P.LEO KUCHAŘ SSS
PRŮLET VE STÍNU RADARU

Vzpomínky na dvě tajná svěcení "za dveřmi sousedovými"

 

OBSAH:
Úvodem
I. DOBRODRUŽNÉ VKLÁDÁNÍ RUKOU
II. POZNAŇSKÝ VELETRH A VELETAH
Poznaňský veletrh a veletah
Kde se nerazily jenom mince
Kde lišky dávají dobrou noc
"O felix culpa"
Na námluvách
Královská hra
Dálkový zázrak z Čenstochové
Dobrodružné vkládání rukou se opakuje
Koperník jako "postillon d´amour"
"Triduum sacrum"
Dozvuky
Amnesie a amnestie
"Čert a Káča"
Načasovaná bomba v Borové

Kde se dá knížka objednat?

 

Nihil obstat:
THLic. Jordán J. Vinklárek OP, cenzor

Imprimatur
THLic Dominik J. DUKA OP, biskup královéhradecký

(c) Leo KUCHAŘ, 1990

 

"Hle, přicházím, jak ve svitku knihy o mně stojí psáno." (Ž 40, 8)

 

ÚVODEM

"Průlet ve stínu radaru" je třeba chápat obrazně, ne technicky. Proč jsem zvolil tento název? V západním tisku se nezřídka objevily zprávy, že nešťastné rodiny nebo jedinci, bydlící v některé ze socialistických zemí, se pokusili pomocí zemědělského letounu, tzv. "řepného bombardéru", přeletět do západních zemí a tak dosíci svobody. Přeletěli zemi i hranice hloubkovým letem a nebyli zachyceni radarovými "tykadly".

Tento příměr se mi jeví jako podobenství. "Vzpomínky na dvě tajná kněžská svěcení za dveřmi sousedovými", jak zní podtitulek této knížky, nemají nic společného s letem nebo útěkem. Spíše jde - i to je třeba chápat obrazně - o tzv. "slepá místa" v zorném poli téměř vševědoucího státního zřízení a mocenského aparátu, který si umínil zmařit všechny plány Boží. Avšak i nejdokonaleji promyšlený a vybudovaný výzvědný systém nemůže zabránit, aby Boží prozřetelnost nenašla cesty a východiska tam, kde se jednotlivec téměř hroutí pod pocitem nemohoucnosti.

Nejsou to osoby dvou tajně vysvěcených řeholníků z kongregace eucharistiánů, které stojí v popředí "Vzpomínek", nýbrž vynalézavý a mnohdy i vtipný způsob, jakým Bůh připravuje a uskutečňuje své úradky. Divy, které Bůh koná, ani dnes nemají být zamlčovány, nýbrž opěvovány. Neocenitelný návod nalézáme v žalmech, jimž se církev denně věnuje v modlitbě a rozjímání.

"Pojďte, pohleďte na Boží skutky. Tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň... Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, budu vám vyprávět, co mi Bůh prokázal" (Ž 66,5.16).

Není-li čtenář, vyrostlý v demokratickém státě, tak starý, aby si vzpomněl ještě na dobu Hitlerovu; neprohlédne ihned politické pozadí "Vzpomínek". Nic, co je pro svobodného občana samozřejmostí, se nedá promítat do životních podmínek východních totalitních režimů. Jak by mohl dnešní Rakušan pochopit, že se v sousední zemi nesmí scházet ani několik málo osob, aby se společně modlily a četly Písmo svaté? A že bezpečnostní úřady reagují na takové schůzky tak rozsáhlými policejními zásahy, jaké se na Západě provádějí pouze při teroristickém poplachu? A jak je možno vidět bez skeptického potřesení hlavou, že ve státním zřízení, které podepsalo mezinárodní konvenci o lidských právech, je pouhá zmínka o těchto právech považována za ohrožení státní bezpečnosti? Nebo že pošta nedoručuje dopisy z Rakouska, protože dopis byl frankován známkou s podobiznou papeže? Užitečnou průpravou by mohla být četba Solženicynova "Souostroví Gulag" nebo Orwellovy knihy "1984". Orwell v mnohém nesmírně nadsazoval, ale leckde za skutečností pokulhává. Na komunistickém Východě se odehrávaly scény, které předstihovaly Orwellovy úděsné vidiny.

"Železná opona" byla nelidskou hranicí. Navíc mne zarmucoval poznatek, že "železná opona" byla, pokud se duchovních povolání týče, demarkační čárou mezi těmi, kdo "chtěli, ale nemohli", a těmi, "kdo mohli, ale nechtěli".

Západ má nemalé starosti s kněžským a řeholním dorostem. Nedomnívám se, že Bůh ve "svobodném světě" povolává méně jedinců, jak tomu bylo třeba v době velekněze Eliho, o níž vypravuje 1. kniha Samuelova: "V těchto dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté" (3,1); spíše se domnívám, že souhlasná odpověď povolaných v ovzduší hmotného blahobytu je opomíjena častěji, než tomu bylo dřív.

Vroucně si přeji, aby tato knížka podnítila úvahy o tom, zda i kněžské povolání nepatří do kategorie "vytoužených" a "vysněných" povolání. První díl knížky "Dobrodružné vkládání rukou" popisuje mou vlastní cestu ke kněžství. Byl sepsán již před rokem 1977.

Pomýšlel jsem i na jiné tituly, jimiž jsem chtěl vystihnout jádro svého příběhu, jako např.: "Číslo 400502 se vyvo1ává". Při svěcení se svěcenci vyvolávají jménem. Přistupují před biskupa a odpovídají: Adsum! Jsem připraven!

Biskup v Lublině, který mi uděloval svěcení, měl zprvu pouze jeden opěrný bod: datum biřmování. Byl to 2. květen 1940. Podle nového datovacího způsobu se označuje jako 40.05.02. Jméno a datum narození muselo zůstat doposledka utajeno.

"Útěk na Východ." Kdopak utíká za komunismu ze Západu na Východ? Obvyklý byl opačný směr. Já jsem "utekl" na Východ, do Polska, kde biskupové ve vězení nebyli.

"Pletivem do rybářské sítě." Chycená ryba se pokouší uniknout očky sítě navenek. Já jsem toužil být touto sítí chycen. Rybářská síť apoštolů pro mne představovala vkládání biskupových rukou, jímž by mne Velekněz Ježíš Kristus láskyplně a navždy opředl svou sítí.

Kapitola "Biografické dodatky" byla připojena až na jaře 1984. Druhý díl "Poznaňský veletrh a veletah" seznamuje čtenáře s životní cestou mého spolubratra a současného superiora a byl ukončen 27. ledna 1984.

Knížka byla původně vydána a německy vytištěna ve Vídni v roce 1985. Téhož roku byla vyznamenána Svatým Otcem Janem Pavlem II., který vyjádřil autorovi zvláštní listinou "dík a nejvyšší uznání".

Poděkovat bych chtěl i já: především sv. Anežce České, která zjevně našim národům vyprosila svobodu, bez níž by vydání této knížky v ČSFR nebylo možné. Děkuji svým přátelům ve vlasti, kteří svou iniciativou podnítili a spoluprací umožnili publikaci v českém překladu: dp. faráři Ludvíku Gazdovi, bratřím z kongregace petrinů, paní RNDr. J. H. a paní Aleně Blahové, která rukopis připravila do tisku. Srdečný dík vyslovuji i autorce ilustrací paní učitelce Alžbětě Mayerové, jejíž kresby zpestřují jak německé tak i české vydání knihy.

Výrok z evangelia sv. Marka mne naplňuje jakýmsi steskem, ale i radostnou nadějí: "Ježíš vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu" (Mk 3, 13).

<OBSAH>

"Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukáži." (Gn 12,1)

PŘEDMLUVA

Sám nevím, co vlastně budeš číst...

Memoáry? Bůh chraň! Nejsem ani státníkem, ani divadelní hvězdou, ani člověkem, trpícím velikášstvím.

Cestopis? Nikoliv! Nepopisuji krajiny ani města.

Kroniku? Také ne! Nezachovávám chronologickou následnost. Přebíhám sem a tam mezi minulostí a přítomností.

Reportáže? Pochybuji! K reportážím mi chybí střízlivý a citově nezaujatý přístup.

Autobiografii? Nikterak! Má osoba není předmětem, ale podnětem, na němž se vydařil podivuhodný plán Boží.

Román? Sotva! V románech jsou osoby a události vymyšleny. Já se zabývám fakty.

Detektivku? Také ne! Pachatel sice porušil zákony své země, ale nedopustil se zločinu.

Western? Vůbec ne! Western, kovbojka se odehrává na "divokém Západě". Můj příběh probíhá spíše na "divokém Východě", měl by se tedy jmenovat "eastern", jenže tento literární žánr zatím neexistuje.

Nábožná hrůzostrašná historka? Ani stopy! Hororové povídky ze sakrální oblasti dějiny literatury neznají, leda, že bych dílo tohoto druhu vytvořil poprvé.

Ze všeho trochu! Bůh je autorem scénáře, já pouze nástrojem. Či jsem snad víc? Hlavním představitelem, jemuž byla role ušita na tělo? I velcí hudebníci skládali nepomíjející árie pro nezbedné operní zpěváky. Jejich jména už svět zapomněl, ale milovníci hudby si nápěvy prozpěvují dál i po desetiletích.

Pokud jsem aktérem, důrazně prohlašuji: Hrál jsem svou úlohu přesně podle režisérových pokynů. Režisérem byl Ježíš Kristus, Velekněz. Ne má, ale jeho tvořivost, jeho ideové bohatství, jeho vynalézavost ať zazáří v jasu jevištního osvětlení. Vyznávám se slovy Magnificat: "Velebí má duše Hospodina... že mi učinil veliké věci ten, který je mocný..."

Ano, Magnificat! To je ten přiléhavý název pro tyto stránky, pokryté tiskařskou černí. Chci zanotovat Magnificat. Pomůžeš mi přitom? Pak jsou tyto řádky určeny i tobě. Nepsal jsem je, abych sklízel opožděné vavříny. Spíše si chci sednout jako divák do přítmí první divadelní řady a zhlédnout potolikáté ono fascinující drama, jež se odehrává na prknech, která tentokrát znamenala skutečný svět. Tleskám s neutuchajícím nadšením a volám autora - klasika, tvůrce dramatu, před oponu.

Jenže - samojediný mám sedět v hledišti? Potlesk dvou rukou je nedostačující. Musíš se ke mně přidat a jásotem velebit toho, který je nepřekonatelným tvůrcem všech činoher v dějinách lidstva. "Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen" (Ef 3, 20-21).

<OBSAH>

 

CÍSAŘOVNA MARIE TEREZIE DÁVÁ ZNAMENÍ KE STARTU

Má cesta ke kněžskému svěcení začala tak říkajíc v poštovním kočáře z dob císařovny Marie Terezie. Před vozem čtyřspřeží běloušů, na kozlíku postilión v honosné pestrobarevné uniformě s poštovskou trubkou v ruce, uvnitř vozu se blahosklonně usmíval rokokový kavalír v přezkových střevících, bílých punčochách, v hedvábném kabátě, vtěsnaný do kalhot, sahajících po kolena. Hlavu zdobila světlá paruka s copem. Na vedlejším sedadle se uvelebila dáma v krinolíně s napudrovanými tvářemi, rovněž kudrnatou paruku na hlavě. Odváželi na poštu dopis, který vylovili z předpotopní poštovní schránky. Dopis pak byl opatřen starožitným razítkem, a tím se stal vybranou pochoutkou pro všechny místní i zahraniční sběratele poštovních známek.

Nadmíru překvapen byl jistý adresát, titulovaný na obálce jako MUDr. Bohumír Spiekman a v dopise oslovovaný jako vášnivý filatelista. Nebyl totiž ani lékařem, ani sběratelem poštovních známek, nýbrž generálním představeným kongregace eucharistiánů v Římě.

Četl zajímavá pojednání o poštovních známkách a o významném poštovním jubileu, které se roku 1958 konalo v Brně, při němž tereziánský poštovní dostavník projížděl městem s patřičně oblečeným osazenstvem a vyprazdňoval muzeální poštovní schránky. Dověděl se, že takto dopravené a zvláštním razítkem opatřené dopisy putovaly do celého světa. Co v dopise zdůrazněno nebylo, ale čeho se domyslel, bylo to, že odesílatel, který z filatelistické záliby využil příležitosti a poslal takové vzácné psaníčko někam na Západ, neupadl výjimečně u příslušníků Státní bezpečnosti a u politických poštovních cenzorů okamžitě v podezření, že udržuje povážlivé styky s úpadkovým kapitalistickým světem.

Řádový představený, mnou takřka přes noc proměněný v náruživého filatelistu a mnou promovaný na doktora veškerého lékařství, musel vynaložit celý svůj diagnostický důvtip, aby uhádl smysl číselných údajů, jimiž se to v dopise jen hemžilo. Není to nic neobvyklého, neboť filatelisté označují předmětné známky v korespondenci čísly katalogu.

Chudák "doktor" Spiekman! Existuje tolik všelijakých katalogů poštovních známek a každý má jiné číslování! Cožpak odesílatel byl tak roztržitý, že zapomněl uvést název katalogu, na nějž se odvolává? Nikoliv, nebyl roztržitý, ale ostražitý, jinak by se totiž státní čmuchalové dověděli, že se ta spousta číslic vztahuje na příslušné kánony čili paragrafy církevního zákoníku, upravující jednotlivé záležitosti církevní správy a činnosti.

P. generál Spiekman uměl ovšem víc než jíst prosnou kaši. Dovtípil se. Z Říma přicházely odpovědi, plné nadšení nad nejušlechtilejším koníčkem na světě. Neměl na mysli nic jiného než poštovní známky. I jeho dopisy překypovaly čísly. Objevil "katalog", který užíval jeho brněnský partner. Současně přicházely nejkrásnější italské známky, takže skuteční sběratelé bledli závistí.

Korespondence s Římem pokračovala. Všechny tzv. "obálky prvního dne" s novými poštovními známkami putovaly do Věčného města a naopak. Dopisy byly psány latinsky, okolnost dosti podezřelá pro cenzory, pocházející z "dělnické třídy" a latinského jazyka neznalé. Všechny obavy se však dají rozptýlit, je-li akce provázena přiměřenými opatřeními. V neblahém "reakcionářském" církevním jazyce se přece nemůže skrývat čertovo kopýtko, když latinské dopisy dostávají i znamenití sovětští činitelé, členové Akademie věd a nositelé Leninova řádu! Vskutku! V českých filatelistických časopisech byly uveřejňovány adresy zahraničních sběratelů, kteří měli zájem o korespondenci a výměnu známek. Vyhledal jsem si některé vzdělance z Moskvy a z jiných komunistických států, jejichž akademický titul mi prozradil, že ovládají latinu.

S nimi jsem korespondoval latinsky a tak zastíral písemné styky s Římem. Významné osobnosti z oboru vědy a kultury odpovídaly na mé listy v latině. Docházely dopisy z Moskvy; Číny, Severní Korey, Maďarska i z kapitalistických zemí, z Indie, Filipín, Japonska, Brazílie, Jižní Afriky aj. Všichni se radovali z nových známek, které ode mne pravidelně dostávali, nebyli však moudří z obsahu dopisů, které jsem jim posílal. Byly to doslovné opisy listů, určených pro P. generála Spiekmana v Římě. Se zašifrovaným textem si neporadili. Považovali mne asi za podivína, který si libuje v záplavě čísel, aniž by blíže označil použitý katalog. To ovšem nebylo na újmu pravidelné výměně dopisů; hlavně, že posílané známky byly pravé a cenzurní úřady byly ukolébávány.

Brněnský "filatelista" musel investovat mnoho peněz do poštovních známek a mnoho volného času do vyřizování korespondence. Kromě toho musel podnikat všelicos, aby v očích podezíravých donašečů platil za nepochybného sběratele poštovních známek. Musel jezdit křížem krážem po Československu, navštěvovat výstavy poštovních známek a předplácet si všelijaké odborné časopisy. Stálo to zato! Otec Spiekman pro mne sehnal "poštovní známku", která chyběla v mé sbírce a po níž jsem toužil, známku s katalogovým číslem 572/1/6. V souladu s církevními zákony jsem byl připuštěn k doživotním řeholním slibům. Složil jsem je o vánocích roku 1958 do rukou svého přítele a zpovědníka P. Klementa Svobodníka, který byl k tomu rovněž zmocněn "filatelistickou" domluvou.

Později následovaly další "známky": č. 1009/3 (souhlas k přijetí tonzury a nižších svěcení) a konečně č. 975 (svěcení vyšší).

Jízda "poštovním kočárem" skončila v Polsku u biskupa lublinské diecéze.

