas, začít podle toho žít.

Čteme z bible: Řím 8, 1-17 + Mt 5 a 7 kap

<OBSAH>

Desatero ukazatelů lidských cest -
deset velkých svobod člověka.

Pokus o přeložení desatera Božích přikázání do dnešního myšlení a prostředí.

Já jsem Pán, tvůj Bůh:

  1. Nebudeš mít jiné bohy!
    Nemusíš se bát moci hvězd, ani kouzel člověka, ani strašidel, ani osudu. Já chci být tvým pomocníkem: Drž se mne a budeš svobodný.
    Nebudeš si mne zpodobňovat! Nemusíš si o mně dát nic namlouvat od těch, kdo o mně moc mluví a předstírají, že vědí, jaký jsem. Já chci být tvým učitelem ve svém Synu: Drž se jeho slova a budeš žít v pravdě.
  2. Nebudeš zneužívat mého jména!
    Nemusíš mne mnohým modlením a zbožnými úkony donucovat, abych ti pomohl.
    Já jsem tvůj přítel - a zcela dobrovolně: Drž se mne a budeš žít pokojně.
  3. Budeš zachovávat den odpočinku!
    Nemusíš se uštvat k smrti prací, neustálým strachem, že něco někde zmeškáš.
    Já tě chci vést světlem svého Ducha: Drž se mne a budeš žít zdravě.
  4. Budeš ctít otce a matku!
    Věř, je to nakonec únavný život, stále se bouřit proti rodičům, proti učitelům, proti pořádkům života. Stálá vzpoura zotročuje stejně, jako slepá poslušnost. Ty tak žít nemusíš. Já chci být tvým nebeským Otcem: Drž se mne a budeš žít ve svorné lásce.
  5. Nebudeš zabíjet!
    Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno pracovně předstihnout, osobně vyřídit, aby tě nepředstihli oni.
    Já chci být tvým ochráncem: Drž se mne a budeš žít beze strachu.
  6. Nebudeš cizoložit!
    Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami nezralé a příživnické lásky připravil o radost z lásky pravé. Já chci být dárcem tvého štěstí: Drž se mne a naučíš se milovat krásně a věrně.
  7. Nebudeš krást!
    Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Ať okrádáš bližního nebo stát, dopadne to vždy stejně: co získáš na majetku, ztratíš na klidné mysli. Já chci být tvým živitelem: Drž se mne a poznáš, že větší radost je dávat, než brát.
  8. Nebudeš lhát!
    Nemusíš se zaplétat do lží, abys zakryl své slabosti. Lež plodí nedůvěru a ta dělá ze spolužití peklo. Já, tvůj Bůh, mám k tobě důvěru: Drž se mne, naučíš se důvěřovat a budeš sám důvěryhodný.
  9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního!
    Nemusíš zatěžovat svůj život dychtěním po kradené lásce, která působí rozvraty.
    Já, tvůj Bůh, ti dávám lásku ryzí: Drž se mne a poznáš lásku obšťastňující.
  10. Nebudeš závistivý ani chamtivý!
    Nemusíš se užírat závistí druhým. Zbavil by ses tak radosti z vlastního. Já, tvůj Bůh, ti dávám dobré dary: Drž se mne a naučíš se žít spokojeně.

Upraveno podle E. Lange: Die zehn grossen Freiheiten.

<OBSAH>

 


Do elektronické podoby s požehnáním autora převedl Miloslav Chrást. Na www adrese Eucharistiánů naleznete ještě další duchovní texty, rozjímání, studie...

Tato práce vyšla také tiskem v nakladatelství CANTO - Petr Veselý, Buzkova 35a, 615 00 Brno
Zakoupit ji můžete ve většině katolických knihkupectví. Obědnat (nejlépe více kusů naráz pro farnost) ji lze u Matice Cyrilometodějské v Olomouci, nebo se můžete informovat přímo u otce Ladislava Simajchla:

Mons. Ladislav Simajchl
Římskokatolický farní úřad
Fryšava pod Žákovou horou 145
592 04

tel. (0616) - 619 229 (ne ve večerních hodinách)

Cena jednoho výtisku je do 20 Kč, při obědnávce je nutné počítat s poštovným.

<OBSAH>


Doplňující úryvky z ekumenické bible:

1. DESATERO V PÍSMU SVATÉM

Druhá kniha Mojžíšova - Ex 20,1 - 17
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání:
"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,
ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.
Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.
V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Pátá kniha Mojžíšova - Dt 5,6 - 21
"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,
ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh.
Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.
Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.
Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.
Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu falešné svědectví.
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního. Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

<Úvodní promluva><OBSAH>

ÚRYVKY, JAK NA NĚ ODKAZUJÍ TYTO PROMLUVY:

Druhá promluva

Žd 11,1 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.
Žd 11,2 K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím.
Žd 11,3 Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
Žd 11,4 Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, 'ještě mluví, ač zemřel'.
Žd 11,5 Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. 'Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.' Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.
Žd 11,6 Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají.
Žd 11,7 Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.
Žd 11,8 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.
Žd 11,9 Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení,
Žd 11,10 a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Žd 11,11 Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení.
Žd 11,12 Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, 'jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu'.

