EUCHARISTICKÉ ZÁZRAKY

Díl II.

 

K vydání připravila Kongregace bratří Nejsvětější svátosti - Petrini
Františkánská 2, Brno. Kostel sv. Máří Magdaleny

Vyšlo s církevním schválením generálního vikáře Mons. Jiřího Mikuláška
čj. 1287 ze dne 5. 4. 1995

 

 Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání

 

OBSAH:

Předmluva
Eucharistický zázrak z Kapuzinerbergu
Uzdravena při adoraci
Eucharistický zázrak v Amsterodamu
Obdivuhodné první svaté přijímání blahoslavené Imeldy
Eucharistické zážitky blahoslavené Krescencie z Kaufbeurenu
Malá Číňanka - mučednice eucharistie
Juliana z Burgweintingu
Uzdravení slepého chlapce během proměňování
Eucharistický zázrak našich dnů
Umělec a karmelitán
Zázrak Corpus Domini

Příběh hledání domova

 

 

PŘEDMLUVA

V nádherné turínské bazilice "Maria, Pomocnice křesťanů" je dojemná malba. Představuje vizi sv. Dona Boska v květnu 1862 o budoucnosti Církve:
Po rozbouřeném moři se plaví množství lodí, vybavených zbraněmi, zápalnými látkami a různými zařízeními. Cílem těchto lodí je zničit hlavní loď, provázenou mnoha malými plavidly. Kapitánem hlavní lodi je Svatý Otec. Z mořské hladiny se zvedají dva vysoké sloupy. Na jednom stojí socha neposkvrněné Panny, na druhém, vyšším, je vidět svatou Hostii.
Vzplane mohutný boj, ale nepřátelské útoky jsou bezúspěšné. Hlavní lodi nebyla způsobena žádná větší škoda, nepatrné trhlinky se uzavřou působením vánku, který duje směrem od sloupů. Děla nakonec útočníky zaženou. Mnoho lodí je rozmetáno a potopeno.
Papež vede neomylně svou loď k těm dvěma sloupům a spustí před nimi kotvu. Stejně tak lodě, které se ze strachu stáhly. Pak nastane veliký klid.
Toto vidění velkého světce ukazuje jasně na těžkou dobu, která Církvi nadchází. Kdo by pochyboval o tom, že my dnes stojíme uprostřed ní? Oba ty mohutné sloupy spásy právě v nynější době ponížení zřejmě naznačují pobožnost k Neposkvrněné a úctu k Nejsvětější svátosti. Tyto eucharistické zážitky byly publikovány, aby oživily víru ve svatou Eucharistii, v tu obdivuhodnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína. Ať jsou mnohým i v dnešní době nápomocny k tomu, aby se zcela a úplně ztotožnili se stále platným učením Církve o tomto velikém Tajemství naší víry a aby získali sílu vítězně odolávat všem útokům proti Eucharistii.

Karl Maria Harrer

<OBSAH>

EUCHARISTICKÝ ZÁZRAK Z KAPUZINERBERGU

Kapuzinerberg, výběžek pahorků kolem Turína, byl od 13. do 15. století opevněným vrchem s pevností, která hrála v době válek důležitou strategickou roli.
V r. 1583 Karel Emanuel I. tuto starou pevnost koupil a daroval ji kapucínskému řádu. Současně pověřil stavitele Ascanio Vittozziho stavbou kostela a kláštera. Tam se udál 12. května 1640 zázrak, který se uchoval v turínské náboženské tradici:
Za občanské války se lidé, kteří bydleli na úpatí tohoto vrchu u řeky Pádu, ocitli v bídě a uprchli do kostela na Kapuzinerbergu. Onoho 12. května však vnikli do chrámu Páně vojáci a pustili se s nimi do hrozného boje, ať to byl muž, žena nebo dítě.
Jeden válečník vtrhl k hlavnímu oltáři a vyrazil dvířka od svatostánku. Kostel se naplnil hustým dýmem. Voják uskočil zpět a plný hrůzy zvolal: "Můj Bože, můj Bože!" - V hořící uniformě běžel k chrámovým dveřím a jako zázrakem se vrátil do chrámu opět klid.
S odvoláním na výpověď, která byla učiněna pod přísahou před soudem Posvátné inkvizice v Savigliano 8. srpna 1640, zaznamenal signore Bardovino Betlem.

Modlitba anděla ve Fatimě:
Můj Bože, věřím v tebe, klaním se ti, doufám v tebe, miluji tě! Prosím tě za odpuštění za ty, kteří nevěří, kteří se ti neklaní, kteří v tebe nedoufají a tebe nemilují (3x).
Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, v nejhlubší pokoře se ti klaním a obětuji ti drahé tělo, krev, duši a božství našeho Pána Ježíše Krista, který je přítomen ve všech svatostáncích světa, za odpuštění všech urážek, které se na tobě páchají. Pro nekonečné zásluhy jeho nejsvětějšího Srdce a na přímluvu neposkvrněného Srdce Panny Marie tě prosím za obrácení ubohých hříšníků. Veleben budiž Ježíš Kristus v Nejsvětější svátosti všemi národy a pokoleními!

<OBSAH>

UZDRAVENA PŘI ADORACI

Slečna Anna de Clery nebyla od 14 let nikdy zdravá. Její zbožná, též nemocná matka musela vzít svou dcerku z klášterní školy v Metách domů, protože se její zdravotní stav velice zhoršil.
Anna obětovala svůj život Pánu a prosila ho, aby směla trpět za uzdravení své matky. Pán ji vyslyšel.
Jak se zdálo, byla Anna zasvěcena smrti. Měla ochrnuté nohy, nemohla hýbat hlavou. Bylo to atrofické ochrnutí svalstva. Ani jedna z mnohých metod terapie jí neprospěla. Roku 1858 se k atrófii přidružila ještě kontrakce, nohy se jí ohýbaly dozadu. Anna však všechno trpělivě snášela a zcela se oddala vůli Boží.
V kostele, který stál hned vedle jejího domu, se ve dnech 12.-14. 6. 1865 konalo "Velké klanění". Na tuto dobu se děvče stále těšilo. Dříve ji do chrámu mohli aspoň odnést, ale teď už to bylo nemožné. Trpěla ukrutnými bolestmi hlavy.
Ve čtvrtek 14. června přijímala Anna ještě v posteli a hned nato tuto třiadvacetiletou dívku přenesli s hroznými obtížemi do chrámu. Ležela na kolenou dvou žen. Hleděla na Nejsvětější svátost a modlila se modlitbu, kterou pronášela vždycky při sv. přijímání: "Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit."
V tomto okamžiku pocítila tak silné bolesti, že musela vyvinout veliké úsilí, aby nevykřikla. Modlila se o milost, aby zůstala ticho, a dodala: "Pane, je-li to tvá vůle, aby mě opět odnesli do postele, popřej mi aspoň milost oddanosti."
Bylo znát, že se hluboce spojila s Bohem, a po těchto slovech se náhle uzdravila. Vrhla se na kolena a volala: "Modlete se, modlete se, jsem uzdravena!"
Anna de Clery chtěla užívat zdraví, které jí Bůh tak obdivuhodně daroval, jen pro Pána. Vstoupila tedy do kláštera a stala se nevěstou skrytého Ženicha, který ji tak velkoryse obdaroval svou přítomností, mocí a láskou.