<OBSAH>

 

POLSKO, "ZEMĚ ZASLÍBENÁ"

Když se po skončení války v roce 1945 moje matka nevrátila z Polska, bylo všem členům rodiny jasné, že se nikdy nepodaří objasnit bližší okolnosti jejího pobytu a smrti. Jako židovka byla v roce 1942 zavlečena do Polska a půl roku nato usmrcena. Několik lístků napsala z pracovního tábora v Savině ve východním Polsku. Pak se stopa ztratila a o matčině dalším osudu nebylo možno něčeho se dopátrat. Název osady Savin jsem zprvu nenašel ani na mapě.

Do pohybu se dala celá záležitost až v roce 1959. Nové poznatky mne znovu přivedly na matčinu stopu a současně na počátek cesty ke kněžství. Jednoho dne jsem opustil svůj byt, a když jsem procházel jednou z nejfrekventovanějších městských ulic, uslyšel jsem své jméno. Otočil jsem se a spatřil neznámého muže který mi kynul. Napřed jsem si myslel, že volá někoho jiného, kdo se taky jmenuje Leoš a pokračoval jsem v chůzi. Neznámý však nepřestával volat a z protějšího chodníku mi dával najevo, že myslí mne. Představil se mi slovy: "Jsem syn strýce Poldy." Na prastrýce Poldu jsem si ještě pamatoval, ale na jeho syna už ne. V průběhu rozhovoru jsem se dověděl, že tento nově objevený příbuzný, ačkoliv též žid, zůstal na živu jakoby zázrakem a v posledních letech pracoval v Polsku jako technik. Na otázku, zda se tam něco nedověděl o osudu našich společných předků, kteří v Polsku všichni zahynuli, mne odkázal na nedávno vydanou knihu "Noc a mlha" od Krause-Kulky. Obsahuje prý všechny údaje o vyhlazování židů ve východním Polsku, pokud mohly být sestaveny z dostupných archivních materiálů. Opatřil jsem si tuto knihu a našel v ní odkazy, jež jsem mohl použít pro další pátrání.

Tehdy se ve mně probudila sice opožděná, ale živelná touha vnést přece jen trochu světla do temných záhad kolem matčiny smrti. Jistě nebylo možné prozkoumat její osobní osud. Byla pouze bezejmenným zrníčkem v nespočetném davu těch, kteří se stali obětí "konečného řešení židovské otázky". Nanejvýš by bylo možno dozvědět se něco o hromadném osudu osazenstva savinského tábora. Napadlo mne, že bych se mohl obrátit na místního faráře. Tento postup měl několik výhod. Mohl jsem předpokládat, že duchovní spolubratr mi pomoc neodepře; že mohu opět použít latinského jazyka (tehdy jsem neznal ani slovo polsky); že duchovní správce může nahlédnout do záznamů farní kroniky a dotázat se starších pamětníků. Napsal jsem dopis a přiložil matčinu fotografii. Odpověď jsem dostal zanedlouho. Pan farář tlumočil mé dotazy v kázání. Hlásili se u něj muži a ženy, kteří v roce 1942 pracovali v savinském koncentráku jako civilní zaměstnanci. Jistá farnice si při pohledu na fotografii dokonce vzpomněla na mou matku. Později se ukázalo, že se mýlila.

Otec Albin Szymański OFMCap.Židovští vězni v Savině kopali odvodňovací kanály. Po skončení prací byli posláni do plynových komor ve vyhlazovacím táboře v Sobiboru, vzdáleném pouze 30 km. Obratem jsem písemně poprosil faráře v Sobiboru, aby mi poslal všechny dostupné informace o táboře. Sobibor však není farní osadou, patří do farnosti Orchůvek (Orchówek), která se rozprostírá na hranici se Sovětským svazem. Pod okny farní budovy protéká pohraniční řeka Bug. Na druhém břehu začíná rozsáhlá říše Antikristova. V Orchůvku jsem měl vždy dojem, že jsem na konci světa. Nechci však předbíhat...

Orchůvský farář kapucín O. Albin Szymański mi poslal řadu článků o Sobiboru, které vystřihl nebo opsal ze starých novin. Nejdůležitější byl závěr dopisu: "Zvu Tě do Polska. Navštiv mne. Tvůj pobyt budu financovat. Pak můžeš pátrat dále."

V té době ještě neexistoval turistický ruch mezi státy východního bloku. "Železná opona" byla pro československé občany nejen na Západě, ale i na Východě. Zasáhnout mohla pouze Boží prozřetelnost a učinit div. V témže okamžiku, kdy jsem uvažoval o cestě do Polska, probleskla mi hlavou myšlenka, že by právě tam byly příznivé podmínky pro přijetí kněžského svěcení. V Polsku nebyly zrušeny kláštery a semináře, biskupové vykonávali nerušeně svůj úřad. Na rozdíl od církevně-politických poměrů v ČSR těšila se tam katolická církev nejen téměř úplné svobodě ale i rozkvětu a vlivu, který vedl dokonce k tomu, že budovy komunistické strany a městské správy byly zdobeny papežskou vlajkou, když biskup kanonicky vizitoval katedrálu, nebo že členové milice zastavovali silniční provoz, když projížděl ulicí biskup ve svém autě. Kde lze něco podobného uvidět na svobodném Západě? Zažil jsem to v Lublině, ale opět nechci předbíhat...

Vděčně vzhlížím k Boží prozřetelnosti a prozatím jen shrnuji a podtrhuji: Kdybych býval v onen památný den, kdy jsem potkal syna svého prastrýce, opustil dům o minutu dřív nebo později, nebyl bych možná dodnes knězem...

<OBSAH>

DOBRODRUŽSTVÍ ZAČÍNÁ

Byla temná noc, když jsem 30. srpna 1959 přejížděl v mezinárodním rychlíku Vídeň-Varšava československo-polskou státní hranici. Ostré světlo reflektoru visícího nad kolejemi mi prozradilo, že už nejsem na území své vlasti. Zmocnil se mne zvláštní vzrušující pocit a připadalo mi, že unikám z okruhu démonické moci, že se uvolňuje škrtící hmat, který jedenáct let svíral mé hrdlo. Spadla ze mne tíže, jako kdybych byl zajatcem propuštěným na svobodu. Ihned jsem mohl volněji dýchat. I vzduch v Polsku mi připadal svěžejší, kořeněný vůní volnosti.

Jízda byla skokem do neznáma. Neznal jsem v zemi, kam jsem jel, osobně jediného člověka. Neměl jsem před očima žádnou známou tvář, k níž by mohly směřovat mé myšlenky. Neznal jsem lublinského biskupa, ani jeho jméno. Dlouho jsem dokonce nevěděl, že Lublin je biskupským sídlem. V zašifrované "filatelistické" korespondenci do Říma jsem mohl pouze naznačit; že vyhledám biskupa oné diecéze, k níž patří město Lublin. Dostal biskup v Lublině dimisoriálky z Říma? (Propustný list, listina, kterou musí vystavit příslušný ordinář nebo vyšší řeholní představený.) Bez nich nesmí žádný cizí biskup udílet svěcení. Bude k tomu vůbec ochoten? Dimisoriálky nebyly vystaveny na mé jméno. S ohledem na možnou cenzuru pošty dostal biskup z Říma pouze pokyn, aby udělil svěcení tomu kandidátovi, který dokáže, že byl 2. května 1940 biřmován. V listině se nesmělo objevit ani datum narození, neboť den narození je uveden v cestovní doložce. Příslušníci Bezpečnosti by si ho mohli snadno ověřit. Uzná biskup koneckonců i právoplatnost náhradních dimisoriálek? Nebyly ničím jiným než spletí rukopisných poznámek, roztroušených na mnoha stránkách "nezávadné" knihy. Šlo ostatně o zmíněnou knihu "Noc a mlha", pojednávající o holokaustu židů ve východním Polsku. Řím pověřil mého zpovědníka, aby tyto dimisoriálky vystavil pro případ, že původní doklad z Říma nedojde. Náhradní dimisoriálky neobsahovaly žádné jméno, ani jméno svěcencovo, ani jméno zmocněncovo. Za normálních okolností je takový dokument právně neplatný. Nemohl jsem riskovat pašování písemnosti s jednoznačným textem do zahraničí.

Žádná jiná noc v mém životě nebyla tak nabitá napětím a ochromující nejistotou jako noc mé první cesty do Polska. Byla nejen největším, ale i nejposvátnějším dobrodružstvím mého dosavadního života: Byla rovnicí s mnoha neznámými.

V Lublině mne očekávalo první zklamání. Všichni polští biskupové se odebrali do Čenstochové ke společným exerciciím. Návrat až za týden! Platnost mého vstupního víza však byla omezena jen na dva týdny.

Drásající nejistota první noci byla tak prodloužena o týden. Přesto jsem měl od počátku i příjemné zážitky. Jistý kanovník M., u kterého jsem se na lublinském ordinariátě hlásil, vyňal ihned svou tobolku a vyprázdnil přede mnou celý její obsah. Tak jsem byl aspoň dostatečně zásoben finančními prostředky a mohl jsem pokračovat v cestě do Orchůvku, kam mne pozval Otec Albin. Jak jsem se již zmínil, připadal jsem si tam jako vyhoštěnec na kraji světa. Od hranic k SSSR mne dělilo pouze několik kroků. Že bych měl svého vytouženého cíle dosáhnout zrovna před nosem rudého netvora požírajícího křesťany; mezi smrtonosnými tlapami ruského medvěda, a vrátit se zrovna odtud jako kněz? To by byla vskutku pravá "Božská komedie", vtipný husarský kousek Boží prozřetelnosti, důmyslný šachový tah Ducha svatého. "Proč se pohané bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a jeho pomazanému... Ten, jenž trůní na nebesích, se směje..." (Ž 2). Bezděčně jsem si připomněl i výjev ze Zjevení sv. Jana: Žena má porodit dítě, ale před ní stojí ohnivě rudý drak s planoucíma očima a čeká...

Následující sobotu se procházel v Lublině muž, který po dlouhé hodiny pozoroval vjezd do dvora biskupské rezidence. Nechtěl minout auto vracejícího se biskupa. Když pocítil hlad, koupil si v obchodě naproti dvě housky. Aby neztratil vchod s očí, pohyboval se k pultu pozpátku. Vyplašený prodavač ho považoval za pomatence.

Biskup musel být doma nejpozději v 17 hodin. V onu dobu měl slavnostně vstoupit do katedrály a zahájit kanonickou vizitaci biskupského chrámu. Onen muž, který od ranních hodin netrpělivě přecházel sem a tam, nervózně přešlapoval před vchodem do biskupského paláce a pozorně upíral zrak na každé blížící se auto, nebyl nikdo jiný než já. Ačkoliv jsem komplex budov obešel a žádné vedlejší vjezdy neobjevil, vrátil se biskup domů, aniž použil hlavní brány. K chystanému "přepadu" nedošlo.

<OBSAH>

"ELIZEUS" NEPŘIJÍMÁ NÁVŠTĚVY

Aramejec Náman, velitel vojska syrského krále Benhadady II., podnikl dalekou cestu, aby byl prorokem Elizeem zbaven malomocenství. Elizeus ho nechal stát přede dveřmi a vzkázal mu po sluhovi: "Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu!". Náman se rozhněval: "Představoval jsem si, že jistě vyjde, přistoupí ke mně a bude vzývat jméno Hospodinovo, svého Boha, vloží na mne své ruce..." (4 Kr 5, 11).

Milý Námane! Snad málokdo se mohl vžít tak hluboce do tvého duševního rozpoložení jako já tehdy v Lublině. Ledová sprcha, jíž jsem se dočkal, rozdrásala mé nervy na hranici únosnosti. V krátké době mezi návratem z Čenstochové a vstupem do katedrály - netrvalo to ani hodinu - "Elizeus" po komorníkovi vzkázal, že o mně nic neví, žádný přípis nedostal, je po cestě velmi unaven a nemá čas. Ani půl slova o tom, abych přišel jindy. Stál jsem na nádvoří, Jobova zvěst mi byla vyřízena oknem v přízemí...

Milý Námane! Snad jsem byl na tom hůř než ty. Ty jsi byl na cestách jistě mnoho dnů. Já jsem čekal po skončení teologických studií šest let na setkání s biskupem, jel jsem stovky kilometrů do Lublina, čekal týden nedočkavě na návrat biskupův a sedm hodin stál horečnatě před jeho sídlem. Každá minuta mi byla věčností. Konečně došlo k rozhodujícímu okamžiku - a výsledek? Tvrdé odmítnutí jako smrtonosná rána pěstí. Práh domu jsem nepřekročil, biskupa jsem nespatřil. Stále jsem nevěděl, je-li zavalitý nebo štíhlý, starý nebo mladý, zkostnatělý či otevřený. Věděl jsem pouze, že je unavený a že před slavností v katedrále nikoho nepřijímá. Musel se umýt a převléci... Až později jsem pochopil, že to nebyly plané výmluvy. Nevím, jak jsem se vrátil do kapucínského kláštera, kde jsem byl ubytován. Tato mezera v paměti je neklamným příznakem, že jsem se octl na okraji nervového zhroucení. O týden později k tomu bezmála došlo.

Kvardián Otec Archanděl Brzeziński mi dal lapidární radu. Mám prý napsat latinský dopis, vmísit se v katedrále mezi věřící lid a vtisknout dopis biskupovi do ruky, až půjde kolem. "Bez drzosti se ani v království Božím nedostaneš daleko," podotkl...

Sedl jsem si a napsal dopis. Vzápětí jsem popsal čtyři stránky. Nešetřil jsem ani tvrdými výtkami. Kristus Pán neodmítal nikoho, nástupci apoštolů nemají právo jednat jinak. Nechyběla zmínka o Aramejci Námanovi a na pomoc mi musel přispěchat i slepý žebrák Bartimeus, který v Jerichu čekal dlouhá léta, až se do jeho blízkosti dostane někdo, kdo ho bude moci uzdravit. Když pak byl Pán Ježíš na dosah, chtěli apoštolové Bartimea odehnat nebo umlčet...

Bylo štěstí, že dopis byl tak dlouhý. Když jsem se bez dechu s obálkou v ruce přiřítil ke katedrále, bylo pozdě. Biskup seděl na trůně. Protlačil jsem se až ke kazatelně. Adresát dopis nedostal. Patrně by býval dopis vyrazil sudu dno. Skončil v odpadovém koši, kam patřil. Nicméně jsem byl odhodlán bojovat o kněžství jako lvice o svá mláďata: Nechtěl jsem se vzdát naděje, dokud jsem měl pod nohama polskou půdu.

Vizitační slavnost v biskupském chrámu trvala od pěti hodin odpoledne do noci. Na pořadu bylo biřmování, průvod za zemřelé, dvě večerní mše svaté, dvě kázání a další pobožnosti. Biskup vystoupil na kazatelnu a kázal. Stál jsem pod kazatelnou a spatřil "Elizea" poprvé. Polsky jsem nerozuměl, naslouchal jsem melodii jeho hlasu, pozoroval výraz jeho tváře a pohyby jeho rukou. Vnitřní hlas mi našeptával: Tento biskup tě nezklame! Očarován jsem k němu vzhlížel. Jeho oči i obličej měly něco přitažlivého, uhrančivého, chlácholivého, slibného . . . Nabyl jsem vnitřního klidu a s ním mne prolnul i hřejivý závan naděje.

<OBSAH>

SPIKNUTÍ V KATEDRÁLE

Slavnost v lublinské katedrále u příležitosti kanonické vizitace se prodlužovala. Biskup kolem sebe shromáždil biřmovance, kterým udělil svátost Ducha svatého. Vyzval je, aby se posadili na stupně biskupské katedry, a vedl s nimi otcovský pohovor. Přítomní kněží - bylo jich asi třicet až čtyřicet - se mezitím stáhli do předsíně sakristie k troše oddechu. Jeden z nich převzal hlídku u vchodu, aby po skončení biskupova rozhovoru s biřmovanci mohl dát pokyn duchovním spolubratřím. Čekali, až vyprovodí svého velepastýře středem chrámové lodi k hlavnímu portálu.

Kostel byl jako předtím nabitý věřícími. Usilovně jsem se prodral k sakristii a obrátil se na prvního kněze s dotazem, zda by bylo možno mluvit s biskupem v důležité záležitosti, a to ještě dnes. Latinský rozhovor vzbudil pozornost kolemstojících. Odkázali mne na staršího preláta, před nímž uctivě ustupovali. Byl to generální vikář? Nevím to dodnes. Dal si stručně vysvětlit, oč jde, kývnul s porozuměním hlavou, pak se obrátil a tlumeným hlasem uděloval kněžím instrukce. Zřejmě navrhoval bitevní plán. Kněží horlivě přikyvovali a spiklenecky mrkali. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč se usmívali. Brzy jsem to pochopil. Generální vikář, byl-li to on, mi pošeptal, abych zůstal blízko sakristie a oslovil biskupa, jakmile přijde.

