EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Díl I.

 

K vydání připravila Kongregace bratří Nejsvětější svátosti - Petrini
Františkánská 2, Brno. Kostel sv. Máří Magdaleny

Vyšlo s církevním schválením generálního vikáře Mons. Jiřího Mikuláška
čj. 1287 ze dne 5. 4. 1995

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání 
  

OBSAH:

Předmluva
Svatý bratr Klaus
Silnější
Maria a eucharistie v Lurdech
Terezie Neumannová
Chci, bud' zdráv!
Tajemství židovského chlapce z Krakova
Růženec a eucharistie
Událost euch. zázraku v Lancianu
Cesta utrpení jednoho dítěte

 

Modlitba:

Můj Pane a můj Bože,
vezmi si ode mne všechno,
co mi překáží na cestě k Tobě!
Můj Pane a můj Bože,
dej mi všechno
co mě přivádí k Tobě!
Můj Pane a můj Bože,
vezmi si mě
a přijmi mě zcela do svého vlastnictví!
(sv. Nikolaus)
  

 

 

 PŘEDMLUVA

V posledních letech začala u některých katolíků kolísat víra ve skutečnou přítomnost Kristovu v Eucharistii. Je a zůstává učením Církve, že Ježíš v proměněném chlebě je s tělem, krví a duší skutečně přítomen tak dlouho, pokud proměněný chléb je fyzickým chlebem. Aby Bůh usnadnil a upevnil víru v toto veliké tajemství, konal a stále koná skrze Eucharistii zázraky.
Kéž tyto zprávy vybrané z mnoha jiných přispějí k tomu, aby se opět a úplně potvrdilo učení o eucharistické přítomnosti Krista Pána ve všech svatostáncích světa a aby v nás rozdmýchaly hlubokou vděčnost a lásku k tomuto nepopsatelnému zapření Páně.
"Eucharistie je nejen život jednotlivého křesťana, je také životem národů... Století jde dopředu nebo zpátky v takové míře, v jaké je uctívána Nejsvětější svátost. Zde se jeví jeho život, podle toho se měří jeho milost, láska, mládí."
"Oddejme se hojivému vlivu eucharistického Slunce, a obnoví se tvář země."

Sv. Petr Julián Eymard

<OBSAH>

 

SVATÝ BRATR KLAUS

Velký švýcarský světec Mikuláš z Fliie. zvaný bratr Klaus, se dá v posledních dvou desetiletích svého života označit za eucharistický zázrak.
Žil v letech 1417-1487 ve Flüe v kantonu Obwalden. Padesát let oplýval bohatstvím ve světském životě. Poznenáhlu pociťoval Boží volání, aby žil zcela pro Něho, a to tak mocně, že v den sv. Havla r. 1467 všechno opustil a odešel do samoty. Od tohoto dne začal onen veliký zázračný půst, který trval dvacet let až do jeho smrti.
Tak jako dnes i tehdy bylo o tom mnoho pochybovačů. Jeho vrstevník Wolfin se zmiňuje: "Aby bylo v této věci jasno, byli z rozhodnutí Rady ustanoveni strážci, aby celou tu propast se skývou chleba a se vším všudy pečlivě pozorovali, aby nikdo nemohl ani k tomuto Božímu sluhovi, ani od něj. Toto přísné opatření trvalo už měsíc. Nezjistili však vůbec nic, co by prozrazovalo náboženské pokrytectví z pouhé vychloubačnosti."
Také církevní otcové té doby se stavěli k pověsti o stálém stavu bez potravy skepticky. Tak byl poslán k bratru Klausovi světící biskup z Konstance aby ho vyzkoušel. ,,Vstoupil do cely a strávil s ním v rozmluvě o Božích věcech většinu dne. Mimo jiné mu položil otázku, která že je největší a Bohu nejmilejší ctnost, a když Nikolaus odpověděl, že poslušnost, vzal Tomáš ihned chléb a víno, které měl s sebou, aby ho vyzkoušel. Rozlomil chléb na tři díly a poručil mu, aby z poslušnosti jedl. Nikolaus se nechtěl rozkazu preláta vzpírat, ale obával se obtíží v důsledku dlouhého odvyknutí, a proto ho uprosil, aby mu dovolil sníst jen jeden díl rozdělený na tři menší.. Snědl je jen s největší námahou a také jen ztěží usrkl hlt vína. Preláta to poděsilo a prohlásil toho muže za plně osvědčeného a také naznačil, že s ním tento pokus provedl ne ze svévole, nýbrž z podnětu vrchního pastýře."
"Bylo by zcela nemístné pochybovat o zázraku s tímto kouskem chleba nebo ho dokonce popírat. Prameny mluví příliš jasnou řečí, takže nelze vznést žádné pochybnosti."
Jak však tento zázračný půst vysvětlit?
Výpověď zpovědníka bratra Klause obsahuje hlubší základ zázračného postu. Oswald Ysner mu byl na začátku jeho postu duchovním vůdcem i rádcem a později o tom oba muži znovu hovořili. Jednou svému zpovědníku zdráhavě, ale s velkou důvěrou doznal: "Když je na mši svaté a kněz přijímá Tělo Páně, tak z toho čerpá takovou posilu, že si pak přeje být bez jídla a pití; jinak by to však nevydržel." Wolfin o tom podává ještě obšírnější zprávu: "Když je účasten mši svaté a vidí kněze přijímat Tělo a Krev Páně, cítí a čerpá z toho obdivuhodnou posilu. Obnovení Kristova umučení má takovou sílu, že jakmile vidí odloučení Těla od Krve Kristovy, naplňuje se jeho srdce nevýslovnou sladkostí, která ho tak osvěžuje, že může postrádat lidskou potravu."
Z toho svědectví tedy jednoznačně vyplývá, že bratr Klaus ze spoluslavení mše svaté dostával takovou tajemnou posilu, že už nepotřeboval žádnou přirozenou stravu.
Kromě toho je ještě jeden zajímavý výsledek zkoumání relikvie světcových kostí: Jistému institutu byla zaslána část kosti, aniž bylo udáno, od koho pochází, s žádostí o vyšetření, jak starý byl člověk, kterému patřila. Výsledek zněl: Tento člověk měl mezi čtyřiceti až šedesáti lety.
Tak se tedy ještě dnes dá vědecky zjistit, že se látková výměna bratra Klause asi v padesátém roce věku zastavila. V tomto výzkumu lze též vidět doplňující potvrzení, že svatý bratr Klaus skutečně žil víc než dvacet let ze síly Eucharistie.

<OBSAH>

SlLNĚJŠÍ
Zpráva o skutečné události od Marie Winowské z komunistické Číny.

Karmel Prozřetelnosti kdesi v Číně je po celé týdny obleženou pevností. Holubník bez východu. Visí jen na nebeské rose. Pro připravené duše nemá blízkost smrti osten. Ještě nikdy nestoupalo kadidlo modlitby tak přímo k nebesům, jako v těchto nebezpečných dnech. Karmelitky v uzavřených klášteřích jsou si vědomy mimořádné naléhavosti úpěnlivých proseb, zapřísahajících Boží moc.
Úkolem sester s bílým závojem bylo odolávat vetřelcům, obléhajícím klášter. Statečná Marta na sebe vzala všechny námahy a nebezpečí, které Prozřetelnost dopustila. Denně při plnění svých povinností hleděla beze strachu smrti do očí.
Boží holubník musel žít, ale zásob ubývalo. S jakými vymudrovanými pletichami se jí dařilo přinášet do věže jen nejnutnější dávky rýže, aby uchovala při síle své sestry, to je její tajemství. Když byl hlad, neváhala se vplížit do ohrady vlků s důvěrou v píď jistoty, kterou skýtá anděl Strážný.
Ve dne v noci jí visel na opasku velký svazek klíčů. Cítila se odpovědnou nejen za zajaté holubice, ale i za "božského Zajatce" Měla pod ochranou kapli. Kněz ji před svým odchodem svěřil svaté způsoby. Kolem Kláštera doutnalo povstání. Sestry byly pověřeny v případě nebezpečí přijmout hostie. Ty však v naději vyčkávaly na nějakou nemožnou pomoc. Sestra Marta viděla jasně. Ale jak mohla pro své holubice zajistit zásobu na cestu? V noci ležela před dveřmi na matraci jako hlídací pes. "Kdyby se chtěli vloupat, tak jenom přes moji mrtvolu!"

