Sv. PETR JULIÁN EYMARD
zakladatel Kongregace Nejsvětější Svátosti

 NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST OLTÁŘNÍ

I. DÍL

(SKUTEČNÁ PŘÍTOMNOST KRISTA)

Podle 1. českého vydání z roku 1937,
v překladu prof. Antonína MELKY
(revize jazyka Miloslav Chrást)

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

Obsah:

Návod k adoraci
Praktický návod klanění
Klanění na čtverý způsob mše svaté
Otčenáš
Ustanovení Nejsvětější Svátosti
Závěť Ježíše Krista
Dar Srdce Ježíšova
Skutečná přítomnost - svědectví Církve
Skutečná přítomnost - svědectví Ježíšovo
Víra v Nejsvětější Svátost
Div Boží
Oběti Pána Ježíše ve Svátosti
Nejsvětější Svátost a smrt Spasitelova
Nejsvětější Svátost - požadavek Srdce Ježíšova
Nejsvětější Svátost - požadavek našeho srdce
Nejsvětější Svátost a čest Boží
Božský Snoubenec Církve
Bůh skrytý
Svátostný závoj
Tajemství víry
 


 

NÁVOD K ADORACI.
Klanějme se v duchu a v pravdě.

Pater tales quaerit, qui adoretneum in spiritu et veritate.
Otec hledá ty, kteří by se mu klaněli v duchu a v pravdě. (Jan 4, 23.)
 

I.

    Předmětem adorace Nejsvětější Svátosti jest božská osoba Ježíše Krista přítomná ve Svátosti oltářní. Jest v ní, abychom my mohli mluviti s Ním a On s námi. Každý tu s Ním může mluvit; není tu snad pro všechny? Není řečeno i nám: "Pojďte ke mně všichni?!" Tato rozmluva duše se Svátostným Spasitelem je pravým rozjímáním, je adorací.
    Chtějí-li ji adorátoři konat dobře a vyvarovat se při tom bezmyšlenkovitosti a prázdnoty ducha i srdce, musí se dát vést svou zvláštní milostí anebo duchem různých tajemství ze života Páně nebo ze života blahoslavené Panny Marie nebo duchem ctností světců a světic, aby tak uctívali a oslavovali Svátostného Boha všemi ctnostmi jeho života pozemského i všemi ctnostmi svatých, kterých On byl svou milostí jak původce tak i cíl a tak je i jejich odměnou v nebeské slávě.
    Proto považuj hodinu určenou k adoraci za hodinu rajského blaha. Jdi k ní, jako bys do šel do nebe, k nebeským hodům. Vítej ji s touhou a radostí. Tuto touhu vzbuzuj a udržuj ve svém srdci a těš se na svou adoraci.
    Říkej si: "Za čtyři hodiny, za dvě, za hodinu půjdu k audienci před trůn Ježíšovy milosti a lásky; pozval mě, čeká mě, touží po mně."
    Je-li to v takovou hodinu, která je tvé přirozenosti obtížná, raduj se tím více : láska sílí utrpením a obětí; taková hodina bude ti počítána za dvě.
    Nemůžeš-li adorovat pro nemoc nebo pro jinou překážku, smíš se proto na chvilku rmoutit; ale pak začni ihned adorovat v duchu a v pravdě ve spojení s těmi, kteří právě v tu chvíli své klanění konají a hleď si tu hodinu uchovat větší soustředěnost mysli, ať již jsi nemocen na loži, nebo na cestě, nebo v práci, dostane se ti týchž milostí, jako kdybys klečel u nohou dobrého božského Mistra. I taková hodina bude ti počtena dvojnásob.
    Jdi k Pánu tak jak jsi a mluv s ním zcela prostince. Hled vyčerpat nejprve zásoby své vlastní zbožnosti a lásky; potom teprve sáhni po modlitební knížce; používej raději nevyčerpatelné knížky pokorné lásky. Je ovšem dobré, máš-li nějakou knížku s sebou, aby ti byla pomůckou k zavedení myšlenek na správnou cestu, když se z ní zatoulávají a mysl je unavena: avšak nezapomínej, že dobrému Pánu našemu více se líbí chudoba a prostota našeho srdce, nežli sebevznešenější myšlenky a city cizí, vypůjčené.
    Věz, že Pán chce srdce naše a ne jiných, přeje si, aby myšlenky a prosby našeho srdce byly prostě přirozeným projevem naší lásky k Němu.
    Bývá v tom často kus jemné samolibosti, netrpělivosti anebo chabosti, že se nám nechce jít k Pánu v naší ubohosti a ponížené chudobě a přece právě ta se mu líbí, k té se s láskou sklání, té žehná,
    Je-li tvé srdce vyprahlé, veleb Boha a jeho milost, bez níž nemůžeme nic, a měj otevřené srdce vzhůru k nebi, jako otvírá květina svůj kalich při východu slunce, aby do něho skanula blahodárná rosa.
    Někdy snad jsi úplně neschopný, duch je zatemněný, srdce stísněné tíží své nicoty a tělo trpí; klaněj se tedy ve své ubohosti: jako bys z ní na chvíli chtěl vyjít a zůstávat v Pánu, abys mu ji mohl představit, a On aby ji mohl obohatit. To On pokládá za velké dílo k své oslavě.

    Konečně někdy jsi snad celý stísněný pokušením a zármutkem; vše se v tobě bouří, vše tě vyhání z adorace jako bys adorací ve své nehodnosti Boha dokonce víc urážel nežli ho ctil - ó nepovoluj tomuto klamnému pokušení: to právě Ježíš od tebe chce adoraci v boji, klanění, kterým mu máš osvědčit věrnost bojem i proti němu samému. Není pravda, že se mu nelíbíš, naopak děláš svému Mistru radost, vždyť On na tebe hledí i když dopustil, aby tě pokušitel znepokojil. Čeká od tebe, že mu přineseš tu obět a vytrváš až do poslední minuty času k adoraci, který jsi mu zasvětil. Nuže tedy, nechť tě vždy doprovází k adoraci důvěra, prostota a láska.
 
 

II.

    Chceš-li býti šťastný v lásce Ježíše Krista, žij v jeho vždy nové a nové dobrotě k tobě, sleduj práci jeho lásky, kterou na tobě koná, pozoruj krásu jeho ctností, světlo jeho lásky a to spíš, než její žár, neboť žár lásky v nás brzy dohořívá, ale její podstata zůstává.
    Začínej své klanění vzbuzením lásky - tím otevřeš svou duši působení jeho božské milosti. Když začínáme od svého “já”, klademe si sami do cesty překážku; ano i když začínáme kteroukoliv jinou ctností než láskou, děláme chybnou okliku. Což neobejme dítě svou matku dřív než jde z poslušnosti vykonat její rozkaz? Jedinou a pravou branou srdce je láska.
    Ale chceš-li být velkodušný ve své lásce, mluv milovanému o něm samém, mluv P. Ježíši o jeho Otci, kterého on tolik miluje; o velkých skutcích, které na jeho oslavu vykonal a potěšíš tím jeho Srdce a On tě bude mít ještě raději.
    Mluv s ním o jeho lásce k lidstvu, tím rozšíříš jeho i své srdce blahem a slastí. Mluv s ním o jeho milované Matce a oživíš tak v jeho Srdci radostné a vděčné city hodného syna; mluv s ním o jeho světcích a světicích, veleb jeho milost v nich.
    Tajemství úspěchu v lásce jest zapomínati na sebe podle vzoru sv. Jana Křtitele, aby Pán Ježíš byl vyvýšen a oslaven.

Pravá láska nehledí na to, co dává, nýbrž na to, čeho je milovaný hoden.

    A potom Ježíš, jsa s tebou spokojen, začne mluvit o tobě; poví ti o své lásce k tobě, a tvé srdce se bude otvírati paprskům jeho božské lásky jako se květ, zvlhlý a nočním chladem ochlazený, otvírá paprskům ranního slunce. Jeho sladká slova proniknou tvým srdcem jako oheň prostupuje hořlavým tělesem a ty zvoláš se snoubenkou velepísně Šalamounovy:

“Dech se zatajoval ve mně
od té doby, co promluvil.” (5, 6)
“Jeho hlas je sladký.” (2, 14)

    A budeš poslouchat v tichu a klidu či spíš v nejsladším a nejsilnějším úkonu, který láska zná - ve spojení s ním.
    Vždyť lásce a jejímu působení v nás je nejvíce na závadu to, že hned, jak se octneme u nohou božského Mistra, obyčejně začínáme mluviti o sobě, o svých hříších, o svých nedostatcích, o své duchovní ubohosti a tím unavujeme ducha, zasmušujeme srdce vzpomínkou na svoji nevděčnost a nevěrnost, a smutek vede za sebou lítost, lítost malomyslnost a tak teprve pokorou, lítostí a bolestí dostáváme se z této bludné okliky před Boha.
    Nedělejme to tak. Ale protože první hnutí duše určuje obyčejně celý úkon, nechť tedy první naše hnutí směřuje hned a přímo k Bohu. A proto začínejme asi takto: "Můj Ježíši, jak jsem rád a potěšen, že tě smím navštívit, že smím strávit tuto hodinku s Tebou a říct Ti, že Tě miluji. Jak jsi dobrý, žes mne pozval! Jak milostivý, že miluješ tvora tak ubohého, jako jsem já. Pane, chci tě mnoho a mnoho milovat." Takové vzbuzení lásky ti nyní otevřelo bránu Srdce Ježíšova – vejdi tedy, miluj, klaň se!

III.

    Abychom se dobře klaněli, pamatujme, že Kristus, přítomný v Nejsvětější Svátosti, koná v ní slavně a dále všechna tajemství i všecky ctnosti svého pozemského života. Nejsvětější Svátost jest Kristus minulý, přítomný a budoucí je konečným dovršením vtělení a smrtelného života Spasitelova; v ní dává nám Pán Ježíš všechny milosti, k ní se soustřeďují všechny věroučné pravdy: Nejsvětější Svátost je všecko protože je v ní Ježíš Kristus.
    Nejsvětější Svátost budiž tedy naším východiskem všeho rozjímání o tajemstvích, ctnostech a pravdách víry. Je ohniskem; všechny pravdy jsou jejími paprsky. Vycházejme od ohniska a budeme zářit.
    Co je snazší, než vidět úzký vztah narození Ježíšova ve stáji k jeho svátostnému úkonu, kterým se znovu rodí na oltáři a v nás?
    Kdo by neviděl, že svůj skrytý život v Nazaretě vede dál v hostii ve svatostánku a že utrpení Bohočlověka se obnovuje v oběti mše svaté každý okamžik, a to na každém místě Země?
    Není snad i ve Svátosti tichý a pokorný srdcem jako za svého života pozemského? Není i v ní dobrým pastýřem, božským těšitelem a přítelem? Šťastný je ten, kdo umí v Nejsvětější Svátosti nalézat Ježíše a s ním všechno.


PRAKTICKÝ NÁVOD KLANĚNÍ.
Semper vivens ad interpellandum pro nobis.
Stále žije, aby se za nás přimlouval. (Žid. 7, 25.)

    Mše svatá je nejvznešenější modlitbou. V ní obětuje Pán Ježíš svému nebeskému Otci sebe - klaní se mu, děkuje mu, odprošuje ho a prosí za svou Církev, za lidi - své bratry a za hříšníky. V Nejsvětější Svátosti je Pán Ježíš ve stavu oběti a koná tedy svou velebnou modlitbu v ní stále dál. Spojujme se s touto jeho modlitbou a modleme se ve čtyřech částech, jako má mše sv.; taková modlitba objímá celý poměr a vztah člověka k Bohu a uzavírá v sobě úkony všech ctností.

I. Klanění.

    Přesvatým předmětem klanění se Nejsvětější Svátosti je nekonečná vznešenost Krista Ježíše, sama o sobě nanejvýš hodná veškeré úcty a oslavy. Spojujme se s nebeským dvorem, jenž skloněn před trůnem Beránkovým plný obdivu volá a velebí: “Tomu, jenž sedí na trůně a Beránkovi chvála a čest i sláva a moc na věky věků.” (Zj 5, 13) - S dvaceti čtyřmi starci, kteří skládají tam své koruny k nohám Beránkovým (Zj 4, 16) skládejme i my k podnoží trůnu svátostného v obět a dar samy sebe, svou osobu, své schopnosti i své skutky a volejme: “Tobě jedinému všecka naše láska a sláva!” Potom uvažujme o velikosti lásky Ježíšovy zjevující se v tom, že tuto Svátost ustanovil, že ji rozmnožil, že ji až do skonání světa stále uchovává; podivujme se jeho moudrosti, která tuto Svátost vymyslila, a nad kterou žasnou i andělé; chvalme jeho moc, která vítězně zmohla všechny překážky; vyvyšujme jeho dobrotu, která nám v ní připravila všechny milosti a dary. Ty jsi dokonce cílem takové Svátosti největší a nejsvětější, projevuj proto ve sv. zanícení velikou radost a lásku, neboť P. Ježíš by skutečně i jen pro tebe samotného ustanovil to, co ustanovil pro všechny - taková je jeho láska! Vědom si své nedostatečnosti, aby ses klaněl P. Ježíši tak, jak zaslouží, vzývej svého anděla strážce, věrného průvodce svého života. Jemu bude jistě potěšením konat s tebou zde na zemi to, v čem s tebou má pokračovat na věky v nebeské slávě.
    Klaň se s Církví svatou Bohu, jehož ti svěřuje a u jehož nohou ji máš zastupovat. Spojuj své klanění s klaněním všech světců na zemi, s klaněním andělů a svatých v nebi, zvláště s klaněním Panny Marie a sv. Josefa, kteří měli Boha skrytého mezi sebou a byli sami dva jeho dvořanstvem i rodinou. Klaň se Pánu Ježíši v Něm samotném; vždyť On je Bůh a člověk, tvůj Spasitel a zároveň tvůj bratr - to bude klanění nejlepší.

    Klaň se nebeskému Otci v Ježíši, v němž si On zalíbil - a tvé klanění bude mít cenu klanění Ježíšova - bude jeho klaněním.

II. Díkůvzdání.

    Díkůvzdání je úkon lásky, který je duši nejlibější a Bohu nejpříjemnější - je to dokonalý hold jeho nekonečné dobrotě. Nejsvětější Svátost je sama dokonalým díkůčiněním: nazývá se eucharistie, což znamená díkůčinění. Pán Ježíš v ní vzdává díky za nás svému nebeskému Otci - je v ní naším vlastním díkůčiněním.
    Děkuj Bohu Otci, že nám dal svého božského Syna nejen za Spasitele ve vtělení, nejen za Učitele pravdy, nejen za Vykupitele na kříži, nýbrž zvláště za naši “eucharistii” - za chléb života, který je nebem na zemi.
    Děkuj Duchu Svatému, že nám Ježíše denně přivádí na oltář skrze kněze jako jej poprvé vložil do života panenské Matky.
    Ale tvé díkůčinění ať vystupuje k trůnu Beránkovu, k trůnu Boha Skrytého jako vonné kadidlo, jako krásná píseň tvé duše, jako láska tvého srdce co možno nejčistší a nejvroucnější.
    V pokoře srdce děkuj jako děkovala svatá Alžběta při návštěvě Panny Marie v přítomnosti vtěleného Syna Božího. Děkuj se svatým Janem Křtitelem, jenž pod srdcem své matky z blízkosti svého božského Pána - rovněž pod srdcem jeho Matky skrytého - zaplesal; děkuj s radostí a velkodušností, s jakou jej Zacheus vítal do svého domu; s Církví a nebeským dvorstvem; a aby tvé díkůčinění mohlo být trvalé a vždy vroucnější, dělej jako to dělají v nebi: hleď na dobrotu, starou a vždy novou, tohoto Boha Svátostného, jenž se bez ustání maří a zase znova rodí na oltáři z lásky k nám; hleď na jeho stav svátostný, na oběti, které na sebe vzal počínaje večeřadlem, aby tuto svátost dochoval až do našich dob pro nás; na boje, které musel podstoupit se svou  vlastní božskou slávou, aby se mohl ponížit takto až téměř v nic, aby mohl obětovat za nás svoji svobodu, své tělo, zkrátka celou svou bytost - a to bez výhrady po všechny časy a na všech místech a vydat se do rukou lidské lásce i nenávisti nemaje přitom jinou zbraň než svoji lásku.
    Při pohledu na tolik dobroty Spasitelovy ke všem lidem a zvlášť k tobě - protože ty ho máš, ty ho přijímáš, ty z něho a jím žiješ - otevři své srdce dokořán, nechť se z něho vznášejí díky jako šlehá plamen z veliké pece; nechť se vine kolem trůnu svátostného a tam nechť se spojí, sjednotí a splyne se zářivým a ohnivým plamenem Srdce Ježíšova. A tento dvojí plamen ať se vznese až do nebe, až k trůnu Boha Otce, který nám dal Syna, v němž přijímáme celou Nejsvětější Trojici.