Vtom začaly hřmít varhany. Biskup rozpravu s biřmovanci ukončil. Kněží se seřadili do trojic a slavnostní průvod se dal do pohybu. Pořadatelé měli co dělat, aby uvolnili uličku středem katedrály, kudy měl projít biskup se svým doprovodem. Věřící klekali, aby přijali jeho požehnání. Tu pojednou něco nesouhlasilo! První řada kněží se zdráhala pokračovat v chůzi směrem k východu. Polohlasé povely a energické pokyny pořadatelů způsobily náramný zmatek. Měli narychlo uvolnit příčnou chodbu ve střední části chrámu. Mezera v zadní polovině chrámové prostory, jíž měl biskup projít, se okamžitě uzavřela, ale věřící natěsnaní v příčné lodi neměli kam uhnout. Průvod vázl, pak se podařilo první trojici odbočit do pravého úhlu. Následovaly další řady. Všichni, kaplani, faráři, kanovníci, preláti a představitelé řeholního duchovenstva učinili na stejném místě "vlevo v bok", aniž dali najevo, že svorně, ale lstivě konspirují proti svému biskupovi. Zbožně a se sepjatýma rukama se uchylovali do sakristie, čímž donutili i biskupa, aby je následoval. Kdysi řekl Kristus Pán Petrovi (biskup lublinský se jmenoval též Petr): "Dokud jsi byl mladší, opásával ses sám a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, natáhneš ruce a jiný tě opásá a povede, kam nechceš" (Jan 21, 18).

Kam až může sahat vnitřní vzájemnost církve! Je-li třeba, změní se bratrská soudržnost i v jednomyslnou vzpouru ve prospěch neznámého a bezvýznamného zahraničního řeholníka! Spiklenci se nezalekli ani obrovitých rozměrů takového zásahu, ani neváhali zvrátit závěr významné církevní slavnosti v malou palácovou revoltu. To vše se odehrávalo za mohutných zvuků varhan a fortissima stohlasého pěveckého sboru!

Vzpomínám si, s jakým úžasem zíral biskup, když jako poslední dospěl k místu odbočky. Byl jediný, na němž byly patrny známky rozpaků a překvapení. Co měl dělat? Pochodovat bez doprovodu k východu? To by bylo groteskní, kromě toho cesta k portálu už nebyla volná. Neproniknutelná zeď lidských těl mu zatarasovala východ. Nezbylo mu nic jiného než znamením kříže požehnat věřící stojící vzadu a učinit totéž, co před ním udělalo duchovenstvo: odbočit vlevo a odebrat se do sakristie. V předsíni prošel spěšně a podrážděně špalírem svých kněží. Když se otočil, aby žádal vysvětlení, stál jsem už já před ním a ostatní kněží se tiše vytráceli. Biskup byl unavený a rozhněván nečekaným rozruchem. Plynulou latinou mi dal na srozuměnou, že nehodlá v deset hodin večer v sakristii narychlo projednávat důležité otázky. Ať k němu přijdu v pondělí v devět hodin dopoledne! Přece něco...

<OBSAH>

ZRÁDNÁ POHLEDNICE

V pondělí v devět hodin dopoledne jsem opět stanul na nádvoří biskupské rezidence v Lublině. Dveře se neslyšně otevřely, když jsem přistoupil. Čekali mne. Tentokrát jsem směl překročit práh. "Elizeus" byl ochoten hovořit se mnou. Biskupův komorník mne mlčky uvedl dovnitř.

Šestašedesátiletý biskup byl jako vyměněn, svěží a pohyblivý. Obličej zářil vlídností a dobrotou. Již ve dveřích mne objal a než jsem se zmohl na slovo, vtiskl mi na obě tváře bratrský polibek. Vpravdě dobrá předzvěst! Pak jsme se ihned pustili do práce. Ano, do práce. Úkol, který nás čekal, mi živě připomínal proslulého agenta 007 Jamese Bonda. Přípis z Říma a již zmíněné náhradní dimisoriálky bylo třeba dešifrovat. Napřed jsem biskupovi vysvětlil taje kódového klíče. Sám pak rozluštil významy jednotlivých hesel a opisných výrazů. Poslední list, který jsem z Říma dostal, byl psán na tzv. aerogramu. Naštěstí! Původnost tohoto dopisu byla nepochybná. Aerogram je tenký letecký papír s vytištěnou poštovní známkou, který se popíše, složí a zalepí. Text dopisu, jméno odesílatele, známka a poštovní razítko jsou na jediném papíru. Kdyby byl P. generál Spiekman poslal běžný dopis, což doposud činíval, mohl bych teoreticky nechat obálku a vsunout do ní papír s odlišným zněním. Vždyť dopisy z Říma nesměly mít žádné úřední razítko generalátu. Nebylo by tedy bývalo nesnadné napsat na stroji jiný text a padělat podpis. Opatrný biskup by v tomto případě nemohl vyloučit možnost podvodu. Nebral ostatně záležitost na lehkou váhu. Ne nadarmo byl, než se stal biskupem, profesorem církevního práva na Katolické universitě v Lublině. Zmizel na několik okamžiků ve své pracovně a vrátil se s papežskou ročenkou Annuario Pontificio. Přezkoumal odesílatele na aerogramu a přesvědčil se, že se jméno shoduje se záznamem v papežské ročence. Podrobil mne i výslechu a musel jsem mu opakovat všechny údaje o kongregaci eucharistiánů, které jsou v ročence uvedeny, např. jméno zakladatele, rok založení aj. Konečně vyslovil rozhodující úsudek: Lze uznat věrohodnost a právoplatnost dimisoriálek, které vystavil zpovědník na základě zvláštního pověření, přestože formulace byly zaobalené a chyběl podpis a razítko. Svatý Stolec dovolil, aby všechna svěcení byla udělena v jednom dni, od tonzury až po kněžství. Svatý Otec Jan XXIII. osobně tuto jedinečnou výjimku potvrdil. I o tom se biskup dověděl ze zakódovaných údajů.

Biskup listoval ve svém kalendáři. Příští den měl na programu svěcení oltáře v Chelmu, avšak ve středu odpoledne v 5 hodin by mi mohl udělit tonzuru a čtyři nižší svěcení, jež se mohou udělovat i mimo mši svatou. Ve čtvrtek ráno mne při mši svaté vysvětí na podjáhna, jáhna a kněze. V duchu jsem zajásal a stěží jsem se ovládl, abych nepovyskočil radostí. Tentýž den jsem hodil do poštovní schránky pohlednici s datem 10. IX. 1959, ačkoliv bylo teprve pondělí, 7. září. Pohlednice měla svůj význam. Doma, v Brně, byly do plánu zasvěceny pouze dvě osoby: můj zpovědník, který vystavil dimisoriálky, a další osoba, kterou chci nazvat Regina. Oba už zemřeli. S Reginou jsem se dohodl, že jí z Polska pošlu každý den pohlednici. Dokud nebudu knězem, bude datum označeno arabskými číslicemi, např. 5. 9. 1959. Po vysvěcení uvedu měsíc římskou číslicí, např. 13. IX. 1959. Vzhledem k tomu, že jsem v Polsku ztratil už týden čekáním a pošta putuje do Československa čtyři až pět dnů, nemohl jsem s "římským" měsícem čekat do čtvrtka, protože bych byl v Brně dříve než lístek. V sobotu téhož týdne mi končila platnost pobytového víza.

Přesvědčen o tom, že mému kněžskému svěcení již nic nestojí v cestě, napsal jsem na pohlednici čtvrteční datum - na ten den bylo stanoveno mé svěcení - označil měsíc římskou číslicí a lístek odeslal ukvapeně už v pondělí. To jsem neměl dělat...

<OBSAH>

KYTICE PADÁ K ZEMI

Příštího dne, bylo to úterý, zaklepal kdosi na dveře mého pokoje v kapucínském klášteře v Lublině. Návštěva mne překvapila. Byl to kanovník M., onen kněz, s nímž jsem po příjezdu navázal první styk a který mne tak velkoryse zásobil polskými penězi. Mluví-li se o kanovníku, představí si leckdo staršího prošedivělého nebo holohlavého hodnostáře, tento popis však pro Polsko zřejmě neplatí. Je tam tolik kněžských povolání, že duchovenstvo je převážně mladé. Ani kanovníkovi M. nebylo více než čtyřicet let. Byl to hezký muž s černými vlnitými vlasy.

Oznámil mi, že ho biskup posílá v mé záležitosti do Varšavy ke kardinálu Wyszyńskému a že mohu jet s ním, chci-li poznat Varšavu a kardinála. Cestovné i za mne mu uhradil biskup. S radostí jsem nabídku přijal. Za hodinu jsme seděli v rychlíku. Vzdálenost z Lublina do Varšavy je asi 200 km.

Proč vlastně musel kanovník cestovat do polské metropole? Cožpak můj případ již nebyl rozhodnut? Zmínil jsem se o aerogramu, který biskup rozluštil. Našel v něm mimo jiné i latinskou větu: "Quando edetur novum aerogramma cecoslovacum?" (Kdy vyjde nový československý aerogram?). Obsahovala zastřenou zprávu, že originální dimisoriálky z Říma byly už odeslány do Lublina. Biskup je však nedostal. Jak se později ukázalo, bloudily mezitím polovinou Evropy. Církev zaujímá celý svět, je katolická; v pravém smyslu obecná. Zdá se, že změna jediného písmenka nepadá na váhu a že tedy není většího rozdílu mezi Lublinem v Polsku a Dublinem v Irsku. V obou městech je církev zastoupena a sídlí v nich katolický biskup. Dublin omyl objevil a napravil ho omylem novým. Vrátil listinu do Lublaně v Jugoslávii. Odtud došla šťastně do Lublina, ale to už jsem byl za devíti horami - bez svěcení!

Biskup se domníval, že dopis leží na sekretariátě polského primase, kudy prochází všechna pošta z Říma i do Říma. Jak známo, byli všichni polští biskupové týden na společných exerciciích v Čenstochové v čele s kardinálem. V té době se pošta do jednotlivých diecézí nerozesílala. Když už byl biskup uvědoměn o tom, že doklad byl odeslán a že ho lze vyzvednout ve Varšavě, přál si, aby ho dostal do rukou dříve, než udělí svěcení. Proto ta nákladná a časově náročná cesta do hlavního města.

Během jízdy do Varšavy se přihodila tragická nehoda. Náš rychlík zachytil koňský povoz a usmrtil rolníka a jeho ženu. Ošklivě zohavená těla ležela na trati, pod náspem mrtvý kůň. Znovu jsem se mohl přesvědčit, jak mnoho kněží a řeholníků je v Polsku. Ve vlaku jich bylo nejméně pětadvacet. Vystoupili a spěchali k mrtvým tělům, aby se u nich pomodlili. Valná část cestujících se shromáždila kolem mrtvoly přejetého koně. V Polsku panoval již tehdy citelný nedostatek masa a masných výrobků...

Ve Varšavě jsme měli smůlu. Otec kardinál odjel do Hvězdna. Můj průvodce se rozhodl, že večer zatelefonuje do Hvězdna. Ve večerních hodinách je telefonické spojení rychlejší. Vrátili jsme se večerním vlakem. Pan kanovník vystoupil v kterémsi městečku, aby navštívil přítele a odtud zavolal do Hnězdna. Pokračoval jsem sám v cestě a opět došlo k neradostné příhodě. Vybuchl kotel parní lokomotivy. Trvalo dlouhé hodiny, než přijela náhradní lokomotiva. Bratr vrátný v klášteře musel pozdě po půlnoci vstát, aby mne vpustil dovnitř.

Kanovník M. se vrátil dopoledne. Čekal jsem ho na nádraží. Dověděl jsem se, že kardinál Wyszyński dimisoriálky z Říma rovněž nedostal, ale že přenechává konečné rozhodnutí lublinskému biskupovi. To mne uklidnilo, vždyť biskup platnost náhradních dimisoriálek uznal a stanovil i den svěcení.

Odpoledne, asi hodinu před dohodnutým termínem pro udělení tonzury a nižších svěcení, někdo zaklepal na dveře. Opět to byl kanovník M. Stručně mi vyřídil, že mne biskup vysvětit nemůže. Než jsem se z úleku vzpamatoval, pan kanovník odešel.

Spěchal jsem za biskupem. Zřetelnou vzpomínku na tuto cestu nemám. Zřejmě jsem se pohyboval jako v mátohách. Stál jsem opět před "Elizeem". Počítal s mým příchodem? Kdo mne k němu uvedl? Nevím. Vím, že jsem biskupa úpěnlivě zapřísahal a že jsme oba prolévali slzy. Poznenáhlu se pozadí celé věci vyjasnilo. Kanovník M. se mi nesvěřil s celou pravdou. Souhlasilo to, že Otec kardinál vložil záležitost do rukou lublinského ordináře, dodal však, že by to sám neudělal. Tuto poznámku mi pan kanovník zamlčel, biskup ji však bral velice vážně. Svůj postoj mi vysvětlil takto: "Každý projev vůle našeho Otce primase je pro nás biskupy příkazem nebo zákazem. Pan kardinál je příliš ušlechtilý, než aby biskupovi řekl: To nesmíš! Vyjadřuje to jemně: Já bych to neudělal! Polští biskupové se chtějí za každou cenu vyvarovat chyb, které se staly právě v Československu. Tam se komunistickému režimu podařilo vrazit klín do episkopátu. My proto vystupujeme jako jednolitý blok, i když se ten či onen biskup musí případně zříci leckterých výsostných práv. Činí to dobrovolně a ochotně. Osoba primasova je pro nás principem a základnou jednoty. Bez váhání plníme proto i jeho sebemenší přání."

S pocitem hluboké sklíčenosti jsem se vrátil do Orchůvku, abych si odtamtud odvezl kufr.

Ve Varšavě vynaložili kapucíni veškeré úsilí, aby mi zprostředkovali audienci u kardinála Wyszyńského. Jeho sídlo je ve stejné ulici jako klášter kapucínů. Stojí mezi nimi pouze budova ministerstva zdravotnictví. Mimo to patřil jeden z Otců kapucínů ke kardinálovým sekretářům.

"Regininy ruce se zachvěly. Kytice padá k zemi."Musel jsem čekat do pátku. Pak jsem se dověděl zdrcující skutečnost. Otec kardinál neměl námitek proti svěcení. Výrok, že by to sám nečinil, se vztahoval na telefonický rozhovor, který s ním vedl kanovník M. I v Polsku se rozhovory odposlouchávají. Choulostivé nebo riskantní záležitostí se telefonicky projednávat nemají. On, kardinál, by to nečinil; nepoužil by telefonu. (Podivný detail na okraj: kardinál měl na zřeteli mou bezpečnost. Aby případně mohl prohlásit, že mne nikdy neviděl, mluvil se mnou skrz klíčovou dírku. V týž den byl totiž na Slovensku zatčen biskup pro styky s polskou hierarchií. )

Kanovník M. nepostřehl, že ho kardinál pokáral. Mylná interpretace znemožnila mé vysvěcení na kněze.

Na nástupišti brněnského nádraží čekaly dvě postavy. Byla noc. Když vlak vjížděl, spatřil jsem oknem jejich rozradostněné tváře. Když jsem vystoupil, pohasly jiskry v jejich očích. Pohleděly na mne a pochopily. Nebyl jsem s to odvolat včas pohlednici s ošemetným římským měsícem. Regininy ruce se zachvěly. Kytice padá k zemi.

<OBSAH>

ČERNÝ KOZEL

Na předcházejících stránkách jsem uzavřel kapitolu o své první cestě do Polska, ale přeskočil jsem některé události. Musím takřka přetočit filmový záznam o dva dny nazpátek.

Vraťme se do Varšavy k rozhovoru s kardinálem Wyszyńským. Když z rozmluvy vysvitlo, že nenamítá nic proti mému kněžskému svěcení, bylo nasnadě, aby mne vysvětil on sám nebo některý z jeho světících biskupů. Muselo by se tak stát během příštích 36 hodin, neboť do půlnoci následujícího dne jsem musel opustit Polsko. Otec kardinál mou prosbu zamítl. "Jestliže přijmete svěcení ve Varšavě, dozví se o tom Státní bezpečnost v Československu během dvou hodin!"