Hvězdná noc jako jiné. Sotva vyčerpaná sestra Marta ulehla, vystrašily ji rány pažbou na dveře.
"Otevři!" křičel někdo venku. V mžiku vstala a obrátila se k svatostánku:
"Pane Ježíši, teď se musíš starat Ty! Moje holubice jsou v nebezpečí. A Ty sám v ciboriu bez ochrany. Nedopusť neštěstí a svatokrádež!"
Údery byly netrpělivější. Sestra Marta se pokřižovala a vsunula klíč do zámku. Dveře se s rachotem rozletěly; před ní stál voják.
"Ve jménu zákona domovní prohlídka! Zavolej všechny sestry!" V mdlém světle lucerny viděla Marta blýskavé oči plné nenávisti. Vetřelec jí držel zbraň na prsou.
"Chceš splnit mé rozkazy? Jinak..."
Sestra Marta neztratila svou chladnokrevnost, byla na taková překvapení zvyklá. S jasnou hlavou zvažovala možnosti. Z lidského hlediska nebyla žádná - od Boha všechny.
"Stůjte zticha!" okřikl voják skupinu kamarádů, kteří se plížili kolem jako divoká zvěř a teď čekali několik metrů od vchodu. Potom se obrátil s přívalem kleteb na sestru:
"Ty starý more, tady bydlí tvůj Bůh?"
Sestra Marta cítila jak se jí podlamují kolena. Ale bleskurychle pochopila nebezpečí i svou vlastní bezmocnost. Co odpovědět Pane? Nezalhala:
"Ano, můj Bůh bydlí zde!" "Tam v té bedně?"
"Ano, v té skříňce."
Muž vybuchl v hlučný smích.
"Nepotřebuje moc místa ten tvůj Bůh! Zdá se, že je velmi skromný. Co se stane, když ho zastřelím?"
Sestra Marta se už zase uklidnila. Ruce v rukávech, přímo před pochopem pohlédla jako on k svatostánku.
"Ano," řekla zvolna, "můj Bůh se udělal malým, nepotřebuje moc místa. Ale abys věděl, On je ve své malosti silnější než ty, mocnější nad všechno na světě. Nic proti Němu nezmůžeš!"
"Hahaha, myslíš? Opravdu tomu věříš? No, uvidíme!"
A namířil pušku na svatostánek. Sestra Marta padla na kolena. "Uvidíme, jestli se ubrání," řval voják v ďábelské nenávisti. "Uvidíme, kdo je silnější!" A stiskl spoušť.
Kulkou roztříštěný svatostánek se otevřel jako rána. Několik hostií zasaženého ciboria se vysypalo na oltářní plátno.

Na to nebyla sestra Marta připravená. Do posledního okamžiku doufala, že se Bůh bude bránit. Teď, po tomto zneuctění, začala vzlykat jako nešťastné dítě. Poprvé od začátku války byla bezradná.
Ale voják zůstal strnule stát. Ruka s křečovitě svírající puškou klesala. Vytřeštěně hleděl k oltáři...
Pro Boží milosrdenství, co se to děje?
Sestra Marta okamžik zaváhala, ale pak se skokem vzchopila. Zdálo se, že voják zapomněl na její přítomnost. Strnul jako solný sloup.
Pomalu ho obešla. Je to ještě tentýž nenávistný obličej? Jeho výraz vyjadřoval nesmírný údiv. Vypoulené oči visely na svatostánku. Ústa otevřená k výkřiku.
Potom padl tváří k zemi jak špalek. Paže široce rozpřažené, jako by chtěl někoho udeřit a zároveň přivinout k sobě. Sestra Marta poklekne a čeká...
Muž se nehýbe. Zvedne mu hlavu.
Život v něm vyhasl, ale zbrázděný obličej svědčí o nevýslovném otřesu.
"Pane Ježíši, oni nevědí, co dělají. Buď jim milostivý!" Nato vstoupí do otevřených dveří a volá: "Pojďte, odneste si svého vůdce! Padl tady mrtvý!"
Lékař zjistil srdeční mrtvici. Tak zůstal Karmel uchráněný. Od tohoto pozoruhodného dne byly prohlídky méně časté a ne tak dotěrné, aspoň po určitou dobu.

Marie Winowska

<OBSAH>

MARIA A EUCHARISTIE V LURDECH

Od svého "Nationale" 1888 jsou velké lurdské pouti spojeny s eucharistickými průvody a dobami milosti v záři Eucharistie. Tehdy psaly noviny "Journal de la Grotte": "Naše dobrá Matka ustoupila, aby zazářil její božský Syn v Nejsvětější svátosti."
Událo se to tak: 21. srpen 1888 byl pro poutníky "Nationale" dnem zkoušky. Téměř žádné uzdravení a večer se snesla hrozná bouře, která znemožnila světelný průvod. Před zachmuřeným zástupem poutníků přišel nějaký zbožný duchovní na myšlenku, aby se Nejsvětější nesl řadami nemocných a slavnost se konala za důvěryplných invokací. Proč by božský Spasitel neměl vyslyšet volání nemocných, jak to rád dělával za svého pozemského života?
Dne 22. srpna 1888 ve čtyři odpoledne, v den, který se dnes slaví jako svátek Panny Marie Královny, se tehdy konalo první procesí nemocných s Nejcennějším statkem. Tehdy zaznělo poprvé uchvacující volání: "Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!" - "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nad námi!"
A co se stalo? V tom okamžiku povstalo nejméně osm nemocných před jeskyní, kteří opět nabyli zdraví. Kdo popíše to jásavé Magnifikat, které nyní stoupalo v slzách vděčnosti k nebesům! Od toho dne až dosud pokračuje tento jásot srdcí v Lurdech k poctě Nejsvětější svátosti.
Vyjímáme ze zprávy, kterou přednesl dr. Boissarie u příležitosti Eucharistického kongresu v Lurdech 1898: "V roce 1888 jsme začali registrovat uzdravení, která se udála při eucharistických průvodech. V tomto roce bylo možno zaznamenat 16% uznaných uzdravení během průvodu (sedm na čtyřicet uzdravení před jeskyní). Často začíná uzdravení před koupelí, aby se při svátostném průvodu dokončilo. Velmi často však nebylo patrné žádné zlepšení při koupeli, zatímco se událo zcela náhlé uzdravení před Nejsvětějším.
První uzdravení tohoto druhu, které nám bylo hlášeno, bylo Niny Kin, mladé, dvaadvacetileté dívky. kterou sem přivezli z jedné pařížské nemocnice. Při nějakém nešikovném manévrování byla polita 25 litry kyseliny sírové, takže jí hrozné popáleniny vyžraly nohy až po nervy a deset měsíců se vůbec nemohla pohybovat. Vyzkoušeli na ní všechny léčebné prostředky, masáže a elektroléčbu, ale bez úspěchu. Při pouti "Nationale" ji dvakrát vykoupali, aniž pocítila nějaké zlepšení. Dne 22. srpna ležela před jeskyní na rohožce. Když kolem přecházel Nejsvětější, tu pocítila, jako by byla prudce vytržena vzhůru, vyskočila přes nosítka z lůžka a jistým krokem kráčela s procesím.
Od té doby roste poměr uzdravení před Nejsvětější svátostí. Z šestiny se stala třetina, r. 1 894 a 1898 to dělalo víc než polovinu. Celkové hodnocení v posledních deseti letech už dělá asi 60%. Není proto divu, že se nemocní s oblibou vystavují na prostranství k svátostnému průvodu.
Chtěl bych se zmínit o jednom zajímavém uzdravení z r. 1889. Šlo o slepé 19-leté děvče Marie-Louis Horeau. Nevnímala ani denní světlo, museli ji vodit za ruku a podávat jí jídlo. Trpěla častým zánětem rohovky, takže oči ztratily jakoukoli propustnost. V ten den se nemohla přiblížit k jeskyni, zdržovala se poblíž lázní, přičemž prosila svou přítelkyni, aby jí řekla, až půjde kolem Nejsvětější.
Volání se blíží. Když jí přítelkyně řekne: "Je zde", slepá se vrhá na kolena se slovy: "Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!" - "Pane, ať vidím!" V tom okamžiku zpozorovala zářící světlo, jak postupuje před jejíma očima, a to jí působilo pichlavou bolest, přičemž se jí oči otevírají. Vidí jeskyni, poutníky na kolenou v modlitbě a Ježíše v Nejsvětější svátosti, jak jí žehná. Má světlo v očích a rozeznává i nejmenší předměty. Oči jsme jí vyšetřili. Jsou úplně jasné a zdravé."
"V roce 1889 se podobně udála řada nejvýš zajímavých uzdravení. Paní Facque z Pont-á-Mousson je matka deseti dětí a má 44 let. Pět let byla ochrnutá, když ji už umírající přivezli do Lurd. Bezmocnou ji zavezli ke koupeli. Přítomné sestry prohlašují: "Ta je ztracená, Matka Boží ji neuzdraví." Osm pečovatelek ji svléká a ponořují ji do koupele, přičemž nemocná ztrácí barvu... Je to agónie, konec. V tom okamžiku je slyšet zvonění, které ohlašuje příchod Nejsvětějšího. Prudký déšť. Přikryli umírající tím nejnutnějším a odnesli na prostranství. Pečovatelky se vrhají do bláta na kolena. Jedna z nich se pokouší nemocné trochu nadzvednout hlavu, ale marně. Hlava klesá zpět, oči zavřené. Ted' právě přichází Nejsvětější. Nemocná se náhle zvedá a hledí na monstranci. Vstává a jde Nejsvětějšímu vstříc..., aby před Ním padla na kolena. Kněz jí postavil monstranci na hlavu. Ona povstává, bosá následuje Nejsvětějšího a celá září štěstím. S největší námahou ji zadržují, aby nešla s průvodem."
"Mohli bychom se ještě zmínit o mladém Gui z Montpellieru. Jednu ruku měl ochrnutou a kratší. Delší nemocniční léčba zůstala bez výsledku. Kůže se mu z paže loupala. Při průvodu si tou zdravou pozvedl nemocnou připevněnou na dlaze a tak se dotkl monstrance. Pocítil náhlý otřes, do paže se mu vrátil život a schopnost pohybu. Sám si sundal z úplně uzdravené paže dlahu.
Vedle něho ležel dvanáctiletý chlapec, který nikdy nechodil. Po celá léta stonal s hnisavou tuberkulózou kyčlí, upoután na lůžko. Když kolem procházel kněz s Nejsvětějším, uchopil oběma rukama vélum a zadržel žehnajícího kněze. Ten se marně snažil vymanit se z jeho rukou. - "Ne, já tě nepustím, až budu uzdraven." Domluvy nepomáhají. On se pustí a zdravý se postaví na nohy. Udivený zástup se vrhne na něho a nese ho v triumfálním průvodu."