III. Odprošení

    Po díkůčinění má následovat odprošení, zadostiučinění. Vidíš jak většina lidí se chová k Spasiteli Svátostnému nevděčně, lhostejně a bezbožně? Naplň proto své srdce po radostném díkůvzdání city zármutku, žalu a bolesti. Hleď kolik lidí, kteří ho dříve milovali a jemu se klaněli, nyní na něho zapomíná! Není snad již hoden milování? Či přestal je mít rád? Protože je až příliš miluje, nechtějí ho milovat; že je až příliš dobrý, nechtějí ho přijímat; že je příliš malý a ponížený, nechtějí jít k němu a vzdalují se od něho a zapuzují myšlenku na jeho přítomnost ze své paměti - je jim obtížná a tísnivá.
    A jiní jako navzdory jeho neskonalé lásce ho urážejí, zapírají a vědí přitom jistě dobře, jak je dobrý tento Otec, jak milý tento Pán! Zavírají oči před tímto sluncem lásky, aby ho neviděli, a jsou mezi těmito nevděčníky svatokrádežné panny, nehodní kněží, duše odpadlické, serafové i cherubové - padlí! A tu nastává velký úkol těm, kteří se mu klanějí - totiž plakat u nohou Ježíše od “svých” zneuznaného, křižovaného v mnoha srdcích, opuštěného na tolika místech a těšit jeho srdce, srdce milujícího otce, jemuž nepřítel ďábel uloupil jeho děti. Ze svého svátostného vězení nemůže sám spěchat za ovečkami bloudícími, aby se nestaly kořistí dravého vlka. Ale tobě tu nastává úkol prosit za milost pro tyto viníky, splácet za ně u božího milosrdenství, které potřebuje takových prostředníků -zkrátka máš býti smírnou obětí spolu s Ježíšem Spasitelem, který nemůže již trpět ve svém oslaveném těle a chce trpět v tobě a skrze tebe.

IV. Prosby

    Korunou a slavným zakončením adorace je prosba. Má v sobě sílu a moc modlitby eucharistické. Každému není dáno, aby mohl kázat Krista Ježíše slovem nebo aby mohl přímo pracovati na obrácení hříšníků a na posvěcování duší; ale každý adorátor může plnit úkol Panny Marie u nohou Ježíšových: totiž konat tam u podnoží trůnu milosti a milosrdenství modlitbu apoštolskou a eucharistickou. - Modlit se znamená vyznávat Boží neskonalou dobrotu; modliti se znamená uvádět v činnost božské milosrdenství, dělat radost lásce Boží k tvorům a napomáhat k jejímu rozlévání se široko daleko. Modlitba je tedy velikou oslavou Boží v člověku. Je též jeho největší ctností, poněvadž všecky ctnosti ho k ní připravují a v ní se jako složky setkávají. Víra věří, naděje se modlí, láska plane touhou rozdávat, obětovat; pokora srdce modlitbu sestavuje, důvěra ji přednáší, vytrvalost modlitbou i nad Bohem vítězí!
    Modlitba eucharistická má ještě o jednu přednost víc: letí přímo v Srdce Boží jako ohnivý šíp; doléhá na Ježíše, aby jednal, působil, aby ve své Svátosti ožil, uvolňuje jeho moc. Ještě víc dělá adorátor: prosí skrze Ježíše Krista a staví ho tak na jeho trůn u nebeského Otce jako božského přímluvce vykoupených bratří.
    A zač se máme modlit? Prosba: “Přijď království tvé”, má být cílem a pravidlem pro modlitby adorátorů. Mají prosit za to, aby světlo pravdy Kristovy osvítilo všechny lidi, zvláště nevěřící, židy, bludaře, rozkolníky a za to, aby se všichni vrátili k pravé víře i k pravé lásce. - Mají prosit za to, aby svatost Ježíšova vešla ve všechna srdce jeho věřících, jeho kněží a řeholníků, aby láskou žil v nich. - Obzvláště se mají modlit za sv. Otce a na jeho úmysly, za svého biskupa a za splnění všech tužeb jeho apoštolské horlivosti; za všecky kněze v diecézi, aby Bůh žehnal jejich apoštolským pracím a roznítil je horlivostí pro svoji čest a slávu a k lásce ke své svaté Církvi.
    Aby tyto modlitby nebyly jednotvárné, mohou se rozjímavě modlit Otčenáš nebo tuto modlitbu: “Duše Kristova, posvěť mne! Tělo Kristovo, zachraň mne! Krvi Kristova, opoj mne! Vodo z Kristova boku, obmyj mne! Umučení Kristovo, posilni mne! Dobrý Ježíši, vyslyš mne! V ranách svých mne ukryj! Nedopusť, abych od Tebe byl odloučen! Před zlým nepřítelem, mne chraň! V hodince smrti, mne povolej! A rozkaž mi přijít k Tobě abych Tě se svatými chválil na věky věků. Amen."
    Také se lze rozjímavě modlit litanie k Nejsvětějšímu Jménu Ježíš.
    Konečně adorátor nemá odcházet z přítomnosti božského Mistra, aniž mu poděkoval za audienci milosti a lásky, k níž byl pozván.
    Také je třeba odprosit za roztržitosti a neuctivosti, kterých jsme se při klanění dopustili a podat mu na osvědčení věrnosti nějaký květ ctnosti, kytici malých sebezáporů. Potom odcházejme od klanění jako apoštolové z večeřadla, jako andělé od trůnu Božího a spěchejme plnit jeho svatou vůli.


 
 

KLANĚNÍ NA ČTVERÝ ZPŮSOB MŠE SV.

Rozdělíme si adorační hodinu na čtyři díly a věnujeme každou čtvrthodinu jedné části,
z nichž se mše sv. skládá: totiž klanění, chvále, odprošení a prosbám.
 

První čtvrthodina: Klanění.

    Začínejme své klanění vnější uctivou poklonou těla. Vrhněme se na kolena, jakmile se objevíme před Ježíšem ve svaté hostii. Padněme mu k nohám na vyznání své naprosté závislosti na něm a na znamení naší lásky k němu. Klanějme se mu spolu se třemi králi z východu, kteří padli na svou tvář u jeslí a klaněli se Božskému Dítku v nich.
    Po tomto tichém a skoro samovolném projevu úcty, vzbuďme úkon víry: ten je nám neobyčejné prospěšný, neboť otvírá smysly, srdce i ducha ke zbožné modlitbě před eucharistií. Otevře nám i Srdce Boží a jeho milostné poklady; proto je dobré věnovat se mu vytrvale a pokud možno řádně a zbožně.
    Potom mu podávejme na důkaz své úcty samy sebe - a to každou mohutnost duše zvlášť: ducha k lepšímu poznávání, srdce k větší lásce, vůli k lepší službě, tělo s jeho smysly k lepší oslavě Pána Svátostného; zvláště svou mysl s touhou, aby se Nejsvětější Svátost stala ústřední myšlenkou našeho života; odevzdejme mu své city, aby jimi vládl On, náš Král a Bůh, svou vůli s vroucí touhou, aby neměla nad sebou jiný zákon a cíl, než jeho službu, lásku a slávu; konečně mu odevzdejme i svou paměť, aby nám připomínala jedině Jej, tak budeme živi z Něho, skrze Něho a pro Něho.
    A poněvadž je naše klanění tak nedokonalé, spojujeme je s klaněním Přesvaté Panny v Betlémě, v Nazaretě, na Kalvarii, ve večeřadle, před svatostánkem; spojujme je s úkony klanění, které právě v tu chvíli činí Církev po celém světě; s klaněním, která v ten okamžik Pánu Ježíši vzdávají svatí a světice a všechno nebeské tvorstvo, a naše adorace bude mít účast na svatém klanění jejich a na jeho zásluhách.
 
 

Druhá čtvrthodina: Chvály.

    Dobrořečme Pánu Ježíši za jeho nesmírnou lásku k nám v této Svátosti. Abychom nebyli opuštěnými sirotky v tomto pozemském vyhnanství a jeho bědách, přichází osobně mezi nás, aby zde byl naším společníkem a těšitelem. Děkujme mu tedy z celého srdce a všemi svými schopnostmi ve spojení se všemi svatými.
    Podivuj se obětem, které si tímto svátostným stavem ukládá: zakrývá zde svoji božskou slávu i své oslavené lidství, aby tě neoslnil a neoslepil; svoji velebnost aby sis k němu troufal a mohl s ním mluvit jako s přítelem; svazuje zde svoji moc, aby tě jí nelekal anebo netrestal; neukazuje tu dokonalost svých ctností, aby tvou slabost neodradil; tlumí žár svého srdce a své lásky k tobě, protože bys nemohl snést její sílu a něhu; dává ti spatřit jen svoji dobrotu, která dýchá a plyne ze svatých způsob, jako když sluneční paprsky prosvítají lehkým mráčkem. Jak je dobrý, Pán Ježíš Svátostný! Přijímá tě v každou hodinu ranní i noční; jeho láska si nikdy nedá pokoj; stále o tebe něžně pečuje. Když k němu přicházíš, zapomíná na tvé hříchy a nedokonalosti pro samou radost a něžnost lásky. A přijímá tvou návštěvu tak, že by se málem mohlo říct, že On tebe potřebuje k svému obštastnění. Děkuj, děkuj tedy dobrému Ježíši z hloubi srdce! Děkuj nebeskému Otci, že nám dal svého Syna; děkuj Duchu Svatému, že působí skrze kněze (a to také přímo pro tebe) znova div jeho vtělení na oltáři. Pozvi nebe, zemi, anděly i lidi, aby ti pomohli děkovat, dobrořečit a velebit tak velkou Boží lásku k tobě.
    Pozoruj svátostný stav, v němž Pán Ježíš z lásky k tobě zůstává a hleď si osvojovat ducha jeho ctností a života. Je ve Svátosti také tak chudý jako v Betlémě - ba chudší; neboť tam měl aspoň svoji Matku, zde ji nemá; z nebe si nepřináší s sebou nic než svou lásku a své milosti.
    Všimni si, jak je ve svaté hostii poslušný; ochotně a rád vyhoví každému, i svým nepřátelům. - Podivuj se jeho pokoře; ponižuje se téměř až na hranici nicoty, protože se svátostně spojuje s prostinkými neživými způsobami, které nemají přirozeného podkladu a které drží jen zázrakem jeho všemohoucnost. Jeho láska ho učinila naším vězněm: spoutal se v tomto svátostném vězení na všechen čas až do skonání světa - a toto jeho vězení je naším nebem na zemi.
    Spoj se s chválami, které vzdávala blahoslavená Panna Maria po vtělení Syna Božího v ní a zvláště také po svých svatých příjímáních. Říkej s ní magnitikat své vděčnosti a lásky a neustávej opakovat: Jak dobrý, jak milostivý, jak láskyplný jsi, můj Ježíši, ve Svátosti!
 
 

Třetí čtvrthodina: Odprošení.

    Jdi k adoraci jako na návštěvu Pána Ježíše osamělého a opuštěného ve Svátosti jeho lásky. Na všechno mají lidé čas, jenom ne na návštěvu svého Pána a Boha, který na ně čeká a touží po nich ve svatostánku. Ulice a místa zábavy jsou plné, ale dům Boží je prázdný. Vyhýbají se mu, bojí se ho. Ubohý Ježíši, mohl ses nadát takové lhostejnosti od těch, které jsi vykoupil, od svých přátel, svých dítek - a také ode mne?
    Slituj se nad Ježíšem, který je mnohem bídněji zrazován, tupen, hanoben, křižován ve Svátosti své lásky než v zahradě getsemanské, v Jeruzalémě a na Kalvárii. Ti, které zvlášť poctil, nejvíc miloval a svými milostmi obohatil, ti ho nejvíc urážejí a potupují nedostatkem úcty na svatém místě, křižují ho znova ve svém těle a své duši svatokrádežným přijímáním a zaprodávají ho tak ďáblu, pánu svého srdce a svého života. Běda - mám si snad něco takového vyčítat? Můj Ježíši, mohl jsem tušiti, že tvá nesmírná láska se stane předmětem zloby, která použije tvé milosti a vzácné dary dokonce za zbraň proti tobě? A nebyl jsem ti také já někdy nevěrný?
    Adorací nahrazuj Pánu Ježíši tolik nevděku, znesvěcení a svatokrádeží páchaných tak často na Nejsvětější Svátosti všude po celém světě. Obětuj mu na ten úmysl všechna utrpení celého dne, celého týdne. Ulož si nějaké úkony na dostiučinění za urážky, kterých ses dopustil ty sám, tvoji příbuzní a ti, kterým jsi dal svou neuctivostí a nezbožností na svatém místě špatný příklad.
    Ale protože tvá nepatrná dostiučinění a tvá chabá pokání nestačí dát náhradu za tak hrozné zločiny, spoj je s dostiučiněním Ježíšovým na kříži. Obětuj krůpěje krve řinoucí se z jeho ran na smír spravedlnosti Boží. Obětuj nebeskému Otci rány a modlitby Synovy na kříži a skrze ně pros za odpuštění a slitování pro sebe a pro všechny hříšníky. Spoj své dostiučinění s tím, které Panna Maria podávala Nejsvětější Trojici pod křížem a z oltáře, a Pán Ježíš tě zahrne láskou, kterou má ke své přesvaté Matce.
 
 

Čtvrtá čtvrthodinka: Prosby.

    Klaněj se Pánu Ježíši prosícímu ve Svátosti neustále za nás: ukazuje tu nebeskému Otci své rány, aby ho pohnul ke slitování, a nám zde ukazuje své srdce pro nás otevřené. Spoj své prosby s ním, pros, zač on prosí.

    Pán Ježíš prosí Otce, aby žehnal Církvi, aby ji chránil a vyvýšil, aby mohla vždy lépe učit lidstvo znát Boha; milovat jej a sloužit mu. Pros tedy i ty za Církev tak trpce zkoušenou a pronásledovanou v osobě papeže, aby ho Bůh vysvobodil od nepřátel, aby se jich dotkl, obrátil je, a kající a zkroušené aby je přivedl k trůnu Božího milosrdenství a jeho spravedlnosti. Pán Ježíš prosí ustavičně za všechny kněze, aby byli plní Ducha Svatého a jeho ctností, plní horlivosti pro jeho čest a slávu a plní obětavosti pro spásu duší koupených za drahou cenu jeho krve a života.
    Modli se často za svého biskupa, aby ho Bůh zachoval, žehnal jeho snahám a horlivosti a aby mu byl útěchou. Pros také mnoho za svého duchovního pastýře, aby mu Bůh hojně udělil milostí potřebných k vedení a posvěcování duší, které jeho péči a jeho odpovědnosti Pán svěřil. Vyprošuj Církvi u Boha hojná a svatá kněžská povolání: jeden svatý kněz je největší dar nebe - může spasit celou vlast. Modli se také za církevní řády, aby věrně stály v milosti svého povolání k evangelijní dokonalosti, a aby všichni ti, které k ní Bůh volá, měli dosti odvahy a lásky jít za voláním Božím a vytrvat v něm. Jeden světec je ochranou a spásou své vlasti; jeho modlitby a ctnosti zmůžou víc, než všechny armády světa.
    Pros za duše zbožné, které slouží Bohu ve světě a jsou v něm zasvěcené jeho lásce a dobročinnosti, aby byly horlivé a setrvaly v dobrém: potřebují i tvoji pomoc, protože jsou vydány mnohému nebezpečí a musí přinášet mnoho obětí.
    Pros po nějaký určitý čas za obrácení některého velikého hříšníka. Pro Boha je takový úspěch milosti velikou oslavou. Na konec pros sám za sebe, abys byl lepším a abys dobře strávil tento svatý den. Přines Pánu Ježíši, svému Králi a svému Bohu kytici ze svých dárků a pros, aby tě od sebe nepropouštěl bez požehnání.


 

OTČENÁŠ.
Amen, amen dico vobis, quodcunque petieritis Patrem in nomine meo
hoc faciam, ut gloriticetur Pater in Filio.

O cokoli budete prosit (Otce) ve jménu mém,
učiním to, aby byl oslaven Otec v Synu. (Jan 14, 13.)

    Otče náš, jenž jsi na nebesích, na nebesích své Svátosti, v níž sedíš na trůně milosti a lásky, Tobě buď chvála, čest, sláva a vláda na věky věků.

    Posvěť se jméno tvé - nejprve v nás skrze ducha pokory, poslušnosti a lásky; a kéž se potom, naplněni duchem horlivosti a pokory, přičiníme, aby tě poznávali, milovali a adorovali ve tvé Svátosti všichni.

    Přijď království tvé, království tvé Svátosti. Vládni nad námi mocí své lásky, vítězstvím svých ctností v nás, milostí eucharistických povolání ke své cti a slávě. Dej nám milost a poslání své svaté lásky, abychom mohli všude hlásat a šířit Tvé království a tak uskutečňovat tužbu Tvého srdce, kterou jsi projevil slovy: “Oheň jsem přišel pustit na zem a což chci, leč aby se vznítil?" (Lk 12, 49.) Kéž i my můžeme oheň ten zaněcovati!

    Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi: na Tebe jedině myslet, po Tobě toužit, jen Tebe milovat – to ať je naší jedinou radostí v neustálém sebezáporu, aby naším světlem a životem bylo ochotné, libé a dokonalé plnění Tvé vůle. A co se naší eucharistické družiny, jejího stavu a rozkvětu týče, chci, co Ty chceš, chci proto, že Ty chceš; chci ,jak Ty chceš; chci, dokud Ty chceš : v nic ať se obrátí naše myšlenky a touhy, nejsou-li z Tebe, v Tobě a čistě jen pro Tebe.

    Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Pane Ježíši, jenž jsi v poušti svému lidu denně skýtal manu; jenž jsi levitům chtěl být sám za jediný a plný úděl a jenž jsi svým apoštolům odkázal svou božskou chudobu -Tebe chceme mít a Tebe si volíme za jediného živitele a hospodáře; Ty buď sám naším pokrmem i oděvem, pokladem i ctí, lékem proti zlu a ochranou proti nepřátelům! Slibujeme, že nechceme od světské přízné nic brát ani žádat: Ty nám budeš vším a lidé ničím, a od lidí nechceme nic, snad jen kříž a zapomínání.

    A odpusť nám naše viny! Promiň mi, Pane Ježíši, hříchy mého mládí; promiň hříchy spáchané v mém svatém stavu, abych s čistým srdcem a s dobrým svědomím hodně přistupoval k Tvému oltáři a abych směl svatě Ti sloužit a Tebe s anděly a svatými velebit. Odpusť křivdy na nás spáchané a netrestej ty, kdo jsou proti nám, tupí nás a pronásledují, dej jim dobro za zlé, milost za křivdu, lásku za nenávist.

    Jako i my odpouštíme našim viníkům : z celého srdce, s opravdovou láskou, z celé duše, s dětskou prostomyslností, s opravdovou vůlí přát a poskytovat jim vše dobré jako sobě z lásky k Tobě.

    A neuveď nás v pokušení. Vzdaluj od své eucharistické družiny povolání nepravá, klamná, ne dost čistá; nedopouštěj, aby tuto Tvoji chudou a pokornou družinu řídil kdy někdo pyšný, ctižádostivý, tvrdý, hněvivý. Nevydávej duše, které Tě velebí, nečistým a zlým šelmám! Udržuj svoji družinu prostou od pohoršení, panensky čistou od nepravostí, svobodnou od světského otroctví, nedotčenou duchem světa, aby Ti s radostí sloužila ve svatosti a svobodě, v klidu a pokoji.

    Ale zbav nás od zlého. Zbav nás ducha pýchy, nečistoty a nesvornosti. Zbav nás starostí a péčí o tento život, abychom mohli s čistým srdcem a volnou myslí sami sebe se vším, co jsme a co máme, věnovat ve zbožnosti eucharistické službě. Zbav nás falešných bratří, aby Tvoji malou družinu již v jejím dětském věku nezahubili; zbav nás moudrých tohoto světa, aby v nás Tvého ducha nepokazili; zbav nás pyšných učenců, aby na nás nesvolávali Tvůj hněv, ve kterém bys nás i opustil; zbav nás neukázněných choulostivců, aby mezi námi neuvolnili snahu po ctnosti a přesnost svaté kázně; zbav nás obojetníka a člověka nestálého, aby mezi naše prostá srdce nevnášel nepokoj.

    Amen. V Tebe jsem, Pane Ježíši, doufal nebudu zahanben na věky. Ty jediný dobrý; Ty jediný jsi mocný, Ty jediný jsi věčný. Tobě jedinému patří čest a sláva, láska a chvála na věky věků.


USTANOVENÍ NEJSV. SVÁTOSTI.
Cum dilexisset suos, qui in mundo erant, in finem dilexit eos.
Miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal jim svou lásku až do konce. (Jan 19,1)

    Jak dobrý je Pán Ježíš! Jak nás miluje! Nestačí mu, že se vtělením stal naším bratrem, svým utrpením a smrtí naším vykupitelem, ale ještě stupňuje svoji lásku k nám tak, že se nám stal svátostí života!
    A on připravoval tento největší a nejvyšší dar své lásky s takovou radostí! A ustanovil Nejsvětější Svátost a odevzdal nám ji jako odkaz s takovou slastí!
    Pozorujeme božskou moudrost, která nám Nejsvětější Svátost připravovala; boží moc, která se v tomto daru lásky téměř vyčerpala.

I.

    Pán Ježíš připravuje Nejsvětější Svátost již dávno před jejím ustanovením. Rodí se v Betlémě, (to je česky) v domě chleba - a tam spočívá na slámě jako pravý pšeničný klas.
    Když v Káně mění vodu ve víno a v poušti rozmnožuje chléb, to už zjevuje a slibuje Nejsvětější Svátost. Potom ji slibuje i veřejně a zcela formálně - ano, jakoby přísežně se zavazuje, že dá své tělo za pokrm a krev za nápoj.
    To byla příprava vzdálená. Po ní přišla chvíle přípravy blízké. A tu Pán Ježíš chce přichystat všechno sám. Láska neskládá na cizí bedra to, k čemu se cítí povinna a dělá to sama: vidí v tom svou čest. - A tak tedy Pán Ježíš určuje místo ustanovení své Svátosti: Jeruzalém - město, v němž jediném stál obětní oltář Starého zákona. Určuje dům: večeřadlo.
    Volí si pomocníky tohoto díla: Petra a Jana - Petra, apoštola víry a Jana, apoštola lásky. Určuje hodinu: poslední volnou, kterou ještě může před svou smrtí svobodně použít.
    Konečně jde z Betánie do večeřadla, s velikou radostí, zrychluje kroky, nemůže se již dočkat. Láska letí k oběti.
 
 

II.

    A teď nastává okamžik ustanovení: jak vznešený! Udeřila hodina lásky; veliká noc starozákonní dospěla svého konce, pravý Beránek nastupuje na místo předobrazného a Chléb života, Chléb živý, Chléb nebeský na místo many z pouště. Vše je hotovo. Apoštolové jsou čistí, právě jim Ježíš umyl nohy. Sedá skromně za stůl - vždyť novou velikonoční večeři se sluší požívat v sedě, v Božím pokoji. Napjaté ticho. Apoštolové hledí se soustředěnou pozorností na to, co se počíná dít.
    Pán Ježíš rovněž celý soustředěný bere chléb do svých svatých a ctihodných rukou, pozvedá oči k nebi, děkuje Otci za tuto chvíli, po které tak toužil, zvedá svou ruku a žehná chléb. A zatímco apoštolové plni svaté úcty se ani neodvažují tázat po smyslu těchto tajemných úkonů, Ježíš pronáší úchvatná slova, slova tvůrčí všemohoucnosti: "Vezměte a jezte, toto je moje tělo!”, “Vezměte a pijte, toto je moje krev!" Tajemství lásky je uskutečněno. Pán Ježíš splnil svůj slib. Již nemá co dát, jen ještě svůj smrtelný život na kříži; a On jej dá a zase jej vzkřísí, a bude naší ustavičnou smírnou obětí, hostií k sv. přijímání, hostií k adoraci.
    Nebe žasne při pohledu na toto tajemství. Nejsvětější Trojice na ně hledí s neskonalou láskou, andělé se mu klanějí v úžasu. A zlí duchové se v pekle zmítají v záchvatech zloby.
    Ježíši, teď je tedy všechno dokonáno! Teď již nemáš nic, co bys mohl dát člověku na důkaz své lásky. Nyní již můžeš umřít, vždyť nás ani svou smrtí neopustíš. Tvá láska je jakoby zvěčněna na zemi; teď se již budeš moci vrátit do slávy svého nebe - naším nebem, nebem tvé lásky bude nám Nejsvětější Svátost.
    Večeřadlo Páně, stole přesvatý, na němž spočívalo Tělo Páně! Ohnisko božské lásky zanícené Ježíšem na hoře Siónu, hoř, zvyš svůj plamen a zapal celý svět!
    Otče Svatý, teď už nebudeš moci jinak než milovat lidstvo, vždyť v sobě chová navždy Ježíše Krista. Už nebudeš mít na ně ani oheň, ani potopu, které by zemi pustošily, vždyť Nejsvětější Svátost je naší duhou smíru. Jistě, že budeš mít teď rád lidi, které Tvůj Syn tolik miluje.
    Jak nás miluje náš dobrý Spasitel! Stačí to, aby si tím vymohl naši vděčnost?! Či co má ještě učinit, abychom mu za to jako náhradu zasvětili všechnu svou lásku a celý život?
    Můžeme si přát ještě něco víc? Můžeme si žádat ještě nějakých nových důkazů Ježíšovy lásky?
    A jestliže všechna tato láska Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti mu nedobude naše srdce - běda - pak by byl Ježíš přemožen: naše nevděčnost by byla větší než jeho dobrota a naše zloba mocnější než jeho láska. To ne, ne můj dobrý Ježíši, tvá láská naléhá, nutí, zavazuje.
    Celý se zasvěcuji k Tvé službě a k oslavě Tvé Svátosti; chci se přičinit, aby Tě má láska pohnula zapomenout to, že jsem Ti byl až do dnešního dne nevděčný, a moje oddanost, aby Tě pohnula k odpuštění mé viny, že jsem Tě začal milovat tak pozdě . . .



ZÁVĚŤ JEŽÍŠE KRISTA.
Hic calix novum testamentum est in meo sanguine.
Tento kalich je nová úmluva potvrzená mou krví. (1 Kor 11, 25)

    Pán Ježíš ustanovil Nejsvětější Svátost večer před svou smrtí, na Zelený čtvrtek: to byl nejkrásnější den jeho života, největší den jeho nesmírné lásky.
    Pán Ježíš se odhodlal takto zůstávat mezi námi na věky. Nesmírná je sice jeho láska na kříži, jak nám ji v den své smrti dokázal; ale muka jeho smrti měly svůj konec a Velký pátek trval jen jediný den. Avšak Zelený čtvrtek bude trvat až do konce světa: Pán Ježíš je tu ve své Svátosti navždy.
 
 

I.

    Na tento den tedy Pán Ježíš, který již má jít na smrt, dělá svou závěť, protože ví, že je naším otcem.
    Jaký to bývá dojemný okamžik v rodině, když otec dělá závěť! Je to téměř poslední úkon jeho života, jímž bude i ze záhrobí jaksi dál zasahovat do tohoto světa.
    A otec rozdává vše, co má; jen sebe samotného dát nemůže, protože sám sobě nenáleží; dělá jen odkazy každému ze své rodiny a svým přátelům a dává i to, co měl nejdražšího. Ale Pán Ježíš dává nám sám sebe. Nemá bohatství ani statky ani domy, nemá kam by hlavu položil. A ti, kdo očekávají od něho nějaký hmotný odkaz, budou zklamáni: celým hmotným dědictvím po něm bude kříž, tři hřeby a trnová koruna! - Kdyby Pán Ježíš rozdával dědické odkazy, kolik by měl hodných křesťanů! Všichni by chtěli být jeho vyznavači. Ale nikoli. On nemá nic, už ani čest nemá, aby ji mohl dáti zde v tomto životě, protože v jeho utrpení ho čeká již jen velká potupa.
    Nicméně Pán Ježíš dělá svou závěť: Je Bůh a zároveň člověk; jako Bůh je pánem svého lidství a to nám dává celé, se vším co má. A dává nám je skutečně, nejen jako půjčku, nýbrž darem. Stává se, abychom tak řekli, nemovitostí, abychom si ho skutečně mohli přivlastnit a držet. Mění chléb: místo podstaty chleba nastupuje jeho tělo a jeho krev spolu s jeho božstvím; my ho sice nevidíme, ale máme ho.
    To je tedy náš dědický odkaz: sám náš Pán, Ježíš Kristus. Nabízí se všem, ale ne všichni ho chtějí. Mnozí by ho i chtěli, avšak nechtějí se podrobit podmínkám, které stanovil: totiž vést čistý a dobrý život; jejich zloba takto dovede mařit odkaz samotného Boha.
 
 

II.

    Co nedovedla vymysliti láska Pána Ježíše! Divme se! Neboť jen On jediný mohl vymyslet toto dílo lásky; kdo jiný je mohl jen tušit, kdo si mohl troufat na něco takového jen pomyslet?! Ani anděl ne! Pán Ježíš sám je původcem tohoto vynálezu lásky.
    Potřebuješ chleba? – “Já ti budu chlebem” - jakoby říkal. A umírá uspokojen, že nám jej mohl dáti - a jaký vzácný chléb! Tak jako otec rodiny, který se lopotí po celý život jen za tím účelem, aby měl pro rodinu chléb a aby jim ho mohl při smrti odkázat.
    Mohl nám Pán Ježíš dát ještě něco víc? Vždyť uzavřel do této Svátosti všechno: všechny své milosti i samotnou věčnou slávu. “Otče, dej mi milosti, které potřebuji,” tak může každý z nás mluvit k Bohu; “dej mi je a já ti za ně dám v splátku Ježíše Svátostného, jenž je můj. Je mým majetkem, mohu jím nakládat a všechny tvé milosti, ano i celé tvé nebe, Otče svatý, mají menší cenu než On.”
    Když zhřešíme, máme oběť na smír za své viny - a je naše. “Otče, podávám ti ji a ty mi jistě odpustíš skrze Ježíše a pro Ježíše, který tolik trpěl a tolik za nás dostiučinil!" A když nám Bůh udělí i sebevzácnější milosti, vždycky ještě nám zůstává něco u něho uloženo jako naše pohledávka, neboť náš poklad u něho, Ježíš Kristus má větší cenu, než všechny milosti a než samo nebe.
    Když Saracéni drželi v zajetí francouzského krále, sv. Ludvíka, měli vlastně v rukou celou Francii na jeho vykoupení. A tak když my jsme držiteli Krista Pána, máme v něm a s ním záruku na držení celého nebe.
    Používejme této pravdy a těžme z Krista Ježíše. Mnozí se spokojují tím, že ho jen jaksi zakopávají do svého srdce, anebo jen jaksi ukládají do šátku, (jako onen nedbalý služebník z evangelia, který místo, aby s hřivnou od pána hospodařil, měl ji uloženou v šátku a zakopanou v zemi, (Lk. 19)) a nepoužívají ho, aby si jím vytěžili nebe a království Boží - a je jich - bohužel - tolik! Používejme Krista Pána, abychom skrze něho prosili, skrze něho dostičinili; splácejme své dluhy Bohu naším Ježíšem, naším nekonečným pokladem.
 
 

III.

    Ale jak došel tento svatý odkaz devatenácti stoletími až ke mně?
    Kristus Pán jej svěřil správcům, kteří jej pro nás spravovali, pro nás uchovávali a nám jej odevzdali - totiž sv. apoštolům a jejich nepomíjející hlavě; apoštolové jej odevzdali kněžím a ti ten odkaz přinášejí, otvírají testament Pána Ježíše a podávají nám hostii, kterou pro nás chtěl Pán Ježíš sám již při poslední večeři: pro něho totiž není ani minulost ani přítomnost ani budoucnost, viděl nás, On náš dobrý otec, již tenkrát od stolu poslední večeře a svou mocí a svou vůlí obsáhl tehdy všechny budoucí hostie - i ty, které se nám podávají dnes - a tak na nás již devatenáct set let napřed s láskou myslil. Ano v jeho myšlenkách jsme vlastně byli už za stolem poslední večeře a Pán Ježíš nám již tenkrát uložil jaksi do zásoby ne jen jedinou sv. hostii, nýbrž celé stovky, ano tisíce sv. hostií, hostii dokonce na každý den. Myslíváš na to, jak nás Pán Ježíš takto nadmíru miloval? A že máme své hostie již dávno napřed přichystané? Hleď, abys z nich ani o jednu nepřišel! Pán přichází, abys jím těžil - a ty ho necháváš nečinného? Oh ne! Hleď těžit tímto pokladem! “Hospodařte s nimi" řekl pán o hřivnách, které svým služebníkům svěřil. (Luk. 19, 13) Nenechávejte hostie nepoužité. Spasitel je dobrý!
    Poslední večeře, která je pašijemi jeho lásky, trvala asi tři hodiny.
    Jak mnoho stál Pána tento chléb! Lidé si někdy stěžují, že je chléb drahý. Ale co je to proti ceně Chleba nebeského, Chleba života?
    Nuže, požívejme ho, je náš. Pán Ježíš nám jej koupil, draze zaplatil a nyní nám jej nabízí - tedy jen po něm sáhnout!
    Vždyť je to pro nás taková čest! Vždyť je to taková láska k nám!


DAR SRDCE JEŽÍŠOVA.
Si scires donum Dei!
Kdybys znala dar Boží! (Jan 4, 10.)