Tonoucí se stébla chytá. Takovým stéblem, posledním zábleskem naděje byl pro mne biskup v Katovicích. Chci-li ozřejmit situaci, musím se vrátit do vzdálenější minulosti. Bylo to na svátek Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna 1959. V ten den jsem našel v poštovní schránce onen aerogram z Říma, o němž jsem se už vícekrát zmínil a který sehrál tak významnou úlohu. Nebyl však jedinou poštovní zásilkou. Ve schránce ležel ještě další dopis z Polska. Rok předtím jsem se v Brně seznámil s mladým polským kaplanem. Říkejme mu Řehoř. Ovládal dobře němčinu. Vyměnili jsme si názory o rozdílné církevně-politické situaci v Československu a v Polsku. Potvrdil mi, co jsem beztak už věděl, že udělení kněžského svěcení v Polsku by nebylo problémem. Slíbil, že se u svého biskupa za mne přimluví. Jak snadno si to představoval! Musel jsem se v duchu usmát. Tehdy nebylo ani pomyšlení na výjezd do Polska a na získání nezbytných dimisoriálek. Řehoř přesto se svým biskupem vyjednával a dostal kladnou odpověď. V dopise, který došel 15. srpna, Řehoř poznamenal: "Můj strýc je ochoten Vám poskytnout pohostinství, budou-li Vaše doklady v pořádku." Zajisté! Za těchto okolností by byli všichni "strýčkové" v Polsku ochotni poskytnout mi pohostinství, ale jak se k nim dostat a jak zaopatřit potřebné doklady?

Ještě jednou se vraťme ke kardinálu Wyszyńskému. Po neúspěšném rozhovoru s ním jsem odpoledne nasedl do rychlíku a odjížděl domů. Byl pátek, předposlední den mého pobytu v Polsku. Blížil jsem se ke státní hranici, současně však i k farnosti, kde působil Řehoř. Měl jsem tam dojet k večeru. Jestliže se mělo uskutečnit to, co se zdálo holou nemožností, musel by mne Řehoř příštího dne zavézt do biskupského města tak časně zrána, abychom zastihli biskupa ještě přede mší svatou. Dříve by se však musel opakovat svízelný postup dešifrace všech potřebných záznamů. Vypočítal jsem si, že bychom museli biskupa vytáhnout z postele už ve čtyři hodiny ráno.

Řehoř mne uvítal radostně a pohostinně. Byl ochoten mne dopravit na motorce do biskupského sídla, vzdáleného šedesát kilometrů, ovšem až po farní mši svaté, kterou musel sloužit v sedm hodin. Domníval se, že můžeme přijet do Katovic i později. Bude-li biskup ochoten svěcení udělit, bude jistě i ochoten sloužit druhou mši svatou.

V sobotu v osm hodin nastartoval Řehoř motorku a půl hodiny nato jsme trčeli v kupce sena. Předjížděl příliš těsně žebřiňák, ztratil vládu nad řízením a přistáli jsme "měkce" ve stohu. Za další půlhodinu jsme byli u cíle. Čekárna v biskupském domě byla plná, ale Řehoř poprosil všechny návštěvníky, aby nás pustili napřed. Souhlasili.

Ptal jsem se biskupa, zda mám mluvit latinsky nebo německy. Rozhodl se pro latinu. Zřejmě chtěl ze znalosti latinského jazyka usoudit, zda jsem teolog nebo podvodník. Mluvil jsem více méně plynně, protože jsem svou "litanii" znal nazpaměť už z Lublina a Varšavy. Zanedlouho přešel na němčinu. Mluvil nářečím jako Prušák. To mne udivilo. Ve východním Polsku se dorozumívali biskupové a kněží spíše francouzsky, anglicky nebo italsky, zatímco němčina byla pro ně neznámým jazykem. Nebyl jsem ovšem už ve východním Polsku, nýbrž v západní části, ve Slezsku.

Biskup mne ujišťoval, že mi milerád vyjde vstříc, ale současně mne upozornil na příslušné ustanovení církevního práva, podle něhož nesmí žádný biskup dát přípověď, kterou jiný biskup odepřel, leda že by se na tom oba dohodli. K tomu však už nebyl čas. Téhož dne jsem musel odjet. Když jsem sestupoval po schodech, uviděl jsem v zrcadle svůj obraz. Zděsil jsem se. Vypadal jsem jako náčelník indiánů s válečnou okrasou. Stébla slámy a trávy ve vlasech připomínala ještě pád do stohu.

Nezdar nás pronásledoval i na zpáteční cestě. Propíchlo se zadní kolo a splasklo. Řehoř se pustil do opravy. Poodešel jsem od silnice. Chtěl jsem být sám. Mezi keři se pásl černý kozel. Zíral na mne soucitně věrnýma, smutnýma očima. Pokud existoval v této chvíli tvor, který byl schopen vytušit, co se ve mně odehrává, pak to byl onen kozel. Vypětí mé nervové soustavy bylo překročeno. Hledal jsem oporu a útěchu u kozla. Snášel můj vzlykavý pláč a vláhu mých slz. Přerušoval žvýkání a nehnul se z místa, dokud jsem ho objímal.

Všechno mi vířilo hlavou: Kanovník M., který mi dal všechny peníze, cestoval kvůli mně do Varšavy, ale v posledním úseku mě beze zlého úmyslu "vysadil"; ctihodný kněžský sbor v lublinské katedrále, který kvůli mně změnil směr průvodu, abych se mohl s biskupem sejít v sakristii; lublinský biskup, můj "Elizeus", který mne napřed nechal stát přede dveřmi, aby pak se mnou proléval slzy, protože mne nemohl vysvětit; kardinál Wyszyński, polský "katolický polobůh", který mne nechtěl vysvětit ve Varšavě, aby mne nevydal do rukou příslušníků StB; vousatý syn sv. Františka, farář orchůvský, který sledoval s dojemným zájmem mou cestu ke kněžství; bratr Konstantin, jeho spolubratr, žijící v pověsti svatosti, který se ve dne v noci za mne modlil, abych se neminul cíle; kapucíni ve Varšavě, u nichž jsem bydlel a kteří roztočili všechna kola, aby mi dopomohli k úspěchu; Řehořův "strýc" - biskup katovický, který měl nejlepší vůli, ale ztroskotal na osidle kanonického práva; Řehoř sám, který mne chtěl odvážně na motocyklu dovézt ke vkládání biskupských rukou a který nyní seděl na prašném okraji silnice a lepil díru v pneumatice.

Nikdo v Polsku se mnou nejednal stroze nebo povýšeně. Všichni, s nimiž jsem se dostal do styku, zasahovali a pomáhali, kde a jak mohli. Přesto nebo právě proto byli činnými spolutvůrci onoho strhujícího dramatu, které vyústilo v nejbolestnější zklamání mého života. Byli svědky toho, jak na mou hlavu dopadaly tvrdé rány jakési osudové "šokové terapie". Jedinou živou bytostí, která stála stranou všech pohnutých dějů a překotných událostí, která se "nepotřísnila" jakoukoli účastí na nich a která v kritické fázi "doznívání", kdy se pro mne zřítil svět, vytrvala po mém boku, zatímco se ostatní už dávno vrátili ke svým denním úkolům a povinnostem, byl černý kozel. Dal mi, co mohl, trochu ze svého tepla a několik úderů svého tlukoucího tepu.

V obálce jsem schovával všechny vlakové, autobusové a tramvajové jízdenky i řadu jiných drobných památek. V budoucnu mi měly připomínat první hodiny a dny mého kněžského života. Nyní byly bezcenné. Spálil jsem je v Řehořových kachlovkách. Ze vzdušného zámku zbyla hrstka popela. Přesto jsem nadále očekával zázrak, zázrak ještě na polské půdě, zázrak v poslední minutě před překročením hranic. Věděl jsem dokonce, jak by tento zázrak musel vypadat: probudím se ze spánku, otevřu oči, ležím na lůžku v pokoji pro hosty v kapucínském klášteře v Lublině a mám před sebou zářivý den, den svého kněžského svěcení. Vše ostatní bylo jen hrůznou noční vidinou.

Vlak přejížděl hranici. Opět onen prudký světelný kužel nad tratí. Sen o snu byl dosněn! S prvním vdechnutím československého vzduchu pohasla poslední iluze. Zůstala jen realita, a ta byla totožná s hrůznou noční vidinou.

Osudný rok 1959 byl sice vystřídán slastiplným rokem 1960, ale dodnes pociťuji fyzickou nevolnost, když se v myšlenkách vracím ke své první cestě do Polska...

<OBSAH>

NEOMALENOST, KTERÁ SE VYPLATILA

Z traumatu první cesty do Polska jsem se zotavoval jen pozvolna. Několik týdnů po bezútěšném návratu došel telegram. Otec kvardián Archanděl oznamoval, že "archivář už je doma". Smysl byl zřejmý. Úřední dimisoriálky z Říma ukončily svou bludnou pouť po Evropě a octly se konečně v rukou řádného příjemce. Radostná zpráva mne pohnula leda k trpkému úsměvu. Mému vysvěcení již nestálo nic v cestě, co ale všechno stálo v cestě nové cestě, smím-li použít slovní hříčky!

Již první cesta do Polska byla nemalým zázrakem. V Brně se musela přihodit spousta "náhod", než jsem dostal výjezdní doložku. Za tehdejších okolností to byl pro mne nedostupný doklad. Byl jsem kádrově "nespolehlivý", zatížený náboženskou, klerikální a řeholní minulostí. Takoví občané se směli pohybovat pouze pod ostřížím dohledem bezpečnostních úřadů a v žádném případě mimo území republiky.

Při své práci rentgenového laboranta se mi "náhodou" podařilo sestrojit ochranné zařízení, snižující u kojenců tzv. gonádovou dávku, tj. škodlivé účinky rentgenových paprsků na pohlavní žlázy, na jednu čtyřiačtyřicetinu. Vynález byl patentován pod názvem "Antidifusní tubus s pohyblivými kryptografickými clonami". Příznivci, kteří v můj prospěch intervenovali, poukazovali na jeho "kladný přínos pro socialistickou společnost". Pochvalné úsudky a komentáře o tubusu v tisku a v rozhlase se navíc staly mými spojenci.

Mohl bych se ještě rozepisovat o souhře jiných příznivých okolností, ale to by byl námět pro další knihu. Zkrátka: náměstek náčelníka pasového oddělení se "ilegálně" přičinil, abych mohl legálně vycestovat do Polska.

Že by se tento zázrak mohl opakovat v krátké době? To by nebyl zázrak druhý, ale zázrak umocněný na druhou! Stalo se, že vážně onemocněla dcerka významného činitele a ležela se záludnou chorobou páteře v nemocnici. Otec, který ji měl nesmírně rád, chodil denně do nemocnice a zapřísáhl přednostu kliniky, svého osobního přítele, aby dítě zachránil: Oba muži byli "polobohové" na rudém stranickém Olympu. Otcem nešťastné dívky však nebyl náměstek náčelníka pasového oddělení Veřejné bezpečnosti, nýbrž náčelník sám.

Přednosta kliniky, prof. J., můj nadřízený, věděl, že bych rád znovu navštívil zem, kde zahynula moje matka. Neměl ovšem potuchy o mých "vedlejších" úmyslech

Ruka ruku myje. Často jsem profesorovi mimo svůj pracovní úvazek pomáhal při překladech cizojazyčné literatury. Když jsem jednou pacientku snímkoval a otec ji doprovázel; přišel i profesor. Svým drsným a bezprostředním způsobem si na náčelníka vyjel: "To ti říkám, holomku, když nepustíš kolegu Kuchaře do Polska, dostaneš ode mne kopanec do..."

Náčelník mi přinesl formulář a den nato výjezdní doložku. Vystavil ji bez obvyklého prošetřování, bez předepsaných posudků a vědomí příslušné komise.

Kdybych byl zažádal normálním způsobem, neměl bych patrně lepší vyhlídky než vězeň, odsouzený k mnohaletému zostřenému žaláři, který by podal žádost, aby mu byla na státní útraty povolena několikatýdenní dovolená na italské Riviéře a aby mu byl pobyt v luxusním hotelu započten do výkonu trestu.

My tak rádi mluvíme o náhodách. Náhody však.nejsou nic jiného než křižovatky nebo milníky na cestách Boží prozřetelnosti. Že však přislíbený kopanec do oné části lidského těla, kde záda ztrácejí svou salónní reputaci, uvolňuje cestu a otvírá dveře ke kněžství, to je v dějinách spásy případ snad ojedinělý a neopakovatelný!

Na jaře 1960 jsem odjížděl do Polska podruhé. V předvečer jsem byl ještě v opeře. "Bludný Holanďan" od Richarda Wagnera patřil už od dětství k mým oblíbeným operám. Prokletý námořník musí brázdit oceány svou strašidelnou lodí a na pevninu smí vstoupit pouze každý sedmý rok. Jestliže ho v této době nezachrání svou věrnou láskou milující žena, bloudí na moři dalších sedm let.

Zachvěl jsem se úlekem. Jestliže můj lublinský "Elizeus" nepřevezme úlohu hrdinné "Senty" z Wagnerovy opery, kolik roků budu čekat já na další setkání s biskupem? Zmocnil se mne nevýslovný strach z opětného nezdaru. Klopýtnu znovu - pět minut před dvanáctou - přes nějakou úskočnou nástrahu? Snesl bych vůbec reprízu porážky? Hrůzu mi nahánělo i vyhrocení alternativ: teď nebo nikdy!

V pondělí 4. dubna 1960 ráno jsem dojel do Lublina. Proseděl jsem celou noc ve vlaku. S odstupem osmnácti let jsem následoval svou matku po; téže železniční trati. Jela do Lublina v dobytčáku. V sobiborských plynových komorách na ni čekala smrt udušením. Já jsem cestoval v oddílu 1. třídy. Na mne čekalo v Lublině... Ani si netroufám vyslovit to blaživé slovo. Mám na svědomí už zrádnou pohlednici. V Brně jsem svatosvatě sliboval, že tentokrát nepošlu ukvapenou zprávu. Pošlu telegram s domluveným heslem, ale v žádném případě před svěcením.

Otec dr. Archanděl Brzeziński OFMCap. - Nomen - omen. Pod jménem Azariáš doprovázel archanděl Rafael mladěho Tobiáše do městských Rag. Tobiáš se odtamtud vrátil s novým životním závazkem (srov. Tob 5n) Otec Archanděl, bývalý vězeň v Osvětimi a Dachau, spoluvězeň pozdějšího praždského arcibiskupa, kardinála Berana, dlouholetý provinciál, generální delegát a papežský vizitátor byl mým polským Rafaelem - Azariášem, otcem, přítelem, hostitelem, průvodcem, kormidelníkem a organizátorem v jedné osobě. S otcem Floriánem byl mým asistentem při svěcení a při primici."Co mám nyní dělat?" To byla první otázka po příjezdu. "Vyspat se," zněla odpověď Otce kvardiána. Uposlechl jsem. V deset hodin telefonoval biskup. Chtěl mi udělit svěcení ještě téhož dne. "Ať nemusí čekat ani den déle," dodal. "Excelence," odvětil kvardián, "dopřejte mu odpočinku! Když čekal tolik let, tak ten jeden den také ještě vydrží" Tím Otec Archanděl bezděčně zasáhl do časového průběhu následujících událostí. Termíny pro obřady svěcení se posunuly na úterý a na středu. Byl to 5. a 6. duben. Tyto dva kalendářní dny sehrály již jednou významnou úlohu v mém životě, ale o tom později...

 

 

 

<OBSAH>

KATAPULTEM DO CÍLE

Byla-li první cesta do Polska překážkovým během, který mne každým krokem od cíle oddaloval, místo aby mne k němu přibližoval, dosáhl jsem při druhé cestě cíle jakoby vymrštěn katapultem.

Bez předcházející audience nebo dohovoru s biskupem jsem se odebral ve stanovenou hodinu se svými průvodci do biskupské rezidence Dveře se neslyšně otevřely. Komorník nás zavedl přímo do soukromé biskupovy kaple. Mými průvodci byli Otec Archanděl a Otec Florián.

Věděl jsem, že biskup pověřil oba kapucíny, aby s sebou přinesli všechny potřebné liturgické knihy a náčiní. Vždyť jsem se musel při svěcení dotýkat různých předmětů, jimž se odborně říká "instrumenta". Již cestou jsem se divil, že žádný z Otců neměl kufřík ani aktovku. Na mou otázku se Otec kvardián potutelně usmál: "Ty asi nevíš, co všechno se dá schovat v rukávech a pod pelerínou kapucínské kutny!" zašeptal mi do ucha. Dlouho jsem na ten div čekat nemusel. Jako kouzelník v cirkuse vytahuje z cylindru tucet králíků, tak se oba přátelé před mýma udivenýma očima zbavovali své zátěže. Kde se vzala, tu se vzala - pojednou ležela na přípravném stolku velká pontifikální kniha, lekcionář rovněž oltářního formátu, exorciční rituál, nůžky, mohutný kostelní klíč, zvonek, konvičky s táckem, kalich s paténou a obětní svíce. Ze svázaného uzlíčku vybalili rochetu, albu s humerálem a cingulem, dalmatiku se štolou a mešní ornát. Kredenční stolek sotva pojal všechny ty rekvizity. Byl obložen jak dárkový stůl pod vánočním stromečkem.