"Prohlásil jsem vám, že jsem zaznamenal 60% uzdravení před Nejsvětější svátostí. Tento poměr je už překročen. Letos (1898) u příležitosti pouti z Arrasu se udála všechna uzdravení během průvodu s Nejsvětější svátostí."

Dr. Bossarie.

Modlitba před Nejsvětější svátostí:
O Ježíši, můj Pane a Bože, věřím, že jsi v Nejsvětější svátosti přítomen jako Bůh a člověk, s tělem. krví i duší, opravdu, skutečně a podstatně. Mým tělesným očím jsi sice skryt, ale ve světle víry tě vidím duchovním zrakem a poznávám pod způsobou chleba tvou božskou nádheru a majestát. - Posiluj mou víru, Ježíši!
Věřím a vyznávám, že jsi v tomto tajemství týž, který od věčnosti do věčnosti žiješ jako jediný Bůh a vládneš s Otcem a Duchem svatým, že jsi týž, kterýs v plnosti času z lásky k nám sestoupil z nebe a stal se člověkem; že jsi tentýž kterýs pro naši spásu zemřel na kříži, vstal z hrobu a slavně vstoupil do nebe a jednou přijdeš soudit živé i mrtvé. - Posiluj mou víru, Ježíši!
Věřím, že toto tvé tělo je pravý pokrm a tvá krev pravý nápoj: že tímto nebeským pokrmem připravuješ výživu pro mou duši a záruku mého budoucího zmrtvýchvstání. V této víře, Ježíši, padám na kolena a klaním se ti v nejhlubší pokoře jako svému Pánu a Bohu, jako svému Vykupiteli a Spasiteli. Kéž tě všichni lidé poznají a milují, tebe ctí a klaní se ti jako vyvolení v nebi, kteří v lesku tvého božského Majestátu na tebe patří a nepřestávají tě chválit a oslavovat navěky. Amen.

<OBSAH>

TEREZIE NEUMANNOVÁ
Stigmatizovaná, 1898-1963, eucharistický zázrak naší doby.

Terezie se narodila v noci z Velkého pátku na Bílou sobotu jako první z jedenácti dětí. Do dvaceti let pracovala jako služebná. Její touhou bylo stát se ošetřovatelkou nemocných v afrických misiích.
V roce 1918 utrpěla úraz při hašení požáru a oslepla a ochrnula. Našla útočiště u "Květinky trpících z Lisieux", pozdější Terezie od Dítěte Ježíše. V den jejího blahořečení 29. dubna 1923 byla náhle vyléčena ze slepoty a v den jejího svatořečení 17. května 1925 také z ochrnutí. Z jejího pozdějšího života je vhodné se zmínit ještě o jednom náhlém uzdravení: 15. srpna 1940 měla vidění nanebevzaté Panny Marie, během něhož náhle zmizely všechny následky mrtvice, která ji stihla ve třech etapách (7., 10. a 13. července), takže ochrnula na celou pravou stranu.
Ve Svatém týdnu 1926 měla Terezie vidění trpícího Krista a v něm se jí vtiskly do těla Kristovy rány; ty jí už zůstaly po celý život. Asi sedmsetkrát za svého života měla o pátcích účast jako spolutrpitelka na Kristově utrpení, podle doby církevního roku. Byly to otřesné vize. Tisíce svědků ji mělo možnost vidět v tomto útrpném stavu.
Láska k Ukřižovanému jí byla útěchou, patření na události z Evangelia a dějin Církve radostí.
Občas měla také možnost proniknout do nejvnitřnějších tajemství duše toho, kdo se k ní přiblížil. Poznala i pravost nebo falzifikát relikvie.
Terezie Neumannová žila od r. 1927 až do smrti v září 1962 bez jakékoli potravy a nápoje. Jediná její strava bylo denní svaté přijímání. Vždycky se bránila tvrzení, že žije z ničeho. "Z ničeho není nic" odpovídala, "já nežiji z ničeho, žiji ze Spasitele. Přece řekl: Moje tělo je pokrm. Proč by to neměla být pravda, když to řekl, i pro život našeho těla?"
Bylo to skutečně tak jako by eucharistický chléb byl pro stigmatizovanou opravdovou tělesnou stravou se všemi jejími částicemi potřebnými pro tělesný organismus, které obsahuje obvyklá potrava.
Když byla v exstatickém stavu, vešla do ní sv. Hostie ihned po tom, co ji kněz položil na jazyk, bez polknutí. Několikrát se stalo, že duchovní sv. přijímání se stalo svátostným. V r. 1953 k tomu pod přísahou prohlásila: "Při takových návštěvách (v kostele) se několikrát stalo, že se svatá Hostie vznášela ze svatostánku ke mně do lavice pro přijímající a já jsem tu svatou podstatu polknutím požila."
Terezie Neumannová měla živý pocit, že eucharistický chléb je v ní přítomný a tím ji tělesně udržuje při životě.
Blízkost Eucharistie pociťovala i v normálním stavu. Farář Naber vypravuje: "Když jsme spolu cestovali do cizích krajů, Resl u každého kostela řekla, jestli je katolický nebo ne, zda je tam eucharistický Spasitel či nikoli. Zpočátku jsme vždy vystoupili z vozu, jmenovitě prof. Wutz, a chodili jsme si tyto údaje ověřovat. Nikdy se nemýlila."
Dr. Johannes Steiner, autor knihy "Terezie Neumannová z Konnersreuthu, obraz ze života podle autentických zpráv, deníků a dokumentů", zažil tohle: "Jel jsem s Resl a svou paní ke "Kappel" (slavný poutní chrám Boží Trojice poblíž Konnersreuthu). Chtěl jsem se podívat, jestli už skončila renovace hlavního oltáře. Bylo to asi v době měnové reformy, protože farář z Münchenreuthu, do jehož farnosti tato kaple patří, musel dělníkům nosit jídlo, aby u něho pracovali. Když jsem vstoupil dovnitř, neviděl jsem věčné světlo, a proto jsem se na pozdrav jen uklonil. Resl naopak padla na kolena a hluboce se uklonila a hned řekla: "Je tu krásně, Spasitel je uvnitř." Řekl jsem: "Resl, vždyť tady není věčné světlo." Ona odpověděla: "Ale Spasitel je uvnitř." V důvěře v její slova jsem taky poklekl. Za chvíli přišel münchenreuthský farář a vysvětlil nám, že dokončili svatostánek, tak do něho vložil ráno Sanctissimum, ale v lampičce nebyl olej a teď ho právě přináší."
Bratr Terezie Ferdinand tvrdí: "Rok už nemohu přesně uvést. Mohlo to tak být r. 1932, ale přesně vím, že to byla neděle. Byl jsem se svou sestrou Marií ve farské kuchyni. Tu vstoupila Resl s panem farářem. Byla celá vzrušená a řekla: "Tady uvnitř je Spasitel." Farář Naber s úsměvem pravil: "Resl, určitě se mýlíš. Na faře nemůže být Spasitel." Ona: "A přece tu je, já to cítím, že je tady někde úplně blízko." A přistoupila k hromadě ještě neotevřených dopisů. Ani dlouho nehledala. Vytáhla modrou obchodní obálku a podala ji faráři Naberovi. On ji otevřel - a v ní byla zabalena v kousku bílého papíru svatá Hostie. Bez slovního doprovodu, bez odesilatele. Jen nápis: Slečně Terezce Neumannové, Konnersreuth. Razítko: Waldsassen."
Případ se však brzy vysvětlil. Jeden podezřelý muž z Waldsassenu byl předvolán k výslechu. Doznal, že po sv. přijímání vyňal hostii z úst, protože měl pochyby, je-li to víc než obyčejný chleba, a odeslal ji do Konnersreuthu... Svého činu pak hluboce litoval."
Při vší hloubce svého vnitřního života nezapomínala Terezie na denní uskutečňování lásky k Bohu a bližnímu. Neúnavně pečovala o svůj farní kostel a o nemocné. Až do r. 1947 nebyl v Konnersreuthu ani lékař ani zdravotní sestra. Proto po dlouhou řadu let navštěvovala a ošetřovala nemocné, ačkoli svýma stigmatizovanýma nohama sotva chodila. Waldsasský zdravotní rada dr. Seidl rád ordinoval za spolupráce Resly, přičemž často okolním pacientům radil, aby se pod jeho lékařským vedením dál nechávali ošetřovat Reslou.
Velcí i malí z celého světa, představitelé Církve i státu se odporučovali jejím modlitbám.
Podle slov zesnulého diecézního biskupa Michaela Buchbergera nacházelo v Konnesreuthu mnoho trpících vyslyšení nebo útěchu, jiní zase víru nebo v ní byli utvrzováni.
V péči o kněžská a řeholní povolání se podstatně podílela na založení semináře pro pozdní kněžská povolání ve Fockenfeldu a vytvořila podmínky pro klášter Klanitelů ve své farnosti.
Na svátek Povýšení sv. Kříže měla svou poslední vizi: vítězství Kristova Kříže. Následující den, na svátek Sedmibolestné Panny Marie, dostala srdeční infarkt a 18. září na jeho následky skonala.