<OBSAH>

EUCHARISTICKÝ ZÁZRAK V AMSTERODAMU

Tento zázrak, který je dosud celkem neznámý, se stal 15. března 1345 za zcela jedinečných okolností.
Nemocný muž byl zaopatřen svátostí nemocných. Ve své nemoci často vyplivoval a dokonce i vrhnul. Jednou vyvrhnul do nádoby i sv. Hostii. Jeho paní, aniž to zpozorovala, vylila obsah hrnce do otevřeného ohně. Když na druhý den oheň prohrabovala, k svému velikému překvapení zpozorovala, jak nad ním kmitá nahoru a dolů Hostie, aniž by shořela. Přitom byla neporušená, bílá a obklopená věncem paprsků. Aby vyňala tento cenný klenot z ohně, vložila do něho ruku a bez nejmenšího sežehnutí zbožně uložila sv. Hostii do šátečku a s ním do krabičky. Nato zavolala kněze, který nemocnému posloužil. Ten odnesl Hostii do ciboria a v tichosti ji uložil do svatostánku ve svém farním kostele. Avšak Spasitel nebyl s jeho jednáním spokojen, neboť 17. března se sv. Hostie bez jakéhokoliv lidského zásahu ocitla opět v bytě nemocného, a sice v té krabičce v bílém ubrousku.
Nyní kněz pomal přání Spasitele, že tento div neměl zůstat utajen a měl se stát veřejně známým. Podal o tom zprávu všem duchovním bratřím v Amsterodamu. Nato bylo Sanctissimum odneseno s velikou poctou a nádherou do chrámu sv. Mikuláše. Když potom byli všichni svědkové zázraku pod přísahou vyslechnuti, povolil biskup Jan z Utrechtu, aby byl zázrak veřejně oznámen.
A tak přicházeli zbožní poutníci z Amsterodamu holdovat Králi králů a vzývat ho. Mezi klaniteli byl také král Maxmilián, který dal městu Amsterodamu a chrámu sv. Mikuláše bohaté dary. Během doby se udála četná uzdravení, vyslyšení proseb a obrácení.
Ještě dnes je na chrámové věži města rakousko-císařská koruna a ve vstupním nádvoří i kaple eucharistického zázraku, kde je Nejsvětější denně vystaven k uctívání.
Každoročně v březnu se objevuje v Amsterodamu mnoho poutníků, mezi nimiž jsou kupodivu početní muži, kteří jdou v průvodu stejnou cestou, po které šlo prvé procesí, jehož se zúčastňuje často až sedm tisíc lidí.

<OBSAH>

OBDIVUHODNÉ PRVNÍ SV. PŘIJÍMÁNÍ BLAHOSLAVENÉ IMELDY

Roku 1322 se narodila zbožným knížecím manželům Lambertini z Boloně dcerka jménem Imelda. Nikdo ještě netušil, že Bůh a Pán měl již tehdy život této malé duše zcela ve svém zajetí.
Matka již záhy vyprávěla svému dítěti o Jezulátku a o Matce Boží. Pra Imeldu nebylo nic krásnějšího než naslouchat vyprávění o svaté Rodině a zvlášť pak o malém Ježíškovi.
Jednou matka ukázala dcerušce, kde Ježíšek bydlí. Tam před svatostánkem děvče široko rozpřáhlo paže, jako by chtělo Pánu připravit srdečné uvítání. Zrodila se v ní velká touha po Spasiteli. Víc a více v ní zrálo vnitřní přání setkat se s Ním ve Svátosti oltářní.
V tehdejší době nebylo možno přijímat před čtrnáctým rokem. To Imeldu velice bolelo. Každé ráno se ptala matky: "Jsem už dost velká, aby ke mně mohl přijít Ježíšek?"
Jednoho dne maličkou navštívila řeholní sestra dominikánka, její příbuzná. Jak obdivovala tuto ženu a jak to bylo krásné, že její teta je sestřičkou a může bydlet blizoučko milého Spasitele! Od té doby Imelda prosila Ježíška, aby jí co nejrychleji umožnil vstoupit do řádu. A skutečně, od devíti let nosila řeholní roucho a věrně vykonávala všechny práce v klášteře. Ale pořád v sobě tu touhu po sv. přijímání chovala a ujišťovala Spasitele svou láskou.
Často hořce plakala, když všechny ostatní řeholnice směly přijímat při mši svaté milého Spasitele, jen ona ne. Avšak nikdo jí nemohl pomoci, ani kněz.
Nikdo? A přece Někdo! A byl to sám Pán.
V předvečer Nanebevstoupení Páně 13. 5. 1333 klečela Imelda smutná v kostele a musela znovu přihlížet, jak všichni šli k oltářní mřížce a odnášeli si od ní ve svém srdci milého Spasitele. Když po mši sv. zpozorovala, že je sama v kostele, poklekla před oltářem, zase rozpřáhla ruce vstříc Kristu a darovala mu všechnu svou lásku.
Bylo jí jedenáct. Což měla ještě tři roky čekat na Ježíška? Do té doby si přála raději zemřít, aby mohla být konečně jedno s Ním. A tu se najednou ze svatostánku v oslňující záplavě světla vznesla Hostie a zavěsila se nad její hlavou. Dítě se už nedivilo, protože vědělo, že Kristus může všechno a že její modlitba bude jednou vyslyšena. Modlila se ještě vroucněji a nakonec prosila milého Spasitele, aby mohla být zcela s Ním.
Sestra, která v kostele uklízela, se ulekla, když spatřila to světlo, a nemohla pochopit, co zvláštního se tam stalo. Zavolala matku představenou. Ta ještě s několika sestrami pospíchala do kostela. Poklekly a klaněly se posvátnému Chlebu. Matka představená tušila, co se mohlo stát, a zavolala duchovního.
Imelda neslyšela nic, jen toužebně hleděla na Ježíše.
Kněz této zprávě o zázraku nechtěl věřit, ale brzy se o této velké nádheře přesvědčil. Rychle si oblékl bílé roucho, vzal paténu, na níž při proměňování leží sv. Hostie a podržel ji před Imeldou. Ježíš v podobě bílého chleba sestoupil na zlatý talíř a kněz chléb se zvláštní uctivostí položil dítěti na jazyk. Tak se stalo její nejvnitřnější přání skutečností: Pán vstoupil do svého svatostánku, do jejího srdce.
Imelda se dál věnovala v kostele svému Spasiteli, zatímco ostatní řeholnice šly za svou prací.
Po třech hodinách nalezli Imeldu stejně zahloubanou před svatostánkem jako dříve. Ruce měla zkřížené na prsou a hlavu skloněnou dopředu. Jedna zs sester ji chtěla zavolat k jídlu. Dotkla se jejího ramene, avšak Imelda nic necítila. "Imeldo, Imeldo!" volala sestra, ale děvče už nic na tomto světě neslyšelo. Bylo mrtvé. To nadměrně veliké štěstí způsobilo, že se vrátila k Bohu, našemu Otci.
Imelda byla prohlášena za blahoslavenou. Její ostatky jsou uchovány u sv. Sigismunda v Boloni. Její svátek se slaví 13. května. Je patronkou prvokomunikantů.