    Pán Ježíš dospěl na konec svého pozemského života. Nebe žádalo, aby se jeho král vrátil: vždyť již vytrpěl dost, přišel čas oslavy a odměny. Ale Pán Ježíš nechce opustit svou rodinu, své přátele, nadobro: “Odejdu, ale zase se k vám vrátím," praví apoštolům. (Jan 14.)
    Tedy ty, Pane, zase přijdeš a zůstaneš, i když odcházíš? Jakým divem své moci to uděláš? To je tajemství a dílo jeho božského Srdce. Pán Ježíš bude mít tedy dva trůny: trůn slávy v nebi a trůn dobroty a lásky na zemi; dvojí dvůr: nebeský, vítězoslavný a druhý trůn pozemský - svých vykoupených.
    A Pán Ježíš, kdyby nemohl současně být zde na zemi i v nebi, byl by raději – smím-li to tak říct - zůstal s námi než aby šel do nebe sám bez nás. Vždyť to přece jasně ukázal, že poslední z lidských duší, jím vykoupených, měla pro něho větší cenu než všechna jeho sláva v nebi, ze kterého pro ni přišel na svět, a že je mu rozkoší být se syny lidskými.
    A v jakém způsobu přítomnosti s námi Pán Ježíš zůstane? Snad jen pomíjejícím, občasným? Nikoli, nýbrž trvale, navždy.
    Ale hleďme, jaký se o to v duši Pána Ježíše vede boj! Z jedné strany staví své požadavky a otázky spravedlnost: - "Copak není dílo vykoupení ještě hotové? Není už Církev založena? A lidstvo má již přece milost i evangelium, má boží zákon i pomoc k jeho plnění (k čemu tedy ještě něco víc?)'"
    Na to z druhé strany odpovídá Srdce Ježíšovo: “Co je dost na vykoupení lidstva, nedostačuje lásce - Matce nestačí, že dítě porodila, ale ještě ho živí, vychovává, jde za ním všude. Miluji vás víc než kdy matka milovala své dítě - proto zůstanu u vás.”
    V jaké podobě? V zahalené podobě svátostné.
    S takovým snížením, větším, než jaké se stalo ve vtělení, hlubším, než jaké bylo v jeho utrpení, nechce se souhlasit Boží velebnosti: vždyť spása lidstva nežádá takového snížení!
    "Ale já přesto chci být zahalen i se svou slávou," odpovídá Srdce Ježíšovo, aby jas mé osoby nebránil ubohým hříšníkům blížit se ke mně, jako jas tváře Mojžíšovy bránil lidu izraelskému v poušti; chci skrýt i své ctnosti, které by jinak lidi příliš zahanbovaly a dělaly je malomyslnými, protože by jim braly naději, že jednou dosáhnou takové dokonalosti. Ale tímto zahalením dosáhnu snáze, aby si člověk ke mně troufal a uvidí-li jak se ponižuji až téměř v nicotu, bude se ponižovat se mnou; budu moci s větším důrazem říct: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem." (Mt 11, 29)
    A čí pomocí uskutečnění Pán Ježíš tento stálý a trvalý pobyt mezi námi?
    Tajemství vtělení způsobil Duch Svatý. Tajemství poslední večeře konal Ježíš sám. A nyní, kdo bude hodným nástrojem této tajuplné přítomnosti Krista mezi námi? Pouhý člověk - kněz!
    Proti tornu však namítá Boží moudrost: "Cože, smrtelný člověk má být pomocníkem svátostného vtělování svého Boha a Spasitele? Má působit společně s Duchem Svatým při tomto novém vtělení Syna Božího? Pouhý člověk má poroučet nesmrtelnému Králi věků, a On má člověka poslouchat?”
    "Ano, říká Ježíšovo Srdce; ano, chci milovat člověka tak, že mu chci být poddán ve všem. - Ano, chci na slovo kněze sestupovat z nebe, chci na přání svých věřících vycházet i ze svatostánku a navštěvovat své dítky po domech a na loži bolesti..." Láska hledá svou čest v tom, že miluje, že dává, že obětuje i sebe samu...
    A svatost Boží namítá: “Tedy ať alespoň chrámy jsou důstojné pro tvou velebnost, Pane! A kněžstvo ať je hodné Tvé královské služby! Vždyť v Novém zákoně má přece být všechno dokonalejší než ve Starém. A jistě, že jen čistí a dobře připravení křesťané budou Tě smět přijímat!"
    Na to Ježíš: "Má láska si nevyhrazuje nic, a neklade podmínky. Byl jsem poslušný svých katů na Kalvárii: budou-li i teď se blížit ke mně noví Jidášové, přijmu i od nich satanský polibek a budu i je poslouchat."
    Ale v tu chvíli se očím Ježíšovým otvírá tak bolestný pohled do budoucna, že jeho Srdce se skoro staví proti tomu, k čemu ho pudí jeho láska: už ve své smrtelné úzkosti v getsemanské zahradě to uvidí. Tam totiž bude zarmoucen až k smrti pohledem na potupy, které ho čekají v celém jeho utrpení. Krvavými slzami bude oplakávat svůj nešťastný národ, který spěje v záhubu i přesto, že se za něj obětuje. A krutě bude mučit jeho srdce odpad tolika jeho věřících. Ale teď, pro tuto Svátost, jaký zápas, jaké úzkosti zachvívají Srdcem Ježíšovým! Chce se v ní dávat celý bez výhrady - ale budou chtít všichni uvěřit v tuto lásku? A ti, kteří v ni uvěří, budou jej všichni s vděčností přijímat? A ti, kteří jej budou přijímat, zůstanou mu věrní? Srdce Ježíšovo ovšem v tomto zápasu ani nekolísá ani se nerozpakuje - avšak trpí kvůli tomu muka! Vždyť předvídá, jak se bude v této Svátosti denně opakovat to, co mu bylo dáno v kalichu jeho bolestného utrpení a to od křesťanů a od duší, které se mu zasvětily! Bude zrazován odpadlictvím; prodáván zištností; křižován nepravostí. Srdce přijímajících budou mu často Kalvárií. Jaká to budou muka pro božské Srdce Ježíšovo!
    A co On? On se nám přece daruje - i přes to všechno se nám dá!


SKUTEČNÁ PŘÍTOMNOST - SVĚDECTVÍ CÍRKVE.
Ecce Agnus Dei.
Hle, Beránek Boží. (Jan 1, 36)

    Úkolem svatého Jana Křtitele bylo, aby zvěstoval a světu ukázal zaslíbeného Vykupitele a aby mu připravoval cestu. Totéž poslání pro Svátostného Spasitele má Církev - poslání daleko širší než bylo Janovo, je trvalejší a delší, vztahuje se na všechny země po všechny věky. A Církev plní tento úkol tím, že ukazuje na Pána Ježíše ve Svátosti, káže o něm svým slovem, svědčí pro něho ho vyznáním své víry a svědectvím života, které je neslyšitelné, ale přesto je nejpřesvědčivějším kázáním o něm. Církev předstupuje před nás se slovy Pána Ježíše, opakuje a vykládá nám je s autoritou rovnou autoritě Spasitelově: “Toto je moje tělo, toto je má krev.”
    Říká nám a my tomu máme věřit, že mocí těchto slov, kterým je rozumět v jejich přirozeném a vlastním smyslu, Pán Ježíš se vpravdě stává, skutečně a podstatně přítomen v Nejsvětější Svátosti oltářní pod způsobami chleba a vína.
    Říká nám a my tomu máme věřit, že Ježíš Kristus změnil těmito slovy celou podstatu chleba ve své tělo a podstatu vína ve svou krev, a že s jeho tělem a krví je zde přítomna i jeho duše a jeho božství.
    Říká nám a my tomu máme věřit, že tato proměna, nazvaná transubstanciace, se děje v Církvi stále: konají ji kněží Ježíše Krista, mocí svého úřadu, který On zřídil slovy: “To čiňte na mou památku!”
    A tuto víru hlásá Církev od poslední večeře po všechny věky. Jakoby jedněmi ústy mluví její apoštolové, stejně o ní učí její učitelé a její věřící mají jednu víru a jednu lásku ke Svátostnému Bohu.
    Jak mohutný je tento hlas víry všeho křesťanského lidu v celém křesťanském světě! A jak krásné a dojemné je souznění jeho chvály a jeho lásky!
    Každý z věrných synů Církve se snaží přinášet k nohám božského krále přítomného ve Svátosti daň úcty, dar lásky - jeden zlato, druhý myrhu, všichni kadidlo. Každý se snaží o místo při dvoře a při stole Svátostného Boha.
    Sami nepřátelé Církve, rozkolníci a mnozí jinověrci věří v přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti. A k tomu je už potřeba velké zaslepenosti, aby člověk popíral samo slunce, a velké nevděčnosti, aby pohrdal láskou Krista Ježíše stále zůstávající mezi námi.
    Ale my, my věříme v tuto lásku Ježíšovu a víme, že lásce Boží není nic nemožné.
 
 

II.

    K svědectví svého slova Církev přidává svědectví svého příkladu a skutkem projevované víry. Jako se Jan Křtitel, když ohlásil Mesiáše, vrhl k jeho nohám a tím osvědčil svou živou víru, tak vzdává Církev slavnou bohoslužbou a vůbec veškerou svou bohoslužbou úctu přesvaté osobě Pána Ježíše, jehož nám v Nejsvětější Svátosti ukazuje.
    Klaní se mu tu v ní jako Bohu přítomnému a skrytému v přesvaté hostii. Vzdává mu úctu, která přísluší jedině Bohu, a vrhá se ke svátostnému trůnu, jako se svatí a vyvolení Boží vrhají k nohám Boží velebnosti v nebi.
    A všichni bez rozdílu padají tu samovolně na kolena před Bohem Svátostným: bohatí i chudí, vznešení i poddaní, kněží i věřící.
    Klanění však Církvi nestačí na důkaz víry v Nejsvětější Svátost a k němu ještě připojuje veřejné a slavné projevy úcty. Takovými jsou na příklad její skvostné chrámy; Církev nechtěla stavět a nestaví hrobky, nýbrž svatyně, nebe na zemi, kde by její Bůh a Spasitel měl trůn důstojný své velebnosti. Upravila se žárlivou a jemnou pozorností bohoslužbu eucharistickou až do nejmenších podrobností; neskládá na cizí ramena péči o oslavu svého božského snoubence; nic jí není malé, nepatrné, nic dost svaté, když běží o to, aby poctila přítomného Krista Pána.
    Chce věnovat na královské uctění Pána Ježíše vše, co má příroda nejčistšího, a svět nejdražšího. A všechna její bohoslužba nese se k tomuto tajemství a vše v ní má duchovní a nebeský význam - ale také všechno v této bohoslužbě schovává v sobě Boží moc a milost.
    Jak soustřeďuje ducha samota a ticho kostela! Jakoby tu bylo množství svatých klečících kolem svatostánku a jako by nám říkali: “Zde je víc než Šalamoun, víc než anděl.” Je zde Ježíš Kristus, před ním kleká každé koleno nebešťanů, pozemšťanů i těch, kdo jsou v podsvětí. Přítomnost Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti zastiňuje každou jinou velebnost a každá jiná svatost koří se mu a ponižuje se před ním ve svou nicotu.
    Je tu přítomen Ježíš Kristus!



SKUTEČNÁ PŘÍTOMNOST - SVĚDECTVÍ JEŽÍŠE KRISTA.
Videte, quia ego ipse sum.
Vizte, . . . že jsem to já sám. (Lk 24, 39)

    Církev nám řekla, že je v Nejsvětější Svátosti přítomen Ježíš Kristus. Tutéž svoji přítomnost zjevuje Pán Ježíš dvojím způsobem: vnitřním a vnějším.
 
 

I.

Ono vnitřní zjevení se děje v duši přijímajícího. V té působí Pán Ježíš trojí div.

    Div nápravy.
    Pán Ježíš dává tomu, kdo ho přijímá, bezpečnou vládu nad jeho vášněmi. Vždyť je to tentýž Ježíš, který říkal: “Důvěřujte, já jsem přemohl svět". Ježíš,jenž přikázal bouři: Utiš se! Ježíš, jenž i nyní říká pyšnému, lakotnému, člověku stísněnému bouřemi smyslů, a otročícímu zlým sklonům: “Zlom svá pouta a pojď na svobodu!" A po sv. přijímání cítíme více síly. Můžeme v tu chvíli právem říct se sv. Pavlem: “Všechno můžeme v tom, který nás posiluje." (Flp 4, 13) Tato podivuhodná změna, která se s námi děje, by se nestala, kdyby Kristus ve svaté hostii nebyl, vždyť opravovat naši přirozenou povahu je daleko těžší než ji vytvářet. Mnohem větší námahy je potřebí člověku k nápravě svých chyb a k sebezáporu než k jakémukoli vnějšímu sebehrdinštějšímu dobrému skutku. Zvyk je druhá přirozenost.
    Jen Nejsvětější Svátost nám dává za obyčejných okolností a zkušeností dosvědčených předpokladů tolik síly, abychom mohli napravovati zlé návyky, které nás poutají. Tuto podivuhodnou přeměnu působí ona. Je to její vítězná působnost proměňující život čistě přirozený v nadpřirozený: to Ježíš Kristus sám tu vychovává člověka. Tato Svátost školí naši víru; povznáší, zušlechťuje a očišťuje naši lásku a učí nás lásce. Milovati, to je dát sebe - a v Nejsvětější Svátosti dává se Pán Ježíš celý a podává v ní s návodem zároveň i příklad. Přetváří celé naše nitro a propůjčuje i našemu tělu zvláštní krásu, odlesk krásy vnitřní: ve tváři člověka hodně přijímajícího zrcadlí se odlesk božství, v jeho slově zvláštní mírnost, v celém jednání jakási neobyčejně milá vlídnost, která svědčí o přítomnosti Kristově v něm; Kristus vane z něho jako libá vůně.
    Důkazem podivuhodné síly je, dovede-li na sebe člověk zapomínat a sebe obětovat. - a z Nejsvětější Svátosti čerpá člověk, postihne-li ho neštěstí, sílu která nad neštěstím vítězí. V Nejsvětější Svátosti nalézá křesťan pokoj a uklidnění v protivenstvích, pomluvách a úzkostech. Ze svatého přijímání má věrný Ježíšův bojovník dost síly ke zdolání všech pokušení a útoků světa i ďábla.
    Marně bychom hledali tuto nadlidskou sílu kdekoliv jinde mimo Nejsvětější Svátost.
    Ale dává-li ji tato Svátost, pak je skutečně Ježíš, Spasitel, Bůh Silný v ní přítomen. Tak dokazuje Pán Ježíš svou přítomnost v Nejsvětější Svátosti vnitřním působením.
 
 

II.

    Ale On ji projevuje i zevně.
    Mnohé hříšníky a zlosyny, kteří znesvětili tuto Svátost, stihl zjevný náhlý trest. To tak projevil Pán Ježíš svou spravedlnost. Sotva Jidáš přijal svatokrádežně Tělo Páně, vešel do něho ďábel: před přijímáním ho ďábel jen pokoušel, ale po něm se ho již zmocnil: “A vešel do něho ďábel." (Jan 13, 27)
    Ve vlažných nebo i nehodných přijímáních Korinťanů nalezl sv. Pavel vysvětlení, proč jsou tak bez zájmu a jako ospalí ke všemu dobrému: “Proto je mezi vámi mnoho nemocných a slabých, a mnozí spí." (Kor 11, 30)
    Dějepis uvádí mnohé případy, kdy spravedlnost Ježíše Krista stihla náhlými tresty ty, kteří se opovážili urážet ho nehodným přijímáním. I svoji moc nad peklem ukazuje Pán Ježíš v této Svátosti.
    Když byla zlým duchům, kteří se někdy nechtěli dát všemi ostatními prostředky vyhnat z člověka, ukázána svatá hostie, vykřikli a s divým, zlobným jekem prchali před Bohem v ní přítomným.
    Sv. Bernard položil po Pater noster při mši svaté kalich a patenu na hlavu posedlého a zlý duch ho opustil a přitom zuřil a hrůzně brumlal: “Ježíš Kristus, dobrý Bůh je zde!”
    Co nemocných bylo Nejsvětější Svátostí uzdraveno! Neznáme ovšem všechny tyto případy, ale jak dějiny dosvědčují, uzdravuje Pán Ježíš touto Svátostí nemocné dodnes.
    Svatý Řehoř Naziánský vypravuje dojemný příběh: jeho již dlouho nemocná sestra vstala v noci, šla před svatostánek a tam se ve své živé víře modlila k Pánu Ježíši: “Neodejdu odtud, Pane, dokud mě neuzdravíš.” - A odešla uzdravena.
    Konečně jak často se také Pán Ježíš v této Svátosti v různé podobě zjevil! - Div z hory Tábor opakuje se tu, kdykoli On uzná za vhodné. Tato zjevení nejsou ovšem nutná, poněvadž máme jeho slovo, slovo věčné Pravdy; nicméně dokazují nám, že slovo Ježíše Krista skutečně působí to, co říká.
    My věříme, Pane Ježíši, že jsi v Nejsvětější Svátosti pravdivě a podstatně přítomen: rozmnož, Pane a posilni tuto naši víru..