Piotr Kalwa, biskup lublinský a Velký kancléř Katolické univerzity v Lublině. Když byl Kalwa ještě profesorem církevního práva, studoval u něj také pozdější kardinál Stefan Wyszyński. Ten se stal nejdříve biskupem v lublině a když byl jmenován primasem a povolán do Varšavy, vysvětil svého bývalého učitele na biskupa jako svého nástupce na biskupském stolci v Lublině.Pak přišel biskup. Beze slova mne objal, oblékl se do liturgických rouch a obřad započal. Bylo úterý, 5. dubna, sedm hodin večer. Přijal jsem tonzuru a čtyři nižší svěcení.

Příštího rána nadešel vytoužený okamžik. Vydal jsem se na nejkrásnější cestu svého života, na cestu od kapucínského kláštera k sídlu lublinského biskupa. Po mém boku kráčeli mlčky titíž průvodci jako včera. V blaživém zanícení jsem se pohyboval známými ulicemi. Dokonce pouliční hluk a čilý shon chodců mi připadaly jako rajská hudba. Byla středa 6. dubna 1960, po pašijové neděli. Nicméně jsem před svatým úkonem poněkud vystřízlivěl. Bylo třeba domluvit některé podrobnosti obřadu. Nesnáze způsobil výklad liturgických předpisů, které nepočítaly s tím, že by někdo přijal všechna vyšší svěcení během jedné mše svaté. Při každém vyšším svěcení se recituje nebo zpívá litanie ke všem svatým, při níž kandidát leží na zemi. Měla se v mém případě modlit litanie třikrát a měl jsem třikrát padnout na tvář? Tuto groteskní představu ihned všichni zavrhli. Tvrdým oříškem bylo i jiné ustanovení. Klerik vystupující po žebříčku vyšších svěcení musí aspoň jednou vykonat službu, odpovídající stupni nižšímu, a to dříve, než přijme svěcení stupně vyššího. Podjáhen musí při veřejné bohoslužbě přednést epištolu, jáhen evangelium. Co se týkalo epištoly, nebylo potíží. Podjáhenství se udělovalo ještě před epištolou. Mohl jsem v ordinační mši svaté předčítat epištolu jako novosvěcený subdiakon. Horší to bylo s evangeliem. Jáhenství a svátost kněžství se udělovaly před evangeliem. Biskup se rozhodl pro liturgický anachronismus. Četl jsem evangelium dvakrát, jednou jako vsuvku bezprostředně po jáhenském svěcení, podruhé už jako kněz na patřičném místě.

O půl osmé jsem byl v "sedmém nebi". Byl jsem "knězem na věky podle řádu Melchisedechova". Ve vlasti bylo půl sedmé ráno. V Polsku už byl totiž zaveden letní čas. Příznačná byla první myšlenka, která mne napadla po vkládání rukou: "Nyní tě mohou komunisté zavřít na doživotí, ale nesmazatelné znamení kněze Kristova z duše setřít nemohou!"

Jako ve snu jsem po svěcení seděl s biskupem a s oběma kapucíny u snídaně. Nemohu zapomenout ani na dvě vejce na měkko. Mezitím co jsem je rozklepával, udělil mi biskup ústně zpovědní jurisdikci pro svou diecézi. K čemu, když jsem neuměl polsky? Biskup věděl, co dělá, a já jsem to věděl taky. Svatý Stolec ustanovil, že každý kněz se zpovědní jurisdikcí v některé ze "socialistických zemí" smí zpovídat ve všech komunistických státech. Když jsem položil lžičku, byl jsem oprávněn vykonávat úřad zpovědníka v Číně, na Kubě, v severním Vietnamu, v Albánii a v Jugoslávii, ovšem také v Sovětském svazu, prostě ve všech "lidových demokraciích". Jurisdikce platila i pro všechny polské diecéze a - o to vlastně šlo - pro celé území Československa. K tomu přibyly zvláštní výsady a pravomoci, jimiž Svatý Stolec velkoryse obdařil utlačenou církev.

Otec dr. Florián Duchniewski, OFMCap.Dopoledne jsem bloudil po městě. Chtěl jsem být sám se svými myšlenkami. Podal jsem domluvený telegram do Brna. Tentokrát nevyvolá planý poplach!

Přemíra štěstí mi svírala srdce i hrdlo. Byl jsem neschopen formulovat jakoukoliv modlitbu. Trvalo dost dlouho, než se rozproudila ztuhlá láva blaživého vytržení. Teprve pak jsem se mohl uchýlit do kostela a klesnout na kolena před svatostánkem.

Odpoledne mne Otec Florián pozval na procházku. Zavedl mne do budovy Katolické univerzity, na pravoslavný hřbitov a do městské knihovny. Chodil jsem s ním stále ještě jako ve snách. Zaměstnávala mne jediná otázka: Z čeho se mám více radovat, ze svěcení, jež jsem už přijal, nebo z první mše svaté, kterou budu sloužit zítra?

 

 

<OBSAH>

TAJUPLNÝ SOBIBOR

Sobibor - Mariánská kapleOd počátku jsem nezapochyboval o tom, že svou první mši svatou budu sloužit v dřevěné kapličce v Sobiboru. Tato kaplička je kuriozita - unikát. Nebyla vybudována až po válce jako památník připomínající 250 000 obětí Sobiboru. Byla o dvacet let starší než vyhlazovací tábor, který kolem zřídili nacisté. Nebyla zbořena. Později jsem se dověděl, že sloužila za operační základnu táborovému gestapu. Byli v ní mučeni a zabíjeni nově příchozí, kteří se vzpírali.

Přibylo k ní děsivé sousedství. Jen několik metrů opodál se zvedaly pochmurné železobetonové zdi pěti plynových komor. Vstupující kandidáti smrti - mezi nimi i moje maminka - na ní ulpěli pohledem. Byla posledním předmětem, který upoutal jejich pozornost. Pak už nenásledovalo nic jiného než temnota a smrt v betonovém bunkru. Kaplička byla pro všechny, kteří měli víru nebo se k ní v poslední chvíli vrátili, poslední zhmotnělou nabídkou Boží milosti a útěchy. Kolem ní se ubíralo čtvrt miliónu mužů, žen a dětí, kterým zbylo jen několik minut života. Pro ně se stala kaplička zvláštní poselkyní Boží. Znenadání se vymanila ze své dosavadní zasněné a světem nepovšimnuté lesní tišiny. Směle se odvážila do předních linií ničemného nepřítele, aby hlásala dojemné poselství o smrti a zmrtvýchvstání. Němými ústy, ale prorockým pokynem dodávala útěchu a posilu všem bezejmenným zástupům, které byly ze všech krajů Evropy jako štvaná zvěř zahnány do "kombinátu" hrůzy, vyrábějícího na běžícím pásu zkázu a hromadný zánik.

Nyní vládne v Sobiboru mír. Plynové komory zmizely. Z lidského popela vyrostl sosnový les, v jehož vrcholcích ševelí tichý větřík. Kaplička se svými - povětřím zkřivenými - stěnami se znovu ponořila do snivé dřímoty lesního zátiší. Mlčky hlídá ukrytý poklad, prach lidských těl, která budou jednou vzkříšena jako ony zpráchnivělé kosti v biblickém údolí, jež ožily před očima proroka Ezechiela. Stala se znovu tím, čím byla od počátku, chudinkou mezi chrámovými stavbami, Popelkou sakrální architektury. Daleko široko nebylo lidského obydlí s výjimkou domku hlídače železniční trati. Osada Sobibor byla tehdy vzdálena asi pět kilometrů. Kaplička snad snila o události, která ji opět vytrhne ze spánku Šípkové Růženky.

Chystal jsem se splnit její tužbu. Prokázala mé mamince neocenitelnou službu lásky. Měla se stát primičním chrámem. I má matka si tuto "náhrobní" mši svatou zasloužila. Primiční mše svatá v Sobiboru měla být zároveň i rekviem - první, největší a nejvznešenější dar, který syn kněz věnuje své rodičce. Primice v Sobiboru měla být i výroční oslavou mučednické smrti, katakombální bohoslužbou, jakou slavili první křesťané na hrobech vyznavačů, kteří vlastní krví zpečetili svou věrnost Kristu. Jak bych neměl obětovat nad hrobem matčiným svou první mši svatou, když jsem byl vysvěcen na kněze - obrazně řečeno - pod jejími mateřskými křídly!

Mnoho jsem uvažoval o úloze, kterou hrála má matka v plánu Božím a ve vztahu k mé cestě ke kněžství. Režii prozřetelnosti Boží nemůžeme rozšifrovat. Odhalíme-li přesto určité souvislosti, objevujeme pouze špičku ledovce. Má matka dokázala něco pozoruhodného a jedinečného. Její zásah velmi převyšoval přirozený okruh mateřské působnosti. K rozhodujícímu průlomu mi dopomohla po smrti. Nemám na mysli jen nebeskou přímluvu, která je pro každého věřícího křesťana "běžnou" realitou, nýbrž její "pozemský" zákrok, jímž mi osmnáct let po své smrti přispěchala na pomoc. Volala mne ke svému hrobu. Pro mne to byla jediná otevřená brána do zahraničí. Jakmile jsem k jejímu hrobu dospěl, stanul jsem před oltářem kaple, v níž jsem se stal knězem. Biblický poklad jsem našel v poli, v němž sama .našla poslední odpočinek. Klestila mi cestu houštinou, vedla klikatými stezkami a upravila "večeřadlo", v němž Kristus Pán vysvětil své apoštoly na kněze a slavil s nimi první eucharistii. Tohoto úkolu se neujala za života, nýbrž téměř dvě desetiletí po posledním výdechu ve vražedné komoře.

Pozdě, ale přece byl v Sobiboru zbudován památník. Buldozery navršily lidský popel a pozůstatky kostí v obrovský náhrobek, chráněný příkrovem hlíny; zdobený trávníkem a květinami. Mohyla dosahuje rozměru menšího cirkusového stanu. U vchodu stojí pomník. Vzpřímená žena se zakloněnou hlavou drží v náručí dítě. Umělce inspirovala příšerná událost. Bylo to v roce 1942 nebo 1943. V zimním období přijel do Sobiboru transport židů. Byl na cestě několik dní. Když esesáci odsunuli dveře dobytčáků, nic se nehnulo. Muži a ženy stáli namačkáni vedle sebe. Zmrzli!

Jedna mrtvá žena se zakloněnou hlavou svírala v ledových rukou živé, vrnící dítě.Ztuhlé mrtvoly byly bez oděvů. Byly jim odebrány před odjezdem. Vězňové museli přimrzlá těla odtrhávat krumpáči. Velitel tábora přitom objevil něco prapodivného. Jedna mrtvá žena svírala v ledových rukou živé, vrnící dítě. Velitel zavolal na pobočníka: "Koukej! Žertovné - co?" Vytáhl pistoli a vpálil dítěti kulku do hlavy.

Dlouho jsem pozoroval pomník v Sobiboru. Což v něm není zobrazena i má matka? Mrtvá matka stále ještě drží žijící dítě.

Je načase, abych nekrolog o své matce ukončil a vrátil se do Sobiboru roku 1960. Nebylo mi dopřáno sloužit v Sobiboru první mši svatou. Otec Albin, farář v Orchůvku, měl na faře misionáře a nemohl mne ubytovat. Musel jsem návštěvu odložit. Po vysvěcení jsem sloužil v sobiborské kapličce svou pátou mši svatou. Byl jsem sám se svým ministrantem, bratrem kapucínem z Orchůvku, kterého spolubratři a věřící považovali za světce. Přesto jsem zřetelně cítil přítomnost třetí osoby... Pokaždé, když jsem se... obrátil, viděl jsem v poslední lavici klečet postavu...Nepochyboval jsem ani trochu o tom, že zde byla nějakým způsobem účastná i má matka. Zesnulí, "kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje", jsou nám blíž, než tušíme. Směs potuchy, jistoty a tužby se promítla navenek. Pokaždé, když jsem se při "Dominus vobiscum obrátil, viděl jsem v poslední lavici klečet postavu, ponořenou jakoby do šedivé mlhoviny, průzračnou a přesto obestřenou třpytivým závojem, chvílemi se zářícíma očima, v nichž se zrcadlilo mateřské štěstí chvílemi s obličejem ukrytým v dlaních, jakoby prolévala slzy radost:. Při "Ite, missa est" se vidina rozplynula. Byl to neskutečný odraz skutečného jevu? Ať to bylo cokoliv, patří tento zážitek neodlučně ke vzpomínkám na Sobibor a na mou pátou mši svatou.

<OBSAH>

KOZEL A VINNÁ RATOLEST

Znovu jsem porušil chronologický sled. Vyprávěl jsem o své páté mši svaté v Sobiboru, ale pomlčel o své první v Lublině. Prosím o shovívavost. Co jsem opomenul, chci neprodleně napravit.

Zmínil jsem se už, že brzký odjezd do Orchůvku nebyl možný. Otec kvardián Archanděl převzal - jako už častokrát - kormidlo osudu. Svou první mši svatou budu sloužit v Lublině. Kostky byly vrženy.

Ve čtvrtek 7. dubna 1960 bude pro mne vyhrazena mše v osm hodin ráno v boční kapli kapucínského kostela. Je to adorační kaple. Celý den je v ní vystavena Nejsvětější Svátost, neustále se střídají zástupy zbožných ctitelů.

V kapli jsem slavil první mši svatou před vystavenou monstrancí. Dnes se k tomu přiznávám s jakýmsi ostychem. Platné liturgické předpisy celebraci před vystavenou Nejsvětější Svátostí již nedovolují. Tehdy jsem však v této shodě okolností viděl zvláštní projev Boží přízně, protože jsem směl v Lublině slavit první mši stejným způsobem, jak ji v tehdejší době sloužívali Eucharistiáni na celém světě.

Otec kvardián i Otec Florián, moji asistenti při svěcení, přisluhovali i při primici. Zbožný lid se účastnil zpěvem i modlitbou, pozadí slavnosti však neznal. Vrcholným okamžikem bylo proměňování. Od mládí, od první chvíle, kdy se ve mně ozval hlas Božího povolání, byla u mne touha po kněžství totožná s touhou být obdařen mocí konsekrační. Nesčetněkrát jsem si v duchu představoval okamžik, kdy se v mých rukou a při slovech, která já vyslovím, promění poprvé chléb a víno v tělo a krev Kristovu. Již při této pouhé představě jsem se chvěl radostí. Vím, že tajemství eucharistie nelze redukovat na úkon proměňování, ale nezapírám, že dodnes prožívám konsekraci a pozdvihování subjektivně jako vzrušující zenit posvátného děje.

Žel, tehdy v Lublině mi to nevyšlo. "Radost z radosti" selhala a zklamala. Blaživá vidina, k níž směřovaly mé myšlenky a u níž se sbíhaly mé tužby, vidina zkrášlovaná a vychutnávaná v nesčetných snech, byla v okamžiku splnění něco jako neodpálený ohňostroj. Radost z proměňování i při proměňování byla pohlcena stupňujícím se neklidem, který vyvrcholil právě v tom okamžiku, kdy jsem očekával výbuch slasti. Až po mši svaté jsem se pokoušel v jakési retrospektivní meditaci zrekonstruovat citový prožitek, který v daném okamžiku nepřišel, a urvat pro sebe všechno; co se z opojného zanícení dalo ještě zachránit.

Ostatně to tehdy v Lublině nebyla jediná "výbušnina", která se nevznítila. Po primici byla v klášterním refektáři slavnostní hostina. Seděl jsem na židli, pod níž byla v hloubce pouze půl metru nevybuchlá středně velká letecká bomba ze druhé světové války. Při pozdější přestavbě kláštera byla objevena a zneškodněna.