<OBSAH>

EUCHARSTICKÉ ZÁŽITKY BL. KRESCENCIE Z KAUFBEURENU

Anna Hessová, později sestra Krescencie, se narodila 20. 10. 1682 jako dcera chudé zbožné rodiny v Kaufbeurenu. Brzy se poznalo, že Pán si ji vyvolil za nevěstu, že byla Bohem omilostněna a především z této milosti žila.
Křtem začalo její vnitřní probuzení, vnitřní vidění a naslouchání. To se projevilo právě tehdy, když dítě přesně za rok nesli ke mši svaté. Před sv. Hostií bylo tak fascinováno, že při proměňování zvedalo ručičky. Od toho dne chtěla Anna jen k té bílé Hostii, k tomu Světlu, které bydlelo v Božím domě.
Když jí byly tři roky, zažila své první vidění. Ježíš jí vysvětloval tajemství Nejsvětější Trojice. Jindy prožívala scény z Ježíšova dětství, ba dokonce i z Kristova utrpení a často jí bylo dáno hledět i na Ducha svatého. Učitel náboženství brzy podle jejích vědomostí poznal, že ji školí vyšší Učitel.
Její přání přijmout sv. Hostii stále rostlo. Tak už jako šestiletá absolvovala poučení o sv. přijímání a v sedmi letech směla přistoupit ke stolu Páně.
Měla zvláštní vztah ke svému andělu Strážci. Byl to její denní průvodce a rádce. Za to, že v šesti letech složila slib panenství, děkovala jemu. Velký význam pro ni měla hrůza před hříchem. Cestu ke skutečnému následování Krista spatřovala jen v překonávání svého já, v přísné askezi a absolutní poslušnosti. Často se bičovala, aby napodobovala mučeného Krista ze svých vidění. Jinak ale stále zářila skvělou veselostí.
Její velké přání v pozemském životě bylo vstoupit do blízkého kláštera františkánek. Byla k tomu skutečně povolána? Anděl Strážný jí ve vizi ukázal hábit sv. Františka a pravil: "Hleď, moje dítě, takový oděv je pňpraven pro tebe." Ale jak se jí to přání mohlo splnit, když v jejím rodném domě nebyly k tomu žádné prostředky? Představená kláštera proto její přijetí odmítla.
Jednoho dne procházela Anna se svou matkou klášterem. Zatímco paní Hessová mluvila s jedním nemocným, spatřilo děvče na chodbě kříž. Pán hned otevřel ústa a řekl: "Zde bude tvoje bydliště."
Za pomoci starosty města vstoupila jednadvacetiletá Anna 16. 6. 1703 do kláštera. Její pobyt se však pod představenou sestrou Terezou vyvíjel zvlášť těžce. Ta jí mínila strhnout masku s obličeje nejhrubšími a nejtěžšími pracemi, nejmenší a nejtemnější celou, krácením nočního odpočinku a osočováním. Takováto pokora, poslušnost a dokonalost se jí zdála být vpravdě nemožná. Sestra Anna ale přesto to všechno přijímala s vděčností. Sílu a zdroj milosti čerpala z neustálého spojení duše s Bohem.
K tomu všemu na ni dorážela hrozná vnitřní ďábelská pokušení. Vnitřní klid ji však nikdy neopouštěl.
Po jednom zkušebním roce složila dne 18. 6. 1704 svaté sliby. Teď už byla úplně přijata za Kristovu nevěstu, jak jí to tehdy Pán ve vidění ukázal. Přijala jméno Krescencie, tj. Rostoucí. Toho dne odevzdala svůj život zcela Bohu. Pro satana to byl opět opěrný bod, aby ji zejména v noci různě mučil. Nakládal s ní nepopsatelně zle. Potvrdila to pod přísahou sama jedna její spolusestra.
Představená však považovala Krescencii za posedlou. Znovu a znovu ji zkoumala, až se konečně přesvědčila o její velké milosti.
Zjevení Matky boží oznámilo konec jejího pokušení, jestliže navštíví milostné místo Klosterlechfeld. Uskutečnit tuto pouť se jí podařilo až za nové představené. Čtyřletý boj s ďáblem byl překonán.
Když síla k obraně proti démonickým útokům a nejhoršímu lidskému pronásledování konečně ochabla, mohla se ponořit do utrpení Kristova. Trpěla s ním a to ji přivedlo o stupeň blíž k trvalému spojení s nebem.
V r. 1708 se dostavily páteční bolesti Páně a dokonce v pátek 15. 7. 1712 došlo k vnitřní stigmatizaci. Sestra Krescencie ležela s rozpjatýma rukama a se zkříženýma nohama na posteli. Nikdo jí nemohl paže jinak položit a nohy byly jako přibité. Stigmata však nebyla zcela neviditelná. Na zadní straně rukou bylo často vidět po sv. přijímání červené skvrny, které brzy zmizely.
Vyvolená sestra velice trpěla horečkami, což nebylo nic jiného, než oheň lásky. Vnitřní žár býval tak veliký, že to hraničilo s nebezpečím života. Při udělení svátosti nemocných jí pak Kristus sdělil, že zítra bude opět zdravá. A skutečně se vždy po sv. přijímání uzdravila. Nejvyšší stupeň utrpení bylo trpět za druhé. Svou lásku dávala všem, i těm nejvzdálenějším duším.
Krescencie měla veliké andělské vidění a dostala znamení, že s Boží pomocí vstoupí do nového království, do království pokání a bolesti.
Jednou v den, kdy se nepodávalo sv. přijímání, při knězových slovech Pane, nejsem hoden.... se dostala do vytržení. Přišel průvod andělů a jeden jí podal tělo Páně. Od té chvíle ji anděl po dva roky tímto způsobem živil, totiž ve dnech, kdy sestry společně nepřijímaly.
V krvi jí znovu propukly známé horečky. Ležela na lůžku polomrtvá. Její zpovědník se rozhodl, že může denně přijímat a doufal, že to jí od nich pomůže. Při této zprávě se u Krescencie projevily všechny znaky uzdravení. Otec ji chtěl vyzkoušet a zakázal jí příští den přijímat. To bylo to nejtvrdší, co jí mohl udělat. A tak na druhý den, když kněz lámal Hostii, najednou z patény zmizela jedna půlka. Po mši nastalo veliké hledání. Představená hned pomyslila na sestru Krescencii. A pak se našlo vysvětlení: "Můj anděl Strážný mi přinesl tu druhou polovinu Hostie," odpověděla nevěsta Kristova.
Pro svou rostoucí slabost a bolesti byla Krescencie stále více upoutána na lůžko. V jednom vidění ji provázel její anděl Strážný peklem, očistcem a nebem. Když procházeli nebem, řekl jí: "Zde budeš navěky bydlet." O velikonocích 15. dubna 1744 odnesl anděl její duši k nebeskému Ženichovi.

Modlitba Sv. Otce Pia X.:
Panno Maria, naše milá Paní Nejsvětější svátosti, ty jsi sláva křesťanského lidu, radost celé Církve a záchrana světa. Pros za nás a vzbuď ve všech křesťanech vnitřní úctu k Nejsvětější svátosti, abychom ji denně hodně přijímali. Amen.

<OBSAH>

MALÁ ČÍŇANKA-MUČEDNICE EUCHARISTIE

Neznám její jméno; malé, skromné třináctileté děvčátko, vtělená dobrota, jak říkala sestra. A to je vše, co o ní vím. Když přišli do našeho města komunisti, klečel jsem v lavici pro prvokomunikanty, modlil jsem se a čekal, co se bude dít. Kdykoli se na ulici ozval hluk nebo byl dán hrubý rozkaz. očekával jsem smrt.
Zatím se však nic nedělo. Druhý den jsem dostal návštěvu. Policie, řekl jsem si. A zachvěl jsem se leknutím.
Nikoliv. Byl to velmi korektní důstojník a mluvil perfektně čínsky. Naše rozmluva byla asi taková: "Pokračujte ve své práci jako dosud." Nabídl jsem mu cigaretu; on se uklonil a s úsměvem zmizel. V prvních následujících dnech se nedělo nic zvláštního. Vojáci se chovali rezervovaně a se zvědavostí mě pozorovali, když jsem procházel ulicemi. Jediná věc, která mě znepokojovala, byla návštěva tohoto dozorce u mne.
Uplynulo několik měsíců a už jsem si začal na komunistický režim zvykat. Ale zanedlouho se to stalo...