Nekonečná Láska
Nestačí tento chléb jen přijímat, je třeba ho též uctívat abychom byli pro něj vnímavější. Musíme se před Hostií ztišit, aby nás v tomto tajemství učinil důvěrnými.
Kdo je vnímavý pro Tvou lásku, stane se sám láskou, to je působení této Svátosti pro ty, kteří ji s opravdovostí uctívají a přijímají. Ano, Pane, Ty nám dáváš nové srdce, které rozumí řeči lásky. Ty nás učíš velikému tichu. Ty nám dáváš bdělost pro své působení, které je samotná láska, a necháváš nás spolupracovat s Tebou. Ty v nás dáváš dozrávat lásce, až nás pozvolna zcela stráví.

Sestra M. Chnile, trapistka.

<OBSAH>

CHCI, BUĎ ZDRÁV!
Ve švýcarském Thurgau v obci Balterswil se dne 19. května 1924 narodil rodině Schwager-Bauerově jako sedmé dítě bratr Lev. Tehdy nikdo netušil, jaká tohoto světoobčánka čeká životní cesta ke slávě Boží a Jeho Matky. Zbožná matka tomuto malému Bernardovi, jak jej nazvali již od raného dětství vštěpovala čistou představu Panny Marie, aniž si toho byl v podstatě vědom. Malý "Beny" rostl bezstarostně v zbožném a veselém prostředí, chodil do školy, výborně se učil a byl po všech stránkách oblíbený žák. V rodném domě prožil vyrovnané dětství, i když otec jako vyšívač musel zvlášť ve třicátých letech přerušovat práci a rodina trpěla nouzí.
Jednou se vrátil jistý benediktýn - misionář ze své misie a měl o ní přednášku. Tehdy poprvé Beny zatoužil stát se misionářem. V roce 1933 byl Bernard u prvního svatého přijímání. V té době mu onemocněla milovaná matka, která tušila svůj blízký konec. Proto stále víc odevzdávala své dítě moudré a mocné Panně Marii, aby ona zastávala ještě vřelejší a láskyplnější místo matky. Když v roce 1934 navždy zavřela oči, prožil Beny první velkou životní bolest. Život pak plynul dál a rodina musela držet pohromadě a společně překonávat všednosti života. Přiblížil se den sv. biřmování a to Benyho, aniž mu to přišlo na mysl, posílilo pro nastávající utrpení. Jako dobrý žák a oblíbený kamarád prožíval léta bez obtíží a starostí a konečně vstoupil do gymnázia Misionářů Svaté Rodiny ve Werthensteinu v lucernském kantonu.
Jenže události šly jiným směrem. Jednou při jízdě na kole měl nehodu s těžkým zraněním, které mělo za následek silné závratě, takže vzniklo podezření z epilepsie. Dopravili ho na dva měsíce do švýcarského ústavu pro epileptiky v Cuychu, ale tam se ukázalo, že záchvaty nejsou epileptického původu. Časem se úplně uzdravil.
U sedláků v blízkosti své rodné obce si vydělal první plat a rozhodl se jít na zemědělskou školu. Domů se vrátil jako diplomovaný zemědělec. Další dva šťastné roky prožil v Alpách v kantonu obwaldenském jako chovatel dobytka. V devatenácti letech konečně zakotvil v jedné rodině, která měla hospodářství a penzión. Tam odhalili jeho talent pro kuchařské umění, který sehrál důležitou úlohu v jeho pozdější klášterní činnosti. V roce 1945 absolvoval rekrutskou školu dělostřeleckou. Jednou mu zasáhl hlavu hromový úder koňského kopyta. Zdálo se, že jeho životní dráha tragicky skončila. Celé týdny trávil v nemocnici a když ho konečně propustili, nezbavil se silných bolesti hlavy a nebyl úplně zdráv.
Když opět nastoupil svou práci, kterou vždy vykonával s velkou radostí, ač měl stálé bolesti hlavy, zanedlouho dostal dopis od bývalého spolužáka, který mu připomněl jeho skryté přání stát se misionářem v Africe. Informace o benediktýnských misionářích z Uznachu a Freiburgu ho podnítily ke studiu mnoha jiných prospektů. Po rozhovoru s otcem a zralém uváženi odjel na svátek Všech svatých v r. 1945 do Freiburgu a vstoupil k benediktýnům. Ti ho srdečně přijali jako postulanta. Pověřili ho funkcí kuchaře v klášterní kuchyni. Bernard si na řeholní život brzy zvykl.
Za rok, 4. prosince 1946, vstoupil do noviciátu a přijal jméno Lev po církevním učiteli Lvu Velikém (440 - 461 ), který vešel do církevních dějin jako strážce a ochránce katolického učení. Denní život podle řeholních pravidel mu vyhovoval na těle i duši: modlitby, práce, hry, mlčení, případně i osvěžení - to ho obšťastňovalo a přivádělo k radostné chvále Boha a stálému díkůčinění. Zvláštní oddanost a lásku věnoval své nebeské Matce Marii, jejíž svátek Neposkvrněného Početí byl i jeho svátkem, byl to totiž den jeho prvních slibů.
Přestože bratra Lva trýznily nekonečné bolesti hlavy a později trpěl i častými poruchami zraku cele odevzdaný do vůle Boží zůstal veselým člověkem, jaký byl vždycky. Jednoho dne se náhle dostavily i závady v chůzi, že se víc plížil než chodil a střídavě se mu to obnovovalo a mizelo. Ale když musel dokonce konstatovat, že už není schopen tvořit slova a že i tyto překážky v řeči se mu střídavě dostavovaly a mizely, a když se tyto útrapy trvale střídaly po celé měsíce, bylo mu už v duši úzko a temno. Po hrozném a bolestivém úsilí o poznání Boží vůle a po vroucí modlitbě k Matce Boží, kterou vykonával se svým představeným, náhle oba měli jasno, že bratr Lev má složit věčné sliby, aby tak své utrpení proměnil v plodnou smírnou oběť. Prošel tvrdým duševním zápasem; po něm se zcela odevzdal do vůle Boží a tak ho naplnil hluboký pokoj. Ano, patřil už úplně Bohu, byl znovu zrozen v Jeho prozřetelnosti. Utrpení se stupňovalo, až úplně ochrnul a byl bezmocný, takže se musel vzdát své klášterní kuchyně. Poslali ho do Theodosiana v Curychu na vyšetření. Tam zjistili sklerózu multiplex. Bratr Lev se nevyléčitelně nemocný vrátil do kláštera, kde mu tu a tam přidělovali malé práce a poradní funkce. Od nynějška se však stále víc soustředil na rozjímání, modlitbu a obětování svého utrpení a plně důvěřoval v přímluvu Matky Boží. Utrpení mu však stále přibývalo. Byl si vědom své bezmocnosti a úplné závislosti na svém okolí, a přece dokázal obveselovat své spolubratry skvělým humorem. Byl jim zářivým příkladem a vzorem naprostého spolehnutí na Boha a odevzdanosti do Jeho vůle. Na jaře 1952 dozrálo rozhodnutí poslat bratra Lva do Lurd.