Po obědě jsem musel kapucínům vyprávět o politických poměrech a o útisku církve v Československu. Otec kvardián vše překládal z latiny do polštiny. Potom jsem uděloval novokněžské požehnání. Br. Konstantin Jakimowicz OFMCap.Družná beseda pokračovala při duchovních hovorech a méně duchovních nápojích. Odpoledne dorazil do kláštera celý uřícený bratr Konstantin z Orchůvku, ten, o němž jsou spolubratři přesvědčeni, že vede svatý život. Mohu tento úsudek potvrdit. Přinesl telegram. Byla to smluvená odpověď na telegram, který jsem odeslal do Brna v den kněžského svěcení. Přátelé v Brně byli tedy už zpraveni o úspěchu mé druhé cesty do Polska a radovali se se mnou nad zdařilým "dobrodružstvím" Regina, která byla zasvěcena do mých úmyslů a do časového plánu, adresovala telegram do Orchůvku. Jelikož jsem však první mši svatou slavil v Lublině a ne v Sobiboru, došel telegram do Orchůvku dříve než já. Bratr Konstantin se ulekl. V domnění, že obsahuje zprávu, která je pro mne důležitá, spěchal co nejrychleji, pokud mu to jeho staré nohy dovolovaly, do okresního města Wlodavy, vzdáleného tři kilometry, aby stihl polední autobus do Lublina. Celou cestu od autobusového nádraží v Lublině do kláštera utíkal. Na věšáku visela má šála. Konstantin ji vzal, položil mi ji kolem krku, poklekl a poprosil o novokněžské požehnání. Spletl si šálu se štólou.

Večer jsme společně odešli na nádraží. Konstantin se vracel do Orchůvku, já jsem odjížděl do Čenstochové. Čekal mne další pohádkový zážitek.

Dříve, než opustím Lublin, musím vysvětlit, proč jsem tuto kapitolu nazval "Kozel a vinná ratolest."

Vzpomínáš na černého kozla,. který mi v předešlém roce dodával útěchu, když jsem se ocitl na konci cesty a sil? Opět se mi ukázal. Náhodou jsem kdesi zahlédl erb města Lublina. Kozel, stojící na zadních nohách škube vinnou ratolest. Byl černý kozel "starozákonním" předobrazem, který byl příslibem splnění v Novém zákoně? Byla jeho někdejší "potěcha" přece jen víc než bezmocná soustrast? Škubal vinnou révu - symbol eucharistie - pro mne? Nebylo to poprvé ani naposled, co jsem užasl nad nesmírným bohatstvím vyjadřovacích prostředků, nad neobsáhlou paletou náznaků a příměrů, jimiž dobrotivý a moudrý Bůh projevuje svou lásku, promlouvá k nám a vede nás svými cestami.

<OBSAH>

NOČNÍ ZÁKMITY

Dívá-li se cestující za noční jízdy z okna rychlíku, co uvidí a rozpozná z neznámého kraje? Světýlka se míhají, osaměle nebo ve skupinkách. Svítí, ale neosvětlují. Neprozařují noc, neprozrazují nic z krajiny, jíž rychlík uhání. Jsou v ní hory, lučiny, lesy, řeky? Jen občas odhalí silnější svítilna něco z okolního světa: část budovy, kostelní věž, strom. Auta ozařují svými reflektory několik čtverečních metrů asfaltu. Při projíždění městem umožní veřejné osvětlení pohled do ulic, náměstíček a křižovatek. Nádražní prostranství tonou obyčejně v záplavě oslnivé záře, ale vlak jimi prorachotí tak kvapně, že ani nelze rozluštit tabule s názvem železniční stanice.

Kdo se na své životní dráze pozastaví, obrátí a zpětným pohledem zkoumá dosavadní úsek, uvidí různé průhledy v mlze všednosti. Kdo se pokusí rozuzlit pletivo osudů, jež upředla Boží prozřetelnost, vyhmátne tu a tam vlákno, které může sledovat pozpátku k druhému či třetímu uzlíku, než se stopa ztratí nadobro. Život vlastně není nic jiného než noční jízda expresem. Kolem nás kmitají sporé svítivé body jako svatojánské mušky, na okamžik se ukáže i lávka spojující osvětlené břehy, ale vše ostatní, co je před tím nebo za tím, je ponořeno do neproniknutelné tmy. Budeme potřebovat celou věčnost, abychom ve světle všeobsáhlého poznání Božího pochopili všechny souvislosti, příčiny a účinky, prostě všechny ty "náhody", jež ve tvůrčích rukou Božích nejsou ničím jiným než písmeny, jimiž autor píše životopis; stavebními kameny, z nichž stavitel buduje chrámy.

Za noční jízdy z Lublina do Čenstochové jsem stál v chodbičce u pootevřeného okna. Celou noc jsem měl čas na to, abych vzpomínal, uvažoval a rozjímal. Nikdo mne nerušil. Připadal jsem si jako horolezec, který po dlouhém, namáhavém a odvážném výstupu dosáhl nejvyššího bodu horského velikána a nenasytně se kochá rozhledem po úchvatných krásách Boží přírody.

Mé myšlenky a vzpomínky kroužily kolem dvou ohnisek, která byla patrně spojena podzemní chodbou. Ve fyzice mluvíme v tomto případě o spojitých nádobách.

Je načase, abych přestal mluvit v náznacích, záhadách a jinotajích. Mohutným skokem se vracím do dávné minulosti, do posledního údobí války v letech 1944/1945. Bylo mi šestnáct let a patřil jsem k nejmladším vězňům koncentračního tábora. Pykal jsem za svůj "dědičný hřích". Po matce jsem zdědil "neárijský" původ. To byl zločin, za nějž jsem měl podstoupit týž trest jako ona. Den likvidace v plynových komorách pověstného Terezína byl stanoven na 15. květen 1945. (* Plynové komory byly v Terezíně plánovány, ale ke stavbě nedošlo.)

Koncentráčníci jsou živi stravou, kterou dostávají (nebo nedostávají), ale především nadějí na propuštění nebo osvobození. Přání je otcem myšlenky. Přebujelá představivost plodí nekonečné řetězy pověstí. Táborem kolují fámy jako včelí roje. Vězeň se stahuje se svými sny a. tužbami do ulity svého vnitřního světa, což je konec konců jediná kratochvilná náplň volných hodin a minut, jež mu zbývají.

Toužil jsem po svobodě, avšak ještě více po Nejsvětější Svátosti. Svoboda byla pro mne natolik předmětem snů, nakolik by mi umožnila přístup ke mši svaté, ke svatému přijímání a k návštěvám před svatostánkem. Kdybych byl měl i v koncentráku možnost zúčastňovat se bohoslužeb, přistupovat ke stolu Páně a konat adorace, byl bych se jakž takž smířil i se strohými podmínkami vazby. Kupodivu jsem nedychtil ani tak po návratu domů, jako spíše po tom, aby se nějakým záhadným způsobem mezi příslušníky esesáckého oddílu objevil kněz, jemuž bych směl přisluhovat při mši svaté.

Byli jsme ubytováni v bývalé konírně loveckého zámku, v němž sídlilo velitelství. Po válce byl zámek upraven na domov důchodců. Působily v něm řeholnice a měly tam kapli. Co bych býval za to dal, kdyby kaplička byla na zámku už tehdy! Představa se splnila, ovšem v době, kdy už nebyla aktuální. Náš koncentrák měl název "Zvláštní tábor Tvoršovice" a byl na vojenském cvičišti. "SS-Truppenübungsplatz" byl však fiktivním útvarem, potěmkinovou vesnicí. Nebylo slechu o výcvicích nebo o vojenských manévrech. Esesáci vyklidili celý okres v rozsahu asi sto obcí. Stala se z něj rozlehlá pustina, začarovaná a prokletá krajina. Domy a kostely zely prázdnotou, v dědinách a osadách nebylo známek života. Vstup do uzavřeného prostoru byl samozřejmě přísně zakázán a střežen. To zvyšovalo trýzeň naší izolace.

Cestou na pracoviště v tvoršovickém zámeckém parku byl z některých míst vidět nedaleký kostelík na kopečku blízko vsi Chvojen. Mohl jsem se pouze těšit myšlenkou, že v dřívějších dobách v něm měl Spasitel svůj eucharistický příbytek.

V zámeckém parku, jímž jsme procházeli, visely na stromech dva mariánské obrazy, pozůstatky z lepších časů. Nikdy jsem neopominul pomodlit se k Panně Marii.

Považuji Tvoršovice, dějiště své eucharisticky prodchnuté "posedlosti", za krystalizační bod budoucího řeholního povolání, které se mělo dovršit v kongregaci eucharistiánů, zasvěcené úctě k Nejsvětější Svátosti.

Stavěli jsme muniční bunkry. Netušili jsme, čemu mají sloužit. Až po válce jsme se dověděli, že jsme vlastně položili základ k projektu, který byl právě tak gigantický jako ďábelský. Na našem "vojenském cvičišti" měly být soustředěny všechny koncentráky "Třetí říše". Pro případ, že by německá vojska při svém ústupu na Východě i na západě musela vyklidit tamní koncentrační tábory, přestěhovaly by se Dachau, Mauthausen, Osvětim a všechny ty "kombináty smrti" do Tvoršovic. Tam by se urychleně pokračovalo ve vyhlazování a spalování mrtvol s denní kapacitou kolem 50 000 poprav a kremací. Nedošlo k tomu. Museli jsme práce přerušit. Budování zákopů mělo přednost.

Na jaře nás naložili na nákladní auta a dopravili na "civilní" území. Kopali jsme příkopy na polích mezi Benešovem a vesničkou Okrouhlice. Po dlouhé době jsme mohli pozorovat lidi a "normální" život. Tam začíná můj příběh.

Přes pracoviště vedla polní cesta z Benešova do Okrouhlice. Odtud mi kynula kostelní cibulovitá věž. Učarovala mi, sotva jsem od ní mohl odpoutat zrak. V Okrouhlici je jistě farář. Utéci a vyhledat ho? Myšlenka se jevila jako šílený podnik, ale stále se vracela. V celém kraji se hemžilo esesáckými hlídkami. Pročesávaly soustavně území, hledaly nepřátelské parašutisty, kteří údajně seskočili mezi Prahou a Benešovem. Kdo byl přistižen bez průkazu, byl bez výslechu na místě zastřelen. Slyšeli jsme o případech, že i ženy a děti si musely napřed vykopat hrob, než byly skoleny výstřelem do týla. Jejich jediné provinění: zapomněly doma legitimaci. Já jsem pochopitelně žádnou neměl. Pravděpodobnost, že při třičtvrtěhodinovém pochodu nenarazím na esesáckého četníka, byla při nejmenším jedna ku dvaceti, při započítání zpáteční cesty jedna ku čtyřiceti.

Utekl jsem... Do Okrouhlice jsem došel bez nehody.Dozorců na pracovišti jsem se bát nemusel. Byli už značně demoralizováni. Také odchod nebyl příliš obtížný. Směli jsme se uchylovat za křoviny, a právě tam bylo možno nepozorovaně zmizet v úžlabině a pustit se polní cestou do Okrouhlice.

Dnes už nevím, zda jsem riziko podceňoval nebo vědomě zakalkuloval. Utekl jsem. Každým krokem vzrůstal můj strach. Do Okrouhlice jsem došel bez nehody. Pan farář nebyl doma, byl na procházce. Čekal jsem až do poledního klekání, pak jsem ho šel hledat. Potkal jsem ho na pokraji lesíka. Nedůvěřivě si mne změřil. Byl to starý pán. Jen stěží se mi podařilo rozptýlit jeho obavy, že bych mohl být provokatérem. Konečně jsem ho přesvědčil, ale vyvstal nový problém. Smím přistoupit ke svatému přijímání, když jsem nebyl od půlnoci lačný? Rozvinula se slovní půtka o závaznosti tohoto církevního předpisu. Pan farář nevěděl nic o úlevách, které platily za války pro vojáky a vězně. Dlouho setrvával na svém odmítavém stanovisku. Posléze v něm zvítězil duchovní pastýř. Vyzpovídal mne, podal svaté přijímání a pozval na oběd...

Po válce jsem ho navštívil. Zůstal až do smrti mým otcovským přítelem. Zážitek v Okrouhlici se mi hluboce vryl v mysl. Tehdy jsem ještě neměl ponětí o Lublinu nebo Sobiboru. Okrouhlice mi přirostla k srdci. Jako gymnazista a ještě jako novic jsem pomýšlel na to, že tam budu slavit svou primici. Po tajném vysvěcení v Polsku jsem znovu zajel do Okrouhlice. Stařičký pan farář už nežil, farnost osiřela. V kostelní lavici jsem pokradmo sloužil "pokoutní" mši svatou. Kalíšek na vejce a pudřenka mi nahradily kalich a paténu. Vždyť mohl kdykoliv vstoupit někdo do kostela. Tak jsem aspoň částečně uvedl ve skutek svůj původní záměr a projevil svou vděčnost vůči kostelu, který pro mne byl a zůstane jakousi poutní svatyní. Roztomilý kostelík by si ovšem zasloužil okázalejší bohoslužbu, ale třeba se někdy v budoucnu naskytne i k tomu příležitost.

Po této exkurzi se vraťme do Okrouhlice roku 1945. Udála se druhá polovina zázraku. Vrátil jsem se na pracoviště bez nehody. Má několikahodinová nepřítomnost nebyla zpozorována.

Příští den jsem opět utekl, tentokrát do Benešova. Vydal jsem se toutéž polní cestou, jenže opačným směrem. Benešov byl okresním městem a sídlem esesácké komandatury. Cesta byla kratší, ale mnohem nebezpečnější. Nevěděl jsem, že vede kolem prachárny ukryté v dolince, kde byli kolemjdoucí podrobováni zvlášť důkladným prohlídkám. Domorodci se jí vyhýbali a volili raději okliku po silnici. Já jsem se naopak obával nevyhnutelných silničních kontrol a považoval polní cestu za jistější. Z dálky se zdálo, že vede neobydleným terénem a že se vine přímo vzhůru k návrší, na němž stojí farní kostel. Cesta do Benešova byla dlouhá pouze kilometr. Ani na cestě tam, ani zpět mne u prachárny nikdo neobtěžoval. Bylo to kvůli mému mladistvému vzhledu nebo proto, že se při prvním přechodu na nádvoří prachárny zrovna střídaly stráže a při návratu strážný právě poodešel za keř za svou tělesnou potřebou?

V Benešově šlo všechno hladce. Na faře jsem zastihl profesora náboženství. Ochotně mne zavedl do kostela a podal svaté přijímání. Podobně jako jeho duchovní spolubratr v Okrouhlici pozval mne na oběd i on. I druhý útěk zůstal bez povšimnutí. Kolik andělů strážných mi Bůh přidělil navíc?

Snad nebyla ani tato podivuhodná ochrana před nebezpečími, jež podle lidského odhadu byla neodvratná, největším překvapením. Více udivuje, že dobrotivý Bůh si "zapamatoval" oba kalendářní dny. Byl to 5. a 6. duben 1945. Přesně o 15 let později, 5. a 6. dubna 1960, jsem přijal v Lublině svatá svěcení. Okrouhlice, Benešov a Lublin byly bez ohledu na časové rozmezí a zeměpisnou odlehlost jediným svatým dobrodružstvím o dvou dějstvích, průlomem hráze Božího požehnání ve dvou etapách. Napřed se mi dostala milost, že jsem směl za mimořádných okolností eucharistický chléb přijmout a v den patnáctého výročí se mi dostala milost, že jsem směl eucharistický chléb sám proměňovat.

<OBSAH>

ČERNÁ MADONA NA JASNÉ HOŘE

Čenstochová je po náboženské stránce hlavním městem Polska. Světoznámá poutní bazilika s černou Madonou stojí na návrší, jemuž Poláci říkají Jasná hora. Nahoru vede nedlouhá řada schodů. Již Papež Pius XI., dokud byl ještě nunciem ve Varšavě, se divil, že tak nízký pahrbek je nazýván horou. V Polsku, které je převážně rovinaté, označují každý kopeček za horu.

V pátek 8. dubna 1960 jsem v 5 hodin ráno dojel do Čenstochové. Byla ještě tma. Taxíkem jsem se dostal od nádraží na Jasnou horu. Brány byly ještě zavřeny. Vchod do baziliky a do milostné kaple se slavným obrazem P. Marie Čenstochovské otevřeli v šest hodin. Obraz nebyl vidět. Zakrývala ho stříbrná deska. V sedm hodin byl "odhalen". Stříbrná deska se posouvala neslyšně nahoru a současně zaduněly v kapli kotle a zahřměly pozouny. Věřící klesali na kolena s rozepjatými pažemi, se slzami v očích a s hlasitými vzlyky pozdravovali Ochránkyni Polska.

Jasná hora je neustále lidským mraveništěm, ale v ten den se dostavilo více poutníků a návštěvníků než obvykle. Byl mariánský svátek Sedmibolestné P. Marie, který se podle tehdejšího liturgického kalendáře slavil v pátek po neděli pašijové.

Ohlásil jsem se v sakristii a požádal o dovolení, abych směl sloužit mši svatou u milostného oltáře. Kustos se na mne dlouho upřeně díval, pak potřásl hlavou a se soucitným úsměvem mne seznamoval s obyčeji na Jasné hoře. Milostný obraz lze vidět dopoledne pouze od sedmi do jedenácti hodin. Jen v této době je možno sloužit v kapli mši svatou. V jedenáct hodin se obraz opět zakrývá. Odpoledne se odhalení opakuje a konají se pouze eucharistické a mariánské pobožnosti.