Jednoho krásného letního dne přišel onen dozorce se čtyřmi vojáky do školy. Vstoupili bez zaklepání. "Časy se pro Čínu změnily", pravil: "a všechny tyto náboženské věci přijdou do ohně. Tak milé děti, začínáme!"
Zatímco takto mluvil, strhli vojáci ze stěn krucifix, svaté obrazy, tabule a sochy. Položili to na lavice. Potom poručili dětem, aby to všechno odnesly do bedny na WC.
Děti se velmi poděsily, váhaly, "Rychleji", řval dozorce, "nebo bude zle!"
V poslední lavici se krčila malá holčička. Rty měla sevřené, ruce založené a stála nehybně jako socha.
"A ty tam vzadu", křičel dozorce a vrhl se k ní. Oplýval rouháním. "Ber!" vzkypěl tento muž zlostí. Dítě sklopilo oči, ale nepohnulo se. Ostatní děti stály jako přibité. Smrtelný klid. Potom vzal ten voják revolver a střelil do okna. Rána a střepiny skla vyvolaly mezi dětmi slzy a křik. lidé upozorněni zmatkem sem pospíchali a vzápětí stál před školou veliký dav. Dozorce pokračoval ve řvaní, ale dítě se ani nepohnulo. Jen velká slza skanula jí po tváři. Situace se pro dozorce ztížila. Vzpřímil se, pohlédl do davu a zvolal: "Vyhledejte jejího otce a přiveďte ho do kostela!"
Když byl kostel plný, přivedli otce toho děvčátka; ruce měl spoutány za zády. Postavili ho vpravo k lavici pro přijímající. Dítě do ní násilím vstrčili. Dozorce si odkašlal a spustil: "Učili jste se, že váš Bůh je mocný a bydlí tady ve svatostánku. Já vám teď ukážu, jak jste se mýlili. Nezmůže vůbec nic. My ho teď botama rozšlapeme a ani se nepohne."
Vojáci přiběhli a zbraněmi vypáčili dvířka od svatostánku. Zavládlo úzkostné ticho. Dozorce vzal nádobu s hostiemi, otevřel ji a hostie rozsypal po zemi.
"Rozšlapte toho jejich Boha!" komandoval vojákům, a vojáci to udělali.
"Co tomu říkáte?" křičel. Všichni zatajili dech.
"Ještě věříte těm kněžským povídačkám?" Obrátil se na otce toho dítěte: "Podívej se na to a odpověz!"
"Ano", odpověděl otec zcela tiše. Odveďte ho!" zařval.
V tu chvíli poddůstojník přistoupil k dozorci a něco mu povídal. Ten ho vyslechl a poddal se vyššímu rozkazu.
"Jděte všichni z kostela ven, jen to děvče tady zůstane!" Zajistili mě a zavřeli do kostelního sklípku na uhlí. Byl tam malý otvor právě k chóru, odkud jsem viděl rozházené hostie a to děvčátko, které se s úzkostí opíralo o stěnu. Krátce nato jsem spatřil krásnou mladou dámu, která s úsměvem vstoupila do chrámu. Měla na sobě nádherné šaty a na rukou prsteny a náramky.
"Ubohé dítě," řekla a objala je: "ubohé děvčátko, co to s tebou ti muži udělali? Pojď se mnou, u mně ti bude dobře. Chceš? Pojď."
tě se dalo do vzlykání a padlo jí do náruče. Odešly. Pak jsem už neviděl nic.
V tomto temném vězení jsem zapomněl na den, noc i hodiny... Klaněl jsem se, modlil a spal, měl jsem hlad, žízeň a bolesti hlavy. Kolem bylo mrtvolné ticho. Pak jsem slyšel nějaké zvuky, které se při jiných příležitostech neslyší. Bylo už ráno? Někdo s tichým šramotem otevřel chrámové dveře. Díval jsem se tím otvorem. Co to vidím?
Ano, ta malá holčička je tady. Váhavě se ubírá do chóru, zastaví se, ohlédne, postoupí o několik kroků dopředu. Pak si poklekla, uklonila se a s velikou úctou sklonila hlavu až k zemi, uchopila jazykem jednu svatou, zneuctěnou Hostii. Vzpřímila se, rozepjala paže a chvíli se modlila. Pak vstala a zmizela. Tento obraz se mi nabízel každé jitro. To byla moje naděje v mém temném vězení. S netrpělivostí jsem vždycky očekával první paprsek jitra a to děvčátko, které přicházelo k svatému přijímání. Jeho krásná postava, jasné a usmívající se oči, pomalé a nesmělé pohyby mě vždycky dojímaly.
Jak často přicházelo? Nemohu říct. Ale jednoho rána přišlo opět k svému Ježíši jako vždycky. Pokleklo, rozepjalo ruce a ponořilo se do hluboké modlitby...
Náhle se s velikým rachotem otevřely chrámové dveře a já slyšel divoký řev a pak střelbu. Dítě klesalo, tělíčko bledlo. Opírajíc se o ruku klouzalo pozvolna níž a níž a plné bolesti se přisunulo k Hostii - a přijalo. Voják přistoupil blíž a maličkou pozoroval. Pokusila se naposled vzchopit a napřímit, sepnout ruce, ale padla zpět a hlavička temně zaduněla o podlahu. Zavřela navěky oči.
Voják pozoroval dítě a hleděl na hostie... Několik okamžiků zůstal v zamyšlení a nerozhodný. Potom těžkým krokem opustil kostel.
Ještě jsem byl pod bolestným dojmem toho, co se dítěti stalo a pozoroval jsem malou mučednici, když se otevřely dveře mého vězení. Tentýž voják stál přede mnou a pravil: "Pane, jste volný!" - Poděkoval jsem a pokud možno co nejrychleji jsem se odebral do chóru. Sotva jsem však poklekl před mrtvým tělíčkem, stál ten voják přede mnou.
"Pane", pravil, "kdyby každé město mělo takové děvčátko jako toto, potom by už žádný voják nebojoval za komunismus." Měl jsem ještě čas malou mučednici pochovat, ale už na hlavní hřbitovní cestě se ke mně přiblížil nějaký muž a vybídl mě, abych nastoupil do auta. Odvezl mě přímo na hranice...

Můj Ježíši, věřím, že jsi zde na zemi přítomen v Nejsvětější svátosti s tělem i duší. Miluji tě nade všechno. Má duše po tobě touží. Lituji svých hříchů. Protože tě však nemohu přijmout svátostně, přijď do mého srdce aspoň svou milostí. Zdravím tě, jako bys skutečně ke mně přišel a zcela se s tebou spojuji. Nedej, abych se od tebe odloučil. Ježíši, můj Bože, zapal mé srdce láskou k tobě, aby hořelo pro tebe. Amen.

<OBSAH>

JULIÁNA Z BURGWEINTINGU

Většině lidí je toto děvče zcela neznámé. Ani já jsem o něm nic neslyšel, až mi dobrá známá jako faráři od Bratra Klause darovala knížku s titulem Juliána z Burgweintingu a bratr Klaus, vydanou prelátem J. B. Mehlerem.
V tomto spisku dosvědčují katoličtí kněží, kteří toto děvčátko osobně znali, že v Burgweintingu žilo děvče jménem Juliána Engelbrechtová sedm let bez jakékoliv přirozené denní potravy, podobně jako svatý bratr Klaus, který dvacet let žil a čerpal sílu jen z Eucharistie. Jediným zdrojem síly, z něhož žilo, bylo svaté přijímání.
Narodila se 7. února 1835 v Burgweitingu jako šesté dítě. Její rodiče byli prostí lidé. Dítě velmi brzy projevovalo hluboké náboženské cítění; bylo tiché, usebrané, hovořilo tiše a skromně. S obětavou poslušností se oddávalo domácím životním podmínkám a její rodiče, sourozenci a spolužačky svědčí, že nikdy nevyslovila nelaskavé slovo. Tak rostla v radosti a ve zdraví.
Když jí bylo deset a půl roku, dostala zvláštní nemoc, která ji často vrhala do bezedného utrpení. Ležela často zkroucená, celé tělo v hrozných bolestech zkroucené do půlkruhu. Tato poloha jí tak svírala srdce, že sotva mohla dýchat. Dlouho se svíjela v křečích a propukala v hlasitý nářek a křik. Obličej měla hned horečně rozpálený, hned smrtelně bledý. Jindy trpěla neustálým škubáním údů, přičemž strnule zaťaté prsty se neustále otvíraly a zavíraly. Při nejmenším dotyku se jí bolesti zvětšovaly. Dokonce měla někdy tak silný kašel, že se zdálo, že to plíce a srdce nevydrží. Prosté sluneční světlo jí působilo takovou bolest, že často úplně oslepla. Trpěla od hlavy až k patě.
ky, které jí zpočátku podávali, jí už nepřinášely žádnou úlevu. Po prvních měsících se tedy od toho upustilo a pak se zjistilo, že nemůže přijímat žádnou potravu. To trvalo celých sedm let. Všechny tyto kruté bolesti snášela k údivu všech s vnitřním klidem a radostí. Jediné jídlo, které v této době přijímala, byla svatá Hostie. Přitom dostávala nejen vnitřní milosti. Když bylo celé tělo zachváceno silnými bolestmi a trhalo všemi údy, byla při sv. přijímání úplně klidná a byl na ni povznášející pohled. Pozoruhodné také je, že na velké svátky byla úplně bez bolesti. V těchto dnech se pak dávala odnášet do kostela. Přestože nepřijímala potravu a přes všechny hrozné bolesti pokračoval její tělesný vzrůst, takže i navenek dospívala v kvetoucí mladé, krásné a milé děvče, ale plné svaté vážnosti. Když byla v agónii bolesti, modlila se růženec, který stále držela v rukou, nebo četla nábožné knihy. Juliána často přijímala návštěvy kněží. Též tehdejšího biskupa Valentina, který za ní často chodil a zajímal se o ni. Vládlo všeobecné přesvědčení, že se udržovala při životě jen osmi- až čtrnáctidenním sv. přijímáním. Dne 7. dubna 1853 ve věku 18 let zbožně a klidně zemřela. Po její smrti otevřel její ošetřující lékař dr. Karel Herrich z Řezna za přítomnosti asistenta její tělo a zjistil, že vnitřnosti jsou zcela normální a čisté. Jen bylo možno mikroskopicky zjistit stopy nekvašeného chleba. Juliána byla všeobecně nazývána "trpitelka z Burgweintingu", a když hrozilo nějaké neštěstí, těšili se lidé slovy: Juliána, pros za nás, ať se nám nic nestane. - Bylo zřejmé, že toto děvčátko bylo Bohem omilostněné a my jej můžeme stejně jako bratra Klause označit za "Eucharistický zázrak".

Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti, nauč nás sloužit ti tak, jak toho právem zasluhuješ, abychom dávali a nepočítali, abychom bojovali a nedbali ran, abychom pracovali a netoužili po odpočinku, abychom se obětovali a nehledali jinou odměnu než vědomí, že jsme splnili tvou svatou vůli.

<OBSAH>

 

UZDRAVENÍ SLEPÉHO CHLAPCE BĚHEM PROMĚŇOVÁNÍ

Jednou večer asi na jaře 1938 byl požádán farář z Welsu, aby přišel zaopatřit jednoho starého muže jménem František Berger, jak si vzpomínám. Za doprovodu kostelníka, pana Heppnera, jsem se tedy vydal na cestu. Šel jsem v bílém, totiž v rochetě a štole, a kostelník s lucernou a zvonkem.
Nalezl jsem čtyřiadevadesátiletého bývalého obchodníka s potravinami pana Bergera, který s velkým košem na zádech sbírával po selských statcích vejce a máslo a prodával to. Zůstal svobodný a velmi chudý. Srdce mu už správně netlouklo, čemuž se ve vysokém věku nelze divit, ostatně bylo to způsobeno taky velkým rozrušením. Při plném vědomí a s hlubokou zbožností sledoval posvátný úkon a těšil se, když jsem mu slíbil, že ho v nejbližších dnech zase navštívím a popřál mu uzdravení. Když jsem ho pak skutečně navštívil, řekl mi: "Duchovní otče, na mně se jednou udál zázrak." S velkou zvědavostí jsem ho nechal vyprávět:
"Když jsem byl ještě chlapec," pravil, a vzpomínám si, že mluvil něco o šesti letech, "byl jsem na jedno oko slepý a lékař mé matce řekl, že je zachváceno i druhé oko a že mohu oslepnout úplně. Matka byla z toho celá zoufalá, a proto se se vší důvěrou obrátila na naši milou Paní z Pötschu se slibem, že se mnou vykoná pouť do Mariapötschu u Neufeldenu, jestliže budu od slepoty zachráněn.
Tu jednoho dne přešlo kolem našich tzv. "kreuzschar", pěší procesí, z Mariaschartenu s cílem Mariapötsch. Matka říkávala, že s nebem se nesmí dlouho smlouvat. Vypravila mě tedy na pouť a připojili jsme se k tomu procesí. Měl jsem přes oči pásku; matka mě vedla za ruku a tak jsme se vydali na dvoudenní cestu do Mariapätschu.
V poutním kostelíčku jsme se s velkou vroucností modlili za mé uzdravení. Matka mi vymyla oči vodou z posvátného pramene. Uzdravení se však nedostavilo a matka pravila: - Bůh to chce jinak. Ať se stane jeho vůle. - A tak jsme sice smutní, ale přece odhodlaně nastoupili cestu zpět. Já zase s páskou na očích a matka mě vedla za ruku. Přišli jsme do Svatého Martina na Dunaji. Byla sobota večer. Tam jsme přenocovali a pak v neděli šli na mši svatou. Během proměňování jsem měl pocit, jako by mi někdo přejel rukou přes oči. Strhl jsem pásku a opět jsem viděl. Zcela jasně jsem viděl obrazy, oltář, lidi a - matku. Lidé byli hluboce dojati a zahrnovali mě dary. Uzdravený jsem šel po matčině boku domů a od té doby vidím."

Tak mi to vypravoval starý pan Berger.
Zázrak? - To se dnes už nedá přesně dokázat, ale je to událost, která si zaslouží, aby nebyla zapomenuta. Je to div, který by měl v našich bídách a starostech posilnit důvěru v nebeskou Matku a eucharistického Spasitele.

Maria, Prostřednice všech milostí, Matko všech trpících a těch kdo hledají záchranu, naše milá Paní Nejsvětější svátosti, ty jsi sláva křesťanského lidu, ty jsi radost celé Církve, ty jsi záchrana světa. Pros za nás hříšníky a vzbuď ve všech křesťanech vnitřní lásku a úctu k Ježíši v Nejsvětější svátosti. Vypros nám bohatou milost abychom se stali hodnými tohoto nejvyššího dobra - často a dobře přijímat Nejsvětější svátost.

<OBSAH>

 

EUCHARISTICKÝ ZÁZRAK NAŠICH DNŮ

Stalo se v Perugii v Itálii. Daleko v okolí známý lékař a chirurg - provedl už na 2000 operací - těžce onemocněl na rakovinu a všechno úsilí jeho kolegů z povolání bylo marné. Byl zasvěcen smrti.
Tu přišel jeden známý na nápad obrátit se v této nejvyšší nouzi na osobu, o které se už hodně namluvilo a nebyla příliš daleko: na španělskou sestru Madre Speranzu v klášteře na novém poutním místě "Od milosrdné lásky Boží" v Collvalenze di Todi. Tam už vzniklo podivuhodné centrum, v němž mnozí nalezli pomoc (mystické zážitky, zázračná voda apod.) a tak tady byla naděje, že se snad přece jen najde nějaká pomoc.
Nikdo ani nepomyslil na to, že slavný lékař bude opět zdráv, nebo že může být zdráv, když byl už totálně zasvěcen smrti; tak se uvažovalo. A tak požádali omilostněnou Madre Speranzu, ne aby prosila o lékařův život, ale aby po jeho smrti dostala ovdovělá žena sílu tuto těžkou ránu unést. "Jakže?" odvětila Madre, "kdopak tvrdí, že pan doktor musí zemřít! Ať mu kněz přinese svaté přijímání!"
Zklamané a víceméně nedůvěřivé poselstvo se vrátilo do Perugie. Když už, tak už, ať mu to pomůže nebo ne; nějakou tu víru přece jen měli. A tak zavolali kněze, aby mu přinesl Velebnou svátost. A hle, sotva ji přijal, jako nic řekl: "Oholte mě!" - Nebezpečí smrti minulo jenom tím, že přijal tělo Páně. A jeden nevěřící kolega prohlásil: "Když byl na smrt nemocný zachráněn jen Velebnou svátostí, tak věřím taky!"
Tato událost se stala ve druhé polovině dvacátého století, dokonce hluboko v druhé polovině tohoto století.
"Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den" (Jan 6,54).