Lurdy
V Benediktinu vypravují bratra Lva na cestu a sedmý den novény k Neposkvrněné, kterou za něho bratři konali, se dává lurdský poutní průvod do pohybu. Bratr Lev cestou nevýslovně trpí, v noci nemůže spát. Celý polámaný, bezmocný a ochromený, unavený a neschopný myslet dochází konečně k cíli své touhy, na místo Neposkvrněného Početí, a uléhá na nemocničním lůžku v azylu "Notre Dame de Lourdes". V Lurdech, kde se země a pozemské nebe stýkají s nadzemským, je každý den svátkem. Nepopsatelná bída, která zde z celého světa splývá vjedno, bolestí sužovaní, nevyléčitelně nemocní, slepí, chromí - ti všichni očekávají pod milostivým sluncem Boha, až přejde kolem Spasitel v monstranci, kterou nese biskup od massabiellské jeskyně náměstím před Růžencovou baziliku kolem nemocných. Tisíce poutníků a nemocných provázejí Vykupitele zpěvem a modlitbou: "Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit!" - "Milá Matko Boží, svatá Panno, pros za nás!" Bratr Lev už ani nevnímá, co se kolem něho děje, ale cítí bezprostřední blízkost nebeské Matky, která na něho s láskou hledí, jak bezmocně, ale odevzdaně leží ve svém vozíčku. Později, když Pán opět přechází kolem zástupů a každému žehná, bratr Lev se modlí: "Pane, buď vůle Tvá!" Rozhodující slovo Pána ještě není vysloveno; bratr Lev, odevzdaný a naplněný pokojem, dává se sebou dělat všechno, sám se totiž nemůže ani pohnout. Jeho život vstoupil do konečného stádia, je pro Boha připraven až na smrt.
Je jitro prováté jarem, 30. dubna 1953. Po dvou probdělých nocích a požití jen nepatrného množství potravy leží bratr Lev úplně vyčerpán znovu před bělostnou postavou Matky Boží. Nic jiného nevidí než její blízkost a hlubokou radost. Ví že tvoří jednotu se všemi, kteří se tady modlí, trpí a zpívají. Zdá se, jako se by ve všech těch modlitbách, zpěvu a hlasu zvonů zastavil čas a jako by začínala věčnost.
Kolem čtvrté odpoledne ponořují opatrně bratra Lva do studené vody zázračného pramene. Hlasitě vykřikne a cítí, jak se na celém těle třese. Později řekne, že o tom křiku vůbec nic nevěděl. Teď však jeho vozík zařadili k ostatním před svátostný průvod na Růženeckém náměstí. V tuto chvíli se bratr Lev cítí ještě ubožejší než kdykoliv předtím. K jeho sluchu jen slabounce doléhají modlitby. V duchu obrácen do Božího království nevnímá nic než blízkost Spasitele, který k němu přichází v malé bílé Hostii. A když Pán před ním stojí a dělá znamení kříže - "Chci, buď uzdraven!" - stane se něco nepochopitelného: bratr Lev je stižen od hlavy až k patě hroznou ranou! Jeho tělem projede zásah blesku, který ho v mžiku vyhodí z vozíku na kolena před jeho Boha, jemuž děkuje za své uzdravení. Zářícím zrakem sleduje pomalu se vzdalující monstranci. Tím vším nevysvětlitelným se zcela omámený vzchopí. Všichni kolemstojící ho udiveně a zvědavě pozorují. Před chvílí ještě ochrnutý teď jde pevně a jistým krokem v doprovodu lékaře k vyšetřující komisi. Všechno se odehrává v železné kázni, ale později, když zazněl zpěv a modlitby, se zdálo, že skupina švýcarských poutníků se se zvláštním nadšením podílí na chvalozpěvu: "Jeden z nás byl uzdraven!"
Po blažené, díkem a chválou naplněné noci - tentokrát nemohl bratr Lev spát pro samou radost - přistoupil za nádherného prvomájového jitra před Boží oltář.
Ten, který po dlouhé měsíce nemohl nic tuhého požít, snědl po mši svaté kompletní snídani. "Když mě Matka Boží uzdravila, neučinila nic polovičatého!" pravil radostně a zdálo se mu, že nikdy nedostal tak skvělou snídani.
Dopoledne strávil u křížového výslechu ve zjišťovací kanceláři. Pobyl tam celé čtyři hodiny. Čím déle trvalo jednání lékařské komise, tím jednotnější byli všichni v tom, že jde o skutečný zázrak. Bratr Lev, včera ještě na smrt nemocný, výtečně odolával nervovému zatížení způsobenému výslechem. Po obědě následovaly další dvě hodiny jednání, než směl konečně do svátostného průvodu.
Jaký to byl zážitek! Ten, který ještě včera bezmocně ležel ochrnutý mezi nemocnými, nyní úplně zdravý radostným srdcem děkuje Bohu; ten, který povstal ze smrtelné nemoci, začíná nyní nový život.
Zcela pohroužen do rozmluvy s Matkou Boží uvažoval o tom velikém zážitku. A druhou noc se konečně dostavil osvěžující a posilující spánek!
Když se bratr Lev vrátil domů, byla radost jeho spolubratří, kteří o této události nebyli ještě zpraveni, nepopsatelně veliká. Skutečně ještě nikdy nebyla mše svatá v domácí kapli Benediktina tak radostně slavena, jak v den jeho návratu. Po týdnu se bratr Lev představil lékařům v Curychu, kteří ho propustili jako nevyléčitelně chorého. Též oni museli uznat z hlediska medicíny uzdravení za nevysvětlitelné a radovali se s ním.

Nekonečná Láska
Když se Ti klaníme, v duchu Tě přijímáme. Když se Ti klaníme, děje se toto: Ty přicházíš do svého vlastnictví a Tvoji Tě přijímají. Při klanění jsme ponořováni do oslňující pravdy, kterou jsi Ty sám.
Ty nejen miluješ, Ty jsi Láska, a to je ono tajemství Tvé osoby, které je pro nás tak přitažlivé: že Ty sám jsi Láska. Ty můžeš jen milovat. A když se Ty se sebou spojíš, vrůstáš do stále nových hlubin lásky. Neboť Ty jsi nekonečná Láska, pro nás nepochopitelná, a přece Tě smíme poznávat a prožívat. Tato Láska se stále zaměstnává tím, aby nás prozařovala a činila milujícími.

Sestra M. Schinke, trapistka.

<OBSAH>

TAJEMSTVÍ ŽIDOVSKÉHO CHLAPCE Z KRAKOVA
Bylo to v r. 1918. První světová válka připravila moje rodiče, tak jak mnoho jiných Poláků o všechen majetek. Proto jsem byl jako student nucen hledat někde jakékoliv placené zaměstnání. Jinak bych nemohl dál studovat.
Kdosi mi poradil abych se představil jedné židovské dámě, která hledala pro svého dvanáctiletého synka domácího učitele, aby ho připravil do sekundy gymnázia. Tehdy jsem nebyl přítelem židů. Teprve později jsem se dověděl, že je mnoho dobrých, řádných a zbožných židů.