VÍRA V NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST.
Qui credit in me, habet vitam aeternam.
Kdo ve mne věří, má život věčný. (Jan 7, 47)

    Byli bychom šťastní a svatí, kdybychom měli živou víru v Nejsvětější Svátost. Vždyť Nejsvětější Svátost je ústřední pravdou naší víry; je vrcholným projevem lásky, je životem všeho náboženství. “Kdybys znal dar Boží!" - Kéž bychom jej znali lépe!
    Ale víra v Nejsvětější Svátost je poklad, který je potřeba s pokorou hledat, s láskou opatrovat a s velkou obětavostí hájit. Nevěřit v ni je velikým neštěstím.
 
 

I.

    Jest vůbec možné, aby ztratil víru v tuto Svátost, kdo v ni dříve věřil a přijímal ji? Tomu nevěřím. Dítě může pohrdati otcem, potupiti svou matku, ale aby se k nim vůbec neznalo, to ani není možné. A tak nemůže ani křesťan popřít, že kdysi tuto Svátost přijal a nemůže zapomenout na blaho, které z ní pocítil.
    Nevíra v tuto Svátost nepochází nikdy z přesvědčivých důkazů proti tomuto tajemství. U někoho pochází z toho, že se zrovna topí v samých pozemských starostech; jeho víra spí; zapomněl na ni. Ale jakmile se probudí a obrátí, ponese se jeho první hnutí samovolně k Nejsvětější Svátosti.
    Také může nevíra pocházet z vášní, které ovládají srdce. Vášeň, která se domáhá nadvlády, je krutá. Pohrdá, když došla svého cíle; popírá, je-li napadena. Ptej se, od kdy nevěříš v Nejsvětější Svátost? A obyčejně, pátráme-li po příčině, nacházíme nějakou slabost, nějakou nezřízenou náklonnost, proti které jsme neměli odvahu bojovat.
    I ze slabosti ve víře a z pochybovačnosti pocházívá nevíra. Když vidí ten, kdo má slabou víru nebo pochybuje, tolik lhostejných a vlažných katolíků a praktických nevěrců, pohoršuje se. Pohoršuje se, když slýchá tolik uměle sestavených námitek a klamných protidůvodů nepravé vědy. Proč i to Pán nechává bez trestu? Proč trpí tyto posměšky, je-li tu? A kromě toho mnozí z těchto nevěřících jsou vskutku poctivými lidmi! A tak pochybovačnost ubíjí víru v Nejsvětější Svátost, což je veliké neštěstím. Neboť takhle se člověk rozchází jako kdysi lidé z Kafarnaa s Tím, který má slova pravdy a života.
 
 

II.

    Jaké jsou důsledky nevíry v Nejsvětější Svátost? Kdo v ni nevěří, popírá všemohoucnost Boží. “Jakže" - tak asi mluví – “Bůh že by byl ve způsobě tak ubohé? Kdo by věřil v něco tak nemožného?” Viní ze lži Krista, který přece jasně řekl: “Toto je moje tělo, toto je moje krev!" Pohrdá jeho dobrotou jako ti z jeho učedníků, kteří sice slyšeli jeho zaslíbení Nejsvětější Svátosti, ale odešli a již se k němu nevrátili. Ale i víra v ostatní tajemství brzy zakolísá a vytratí se; neboť kdo nevěří v toto živoucí tajemství, jehož skutečnost máme stále před očima, v které tajemství ještě bude věřit?
    Také jeho ctnost ochabne: nebude mít příslušnou výživu, zpřetrhá spojení s Ježíšem, z něhož měla svou sílu a nebude mít na očích ani na paměti svůj vzor přítomný ve Svátosti.
    Zbožnost vyschne, poněvadž nebude vkořeněna do zdroje života a lásky. A v nehodách života nebude pro tohoto člověka útěchy - a až soužení vyvrcholí, nebude mu zbývat nic jiného než zoufalství. Žalem, ze kterého nelze něco odlít do srdce přítele, se člověk brzy zalkne.
 
 

III.

    Věřím tedy v Nejsvětější Svátost! Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře - tak se modleme co nejčastěji. Tímto úkonem víry ve skutečnou přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti vzdáváme mu velkou čest a slávu. Ctíme svrchovaně jeho pravdomluvnost. Jakoby pro každého bylo neobyčejně velkou urážkou, kdybychom ho podezírali ze lži, pochybovali o jeho výpovědi a žádali pro ni důkazy a záruky, tak je zase velikou ctí pro kohokoliv, věříme-li na pouhé jeho slovo. Věří-li dítě slovu otce, sluha slovu pána a poddaný slovu krále, proč nevěřit slovu Krista Ježíše, když slavnostně prohlašuje, že je přítomen v Nejsvětější Svátosti?
    Tento úkon prosté a naprosté víry ve slovo Krista vzdává mu úctu a oslavu také proto, že ho vyznává a klaní se mu v jeho svátostném zahalení; pocta vzdaná příteli přestrojenému, králi, který odložil královský šat a objevuje se v oděvu zcela prostinkém, jest daleko větší než kterákoli jiná: to ctíme vskutku jen osobu a ne šat! Tak je to i s Ježíšem v Nejsvětější Svátosti; uctíváme-li ho v ní, věříme-li v Boha v ní i přesto, že je v ní tak poníženě skrytý a utajený, tak ctíme jeho božskou osobu a tajemství jeho skrytého svátostného života.
    A to je pro nás záslužnější. Jako Petr vyznal Boha, když viděl jen Syna Člověka a jako kající lotr prohlašoval jeho nevinu i přesto, že ho viděl ukřižovaného, tak i my věříme, že Kristus ve Svátosti skutečně je, i přesto, čím se nám zdá hostie být; ano my tu věříme právě v opak toho, co nám ukazují naše smysly a opíráme se jedině o neklamnou jistotu jeho slova.
    Tak Věřme! Věřme ve skutečnou přítomnost Ježíše v Nejsvětější Svátosti – je v ní opravdu! Kéž jsme vždy proniknuti posvátnou úctou, kdykoli vstupujeme do chrámu, úctou plynoucí z víry a z lásky: vždy se tu setkáváme s jeho božskou osobou. A kéž tato naše uctivost je apoštolátem a nejlepším naším kázáním o Nejsvětější Svátosti pro nevěřící a rouhače.


DIV BOŽÍ
Memoriam fecit mirabilium suorum.
Ustanovil památku na své divy. (Ž 110, 4)

    Nejsvětější Svátost je dílem neskonalé lásky, která měla k službám nekonečnou moc - Boží všemohoucnost. Svatý Tomáš nazývá Nejsvětější Svátost největším divem: maximum miraculorum. Abychom se o tom přesvědčili, stačí uvážit, co nám říká víra Církve o tomto tajemství.
 

I.

    První div, jenž se tu v Nejsvětější Svátosti děje, je přepodstatnění (transsubstanciace): P. Ježíš první a po něm kněz z moci svého svěcení a svého poslání, berou chléb a víno do svých rukou, pronášejí nad nimi konsekrační slova a celá podstata chleba i vína mizí, změnila se v tělo a krev Ježíše Krista!
    Jak pod způsobou chleba tak i pod způsobou vína je pravdivě, skutečně a podstatně přítomné oslavené tělo Spasitele.
    Z chleba a vína zůstávají jen vnější způsoby: barva, chuť, tíže; smyslům se tu ukazuje dále chléb a víno, ale víra říká, že je to tělo a krev Pána Ježíše a že jsou zahaleny těmito vnějšími způsobami, které jsou udržovány zázrakem. Zázrakem, který může působit jen Všemohoucí, neboť aby trvaly a byly někde vlastnosti nějakého tělesa bez tohoto tělesa, které je jim podkladem, to se příčí obyčejným zákonům přírody. To může učinit jen Bůh: jeho vůle je podkladem jejich trvání jako je důvodem a podkladem naší existence. Bůh může, co chce, a žádná věc není jeho moci těžší než druhá.
    To je první div Nejsvětější Svátosti.
  

II.

    Druhý div je obsažen v prvním a tkví v tom, že se první div děje znova a znova pouhým slovem člověka, kněze, a to kdykoli on chce. Takovou mu dal Bůh moc! Pokyne svou vůlí, aby se Bůh stal na oltáři zvláštním způsobem přítomným, a Bůh je tu! Kněz dělá stejný zázrak, jaký Kristus učinil při poslední večeři, a od Ježíše Krista má svou moc, jménem Ježíše Krista jedná. A náš Pán nikdy toto slovo kněze nepřeslechne.
    Není to div Boží, že slabý a smrtelný tvor působí svým slovem přítomnost Ježíše ve Svátosti?
 
 

III.

    Kdysi v poušti vzal Pán Ježíš do ruky pět chlebů, požehnal je a apoštolové jimi mohli nasytit pět tisíc lidí. - To je slabý předobraz třetího divu Nejsvětější Svátosti, totiž jejího rozmnožení.
    Pán Ježíš miluje každého z nás a proto se chce dát každému osobné celý; každý má mít svůj díl z nebeské many, a proto je třeba, aby byl v Nejsvětější Svátosti tolikrát, kolik je přijímajících, kteří jej touží přijímat a kolikrát jej chtějí přijímat: zkrátka svátostný stůl má býti prostřen pro celý svět. A to se skutečně stalo jeho mocí: každý ho přijímá celého se vším, co je - v každé svaté hostii je celý. Rozdělíme-li sv. hosti v libovolný počet částí, je Pán Ježíš přítomen v každé z nich: lámání hostie ho nedělí, nýbrž rozmnožuje jeho přítomnost.
    Kdo by mohl sečíst, kolik již svatých hostií dal Ježíš od poslední večeře svým dítkám?
 
 

IV.

    Ale Pán Ježíš nejen že je přítomen v tolika svatých částečkách, nýbrž je nadto ještě současně přítomen na téměř nespočetných místech.
    Za svého smrtelného života býval Pán Ježíš jen na jednom místě, jen v jednom domě; jen několika málo posluchačům bylo dopřáno vídat ho a slýchat jeho slova, ale nyní ve Svátosti je na tolika a tolika místech zároveň. Jeho lidství má v jistém smyslu účast na jeho božské nesmírnosti, která plní všecky prostory: Pán Ježíš je přítomen v téměř nespočetných chrámech a v každém je celý. - Protože jsou všichni křesťané po celém světě rozptýlenými údy duchovního těla Krista Ježíše, je nutné, aby i On, jelikož je duší onoho těla, byl v celém svém duchovním těle, aby oživoval a udržoval svůj život v každém údu.
    Pane Ježíši, klaníme se Tvé moci, která dělá div za divem, abys mohl zůstávat uprostřed svých dětí, abys byl téměř na dosah jejich rukou a abys jim byl vším.

 


OBĚTI PÁNA JEŽÍŠE VE SVÁTOSTI.
Dilexit me et tradidit semetipsum pro me.
Zamiloval si mně a sebe sama za mně vydal. (Gal 2, 20)

    Podle čeho poznáváme lásku? Podle obětí - z obětí, k nimž dovede nadchnout nebo jež sama ráda přináší. Láska bez oběti je prázdné slovo, je to maskovaná samoláska. Chceme-li tedy poznat velikost lásky Ježíšovy v Nejsv. Svátosti k člověku a chceme-li ji ocenit, všimněme si obětí, jež Nejsv. Svátost od něho žádá.
    Jsou to ty samé, které Bohočlověk přinesl ve svém utrpení. Jako v něm, tak obětuje Kristus Pán i zde ve Svátosti svůj život občanský, přirozeně lidský a božský.
 
 

I.

    Ve svém utrpení, k němuž ho nutkala jeho veliká láska k nám, byl P. Ježíš postaven mimo zákon. Jeho vlastní národ se ho zřekl a potupil jej - a on se nebrání. Je vydán svým nepřátelům na milost i nemilost a nemá zastání; také se nedovolává práv, jichž požívá i prostý zločinec. Přináší v obět práva, která mu přísluší jako občanu, jako poctivému člověku, za spásu svého lidu a z lásky k němu.
    Také v Nejsv. Svátosti bere na sebe Ježíš Kristus tuto oběť svých občanských práv. Nemá v ní naprosto žádného práva, zákon ho neuznává. Není v něm ani zmínky o Něm, o Bohu vtěleném, o Spasiteli lidstva, lidstva jím vykoupeného. Žije mezi námi, ale jako neznámý: “Uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte.” (Jan 1, 26)
    Nepožívá veřejné úcty. V mnohých zemích byl svátek Božího Těla zrušen. Pán Ježíš nemůže ani volně se svou Svátostí vycházet ani se objevovat na veřejnosti - musí se schovávat. Člověk se stydí za Ježíše Krista: “Non novi hominem: Neznám toho člověka.” (Mt 26, 72) A kdo jsou ti, kdo se za něho stydí? Snad Mohamedáni? Nebo snad Židé? Ne - křesťané!!
    Nejsvětější Svátost nemá ochrany ani zastání. Když se vyvarujete, abyste nerušili bohoslužbu můžete páchat proti ní urážky a svatokrádeže; o takové věci se nikdo nestará.
    Od lidí tedy P. Ježíš ve své Svátosti ochranu nemá. Dá mu ji nebe? Nikoli! Jako u Kaifáše, jako u Piláta je i zde Pán Ježíš vydán od Otce zvůli hříšníků: “A vydal ho jejich vůli,” (Luk 23, 25)
    A tento stav si zvolil Pán Ježíš dobrovolně? Vždyť to přece jistě předvídal, když tuto Svátost ustanovoval! Ano - zvolil jej dobrovolně, aby byl naším vzorem, naší útěchou v strastech a v našem pronásledování od světa. A zůstane tu tak až do konce světa, aby byl vzorem a posilou každému z nás. Tak nás miluje!
  

II.

    Ve svém utrpení na kříži přidal Pán Ježíš k oběti svých práv navíc obět' všeho toho, co náleží k podstatě člověka: obětoval svou vůli, blaženost své duše, kterou dal zaplavit smrtelnou úzkostí, a obět' svého života.
    Ale dát to vše jen jednou bylo jeho lásce málo. Proto pokračuje v tomto obětování v Nejsvětější Svátosti dál. Přináší tu obět své vůle, poslouchá svého tvora - On - Bůh! On - Král svého poddaného; svého otroka - On, jeho Vykupitel. Poslouchá tu kněze i věřící, spravedlivé i hříšné; poslouchá bez odmluvy, bez nucení; i své nepřátele tu poslouchá; a všechny se stejnou ochotou. A to nejen ve mši sv., kdy kněz pronáší konsekrační slova, nýbrž každou chvíli, ve dne i v noci, kdykoli ho někdo z věřících volá: je v trvalém stavu naprosté poslušnosti, že žasneme, zda je tomu vskutku tak!
    Kdybychom jen lépe poznávali jeho lásku ve Svátosti! Při svém utrpení se Ježíš dal spoutat a byl zbaven své svobody. Zde však poutá sám sebe a je vázán věčnými a naprostými pouty svého příslibu této Svátosti. Připoutal svou přítomnost neodlučně k posvátným způsobám svým svátostným slovem.
    Jako na kříži a jako v hrobě nejeví zde pohybu ani činnosti, ačkoli má plnost života vzkříšením oslaveného. Je zde v naprosté závislosti na člověku jako vězeň lásky. Vzdal se i možnosti zbavit se svých pout a prchnout ze svátostného vězení: je naším vězněm až do konce světa. Zavázal se k tomu a smlouva jeho lásky má takovouto platnost!
    Blaženosti a slasti, jichž požívá jeho duše, se Pán Ježíš nyní ve svém stavu oslaveném nemůže vzdát ani ji zastavit, jako to učinil při své smrtelné úzkosti v Getsemanech; ale nemá radost ze špatného křesťana, nehodného údu svého duchovního těla. Jak často vidí Pán Ježíš nevděčnost a zlobu, které na něho míří. Jak často si vedou křesťané podle vzoru židů! Nad Jeruzalémem plakal Pán Ježíš jen jednou; my však jsme mu daleko milejší a naše hříchy a naše záhuba jej rmoutí mnohem víc než záhuba národa židovského - co slz by prolil Spasitel ve Svátosti, kdyby mohl plakat!
    Konečně ve sv. hostii Pán Ježíš - nemoha již umírat skutečně - bere na sebe aspoň stav podobný smrti. Proměna způsob (chleba a vína) děje se odděleně, aby tím bylo naznačeno, že krev unikající z těla, způsobila jeho smrt. Tu naznačuje i sv. přijímání, při němž se způsoby v nás stravují a ničí.
    Konečně dopouští Pán Ježíš, že je o svůj svátostný život připravován znesvěcováním svátostných způsob od rouhačů, kteří tyto způsoby ničí. A hříšníci, kteří ho přijímají nehodně, křižují ho ve své duši a připoutávají ho k ďáblu, který je pánem jejich srdce. "Syna Božího si znova křižují." (Žid 6, 6)
 
 

III.