Mk 16,14 Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.
Mk 16,15 A řekl jim: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Mk 16,16 Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Mk 16,17 Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;
Mk 16,18 budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je."

Třetí promluva

Dt 5,8 Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Dt 5,9 Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech i do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,

Mk 4,35 Téhož dne večer jim řekl: "Přeplavme se na druhou stranu!"
Mk 4,36 I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
Mk 4,37 Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
Mk 4,38 On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: "Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?"
Mk 4,39 Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: "Zmlkni a utiš se!" I ustal vítr a bylo veliké ticho.
Mk 4,40 A řekl jim: "Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?"

Čtvrtá promluva

Dt 5,11 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Mt 5,33 Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.'
Mt 5,34 Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží;
Mt 5,35 ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;
Mt 5,36 ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.
Mt 5,37 Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého.

Pátá promluva

Dt 5,13 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.
Dt 5,14 Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.
Dt 5,15 Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.

Mk 2,23 Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů.
Mk 2,24 Farizeové mu řekli: "Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!"
Mk 2,25 Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním?
Mk 2,26 Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?"
Mk 2,27 A řekl jim: "Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.
Mk 2,28 Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou."

Šestá promluva

Ex 20,8 Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
Ex 20,11 V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Sk 2,42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.
Sk 2,43 Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.
Sk 2,44 Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné.
Sk 2,45 Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.
Sk 2,46 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.
Sk 2,47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Sedmá promluva

Dt 5,16 Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Ef 6,1 Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem.
Ef 6,2 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení:
Ef 6,3 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.'

Osmá promluva

Ef 6,4 Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.

Devátá promluva

Gn 4,1 I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: "Získala jsem muže, a tím Hospodina."
Gn 4,2 Dále porodila jeho bratra Ábela. Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem.
Gn 4,3 Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země.
Gn 4,4 Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar,
Gn 4,5 na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
Gn 4,6 I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?

Mt 5,21 Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.
Mt 5,22 Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Mt 5,23 Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
Mt 5,24 nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Desátá promluva

Ř 13,8 Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.
Ř 13,9 Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.'
Ř 13,10 Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

L 15,11 Řekl také: "Jeden člověk měl dva syny.
L 15,12 Ten mladší řekl otci: 'Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.' On jim rozdělil své jmění.
L 15,13 Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.
L 15,14 A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.
L 15,15 Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.
L 15,16 A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.
L 15,17 Tu šel do sebe a řekl: 'Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!
L 15,18 Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.
L 15,19 Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.'
L 15,20 I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
L 15,21 Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.'
L 15,22 Ale otec rozkázal svým služebníkům: 'Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.
L 15,23 Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,
L 15,24 protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.' A začali se veselit.
L 15,25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec.
L 15,26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.
L 15,27 On mu odpověděl: 'Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.'
L 15,28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
L 15,29 Ale on odpověděl: 'Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
L 15,30 Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.'
L 15,31 On mu řekl: 'Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.
L 15,32 Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.'"

Jedenáctá promluva

1K 13,1 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
1K 13,2 Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
1K 13,3 A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
1K 13,4 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
1K 13,5 Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
1K 13,6 Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
1K 13,7 Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
1K 13,8 Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
1K 13,9 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
1K 13,10 až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
1K 13,11 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
1K 13,12 Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
1K 13,13 A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

Mt 19,3 Tu k němu přišli farizeové a pokoušeli ho: "Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?"
Mt 19,4 Odpověděl jim: "Nečetli jste, že Stvořitel od počátku 'muže a ženu učinil je'?
Mt 19,5 A řekl: 'Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo';
Mt 19,6 takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
Mt 19,7 Namítnou mu: "Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?"
Mt 19,8 Odpoví jim: "Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.
Mt 19,9 Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží."

Dvanáctá promluva

Sk 4,32 Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.
Sk 4,33 Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.
Sk 4,34 Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili,
Sk 4,35 skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.
Sk 4,36 Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš - to znamená 'syn útěchy' - levita původem z Kypru,
Sk 4,37 měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly.

Mt 6,19 Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou.
Mt 6,20 Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.
Mt 6,21 Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
Mt 6,22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
Mt 6,23 Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
Mt 6,24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.
Mt 6,25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?
Mt 6,26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?
Mt 6,27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?
Mt 6,28 A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou -
Mt 6,29 a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.
Mt 6,30 Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní?
Mt 6,31 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?
Mt 6,32 Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.
Mt 6,33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Mt 6,34 Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Třináctá promluva

Sir 4, 20 - 30
Pozoruj, kdy je k čemu vhodná chvíle, chraň se zlého a nestyď se za svoje přesvědčení.
Je stud, který vede ke hříchu, a je stud, který vede ke slávě a přízni.
Neber ohled na to, co je proti tvému přesvědčení,
a neměň své jednání, aby to nebylo k tvému pádu.
Nikdy nemlč, když je třeba mluvit,
podle slov se totiž pozná moudrost a podle řeči vzdělání.
Neodporuj pravdě, ale přiznej svou nevzdělanost.
Neostýchej se vyznat své hříchy a nesnaž se přemoci proud řeky.
Hlupákovi nepodlézej a neber ohled ani na mocného.