Příběh proroka Jonáše
Židovská dáma mi svého chlapce svěřila a já jsem si umínil, že svou povinnost splním co nejvěrněji, protože jsem se od otce naučil všechno dělat dobře. Někdy Daniel přišel ke mně jindy se vyučovalo u něho doma. Jednoho dne jsem svého žáka zastihl v pokoji s židovskou modlitební knížkou v ruce. Prolistoval jsem ji. Byla napsána hebrejsky. Pod každou větou byl překlad. Z toho jsem poznal, že se jedná o biblické vyprávění o proroku Jonášovi, ale podle mého mínění bylo zcela nesprávně vyloženo. To mě trochu podráždilo. Vrátil jsem Danielovi knížku, přičemž jsem zamumlal: "To je ale podvod!" Chlapce tato poznámka velice udivila a hned se zeptal: "Proč je to podvod? Copak není židovská bohoslužba dobrá? A jakpak je to s bohoslužbou katolickou?" Zahrnul mě jaksepatří otázkami o katolickém náboženství. Především ho zajímala osoba Ježíše Krista. Už jsem byl unaven jeho četnými dotazy a skoro hněvivě jsem nakonec odpověděl: "Co se o to staráš? Vždyť se nikdy křesťanem nestaneš. Raději studuj, kvůli tomu jsem přišel. Jinak neobstojíš u zkoušky a matka se na mě nahněvá." Chlapec chvíli zaraženě mlčel. Ale netrvalo dlouho a zahrnoval mě novými otázkami a nedal pokoj, dokud jsem mu neslíbil, že ho jednou vezmu do našeho kostela. Návštěvu kostela jsem určil na 7. máje 1918, na svátek našeho polského biskupa sv. Stanislava.

Div milosti
Ve stanovený den chlapec přišel pro mě do bytu. Cestou jsme si vesele povídali, až jsme dorazili na vrcholek Wawelu s katedrálou. Při výstupu na výšinu jsem svého žáka upozorňoval na různé památky a vysvětloval mu je. Ve chvíli, kdy jsme vstupovali do katedrály, se stříbrně rozezněl zvonek. Myslel jsem si, že je asi u některého z bočních oltářů právě proměňování. Víc jsem si toho nevšímal a po několika krocích jsem se zastavil a přemýšlel, co svému žáku nejdříve ukázat. Když jsem se pak po něm ohlédl, spatřil jsem něco pozoruhodného: Daniel, ten židovský chlapec, klečí na zemi! Bledý v obličeji, oči upřené na jediný bod. Ulekl jsem se. Vzal jsem ho za rameno a zeptal se: "Danieli, nejsi nemocný?"
Nedal mi odpověď. Zdálo se, že je mimo tento svět.
Tvář mu zářila nadzemskou krásou a rty se pohybovaly jako by mluvil s někým neviditelným. Přiblížil jsem ucho k jeho ústům, abych zachytil nějakou větu, ale nic jsem nerozuměl a dodnes nevím, jakou to tehdy mluvil řečí.
Dovedete si představit mé rozpaky! Tím spíš, že tohle zvláštní chování chlapce bylo nápadné několika ženám a jedna z nich polohlasně poznamenala:
"To je žid!"
Tak uplynulo několik minut. Mezitím prošel kolem nás kněz, který slavnostně nesl Viatikum a sv. oleje k nějakému nemocnému. Daniel stále ještě na kolenou upřeně sledoval kněze fascinujícím pohledem.
Když duchovní opustil s tím nejcennějším Pokladem kostel, Daniel klidně povstal a aniž by se o mne staral, šel přímo k postranní kapli Štěpána Bathoryho, kde se uchovává Nejsvětější svátost. Přitom mu tak zářila tvář, že mi mimoděk připomněla obraz sv. Stanislava Kostky. Tam si u mřížky klekl a s očima prozářenýma a upřenýma na svatostánek se víc než čtvrt hodiny modlil.
Nechtěl jsem ho vyrušovat a tak jsem čekal, až přijde k sobě. Napřed mě znepokojovala myšlenka, jestli se nestal obětí náhlé pomatenosti, ale pozvolna jsem nabýval přesvědčení, že Pán Bůh zde koná zázrak milosti.

Cestou domů
Daniel se konečně zvedl, naznačil mi, že chce domů a s velkou usebraností opouštěl katedrálu. Ze všech těch krás dómu a uměleckých děl neviděl nic, a přece se zdálo, že je úplně spokojen.
Cestou domů jsem na něm opatrně vyzvěděl, co se vlastně stalo. Daniel však odpovídal vyhýbavě, ale vždycky znovu začal mluvit o milém Spasiteli. Ustavičně a velmi důrazně ujišťoval: "Pán Ježíš je krásný a dobrý!"
Kdykoli to řekl, přelétl mu po tváři lehký ruměnec, odlesk vnitřní lásky k božskému Vykupiteli, která zářila v jeho srdci. Přiznávám se, že mě tento zážitek silně zasáhl a mocně vyburcoval mou tehdy dost slabou katolickou víru. Přesto jsem však brzy na tuto událost zapomněl a domníval jsem se, že to asi bylo pouhé mé nebo Danielovo zdání.

Daniel předpovídal svou smrt
Pokračoval jsem jako dřív ve výuce svého žáka, aniž bych vůči němu nějak změnil své chování. Jednoho dne mi však otevřeně řekl, že by se chtěl stát katolíkem. Důrazněji než jindy se snažil poznat pravdy katolické víry a kladl mi celou řadu otázek. Nakonec mě poprosil, abych ho pokřtil.
Vážně jsem se rozzlobil a nadával na jeho "dětinský" požadavek a napomenul ho, aby studoval, že se blíží zkoušky a ve znalostech má mezery. Daniel zůstal klidný a velmi rozhodně odpověděl, že už žádné zkoušky dělat nebude, že osmého září umře. Předtím však musí být bezpodmínečně pokřtěn. S ironickým úsměvem jsem mu odpověděl: "Milý hochu, ty tady budeš déle než já. A pokud jde o ten křest, tak se zeptej matky, co si o tom myslí!"
Víc jsem už o tom nedovolil mluvit. Ale mé snahy, aby rychleji pokračoval v latině a jiných oborech, byly marné.
Na konci školního roku jsem jeho matce bez okolků vysvětlil, že ho ke zkoušce nepošlu, protože nebude způsobilý dřív než po prázdninách.
Pak nastaly prázdniny, v nichž jsem Daniela už neviděl. Ale 7. září, když jsem myslel na všechno možné víc než na svého bývalého žáka, mě vyhledala jeho židovská matka. Myslel jsem, že mě chce požádat, abych zase začal se soukromou výukou Daniela. Přijal jsem ji ne příliš laskavě. Vyhrkl jsem na ni, že už nejsem ochoten se s jejím mládenečkem mořit. Avšak ona mi řekla, že jde kvůli něčemu úplně jinému. Daniel je nemocen a projevil vroucí přání se se mnou neodkladně ještě dnes vidět. V tom okamžiku mi přišla na mysl chlapcova slova: "Osmého září zemřu!"
Ihned jsem matce slíbil, že ještě dnes večer splním jeho přání. Zastihl jsem Daniela sice v posteli, ale v jeho stavu nebylo nic zneklidňujícího. Proto jsem nevěřil v jeho blízkou smrt, zvláště když mi jeho matka řekla, že lékař nepřikládá jeho momentální nevolnosti zvláštní význam.
Když jsme byli sami, Daniel se na mě vážně zahleděl a kategoricky pravil, že ho musím hned teď pokřtít, poněvadž se blíží jeho konec. Zároveň mi slíbil, že když splním jeho přání, sdělí mi tajemství.
Váhavě jsem uvažoval, co dělat. Daniel úpěnlivě prosil. Stále jsem se ještě nemohl rozhodnout. Ale síla s jakou ten mladík na mne naléhal, překonala konečně můj odpor. Projevil jsem ochotu pokřtít ho z nutnosti pod podmínkou, že se později v kostele přihlásí o dodatečný slavnostní obřad. Taky jsem dodal, že se obávám hněvu jeho matky, protože ona neměla ani tušení o jeho katolickém smýšlení. Daniel se pokoušel zbavit mě pochybností tím, že mě ujistil, že matce o tom nic neřekne.
"Kromě toho," řekl s úsměvem, "zítra už přestanu navždy mluvit." Potom náhle vyskočil z postele, vzal láhev s vodou a strkal mi ji do ruky. Přitom opakoval prosbu, která zněla jako Bohem vnuknutý příkaz: "Pokřti mě, pokřti mě!" A tak jsem s chvěním lil Danielovi na hlavu vodu se slovy: "Danieli, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!"
Teď byl Daniel přešťastný a aniž čekal na otázku, začal hned vyprávět, co mu tehdy Ježíš v katedrále zjevil. Milý Spasitel byl náramně krásný, přátelský a nepopsatelně laskavý a předpověděl mu den smrti s výzvou, aby se předtím dal pokřtít.
Pozorně jsem mu naslouchal, ale pořád jsem nemohl uvěřit, že příští den zemře, neboť neměl na sobě vůbec nic z umírajícího člověka ani v pohybech, ani v hlase. Při rozloučení jsem mu slíbil, že na druhý den přijdu zas.
Osmého září 1918, na svátek Narození Panny Marie v pět večer Daniel skonal. Když jsem v ten den kolem páté vstoupil do židovského domu, zastihl jsem jeho matku v zřejmém zoufalství.
U jejího jedináčka byl právě lékař. Nemohl sice zjistit žádnou nemoc, ale tep byl tak slabý, že už nebyla naděje na uzdravení. Daniel ležel klidně. Jeho tvář prozrazovala vnitřní štěstí. Měl radost, že jsem přišel a radostně řekl: "Uvidíte, teď umřu!"
"Jestliže umřeš, Spasitel si tě vezme okamžitě k sobě!" řekl jsem. Při těchto slovech sklonil Daniel hlavu na stranu a s úsměvem vydechl naposled. Na smrtelném lůžku vypadal jako světec.