    Tak obětuje Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti, pokud to připouští jeho oslavený stav, svůj přirozený život. Ale i svůj život božský podobně jako jej obětoval ve svém utrpení. Tehdy na něm nebylo nic z jeho slávy, nic z jeho božské velebnosti, ani z jeho moci; byl to jen muž bolesti, zlořečený od Boha i od lidí. Prorok Izaiáš jej sotva poznal pod nánosem poplivání a krve, jimiž byla jeho tvář zohavena. Jen jeho lásku bylo vidět. A ani tu nechtěli uznat. Lotr, lupič tu musel být, aby se klaněl jeho Božství a vyznal jeho nevinu, a nerozumná příroda lkala nad svým tvůrcem.
    V Nejsv. Svátosti pokračuje Pán Ježíš ještě s větší láskou v tomto utajování svých božských vlastností. Z celé jeho moci a slávy je zde vidět jen úžasnou trpělivost, která by skoro až pohoršovala, kdybychom nevěděli, že jeho láska k nám je nekonečná, že jest až blouznivá: Insanis, Domine!
    Ze Svátosti Pán Ježíš jakoby se nás ptal: “Neučinil jsem pro vás dost? Nezasloužím si vaši lásku? Co bych mohl ještě více učinit? Hledejte, co bych měl ještě za vás obětovat?”
    Nešťastní, kdo pohrdají takovou láskou! Nahlížíme, že peklo není za to přílišným trestem... Ale nesledujme tuto myšlenky dál... Eucharistie je jistě nejvyšší důkaz Ježíšovy lásky k nám, protože je jeho největší sebeobětí.


NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST A SMRT SPASITELOVA.
Quotiescumque manducabitie panem hunc et calicem bibetis,
mortem Domini annuntiabitis, donec veniat.

Kdykoli jíte tento chléb a pijete tento kalich,
zvěstujete smrt Páně, dokud nepřijde. (1Kor 11, 26)

    Ať hledíme na Nejsvětější Svátost z kterékoli stránky vždy nám připomíná nápadným způsobem smrt Páně:
    Ustanovil ji právě v předvečer své smrti, v noci, ve které byl zrazen a na vydán smrt. “Dřív než trpěl... v noci, v níž byl zrazen…” (1Kor 11, 23) Dal jí jméno: smlouva, závěť: “Toto jest nová smlouva v mé krvi," (1 Kor. 11, 25) Trvá zde ve stavu smrti: když se zjevil v Bruselu a v Paříži (r. 1290 a 1369) zjevil se zdoben svými svatými ranami jako naše oběť. - Je zde beze všeho pohybu, bez vůle, jako neživý, jehož je třeba nosit. Ticho, které je kolem jeho Svátosti, je ticho smrti. Oltář má podobu hrobu a chová v sobě skutečné ostatky z mrtvých těl mučedníků. Nad oltář vyčnívá kříž, jako stává nad hroby zemřelých, korporál, do něhož se ukládá sv. hostie, je nové hrobové plátno. A kněz, když se ubírá sloužit mši sv., nese na sobě odznaky smrti: všechna roucha, do nichž se k ní obléká, jsou označena křížem; kázule jej mívá vpředu i vzadu. Všude smrt, všude kříž. Tak se nám jeví Nejsv. Svátost, když na ni samu hledíme.
 
 

II.

    Hledíme-li na Nejsv. Svátost jako na oběť a na sv. přijímání, vidíme v ní podobu smrti Spasitelovy ještě zřetelněji.
    Kněz pronáší slova proměnění zvlášť nad chlebem a zvlášť nad vínem, takže by podle přesného znění a účinku slov mělo být tělo odloučeno od duše - a to je přece smrt! Že se smrt skutečně nedostavuje, to jen proto, že se to příčí oslavenému stavu Ježíše Krista: bere tedy Pán Ježíš na sebe ze smrti aspoň to, co může, aspoň totiž takový stav, v němž se nám jeví jako beránek obětovaný za nás.
    Takto pokračuje Kristus mysticky v oběti kříže a obnovuje ji tisíckrát za hříchy světa. Ve svatém přijímání se smrt Páně jaksi dokonává. Srdce člověka, který ho přijímá, stává se Ježíšovým hrobem; neboť svaté způsoby se stravují a následkem toho svátostný stav přestává trvat - Pán Ježíš není už v nás tělesně: to je smrtí jeho svátostného stavu, dovršením oběti.
    Tedy dvojí hrob tu nalézá Spasitel: slavný v srdci spravedlivého a potupný v srdci hříšného; v prvním zanechává po skončení svého svátostného života své božství a Ducha Svatého a tím i sémě budoucího vzkříšení; ale v srdci hříšníka Pán Ježíš nežije déle a tím jest účel Nejsv. Svátosti zmařen, přijímání se stalo znesvěcením a násilnou a nespravedlivou smrtí Krista, který je takto znova křižován.
 
 

III.

    Proč chtěl Pán Ježíš tento vztah Nejsvětější Svátosti ke své smrti na kříži? Především proto, aby nám připomínal, co ho tato Svátost stála. Neboť Nejsvětější Svátost je skutečně ovocem smrti Pána Ježíše. Je jeho závětí, odkazem, který nabývá platnosti úmrtím odkazatele. Měla-li tedy jeho závěť nabýt účinnosti, musel nejprve zemřít. Kdykoli se tedy ocitáme před Nejsvětější Svátostí, máme si říct: “Tento drahocenný odkaz stál Pána Ježíše smrt a to nám dokazuje jeho nesmírnou lásku, neboť jak On sám říkal - není větší lásky, než dát život za své přátele.” Ale kolik z nás myslí na tuto cenu, kterou Nejsvětější Svátost Pána Ježíše stála? A tak On je v ní, aby nám to připomínal. My se ovšem často podobáme nezvedeným dětem, které si hledí jen z bohatých pokladů brát a užívat a nemyslí na Toho, jenž jim je za cenu svého života získal.
 
 

IV.

    Také proto chtěl mít Pán Ježíš Nejsvětější Svátost tak těsně spojenou se svou smrtí, aby nám neustále připomínal účinky, které má tato Svátost působit v nás.
    První je, abychom odumírali hříchu a svým zlým náklonnostem.
    Druhý, abychom umírali světu a sebe s Ježíšem Kristem křižovali, jak píše sv. Pavel: “Ve mně je svět ukřižován a já světu." (Gal. 6, 15.)
    Třetí, abychom odumírali sami sobě, svým choutkám, touhám, svým smyslům a oblékli se v Krista Ježíše tak, aby on žil v nás a my byli jen jeho údy - zcela podrobeni jeho vůli.
    Konečně, aby nám dal účast na svém slavném zmrtvýchvstání. Pán Ježíš vkládá se v nás jako zárodek života věčného. Duch Svatý tento zárodek oživí a vzkřísí nás jím k životu, životu oslavenému, jenž nebude mít konce.
    To jsou některé důvody, pro které Pán Ježíš připojil k této Svátosti života, v níž je oslavený a v níž je skryta jeho vítězná láska, vztahy, které poukazují na jeho smrt na kříži. Chce nám tak stále připomínat, co jsme ho stáli a co jsme mu povinni za jeho lásku. Říkejme s porozuměním modlitbu Církve:
    "Bože, jenž jsi nám zanechal ve Svátosti památku svého umučení, dej, prosíme, abychom velebili svatá tajemství tvého těla a krve tak, abychom v sobě stále okoušeli ovoce tvého vykoupení."


NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST - POŽADAVEK SRDCE JEŽÍŠOVA.
Desiderio desideravi hoc Pascha manducare vobiscum.
Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka (Lk 22, 15)

    Nejsvětější Svátost je nadbytečně přidána k dílu vykoupení : spravedlnost nebeského Otce ji od Krista nežádala. Utrpení a Kalvárie stačily úplně usmířit nás s Bohem a otevřít nám otcovský dům. Proč ji tedy Spasitel ustanovuje?
    Především proto, aby vyhověl touze svého srdce. Díváme-li se na Nejsvětější Svátost takto, jeví se nám jako projev něžné a mocně milující božské lásky. Svou celou podstatou a povahou je to samá dobrota a vrchol něžné lásky. I kdybychom z ní my neměli mít užitku, Ježíšovo Srdce jí vyžadovalo a to z trojího důvodu:
    Především proto, že je Pán Ježíš naším bratrem a chtěl vyhovět touze své bratrské lásky k nám. Nad bratrskou lásku není mocnějšího citu ani silnější lásky: láska si žádá rovnost a ta není nikde tak jako mezi bratry. A proto je bratrská láska Ježíšova mocnější než si lze představit.
    Písmo svaté říká, že duše Davidova splynula s duší Jonatánovou, a že byli ti dva jako jeden. Ale ať přilnou dva lidé k sobě navzájem sebe víc, vždy zůstane v každém z nich zdroj sobectví: pýcha. Ale ta v Ježíši nebyla: miloval nás a jenom nás, nehledí na sebe. Ať splácíme jeho lásku nebo ne - On nás hledá tím houževnatěji.
    Bratr bratra rád vidí, rád žije spolu s ním - Jonatánovi se stýskalo po Davidovi. A tak i Pánu Ježíši bylo trapné, že nás má opustit, a proto si přál být s námi, aby nám mohl říkat, že jsme jeho bratry. Kolik něžné lásky je v tomto slově! Žádná jiná vlastnost Ježíšova nepřipouští přátelský poměr. Všude jinde je Pán Ježíš naším dobrodincem, spasitelem - a tam není důvěrné sblížení možné.
    Nejsvětější Svátost vyrovnává všechny rozdíly stavů a staví mezi lidmi pravé bratrství: i když mimo chrám trvají ještě rozdíly v hodnostech, uvnitř u stolu našeho prvorozeného bratra Ježíše jsme všichni bratřími. Není tedy vhodné při přijímání myslet jen na velebnost a svatost Pána Ježíše. Při jiném tajemství by to snad bylo zcela vhod; ale k Nejsvětější Svátosti se přibližujme s něžnou srdečností.
 
 

II.

    Pán Ježíš touží zůstávat mezi námi také proto, že je náš Spasitel; ovšem nejen proto, aby nám přivlastňoval zásluhy svého vykoupení, (k tomu je dost jiných prostředků: modlitba, svátosti a jiné) ale aby se těšil mezi námi ze svého titulu: "Spasitel" - a ze svého vítězství.
    Dítě, které matka zachránila z velikého nebezpečí, je jí dvojnásob milé. Také Spasitel jehož jsme tolik stáli, pociťoval ve svém srdci nutnost milovat nás vroucněji, aby měl útěchu a náhradu za to, co vytrpěl na Kalvárii.
    Učinil pro nás tolik! A miluje nás tolik, kolik jsme ho stáli a stáli jsme nekonečně mnoho. Koho jsme zachránili, toho neopouštíme. Nasadíme-li za někoho život a milujeme-li ho jako svůj vlastní život, cítí naše srdce nevýslovné blaho.
    A Srdce Pána Ježíše je jistě schopné lásky aspoň tak jako srdce matky. Spíš by opustil anděly než nás. Jeho srdce ho nutilo vrátit se k nám.
    Dva kamarádi z války, když se po letech sejdou, nedovedou ani vyslovit svou radost. Podnikáme i dalekou cestu, abychom navštívili přítele, zvláště přítele z mládí - a Srdce Pána Ježíše by nemělo mít tyto dobré a šlechetné city? Proč?
    Pán Ježíš má i ve své Svátosti jizvy - uchoval je, protože jsou jeho slávou a útěchou: připomínají mu znovu a znovu lásku, kterou nám projevil. Přicházíme-li mu děkovat za jeho dobrodiní i za to, co pro nás trpěl, děláme mu jistě radost. A k tomu ustanovil předně Nejsvětější Svátost, abychom mohli přicházet a těšit ho za jeho bolesti pro nás vytrpěné, za jeho chudobu a kříž. Touto svátostí Pán Ježíš jakoby žebral po našem soucitu a lásce za nesmírnou lásku svou. Pán Ježíš musí být s těmi, které miluje, a to jsme my, vždyť nás vykoupil.

III.

    Konečně Pán Ježíš chce zůstávat s námi a nám projevovat tolik lásky v Nejsvětější Svátosti, protože nás jeho nebeský Otec nekonečně miluje - a proto cítí nutnost splácet Otci za to naším jménem.
    Často se stává, že náhle pojmeme náklonnost k někomu, koho jsme neznali, a ani dříve nikdy neviděli: ale nějakým tahem, nějakou upomínkou, nějakou okolností nám připomíná tento člověk našeho milovaného přítele, a my bezděky cítíme náklonnost k tomu, jenž nám v mysli oživil obraz ztraceného přítele. Také se občas cítíte nutkáni milovat přátele svých přátel, ačkoli je ani neznáte, jen proto, že jsou vašemu příteli milí. Milujeme-li přítele, nese se naše srdce bezděčně láskou i ke všemu, co nějak s ním souvisí.
    A tak je to i u Pána Ježíše. Protože nás miluje Otec a protože Pán Ježíš miluje Otce, miluje nutně i nás pro něho: tento jediný důvod by stačil. Synu Božímu je to nutnost - a On nemůže zapomenout na ty, které jeho Otec miluje.
    Můžeme se tedy k Pánu Ježíši obrátit a říci mu: Ovšem že jsem ti povinný, Pane, děkovat za ustanovení Nejsvětější Svátosti pro můj prospěch; ale žes ji ustanovil, milý Spasiteli, k tomu jsem ti já byl podnětem a příležitostí. A požíváš-li v ní titulu Spasitele a bratra, jsem to opět já tou příležitostí k nim. A proto mi jistě budeš jako uznání za to tím víc žehnat a tím více pomáhat. Vždyť z nás máš své krásné jméno – bratr.
    A Spasitel vskutku shledává mezi námi své adorátory, jakoby nás potřeboval. K slavné výstavě své Svátosti potřebuje adorátory - jinak by nemohl opustit svatostánek. Při mši potřebuje aspoň ministranta, zastupujícího věřící lid: my tedy jaksi poskytujeme Pánu Ježíši svátostnému podmínky, aby mohl své svátostné království uskutečňovat.
    Zabývejte se touto myšlenkou: dovede vás povznést, nadchnout a vnuknout vám velkou touhu milovat ho a bude vás upomínat, že Jeho šlechetnost nás zavazuje. Říkejte mu směle častěji: Dobrý Pane, i ty jsi naším dlužníkem!



NEJSV. SVÁTOST - POŽADAVEK NAŠEHO SRDCE.
Fecisti nos ad te, Deus.
Stvořil jsi nás pro Sebe, Bože. (Sv. Augustin - Vyznání hl. 1.)

    Proč je Pán Ježíš v Nejsvětější Svátosti? Na tuto otázku by se dalo říct mnoho odpovědí, ale v jedné jsou obsaženy všecky - totiž v této: “Protože nás Pán Ježíš miluje a protože chce, abychom ho i my milovali. Láska je pohnutkou k ustanovení Nejsv. Svátosti.”
    Bez Nejsv. Svátosti by nám láska Pána Ježíše byla láskou někoho mrtvého, láskou bývalou, na kterou bychom brzy zapomněli, a bylo by omluvitelné, že zapomínáme. Vždyť láska má své zákony a požadavky: jenom Nejsvětější Svátost jim úplně vyhovuje a pro ni si tedy Pán Ježíš zasluhuje naší plné lásky, protože nám v ní prokazuje neskonalou lásku.
    Přirozená láska tak jak je nám od Boha do srdce vložena, vyžaduje tři věci: přítomnost neboli soužití, společné dobro a dokonalé sjednocení.
 

I.

    Vzájemné odloučení je pro pravé přátele steskem a trápením. Zeslabuje jejich přátelskou lásku, a trvá-li dlouho, ubíjí i sebe silnější přátelství.
    Kdyby byl Pán Ježíš od nás vzdálen a odloučen, podlehla by naše láska k němu ničivé působnosti odloučení.
    Přirozeným požadavkem lidské lásky, má-li se udržet, je, aby jí zůstával nablízku ten, kterého miluje.
    Pohleďme na apoštoly v těch dnech, kdy Pán Ježíš odpočívá v hrobě. Téměř ztrácejí víru, jak to přímo vyznávají dva učedníci jdoucí do Emauz - to proto, že nemají Mistra mezi sebou. Jak uboze by byl na tom Spasitel s námi, kdyby nám nezanechal nic jiného než Betlém a Kalvárii! Jak rychle bychom na něho zapomněli, jak lhostejní bychom k němu byli!
    Láska chce vidět, slyšet, hovořit, stýkat se s tím, kterého miluje. A jeho osobu nenahradí jí nic - ani upomínky, ani dary, ani obrazy a fotografie - to vše je neživé. To věděl Pán Ježíš dobře, že nám jeho Osobu nenahradí nic a že zde musí zůstat On sám.
    A co jeho slovo? Ani to nám ho nenahradí, protože neslyšíme jeho dojemný zvuk z úst Spasitele. A co evangelium? To jest jen jeho "smlouva".
    Svátosti - ty nám přece dávají život! Ale ani ty nestačí. K udržení tohoto života v nás je třeba samotného Původce života.
    Snad tedy kříž? Ani ten ne, neboť bez Ježíše je příliš smutný. Nebo nám ho nahradí konečné naděje? Bez Ježíše jest naděje smrtelným zápasem.
    To vše mají protestanti, a přece je protestantství tak studené a ledové!
    Chtěl nás snad Ježíš uvést do tohoto smutného stavu: žít bez něho a bojovat bez něho?! To bychom na tom byli opravdu velmi špatně, kdyby s námi nebyl. Byli bychom vyhnanci na zemi, povinni zříkat se pozemských slastí a rozkoší tohoto života, kdežto světáci by mohli míti všechno, co si jen přejí - to by byl nesnesitelný život.