Z toho vyplývá, že denně je možno sloužit u milostného obrazu pouze osm mší. Celebranti nesmějí překročit stanovenou lhůtu půl hodiny a podávat svaté přijímání leda jen několika málo vybraným účastníkům. Ostatní bohoslužby se konají v prostorné bazilice. V roce 1960 neexistovala ještě koncelebrace. O těch osm povolených mší svatých u milostného obrazu se ucházely stovky kněží, kteří museli podat žádost nejméně půl roku předem. Přihlášky byly důkladně zvažovány, těch, jejichž žádosti bylo vyhověno, byla jenom hrstka. "Kdo nemá na taláru fialový knoflík, nemá naději," poučil mě kustos. "I vyšší preláti musí být doporučeni kardinálem. O mariánských svátcích je poptávka patřičně větší a vyhlídky o to menší," dodal a poklepal mi otcovsky na rameno. Věnoval mi však tolik času, že jsem mu mohl vyprávět o své cestě ke kněžství a o kněžském svěcení v Lublině. Ještě když jsem mluvil, vzal do ruky pisátko, vytáhl velkou tabuli ze zaskleného stojánku a prohlížel si záznamy. Slyšel jsem ho mumlat: "Pro Boha, toho ne! Ten by mne uškrtil! Snad tohoto? Také ne, ten by mi to neodpustil! Třeba kanovníka N.? Toho neznám, nevím, jak by reagoval. Aha, světící biskup X.! To je dobrák, ten nebude dělat povyk!" Kustos přeškrtl jeho jméno. "Uvidíme, co se dá dělat," poznamenal slibně.

O něco později rozmlouval se starším biskupem. Oba se dívali na mně. Jednalo se tedy o mne. Biskup přikývl, vlídně se na mne usmál a odešel ze sakristie. "Můžete se obléci. Mše svatá v sedm hodin patří vám," řekl kustos a podal mi humerál. Nebýt na posvátném místě, byl bych jistě zavýskl a povyskočil radostí.

V přeplněné milostné kapli jsem sloužil svou druhou mši svatou. Černá Madona na mne něžně shlížela...

Považuji tuto čenstochovskou "milostnou" mši za primiční dárek Matky Boží. I zde spatřuji jistou souvislost s dávnou událostí. Musím se zase vrátit do doby, kdy jsem byl vězněm v tvoršovickém koncentráku.

Jestliže jsem se chtěl přesto k jeskyňce dostat, musel jsem chtě nechtě volit okliku přes les.V zámeckém parku, kudy jsme procházeli a kde jsme pracovali, nevisely na stromech jenom dva mariánské obrazy, o nichž jsem se už zmínil, ale v zastrčeném koutě se skrývala i lurdská jeskyňka. Stál před ní košatý strom. Objevil jsem ji až na podzim, když opadávalo listí. Bylo ji sice vidět, ale nebyla přístupná. Zepředu a zleva k ní znemožňoval přístup potok, zprava zatarasila cestu stavební kancelář. Připlížit se k ní dalo jenom zezadu, ale tam byl lesnatý svah. Les patřil k uzavřenému a střeženému okrsku. Vstup byl přísně zakázán. Na vetřelce se střílelo bez výstrahy. Jestliže jsem se chtěl přesto k jeskyňce dostat, musel jsem chtě nechtě volit okliku přes les. Rozhodl jsem se k tomu. Během chůze jsem ještě narychlo natrhal několik posledních květinek a položil je Matce Boží k nohám. Začal jsem se modlit růženec. Po třetím desátku se mi zdálo, že se blíží nějaké kroky. Dostal jsem strach a dal se na útěk. Neuvážil jsem, že vyšplhat se po strmé stráni trvá mnohem déle, než po ní seskakovat. Úlekem se mi rozbušilo srdce. Výstup po srázu byl namáhavý, zdlouhavý, bez možnosti úkrytu. Ze tří stran na mne bylo vidět. Zůstalo však jenom při úleku. Nebyl jsem zpozorován ani přistižen.

Matička Boží nezůstává nikomu nic dlužná. Mše u milostného oltáře v Čenstochové byla bohatou odměnou za návštěvu v tvoršovické jeskyňce. Její odplata za nedokončený růženec byla královská.

Po sedmnácti letech, když už jsem byl knězem, jsem si zašel k lurdské jeskyňce v tvoršovickém zámeckém parku a domodlil se chybějící dva desátky růžence. Zdálo se, že na podstavci ležely ještě zbytky kytičky...

<OBSAH>

BIOGRAFICKÉ DODATKY

KVĚTEN 1921

Dne 30. května 1921 uzavřeli na brněnské radnici civilní sňatek dva mladí lidé: ženich - katolík - vystoupil z církve; nevěsta - židovka - se rozešla s židovskou náboženskou obcí. Aby rozdílnost náboženského vyznání neohrozila soulad manželského soužití, zvolili si za základ společného a rodinného života náboženství bezkonfesijní. Ano, i bezbožectví je náboženstvím. Bezvěrec musí věřit v mnohem více dogmat než křesťan, aby mohl prohlásit: Bůh neexistuje!

Manželům se narodili dva synové, já jsem byl tím mladším. Nebyli jsme pokřtěni. Vychováváni jsme byli v přesvědčení, že v Boha věří jenom hlupáci. Nevím, zda se mezi dospělými najde čistokrevný ateista. Jako dítě jsem jím byl. Nemohl jsem si vytvořit vlastní mínění. V obecné škole jsem vystupoval jako apoštol neznabožství. Založil jsem "klub nepokřtěných". Věřícím spolužákům jsme se posmívali, katechetu jsme tupili. Táhli jsme před kostely a pokřikovali: "Zbořte chrámy!" Ani cesta na hřbitovy nám nebyla příliš daleká. Posmívali jsme se těm, kteří se modlili u hrobů.

<OBSAH>

NA CESTĚ DO DAMAŠKU

Bylo to v roce 1938. Jistý Pepík J. chtěl vstoupit do našeho "klubu nepokřtěných". Sdílel sice naše názory, byl však pokřtěný. Rázně jsem jeho návrh odmítl. Téhož dne mi sdělil můj otec, že budu pokřtěn. Reagoval jsem výbuchem vzteku, který otec ztlumil vydatným výpraskem. Jako náčelník "klubu nepokřtěných" jsem mohl zachránit své "dobré jméno" jen tím, že ukončím život. Odešel jsem, abych se vrhl pod vlak Vyhledal jsem si málo frekventovanou trať. Čekal jsem na vlak, ale dlouho žádný nejel. Ztratil jsem trpělivost a odešel domů. Pak jsem chtěl strčit prsty do elektrické zásuvky. Včas jsem si vzpomněl, že mám jako žák hudební školy vystoupit na veřejném koncertu a zahrát dokonce vlastní skladbičku. Vavřínů jsem se zříci nechtěl. Když už nebylo dalších překážek, zvítězila zbabělost. Sebevraždu jsem odročil.

Proč vlastně trval otec na tom, abychom matka, bratr a já byli pokřtěni? Předvídal, že Hitler obsadí Československo. Křestní list nás měl uchránit před rasovou perzekucí. Otec se přepočítal. Nacistické rasové zákony nebraly na křest ohled. Přesto vděčím Hitlerovi nepřímo za svou cestu do Damašku", na níž se Šavel změnil v Pavla.

<OBSAH>

PROFESOR VILÉM ÖSTERREICHER

Profesor Vilém Österreicher (1906 - 1984) ve věku 35 letProfesor Vilém Österreicher, hluboce věřící katolík, vynikající skladatel a varhaník při chrámu sv. Maří Magdalény v Brně, byl mým učitelem na hudební škole. Velice jsem si ho vážil, stejně tak jsem našel zvláštní zalíbení ve varhanní hudbě. Nabídl mi, že mi ukáže a předvede své zamilované varhany. Poprvé v životě jsem vkročil do katolického chrámu. "Byl to klášterní kostel eucharistiánů. V malé komůrce vedle varhanního kůru mi ukázal sošku P. Marie a obrátil hovor na křesťanskou víru. Břitce jsem ho odbyl: "V Boha věří jenom hlupáci." Profesor Österreicher zakolébal svou uměleckou hřívou, načež klidně a uvážlivě odpověděl: "Pak jsem tedy hlupák."

Ozvaly se ve mně pochyby. Profesor Österreicher, že by byl hlupák? Ten jistě ne! Tehdy se v mé nevěře objevily první trhliny. Potom jsme se dlouho neviděli. Vypukla druhá světová válka. Po třiceti letech jsme se setkali ve Vídni. To už jsem byl nejen pokřtěný, ale dokonce kněz eucharistián, člen kongregace, kterou nadmíru miloval a do které chtěl zamlada sám vstoupit. Můžeš si, milý čtenáři, představit překvapení mého bývalého učitele hudby! Od té doby nás pojilo srdečné přátelství.

Společně jsme připravovali slavnostní adorační pobožnosti v kostele eucharistiánů ve Vídni-Gumpendorfu. Pro tyto adorační hodiny složil několik varhanních sonát. Jeho volně improvizovaná postludia na konci pobožnosti ho mezitím proslavila i ve Vídni. Zkomponoval i mši s názvem "Missa Sobiborensis" jako památku na vyhlazovací tábor v Sobiboru, smrt mé matky v plynové komoře a na dřevěnou mariánskou kapli. Skladba měla být jak hudebním darem k mé primici, na kterou stále ještě čekám, tak i rekviem za mou maminku. "Missa Sobiborensis" byla věnována Svatému Otci Janu Pavlu II., který toto věnování s povděkem přijal.

<OBSAH>

BRNO, VINOHRADY 40 - 1. DĚJSTVÍ

Když byla na obzoru okupace hitlerovskými vojsky, usilovalo mnoho židů v Československu o křest. Jednalo se jim - podobně jako tomu bylo u mého otce - o křestní list, nikoliv o křest samotný. Brněnský biskup, donucen okolnostmi, zakázal zdánlivé konverze a zapověděl katechumenát a křest židovských uchazečů.

Na Starém Brně, v ulici Vinohrady č. 40, měly řeholní sestry "Bílého kříže" (nyní Institut Krista Krále s mateřincem v Meitingen, SRN) malý klášter. Bydlel u nich mladý kněz, který před gestapem uprchl z Bavorska. Jmenoval se Josef Wurzer. Zákazem brněnského ordináře vázán nebyl. Shromaždoval kolem sebe židovské zájemce o křest, připravoval je a učinil z nich vesměs přesvědčené konvertity. Tímto charismatickým darem vynikal.

I matka a bratr k němu chodili na katechismus. Já jsem byl ještě ve školním věku. Bez ohledu na probranou látku zařadili mne uprostřed školního roku mezi žáky, navštěvující hodiny náboženství. Na první katechety, kteří mne vyučovali, nemám zrovna nejlepší vzpomínky. Všechno však vyvážily Vinohrady. P. Wurzer sloužil v adventní době roku 1938 každou neděli mši svatou, které se zúčastňovali i katechumeni. Doprovázel jsem matku a bratra. Poznal jsem tohoto vzácného kněze i řeholnice, vždy laskavé a usměvavé. Nedovedu popsat nebo vysvětlit, co se tehdy ve mně odehrávalo. Začaly tát ledové kry.

8. únor 1939 je pro mne nezapomenutelný den. Byl to den našeho křtu. V sakristii farního chrámu v Brně-Zábrdovicích čekal P. Wurzer. Matka se postavila doprostřed, bratr po pravici, já po levici. Když se mne kněz tázal, zda chci být pokřtěn, odpověděl jsem radostně: "Chci!"

Tři sestry "Bílého kříže" byly našimi kmotrami. Oblékly nás po starokřesťansku do dlouhých bílých rouch. Bezprostředně po křtu slavil P. Wurzer v boční kapli P. Marie Čenstochovské mši, při níž jsme přijali první svaté přijímání. Bělostné úbory byly křestními rouchy, svátečním oděvem k prvnímu přijímání a pro matku i svatebním šatem. Otec se formálně vrátil do církve a manželství bylo uzavřeno i církevně. To všechno během jednoho dopoledne!

Jako noví lidé, znovuzrození "z vody a Ducha svatého", jsme se vrátili domů. Nezískali jsme pouze křestní list, ale i víru. Jen otec své smýšlení nezměnil. Pro něj bylo všechno jen formalitou. Byl zarytým socialistou starého ražení. Sledoval náš život z víry s netajenou nevolí. Uštěpačně nám nejednou prorokoval, že naše nadšení brzy pomine. Zakázal mi chodit ke svatému přijímání. Předepsaná lačnost od půlnoci prý škodí zdraví. Když jsem si přivstal, abych byl na snídani zase zpátky, tvrdil otec, že nedostatek spánku mé zdraví ohrožuje. Když jsem si ráno pohověl a šel na pozdní mši svatou, vadil mu zase dlouhý půst. Volil jsem cestu nejmenšího odporu. Nalil jsem si ráno kávu do hrníčku, zase ji vylil a šel do kostela. Otec viděl použitý šálek a byl spokojený.

<OBSAH>

BRNO, VINOHRADY 40 - 2. DĚJSTVÍ

Když nacistické Německo zabralo Československo a přeměnilo je v "Protektorát Čechy a Morava", musel P. Wurzer Brno opustit. Stal se farářem v Horním Břečkově na Znojemsku. Na jeho místo přišel Dr. Erwin Hesse. Byl gestapem vyhoštěn z Vídně a poslán do Brna do vyhnanství. Zde ihned vytvořil kroužek kněží, bohoslovců a horlivých laiků, kteří byli povoláni k vojenské službě. Každý týden se konaly na Vinohradech biblické hodiny, náboženské besídky a družné večírky při klasické hudbě z gramofonových desek. Důstojným závěrem byla vždy mše svatá v kapli sester.

Ke kroužku patřil bratr i já. Zažil jsem tam společenství v bratrském duchu, pocit útulného domácího prostředí a živnou půdu pro rozmach duchovního života. Zatímco nájemníci v našem obytném bloku po mně utírali kliky, protože se jich dotkl "sviňský židák", jednali se mnou na Vinohradech i vysocí důstojníci německého "Wehrmachtu" láskyplně jako s mladším bratrem v Kristu, a ne jako s "položidem".

V Zábrdovicích, ve svém křestním kostele, jsem směl ministrovat. Kněží z Německa, kteří narukovali do Brna, přicházeli v uniformě sloužit mši svatou u vedlejších oltářů. Bylo mým úkolem jim přisluhovat. Ostatní ministranti neuměli německy a nemohli se dorozumět. Se dvěma kněžími mne spojovalo zvláštní přátelství. Scházeli jsme se i mimo kostel, podnikali společné výlety do okolí a hovořili o všech možných náboženských otázkách. Jeden z nich byl P. Inocenc Feicht OMI, druhý P. Vojtěch Nagel, benediktin z opatství Weingarten.

Jedna událost mi utkvěla v paměti. Při procházce městským sadem, z něhož vyčnívaly větrací komínky protileteckého krytu, se P. Inocenc zastavil, ukázal rukou k zemi a prorocky prohlásil: "Staneš-li se knězem, počítej s tím, že budeš konat bohoslužby v takových katakombách."

Dr. Hesse, P. Inocenc a P. Vojtěch byli pro mne vzory, ovlivňujícími ztvárňujícími mé budoucí duchovní povolání. Věnovali mi to nejcennější: náklonnost a čas. Maně si vzpomínám na stesk jednoho mladého vídeňského katolíka: "Naši kněží, i když jsou dobří a horliví, nemají pro nás čas. Je jich málo a jsou přetíženi prací. Jsou spíše štvanci, než pastýři. Jak mají být našimi vzory, když z nich obyčejně vidíme jen zadní světla jejich aut?

<OBSAH>

ČTYŘI LETORY A STARÝ HRNEC

To, o čem nyní vyprávím, spadá do doby po křtu. Dostala se mi do ruky poučná brožurka o čtyřech lidských letorách. Umínil jsem si, že přezkoumám všechny nájemníky v našem obytném bloku.