Tato událost nezůstala pro soukromého učitele bez účinku. Začal teologická studia a stal se dobrým knězem.

<OBSAH>

RŮŽENEC A EUCHARISTIE
Ze dnů dobývání Berlína r. 1945.
Jezuita P. Rösch vypráví bezprostřední zážitek:

"Bylo to na konci dubna 1945. Dlouho toužebně očekávaný exodus z ponuré cely smrti se jako zázrakem snesl z nebe coby Boží dar pár hodin před dobytím věznice ruskými oddíly. Procházeli jsme se za dělostřelecké palby ulicemi Berlína. Ke třetí odpoledne se nám dostalo vlídného přijetí u sester, které v těchto dnech hrůzy při dobývání světového města sbíraly malé a nejmenší děti, především ty, které ztratily rodiče.
Večer 30. dubna dělová palba ponenáhlu umlkala. Zvolna, ale nezadržitelně hoří řady ulic a domů kolem kláštera, které ještě před několika dny stály neporušené. Nad naší čtvrtí se vznášejí těžké mraky dýmu. V noci hledáme vodu. Všechno je totiž zničené, nejde proud, není světlo, jsme bez plynu.
Na druhý den - 1 . máje - máme časně ráno mši svatou. Bude to velmi smutný a těžký den. Kolem sedmé opatrně vyhlížíme z domu. Nekonečně dlouhá ulice je liduprázdná. Boj skončil. Toto území jistě dobyli Rusové. Ted' už brzy přijdou.
My kněží - to jsme my tři -jdeme k bráně. Chceme tam být, až do našeho domu přijdou Rusi. Najednou slyšíme silné údery na hlavní vrata, náramný křik a střelbu. Tato velká vrata neotvíráme.
Teď vtrhne dovnitř vedlejším malým vchodem pět vojáků. Mezitím k nám přišla jedna sestra. Vidí, jak zaraženi stojíme v jedné řadě. "První Rusi", říkám si; "jak to asi dopadne?" Tu jejich velitel německy vzkřikne: "Ruce vzhůru!" Uposlechneme. Popořádku se nás ptá: "Ty voják? - Ty voják? Nic voják?" Začne zase zpředu: "Ty munice? - Ty munice?" Každý s více nebo méně bušícím srdcem řekne: "Nic munice!" Rusové nás ohmatávají, jestli to souhlasí. A teď to začne: "Urri - urri - urri" v různé síle a stupnicích. Pomalu nám svítá. Chtějí hodinky. Jeden z kněží má velmi cenné hodinky. Vezmou mu je. Druhý téměř bezcenné; ty také mizí v Rusových rukách. Teď zase na mě jeden zařve: "Urri - urri!" - "Nic urri!" Zuří a namíří na mě pistoli. "Nic urri, gestapo urri" a přitom dělám před sebou z prstů napříč překřížených mříž.
Užasne. Udělá totéž znamení a ptá se: "Ty zavřít gestapem?" "Ano." Tu mi náhle řekne: "Germánský dobrý." První nebezpečí je tedy zažehnáno a my si vydechneme.
Nyní se nás náčelník začne velmi vážně a důrazně jednoho po druhém ptát: "Ty Jezus Christos?" Přitom drží před sebou samopal namířený na nás. První kněz klidně odpovídá: "Ano, Ježíš Kristus", to znamená: Věřím v Ježíše Krista. - Každého z nás se ptají: "Ty Jezus Christos?" A každý odpovídá: "Ano, Ježíš Kristus." V duši se ale nevýslovně rychle odehrává zcela jedinečný zážitek. Napřed je to hluboký smutek: únik z cely smrti - a teď být zastřelen na začátku znovunabyté svobody. Potom však svitne útěšná myšlenka: "Ježíš Kristus; když smíme pro Něho zemřít, pak je to mučednictví - pro Něho. V několika minutách je to za námi a my jsme u Ježíše Krista."
Ale stane se něco zcela neočekávaného. Velitel Rusů spustí samopal, strohé rysy v obličeji se mu vyjasní, začne se tiše usmívat, učiní poklonu, třikrát se přežehná řeckým křížem a potom nábožně říká: "Jesus Christos." Oči se na nás přátelsky dívají. První Rus, s kterým se setkáváme, je křesťan. Ted' jsme udiveni my. Jen ztěží se z toho vzpamatováváme.
Obracím se na velitele se slovy: "Ty nic Leningrad, nic Moskva, ty Kijev, Ukrajina?" To znamená: Ty jsi z Kijeva, kde bylo vždycky mnoho řeckokatolíků - uniatů. Skoro s jásotem odpoví s neobvykle radostnou tváří: "Kijev, Ukrajina. Jesus Christos!" Tím chce říct, že je z Kijeva, věřící křesťan a tak s námi spojen vírou. Nepochopitelně dobrotivé řízení Boží. Tu mě napadne: "Vždyť dnes je první máj. Doma slaví krásné májové pobožnosti." Chci se Rusa zeptat na Marii, Matku Boží. Ukazuji na něho se slovy: "Ty - Maria?" Což má znamenat: Věříš i v Marii? Rozumí otázce, a ihned se zase musíme my tři kněží a sestra postavit do řady, aby nás znovu vyslýchali. Ukazuje na každého z nás a říká: "Ty - Maria?" "Ano, Maria" zní toto prosté vyznání víry. Co se stane?
Teď si vyprazdňuje kapsy. Objevuje se bohatství šperků: zlato, stříbro, perly diamanty, vzácné hodinky. Jistě už tedy vybral mnoho bytů. Všechno nechá se zkoumavým pohledem propadávat mezi prsty. Začíná být netrpělivý, přehrabává i vnitřní kapsy kabátu, pak se však zaraduje a ukazuje nám velikou medajli: "Maria-Kasan". Našel, co hledá, krásnou medajli Matky Boží ze slavného ruského poutního místa Kasan. Nyní nám zcela přátelsky podává ruku.
Zašeptám sestře: "Vraťte se co nejrychleji do domu k dětem, každá sestra ať vezme jedno a jde si s ním sednout do sklepa, kde je Nejsvětější." Podaří se jí nepozorovaně odejít, neboť ostatní Rusové taky hledí na medajli. Chvála Bohu, my tři kněží jsme teď sami. Začíná nový výslech: "Voják v domě?" Kývneme, vezmeme praporek Červeného kříže a vedem Rusy s mocně bušícím srdcem do sklepa na uhlí k těžce nemocným. Nedej Bože, aby jim něco udělali! Ale oni hledají jen hodinky a s tím se spokojí. Nato prošťárají celý dům a odtáhnou. Během dne přicházejí stále noví vojáci. Potloukají se po všech otevřených prostorách a berou, co se jim líbí. Laskaví jsou jen k těm úplně maličkým; když spatří Nejsvětější svátost a před ní sestry s těmi nejmenšími, rychle opět plaše zmizí. Nad městem se snese noc a s ní houf nových vojáků, mezi nimi úplně ošklivé postavy. Jsou namol opilí. Budiž pomlčeno o tom, co se v tu noc hrůzného událo kolem dokola. Sestry a ti, kdo se mohli uchýlit do jejich domu, zůstanou ušetřeni, zůstali navždy ušetřeni. Všichni probděli noc před Nejsvětějším. Nalezli tam ochranu, pomoc a záchranu v kříži a růženci u našeho Pána v Eucharistii."