    Ale s Nejsvětější Svátostí, s Ježíšem uprostřed nás, často pod jednou střechou s námi dnem i nocí; s Ježíšem, jenž je takto přístupný každému ve svém domě, který je stále otevřený; s Ježíšem, jenž přijímá i "maličké", a zvlášť je k sobě zve - s Ježíšem Svátostným je život méně trpký. Tak je zde jako otec ve středu svých dětí, jež tu žijí společně s Ním. A takové přátelské družnosti - prosté, láskyplné, důvěrné a sdílné nám bylo třeba!
 

II.

    Láska ráda sdílí dobra, která má a přeje si jejich společné užívání. Chce se dělit o štěstí i o neštěstí; dávat, dát všecko, a dát s radostí, to jest její přirozený sklon.
    A tak Pán Ježíš Svátostný dává bohatě, štědře své zásluhy, své milosti i svoji slávu. A jak ochotně dává - nikoho neodmítá! A dává sebe sama, vždycky a všem. Celý svět jakoby byl pokryt jeho svatými hostiemi. Touží po tom, aby ho každý přijímal. - Z pěti chlebů v poušti rozmnožených zbylo ještě dvanáct košů drobků: i ty bylo třeba sebrat!
    Pán Ježíš Svátostný by rád viděl celý svět takřka zahalený svátostným ovzduším a všechny národy oživené tokem života, jenž konečně vyústí v oceán věčnosti, ale to teprve tehdy, až poprvé občerství a posilní posledního z vyvolených zde na zemi. Ježíš ve Svátosti je vskutku náš, celý náš!
 

III.

    Touhou lásky - její konečnou touhou je sjednocení těch, kteří se milují: splynutí dvou v jedno; dvou srdcí v jedno srdce, dvou duší v jednu duši, dvou duchů v jednoho ducha.
    Matka tiskne k sobě své dítě a říká: "Láskou bych tě snědla". Pán Ježíš také se podrobuje tomuto zákonu, který nám dal On sám. Napřed zde s námi sdílel naše poměry a náš život a nyní se nám dává ve svatém přijímání a spojuje se s námi v jedno. Přijímání je spojení naší duše s ním, a to vždy dokonalejší, vždy vroucnější podle toho jak po něm více či méně toužíme: “Zůstává ve mně a já v něm.” (Jan 6, 37) My v něm a On v nás. Jsme jedno s ním a tato jednota započatá zde na zemi milostí a zdokonalovaná Nejsvětější Svátostí, se jednou dovrší věčným a slavným spojením v nebi.
    A tak naše láska má v Nejsvětější Svátosti předmět své lásky - Pána Ježíše - stále nablízku, dělí se s ním o jeho dary a dobra, spojuje se s ním, touhám našeho srdce je zde vyhověno a láska si již nemůže přát více.


NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST A ČEST BOŽÍ.
Ego honorifico Patrem meum.
Já ctím svého Otce. (Jan 8, 49)

    Pán Ježíš nechtěl zůstávat na zemi jen svou milostí, svojí pravdou a svým slovem, nýbrž i osobně. Máme tu téhož Pána Ježíše Krista, jehož vídala země židovská, ačkoli v jiné podobě. Vzal totiž na sebe šat svátostný, ale je to týž Ježíš, Syn Boží a syn Panny Marie.
    Čest nebeského Otce, kterou především hledal na této zemi, je i dnes předmětem jeho touhy ve Svátosti: můžeme říct, že se Ježíš přioděl svátostnou podobou proto, aby dále hledal čest a oslavu Otce.
 

I.

    Svým vtělením napravil a obnovil Syn Boží čest Stvořitelovu, kterou člověk svým pádem - svou pýchou - zhanobil. Za tím účelem ponížil se Syn Boží až tak, že vzal na sebe lidskou přirozenost: sestoupil v život Panny Marie, zmařil sebe sama a zjevil se lidským zrakům v podobě služebníka. Když složil výkupné za lidstvo a vzdal Bohu skutky svého života nekonečnou čest a slávu a když svým pobytem na ní posvětil zem, vrátil se na nebesa: jeho dílo bylo dokonáno.
    Dnem radostným pro nebe byl den jeho nanebevstoupení. Byl ale smutným pro zemi, která viděla odcházet svého Krále, svého Vykupitele. Nebylo třeba se obávat, že naše země se brzy stane nebi jen místem vzpomínek na jeho bývalý život na ní, a že snad později upadne v zapomenutí, a na konec snad i v Boží hněv a soud? Pán Ježíš zanechá lidstvu své dobré a svaté apoštoly, ti ale nejsou jím - Mistrem! Budou tu světci, kteří půjdou za Ježíšem; ale i ti jsou jen lidmi jako ostatní - slabí, nedokonalí, a dokud jsou v těle - schopní upadnout velmi hluboko.
    Bude-li tedy náprava potupené cti Otcovy Ježíšem Kristem provedená a oslava, kterou Otci svým životem i utrpením zjednal, svěřena jen lidským rukám, není třeba se o ni bát?! Svěřit dílo vykoupení a oslavy Boží pouhým lidem - nedokonalým, nestálým lidem, je tolik jako dát je do nebezpečí. Nikoli! Takhle se neopouští království dobyté nevýslovnými obětmi: za cenu vtělení a smrti Bohočlověka!

II.

    A co udělá Spasitel? Zůstane na zemi. Bude na ní dál konat své poslání jako ctitel a oslavovatel svého Otce. Stane se Svátostí k oslavě Boží.
    Hleďme na Ježíše na oltáři a ve svatostánku - co tam dělá? Klaní se svému Otci, děkuje mu, stále se přimlouvá za lidstvo, je obětí smíru a nahrazuje Bohu uráženou čest. Zůstává na této mystické Kalvárii a neustává pronášet vznešené slovo: “Otče, odpusť jim! Podávám ti za ně svoji krev a své rány na dostiučinění.”
    Všude, kde je za co usmiřovat, tam všude je. Kdekoliv se křesťanská rodina usídlí, přichází Pán Ježíš, aby se s ní spojil k adoraci a k oslavě svého Otce, klaní se mu sám a získává mu ty, kteří by se mu klaněli v duchu a v pravdě.
    A Otec usmířen a oslaven tak, jak je hoden, volá: “Od východu slunce až na jeho západ je veliké mé jméno mezi národy, na každém místě bude mu obětováno a bude mu podávána oběť čistá.” (Mal 1, 11)
 

III.

    Nevídáno! Pán Ježíš vzdává svému Otci ve svém svátostném stavu čest naprosto novou - takovou, které by se Otci od žádného tvora nedostalo, čest mnohem větší, než bylo všechno, co mohl vtělený Boží Syn zde na zemi vykonat na jeho počest.
    A v čem záleží tato neobyčejná oslava? Pán Ježíš přichází jako král slávy, v plnosti své moci a velebnosti nebeské obětovat tu ve své Svátosti svému Otci nejenom svoji slávu božskou, jako to učinil ve svém vtělení, ale i své oslavené tělo ozdobené vlastnostmi svého vzkříšení.
    Ježíš Kristus, protože nemohl v nebi oslavovat svého Otce obětí svého oslavení, sestupuje znova na zem, vtěluje se znova na oltáři, a nebeský Otec ho může nyní vidět zase chudého jako byl v Betlémě, ačkoli zůstává králem nebe i země; může ho vidět zase pokorného a poslušného jako byl v Nazaretě; poníženého nejen k potupě kříže, nýbrž až k potupě v srdcích nehodně přijímajících; poddaného nejen nepřátelům ale i znesvěcovatelům své Svátosti. Tichého Beránka, který mlčí! Něžnou žertvu obětní, která nic neodpírá! Dobrého Spasitele, který se nehájí! Ale proč to, proč to všechno? Aby oslavoval Boha Otce neobyčejně vznešenými ctnostmi, které zde dál mysticky koná; aby ho oslavoval obětí své svobody, své moci, své slávy, které zde ve Svátosti jsou jakoby vázány, a to až do konce světa.
    S jakým zalíbením hledí srdce Otcovo na Ježíše Krista, který svým ponížením vyrovnává lidskou pýchu a vzdává mu neskonalou čest! A to jest neposlední důvod skutečné přítomnosti Ježíše v Nejsvětější Svátosti, zcela důstojný Ježíšovy lásky k jeho Otci!


BOŽSKÝ SNOUBENEC CÍRKVE.
Christus dilexit Ecclesiam...
Kristus miloval Církev. (Ef 5, 25)

    Je ještě jeden důvod, proč Pán Ježíš ustanovil Eucharistii - totiž jeho láska k Církvi.
    Pán Ježíš sestoupil z nebe, aby založil Církev, a umírá pro ni na kříži. Z jeho probodeného boku vyšla s krví a vodou také Církev, nová Eva, stvořená z těla nového Adama. Všecky skutky, všechna utrpení Krista Ježíše mají tento účel: získat Církvi nekonečný poklad milostí a zásluh, z něhož by rozdílela svým synům a dcerám.
    Tento poklad zdědila. Avšak bude-li Pán Ježíš nucen vystoupit po svém zmrtvýchvstání na nebe a svěřit svou pravdu a své milosti Církvi, bude Církev truchlící nevěstou, která oplakává odchod milovaného ženicha. Tak tomu být nesmí.
    To by nebylo důstojné moci a lásky Spasitele. A proto Pán Ježíš zůstane s Církví, aby byl jejím životem, její silou a slávou.

II.

    Život nevěsty, která ztratila svého ženicha, je jen stínem života, je trapný a smutný. Ale má-li ho po svém boku, je vznešená a silná a plná blaha; vždyť má srdce svého ženicha a je šťastná, že mu může sloužit. Takový je poměr Církve k Eucharistii: Ona je předmětem její lásky, středem jejího srdce, blahem a radostí jejího života.
    Dnem i nocí bdí ve svých dítkách u podnoží Svátostného Boha, aby mu vzdávala čest, lásku a službu; Nejsvětější Svátost je pohnutkou i cílem veškeré bohoslužby; je její duší; bez Nejsvětější Svátosti by všechna bohoslužba přestala, protože by neměla důvod svého trvání. Proto také protestantské sekty, které tohoto svátostného ženicha nemají, zanechávají veškeré zevnější bohoslužby jakožto zbytečné a neužitečné.
 
 

III.

    V Nejsvětější Svátosti je síla působnosti a plodnosti Církve; jejích dítek je bezpočet, jsou po celé Zemi a každým dnem jich díky misionářskému úsilí přibývá; Církev jistě bude matkou celého lidského pokolení.
    Ale odkud má tuto plodnost? Ze křtu, z pokání? Tyto svátosti dávají či vracejí život duši, ale dítky právě z vody a Ducha Svatého znovuzrozené je třeba živit a pěstit. Mají v sobě “símě Boží”, jak říká sv. Jan (1 Jan 3, 9), ale to se má vyvíjet a růst. Nejsvětější Svátostí plodí Církev Ježíše Krista ve svých dítkách.
    Eucharistií, tímto živým chlebem, udržuje jejich nadpřirozený život. Nejsvětější Svátostí je vychovává, neboť v ní nalézají hojnost světla a života i sílu ke všem ctnostem.
    Agar plakala v poušti, že neměla čím občerstvit a nasytit svého synka, jenž hynul vysílením. Takovou matkou nemohoucí ukojit hlad svých dětí, je židovstvo a církve protestantské. “Maličcí žádají chleba, ale není nikdo, kdo by jim ho lámal.” (Pláč 4, 4)
    Ale Církev svatá dostává každého jitra Chléb z nebe pro každého ze svých dětí, a má ho dost pro všechny: “Tisíce jej přijímají, ale všichni stejnou měrou.” (Lauda Sion)
    A protože je to chléb andělský, chléb královský, stávají se její dítky jeho požíváním dobrými a silnými - jsou syceni chlebem vyvolených; nabývají práva zasedat denně ke královským hodům; stůl Páně je v Církvi stále prostřen a ona zve, ano vřele prosí všechny, aby přicházeli a čerpali zde sílu a život.
 

IV.

    Nejsvětější Svátost je chloubou Církve. Ježíš Kristus, její ženich, je totiž Králem slávy. Otec ho korunoval skvělou korunou. Ale sláva ženicha je i slávou nevěsty, a tak se Církev skví v paprscích Věčného Slunce jako Měsíc v noci září odleskem Slunce.
    Zvláště o slavnostech svého Ženicha objevuje se Církev před Nejsvětější Svátostí celá krásná, oděná v slavnostní roucha, se zpěvy a hymny, se zástupy svých dětí pozvaných ke spojení s ní ve chvále tolik milovaného Boha. Pokládá si za štěstí, že může oslavovat svého Krále a svého Boha. Když ji slyšíme jásat, když ji vidíme se radovat, skoro bychom si mysleli, že jsme již v nebeském Jeruzalémě, kde nesmrtelného Krále věků oslavují andělské sbory nepřetržitou slavností.
    Vítězoslavně září, když o Božím těle rozvíjí svá dlouhá procesí v čestný, oslavný doprovod svého Svátostného Boha: kráčí zde jako dobře spořádaný vojenský šik se svým nejvyšším vůdcem a vladaři i lid, malí i velcí velebí Pána, který si zvolil příbytek ve středu Církve.
    Království Nejsvětější Svátosti je královstvím Církve, a tam, kde upadá Eucharistie v zapomnění a lhostejnost, tam bude mít Církev nespolehlivé věřící a co nevidět zapláče nad brzkou zkázou.

 


BŮH SKRYTÝ
Vere tu es Deus absconditus, Deus Salvator!
Vpravdě jsi Bůh skrytý, Bůh vysvobozující. (Iz 45, 15)

    Dovedeme aspoň trochu chápat, že Syn Boží miloval člověka tak, že se stal člověkem: Stvořiteli jistě mnoho záleželo na tom, aby pokažené dílo svých rukou napravil. Také smrt Boha - Člověka na kříži dovedeme si částečně vyložit nadbytkem jeho lásky k nám. Ale už naprosto nedovedeme chápat, a nad tím se děsí slabá víra a pohoršuje se nevěra - že Ježíš Kristus oslavený, korunovaný po dokončení svého díla zde na zemi, ráčí ještě zůstávat s námi, a to v podobě ještě poníženější, ještě zuboženější než tehdy v Betlémě, ano i na Kalvárii. Nadzvedněme s uctivostí o kousek svátostný závoj, jenž halí Svatého svatých a snažme se aspoň poněkud lépe poznat lásku, kterou nás Spasitel na výsost miloval.
 
 

I.

    Tento skrytý Ježíšův život je pro nebeského Otce největší oslavou, neboť Pán Ježíš tak obnovuje všechen svůj život smrtelný a bere tu na sebe znova jeho ponížení, která v nebi na sebe vzít nemůže. S jakým zalíbením shlíží nebeský Otec na zemi, na níž vidí svého Syna - kterého miluje jako sebe - ve stavu chudoby, poníženosti, poslušnosti!
    Pán Ježíš nalezl způsob, jímž lze neustále obnovovat oběť kalvarskou; přál si, aby jeho Otec měl neustále na očích hrdinský úkon, jímž mu vzdal nejvyšší čest, když se obětoval, by zničil království satanovo.
    Pán Ježíš pokračuje v Nejsvětější Svátosti v boji proti pýše, a zdolává ji: jako se Bohu nic tolik neprotiví jako pýcha, tak ho také nic tolik neoslavuje jako pokora. Oslava nebeského Otce jest tedy prvním důvodem, proč je Ježíš ve Svátosti skryt.
 
 

II.

    Ve své svátostné skrytosti pracuje Pán Ježíš na mém posvěcení. - Abych se stal svatým, musím přemoci pýchu a její místo musí zaujmout pokora. A právě ve Svátosti mi dává Pán Ježíš příklad i milost k pokoře. Je tu On, který říkával: “Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.” Kdybychom však neměli nic jiného, než upomínku na příklady jeho pokory z jeho smrtelného života, nebyla by dnes po devatenácti stech letech pokora ničím, než jen prázdným slovem. Také bychom mu právem mohli říct: “Ale, Pane, nevidím tě nikde poníženého!”
    Takže Pán Ježíš je zde, aby odpovídal na naše omluvy a naše stěžování: ze svatostánku, zpod závoje svátostných způsob pronáší Spasitel totéž slovo: “Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.” Učte se ode mne utajovat své dobré skutky, své ctnosti, své oběti; ponižujte se - to je cesta, která vede ke mně!
    A v poníženém svátostném stavu je též milost k pokoře. Ponižuje-li se král věčné slávy až k tomto stavu, která lidská vznešenost by se směla bát nějakého pokoření? Který zbohatlík by neviděl, že stav chudoby Pána Ježíše v hostii je vší cti a lásky hodný? A jestliže Bůh sám zde poslouchá člověka, kdo by se vzpíral poslouchat Boha a ty, kdo ho zastupují?
 