<OBSAH>

 

UMĚLEC A KARMELITÁN

V Hamburku se 10. listopadu 1820 narodil židovskému obchodníkovi Davidovi Abrahámovi Cohenovi syn Heřman. Pyšný otec ani netušil, co z toho děcka jednou bude a že ho později zapudí pro pravou víru.
Gymnazista Heřman si svým milým a laskavým chováním získal sympatie svých učitelů i kamarádů. Navíc pro jeho mimořádné nadání se mu říkalo "génius". Jako "zázračné dítě" dosáhl hrou na klavír výrazných úspěchů. Na dvoře dvou velkovévodů vzbudily jeho znalosti zájem knížat, kteří ho nejen obdivovali, ale také mu připravili cestu do Paříže, centra umění. A tak u Franze Liszta byl Heřman dítě domu, u Georgy Sandové, tehdy známé románové spisovatelky, byl jako doma, u Kristiny, princezny Belgioso, byl skoro denním hostem; bohužel byl také hostem heren, které napřed jeho jmění, získané koncerty, rozmnožily ale potom také pohltily. Svůj začínající, nestálý život užíval marnivě, ctižádostivě a svérázně. Svět mu ležel u nohou, ale vnitřně strádal.
A přece později ten, kterého znalo půl Evropy jako báječného a závidění-hodného umělce, vyznal: "Prošel jsem svět, viděl jsem svět, miloval jsem svět. Ale jen jedinému jsem se v něm naučil: že ve světě se nenajde štěstí."
Heřman však měl poznat to pravé štěstí. Jednou ho zastřené potkalo o jednom květnovém pátku v roce 1847. Měl 27 let. K okruhu jeho známých patřil také princ von Moskowa. Ten hledal pro svůj sbor v malém kostele dirigenta. Na nabídku projevil Heřman ochotu tuto službu převzít. Aby se přesvědčil o kvalitě zpěváků, šel na kůr. Odtud také mohl shlížet do chrámového prostoru. Májová pobožnost, které tehdy byl přítomen, byla skromná, ale velmi ho dojala. Na oltáři ozdobeném svíčkami a květinami stál předmět, který zářil zlatem. Heřmana pojala úcta, jakou dosud nepocítil. Upřeně hleděl na zlato, které zářilo jako slunce. Nyní je kněz vzal do rukou, obrátil se, vyzvedl do výše - ach, jak lahodné světlo z něho vycházelo! - a požehnal jím klečící lid. Heřmana to bolestivě proniklo. "Pocítil jsem zvláštní pohnutí, jako bych neměl na tomto žehnání účast; zdálo se, že není určeno pro mě."
Pod vlivem tohoto zážitku Heřman příští pátek opět přišel do tohoto malého farního kostela. A v oné hloubce duše, která se otvírá jen pro Boha, pocítil božské pohnutí právě v tom okamžiku, když kněz monstrancí udílel požehnaní. Nevěděl, co se s ním děje. Vůbec nic nechápal.
Ale nástroj jeho bytosti počal zvonit. Beze slov, avšak srozumitelně v něm zněla jiná, vyšší Skutečnost. Čím častěji toto setkání s Eucharistií vyhledával a opakoval, tím toto zvonění bylo jasnější a dojemnější. Klečel teď před tajemstvím, které ho dojímalo, před skrytým Pánem, kterého neznal. Jeho předvídající srdce se zachvívalo před Tím, který se stal člověkem, který se daroval - před zpřítomněnou Boží láskou.
Uchvácen a podoben Šavlovi, který prohlédl, stal se vidoucím a nyní byl připraven na paprsek milosti: "Co chceš, abych učinil?"
Odpověď ještě nedostal. Ale v jádru jeho bytí vypučel nový, jasný smysl života a tlačil se na světlo. Když končily májové pobožnosti, tady, u Matky milosti, řekl Heřman své jasné ANO k Boží nabídce. Sv. Bernard praví: "Neboť Boží vůle je, abychom všechno dostávali skrze Marii." Heřman nosil své tajemství v srdci jako Maria a čekal, až přijde jeho hodina.
Křest tohoto konvertity připadl na 28. srpen 1847, na svátek sv. Augustina. A křestní jméno tohoto muže z kmene Léviho znělo: Maria Augustin. Ten starý člověk, obdivovaný umělec Heřman, umřel světu. V novém člověku žil Kristus, jehož cíle a cesty byly vyšší než celé nebe.
První svaté přijímání přijal Augustin 8. září 1847 ve svátek Narození Panny Marie. Opravdu Božím řízením vstoupil Augustin do mariánského řádu. Byl sice ještě nucen strávit dva roky ve světě a jako umělec vydělávat peníze na úhradu starých dluhů z heren, avšak cíl proměněného člověka zůstal v uměleckém světě nezměněn. To jeho posluchači cítili a s novým obdivem respektovali jeho proměnu.
6. října 1849, v předvečer Panny Marie Růžencové, byl Augustin přijat do noviciátu karmelitánů. Jako kněz se pak P. Herrmann, jak ho později vždycky nazývali, stal kazatelem Nejsvětější svátosti. Pod ochranou Panny Marie byla jeho řeholní cesta cestou "Marie přes hory", to znamená, že vedla přes pozorování do zvěstování, do nadšeného sdělování pravdy o přetékající Boží lásce.
Jeho horlivost přinášela nesčetná obrácení: jeho rada těšila, domluva napravovala. Po létech vyčerpávající a velmi plodné práce se mohl opět stáhnout do samoty. A to se stalo v mariánském měsíci máji. Jako samotář byl mnich ve svém živlu. Přesto měl P. Herrmann naplnit svůj život nikoli tady, ale v kněžské službě blíženské lásky. Jeho mariánské ANO bylo k tomu samozřejmé. V Prusích bylo zapotřebí duchovního pro francouzské zajatce. Byla válka. Jako rodilému Němci mu nebránili vstoupit do Německa. A v Berlíně-Spandau čekalo šest tisíc zajatců na polního kuráta.
Jeho noví chráněnci mu leželi na srdci, obléhali ho od rána do večera, dobrých 50 vojáků denně přicházelo ke zpovědi a sv. přijímání. Mrazivá zima a dlouhé hodiny ve studené zpovědnici však lezly knězi do morku kostí. V nemocnici při ošetřování nemocných na neštovice se nakazil a k tomuto smrtelnému konci pronesl umírající opět své poslední láskyplné: Staň se!

Angelo Laszb: "Maria mi sdělila tajemství Eucharistie. A já jsem poznal, že Eucharistie je život a štěstí! - Už nemám jinou matku než Matku krásného milování, Matku Eucharistie a ta si podmanila celé mé srdce. Víte, proč jsem se stal mnichem? Abych tuto poznanou lásku miloval..." To je věčné svaté přijímání.