<OBSAH>

UDÁLOST EUCHARISTICKÉHO ZÁZRAKU V LANCIANU
První eucharistický zázrak, který katolická církev zná, se stal v Lancianu před více než dvanácti stoletími.

Kolem r. 700 celebroval v chrámu sv. Legontiana v Lancianu, který patřil baziliánským mnichům, jistý kněz mši svatou. Po sv. proměňování na něho přišlo pokušení: zapochyboval o tom, je-li Kristus skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti. Sv. Hostie se proměnila v živé tělo a ve víně se utvořilo pět krevních tělísek různého tvaru a velikosti. Zpráva o tom se rychle rozšířila po celém městě. Všichni obdivovali Boží všemohoucnost. Svalovina - Hostie, jak ji můžeme ještě dnes docela dobře vidět, odpovídá velikostí dnešní velké hostii, jaká se používá v římskokatolické církvi. Je slabě nahnědlá a na světle je prozářena narudlým jasem. Těch pět krevních tělísek má barvu země a tak trochu dožluta (okr).
Po pět století baziliáni s největší péčí opatrovali tento obdivuhodný nebeský dar.
V r. 1176 papež Alexandr III. přidělil kostel s přilehlým klášterem benediktýnům a ti se pak stali novými strážci tohoto eucharistického zázraku. Následovali minorité (františkánští konventuálové), kteří dostali potvrzení od arcibiskupa Landulfa von Chieti, kam také Lanciano patří. Tento dar chrámu sv. Legontiana byl ratifikován papežem Inocencem IV. (Breve z 12. 5. 1252)
V důsledku Napoleonových převratných zákonů slouží dnes kostel sv. Legontiana bohužel jen světským účelům. V novém kostele se tyto sv. ostatky uchovávají v kapli vpravo od hlavního oltáře. Ta kaple je tam dodnes. Původní je jen úzké a vysoké goticko-románské okno.
Ze strachu před Turky, kteří. r. 1566 zneklidnili celé Jaderské moře, chtěl bratr Antonius Di Mastro Renzo tyto cenné ostatky v noci přenést do bezpečí. Jeho cílem byly vysoké hory. Ale k svému velikému překvapení se na druhý den ocitl opět před klášterní bránou. Tak poznal, že relikvie musí zůstat ve městě.
V roce 1636 zřídil Jan Fr. Valsecca novou kapli. O rok později tam byly ostatky slavnostně přeneseny a uloženy za železnou mříží uzamčenou třemi zámky, kde se uchovávaly 265 let.
Dnes je svalovina upevněna mezi dvěma krystaly a to všechno je uloženo ve stříbrném, jemně tepaném relikviáři z r. 1713. Krev v křišťálovém kalichu spočívá u nohy relikviáře. Dva andělé drží v rukou paprsky monstrance a zlatou obrubu s nápisem: "Tantum ergo sacramentum veneremur cernui" což znamená: Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena.
V roce 1902 dal lancianský arcibiskup Msgre. Petrarca vybudovat umělecký hlavní oltář kam byly relikvie za účasti pěti abruzských biskupů a množství lidu přeneseny. Vlevo a vpravo od svatostánku jsou dva adorující andělé a po obou stranách oltáře stojí dvě symbolické sochy: Víra a Láska.

Svaté relikvie dostaly různá církevní potvrzení:
17. února 1574 Msgre. Rodrigez zjistil před veřejností, že těch pět krevních tělísek vlní stejně dohromady jako každé jednotlivě. Podobně v r. 1637 generální vikář diecéze, v r. 1770 Msgre. Gervasone a 26. 10. 1886 Msgre. Petrarca. Zázračné na tom je, že ve svalovině jsou znatelné fragmenty chleba.
Františkánští minoriti byli za napoleonského povstání vyhoštěni, ale asi po stopadesáti letech 2. 6. 1952 po nedobrovolné nepřítomnosti dostali svou svatyni zpět.
V r. 1971 se uskutečnilo důkladné šetření relikvií podle nejnovějších vědeckých poznatků. V dobrozdání Vienské univerzity z 26. 2. 1971 je pravost partikulí znovu potvrzena. Šetření ukázalo, že jde o lidské maso a krev, které přes vysoké stáří není zetlelé. Vyšetřování provedli věhlasní vědci.

<OBSAH>

CESTA UTRPENÍ JEDNOHO DÍTĚTE
Zprávu podává zdravotní sestra z ČSSR.

"Měly jsme hodinu volna," píše školačka, která navštěvovala kurs zdravotní sestry, Marienka ze severního Slovenska. "Místo abych šla s ostatními do cukrárny, rozhodla jsem se, že strávím tu hodinu s dětmi v nemocnici. Když jsem šla po pokoji, přišla jsem k lůžku čtrnáctileté dívky Janky. Rychle jsem získala její důvěru, protože slyšela, že jsem katolička a chodím pravidelně do kostela. A tak se mi svěřila se svou útrpnou cestou:
"Před pěti lety jsem byla u prvního sv. přijímání. Připravila mě babička, neboť moji rodiče byli nestraníci a Bohu nepřátelští. Netrvalo dlouho, když se otec, vysoký úředník, a matka, učitelka, dověděli, že mě babička vede k Bohu. Ze vzteku babičku vyhodili z domu. Napadlo mě jít ji hledat a bez vědomí rodičů ji ukrýt ve svém pokoji. Deset dní se na to nepřišlo. Pak ji otec objevil. Zmlátil a vyhodil ji ještě brutálněji než předtím. Bylo to právě 25. prosince. Také mě otec děsně zbil a od té doby jsem byla víc v nemocnici než doma, ale ne v té, kde jsem bydlela.
Babičku našli zmrzlou za kostelem. Policie rodiče nevyšetřovala. Teď jsem stála před těžkou operací. Podívej se na ta kolena a bouli za uchem. která stále roste - to mi uštědřil otec. Ráda bych přijala Tělo Páně. Můžeš mi to zprostředkovat? To bude mé druhé a poslední sv. přijímání." Tím Janka toto vyprávění ukončila.
"Při rozloučení - píše Marienka - jsem jí slíbila, že jí nechám přinést sv. přijímání a po operaci ji navštívím, bude-li to možné. Ale mohu přijít nejdříve za 14 dní. Řekli mi, že Janka několik dní po operaci zemřela.
Z dopisu, který mi napsala ještě před smrtí, jsem se dozvěděla, že při operaci úplně ohluchla. K jejímu smrtelnému lůžku přišli i její rodiče. Ale to už nebyli ti ukrutní lidé, jak je znala. Dali jí na srozuměnou, že se změnili. Poněvadž s ní nemohli mluvit, vytáhl otec z náprsní tašky obraz ukřižovaného Krista, který našel v Janině světnici, a na druhou stranu napsal tato slova: Janko, ty jsi náš ukřižovaný Ježíš. Tys nás přivedla k Bohu. Už nejsem vysoký úředník, nýbrž skladník, a matka už není učitelka, ale prodavačka. Vystoupili jsme ze strany. Děkujeme ti.
Janka zemřela 8. ledna 1977."

A. M. H.

Ó vznešený Králi, v Nejsvětější svátosti sjednocuješ své se sebou; tak se stávají údy Tvého tajemného Těla, jehož jsi Ty sám hlavou.
Přijmi také nás do svého požehnaného společenství a dej, ať jsme důstojnými údy Tvého svatého Těla v Tvém nebeském proměnění; neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.

 

Modlitba:
Nejkrásnější Pane Ježíši, Pane všech pánů,
Synu Boha a Marie,
Tebe chci milovat, Tebe chci ctít,
příteli a radosti mé duše.
Všechna krása nebe a země
je v Tobě samém obsažena,
Ať mi není nikdo milejší
nad Tebe, Ježíši, můj Miláčku.
Ty jsi skutečně zde přítomný, Ježíši, v přesvaté Svátosti,
dej mi, prosím Tě, své požehnání;
nyní a jednou při mém skonání.

<OBSAH>

Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)