 

III.

    Stav Ježíšovy svátostné skrytosti dodává také odvahu naší ubohosti. Mohu se bez bázně k němu blížit, s ním mluvit a jej pozorovat. Kdo by se odvážil mluvit s Ježíšem Kristem, kdyby se zde zjevoval ve své slávě jako na hoře Tábor, kde apoštolové padli na své tváře poraženi posvátnou bázní, když spatřili jediný paprsek jeho slávy?
    Pán Ježíš zde zakrývá svoji moc, které bychom se děsili. Zakrývá zde svoji svatost, která je tak vznešená, že bychom mohli ztratit všechnu snahu o ctnost. Matka žvatlá se svým maličkým a sklání se až k němu, aby ho pozvedla k sobě; podobně se dělá Pán Ježíš malým s malými, aby je povznášel k sobě a potom k Otci. Ježíš zakrývá zde i svou lásku a tlumí ji: její žár je tak veliký, že by nás strávil: "Bůh je sžírající oheň " - ignis consumens. (Dt 4, 24)
    Takto je tedy Pán Ježíš, zahalený ve svátostných způsobách, oporou naší ubohosti. Není snad proto tato svátostná skrytost Páně velikým projevem lásky?
 

IV.

    Svátostná skrytost Páně zdokonaluje naši víru. Víra je úkon ducha nezávislého na smyslech. A právě při tomto tajemství smysly nejsou k ničemu a nemají tu co činit. Je to jediné tajemství života Kristova, v němž jsou smysly odkázány k naprostému mlčení. Jinde, na příklad ve vtělení nebo vykoupení Páně, jsou smysly činné : vidí Boha v podobě dítěte, Boha v podobě umírajícího; ale zde v Eucharistii stojí před nimi neproniknutelné temno - zde musí jednat jen víra, je to výhradně její království.
    Tento neproniknutelný závoj skrytosti Páně žádá od nás oběť velice záslužnou, oběť rozumu a ducha: zde je nutné věřit i proti svědectví smyslů, i proti obyčejným zákonům bytí i proti vlastní zkušenosti; zde je nutné prostě věřit slovu Ježíše Krista; na jedinou otázku, kterou tu lze položit: “Kdo je zde?” - odpovídá sám Ježíš: “Já jsem zde.” Padněme na kolena a klaňme se!
    A tato čirá víra, na smyslech nezávislá a svobodná nás prostě a přímo vede k souhlasu s pravdou, že Ježíš Kristus je v Nejsvětější Svátosti přítomen: “Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.” (Jan 6, 63.) Duše tu proniká za ohradu smyslů a povznáší se tak, že podivuhodně zahlédne přítomnost Boží pod svatými způsobami, přítomnost dosti zastřenou, abychom mohli snést její jas, a zase dost prozařující z posvátných způsob, aby ji oko víry mohlo zahlédnout.
    A ještě víc! Tato svátostná skrytost je nejen zkouškou víry, nýbrž i povzbuzením a posilou pro víru pokornou a upřímnou. Člověk se rád snaží vnikat v pravdu nějak zastíněnou, rád odkrývá ukryté poklady, rád zdolává nějaké obtíže. A tak duše, která se upřímně snaží o víru, hledá svého Pána tím usilovněji, že je zde skryt, jako ho hledala Marie z Magdaly v hrobě; její touha po něm vzrůstá, volá po něm jako snoubenka z Velepísně Šalamounovy; s radostí nabízí mu vše, co má krásného, aby ho poctila všemi možnými způsoby. Nejsvětější Svátost je pro ni to, co je Bůh pro vyvolené v nebi, totiž pravdou, krásou vždy starou a vždy novou, jíž se nelze nabažit ani hloubáním o ní ani patřením na ni: “Vstanu . . abych hledala toho, kterého miluje má duše,” (Pís 3, 2) praví si taková duše. Ano, Pane, miláčku mé duše, neustanu tě hledat, dokud mi neukážeš svou božskou tvář!"
    A Ježíš se zjevuje duši postupně podle míry její víry a její lásky. Takto pak nalézá duše v Ježíši vždy nový zápal, vždy nový život, který nelze vyčerpat. Božský předmět jejího rozjímání ukazuje se jí vždy v nové a nové kráse a v dobrotě vždy větší a větší; a protože láska na tomto světě žije z radosti a z touhy, Nejsvětější Svátost to obojí nabízí duši zároveň - živí radost i touhu. Duše jí požívá a vždy znova po ní hladoví. Skutečně - tento svátostný závoj dovedla vymyslet jen sama moudrost a dobrota Pána Ježíše.




SVÁTOSTNÝ ZÁVOJ.
Cur faciem tuam abscondis?
Proč schováváš svou tvář? (Job 13, 24)

I.

    Proč se skrývá Pán Ježíš v Eucharistii pod svátostnými způsobami? - Těžko si zvykáme na tento skrytý stav Páně a je potřebí často se zabývat touto pravdou, poněvadž máme pevně a živě věřit, že je v Nejsvětější Svátosti sice zahalen svatými způsobami, ale přesto je zde skutečně, pravdivě a podstatně přítomen náš Pán Ježíš Kristus.
    Proč tedy tato mlčenlivá přítomnost? Proč tento neproniknutelný závoj? “Pane,” tak bychom jej chtěli mnohdy oslovit: “Pane, ukaž nám svou tvář!”
    Pán Ježíš nám sice dává pocítit svou moc, táhne nás k sobě, budí v nás úctu k sobě - a přece ho nevidíme! A jak by bylo milé a nám prospěšné, kdybychom mohli slyšet nějaké slovo z jeho úst! A kdyby se nám ukázal, jakou útěchu, jaké ujištění o jeho přátelství bychom měli! Mohli bychom si říct, že se jistě zjevuje jenom těm, které miluje.
 
 

II.

    Avšak v té skrytosti Pána Ježíše je více dobroty než bychom jí měli, kdyby se nám zjevil, a jeho mlčení je výmluvnější, než kdyby k nám mluvil; a to, co my pokládáme za trest, je projevem jeho lásky a dobroty.
    Ano, nebylo by to pro nás dobré, kdyby nám tu byl viditelný: jeho ctnosti a jeho sláva by nás svým kontrastem ponižovaly. Museli bychom si říct - otec tak dobrý a děti tak bídné! Ani bychom si k němu netroufali, ani bychom se neodvážili mu přijít na oči. Ale takto, když nevidíme jeho zahalenou dobrotu, přicházíme k němu beze strachu.
    A všichni. Představme si, že by tu byl Pán Ježíš viditelný jen spravedlivým - neboť hříšníkům se po svém zmrtvýchvstání neukazuje: Kdo si troufá mít se za spravedlivého? Kdo by se nebál jít do chrámu ze strachu, že Pán Ježíš, nenalézaje na něm mravní dobroty, se mu neukáže? A co by bylo vzájemné žárlivosti! Jen pyšní by si troufali spoléhat na svou ctnost a šli by k němu. Kdežto nyní, když Pán Ježíš zůstává skrytý, všichni mají stejné právo a všichni se mohou domnívat, že je Pán Ježíš má rád.


 

III.

    Obrátil by nás snad pohled na jeho velebnost? Ne, neobrátil! Židé se stali modláři na úpatí hory Sinaj, na které se jim ukázala Boží velebnost. A apoštolové na hoře Tábor mluví nepříliš rozumně. Velebnost člověka děsí a dělá ho pyšným, ale neobrací ho. Tak Pane zůstaň skrytý, je to tak lepší. Mohu si troufat jít k tobě a důvěřovat, že mě miluješ, když mne neodmítáš.
    A mocné slovo Pána Ježíše by nás snad pohnulo k obrácení? Obrátili se Židé, kteří ho po tři léta slýchali? Stěží jen někteří. A moc obracet nemá lidské slovo Pána Ježíše, které lze slyšet, nýbrž slovo milosti, a to k nám promlouvá Pán Ježíš ze Svátosti přímo v našem srdci a to nám musí stačit, neboť je to skutečně jeho slovo.
 
 

IV.

    Ale miloval bych Pána Ježíše jistě mnohem víc, kdybych aspoň tlukot jeho Božského Srdce, nebo teplo žhavých plamenů jeho lásky mohl pocítit: jak by to změnilo a zanítilo mé srdce láskou!
    Nesmíme se mýlit že láska je jen v citu. A tak se skutečně mýlíme, když prosíme Pána Ježíše za lásku a chceme, aby nám ji dal také pociťovat. Kdyby to tak udělal, bylo by to pro nás neštěstím. Vždyť láska je obětí, dává svou vůli a podrobuje ji vůli Boží.
    Účinek Eucharistie plynoucí z rozjímání o ní a z přijímání je posila. Sladké city jsou pomíjející, posila je trvalá. A co potřebujeme k boji proti sobě samým a proti světu, když ne sílu? A síla, vědomí síly, dává pokoj. A tak cítíte-li v duši pokoj z Nejsvětější Svátosti, je to důkaz, že Pána Ježíše milujete. Co byste chtěli víc?
    Když jsou dva přátelé spolu, hledí na sebe a říkají si, že se mají rádi a tím tráví celý čas, co jsou spolu. Tím ovšem jejich přátelství nezesílí. Ale oddělíte-li je od sebe na nějaký čas, budou myslet jeden na druhého, vzpomínat na sebe, a budou po sobě toužit. - Tak je tomu i u Pána Ježíše. Tři léta byli apoštolové s ním - a učinili nějaký značný pokrok?
    Nám se skryl, abychom tím byli povzbuzeni uvažovat o jeho dobrotě, o jeho ctnostech, a aby tak naše láska se stala opravdovou, vymanila se z pouhého citu a spokojovala se s posilou a pokojem v Bohu.
 
 

V.

    Shrneme-li na konec vše, tedy: Spasitel je skutečně ve Svátosti pod svátostným závojem; zakrývá svátostnými způsobami své tělo, abychom zůstávali v lásce k němu, k jeho vlastní přesvaté osobě. Kdyby nám ukázal sebe, nebo jediný paprsek své slávy, jediný tah svého božského obličeje, my bychom jej opustili, abychom se mohli oddávat slasti z onoho zjevení. Avšak jeho tělo, jak on sám řekl, není naším cílem; je pouze žebříkem, po němž nás chce vyvést až ke své duši a k svému božství.
    Naší víře dostává se takto naprosté jistoty a naší lásce síly; čím víc se naše smysly odmlčují, tím volnější je duše k přátelství s Ježíšem, a protože Kristus Ježíš je blaho, pokoj a slast, pak tedy čím více s ním splyneme, tím větší je naše štěstí a blaho.


 

TAJEMSTVÍ VÍRY.
Hoc est opus Dei, ut credatis in eum.
To jest dílo Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal. (Jan 6, 29.)

I.

    Pán Ježíš chce, abychom si připomínali vše, co pro nás na zemi učinil, a abychom rozjímáním těchto tajemství jeho pozemského života uctívali jeho přítomnost v Nejsvětější Svátosti. A aby nám připomínal tajemství poslední večeře, nezanechal nám jen zprávu o ní v evangeliu, ale živoucí památku - sebe, svou osobu. A ačkoli je skutečně mezi námi, nemůžeme ho vidět ani si nějak znázornit, jak je v Eucharistii přítomen.
    Pán Ježíš se však v ní již několikrát zjevil, proč nedopustil, abychom měli vyobrazení těchto jeho zjevení? - Proto, že Pán Ježíš dobře ví, že bychom pro ty obrazy zapomínali na skutečnou jeho přítomnost pod svátostnými způsobami.
    Ale kdybych ho viděl, věřil bych víc! Vždyť to co vidíme, také více milujeme!
    Ano snad by mohly smysly posílit mou slabou víru, avšak oslavený Pán Ježíš nechce se dát dotýkat našimi smrtelnými smysly a žádá živou víru. Má nejenom tělo, ale i duši a nechce být milován tělesně, ale přeje si, abychom se svým duchem a svou duší povznášeli až k jeho srdci bez užití svých smyslů.
    Ostatně Pán Ježíš, ačkoli je v Nejsvětější Svátosti přítomen se svým pravým tělem i duší, je v ní přítomen na způsob bytostí duchovních, pouhých duchů; a pouhého ducha nelze rozebírat ani rozkládat nebo pitvat - pouhého ducha nelze postihnout smysly.
 
 

II.

    Ostatně nemáme si proč naříkat. Pán Ježíš umí všechno pěkně uvést ve shodu a soulad. Svátostné způsoby se ho nedotýkají; nejsou také částí jeho bytosti, jsou však neodlučně spojeny s jeho osobou totiž tak, že jsou podmínkou jeho přítomnosti a že nám povídají, kde je; označují místo jeho přítomnosti. Kdyby Ježíš k svému pobývání mezi námi zvolil způsob čistě duchovní, kdo by ho mohl nalézt? Kde bychom ho hledali?
    Poděkujme dobrému Spasiteli! Není nadobro skrytý, je jenom zahalen: co je úplně skryto, o tom vůbec nevíme, kde to je, ale věc zahalenou vlastně máme a jsme si jí jisti, ačkoliv ji nevidíme. - Vědět, že náš přítel je nám po boku, že je s námi, již to je mnoho. A nevíme snad dobře, kde je Pán Ježíš? Pohlédneme-li na svatou hostii, jsme si jisti, že jest tu.
 
 

III.

    Pán Ježíš se zde zahaluje pro naše dobro, pro náš prospěch, aby nás tak přiměl myslet na jeho duši, na jeho úmysly a ctnosti; kdyby nám byl viditelný, ulpěli bychom s podivem jen na jeho vnější kráse, a naše láska k němu by byla jen citová. Pán Ježíš však chce, abychom ho milovali činem a obětí.
    Ovšemže je toto svátostné zahalení pro něho též obětí: rád by zde ukazoval svou božskou krásu, aby mu přitahovala mnohá a mnohá lidská srdce - avšak neučinil tak pro naše dobro. Ukazuje se ne našim očím, ale raději naší duši; oznamuje se jí svým vlastním světlem, jímž ji osvěcuje a je zároveň předmětem na který má hledět - a je tak předmětem a pomocným prostředkem naší víry.
    A čím kdo víc miluje a čím je čistší, tím jasněji vidí, jak to řekl sám Spasitel: “Kdo zná moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. Kdo však mne miluje, toho bude milovat i můj nebeský Otec, i já jej budu milovat a dám mu to poznat." (Jan 14, 21) Pán Ježíš dává zbožným duším veliké světlo, aby Ho jasněji poznávaly, a to světlo neklame. Toto světlo Ježíš dává různým směrem: jednou je vrhá na tento bod svého života, jindy zase na jiný, a protože Eucharistie je slavným dovršením všech tajemství, stává se Pán Ježíš předmětem našeho rozjímání vždy, ať začneme rozjímat o čemkoli.
    Proto je snazší rozjímat před Nejsvětější Svátostí než jinde. Jinde, například doma, má člověk před sebou všudypřítomnost Boží; zde však stojí tváří v tvář Spasiteli tak blízko přítomnému: A protože srdce jde za duchem a láska za poznáním, je snazší vzbuzovat lásku před Nejsvětější Svátostí; a tyto úkony lásky zde před Svátostí jsou životnější, poněvadž se nesou k Pánu Ježíši, který zde je ve Svátosti a obnovuje v ní všechna tajemství svého života.
    Kdo rozjímá o tajemstvích Páně a neoživuje si je vztahem k Nejsvětější Svátosti, cítí vždy jakousi prázdnotu a smutek: “Že mi nebylo dáno býti při tom!” - tak asi lituje. - Ale před Nejsvětější Svátostí není čeho litovat, ani po čem toužit, protože všechna tajemství a všechny události jeho pozemského života ožívají zde v Pánu Ježíši Svátostném a my je můžeme skutečně prožívat. Ať myslíme na jeho pozemský nebo na jeho oslavený život, víme, že Ježíš Kristus jest zde se svým tělem i duší i božstvím. Osvojme si tyto myšlenky a ať už se v mysli zabýváme tím nebo oním tajemstvím ze života Páně, hleďme posilovat a oživovat v sobě myšlenku na přítomnost Pána ve svátosti. Připomínejme si tedy, že Pán Ježíš je v této posvěcené hostii se všemi těmi událostmi, které prožil. Kdo na to nemyslí, je ve tmách a jeho víra bude vždy málo živá a málo radostná. Naše štěstí a blaho záleží v tom, abychom měli víru hodně živou a jemnocitnou. Tou nás chce blažit sám Ježíš. To nedovedou ani lidé ani zbožnost sama o sobě - jen zbožnost živená Eucharistií; neboť šťasten je ten, kdo má Boha a Nejsvětější Svátost je přece Bůh sám.


Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)