<OBSAH>

 

ZÁZRAK CORPUS DOMINI

V centru Turína je malé náměstí pod názvem "Piazzetta del Corpus Domini". Ještě dnes tady stojí stejnojmenný kostel postavený architektem Vittozziem v 17. století na památku na zázrak Corpus Domini. Udál se 6. června 1453 mezi 16. a 17. hodinou, v srdci Turína vedle kostela sv. Silvestra, tam, kde nejvíc pulzoval život: mezi Zelným a Obilním trhem.
Na trhu se objevil muž, kterého následoval plně naložený mezek. Znenadání před vchodem do kostela zvíře upadlo na zem. Nic ho nepostavilo na nohy, ani rány, ani volání a tahání za uzdu. Řemeny, kterými byl náklad k mezkovi připevněn, se uvolnily a celý obsah se vyprázdnil. Jaký podivuhodný majetek se tady objevil! Cenné předměty, ukradené v kostele při plundrování, mezi nimi i monstrance s posvěcenou Hostií - to všechno se vysypalo na zem.
V tomto okamžiku se však monstrance zvedla a celá zářící se vznášela vysoko ve vzduchu. Lid padl na kolena a volal: "Zázrak! Zázrak!" Tato událost se bleskurychle rozšířila a na náměstí se shromáždili mladí, staří, chudí i bohatí. Nakonec přispěchal také turínský biskup Lodovico di Romana s kapitulou a zvedl proti monstranci kalich s těmito slovy: "Zůstaň s námi, Pane - Tělo našeho Pána!"
Svaté Tělo se nyní volně vznášelo ve vzduchu a zářilo jako slunce. Monstrance padla na zem. Hostie se pak zvolna ukládala do biskupova kalicha. A teď se odebralo velké slavnostní procesí do kostela. Kněz postavil kalich na hlavní oltář, požehnal jím celý ten zástup lidí a uzavřel kalich s tělem Kristovým do svatostánku. Dodnes tam denně adoruje množství lidí před Corpus Domini.

Modlitba papeže Lva XIII. - Ježíš, život naší duše:
Ježíši v Nejsvětější svátosti, tak osamělý, tak velice pokorný, opuštěný, zapomenutý a zanedbáváný! Ty jsi od lidí tak hanobený, zneuznávaný, ač miluješ naše srdce a ucházíš se o naši lásku. Ty tady trpělivě čekáš a chceš nás vyslyšet. Je tvým přáním, abychom tě volali, abychom k tobě přicházeli a klaněli se ti. Jsi pramen vší milosti. Jsi tak tichý, a přece k nám mluvíš, abychom poznali tvou lásku.
Ježíši, obětní Beránku, chtěl bych tě potěšit; spojuji se s tebou, chtěl bych docela zapomenout na sebe a myslit jen na tebe. Jen od tebe jediného bych chtěl být pochopen a milován.
Ó můj Ježíši, chci mlčet a poslouchat jen tebe. Sám sebe se chci vzdát, abych se ztratil zcela v tobě, ať ve mně žiješ jedině ty sám. Dej, abych byl čistý a abych ti daroval silnější, pravou lásku. Nechci na tebe už déle čekat: přijmi mě a daruj mě sobě. Tobě zasvěcuji celou svou bytost, dávám ti svého ducha, abys ho osvítil; své srdce, abys je řídil; svou vůli, aby náležela jen tobě; svou bídu, abys ji zmírnil; své hříchy, abys je zničil; svou duši a své tělo, abys je živil.
Ježíši v Nejsvětější svátosti, prosím tě, bud' životem mé duše. Nechci už žít sám, ať ve mně žiješ ty sám.
Amen.

<OBSAH>

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH O HLEDÁNÍ DOMOVA

Kristina Marie de Sales, 1889-1966:

Kristina, nazývaná v kruhu svých sourozenců Titina pocházela z francouzské rodiny. Otec byl celníkem na francouzsko-španělské hranici a byl hned ve Španělsku, hned ve Francii. Titina a její sourozenci, dva chlapci a dvě děvčata, nikdy na svých rodičích nezpozorovali ani záblesk náboženství. Lze tedy těžko vysvětlit, že jejich pět dětí bylo u prvního sv. přijímání. Titina si na ně jako památku zachovala jen pohádkové šaty, pravý pařížský model. Brzy se dovtípila, že příroda ji obdarovala skvělými dary, protože se každému líbila. Na ulici se všichni za ní jen ohlíželi a ona si to velmi ráda dávala líbit. Neměla žádné vychování. Otci, neovladatelnému cholerikovi s nepříjemnými manýry, všechno uhýbalo s cesty. Matka zemřela na nervové klinice. Dvě starší děvčata se ještě nedospělá vdala, starší bratr se brzy osamostatnil a mladší musel být umístěn v sanatoriu. Tak žila 15-letá Titina sama s otcem. Ten jí dával úplnou volnost. Chorobně holdovala touze po čtení. Bez výběru polykala všechno, co jí přišlo pod ruku. Později říkala: "Dobré mě přitahovalo a to špatné ničilo." Nejmocnějším dojmem na ni působily filantropické ideje ruských spisovatelů. Začala sama navštěvovat nouzovou čtvrť města a učila se poznávat bídu a potupu lidí. Nějaká paní jí vypravovala o svém synu, který byl beznadějně ztracený. Kristina se krátce rozhodla: "Toho si vezmu a obrátím ho!" Jí bylo osmnáct, jemu jednadvacet. Byl číšníkem v jednom kasinu a pro své postavení měl právo na světnici, do které se se svou mladou paní odstěhoval. Toto "šťastné manželství" trvalo necelé dva roky. Právě když porodila Kristina mrtvé dítě, dověděla se, že jí muž z pokladny odcizil větší obnos. Kdo jí dal tak náhle řešení? "Ty," pravila muži, "dej se na vojnu, které ses vyhnul a já půjdu jako vychovatelka do Španělska." Našla tam dobré zaměstnání v jednom bohatém domě a tu se jí znova vrátil sen z mládí: pařížská móda.
Dámy v tomto domě jí ukázaly všechny divy Paříže. Pro ni však zůstala jediná možnost: vydělat peníze na cestu do Paříže. Ani nevěděla, že s ní šel ještě někdo, kdo s ní stále chodil. Z nevysvětlitelné příchylnosti si totiž vzala s sebou z domu svých rodičů rozbitou sochu, spíš vlastně hlavu milostiplné Matky z Lurd. Tuto hlavu měla nyní v kufru, jediném zavazadle do Paříže. Dotkla se snad tato vzácná náklonnost lásky Lurdské Paní, že tak řídila Kristininy kroky? S Kristinou totiž seděla ve stejném kupé jistá Pařížanka, která o ni projevila živý zájem. Zeptala se jí, kam jede. Odpověděla stručně: "Jen pařížskou módu!" S plným pochopením nabídla zkušená Pařížanka mladé paní svou adresu pro případ, že by se ve velkoměstě zcela ztratila. Kristina vstoupila do domova, který vedly řeholnice. Ve své naivitě vyprávěla vrátné své životní zážitky a naděje, jak se nyní všechno obrátí ve štěstí. Byl to strach či úlek, že sestra odmítla ubohou ženu přijmout? Teď stála Kristina úplně opuštěná na ulici. Naše milá paní však byla s ní. Vnitřní hlas jí připomněl slib a adresu Pařížanky z vlaku. Paní ji laskavě přijala a v krátké době jí opatřila zaměstnání v módním domě.
Kristinu naplnila radost, když ji zanedlouho vybrali za manekýnku a jako takovou představovali. Nyní se v pařížských módách mohla dosyta ukazovat na módních přehlídkách. Deset let žila v tomto módním "ráji", jehož dno bylo peklo. Kde zůstala v této době milostiplná Lurdská Matka? Kristina si dosud tuto hlavu rozbité sochy uchovávala. A tak milostná Matka s ní sestoupila i do pekla. Stále jakoby přemýšlela o plánu milosti pro další životní dráhu své chráněnky.
V roce 1920 jednoho slunného únorového dne potkáváme paní Kristinu na náměstí sv. Barbory v Madridu. Na tomto náměstí stojí nádherný kostel "Sester pro ty, kdo hledají domov." Před čelní stěnou budovy nás zdraví sochy zakladatelů tohoto řádu: Františka Saleského a Jany Františky de Chantal. Jsou svědky toho, jak ztracené dítě tohoto světa je vedeno Matkou těch, kdo hledají domov, a dokonce jak bude přijata do tohoto řádu jako dcera. Kristina stojí před portálem chrámu. Najednou se kostel otevře a vychází z něho průvod s Nejsvětější svátostí. Kolemjdoucí se vrhají na kolena. Kristina dělá co ostatní. Náhle ji až do hloubi duše zasáhne blesk milosti, jako kdysi Šavla před Damaškem. Nemá sice vnější vidění, ale zcela poražena prchá do skrytého koutku v chrámě. Tam pláče, jako ještě nikdy v životě. Zírá na otřesný obraz svého dosavadního hříšného života. V hlubokém nitru slyší slova: "Exercicie v Loyole." Co to má znamenat? Chce to hned vědět. Vstoupí do nedaleké zpovědnice. Kněz jí vychází laskavě vstříc radou: "Ano, v Loyole lze vyslechnout spasitelné rady, ale ne teď uprostřed zimy; teď se tam snad konají jen kursy pro domácí."
Kristina však jako vždy rozhodná si řekne: "Právě teď!" A v nejbližších dnech už je v Loyole. Zde se však, jak jí kněz řekl, žádné exercicie nekonaly, jenom tady schůzovaly v řeči Basků malé domácí skupinky. Kristina nerozumí ani slovo, a tak chce využít čas, aby se s tímto jazykem seznámila. V hostinci, ve kterém se usadila, měla příležitost naslouchat hovorům mladých zaměstnanců. Jaká zdravá mládež na těle i na duši! Kristina denně naslouchá, jak se modlí růženec. Nakonec připojuje tento sbor mladých modlitebníků ještě Otčenáš za obrácení hříšníků. "Tento Otčenáš se modlí za mě", řekne si.
Počátkem jara se konají exercicie ve španělštině. Je tu jen málo účastníků. Exercitátor se tedy může věnovat každému jednotlivci. Kristina je hluboce uchvácena. Při každé úvaze vzdychá a pláče. Exercitátor ji pověřil úklidem stolů a předříkáváním křížové cesty. Všechny strhuje její úchvatnost a výrazný hlas. Exercitátor ví, že tato duše potřebuje zvláštní vedení. Proto ji odkáže na otce rektora, který byl známý jako osvědčený duchovní vůdce. Exercitantka se denně zpovídá. Radost, pokoj a štěstí po absoluci pozvedají její duši až do nebe.
Po těchto milostiplných dnech se už nemíní paní Kristina vrátit do Madridu, ale rozhodne se zůstat ve stínu svatyně sv. Ignáce a na výzvu jezuitského kněze sloužit chudým. Avšak uvažuje milostiplná Matka o nových úkolech pro Kristinu? Paní Kristina se dověděla, že blízko Loyoly bydlí primas španělských biskupů kardinál Segura. Pociťuje náhle nutnost ho navštívit. Dostane se jí nových milostí. Kardinál jí udělí svátost biřmování a převezme vedení její duše. Přestože má přes třicet, začne studovat, aby mohla působit mezi mládeží. Kardinál jí to schválí. Ona totiž ví z vlastní zkušenosti, že když člověk nemá potřebný vhled do vážnosti života, chybuje. Sestry jistého světského institutu, který byl zcela poznamenán duchem Terezie Veliké, jí poskytnou na dobu studia možnost s nimi bydlet. Kristina dokonce vstoupí na zkoušku do jejich společenství. Tato zkouška jí však jasně ukáže, že pro stroze přísný život není ještě dost zralá. Přinese jí to však zisk v hlubokém duchovním přerodu. Právě v době, kdy bylo Španělsko prohlášeno za republiku, dosáhla učitelský diplom. Nové zákony ztěžují činnost klášterních školských řádů a ohrožují jejich existenci. Kristina teď má možnost jeden z těchto institutů zastupovat jako ředitelka na oficiální úrovni.
Kardinál Segura byl jako první vykázán ze země. Dona Kristina, jak si jí teď navykli říkat, nachází k němu vždycky spojení. Při jednom rozhovoru se mu také přiznala, co jí v tomto okamžiku nejvíc leží na srdci. Neodvolatelnou silou ji láká život na Karmelu. Kardinál je silně zaujat, ale s ohledem na její věk jí dává radu. "Jděte do řádu "Maria těch, kdo hledají domov"". Při tomto slově si Kristina uvědomuje, že přichází domů.