Mt 27,11 A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: "Ty jsi král Židů?" Ježíš odpověděl: "Ty sám to říkáš."
Mt 27,12 Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal.
Mt 27,13 Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?"
Mt 27,14 On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil.

Čtrnáctá promluva

1K 6,9 Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení,
1K 6,10 ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.
1K 6,11 A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

Mt 5,27 Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.'
Mt 5,28 Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.
Mt 5,29 Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.
Mt 5,30 A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.

Patnáctá promluva

1Tm 6,6 Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství.
1Tm 6,7 Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést.
1Tm 6,8 Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím.
1Tm 6,9 Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby,
1Tm 6,10 Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.

Mt 20,1 "Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.
Mt 20,2 Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.
Mt 20,3 Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu,
Mt 20,4 a řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.'
Mt 20,5 Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak.
Mt 20,6 Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu stojíte celý den nečinně?'
Mt 20,7 Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' On jim řekne: 'Jděte i vy na mou vinici.'
Mt 20,8 Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!'
Mt 20,9 Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár.
Mt 20,10 Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru.
Mt 20,11 Vzali ho a reptali proti hospodáři:
Mt 20,12 'Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!'
Mt 20,13 On však odpověděl jednomu z nich: 'Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?
Mt 20,14 Vezmi si, co ti patří a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;
Mt 20,15 nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?'

Šestnáctá promluva

Ř 8,1 Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši,
Ř 8,2 neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.
Ř 8,3 Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích,
Ř 8,4 a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.
Ř 8,5 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.
Ř 8,6 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.
Ř 8,7 Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.
Ř 8,8 Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.
Ř 8,9 Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.
Ř 8,10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.
Ř 8,11 Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Ř 8,12 A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle.
Ř 8,13 Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.
Ř 8,14 Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.
Ř 8,15 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Ř 8,16 Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Ř 8,17 A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.

Mt 5,1 Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci.
Mt 5,2 Tu otevřel ústa a učil je:
Mt 5,3 "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Mt 5,4 Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Mt 5,5 Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Mt 5,6 Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Mt 5,7 Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Mt 5,8 Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Mt 5,9 Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
Mt 5,10 Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.
Mt 5,11 Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně.
Mt 5,12 Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
Mt 5,13 Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
Mt 5,14 Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.
Mt 5,15 A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.
Mt 5,16 Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Mt 5,17 Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
Mt 5,18 Amen, pravím vám,: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.
Mt 5,19 Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.
Mt 5,20 Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Mt 5,21 Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.
Mt 5,22 Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
Mt 5,23 Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
Mt 5,24 nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Mt 5,25 Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení.
Mt 5,26 Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Mt 5,27 Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.'
Mt 5,28 Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.
Mt 5,29 Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.
Mt 5,30 A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.
Mt 5,31 Také bylo řečeno: 'Kdo propustí svou manželku, ať jí dá rozlukový lístek!'
Mt 5,32 Já však vám pravím, že každý, kdo propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství; a kdo by se s propuštěnou ženou oženil, cizoloží.
Mt 5,33 Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.'
Mt 5,34 Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží;
Mt 5,35 ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále;
Mt 5,36 ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.
Mt 5,37 Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého.
Mt 5,38 Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko, zub za zub'.
Mt 5,39 Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
Mt 5,40 a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.
Mt 5,41 Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
Mt 5,42 Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Mt 5,43 Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.'
Mt 5,44 Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
Mt 5,45 abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Mt 5,46 Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
Mt 5,47 A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
Mt 5,48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Mt 7,1 Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
Mt 7,2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Mt 7,3 Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?
Mt 7,4 Anebo jak to, že říkáš svému bratru: 'Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka' - a hle, trám ve tvém vlastním oku!
Mt 7,5 Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.
Mt 7,6 Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Mt 7,7 Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.
Mt 7,8 Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Mt 7,9 Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?
Mt 7,10 Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu?
Mt 7,11 Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!
Mt 7,12 Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.
Mt 7,13 Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.
Mt 7,14 Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Mt 7,15 Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci.
Mt 7,16 Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?
Mt 7,17 Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce.
Mt 7,18 Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.
Mt 7,19 Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
Mt 7,20 A tak je poznáte po jejich ovoci.
Mt 7,21 Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Mt 7,22 Mnozí mi řeknou v onen den: 'Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?'
Mt 7,23 A tehdy já prohlásím: 'Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.'
Mt 7,24 A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.
Mt 7,25 Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.
Mt 7,26 Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku.
Mt 7,27 A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký."
Mt 7,28 Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením;
Mt 7,29 neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.



Kongregace Nejsvětější Svátosti
www.eucharistie.cz