Pro nájemníky, kteří chtěli opustit dům, jsem zvenčí pověsil na kliku starý hrnec, který při otvírání dveří spadl s rachotem na zem. Z bezpečného úkrytu v křoví jsem pozoroval jejich reakce a postižené osoby zařazoval mezi sangviniky, choleriky, melancholiky nebo flegmatiky. Ve škole jsem ohodnotil členy učitelského sboru, ovšem bez hrnce. Třídní učitelka zápisky objevila, zabavila a přečetla v konferenční místnosti. Zdá se, že se mé posudky příliš neodchylovaly od pravdy. Začal se o mne zajímat jeden z učitelů, který se stal později mým biřmovací kmotrem. Jeho sestra mne v Brně seznámila s eucharistiány. Stal jsem se i členem "Eucharistické čestné stráže" a podílel se na adoračních hodinách v klášterním kostele. Chrám sv. Maří Magdalény se stal mým oblíbeným kostelem. Před léty jsem do něj poprvé vkročil v doprovodu prof. Österreichera.

Můj dík patří tobě, ty milý, věkovitý, děravý a prorezavělý hrnci! Pomohl jsi mi k šlechetnému biřmovacímu kmotru a nepřímo jsi mne vedl na cestu k eucharistiánům. Zneužíval jsem tě, ale Bůh si tě vyhlédl...

<OBSAH>

VÝROK BILEÁMŮV

Bileám je postava ze Starého zákona. Byl věštcem a měl za úkol proklít postupující kmeny izraelské. Dotkl se ho však duch Boží, a místo, aby zlořečil, žehnal (Num 22-24).

V přízni jsme měli prastrýce Jindřicha. Byl babiččiným bratrem z matčiny strany a přívržencem jakési fanatické židovské sekty. Žil samotářsky na venkově a nestýkal se ani se sourozenci a jejich rodinami. Vynořil se ze svého ústraní jen tehdy, když potomek rodiny uzavřel manželství s "gojem" - křesťanským partnerem. Jako ztělesněný démon pohromy se objevil přede dveřmi, nepřekročil práh bytu a z hebrejského rituálu přečetl kletbu, jíž odrodilce vyloučil z rodinného svazku. Současně svolával na provinilce přísný trest Boží. Tetě Mařence předpověděl, že skončí sebevraždou. Po příchodu Hitlera si v koupelně prořízla tepny. Když stál přede dveřmi mých rodičů, sáhl ještě hlouběji do arzenálu kleteb a pronesl jeden z nejpříšernějších ortelů: matka se dožije hanby, že její vlastní syn se stane katolickým knězem! Prastrýc Jindřich se zmýlil. Matka se "hanby" nedožila. Bileám neproklel, nýbrž požehnal!

<OBSAH>

ZVLÁŠTNÍ TÁBOR TVORŠOVICE

Drápy tzv. norimberských rasových zákonů se začaly na naši rodinu krvavě sápat. Otec pracoval jako sazeč u německých novin. Požadovali po něm tzv. "árijský průkaz". Nemohl ho předložit, protože byl nemanželským synem. Podle strohého výkladu zákonů se v nejasných případech předpokládal židovský původ. V otcově případě se příkrá právní domněnka pravděpodobně shodovala se skutečností. Jeho matka se prý stýkala výlučně se židovskými přáteli. Otce postavili před volbu: buď se dá rozvést a bude uznán za árijce, jeho děti budou pouze "míšenci prvního stupně"; nebo rozvod odmítne, pak bude s jeho syny naloženo jako s "plnožidy".

Byla to matka, která se zasazovala o formální rozvod, aby zachránila bratra a mne. Jako židé bychom "třetí říši" sotva přežili. Věděla, že tímto krokem urychlí svůj vlastní rozsudek smrti. Rozvodem pozbude oné zákonné ochrany, která se tehdy ještě přiznávala "smíšeným manželstvím".

V roce 1942 jsme se s ní museli rozloučit navždy. Transportem byla odvlečena přes Terezín do Polska, kde zahynula ve věku 44 let v plynových komorách vyhlazovacího tábora v Sobiboru.

V té době jsem byl jako "neárijec" vyloučen ze školy. Pracovní úřad mne přidělil jako pomocného dělníka do textilní továrny. Tam jsem se vyučil strojním přadlákem. Byla to i doba, kdy ve mně poprvé vzklíčilo přání stát se knězem.

Dr. Hesse dával středoškolákovi, který chtěl být knězem, hodiny latiny. Napadlo mne: Proč ne také já? Politická situace mi ovšem nedávala ani stopu naděje, že bych tohoto cíle mohl dosáhnout. Nechtěl jsem však otálet. Obstaral jsem si latinskou učebnici a začal jako samouk skloňovat a časovat.

Již předtím se ve mně probudila živelná touha po denní účasti na mši svaté a svatém přijímání. Podnikal jsem všechno možné, abych této radosti a posily nepostrádal. Nezapírám, předcházelo i období vlažnosti. Rozkladné vlivy továrního prostředí, jimž jsem byl jako čtrnáctiletý vystaven, nezůstaly bez následků.

V létě roku 1944 jsme, bratr a já, dostali povolávací rozkaz a byli jsme posláni do Čech na pracovní nasazení. Když jsme po půlnoci vystoupili v Benešově z vlaku, čekaly na nás jednotky SS. Zajaly nás a odvedly do koncentračního tábora v Tvoršovicích. "Zvláštní tábor Tvoršovice" se stal "domovem" asi dvou set vězňů. Všichni jsme měli v kartotéce gestapa pověstnou zkratku RU (Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí). Ortel smrti byl vyřčen.

Smím však vyslovit domněnku, že všichni přežili, protože Bůh si jednoho z nich vyvolil a povolal ke kněžství? "Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech" (Ž 118, 17).

<OBSAH>

SNY ZA BÍLÉHO DNE

Už jednou jsem se tu zahleděl zpět a zavzpomínal, o čem jsem jako šestnáctiletý vězeň koncentračního tábora rád sníval s otevřenýma očima. Většinou to byly představy, jimiž jsem se zabýval v souvislosti s úkonem kněžského svěcení. Zde se střídaly dvě obměny.

První se odehrává v Einsiedeln ve Švýcarsku. Nikdy jsem tam nebyl, ale patrně jsem kdysi viděl pohlednici, která se mi vryla do podvědomí. Svěcení je velkolepá slavnost. Začíná okázalým průvodem, zvony burácejí, varhany jásají a v pozadí tvoří majestátní alpské velikány impozantní kulisu. Pontifikální liturgie rozvíjí veškerou nádheru. Svěcení přijímá mnoho kleriků z různých zemí. Jsem mezi nimi. Druhá obměna: Přijímám svěcení v zahraničí. Jsem jediným svěcencem. Obřad je prostý, ale dojímavý. Dějištěm je malá, avšak půvabná kaple. Obě varianty se mi podvědomě promítají do ciziny. Domácí půda je jakoby zohavena a znesvěcena osudovými ranami poslední doby.

Po šestnácti letech se splnila varianta číslo 2. Shodovala se s mými představami do všech podrobností!

Kaple svatého Zikmunda u MariazellJiný sen, často se zálibou opakovaný a vychutnávaný: Jsem už knězem, podnikám s rodiči výlet do rakouských Alp v okolí Mariazell. V líbezné lesní kapličce sloužím mši svatou a podávám rodičům svaté přijímání. I tento sen se opírá o vzpomínku. V pohnutém roce 1942 jsem byl s otcem a bratrem několik dnů v Mariazell. Při jednom výletu jsme se dostali k romantické kapli. Stála na zalesněném kopci. Až mnohem později jsem se mohl dopátrat, že to byla kaple sv. Zikmunda.

K čemu došlo o třiatřicet let později? Otec, který se mezitím podruhé oženil, přijel se svou manželkou na návštěvu do Vídně. Odjeli jsme do Mariazell a přenocovali v hostinci ve vesnici Frein nad řekou Mürz blízko Mariazell. Příštího rána jsem tam sloužil česky mši svatou. Má druhá matka německy neuměla. Frein nad řekou MürzOběma jsem udělil i svátost nemocných. Po sedmnácti letech kněžství jsem mohl otci poprvé podat Tělo Páně. Z vlastního popudu si zašel už předtím ve Vídni ke zpovědi. Ve vysokém věku našel cestu k víře. Musím poctivě přiznat, že jsem podle lidského soudu k jeho obrácení ničím nepřispěl. Druhá manželka, zbožná žena, byla jeho dobrým andělem.

I zde se kryje skutečnost s dávným snem. Přesnost shody překvapuje. Obě místa leží v okolí Mariazell. Oba kostelíky mají podobnou stavbu. Co se nesplnilo: má rodná matka přítomna nebyla. Co přibylo a převršilo sen: udělení svátosti nemocných.

Jak předobrotivý je Pán, který nesplňuje jen vyslovená přání, ale i němé sny!

<OBSAH>

SCHOTT A PARSCH

Jako dárek k biřmování jsem dostal od svého kmotra latinsko-německý misálek, jemuž Němci říkají podle jeho vydavatele Schott. Když nás na benešovském nádraží esesáci "uvítali", měl jsem misálek u sebe. V táboře jsem se modlil všechny texty liturgického dne podle předepsaného mešního formuláře. Cesta na pracoviště a zpět byla vyplněna modlitbou růžence. Dr. Hesse mi poslal oklikou "Parsche". Známý průkopník liturgického hnutí Pius Parsch vydal v němčině úplný překlad latinského breviáře. 8. prosince 1944, na slavnost Neposkvrněného Početí P. Marie, jsem se poprvé pomodlil všechny hodinky breviáře. Tento poklad modliteb byl pro mne nadpřirozeným zdrojem síly, který mne duchovně udržoval nad hladinou. Přispěl k tomu i dopis od P. Inocence, který se jako "moták" dostal do mých rukou. Neobsahoval obvyklé nábožné průpovídky, nýbrž hutný návod, jak spolehlivě čelit případným komplexům méněcennosti. Když stojím před esesáckým "nadčlověkem", mám si v duchu často opakovat rčení: "Ty mi můžeš..." Znovu se osvědčil prorocký duch P. Inocence. Skutečně mne delší dobu tvrdošíjně pronásledovala utkvělá představa, že Bůh na tomto místě, odříznutém od světa a ovládaném temnými mocnostmi, přítomen být nemůže, že se i on odstěhoval z proklatého, "bohapustého" území spolu s těmi, kteří odtud byli násilně vypuzeni. Když jsem jednou přecházel kolem služebního pokoje velitele tábora, linula se z otevřeného okna líbezná hudba. Z rádia pronikaly navenek úchvatné zvuky Beethovenovy symfonie. To byl balzám na rány mé duše! Strašidla v mé hlavě se dala na ústup. Řekl jsem si: Když rozhlasové vlny sem pronikají přes všechny zábrany, závory a zátarasy a když zde mohou kvést a vonět lípy, nemůže být Pán Bůh daleko.

Tehdy měly poslední neděle v církevním roce v Římském misálu stejnou vstupní antifonu: "Ego cogito cogitationes pacis et non afflictionis; invocabitis me et ego exaudiam vos et reducam captivitatem vestram de cunctis locis." Uměl jsem tento text hravě přeložit. Jeho obsah byl na mou či na naši situaci jako ušitý: "Úmysly, které já mám, směřují k pokoji, ne k trápení. Budete mne vzývat a já vás vyslyším a shromáždím vás ze všech míst, kamkoliv jsem vás rozptýlil" (Jer 29, 11.12.14). Slovo proroka jsem chápal jako osobní příslib shůry. Palčivá otázka, co všechno se ještě s námi stane, ztratila svůj osten a nevyvolávala už smrtelnou úzkost. Ustoupila radostné naději na brzkou záchranu a vysvobození. Nutkalo mne, abych si slova latinského introitu neustále potichu opakoval.

Breviář zůstal i v následujících dobách mým stálým a věrným průvodcem, třebaže jsem musel na vyšší svěcení, zavazující k denní modlitbě církevních hodinek, čekat ještě dlouhá léta.

<OBSAH>

KLÁŠTER EUCHARISTIÁNŮ V BRNĚ

Sv. Petr Julian Eymard, zakladatel eucharistiánůPo válce a po návratu z koncentráku jsem obnovil styky s eucharistiány. Studoval jsem na klasickém gymnáziu, volný čas jsem povětšinou trávil v klášteře. Zdomácněl jsem v něm, ministroval jsem v klášterním kostele a při slavných bohoslužbách jsem směl vykonávat i funkci ceremonáře. Eucharistiáni (Kongregace Nejsvětější Svátosti) byli založeni v minulém století ve Francii sv. Petrem Juliánem Eymardem. Mají úkol a poslání žít z plnosti eucharistického tajemství a žít pro Eucharistii: hlásat Eucharistii, slavit ji a uctívat ji (klanět se jí). "Žitá Eucharistie" je ideálem a životní formou, o niž usilují.

V Brně měli eucharistiáni stálý výstav Nejsvětější Svátosti a věčnou adoraci. Každý řeholník konal dvě adorační hodiny ve dne a jednu v noci. To byl důvod, proč jsem zařazoval eucharistiány mezi rozjímavé řehole. Protože mám spíše "aktivní" povahu, neuvažoval jsem o možnosti k nim vstoupit. Chtěl jsem se stát diecézním knězem, silně jsem také sympatizoval se salesiány.

 

<OBSAH>

DALEČÍN A OBYČTOV

Letní prázdniny roku 1947 jsem trávil ve studentské osadě v Dalečíně na Českomoravské vysočině. Jeden z mých spolužáků chodil každý den odpoledne hrát do kostela na varhany. Protože mám varhanní hudbu rád, často jsem ho doprovázel.

I o prázdninách jsem se snažil prohloubit a zdokonalit se v češtině a pohotově se v tomto jazyce vyjadřovat. Dělával jsem si sám pro sebe mluvní cvičení na různé náměty. V dalečínském kostele jsem zažil něco jako bleskové osvícení. Byla to vlastně jenom tichá otázka, kterou mi kladl jemný vnitřní hlas: Proč vedeš samomluvy? Což nemáš druha, s nímž můžeš rozprávět? Proč neoslovíš Ježíše, který je ve svatostánku?

Místo mluvních cvičení jsem začal hovořit se svátostným Spasitelem a bez obtíží v modlitbě setrvával i několik hodin, zatímco spolužák hrál Bacha a Regera. Vzápětí se ozvaly v hloubi nitra otázky: Což nejsou tvé rozmluvy s Pánem Ježíšem pravými adoračními hodinami? A když jsi schopen je konat a když ti působí radost, co tě ještě zdržuje, abys vstoupil k eucharistiánům?

Mnoho dní ve mně zuřil urputný boj. Zmítala mnou záplava důvodů pro i proti, pádné důkazy i varovné námitky mi vířily hlavou jako poryvy vichru. Duchovní průtrží mračen prosvitl najednou zářivý paprsek: Nechť to rozhodne Panna Maria! 24. července 1947 jsem putoval do nedalekého poutního místa Obyčtova a prosil Matku Boží o pomoc. I v Obyčtově hrál právě někdo na varhany Bachovu tokátu. Nebyla ještě dohrána a náhlý východ slunce zaplašil všechny mé chmury. Matička Boží rozťala bleskurychle svou září můj gordický uzel. Opustil jsem poutní chrám s neotřesitelnou jistotou, že mé místo je u eucharistiánů. Za tři dny nato končil prázdninový pobyt v Dalečíně. První cesta od nádraží v Brně nevedla domů k otci, ale k superiorovi kláštera. S kufry v rukou jsem žádal o přijetí. Byla středa 27. července 1947. Přestěhoval jsem se do kláštera a pokračoval ve studiu na gymnáziu jako tzv. juvenista.

<OBSAH>

"GRAVIDITAS EXTRAUTERINA"

Graviditas extrauterina je odborný lékařský výraz, který označuje patologické mimoděložní těhotenství. Rád s ním porovnávám vývoj svého řeholního života. V roce 1950 - byl jsem právě ve druhém roce noviciátu - byly v Československu přepadeny a zrušeny kláštery a řeholníci odvlečeni. V každém klášteře zůstal jeden člen komunity, aby se staral o kostel. Klášterní kostely nebyly zavřeny z propagandistických důvodů. V klášteře eucharistiánů jsem byl tím "pozůstalým" já.

V témže roce byly zrušeny i kněžské semináře. Studoval jsem bohosloví tajně a rovněž tajně jsem skládal zkoušky u bývalých profesorů teologie. Když jsem si odbyl základní vojenskou službu, získal jsem kvalifikaci jako rentgenový laborant a pracoval více než deset let ve Fakultní nemocnici v Brně. Vše ostatní se odehrávalo v podzemí: první řeholní sliby, roční obnova slibů, věčné sliby a posléze i přijetí svěcení. Byl jsem řeholníkem bez kláštera, bez komunity, bez představeného, prostě případ, který je možno označit diagnózou "graviditas extrauterina".


Vydalo PETRINUM,
Františkánská 2
602 00 BRNO
v nakladatelství PETROV

K obědnání také u Matice Cyrilometodějské, Olomouc

<OBSAH>


Kongregace Nejsvětější Svátosti