Nyní však nastala hodina, kdy musí kardinálovi odhalit překážky, které jí eventuálně brání vstoupit do kláštera. Od roku 1910, kdy poslala svého bláznivého manžela na vojnu, nemá nyní správný stav: není ani svobodná, ani vdaná a dokonce ani vdova. Po manželovi nemá ani stopu. Navíc má zablokovaný majetek z tehdejších politických poměrů. Kardinál krátce a závazně rozhodne: "Všechny tyto překážky mohou být odstraněny, a nyní nemáte nic jiného na práci, než se představit vrchní sestře kláštera "Maria těch, kdo hledají domov".
Představí se tedy a všechno mluví v její prospěch. Stále ještě mladistvá, vysoká postava, krásné vlasy, v nichž se sotva zaleskne stříbrná nitka, ušlechtilá tvář a navíc skromné vystupování - to všechno přesvědčí představenou s generální radou, aby daly uchazečce příznivou odpověď. Kristina celá šťastná se rozloučí a hned v nejbližších dnech zařizuje všechno potřebné pro přijetí do kláštera. Dopis s příznivou odpovědí však dosud nedošel. Co se stalo? Mezitím upozornil jeden vážený duchovní představenou kláštera, aby byla při přijímání dony Kristiny opatrná. Když prý spolupracovala v Katolické akci, ukázalo se, že tato žena má výraznou vlastnost rozdmýchávat roztržky. Představená málem omdlela a zůstala bezradná. Potom se rozhodla odeslat uchazečce písemné odmítnutí. Avšak Kristina je skokem v klášteře. Když nepřichází dopis, jde mu vstříc. A tak jednoho dne stojí se vším všudy, se svou řeholní výbavou před fortnou kláštera. Jaké ji však čekalo hořké zklamání! Uchýlí se do klášterní kaple. Pán rozhodne sám. V jejím nitru se jasně ozve: Monsiňor kardinál! Spěchá k biskupské rezidenci a krátce a stručně vypráví, co zažila. Monsiňor neví, co se událo. Vezme telefon a ohlásí se u duchovního otce kláštera. Nato biskupské doporučení: "Přijměte uchazečku aspoň na zkoušku." A tak dne 7. ledna 1939 se jí otevřou brány kláštera. Vynucený vstup? Jak v něm ubohá kandidátka obstojí? Nemusí jí však být úzko. Milostiplná Matka těch, kdo hledají domov, ji přijala sama.
Většina sester o této události nic neví. Cení si u nové kandidátky pokornou poddajnost, ochotnou službu při každé příležitosti, srdečnou, zbožnou spolupráci při všech řeholních cvičeních, ani stopa po vlastní vůli, sebevědomí a kritice. Její nacvičování zpěvu a jasný, kultivovaný hlas zvyšuje zbožnost sboru, při chórovém zpěvu. Všechny sestry jí přejí, aby byla připuštěna k obláčce. Ale to potřebuje ještě zázrak. Manželova rodina se zdráhala podat o jejím muži jakoukoliv zprávu. Nyní však oznámila, že v roce 1914 zemřel ve válečném lazaretu v Marseille. Štěstí se ještě zvýšilo, když sestry Mariina domova z Marseille vyprávěly o knězi, který sám stál u umírajícího vojáka.
Cesta k vytouženému cíli je volná. Obláčka dává doně Kristině nové jméno: Marie od Sales, a posvátné roucho řádu Marie těch, kdo hledají domov. Po roce potvrdí sliby její přijetí do Mariina domova pro zbytek života. Po 21 letech, jejichž tajemství zná jedině Bůh a naše milá Paní, odvádí Matka milosrdenství v den svých narozenin, 8. září 1966, svou chráněnku do věčného světla.

<OBSAH>

 Eucharistická teologie & spiritualita | Home | Apoštol eucharistie | Povolání



©2000 Kongregace Nejsvětější svátosti,  email: chrast@katolik.cz
tel. (0043) 1 597 81 17 (+ klapka : české 51 / 33 / 44; provinciál -německy 42)